Máj (almanach 1860)/Amadeus

Máj (almanach 1860)
Tři lístky z románu	Amadeus	Kus románu

Údaje o textu
Titulek:	Amadeus
Podtitulek:	Příběh z minulého století
Autor:	Václav Žížala-Donovský
Zdroj:	Máj: Jarní almanah na rok 1860. Praha: Kat. Jeřábková, 1860. s. 230–250. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Studená podzimní mlha. Z vysokého okna hradu Lupenického prokmitá světlo, a kdoby nahlíd’ v komnatu, uviděl-by tam sedět čtvero osob, které asi málo tuší o nelidském počasí.

V mramorovém krbu plápolá veselý oheň, a mile prohřívá vysokou, bohatě ozdobenou síň. Klidně planou voskové svíce ve trojvětevných stříbrných svícnech, klidně — neboť ta zuřivá vichřice, jež větvemi blízkých stromů po okně šlehá a skulinami starého, na polo pustého hradu vyje, až k nim zasáhnout nemůže.

Pod vysokým zrcadlem sedí na hedbávném sedadle panna. Hladíc si bílou malou ručkou černé kadeře, předčítá stříbrozvučným hlasem z knihy.

Opodál sedící mladý muž pozírá snivým okem na růžová ústa čtenářky; svíraje pěstí hlaveň svého kordu, drží druhou ruku k srdci přitisknutou, již však co bílá pára jemné okruží zakrývá.

Chvílemi pozvedá čtoucí panna nebejasné modré oko, dmoucí se ňádra uvolňují si utajeným povzdechnutím; avšak setkavší se oko s snivým okem mladého muže, rychle zas v knize klidu hledá a líčenou lhostejností ukrývá roznícení, jakéž růže na její spanilé tváři vyzrazují.

Blíže krbu hověl si v pohodlné lenošce kmet stříbrovlasý. Ač o lenošku zcela pohodlně opřen, jeví předce údy jeho těla nevšední pružnosť, a není-li výraz v obličeji pouze snad k vůli eleganci líčený, pak u něho přísloví: že čas vše překoná, platnosti daleko tratí. Starý Vidáli žil na hradě Lupenickém již po čtyřicet let. Vychovav již zemřelého pána Lupenického, byl svědkem při jeho sňatku a mládencem při jeho pohřbu.

Požívaje již za živobytí nebožtíka práva spoluvelitele na hradě Lupenickém, stal se jím po úmrtí obou manželů, dle vůle jich úplně. A nyní byl starý Vidáli oběma pozůstalým sirotkům pěstounem, a však s takovou svědomitostí, jakou jen u rodičů hledati hodno, kteří své děti více milují než sebe.

Vidáli, jsa rodem šlechtic, byl si této hodnosti v úplné míře vědom. Takéť nepochyboval, že nikoli náhoda, ale příroda uštědří hodnějším ze synů svých krve bělejší, aby vznešeností a jasnější myslí vynikali nad davem ostatního lidstva. Měl ale také pevně za to, že se to má státi ve prospěch toho davu, ve způsobu podpory, podněcování a ochrany. — Byl si ale také předobře vědom vlastního postavení ve světě nešlechtickém, který jej přinutil, aby sám se něčemu přiučil a sdíleje nabyté takto vědomosti chleba denního si vydělával. Žeť pak na tuto okolnosť nezapomínal, uvaroval se hrdopýše — a nezakládal si, aspoň před světem ne, přes příliš na své bílé krvi a spokojil se projevováním jakés takés elegantní filosofie. — Jsa vždy dobrého rozmaru, byl vždy a všude vítaným společníkem a mravy jeho sloužily leckterému šlechtici za vzor. Slovem — byl to roztomilý, starý blázínek, při němž oba sirotkové dobrá srdce svoje jen zachovat musili.

Usmíval se samolibě a spokojeně ve své lenošce, pozoruje předobře, kterak si oba mladí lidé počínají rozuměti. To bylo vůbec jeho tajné přání, neboť za to měl, že svojí svěřenkyni vhodnějšího nápadníka vybrati nemůže, nežli je bohatýr Lechčický.

Než, ještě jedna osoba. — Tam u okna, vzdálen ostatních, sedí mladík. Jemný jeho zrůst, bledá, něžná tvář, dlouhé černé kadeře — vše značí spíše dívku v šaty mužské přestrojenou, než dvaadvacítiletého jinocha. — Hlavu maje položenou na okno, napolo naslouchá čtoucí sestře, napolo burácející venku vichřici. Ruce má sepiaté v klíně a mohloby se zdát, že spí.

Nespí! On sní o světě, zlým vichrem pokoušeném, o světě, jejž nikdy ještě nezočil — jsa slepý od narození. — Nezná jiný svět, než jaký mu věrný přítel, nyní v dálce meškající, byl vylíčil. Mní, že slyší steny vichrem přemožených, jindy tak libě šumících stromů; mní, že slyší jemný žal umírajících květin s libou vůní se loučících, která se k andělům vznáší. — Má jej za posla nepřítele všeho dobrého, ten vichr nelítostný — a diví se v duchu, proč mu dobrý bůh dovoluje ublížit tvorům dobrým. „Vím již, vím!“ dí sám k sobě — „proč tomu bůh připouští. Není asi ve světě vše dobré a on jím to zlé tresce. Není asi vše jako zde u nás, jako jest Amadeus můj, jenž mi odešel, aby se naučil dobyti mi zraku. — Ach, že se nevrací, že nepřichází těšit smutného bratra svého!“

Zamysliv se, sklonil hlavu na prsa a opět se zdálo, že spí.

Zpozorovavší to sestra utemnila hlasu, aby jej neprobudila.

Umírněný hlas čtenářky byl se stal Vidálimu nápadným; rozhlédl se a pochopiv příčinu, vstal a šel k oknu krokem tak pozorným, že jej sotva slyšet bylo.

Baron z Lechčic, vida se nepozorována, odvážil se uchopit sestru slepcovu za ruku, a skloniv se k ní, vroucně ji políbil. „Vidáli!“ zvolal v tom samém okamžení hněvivě slepec; „líbá naši Vilemínu!“ — Starý Vidáli, jemuž také nebylo ušlo, co se za jeho zády děje, byl tímto zcela nesalonním zvoláním u velké nesnázi; obrátiv se k mladým lidem, projevil dvorně: „Hraběnko Vilemíno, oznamuji, že hrabě Jaroslav nespí. — Líbo-li dále čisti.“ Uzarděná Vilemína čtla chvějícím se hlasem dále.

Jaroslav, bera Vidáliho za ruce, nutil jej, aby u něho zůstal.

„To nebylo slušné, hrabě!“ šeptal mu po chvíli stařec do ucha. „Tak se nechová šlechtic.“

„Vím, že sem zasloužil být pokárán, nemohu ale za sebe. Já nemiluji Lechčického, on není člověk dobrý, slyším to z jeho hlasu, když promluví. Hlas jeho zní jako hlas zlého vichru za oknem. — O, že se Amadeus nevrací, on by mi zajisté nemluvil o Lechčickém, jako vy a sestra to činíte — ani vás rád už nemám — ne, ne! mám vás rád; vás, Vidáli, Vilemínu a mého Amadea.“

„A proč ne barona Bedřicha, Jaroslave?“ tázal se malodušně Vidáli, jemuž nebylo vhod, že nachází u Jaroslava odpor ku svému, jak se domýšlel, svědomitému plánu.

„Proč ne jej?“ — odvětil Jaroslav. „Nevím to sám, Vidáli; slyším-li jej ale mluvit, tu se srdce moje od něho odvracuje. O, v tom jeho hlase to leží, proč jej nemohu návidět.“

V tom udeřila silná větev do okna, že je prorazila. Studený vítr šlehl Jaroslavovi v tvář. Všichni tou ránou polekáni se pozvedli.

„Co se děje?“ tázal se slabým hlasem Jaroslav. Na čež Vidáli, odváděje jej ku krbu, cestou mu vysvětloval, co se udalo.

„Tedy vítr? — A Vilemína?“ ptal se slepec, naslouchaje a neslyše jí.

„Mluví s baronem z Lechčic,“ odpověděl Vidáli, ukloniv se při tom baronovi.

„Předce!“ zabědoval Jaroslav, a sednuv na podanou mu lenošku, sepjal ruce v klín a zamyslil se hluboce.

*

Několik dni po tomto večeru byl Vidálimu odevzdán dopis od Amadea, přítele Jaroslavova pocházející, obsahu následujícího.

„Milovaný příteli!

Jsem u cíle!! Štěstí mi přálo, obstál sem vítězně. V několika dnech vydám se na cestu do milé vlasti a nenahodí-li se mi překážek, uvidíte za osum neděl svého vděčného Amadea.

Srdečné díky za poslední psaní, na něž toliko odpovídám, že mohu se smělým čelem před Vás přistoupit, že nejsem nehoden Vaší nekonečné lásky. Ano, mohu to říci před celým světem — troufám v zápas se pustit s nejvyhlášenějším lékařem! Budete se snad té chloubě smát, drahý dobrodinče, an mne z té strany neznáte; nevíte, že sem po ta léta dnem i noci vědou svou se obíral, skoumal a zkoušel, že sem se div sám svým pacientem nestal.

Mimo to Vám, dobrodinče můj, připomínám, že sem dosáhl konečně onoho věku, v němž se dozvědět mám dle slibu Vašeho, jsem-li, zač ste mne vydával — opuštěný sirotek! A však jedno-li jsem — opuštěný nejsem. Vždyť mám Vás, drahý dobrodinče, Vás, můj milovaný otče — mám bratra — i mám ještě ji… dobrou mou sestru Vilemínu. Kýž lítat umím, abych s to byl vyhovět toužebnosti své, po Vás, moji drazí! Bude to dlouhá, dlouhá cesta do Čech!

Píšete mi, že Jaroslav denně po mně touží. Vyřiďte mu, že v brzku splním jeho nejvřelejší přání. Splním! Bůh je sám svědkem, že splním, jako že doufám, že i on mi bude v slovu státi. Vyřiďte mu, jeho slib že nadobyčejné mi dodával síly; jeho slib že vládnul duší mou a vůli že mi zocelil. Vyřiďte mu, že se spoléhám, druh druhu že budem nápomocni, druh druha že v ráje bratrskou rukou uvedeme.

Libá Vás, drazí,

Amadeus.“

„Dobrý hoch a vše je krásné, co píše“ — řekl Vidáli, klada okuláry do skříně, jen potají jich používaje. „Vše krásné. Je tedy lékařem, bude se moci uživit, nemusí se spoléhat na milosti jiných lidí, jako nebožtík otec jeho — — jen ten závěrek — ten slib, o němž mluví — jaký to slib, že já o něm nevím? Známť jejich povahy, výsost i meze duševního vzletu, jehož jsou schopni — nepozoroval sem nikdy, že jeden neb druhý z nich si liboval v tajnostech — způsob mého vychovávání nebyl také podlé toho; — a tu najednou tajností hrůza: sliby, zaručení, v slovu stání —“

Vrtě bílou hlavou, opustil Vidáli příbytek svůj a zamířil k ložnici Jaroslavově…

Jda chodbou, potkal Vilemínu, vracející se ze sklenníka zahradního, kde stály pod zvláštní dohlídkou zimního času její květiny, jež každé ráno navštěvovala.

Zahlédnouc Vidáliho, spěchala k němu, a dala mu ranní políbení, zvyklá jej považovat za otce svého. —

„Dostal ste psaní, milý otče; smí Vilémka vědět, od koho je?“

Starý Vidáli, jemuž se pod lebkou zablesklo, pozíraje bystře do veselých očí panny, pokynul za odpověď hlavou.

„Tedy od koho?“ tázala se Vilemína, hladíc mu tváře.

„Od Amadea,“ odpověděl Vidáli významným hlasem.

„Tak! Je zdráv náš dobrý Amadeus?“

„Vrátí se k nám za osum neděl.“

„O toť je hodný za to; toť bude pro Jaroslava velmi potěšitelná zpráva. Adieu, otče! Pozdravujte Jaroslava, ať přijde brzy ke mně, že jest už deset hodin. Adieu!“

Sleduje odcházející Vilemínu zrakem skoumavým, stál tu Vidáli dlouhou chvíli — až konečně se zpamatovav, kráčel dále, cestou sám k sobě mluvě: „Hm! mnoho sem nevypátral, než to jediné zdá se mi býti jisté: ona, že neví také o žádném slibu.“

„To jste vy, milý otče! Já znám váš krok,“ volal Jaroslav Vidálimu vstříc, který byl vešel do předsíně Jaroslavovy ložnice.

„Jsem to, hrabě; přeji si vědět, dobrou-li ste měl noc!“

„Spal-li sem dobře? Ano, milý otče. Dobře sem spal a hezké sem měl sny. Zdálo mi se o Amadeovi, otče, o vás a o Vilemíně. Podivný to byl sen! Předce sem vás žádného jak živ neviděl a dnes ve snu všecky tři. Zvláště se mi líbil Amadeus, měl na hlavě vonné květiny a —“

„Co měl ještě — hrabě?“ tázal se Vidáli, an Jaroslav nedopověděl.

„O tom jindy, otče — nyní mi jen povězte, visí zde v pokoji dotud podobizna Amadea?“

„Nikdy ste nekázal, hrabě, aby byla odnešena jinam.“

„Pravda. Také bych to nikdy neřekl. — Nevisí tamto, blíže pravého okna?“

„Skutečně, máte dobrou paměť, hrabě; visí vedle podobizny hraběnky, vaši sestry.“

„Ach je to smutné — slepým být.“

Po těchto slovech sepjal Jaroslav ruce v klíně a skloniv hlavu na prsa, rozmýšlel o něčem.

Starý Vidáli, vždy u velkých rozpacích, mluvil-li jeho svěřenec o slepotě své, nenacházel také nyní slov, jimiž by byl mohl ukonejšit Jaroslava, a pohlížel bezděky k podobizně Amadea.

Byl to v skutku obraz neobyčejný. Že to podobizna, byl by sotva kdo uvěřil, an by se byl nemohl nadít, že člověk tak přenemilostně matkou přírodou obmyšlen, je v stavu se dát vypodobnit.

Škaredou nelze tu osobu nazvat, jíž říkali v Červeném hradě Amadeus. Škaredosť je tak tuze otřepané a proto již tak zdomácnělé slovo, tak sme na ně přivykli, jest slýchat je i na místě zcela nepravém — že už takřka ani škaredosť nevyznamuje.

Amadeus byl více než škaredý. U něho takořka každá čásť tváře byla jinde umístěna, než kam patřila. Krom to byl malé, zakrnělé postavy, měl nadobyčejně dlouhé ruce, jež se zdály vybíhat z prsou, nikoli z ramen. Hlavu popisovat nebudeme. Dost na tom, že ani z jeho očí nebylo možná hádat na tak citlivé, šlechetné srdce, jaké mu v úzkých prsou bilo.

Na tu podobiznu díval se Vidáli, a čím déle ji skoumal, tím živěji se v jeho ňadrech opakovala prvé pronešená otázka: „jaký to může být slib?“

„Jen dost málo kdybych viděl!“ zasténal ubobý Jaroslav opět.

„Svým časem — hrabě,“ chlácholil jej Vidáli — „jen co nastane jaro — buďte ubezpečen —“

„I vždyť já nepochybuji, otče, jen až se Amadeus navrátí — ale — teď, teď bych rád viděl.“

Vidáli, maje za to, že Jaroslav míní dojít náhrady za zrak, až se Amadeus vrátí, an tento jediný mu uměl vše tak pochopitelně vylíčit, jak by to byl očima viděl, nebyl pranic překvapen, že Jaroslav nepochybuje, že bude vidět. Více jej zajímalo přáni slepce, teď kdyby viděl.

„Proč právě teď — hrabě?“ ptal se Vidáli, tónem co možná lhostejně zdvořilým, aby nevyzradil, že jej pouze zvědavosť má k té otázce.

Jaroslav, pozvedna hlavu, vztáhl ruku po starci, a když mu tento svoji podal, řekl přidušeným hlasem: „Chtěl bych vidět sestřin a obraz Amadea, mého dobrého přítele, otče, abych byl přesvědčen, že mne můj sen šálil. Musím vám říci, otče, že se mi zdálo, Vilemína že měla Amadea pojít za manžela. Nepřišlo ale k tomu, poněvádž — já tomu arci nevěřím — poněvadž Amadeus ji nechtěl, že byla škaredá. Prosím vás — viďte, že není Vilemína škaredá?“

„Ona je cherub a nikoli škaredá, hrabě.“

„Jsou si tedy rovni, otče, hodí se pro sebe?“

„Divné to myšlénky, hrabě — oni se nikdy k sobě nehodí.“

„Nehodí? a proč?“

„Ona je šlechtická — on je nalezenec.“

„A jak by to mohlo vadit —“

„Já to vím, hrabě — a svým časem vám vysvětlím, jaký tu rozdíl.“

„Kdybychom mu ji ale dali, otče, kdož by vám mohl bránit?“

„Jemu hraběnku Vilemínu dát za choť? já?“ — tázal se s podivením Vidáli.

„Nuž, tedy já!“ odpověděl odporem a vyhýbáním již popuzený slepec.

„Pane hrabě — to jsou žerty, kterých nesmím —“

„Já nežertuji, Vidáli. Amadeus mi slíbil zrak — já jsem slíbil sestru za choť.“

„Pane hrabě!“ zvolal uděšený Vidáli, nevěda, kde mu hlava stojí; „pane hrabě! Stojím tu na místě vašeho otce — tato myšlénka —“

„Mi jde od srdce. Amadeus miluje mou sestru, já a sestra milujeme jej. On mi dá zrak, já jemu Vilemínu.“

*

Vidáli se cítil velice nešťastným. Po celých čtyřicet let, co žil při rodině hraběcí, nezpouzel se nikdo jeho vůli, nekřížil nikdo jeho plány. Ovšem se po tuto chvíli také nikdá o tak důležitou věc nejednalo, jako je sňatek.

Umíraje, odevzdal hrabě Zenský Vidálimu své děti s tím dodatkem, aby jim byl skutečně otcem. Zvláště jej činil pozorna, že doufá, jeho péčí že se provdá jednou Vilemína za muže jí rovného; — již tenkráte nechápal, nač mu hrabě toto připomíná, an předce sám jsa rodu šlechtického musí také vědět co býti má, a co býti ani nemůže.

Proto se také postaral v čas, poznat syny nejpřednějších šlechticů a vyvolil-li pro Vilemínu jenom barona, omlouval se tím, že pocházel za jedno z jedné z nejstarších rodin, za druhé že byl otec jeho nesmírný boháč a konečně za třetí, že měl k očekávání, že se z Anglie, kde co vyslance vlády své účinkoval, za odměnu co hrabě navrátí, a tak i syn jeho stejnobílé krve účasten se stane. — Mimo to vše byl mu baron Bedřich z Lechčic už proto v hod, že krom něho ostatní mladí muži jaksi velmi lhostejně se tvářili, byla-li řeč o Vilemíně. Byliť oni všickni praví synové své doby; totiž libovali si v přemrštěnosti, v nádheře a ve více jiných, onoho času módních necnostech, o nichž pomlčet lépe, než šířiti slov.

Pro tyto kavalíry se ovšem Vilemína, jsouc vychována v tichém, úzkém kruhu několika přátel, nehodila. Nebylať ani nádherné povahy, ani se nevyznala v záletnictví onoho času za dobrý tón pokládaném.

Jediný baron z Lechčic, málomluvný, lovumilovný to mladý muž, ucházel se o přízeň Vidáliho — totiž hledal pěšinky, po níž dojíti bylo možná v přízeň spanilé panny, hraběnky Vilemíny.

Viděli sme, co se mu již bylo podařilo a podotknuto jen budiž, že si na svém vítězství tak mnoho zakládat nesměl, pomníme-li, že byl jediný mladý muž, krom slepého Jaroslava, jemuž vůbec popřáno bylo, s Vilemínou, světa neznající, jeho rozkoše nepokusivší, poobcovávati.

Nebyla by Vilemína musila býti ženou a nemíti v prsou srdce, aby byla mohla zůstat netečnou k Bedřichovu úsluženství.

Ano, milovala jej. Byla to její první láska, a netřeba snad vykládat, co je první láska.

S potěšením to Vidáli pozoroval. Tím hrozněji musilo na něj působit vysvětlení onoho tajemného slibu, Jaroslavem podané — tím strašněji zahřměla v jeho duši slepcova vůle — dáti Amadeovi odměnou Vilemínu za choť; než nade všecko to pobouřilo jeho uchlácholenou mysl vyznání Jaroslavovo, že Amadeus miluje Vilemínu. — Jak, aby jen proto se byl oddal umění lékařskému, aby si u svého slepého přítele vydobyl za odměnu, co by jinak bylo jej musilo minout?! —

Z počátku nebyl Vidáli ani myšlenek schopen: tak mocně působila slova Jaroslavova na nebohého starce. Zponenáhla však se zpamatoval a počal o té věci rozjímat. Výsledek však jej málo potěšil. Přičítal totiž celou vinu sobě samému, vytýkaje si, že bylo na něm, ponaučit Jaroslava o rozdílu mezi lidmi a stavy, že i on měl na zřeteli míti, že Jaroslav, dědičný pan na Lupenicích, může jednou zraku předce dojít, a že vychování jeho nynější nepostačí požadavkům, jež staví svět kavalírovi. Vytýkal si, že neměl připustit k tak úzkému spřátelení-se obou mladíků, k sobě se nehodících. Že neměl slova umírajícího hraběte: „chovej jej, jak mé vlastní dítě, jsem mu to povinován, míti jej za vlastní dítě;“ — bráti tak určitě; že by snad bylo postačilo, dát sirotka Amadea na útraty dědiců v městě vychovat. — Jak nyní zabránit hrozící pohromě — neštěstí, jež se valí na hlavu Vilemíninu, na celý hraběcí dům?

Vypravovalo se před léty ovšem, že je i Amadeus z rodu šlechtického — že padl otec jeho v souboji s nebožtíkem hrabětem, což ovšem by bylo svědčilo, že kavalírem býti musil.

Ale kdyby i dokázáno bylo, že je kníže vznešený — což by to nebylo ukrutenství, chtít upoutat spanilou Vilemínu k boku mrzáka? — Mohla s ním světu se ukázat co potomkyně hrabat Zenských? Nebyli by v brzku oba nejnešťastnějšími tvory pod nebem? —

Rozvážeje to vše, umínil si Vidáli, jednati dle vůle své. Vyndal ze skříně okuláry — uzavřel za sebou dvéře a napsal dvoje psaní. Jedno baronovi z Lechčic, vyslanci v Londýně, druhé — při němž si hořce stařec zaplakal — Bedřichovi, vyslancovu synovi, našemu málomluvnému kavalíru.

Rychle došly psaní cíle. Zvolna se měli oba baronové k odpovědi. Již tenkrát bylo u velkých pánů v obyčeji — jednalo-li se o důležité věci, dáti si na čas. Dali si tedy na čas — osmý týden zatím vypršel a Amadeus zavítal v Červený hrad.

*

Bylo z rána zimního dne. V hradě ještě panovalo hrobové ticho. Obyvatelé jeho, byvše za minulý večer nad obyčej dlouho vzhůru, očekávajíce příjezd oznámeného hosta, mladého barona z Lechčic, ještě podlévali v náručí spánku. Jediný z nich již bděl. Byl to Amadeus; sedě u stolu, maje jednu ruku položenou na otevřené knize před sebou, hladil si druhou vysoké, klenuté čelo. Byl patrně velice umdlen. Seděl tu po celou noc, lůžka si nevšímaje. Dvojí strasť bránila mu spáti. Bylť za večera poprvé poznal barona Bedřicha nemluvného; vášnivou láskou zbystřeným okem pozoroval, že nachází tento cizinec u Vilemíny přízně. Přičítaje z počátku její chování dětské povaze, neušlo mu konečně, co jemu na první pohled ujíti mohlo; jen jemu, horoucně milujícímu, jenž jako každý jiný milující, steré zná omluvy pro poklesek milovaného předmětu. — Poznání však věci této hnulo mu srdcem, že by si byl zoufati musil, kdyby byl úplně nevěřil v dané mu slovo Jaroslavem. — Jak mohl vůbec pochybovat, že blaha doufaného dojde, an si ho tak vřele přál? Kdo sám sobě říci je s to: Nebudeš nikdy šťasten! —

Druhá záležitosť, poklid jeho duše rušící, týkala se ho opět, spolu však i přítele. Svítající již den byl určen k operaci tmou zakrytých očí Jaroslavových. Ač si vědom byl dovednosti své, bylo mu při té myšlénce, jako by v kostky hrál na život a na smrť. — —

V hradě uhodila osmá. Mezi dveřmi objevil se stařec, Amadea obsluhující. Uzřev tvář lékařovu, jíž probděná noc půvabnosti arci nepřidala, zaražen se pozastavil.

„Také ty se mne lekáš, Miloši?“ prohodil Amadeus, hlavu maje opřenou o dlaň. „Jsem skutečně obluda? Jsem?“

„Pane“ — omlouval se Miloš — „já se jen lekám bledosti vašich lící — vy jste churav.“ —

„Od jak živa, Miloši, jsem churavý syn přírody — ne, jinak — nevydařený jsem její syn. Ale jen mé tělo je zobluzené, má duše je zdravá a jará.“

Nastala přestávka, Miloš hrubě nedýchal.

„Co mi neseš, muži?“ ptal se po chvíli Amadeus.

„Přicházím oznámit, že se dělníci již dostavili, že je vše připraveno, jak ste ráčil nařídit, a že očekáváme dalších rozkazů.“

„Nuže, ať se ti lidé sejdou pod oknem malého večeřadla, doufám, že je válec nad oknem již zasazený?“

„Vše je uchystáno.“

„Schovals opony, jak sem ti nařídil?“

„Mám je všechny čtyry, tu nejtenčí máte sám.“

Amadeus vyndal ze stolu hedbávný zelený závoj a doručuje jej Miloši, nařídil mu, aby ho s dělníky očekával.

„Bez toho v hradě ještě spá, není tedy na spěch,“ prohodil jako pro sebe.

Odcházející sloužící se po těch slovech zastavil, a obrátiv se na polo k Amadeovi zpravil jej takto:

„Spí jen pan baron, milosť pane! Starý milosť pán je již dlouho vzhůru, pije limonádu a stýská si na horkosti.“

„Rozumím těm horkostem, je mi podobně,“ vzdychl si Amadeus. Rozpravný Miloš měl ale ještě více na srdci — obrátiv se úplně k Amadeovi, pokračoval ve své zprávě:

„Také milosť hraběnka už nespí. Milosť pan hrabě požádal ji před hodinou k sobě — já to sám komorné vyřizoval — před chvílí ale od hraběte zase vyšla, dala si otevřít kapli a posud se tam modlí.“

Amadeus si vzdychnul: „— Nyní to tedy ví, že bude mou — ó nebesa, stůjte při mně!“ — a vzchopiv se, přistoupil k Miloši a šeptaje se ho ptal: „— Tys ji tedy viděl jíti od hraběte —? jaké bylo její chování? kráčela mužně ku kapli? —“

Miloš si také povzdechl a odpověděl: „Ona slzela.“

Amadea polila krev. V očích se mu zablesklo a přidušeným hlasem kázal Miloši, aby odešel.

„Ona plakala —“ opakoval si zmalátnělý; ale zmuživ se zvolal: „A předce bude mou!“

*

Bylo po operaci. V tmavé síni seděl, dle nařízení Amadea Jaroslav, čekaje na znamení, kdy smí pásku s očí sundat.

V přední komnatě stálo po různu tré osob, čekajících výsledku operace. U okna stál baron z Lechčic, dívaje se do zahrady, kde dělníci podle rozkazu Amadeova zvolna soukali oponu, jež kryla okno u večeřadla. Tu zatleskal Amadeus rukama — padla z pušky rána, a ve večeřadle bylo slyšet slabé zkřiknutí. Bylo to znamení pro Jaroslava, aby obnažil oči. Ve večeřadle panovala tma; Jaroslav neviděl ničeho, vydržel ale tiše dle rozkazu Amadeova. Zponenáhla se počalo ve večeřadle šeřit. Jemně zelené to bylo jitro, napořád přibývalo dne. Jaroslav pozoroval kolem sebe nářadí, stěny, i viděl oudy své. Než vše jako v šeru zeleném a bylo mu jako by měl krásný, nadobyčejný sen. — Jasna přibývalo na pořád. Jaroslav rozeznával již rozličné barvy věcí kolem sebe, až konečně zrovna proti sobě uzřel prvního člověka — sebe. Dlouho se mu díval do očí, až, když pohnuv sebou, viděl činit protějšího totéž, připadla mu Amadeova ponaučení o zrcadle.

I vzchopil se radostí slze, a přesvědčiv se, že vidí skutečně jen sebe, vykřikl blažeností tak hlasitě, že lidé z předsíně poděšeni vešli k němu a vidouce jej šťastným, sami přemoženi citem, slzíce jej líbali.

Jasná přibývalo.

I rozhlídnul se Jaroslav kolem sebe a objav svého vychovatele, uchopil sestru za třesoucí ruku a položiv tutéž v raku nemluvného jinocha, pronesl:

„Ty bratře milený, dostál si svému — já tu tím dostávám mému slibu. Vilemíno, bratře, buďte šťastní, jako jsem —“

Nedomluvil. Ve dveřích se objevilo cosi, také jako živý tvor, ale tvor škaredý, jehož objevení děsilo Jaroslava.

„Ha!“ zvolal. „Co jest to! — jest to jedno z oněch zvířat, o nichž ste mi vypravovali? Odstraňte je, já se bojím!“

Než však ještě byl domluvil — sklesl ubožec u dveří, lítostí přemožen, na zem.

„Amadeus! můj ubohý Amadeus!“ — zvolal Vidáli, spěchaje s Vilemínou k nešťastnému.

„Ama — deus!“ opakoval po nich nezvučným hlasem Jaroslav, stoje jako skamenělý. Vzchopiv se konečně přikvapil k baronovi, a zíraje mu do tváře, ptal se: „A vy, kdo jste tedy vy?“

Hlubokým, nepříjemným hlasem pověděl mladý muž vážně:

„Pane hrabě, já jsem —“

„Dost. Již vás znám, pane barone“ — zastavil mu řeč Jaroslav, a přikleknuv k Amadeovi, hladil mu tváře a v nevinnosti své posvědčil Vidálimu. — „Ach, nyní již pochopuji ten rozdíl mezi lidmi, o němž ste mi nedopověděl, otče. — Můj dobrý, dobrý Amadeus!“

*

Bylo s půl noci. Jaroslav a Vilemína ponechali Amadea pod ochranou starého Miloše, který podlé pána svého brzy na to usnul.

Amadeus procitl. Rozhlídna se, upřel znak na strop a přemýšlel. Po půl hodině z hluboka si vzdychnuv, vstal z postele. — Spatřiv Miloše, chtěl jej odeslat. Tento ale spal tak pevně, že Amadea promluvit neslyšel.

„Nechť spí!“ řekl Amadeus. „Až já ulehnu — on procitne.“

Na to šel ke stolu, cosi hledaje.

Našel. Byla to malá skříň, v níž ležely dvě bambitky.

Když ale spatřil po stole knihy svoje, zakalilo se mu oko; odstrčiv od sebe skříni, hořce zaplakal.

Po této úlevě bylo mu snaž. Položiv obě ruce na spisy a knihy své, zašeptal, k nebi pozíraje:

„Ano, tak budiž! nejsem zbytečným tvorem na světě; koho bolesť souží, najdiž ve mně přítele. Vyhledám si poušť a sloužiti budu churavým!“

Skutečně učinil takto. Zapřel jmeno své, a považován sice za podivína bylť předce daleko široko hledaným lékařem, a podnes pořečívá lid: „Komu Kytl nepomůže, tomu není pomoci.“ —