Máj (almanach 1860)/Tři zlaté vlasy Děda-Vševěda
| Máj (almanach 1860) | ||
| Královská skála | Tři zlaté vlasy Děda-Vševěda | O dvou přátelích |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Tři zlaté vlasy Děda-Vševěda |
| Autor: | Karel Jaromír Erben |
| Zdroj: | Máj: Jarní almanah na rok 1860. Praha: Kat. Jeřábková, 1860. s. 187–203. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Bylo — nebylo: byl jednou jeden král, který se rád honil po lesích za zvěří. Jednou taky se pustil daleko za jelenem a zabloudil. Byl sám a sám, přišla noc a král byl rád, že našel na mýtině chalupu. Zůstával tam uhlíř. Král povídá, jest-li by ho chtěl z lesa na cestu vyvest? že mu dobře zaplatí. — „I rád bych s vámi,“ řekl uhlíř, „ale tu vidíte, žena mi se právě čeká, nemohu odejít. A kam byste taky v noci? lehněte si na půdu na seno, a ráno vás doprovodím.“ — Brzy potom se narodil uhlířovi synáček. Král ležel na půdě, nemohl usnout. O půl noci pozoroval dole ve světnici nějaké světlo. Koukne skulinou ve stropě a tu vidí: uhlíř spal, žena jeho ležela jako ve mdlobách a podlé děťátka stály tři staré babičky, celé bílé, každá měla v ruce svíci rozsvícenou. První povídá: „Já tomu chlapci dávám, aby přišel do velikých nebezpečenství.“ — Druhá povídá: „A já mu dávám, aby ze všech šťastně vyvázl a byl dlouho živ.“ — A třetí povídá: „A já mu dávám za ženu tu dcerušku, co se dnes narodila tomu králi, který tu nahoře na seně leží.“ Na to babičky svíce zhasly a bylo zas ticho. Byly to Sudičky.
Král zůstal, jako by mu byl meč do prsou vrazil. Nespal do rána; přemýšlel, co a jak? aby se nestalo, co tu slyšel. Když se rozednilo, začalo dítě plakat. Uhlíř vstal a vidí, že mu žena zatím usnula na věčnosť. „Och můj ubohý sirotečku!“ naříkal; „co si nyní s tebou počnu?“ — „Dej mi to děťátko,“ praví král, „já se o ně postarám, že mu dobře bude; a tobě dám peněz tolik, že do smrti nebudeš muset uhlí pálit.“ — Uhlíř byl tomu rád a král slíbil, že si pro to děťátko pošle. Když přišel do svého zámku, vypravovali mu s radostí velikou, že se mu tu a tu noc narodila krásná dceruška. Byla to právě ta noc, když viděl ty tři Sudičky. Král se zamračil, zavolal jednoho svého služebníka a povídá: „Půjdeš tam a tam do lesa, v chalupě tam uhlíř zůstává; dáš mu tyto peníze a on ti dá malé dítě. To dítě vezmeš a na cestě potom utopíš. Neutopíš-li, budeš sám vodu pít!“ — Služebník šel, vzal děťátko do košíka a když přišel na lávku, kde hluboká a široka řeka tekla, hodil je i s košíkem do vody. — „Dobrou noc, nezvaný zeti!“ řekl potom král, když mu to služebník pověděl.
Král myslil, že se děťátko utopilo, a neutopilo: Ploulo v košíku po vodě, jako by je kolíbal, a spalo, jako by mu zpíval, až připloulo k chalupě jednoho rybáře. Rybář seděl na břehu, spravoval sítě. Tu vidí po řece něco plynout, skočí do lodičky a za tím, a vytáhl z vody v košíku děťátko.
I donesl je své ženě a povídá: „Vždyckys chtěla mít nějakého synáčka, a tu ho máš: přinesla nám ho voda.“ Žena rybářova byla mu ráda a vychovala to dítě za své vlastní. Říkali mu Plaváček, proto že jim po vodě připlaval.
Řeka teče a léta minou, a z hocha stal se krásný mládenec, že mu daleko široko nebylo rovného. Jednou v letě přihodilo se, že tudy jel na koni král sám a sám. Bylo parno, chtělo se mu pít, i zahnul k rybáři, aby mu dali trochu čerstvé vody. Když mu ji Plaváček podal, zarazil se král, hledě na něho. „Švarného hocha máš, rybáři!“ povídá, „je-li to tvůj syn?“ — „Je a není,“ odpověděl rybář; „právě tomu dvacet let, připlaval po řece v košíku co maličké děťátko a vychovali sme si ho.“ — Králi se udělaly mžičky před očima, zbledl jako stěna; viděl, že je to ten, co ho dal utopit. Ale hned se zpamatoval, skočil s koně a povídá: „Potřebuju posla do mého královského zámku a nikoho s sebou nemám; může-li mi ten mládenec tam dojít?“ — „Vaše královská milosť poroučí a hoch půjde,“ řekl rybář. Král si sedl a napsal své paní králové list: „Toho mladíka, kterého ti tuto posílám, dej bez meškání mečem probodnout: můj to zlý nepřítel. Až se vrátím, ať je vykonáno. Tak má vůle.“ — Pak to psaní složil, zapečetil a přitlačil svůj prsten.
Plaváček vydal se hned se psaním na cestu. Musil velikým lesem, a než se nadál, minul se cesty a zabloudil. Chodil z houští do houští, až se už začalo stmívat. Tu potká starou babičku: „Kam pak, Plaváčku, kam pak?“ — „Jdu se psaním do královského zámku a zabloudil sem. Nemohla byste mi, matičko, pověděti, kudy na cestu?“ — „Dnes už bez toho nedojdeš, je tma,“ řekla babička, „zůstaň u mne na noc: však nebudeš u cizí, jsem ti kmotrou.“ — Mládenec si dal říci a sotva byli několik kroků, měli před sebou hezký domek, jako by byl najednou ze země vyrostl. V noci, když hoch usnul, vytáhla mu babička psaní z kapsy a dala mu tam jiné, ve kterém tak bylo napsáno: „Toho mladíka, kterého ti tuto posílám, dej bez meškání s naší dcerou oddat: můj to souzený zeť. Až se vrátím, ať je vykonáno. Tak má vůle.“
Když paní králová to psaní přečtla, dala hned vystrojit svatbu, a obě, paní králová i mladá královna, nemohly se na ženicha dost nahledět, jak se jim líbil, a Plaváček byl se svou královskou nevěstou taky spokojen. Po několika dnech přijel domů král, a když viděl co se stalo, rozzlobil se náramně na svou paní, co to učinila. — „Vždyť pak si mi sám poručil, abych ho dala s naší dcerou oddat, dřív než se vrátíš!“ odpověděla králová a podala mu psaní. Král psaní vzal, prohlíží písmo, pečeť, papír — všecko bylo jeho vlastní. I dal si zavolat zetě a vyptával se, co a jak? a kde chodil?
Plaváček vypravoval, kterak šel a v lese zabloudil a že zůstal na noc u své staré kmotry. — „A kterak vypadala?“ — „Tak a tak.“ — A král poznal z jeho řeči, že to byla táž osoba, která před dvaceti lety dceru jeho přisoudila synu uhlířovu. Myslil — myslil — a potom povídá: „Co se stalo, nedá se změnit; ale zdarma přece mým zetěm být nemůžeš! chceš-li mou dceru mít, musíš jí za věno přinést tři zlaté vlasy Děda-Vševěda.“ Myslil si, že se takto svého nemilého zetě nejjistěji zprostí.
Plaváček rozloučil se se svou chotí a šel — kudy a kam? nevím; ale že mu Sudička byla kmotrou, bylo mu snadno pravou cestu najít. Šel dlouho a daleko, přes hory doly, přes vody brody, až přišel k černému moři. Tu vidí loď a na ní přívozníka. — „Pozdrav pán bůh, starý přívozníče!“ — „Dejž to pán bůh, mladý poutníče! kam tudy cestou?“ — „K Dědu-Vševědu pro tři zlaté vlasy.“ — „Hoho! na takového posla dávno čekám. Dvacet let už tu převážím a nikdo mne nejde vysvobodit. Slíbíš-li, že se Děda-Vševěda zeptáš, kdy bude mé roboty konec, převezu tě.“ Plaváček slíbil a přívozník ho převezl.
Potom přišel k nějakému velikému městu, ale bylo sešlé a smutné. Před městem potká stařečka, měl v ruce hůl a sotva lezl. — „Pozdrav pán bůh, šedivý dědečku!“ — „Dejž to pán bůh, pěkný mládenečku! kam tudy cestou?“ — „K Dědu-Vševědu pro tři zlaté vlasy.“ — „Aj aj! na takového posla tu dávno čekáme; to tě hned musím k našemu panu králi dovést.“ — Když tam přišli, řekl král: „Slyším, že jdeš poselstvím k Dědu-Vševědu? měli sme tu jabloň, nesla mladicí jab’ka: když někdo jedno snědl, třeba byl už nad hrobem, omladl zas a byl jako jinoch. Ale od dvaceti let nenese jabloň už ovoce žádného. Slíbíš-li mi, že se Děda-Vševěda zeptáš, je-li nám jaká pomoc? odměním se tobě královsky.“ — Plaváček slíbil a král ho milostivě propustil.
Potom přišel zase k jinému velikému městu, ale bylo z polovice pobořené. Nedaleko města zakopával syn otce svého zemřelého, a slzy mu jako hrachy padaly po tvářích. — „Pozdrav pán bůh, smutný hrobníče!“ řekl Plaváček. — „Dejž to pán bůh, dobrý poutníče! kam tudy cestou?“ — „Jdu k Dědu-Vševědu, pro tři zlaté vlasy.“ — „K Dědu-Vševědu? škoda žes dříve nepřišel! Ale náš pan král na takového posla už dávno čeká; musím tě k němu dovést.“ — Když tam přišli, řekl král: „Slyším, že jdeš poselstvím k Dědu-Vševědu? Měli sme tu studnici, prýštila se z ní živá voda: když se jí někdo napil, třeba už umíral, hned se zas uzdravil; a kdyby byl už mrtev a tou vodou ho pokropili, zase vstal a chodil. Ale teď už od dvaceti let voda přestala téct. Slíbíš-li mi, že se Děda-Vševěda zeptáš, je-li nám jaká pomoc? královskou odměnu ti dám.“ — Plaváček slíbil a král ho milostivě propustil.
Potom šel dlouho a daleko černým lesem, a uprostřed toho lesa vidí velikou zelenou louku, plnou krásného kvítí, a na ní zlatý zámek; byl to zámek Děda-Vševěda, třpytil se jako žhavý. Plaváček vešel do zámku, ale nenašel tam nikoho, než v jednom koutě starou babičku, seděla a předla. „Vítám tě, Plaváčku!“ povídá, „jsem ráda, že tě zas vidím.“ Byla to jeho kmotra, co byl u ní v lese noclehem, když to psaní nesl. „Co pak tě sem přivedlo?“ — „Král nechce, abych byl darmo jeho zetěm; i poslal mě pro tři zlaté vlasy Děda-Vševěda.“ — Babička se usmála a povídá: „Děd-Vševěd je můj syn, jasné Slunce: ráno je pacholátkem, v poledne mužem a večer starým dědem. Já ti ty tři vlasy s jeho zlaté hlavy opatřím, abych ti taky darmo nebyla kmotrou. Ale tak, synáčku! jak tu jseš, zůstat nemůžeš! Můj syn je sice dobrá duše; ale když přijde na večer hladový domů, mohlo by se lehko stát, žeby tě upekl a snědl k večeři. Je tu prázdná káď, přiklopím ji na tě.“ — Plaváček prosil, aby se taky Děda-Vševěda zeptala na ty tři věci, co slíbil na cestě, že přinese odpověď. — „Zeptám,“ řekla babička, „a dej pozor, co řekne.“
Najednou strhl se venku vítr a západním oknem do světnice přiletělo Slunce, starý dědeček se zlatou hlavou. „Čuchy, čuchy člověčinu!“ povídá, „někoho tu, matko, máš?“ — „Hvězdo denní! koho pak bych tu mohla mít, abys ty ho neviděl? Ale tak je: celý den lítáš po tom božím světě a tam se té člověčiny načucháš; i není divu, když večer domů přijdeš, že ti ještě voní!“ — Stařeček neřekl na to nic a sedl k večeři.
Po večeři položil svou zlatou hlavu babičce na klín a počal dřímat. Když babička viděla, že už usnul, vytrhla mu jeden zlatý vlas a hodila na zem — zazvonil jako struna. „Co mi chceš, matko?“ řekl stařeček. — „Nic, synáčku, nic! dřímala sem a měla sem divný sen.“ — „A co se ti zdálo?“ — „Zdálo mi se o jednom městě, měli tam pramen živé vody: když někdo stonal a napil se jí, ozdravěl; a když umřel a tou vodou ho pokropili, zas ožil. Ale teď od dvaceti let voda přestala tect: je-li jaká pomoc, aby zas tekla?“ — „Snadná pomoc: v té studnici na prameně žába sedí, nedá vodě téct; ať žábu zabijí a studnici vyčistí, poteče voda zas jako prvé.“ — Když stařeček potom zas usnul, vytrhla mu babička druhý zlatý vlas a hodila na zem. „Což zase máš, matko?“ — „Nic, synáčku, nic! dřímala sem a zdálo mi se zas něco divného. Zdálo mi se o jednom městě, měli tam jabloň, nesla mladicí jab’ka: když někdo sestárnul a jedno snědl, omladl zas. Ale teď od dvaceti let nenese jabloň ovoce žádného: je-li jaká pomoc?“ — „Snadná pomoc: pod jabloní leží had, užírá jí síly: ať hada zabijí a jabloň přesadí, ponese zas ovoce jako prvé.“ — Potom stařeček brzy zas usnul a babička mu vytrhla třetí zlatý vlas: „Což mne, matko, spát nenecháš?“ řekl stařeček mrzutě a chtěl vstávat. — „Lež, synáčku, lež! nehněvej se, nerada sem tě zbudila. Ale přišla na mě dřímota a měla sem zas podivný sen. Zdálo mi se o přívozníkovi na černém moři: dvacet let už tam převáží a nikdo ho nejde vysvobodit. Kdy bude roboty jeho konec?“ — „Hloupé matky to syn! ať dá jinému veslo do ruky a sám vyskočí na břeh, bude ten zas přívozníkem. Ale teď už mi dej pokoj: musím časně ráno vstát a jít slzy sušit, co králova dcera každou noc vypláče pro svého muže, syna uhlířova, kterého král poslal pro mé tři zlaté vlasy.“
K ránu strhl se zas venku vítr a na klíně své staré matičky probudilo se, místo stařečka, krásné zlatovlasé dítě, boží Slunéčko, dalo matce s bohem a východním oknem vyletělo ven. Babička zas odklopila káď a řekla Plaváčkovi: „Tu hle máš ty tři zlaté vlasy, a co Děd-Vševěd na ty tři věci odpověděl, už taky víš. Jdi s pánem bohem! už mne víc neuhlídáš, není toho třeba.“ — Plaváček babičce pěkně poděkoval a šel.
Když přišel do toho prvního města, ptal se ho král, jakou jim nese novinu? — „Dobrou!“ řekl Plaváček; „dejte studnici vyčistit a žábu, co na prameně sedí, zabíte, a poteče vám voda zas jako kdy prvé.“ — Král to dal hned udělat, a když viděl, že se voda prýští plným pramenem, daroval Plaváčkovi dvanáct koní bílých jako labutě a na ně tolik zlata a stříbra a drahého kamení, co mohli unest.
Když přišel do toho druhého města, ptal se ho zase král, jakou jim nese novinu? — „Dobrou!“ řekl Plaváček; „dejte jabloň vykopat, najdete pod kořeny hada, toho zabíte; potom jabloň zase vsaďte a ponese vám ovoce jako kdy prvé.“ — Král to dal hned udělat, a jabloň za noc oděla se květem, jakoby ji růžemi osypal. Král měl velikou radosť a daroval Plaváčkovi dvanáct koní vraných jako havrani, a na ně taky tolik bohatství, co mohli unest.
Plaváček jel potom dál, a když byl u černého moře, ptal se ho přívozník, zdali se dověděl, kdy bude vysvobozen? „Dověděl,“ řekl Plaváček, „ale dříve mě převez, pak ti povím.“ — Přívozník se sice zpouzel; ale když viděl, že není jiné pomoci, převezl ho přec i s jeho čtyřmi a dvaceti koňmi. „Až zas budeš někoho převážet,“ řekl mu potom Plaváček, „dej mu veslo do ruky a vyskoč na břeh, a bude ten místo tebe přívozníkem.“
Král ani svým očím nevěřil, když mu Plaváček ty tři zlaté vlasy Děda-Vševěda přinesl, a dcera jeho plakala, ne žalostí, ale radostí, že se zas vrátil. „A kdes těch pěkných koní a toho velikého bohatství nabyl?“ ptal se král. — „Vysloužil sem si to,“ řekl Plaváček a vypravoval, kterak tomu králi dopomohl zase ke mladicím ja’bkám, co ze starých lidí dělají mladé, a tomu králi k živé vodě, co z nemocných dělá zdravé a z mrtvých živé. — „Mladicí jab’ka! živá voda!“ opakoval si po tichu král; „kdybych jedno snědl, omladl bych; a kdybych i zemřel, tou vodou bych zas ožil!“ Bez meškání vydal se na cestu pro mladicí jab’ka a pro živou vodu — a potud se ještě nevrátil.
A tak se stal uhlířův syn zetěm královým, jak Sudička usoudila, a král — snad ještě pořád tam převáží přes černé moře!
Poznamenání. Pohádka tato jest jedna z nemnohých, jež netoliko všem Slovanům obecny jsou, ale i také ve svých variantech od prvotního základu svého nejméně se odchylují. Majíť ji Velko-Rusové, ve sbírce Afanasjeva pod titulem: „Марко-Богатый и Василий-Безсчастный“; Malo-Rusové, u Maksimoviče: „Марко-Богатый“; Rusové haličtí, dle Voljana: „Богачь и бѣдакъ“ (v rukopise); Srbové, ve sbírce Vukově: „Усуд“; Charváti okolí Varaždinského, u Veljavce: „Dečko išel iskat srečne i nesrečne vure“; Slováci, dle Rimavského: „Cesta k Slncu“, a ve sbírce Škultety’ho a Dobšinského: „Tri perá z draka“; Moravané, ve sbírce Kuldově nejprvé pod titulem: „O chovanci královském“ a pak co vstavek v jiné pohádce: „Hloupý Jan a jeho kůň“. Jakožto pohádku českou vydal ji Malý pod titulem: „Vyslaný k Slunci“, pak Němcová: „Tři zlaté péra“, a Jablonský veršem: „Tři zlaté vlasy“; krom toho dostalo mi se ji najíti v Čechách ještě v pěti variantech. Avšak i sousedé Slovanův pojali ji do sbírek pohádek svých, totiž u Němců bratří Grimmové: „Der teufel mit den drei goldenen haaren“; v Norvežsku Albjörnsen a Moe, a Čuchonci vydali ji pod nápisem: Antonín „Puuhaara“, jakobychom řekli: „Souček“.
Jakož pohádka naše Sudicemi se zapřádá, jichž jedna potom běh její mocně řídí: nápodobně počínají sudbou i jiné varianty její. Tak vypravuje skazka maloruská, že byl bůh noclehem u Marka bohatého, a že anděl v noci k němu přiletěv oznámil, kterak se tu noc narodili tři chlapci: jeden u kupce, druhý u sedláka, třetí u chuďasa, tázaje se boha, jaký každému přisoudí podíl? a bůh usoudil, že chuďasův syn bude vládnouti Markovým bohatstvím. — Dle skazky velkoruské přišli dva šediví stařečkové k Markovi bohatému na nocleh a uloženi sou na prosbu dceřinu do chléva. Tu praví jeden ke druhému: „Tam a tam narodil se sedlákovi syn; jaké mu dáme jmeno a co mu nadělíme?“ Druhý dí: „Nechť se jmenuje Vasilí Bezešťastný a nadělíme mu bohatství Markovo.“ — Jiná pohádka česká, dle Malého, vypravuje, že Kristus pán se svatým Petrem přišli do jednoho města královského ke studni. Petr žíznil a dívka služebná nedala se mu napíti, ale nejmladší dcera královská ochotně mu vody podala. „Jak se odměníme té dceři královské za její ochotnosť?“ táže se Petr, a mistr dí: „Dáme jí za muže zámeckého kuchaře.“ — V pohádce norvežské zvěstovali „hvězdáři“ bohatému Petru Kremerovi, že dcera jeho se provdá za syna mlynářova; pohádka pak německá praví obecně, že králi bylo „prorokováno“, že dcerka jeho bude ženou dítěte, ježto se tu a tu noc narodilo. — Ostatní všickni vypravovatelé neznají tohoto pěkného na sudbě založeného počátku, nýbrž i hned do prostředka vpadajíce praví, že král, kníže, bohatý kupec neb hospodský dceru svou přislíbil dáti tomu, kdo jisté poselství vykoná.
Toto pak poselství jest ovšem nejdůležitější stránka pohádky té; ležíť v něm pravé její jádro, ježto nalezše, ostatnímu allegorickému přiodění snadno porozumíme.
V pohádce německé posílá král pro tři zlaté vlasy Čertovy; v norvežské bohatý Kremer pro tři péra z dračího ocasu; v moravské jedné rozmarná princeska pro tři péra z draka z pozačerveného moře, a v druhé král pro tři pérka z mořského Patoše, anebo pro tři vlasy ze Sybilly, která se točí nad Babylonskou věží, ve slovenské dle Skultety’ho a Dobšinského bohatý hostinský pro tři péra z draka a spolu hledat zlého i dobrého. V pohádce maloruské jde Ivan z rozkazu Marka bohatého k věščúnu Lidojedu se zeptat, jak veliké jest Markovo bohatství, a ve velkoruské Vasilí Bezešťastný k caru Zmiju pro daň za 12 let, a přitom se poptat po 12 korábích Markových, které mu po 3 leta nepřicházejí. V českých některých variantech posílá král anebo kníže pro tři vlasy s obra zlatohlavého, a bohatý kupec pro tři péra ze zlatého ptáka a jinde pro tři slunečná péra, jakož i nahoře král pro tři zlaté vlasy Děda-Vševěda, kterého pohádka též sluncem býti praví; a konečně v pohádce české, dle Malého, i ve slovenské, dle Rimavského, vysílá král přímo ke Slunci, aby se ho vyslaný zeptal, proč do poledne vzhůru vystupujíc víc a více hřeje, a po polední k západu se sklánějíc v teplotě umdlívá? V pripovjedce charvatské jde sedlákův syn z nařízení hraběcího hledat štěstí i neštěstí (srečnu i nesrečnu vuru), a v pohádce srbské chudý bratr ze svého vlastního puzení k Osudu, jeho se zeptat, proč mu neudělil lepšího štěstí? nápodobně jako v pohádce halickoruské chudý bratr na východ putuje za svým štěstím.
Z tohoto přehledu patrno jest, že vypravovatelé českoslovenští ze všech nejméně zahalují věc, které se v pohádce této hlavně dotýče, určitě o slunci mluvíce. Tři péra se slunečného ptáka, tři vlasy se zlatohlavého slunečného stařečka, jinak také tři sluneční paprskové, znamenají působení slunečné v trojí říši přírodní: ve vzduchu, na zemi a ve vodě. Pro ukrácení odkazuji tuto na článek v Časopise musejním 1857 str. 268 a 390: „O dvojici a trojici ve slovanském bájesloví“, k němuž pohádka tato jistou měrou jest dalším dokladem. Ukázánoť ve článku dotčeném, že slunce na výroční pouti své zodiakem neb svorem nebeským v povaze dvojí se jeví, totiž od zimního až do letního slunovratu na obloze zhůru vystupujíc, v povaze dobré jakožto obnovitel přírody; od letního pak až zase do zimního slunovratu vždy víc a vice klesajíc, v povaze zlé jakožto zhoubce, přírody; a protož slove v bájesloví v prvním případě bohem dobrým, Bělbohem, a v druhém případě bohem zlým, Černobohem, čertem, drakem a t. d. Tato nynější pohádka neb báje vztahuje se, jakož větší díl mythologických pohádek slovanských, k zimnímu slunovratu. Zlatohlavý obr, zlatovlasý čert, car Zmij, drak, mořský Patos a český stařec Vševěd, je slunce zimního polousvoří, kteréžto pro svou zhoubnou povahu také slove Lidojedem. Vševědem nazývá se proto, že slunce, toto „boží oko“, všecko vidí a tudíž i všecko ví. Z té příčiny také v pohádce maloruské jest věščúnem t. věštcem a v moravské Sybillou. Tato pak jeho věští povaha zvláště se projevuje v touž dobu zimního slunovratu, kdež slunce stařeček na lůně matky své odpočívá, aby potom co nově zrozené zlatovlasé dítko zase vstalo; tehdá totiž odpovídá v pohádce věštně k otázkám, jež vyslaný přináší, jakož právě také v touž dobu zimního slunovratu, t. v čas dvanácti nocí, od štědrého večera až do tří králů, v pověrných obyčejích národních věštby vůbec se provozují, majíce všecky svůj smysl v tom, že slunce, ježto se nyní znova zrozuje, jest obnovitelem přírody, tvůrcem roku nastávajícího a že takto jim již napřed usouzeno jest, co se komu v tom roce dostane za podíl. Z té příčiny v pohádce srbské slove vůbec Osudem. Pohádka varaždinská, posílajíc hledat „štěstí i neštěstí“, jakož i slovenská posílajíc za „zlým a dobrým“, míní tím nadřečenou dvojí povahu, kterou slunce projevuje v kruhu ročním, dobrou a zlou; kdež naproti tomu pohádka halickoruská, dle které chudý jde na východ svého „štěstí“ hledat, má na mysli slunce jen co dárce dobrého.
Přechod od zimního polousvoří k letnímu, zimní totiž slunovrat, naznačuje se tuto v pohádce vůbec mořem, v ruských pak variantech řekou a v pohádce varaždinské velkou vodou. Přes to moře neb řeku převáží převozník — slovanský Charon, jehož některé české varianty také čertem neb obrem učinily. V moravské pohádce jsou převoznicemi tři čarodějnice, ježto se v počtu svém hodí jednak k sudicím v pohádce české, jednak k onomu trojímu působení slunečnému v přírodě, pro něž bůh slunečný nazván Triglavem. V srbské pohádce voda sama přenáší; ve varaždinské a jedné slovenské jest ryba převozníkem; ve velkoruské pak pohádce leží kyt-ryba přes moře, lidé po ní chodí a jezdí, a má ležeti dotud, pokud nevyvrhne z moře 12 korábů Marka Bohatého. Netřeba dovozovati, že se těmi 12 koráby míní 12 měsíců ročních, jež od zimního slunovratu berou svůj počátek. K těmto dvanácti korábům ruským právě se hodí 12 koní v pohádce české, jež tolikéž znamenají 12 měsíců.
Co se pak dotýče otázek, k nimž slunce v osobě Děda-Vševěda i v jiných podobách svých odpovídá, ty všecky se vztahují na obnovení přírody, ač mnohé jich porušeným podáním za dlouhý čas velmi zatemněny jsou. Strom, jenž přestal ovoce nésti, nalézá se kromě pohádek českých i ve slovenské, ve varaždinské a v německé pohádce. Voda, jež přestala téci anebo se zkazila, přichází v pohádkách českých, moravských, pak v německé a norvežské; k čemuž náleží také voda, jež v sobě nemá plodu, v pohádce srbské, varaždinské a slovenské. Pohádky české, moravské a slovenské, potom varaždinská a norvežská mluví též o dceři královské, kteráž onemocněla, zkameněla aneb ukradena byla — jestiť to příroda v době zimní. Ve slovenské pohádce oslepl král, proto že zpyšněv chtěl se vyrovnati Bohu — rozuměj tuto zatmělé slunce zimní proti slunci letnímu. V pohádce maloruské přichází vyslaný k větrnému mužíku na mohyle, jenž se dotknutím holi rozsype a pod ním veliké bohatství se objeví; v pohádce pak velkoruské praví se totéž o starém dubu — bohatstvím tuto rozuměti se mohou zase nové plody přírodní, jež ze sutin starého roku se vyvinou. Konečně mluví pohádka slovenská, již sepsal Dobšinský, také o dvou velikých ohnivých skalách, ježto srážejíce se jedna o druhou, nechtí vyslaného propustiti. Totoť jest buď variant ku přívozníkovi, anebo náleží do jiné pohádky; složenať jest tato pohádka slovenská ze dvou rozličných variantů, jichž jeden k moravskému a druhý k varaždinskému vypravování se hlásí, a nad to něco i z jiných pohádek, do kruhu tohoto nenáležitých, přičiněno, jako zámek „boha větrů“ na myší nožce se vrtící, jenž upomíná na Ježibabinu chaloupku na slepičích nožkách v pohádkách ruských. Záslužně by byl učinil pan vzdělavatel, kdyby byl oba varianty, tak jak mu byly zaslány, podlé sebe postavil. — Pohádka česká u Malého nezná žádného přívozníka, jenž v pohádce této jest věcí podstatnou a v jiných variantech nikdež se nepohřešuje; na konci pak vypravuje o svatbě dcery královské s čarodějným trpaslíkem, o čemž zase žádná jiná pohádka skupení tohoto nic neví. Tento přídavek i proto také se nehodí k pohádce té a vůbec k žádné slovanské, že trpaslík, něm. zwerg, v báji slovanské vůbec nižádného místa nenalézá.
Místo slunečné matky mají pohádky některé, totiž varaždinská, slovenská Dobšinského a norvežská, královskou pannu, kterouž vyslaný vysvobodí a potom otci jejímu navrátí. Toto však zase z jiného kruhu pohádek přejato jest, kdež mládenec na to vychází, aby té panny z dračího zajetí dobyl, kterouž si potom béře za manželku.
A jakož pohádka česká se dokonává tím, že král, obluzen mocným lákadlem, stane se střídníkem přívozníkovým, dojda takto pokuty za své zlé skutky: podobně i v pohádce maloruské, německé a norvežské lakotný kupec anebo král, omámen nesmírným bohatstvím, jež vyslaný s sebou přivezl, pro ně také na cestu se vydává; v pohádce pak velkoruské Marko Bohatý, rozhněván na cara Zmije, že Vasilího neusmrtil, ubírá se k němu, aby ho za to pokáral, a stává se též převozníkem. V pohádce varaždinské jde hrabě sám také hledat „srečnu i nesrečnu vuru“, jsa žádostiv většího bohatství, a když přišel ku převozné rybě, utopila ho. Ostatní všickni vypravovatelé, ačkoliv jinak o převozníkovi mluvíce, a kterak můž býti vysvobozen, však nechávají ho nevysvobozeného.
Že pak okolní sousedé Slovanů, Němci, Norvežčané a Čuchonci touž pohádku také znají, není divu, povážíc, jak snadno jest ústní takové podání přenésti přes jazykové hranice. Co se však podivné příbuznosti pohádek německých sbírky Grimmovy se slovanskými zvláště dotýče, sluší na paměti míti, že v té věci proslulý Vilém Grimm sebral i sepsal veliký díl svých „německých“ pohádek v Erdmannsdorfě v pruském Slezsku, v okresu Lehnickém, v krajině, kteráž právě uprostřed mezi českomoravskými, polskými i lužickými Slovany leží, a jsouc nyní sice jazykem německá, však ve svých obyčejích a starobylých podáních nikdy slovanskou býti nepřestala. A tak i Petr „Kremer“ v pohádce norvežské zjevně upomíná na stereotypního kupce v pohádkách ruských.