Máj (almanach 1860)/Královská skála

Máj (almanach 1860)
Samička	Královská skála	Tři zlaté vlasy Děda-Vševěda

Údaje o textu
Titulek:	Královská skála
Podtitulek:	Šumavská fantasie
Autor:	Jan Krejčí (jako Prokop Rudný)
Zdroj:	Máj : Jarní almanah na rok 1860. Praha : Kat. Jeřábková, 1860. s. 164–186. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Hlubokým úvalem šumavských lesů kráčí mladý muž zdravých, pružných oudů a — jak se dle jasné tváře jeho zdá, i dobré mysli. Cesta již od dávna snad nebyla tknuta nohou člověka; zkušený lovec pozná zde jen stopy plachého srna neb chytrého lišáka. Po obou stranách vypínají se kmeny třistaletých jedlí — sloupy ohromného chrámu; nad nimi zdobí jasnější zeleň buků co světlý věnec vyšší čelo hor; hustý podrost ostružin a žlutých a červených květin lesních lemuje dolejší kraj kmenného lesa až k břehům horského potoka, jenž se vine mezi tisícerými kopečky a hromadami písku, chudou travou zarostlými. Jsou to upomínky na bývalé rýžovny v dobách krále Jana a Karla, když opuštěný nyní les hlaholem tisícerých pracovníků se ozýval a ze sta mlýnů stoupových rachocení o les a skály se oráželo. Jako mravenci slezli se zde ze všech končin lidé a sbírali zlatá zrnka v potočném a říčném písku; vášeň a přepych přistěhovaly se do klidných druhdy lesů, plašíce zpěvné drozdy od potočných křovin, hubíce čerstvého pstruha v čistých vlnách a sypajíce ohyzdné hromady štěrku a písku na květnaté luhy lesní.

Dávno tomu, co zlatachtivá vášeň skouposti kovorodných hor byla ukrocena, zlatoplodné mlýny rozsypaly se v prach, zpustošené stráně zarostly opět lesem, jen kopky písku neúrodného značí jako prokleté šlépěje, kudy noha jílovců kráčela.

Od kopky ke kopce kráčel náš chodec podlé potoka vzhůru; les zponenáhla po obou stranách houstnul, až konečně příkře vystupující skály úval ukončily a jen veselou malou štěrbinu potoku zanechaly.

Šedý skorec třepetavými křídly brodí se zde a loví potěr pstruhový, a vždy po chvilkách zahvizdne drozd sloku s větví vysokých jedlí.

Ostatně zde ticho a stinno. Brzy ukončí se štěrbina skalní, přecházejíc v rýhu ve strmé lesní stráni; potok rozvětviv se v malé vodní žily, ukrývá se v temném stínu lesa pod velkými lupeny podbělu a bahnitými trsy mechovými, a namáhavě skokem od suchého místa k suchému, od kamene ku kamenu pokračuje chodec vzhůru, domáhaje se temene horského.

Hle, tu v temnu lesním pod chomáčem obrovského kapradí zakmitne dvé rudoskvoucích jisker. S podivením blíží se chůdce k nim a podivení zroste v úžas, když před sebou, či vlastně pod sebou u nohou spatří zubícího se medvídka s vousatou skoro člověčí hlavou, an pod kapradím sedí na bobku.

„Hohej, kam to, brachu?“ zazní to basovým tónem z postavy náhle zpřímené a sotva na stopu vysoké, při čemž oči její k chůdci měří a jako žhoucí uhlíky stín kapradí ozařují.

„Kdož se to ptáš?“ odpoví chůdce, ukrývaje úžas zmužilými slovy. „Či ty maličký chlupáčku?“

„Ovšem že já, já Rubín z Jilmové skály; vítej, brachu, vítej mi a neboj se, již dlouho na tebe čekám!“

„Že na mne čekáš? Což mne znáš?“

„A jak bych tě neznal, statný chůdče šumavský! Však sem ti již několikráte život zachránil!“

„Hle, hle, huňatý tatrmánku, schovej se, ať tě co vzácného brouka nestrčím do torby; ty žes mně život zachránil?“

Hrdě rozkročil se medvídek, opřel páže o boky a hustými vousy otřásal.

„Vidíš, nevděčný člověče, tam na Jilmové skále stojí balvan k pádu hotový, jen kamínek jej podporuje; tam pod ním si se uhostil, a bratr můj Křemel již již na tebe chtěl ho svaliti a já mu v tom zabránil; tam v úpadu tisovém vetché stojí jedle, žebys vrcholu jejich nedohledl — tam si v bouři se schovával, když právě ku překocení se chystaly, já tě houkáním od nich zapudil; tam v černém močálu, když tě v temné noci svůdná světýlka sváděla, já je uhasil a tys byl zachráněn!“

„Ah! je-li tomu tak, odpusť, nevěděl sem, že’s můj milostivý ochránce; než mnedle rci, jakých to zásluh sem o tebe si získal, jimiž sem tobě tak se zavděčil?“

„Takoví jste vy sobečtí sebemilci; jen z ručky do ručky, dar za dárek, nic pro pouhé smilování! Věz, že s bratry kamenomužíky vládnu nad tímto posledním naším útulkem a že jej chráníme a chrániti budeme mocí, kterouž nepřekonáte. Byl čas, že nám náleželo vše, co od temene této hory v nepřehledné šířce se rozkládá, všechny ty lesní úvaly a hory. Přišlo pokolení lidské, zlostné, hlukem nesvářlivým naplnilo tiché hvozdy, rukou chtivou pokalilo čisté řeky a duši dajíc za lesknavý kov, urputně pudilo nás od lesa k lesu, od skály ke skále. Jen zde sme se zachránili, a běda tomu, kdo by nás zde znepokojoval. Také tys mi byl dlouho podezřelým. Avšak poznal sem, že jakkoliv jinak jsi lidský bloud, nevábí tebe žlutého kovu podlý lesk; viděl sem tě, an s libostí ohledáváš skalní budovu těch hor a pokorně se klaníš velkému staviteli jejich. Měl sem s tebou útrpnosť a proto sem tě obhájil.“

„Toť moudrý kameníčku jsem ti ovšem k největším díkům zavázán; hle podej ruku — a či tlapku na smířenou a odpuštěnou a pověz, jak bych tobě dále se zalíbil?“

„Pozoruj, že jsem stár a proto chůzí umdlený; vykonej, co si úsměšně prohodil — vezmi mne do své torby a zanes mne, kam ti ukáži.“

Ochotně vzal chůdce medvědího mužíčka a umístil ho v torbě, do níž napřed měkkého mechu nacpal.

„Teď vždy jen vzhůru ku královské skále kráčej,“ pravil Rubín, jehož hlava pod zákrovem torby vynikala, „jen zde vzhůru podlé praménku smrkovým lesem!“

Chutě vykračoval chodec vzhůru, veden slovem svého nešeného vůdce roklinou, jejíž opět vyvýšené stěny ku příkrému skoro nedostupnému hřebenu hory se táhly.

Ze tří stran sestoupily zde skály v hustém pralese v úzký polotemný úkryt, a konečně zarazila ohromná jako z jednoho kusu ulitá skála všechen postup.

„Kam teď, milý Rubíne? Zde jak vidím, jest již svět zatarasen — výborný to brloh medvědů!“

„Uhodls; zde v skutku hrad a domov, nebo chceš-li — brloh náš,“ odvětil medvídek. „Jen ještě několik kroků podlé hrčící vody, tam okolo starého buku, hned se octneme v předsíni.“

Odhrnuv husté roští malinové, prodral se chodec za starý buk, kde z nízké skalní klenby pramének křišťalové vody vytékal. Shýbnut kráčel několik kroků zkřivenou chodbou a náhle se octnul pod vysokým čarokrásným klenutím, tak že leskem jeho takřka celý oslnul. Kolem rudého plaménku, osvětlujícího celou síň, leželo asi půl kopy podobných medvědích mužíčků, jako byl Rubín; na stěnách a stropě leskly a třpytily se v podivné záři ostrohranné krystally, zhusta jeden vedle druhého, tak jasné a velké, o jakých nikdy ani tušení neměl.

„Jaká to krása!“ zvolal s nadšením. „Toť tedy palác tvůj? O nech mne zde dlíti v tom růžovém světle kouzelném!“

Mezitím vyskočil medvědí mužíček z torby a představoval svým druhům chůdce cizího co přítele, poroučeje ho pohostinství jejich. „Jest sice z pokolení blouznivců zlatachtivých,“ pravil; „avšak jak se zdá, z těch mírnějších. Uhosťme a proveďmež ho zde, nechť pozná, že aspoň v medvědích našich srdcích útrpnosť a přízeň zde na Šumavě ještě neuhasla.“

Ihned shlukl se houf přívětivých huňatých mužíčků, zvali ho k pohovění na měkkém, květinami lesními vyšperkovaném mechu, přinášeli na čerstvých listech podbělu chutné brusnice, líbezné maliny a jahody, k tomu vonného medu v kalíšcích zvonkového květu a chladnou křišťalovou vodu v lasturách. Jeden mu nesl to, druhý ono, ten mu hladil vlasy, onen vousy; někteří pak prohlíželi zvědavě jeho torbu, neb zvědavosť — ta ovšem náleží k vlastnostem toho nárůdku.

Shledavše tam rozličné krystally, po šumavských skalách nasbírané, prohlíželi je se všech stran a co dokonalí znalci zavedli o nich rozhovor, zvláště o tajných od lidí posud nepoznaných vlastnostech jejich, tak že chůdce s nadšeným podivením naslouchal a za krátko v hluboce učenou rozprávku s nimi se zabral. Ale jak se za břicha popadali medvídkové, slyšíce sáhodlouhá nemotorná slova učené řeči svého hosta, kdežto oni tak jasně, jednoduše a trefně o věcech jemu nejnesnadnějších mluvili, že mu jako bělmo s očí padalo, a teď teprva vše v netušené pravdivosti poznával.

„Toť my ti přineseme jiné věci,“ prohodil jeden z nich; „jděte braši a ukažte, co my vzácného máme.“ A hned přinášeli se všech stran množství překrásných kaménků, podivných podobou a skvostností, poučovali ho o věcech nikdy neslýchaných, — — jen škoda, přeškoda, že to chodec, octnuv se zase mezi učenými lidmi, z největší části zapomněl, tak že zde k nenahraditelné škodě naší učené literatury o tom nic bližšího pověděti nelze.

Nevím, jak dlouho by ta zábava byla trvala; avšak poloudušený lomoz a buchot, jehož si chůdce v prvním zaražení nebyl všimnul, vzbudil pozornosť jeho, a zvědavě se ptal, co by divný nepokoj ten znamenal?

„O nechtěj toho zvěděti,“ varoval medvídek Rubín, „toť strašné tajemství skal šumavských, kteréž nemůže odhaliti nikdo z pokolení lidstva lakotného.“

„Stůj co stůj, jen mne tam veď,“ prosil chůdce, „do strojírny ukryté — tam snad tajemná dílna kouzlů horských; veď mne tam, jsem hotov i život nasaditi za pravdu nově dobytou!“

Medvídkové se shlukli v tajnou poradu, a za chvíli pravil jeden z nich: „Tvá vůle má se státi; leč věz, že bez závazku těžkého odtud neodejdeš, vnikneš-li do tajemství tohoto. Volný přišel si, poután velkým slibem odejdeš — to rozvaž, nežli dále vkročíš!“

Odhodlaně přislíbil chodec vše vyplniti, co mu bude uloženo, načež medvídek Rubín chopil kahan, rozžehl v něm rudomodrý plamének a vedl smělého hosta opět podlé praménku hrčivé vody, která krystallovou jeskyní se vinula, vstupujíc do ni v pozadí z neširoké štěrbiny skalní.

Stěny té štěrbiny právě tak se rozšiřovaly, že muž prostoupiti mohl, ačkoliv veliké ze skály vynikající krystally průchod často sužovaly. Buchot bylo slyšeti pořád blíže a hlasitěji, již dal se rozeznati i šum padající vody, a z průzračného proudu odtékající vody svítil jasně žlutý písek, kterýž tím hustěji malé řečiště naplňoval, čím dále kráčeli. Konečně byly i suché břehy ovroubeny zlatým pískem jako dvěma svítícími páskami.

Tu se náhle po malém záhybu otevřela štěrbina skalní v dlouhou a širokou síň, patrně rukou dělníků násilně ve skále vylámanou, a dlouhá řada lidí zaměstnaných tuhou prací, ztrácela se až do temného pozadí.

Jedni lámali těžkými sochory širokou žílu křemene, jedni přikládali k ohni velikému, který celou síň osvětloval; největší však díl pracovníků vládli mohutnými mlaty, kámen jimi rozdrobujíce. Všickni byli bez oděvu, a viděti bylo, kterak se namáháním pot po těle lil. Všickni pracovali mlčky a pravidelným pohybem, jako stroje, při tom s výrazem tak smutným a žalostným, že příchozímu cizinci lítostí srdce trnulo.

Písek roztlučením nabytý, proplachovali jedni na praméncích vody, ze skalní sluje vystřikující; druzí podávali si rýžovní koše z ruky do ruky s pískem na zlato vždy bohatším, až poslední muž, starý a slepý, však skvostnou korunou zdobený, na jemné síti drátěné jalové částky s bojácnou setrvalostí po hmatu odstraňoval a dobytý ryzí zlatý písek na hromadu vedle sebe sypal.

Velká byla už ta hromada nejčistějšího ryzího kovu, avšak nikdo si toho nevšímal, že odtékající potůček ji podrývá a těžko vydobytý poklad částečně skulinou ven odplavuje; což divu, že i venku na jasném dni mnohé zrnko zlata se leskne, kteréž zde staletou prací bylo vytěženo.

„Jaká to dílna příšerná!“ zvolal chůdce uděšen; „kdož jsou ti nešťastníci zde, kdo onen starý korunovaný muž?“

„Toť král Jan a jeho rýžovníci,“ odvětil malý vůdce, „zde za trest odsouzen, dobývati mrzkého kovu, jímž tak plýtval, že krásnou zem svou za něj byl by promrhal; on nám spustošil les, zaplašil zvěř, teď v pokutě zde trápen jest sbírati po zrnku, co hromadně rozhazoval, až ke dni osvobození!“

„Ubohý král! o rci, jak možno jest, dobyti mu zase pokoje a svobody?“

„To král ti poví sám, jdi, přistup k němu bliž a ptej se ho.“

S tlukoucím srdcem přistoupil chůdce blíž ku králi nešťastnému, sklonil svá kolena a pravil: „Velký, nešťastný králi! zde před tebou kleči věrně poddaný vnuk tvých dávných poddaných, ó zvěstuj, jak možno tebe zbaviti nehodné práce této a zjednati tobě poklid zas?“

Král, slyše tato slova, radostným podivením vyjasnil svou tvář a přestana v práci odvětil: „Kdožkoliv jsi, buď pozdraven, ty věrné srdce; nižádný Lucemburský syn na Jana nezpomíná, jen Čech, jemuž sem zhubil zem, ten schopen jest, zpomenouti si na nešťastného krále. O že sem věrnosti té oceniti a odměniti neznal! Věz, mne osvobodí jen ryzí vůle, nežádoucí zisku nižádného. Až přistoupí sem čistá co křišťál duše, nepokalena nižádnou skvrnou mamonu a řekne: „Králi, pojď a v lůžko své si lehni zas,“ pak přestane kletby moc, jíž zaslouženě poután jsem, pak v pokojný se spánek uložím. O jdi a hledej duši tu.“

To řeknuv vzdychl a chopil se znova své unavující práce.

Chůdce celý ustrnut rád by byl těšil krále nebohého a déle ještě se pozdržel, aby se poptával též ostatních pracovníků; avšak průvodce nutil k navrácení, a nezbývalo tedy nic, nežli touže krystallovou chodbou, kterou oba přišli, odebrati se do jeskyně nazpět.

Vrátili se zase mezi medvídky, jimž musil svatou přísahou se zavázati, že splní, co král byl žádal od něho. Po krátké poradě medvídků mezi sebou byl častován a k výpravě posilován; neb ačkoliv byli neuprositelní strážcové trestaných mužů, obměklo předce dávno již srdce jejich, a rádi, jak povídali, pomohli by ubohému králi. „Já půjdu s tebou,“ řekl medvídek průvodce; „ač se tvého pokolení straním; tys ve mně předce novou naději v ně zbudil, budu ti rádcem a služebníkem, avšak i strážcem, neb zklameš-li se v naději, staneš se jedním z nás.“

Chůdce chtěl divení a obávání své právě vysloviti, kterakby se s medvídkem ve světě okázati mohl, však již se octnul, sám nevěda jak, uprostřed v lese na staré soumářské cestě a vedle něho stál muž rázné postavy. Obličej jeho byl hustými vousy zarostlý, a jen jakási příbuznosť tahů a pádný krok upomínaly na medvěda. V silné pěsti držel dva krásné vrané koně, z nichž jeden nesl připnutý vak. Pokynul chůdci, by na prázného koně sedl, a udivenému pravil:

„Toť já, prvé tvůj vůdce do skály královské, jsem tentýž Rubín, jako dřív; zprovodím tě tam dolů mezi bratry tvé. Co v moci mé, tím rád ti pomohu; hle tento vak naplněn jest zlatem a jinou potřebou; všeho máš míti, čím bys cíle svého dojíti chtěl. Sedni a jeďme již.“

Celý omámen divotvornými proměnami, kterýchž se hříčkou stal, sedl chůdce na koně, netroufaje si ani ptáti se, kterak to všechno se stalo. Jeli až do soumraku, chvílemi rozprávějíce o svých nadějích a chvílemi obdivujíce se krásné přírodě. Daleko široko nebylo ani chýše, a již se umlouvali, jak si připraví lože v lese; tu v nedalekém úvalu spatřili světýlko, kteréž, jak se zdálo, z nízké vycházelo chýše. Obrátili koně proti světlu a brzo se octli u chaloupky, jakovéž v lesích šumavských roztroušené jsou, dřevařům za obydlí sloužíce.

Ssedli s koňů a uvázavše je za otěže u zápraží, zaklepali. Štíhlá dívka přišla jim otevřít, a poznavši, že to cizinci, prosící o přenocování, pozdravila je a zavedla v čistou světničku.

Zde seděl se svou ženou statný muž, otec dívky, vyřezávaje při světle louče z tvrdého dříví rozličné náčiní; matka pak předla pěkný lesklý len.

Vyslechnuvše žádost cizinců, radostně je vítali; matka hned a dcera chystaly večeři, muž opatřil koně, zavedl je do postranního výstavku, založil jim vonného sena a vrátil se brzo zase k hostem. Vypravoval jim, že jest zde již od dvacíti let dřevařem, líčil práci lesní, porážení dřeva a svážení jeho v zimě po osněžených stráních, vyptával se na svět a lidi a konečně jim vykázal lůžko ve vedlejší komoře, uchystané od dcery v rychlosti z měkkého mechu.

Odpočinuvše sobě, vstali cizinci z rána před slunce východem, by se vydali na další cestu. Dříve nežli však se odebrali, schoval Rubín pod mech sáček se zlatými penězi na odměnu, a vřele se poděkovavše za pohostinství, ujížděli pak oba dolů mýtinou. Daleko ještě je vyprovázel dobrý dřevař a ukázal jim nejlepší cestu dolů k předhoří.

Lesy zponenáhla řidly; již se po stráních a v údolích střídaly dvory a dědiny s hájemi, polmi a lučinami; ze zdáli vyčnívaly věže města z úkrytu okulacených kopců, a bělal se krásný zámek uprostřed rozsáhlých zahrad.

„Sem zavítáme nejdříve,“ pravil náš poutník; „hle v tom zámku sídlí pán nejstaršího kmene; již za Přemyslovců stáli otcové jeho po boku vládce, a s Janem králem harcovali po všech kolbách od Paříže až do Prahy. Jak by potomek tak slavného, ode dávna králům oddaného rodu, neměl se slitovati nad ubohým královským vězněm?“

„Nuž tedy tam zavítejme,“ odvětil Rubín; „i přeji ti od srdce, abysi zde již cíle své cesty došel.“

Aby se slušně k návštěvě připravili, vstoupili dříve do hostince při silnici stojícího; Rubín vyndal z vaku, který při vši své skrovnosti bezedným býti se zdál, pěkné oděvy pro oba, do nichž se oblekli, načež se na cestu do panského zámku vydali.

Lidé na silnici zastavovali se udivení a smekali pokorně před statnými jezdci a jejich bujnými vraníky. Náhodou vracel se pán zámecký též jizdmo z výletu do svého sídla, a spatřiv již z daleka jezdce mu neznámé na koních, kteréž z nejkrásnějšího plemena býti se mu zdály, pospíšil a přidružil se k nim, dvorně se jich ptaje, by ho nechtěli poctiti návštěvou, že jest pánem toho zámku a té krajiny.

„S radostí, pane šlechtici,“ odpověděli jezdci; „přicházíte nám vstříc s povzbuzující vlídností, neb právě vás sme chtěli navštíviti, majíce vám sděliti věc předůležitou.“

„Tedy mi buďte dvojnásob vítáni, pánové,“ odpověděl šlechtic; „právě dnes se sjede u mne více přátel, a těším se z toho, že je s vámi a vás s nimi seznámiti mohu; doufám, že u mne déle setrváte a až se vám bude přihodno zdáti, tu důležitou věc mi sdělíte.“

Vjeli do zámku, skvoucího se nejenom novou, nýbrž i od dávna zděděnou nádherou; služebným odevzdali koně a byli pak vedeni po mramorových schodech do síně, kde paní a dceři, jakož i přítomným již hostem představeni byli. Z dvornosti se jich neptal nikdo po jmeně, nýbrž každý je považoval za cizí šlechtice, kteří maně s pánem se byli seznámili. Zponenáhla se sešlo více hostí, bylo stolováno, potom nastaly zábavy v zahradě, kde sbor lesníků hudbou na rozích panstvo obveseloval.

Rubín vypravoval tlupě pánů, kolem něho shromážděných, o bývalých honbách v Šumavě, když ještě túr a zubr, medvěd, rys, vlk a parohatý los po pralesích se proháněli; náš mladý chůdce zase zabavil se ve věnci ušlechtilých paní a dcer, které mladého muže rády poslouchaly, jak příjemně a důmyslně vypravoval o svých cestách po světě. V porovnáni s vyhýřilými tvářemi přítomných šlechticů byl mladý chůdce patrně v prospěchu, a zvláště dcera domácí, krásná junonská postava, věnovala mu vlídnou pozornosť.

Opojen tou vlídnosti, počal již chůdce doufati, že zde najde onu spanilou duši, po níž toužil, a obracel proto zponenáhla rozmluvu na Šumavu a její tajemná kouzla, až konečně poprosiv i ostatní hosti k vyslyšení, jal se vypravovati o královské skále.

Líčil živými barvami a vřelým citem strasť a utrpení nebohého krále Jana a vyzýval přítomné k osvobození jeho.

„Vám, pánové a paní šlechetné, vám ratolestem z kmenů pradávných, kteříž ste již v otcích chloubou bývali vlasti a jež v lásce ku královskému pánu nikdo nepřekonával, vám především přísluší, sprostiti krále neblahého jařma. K vám, jsa jen prostý syn vlasti, obracím se tedy nejprve, nechť jeden z vašeho středu jde co posel vašich citů k nešťastnému králi a pomoc věrnou jemu nabídne — s boží pomocí doufám, že jej z kletby vybaví!“

„Což vy nejste šlechtic?“ ptali se ustrnutí posluchači ze všech stran.

„Nejsem, a právě že mezi šlechtou nejprve hledám šlechetnosť, obrátil sem se k vám s tou prosbou,“ odpověděl poutník udiven.

„On není šlechtic!“ zvolala junonská šlechtična a pohrdlivým okem ho změřivši odešla s družkami svými s chechtotem.

„Jaké to bájky nám zde vypravujete?“ ozval se jeden z hostí hněvivě; „kdo jste a kdo jest ten váš král Jan? či jste snad jeden z podlé luzy, jenž urozenosť naši v potupu uvésti chce?“

„Jak ste se mohli osměliti, vstoupiti do společnosti naší,“ horlil domácí pán, „nejsouce šlechtici! a k tomu ještě takovými bláznivými šprýmy urážeti nás všechny? Děkujte jen mému omylu, že podle klamné podoby sem vás na chvíli považovati mohl za sobě rovné; proto kliďte se nám z očí hned, sic vám pěsti služebných a zuby psů ukáží cestu dál!“

Hluk, smích a výhrůžky ozývaly se ve společnosti před chvilkou tak přívětivé; studem a hněvem stál mladík celý ztrnulý a nebylby věděl, jak z té nesnáze se zpamatovati, kdyby nebyl předstoupil průvodce Rubín. Hřmícím hlasem, tak že hned po prvních slovech všechno umlklo, počal mluviti:

„Vy že nevíte, kdo ten král Jan? Vám tedy šlechetná oběť bláznovstvím a utrpení krále jenom smíchem? Běda vám, vy nehodní vnukové slavných dědů, běda vám, je-li to všech vás mínění! Pak zhynou ty vaše pokažené rody jako ztrouchnivělé kmeny v bahně, nižádný podrost z nich se neujme a nic z nich nezbude, než kaluž naplněná shnilotou!“

To řekl, chopil mladíka za ruku, vyvedl ho ven a nařídil služebníkům, aby koně předvedli.

Teď bylo trnouti šlechticům; stáli jako omráčení vztekem a úžasem a teprva za velkou chvíli se zpamatovavše, vyslali služebnictvo, aby cizince zajalo. Houf jich se hnal hned za nimi a obstupoval je; avšak Rubín, máchnuv opovržením mezi ně hrstí zlaťáků, odkvapil s chůdcem naším ze zámku a ubíral se silnicí k blízkému městu.

„Počátek jest zlý, milý brachu,“ jal se Rubín slova; „ošklivostí mne naplňuje to vaše plémě lidské; možnoť, že několik jednotlivých jest posud lepší povahy, — mám-li však souditi dle toho jedovatého květu lidské společnosti, jakýž sme právě poznali, jest již veta po tvé svobodě, ubohý mladíku, a co ubohý vězeň vrátíš se se mnou do skalní sině.“

Hluboce si vzdychl mladík a odpověděl: „V tom druhu lidí bohužel jest, jak se zdá, veta po nadějích génia lidstva, však ještě máme ctihodný stav městský, onen, z něhož vůdcové osvěty a všeho pokroku stále vycházejí; jak by bylo možné, aby v tom se nenalezla duše upřímná a věrná, kterouž hledáme?“

„Nuže, hledej a zpytuj, dlouho-li se ti líbí, nechci tvým nadějím překážeti,“ pravil Rubín.

Přijeli při soumraku do města. Velký výroční trh shromáždil v ten čas kupce a průmyslníky z celé země v tomto městě, neboť slynulo živým obchodem a kvetoucím průmyslem.

Snadnoť bylo seznámiti se s nejrozličnějšími lidmi, s kupci, průmyslníky, umělci a učenci; naši šumavští cestovníci měli totiž peněz dost a tím již byl jim všude přístup otevřen.

Pozdrželi se několik dní v městě. Avšak nadarmo hledal mladík vyslyšení; všude se návrhu a prosbám jeho smáli co blouznivé nepraktické smyšlence a za krátko byl v celém městě znám co dobrý, neškodný blázen, tak že již i děti na ulicích po něm pokřikovali.

Konečně větřili někteří z usedlých pokojemilovných měšťanů v celém tom počínání jakousi záminku k tajným nebezpečným piklem a na jejich návrh byli oba naši Šumaváci od úřadu z města vypovězeni.

„Toť tedy ten ctihodný stav osvěty,“ horlil Rubín při odjezdu z města, „jemuž mamon všude a vždy jest cestou a cílem, kterýž šlechetnosť loktem měří a librami váží, zda-li není kratší a lehčí, nežli jeho měšec! Ó běda lidstvu, to-li výsledek jeho vzdělanosti, ó běda mu, zda-li v té hrubé hmotě utone a vřelý cit pro vyšší ideál je znovu neoživí!“

Smuten a s hlavou zvěšenou jel mladík vedle Rubína dál.

„Tak tedy,“ vzdychal sobě, „i tento lid již vrchol svého žití překročil a vrací se k přemoženému dávno zvířectví. O ještě máme selský bodrý lid,“ těšil sebe i soudruha, „v tom ještě hledati můžeme s bezpečnou nadějí ryzí ušlechtilosť, tam ještě cit, a útrpnosť, tam ještě víra ve vyšší ideál, ač nevědomky, v srdcích jest uchována!“

Obrátili se tedy k dědinám.

Lid zde slovům chůdcovým sice uvěřil a litoval ubohého krále, avšak ke skutečné pomoci odhodlati se nebyl nikdo s to; ten neměl času, neb byly právě žně, onen zas bál se nebezpečí, jiný zas ptal se po odměně a tak se vyhýbal každý činu smělému.

Pln zoufalosti obrátil se poutník po poslední návštěvě cestou nazpět k lesům šumavským.

„Ach marná snaha má,“ bolestným hlasem pronesl, „vše ztraceno — již vraťme se v tvůj skalní domov; mne co vězně máš; v tom pokolení uhasla již všechna jiskra lásky, a co já bych zde ještě trmácel se dál. Ó že sem tak se mohl klamati, a učinit takový-to lehkovážný slib! Není mi líto mne, však ubohého krále!“

„Pravdu máš,“ odvětil Rubín; „v tom bídném davu bys také zahynul, škoda tě; však nebudeš litovati proměny — lépe ti býti v lesích mezi námi medvědem, nežli v té chátře člověkem.“

Kvapem pádili k lesům zpět, bez zastávky minuli dědiny a města v rovině, již probrali se také předhořím a cesta vedla je již vzhůru k lesním temenům.

Uondáni dospěli konečně až k mýtině, kde stála chýše, v niž první nocleh měli. Na žádosť mladíka zastavili se tam ještě na rozloučení; byl také již pozdní večer a potřebovali oddechu. Z chýše zářilo opět světlo jako při první návštěvě a zas jim na zaklepání otevřela štíhlá dívka a s veselou tváří co dávné známé uváděla je v síň.

„Milí páni, jak sme na vás často myslili; můj otec, máti i já neměli dlouho pokojné noci nad vaší ztrátou, kterou ste utrpěli zde; otec bál se, že ho míti budete za muže špatného.“

„Jak tomu máme rozuměti, milé děvče?“ ptal se Rubín.

„Což ste neztratili zde měšec se zlatými penězi?“ ptala se dívka; „otec má ho posud uložený a dychtivě očekává vás.“

S radostí vítali dobří lidé příchozí hosti; otec jim nejprvé přinesl měšec zanechaný a vypravoval, jak se ulekl, když byl druhého dne po odjezdu jejich nalezen. „Nyní jste však zde, páni, a kámen těžký padá mi se srdce; ó jakou to radosť ste mi způsobili svým příchodem, že mohu před vámi zase státi co poctivý muž!“

Nadarmo vysvětlovali hosté, že to byl dar a že zlato sobě nechati má na přilepšení; hodný muž nedal se pohnouti, aby je přijal; za pohostinnosť že nelze mu vzíti odplaty, on že je spokojen laskavou pamětí a co s penězi začíti, že bez toho neví.

Dlouhou jízdou unaveni ulehli hosté brzo na mechové lůžko v komoře, a již rděly se vrcholy hor v sluneční záři, když druhého dne procitli.

Chodec byl v bolném smutku pohřížen při loučení a útrpně se ho ptali všickni na příčinu zármutku.

Dlouho nechtěl jim příčinu zjeviti, však konečně předce jim zjevil osud nešťastného krále a marnou snahu svou k jeho osvobození.

Všickni žasli a dívce řinuly slzy po kvetoucích tvářích.

„Ó nechtě mne tam jíti,“ prosila; „nechť slabá ruka má aspoň se pokusí o osvobození nešťastného krále!“

Radostí vyzářila tvář mladíkova, tlukoucím srdcem pohlížel na dívku, na Rubína, na otce a matku, kteříž dívku žehnali a v boží pomoc ji poroučeli.

„Jak daleko sem hledal pomoc a ona tak blízko!“ zvolal chodec; „díky nebesům, že předce marná nebyla má výprava a šlechetnosť že není mezi lidmi posud bájkou!“

Vystupovali lesem vzhůru pořád dále a dívka před nimi bystře kráčela, až octnuli se u vchodu strmé rokliny. Zde sestoupili s koňů, kteříž jakož i Rubín mžikem zmizeli; na místě jich objevil se zase medvídek, kterýž mladíka v kouzelnou sluj byl uvedl.

Ač dívka tou proměnou celá zaleknuta byla, srdnatě předce spěchala za vůdcem a mladíkem dál. Již vystoupli vzhůru, vešli tajnou chodbou v krystallovou síň, kde medvídkové s udivením je přijali a vyslechnuvše, co se přihodilo, radostí kolem nich tančiti počali.

Úžasem trnoucí avšak odhodlaně vstupovala dívka za svými vůdci druhou chodbou, až se všickni octli v hlučné síni, kde král a druhové pokutnou prací se hmoždili.

Poutník vezma dívku za ruku předstoupil před krále a zvolal: „Ó králi můj, kletba je zrušena, hle zde ti vedu onu co křišťál čistou duši, která z těžkého kouzla tebe vybaví!“

Král pozvedl hlavu, tvář svou vyjasnil, a když dívka prosila: „Pojď králi a v lůžko své si lehni zas!“ hle — tu mžikem umlknul práce hluk, dav pracovníků, král i průvodce zmizeli náhle jako stíny, rozstoupily se stropy skalní klenby a jasná nebes obloha zasvitla nad dívkou a mladíkem. Největším udivením spatřili se náhle na lesní louce, ovlažené čirým potůčkem a obstoupené ohromnými skalami, jak zbořeným hradem obrovským.

Dlouho stáli celí omámeni, nevědouce jak se vše dálo, až dívka, pozorujíc, že ji mladík pořád za ruku drží, celá se zarděla a ruku nazpět bráti chtěla.

„Ó nech mně ruku tvou,“ prosil v blaženém nadšení mladý chodec, „ty lesní květino! Nechť tebou provázen jdu tím životem, jemuž si mne zas vrátila. Již rci, chceš býti mou?“

Dívka neodpověděla, leč žhoucí ruměnec tváří a slzy v oku daly odpověď.

Ruku v ruce vrátili se zpět; neschůdná před tím cesta byla se proměnila v půvabný lučinatý úval lesní; vesele hvízdali na starých stromech drozdi, cesta dle potoka byla zdobena kobercem pestrých květin a brzo zahlídli po záhybu údolním chýši otcovskou, pod stínem staletých buků schovanou.

Otec a máti čekali úzkostně na návrat dcery; jak se však zaradovali, spatřivše mladíka s ní nazpět jdoucího, jak radostí plakali, když mladík o ni žádal a prosil, by vedle chýše staré novou si směl přistaviti pro sebe a ji.

Dlouho, dlouho žil ještě poutník šumavský zde v tichém útulku, až ze dvou chýší těch stala se dědina, v níž posud žijí těch šťastných lidí šťastní potomci.