Otevřít hlavní menu

IIIEditovat

Barta nebyl žádnému řemeslu vyučen. Když pásával ještě skot, vyřezával ze dřeva lípového lžíce, sběračky, solničky a podobné. Ze slívového dělal přeslice a kužele, jež pěkně cínem vykládal. — To se mu i na vojně hodilo a hezkých pár zlatých si tím uměním vydělal za těch čtrnácte let, co na vojně byl, neboť uměl střádat. Přišed domů našel hezkou sedničku i poživy tolik, co potřeboval pro sebe, což mu bratr jakožto výmluv dávati povinen byl. Bylo mu dost dobře. Nejvíce ho z počátku mrzelo, že nebylo ve vesnici tabáku dostati.

„Víš ty co, Barto,“ řekl mu rychtář, když si mu jednou stěžoval, „žádej oň sám. Máš svou senci, máš pár zlatých peněz, co vysloužilec i právo k tomu, oč že ho dostaneš? Nám bude teky poslúženo, když nebudeme muset do města posílat.“

Barta rychtáře poslechl. Pan kantor napsal mu žádost, zadal ji a po krátkém čase dostal dovolení. — Když je měl, šel do města a dal si na hodnou desku namalovat štít: Turka s dlúhou dýmkou a velikánskými kníry, jak to vidíval ve městech.

Když si ten štít domů přinesl a na okenici pověsil, sbíhala se celá ves na podívanou. Chlapci na se pokřikovali: „Hantono! Hadame! Chutě pote; — Tentononc — je vymalovaný na desce, kterak dýmá!“ — a hoši hnali -se k Bartově okenici jako na oheň.

Sednička Bartova byla čistá jako sklo a každá věc měla svoje místo, běda pak, kdo by mu ji byl pošinul. Zvyklý jsa vše sám si udělat, nedal si od nikoho sloužit, ačkoliv by mu švagrová ráda byla uklízela. Vše muselo u něho jít jako po šňůře. Ráno, když si všude všecko poklidil, že nebylo ani prášku na ničem, zalil nejdřív na okně muškát, nakrmil stehlíka, kterého učil také pískat podle noty, pak si přichystal na stůl vážky, nůž a dřevo, zapálil si dýmku, vyhlídl z okna na Turka, nemá-li pocákaný kaftan nebo vytlučené oko, pak si pohladil kníry a zasedl k práci. To byl jeho zvyk ráno jak ráno mimo neděli, kde místo práce šlo se do kostela.

Díla měl dost. Lžic, vařeček, přeslic bylo vždy potřeba a Barta uměl je velmi čistě vyřezávat. — Měl také při práci vždy diváků; každý, kdo šel kolem, pozdravil ho, a když i nepotřeboval paklíček tabáku, alespoň se zeptal: „Co děláš, Barto?“ — Hospodyně přicházely k němu s dětmi hejtu, i když neměly čeho objednávati; s Bartou byla pořízená, on znal i kávu vařit, již vesničanky mimo Markytu jen dle jména znaly. I ty děti ho rády měly, neublížil on ani kuřeti, i těm pudivětrům odpustil, kteří mnohdy zbůhdarma naň volali: „Tentononc — pane Barto, paklíček kuřlavého.“

Nejraději však ze všech měl Markytu a kmotřičku svoji Karlu. Markyta uměla mu nejlíp vyhovět, s ní mluvíval o svých vojenských spoludruzích, které i ona znala, mluvili o Drahoňovi a vzpomínali minulých časů. — Karlu houpával na klíně, povídal jí pohádky a každou neděli přinesl jí z kostela jablko nebo čepeníčko. — Jen to mu vhod nebylo, že Markyta ani na hodinu děvče k potěšení mu neponechala.

„Tuto, kmotra — tentononc — je hloupý zvyk, že máš to děvče vždy u kapsy,“ bručíval, když mu ji odvádívala.

„Vždyť víš, kmotře, že jsem s ní zvykla. Od kolíbky nedala jsem ji od sebe, stýskalo by se mi a jí též. A děvče patří matce,“ říkala Markyta.

„Hloupá věc, že je to děvče.“

„Prosím tě, kmotře, snad bys mi nepřál chlapce? To bych měla pěknou radost. Když bych si ho nejlíp vychovala, odevzdali by mi ho na vojnu a tam by mi umřel.“

„Vždyť každý neumře, — já jsem — tentononc — také neumřel.“

„Což ty, tobě je pět jako pět, tuto každý netrefí.“ „A jak to, kmotra, — tentononc — myslíš?" rozmrzel se Barta a otočil kníry okolo prstu.

„Jak to myslím — nijak to nemyslím. Kdyby nebožtík Drahoň takový byl jako ty, seděl by tu dotud,“ pravila Markyta, která začasté Bartu pokoušela, ale nerada ho domrzela. „To já také říkám,“ udobřil se hned Barta. „Jen kdyby to byl chlapec, já bych ho naučil execírku jako — tentononc — otčenáš.“

„Dej mi svatý pokoj s tvou execírkou, ani slyšet o ní nechci. Děkuju pánubohu, že mám děvče!“ — Tak se obyčejně končívaly jejich hádky v té záležitosti.

Večer jak večer šel Barta k rychtářovům, v neděli ale šel tam hned odpoledne. To si poseděli hospodáři v létě vně pod stromy, v zimě se bavili v sednici. K večeru šlo se vespol do hospody, kde si trochu popili a několikrát hodili.

Bartova zamilovaná rozprava v těch besedách byla o vojenském stavu a o execírce. Jeden ze starých sedláků byl jeho oponent a každou neděli býval jeho důvod tentýž. Vždy začal: ,.K čemu execírka, ve francúzské vojně přišlo teky na nás.

Museli jsme chutě kde kdo. — Dali nám jen pušky, žádný mundur ha hučili nás execírku. Ten pan oficír, co nás hučili, buli sú Němec. Nerozuměli jsme jim ha ničemu se nenahučili. Měli s námi velikú trampotu ha hořce si naříkali, ti s těmi červenými čepicemi že sú kterak duby tvrdí, že nemůžú je ničemu vyhučit. Nu přišlo k bitce. — Tu naši milí chlapci popadli pušky tenkým koncem do hrsti ha mlátili do nepřítele, jak mlátili. To jste měli vidět, lidičky boží, tu melu! Kde se hukázala červená čapka, bralo to nohy na plece! To na nás hleděli ten milý oficír ha práli: ‚Tak vy tak humíte bít, to jsem nevěděl.‘ — ‚Tak, tak, pane oficír, my po našinsku,‘ povídali my." — Ačkoliv sedláci vypravování to již koliksetkrát slyšeli, vždy se jim líbilo, vždy si hlavami hrdě přikývali. Nicméně Barta neupustil od svého mínění a zastával řádnou execírku. Když se dostal mezi selky, škádlily ho, aby se oženil, a radily mu tu i tu, ale on vždy jim říkal: „A nač mi chodit k Barboře, když mám všeho na dvoře?“

Milota ale trefil mu do noty, když začal jednou o Markytě. „Tutu bych si vzal — ona už ví, co já rád, a je dobrá žena. A — tentononc — to dívčí mám šlakovitě rád,“ pravil nato Barta a hladil si kníry až po samu bradu.

„No počkej — já budu tvým řečníkem, však ona se zdráhat nebude, vždyť jsi ty chlapík a máš svou výživu.“

„To si myslím, že jsem,“ řekl Barta, prsa hrdě vypna.

Milota slíbil, že mu přijde druhý den s vyřízenou. Barta byl časněji vzhůru než kdy jindy, při poklízení zastavoval se každou chvíli, v zapomenutí hladil si kníry uprášenou rukou a oči mourovaté svítily mu jakousi vnitřní radostí. Kdo ví, co vše mu hlavu projíždělo! — Zapomněl se také ten den podívat na Turkův kaftan, a místo co měl vyřezati srdéčko na přeslici, vyřezal je na vařečku.

Odpoledne přihrne se Milota do dveří a beze všech příprav vysypal mu hnedle čirou pravdu na mísu, řka: „Milá brachu — z toho mraku nebude dýšť. Markyta nechce hani tebe, hani jiného. Člověk neví někdy, kterak s tím ženským plemenem vyjít,“ ozval se rychtář.

„Vždyť jsem já to věděl,“ bručel Barta, otáčeje si kníry třikrát okolo prstu. „Tentononc — Miloto, rozumíš, nedávej to na buben!“ prosil po chvíli.

„Toť je rozum. Nic ty si z toho nedělej ha pusť to po větru,“ těšil ho Milota.

Navzdor těšení ale točil si Barta kníry celé dva dni okolo prstu; teprv třetí den, když se podíval do zrcadla a viděl, že mu jako kly s obou stran odstávaly, shladil si je dolů. Hladil je celý den a večer šel k rychtářovům. Markyta stála na záspí, sypala lichvě. Pěkně ho přivítala, pak mu podala ruku řkouc: „Zůstaňme si, co jsme si!“

„No, zůstaňme,“ odpověděl Barta, potřepal jí ruku a vešel do světnice. Od té doby nebylo mezi nimi o tom řeči a po čase ani žádné bábě nenapadlo ptát se Barty, kdy se bude ženit. Každá věděla jistou jeho odpověď: „Až se mi v krbě zhvězdí."