Karla/II

Karla Božena Němcová
I	II	III

II

Strážská rychtářka chystala čeledi svačinu. Chvílemi jí přelítl po buclaté, přívětivé tváři mráček a z úst vycházelo tiché lání. „Huž táhne na třetí ha ještě nejede. — Bodejž ho pan páter! — Jestli ho tam v městě přemluvili, jestli vešel do krčmy. — Po mně sahá —! Tulik peněz má hu sebe!“

Vtom, co se žena tak strašila, rozlehlo se po návsí prásknutí biče jako střelná rána. Rychtářce mžikem tvář se vyjasnila, znala předobře to zvláštní prásknutí, tak silně to neuměl mimo rychtáře žádný sedlák v celé vsi. Honem běžela ke krbu chystat pro muže oběd. Koně zaržáli na dvoře a za malou chvilenku vcházel do dveří rychtář Milota a za ním žena s děvčetem.

„Selka, podiv se, koho jsem tuto z města dovezl!“ zvolal dříve, než selka naň byla promluvila.

Okamžení dívala se rychtářka na příchozí, pak ale s radostnou tváří obě ruce vstříc jí podávajíc, zvolala: „Matičko klatovská, totě Markyta! Kdes ty se tu vzala?“

„Přišla jsem s vojáky do Domažlic. Sedlák mne vzal domů,“ odpověděla Markyta, tisknouc selce ruku.

„Nu, to dívčí je tvoje?“

„Je.“

„Pánbůh ti je požehnej, jako višně! Nu, pote dál, pote. Sedněte hyn za stůl. Dám jen chase svačnu, ha hnedlinko jsem tu zase,“ pravila selka, zatočila se jako na obrtlíku a zmizela ve dveřích.

„Ani nestárne ta selka,“ prohodila Markyta, posazujíc děvče za stůl.

„Chválabohu, ta je vždy jak vítr čerstvá,“ odpověděl sedlák, zavěšuje si bílou šerku a širák na hřeb u lože.

Opravdu byla rychtářka čerstvá žena. Sotva minulo několik minut, snášela již na stůl oběd, pomazánku čerstvě vrtěnou, mléka i koláč mazaný kolikerým kořením. „Nyničko jezte. Co mám, to nesu. Pánbůh vám toho požehnej. Ty, Markyto, si hukroj sama, dívčí teky dej,“ pobízela selka, kladouc před Markytu požehnaný načatý bochník, na němž náčinek ležel. „Dej jí teky mléka, je polodní, jako mandle. Dala je Stračka, co jsi ty, Markyto, vychovala. Huž mám, pane, od ní pěknú jalovici.“

„To bylo dobré zvířátko, Stračka, ale Ryzka, ta mi dělala caparty - nejednou mi dížku z ruky vykopla,“ pravila Markyta.

„Když jsi odešla do Němec, nemohl nikdo s ní být,“ řekl sedlák; „raději jsem ji prodal. Však jsem pro tu chybu kolik zlatých škody měl.“

„Nu, osobo zlatá, povídej pak, kterak se ti vedlo v Němcích, co dělá Drahoň, tvůj muž? Vrátil se teky?“ začala selka.

„Ten se huž nevrátí, odešel na věčnost,“ pověděl Milota. „Humříl,“ spráskla ruce dobrosrdečná selka a oči se jí zalily slzami. „Nu, potěš tě pánbůh. — Což se mu stalo? Bul on chlap selný.“

„Domácí nemoc —,“ pravila Markyta.

„Och, té není pomoc,“ jistila selka, „když nemůž člověk dymů.“

„To je to. Ale z vojny nepustí, dokud čas nevyprší. Ani mu nevěřili; domácí nemoc že je prý smyšlenka, voják že nesmí babí srdce mít, že musí vytrvat. Ale což je to všecko platno, když padne stesk na srdce, nemůže si pomoct ani chlap,“ vzdychla Markyta a odložila lžíci, neboť jí sousto v ústech rostlo. Po chvíli pravila dále: „Kdyby nebylo kmotra Barty, byl by Drahoň jistě utekl. Ten mu předložil, jaké následky by z toho pošly, těšil ho a Barta to byl, co mi vzkázání poslal, abych přišla do Němec. — Však si ten list, sedláku, sám čtal. Kdyby mi tehdáž děcko choré nebývalo, byla bych hned šla; proň musela jsem prodlít. Pánbůh je vzal a víte, že jsem hned šla.“

„A nebul veselejší, když jsi k němu přišla?“ ptala se Milotová.

„Když jsem povídávala, kterak se tu dělo, když jsem zpívávala našinské písně, byl veselejší, ale hned zase padl do své truchlivosti. Ani ho nezarmoutilo, že nám to děcko umřelo. ‚Byl by beztoho voják,‘ říkal, ‚lépe, že si je pánbůh vzal.‘ — Za rok narodilo se nám to děvče. Měl radost velikou a jako by všecek byl okřál. Náhle ale padl do suchoty, chřadl a chřadl, nemohl službu zastávat a netrvalo to dlouho, vynesli ho. Jeho jediná žádost byla, ještě jednou se podívat domů. Nebohý, nedošel toho, musí přece jen ležet v cizí zemi. Nešťastná vojna! Chraň pánbůh každou matku, každou ženu —,“ štkala Markyta.

„Spokoj se, Markyto, všude zem páně,“ těšil ji Milota. „Potrefí to více žen, více matek. Jinak být nemůž. Císař pán je náš pán, slúžit mu jsme povinni.“

„Jak dlúho je to, co Drahoň humříl?“ ptala se rychtářka.

„Na červené vejce byl právě rok,“ odpověděla Markyta.

„Nu, proč nepřišla jsi dříve huž dym?“

„Kmotr Barta mne zrazoval, bych se nevydávala s tou děvčicí sama na cestu, v jeseni že půjdou vojáci domů, bych sečkala. Přišla jeseň, řeklo se, že půjdou z jara. Nechtěla-li jsem v zimě jít, musela jsem čekat do jara. Však jsem sotva té doby se dočkala. Ten rok sloužila jsem paní kmotřince. Chtěla mne vzít do Prahy s sebou, já ale raději vrátila se k vám. Doufám, že mne neopustíte, když vám budu sloužit, jako jsem vám dříve sloužila. — Zachová-li mi bůh to děvče, najdete práci i pro ni,“ doložila Markyta.

„Nic ty se, Markyto, nestarej o tuto. Kdo chce pracovat, práci najde vždy ha práce nese s sebú chléb,“ pravila selka.

„Huděláme to tak,“ řekl Milota po kratičkém rozmýšlení, „bedle v naší chalpě je prázná sence. V té senci můžeš být s tvú dívčí. Stravu budeš mít hu nás. Naseju ti s půl čtvrce lněného semena, habys mohla v zimě, když nebude tak napelno, pro sebe příst. Selka dá ti dvé hus k chování, habys mohla pro tu dívčí na peřiny si nastřádat. Služba ti půjde jako dříve. Nu, jsi spokojena?“

„Zaplať ti to pánbůh, sedláku, stonásob,“ pravila Markyta a slza se jí v oku třpytila, když podávala Milotovi ruku na ujištěnou, že vstupuje do jeho služby.

Nato odešel sedlák po své práci a Markyta pomáhala ihned selce uklízet.

„Jak ti říkají?“ ptala se malého děvčete selka.

„Karla,“ odpovědělo děvče, pozdvihši k ní sivé, černě obrvené oči.

„Prosím tebe, Markyto, jaké jsi jí to jméno dala? Co jsem na své nohy vstala, jsem takové neslyšela,“ ptala se s podivením rychtářka.

„Jáť za to nemohu. To víš, že je u nás obyčej, aby neslo dítě jméno kmotry. Dala jsem na vůli kmotře, když se mne ptali. Kdopak by se toho nadál, že by se mohla jmenovat Karolina.“

„Hale jestli pak je teky v kalendáři to jméno?“ ptala se rychtářka.

„Musí přece být, vždyť pan farář ničeho proti tomu neměl.“

Selka kroutila hlavou, dala děvčeti kus koláče, pak je pohladila po hlavě, pravíc útrpným hlasem: „Ty tě tam, chudáku, pěkně pokřtili!“

„A kde máš Petra?“ ptala se Markyta, aby přišly na jiné myšlenky.

„V Medákově ve škole. Podivíš se, kterak vyrostl; přes rok oráče zastane.“

„A od té doby vás nepřibylo?“

„Nu, to znáš, osobo zlatá, kterak to bývá,“ pousmála se rychtářka. „Měla jsem jedno dívčí, pánbůh mi ji vzíl ha druhé mi zase nadělil. Rok je mu; běhá jako čamrda.“

„A kde je máš?“

„Husopaska vzala je s sebú na mez. Ono se to tam rádo v trávě válí.“

„A jak se tvoje jmenuje?“ ptala se Markyta.

„Hana.“

„Hana se pěkně volá. Jsem tomu ráda, že máš děvče; děvče obveselí stavení, jako růže zahrádku. Budou si s Karlou družky. Za to tě ale prosím, abych si to tvoje dívčí taky vzala na starost; ty víš, že mám děti ráda,“ prosila Markyta.

„Mileráda,“ odpověděla rychtářka; „beztoho když je pelno, neví člověk, kam s těmi dětmi, má-li je vzít na pole, nebo doma nechat. Ty, Markyto, budeš mi k ruce ha dohlídneš v chlívě, Hanči pak, starší děvku, budu posílat na pole s čeládkú ostatní.“

Toto ustanovení bylo to jediné, což Markytě třeba bylo, jiného uvádění a nařizování nepotřebovala. V celé té domácnosti, do které po čtyrech letech zase znovu vstupovala, ničehož se nezměnilo, ničehož se z ustanoveného sobě místa ne-pošinulo, leda že Hana přibyla, kopavá Ryzka že ubyla, Stračka a mladé stromky v sadu že povyrostly.

Jako když vítr zaduje přes jezero a tichou hladinu jeho rozryje, tak zpráva, že se Markyta Drahoňová z Němec vrátila a Bartovic Adam že se záhy vrátí, rozrušila tichý a jednotvárný život obyvatelů vesnických.

Hospodáři, hospodyně, staré báby i děvčata, čeládka i ty malé děti, zkrátka kde kdo byl, přicházel k rychtářovům hejtu podívat se na Markytu a její karasaté děvče s tím neslýchaným jménem. Každému musela opakovat, jak se jí v Němcích vedlo, musela povídat o Petru Pavlovic, o Pavlu Petrovic, jak že se jim tam vedlo. Ta chtěla vědět, jak v Němcích vaří, ta zase, jak tam předú, onen se ptal na húrodu a jiný, jsou-li tam křesťané. Markyta povídala, co věděla, a co nevěděla, s tím odkázala tazatele na kmotra Bartu. — Druhý den vědělo každé dítě, jak se Markytě po ty čtyry roky vedlo, ona pak znala, kde se co narodilo, kdo se oženil i kdo umřel.