Karla/IV

Karla Božena Němcová
III	IV	V

IV

Jako ty jedle v blízkém lese rok po roce o struček povyrostly, tak i vyrůstala rok po roce děvčátka Karla a Hana. Ony si byly věrné družky a ve vesnici říkali jim spolčata, poněvadž se také rovno odívaly. Na červených sukních měly stejné barvy pantle, stejně vyšité fěrtušky i pasy i bílé vínky, nad čelem vázané, byly u jedné i u druhé modrým, červeným a černým šmelcem vyšité. Z vlasů měly upletený jediný vrkoč, na jehož konci byla smečka z červené pentle i při hlavě jedna. Tak byly ustrojeny, když šly s Markytou do kostela nebo hejtu, ale „všidní“ chodily bosy, v tmavé sukničce, košili měly s dlouhými rukávci u krku spjatou „drckem“; vínek ale musel vždy být.

Karla byla již po dvě léta husopaskou, což byla pro ni veliká radost. Časně zrána, den jako den, když se nasnídaly, vzala pro sebe i pro Hanu do kapsáře po kusu chleba, proutek do ruky, Hanu za ruku a šla pustit husy. Jedním letem kejhajíce vylítly všechny do dvora, ale jakmile zavolala Karla „haj hus, haj, haj!“, slétly se do hromádky a pěkně pospol za ní se kolíbaly na pastvu, neboť to nemělo děvčátko rádo, když šla jedna za druhou, jak by plátno táhl. — Když se na pastvině všechny husopasky a husopasové sešli, bylo veselo. Zpívalo se, hrálo na slunéčko, na vodního mužíka, na ubohého vojáka, na slepú bábu a jiné a jiné hry. Aneb sesedli všickni do kolečka a nejstarší husopas neb husopaska musela povídat nějakú smyšlenku. — Začasté přišel mezi ně Barta, když si vyšel do polí, a to je obyčejně učil execírce, čemuž byli chlapci rádi. Karla ale obyčejně také přitom byla a Barta jakožto děvče a svého miláčka hned ji udělal důstojníkem. — Když to ale Markyta zaslechla, dostali Barta i Karla notný výtopek. „Vždyť z tebe bude větřice, zatrolené děvče!“ kárala dceru.

„A ty hrej s chlapci a děvče mi tutím nekaž!“ říkávala Bartovi. Barta si zatočil kníry a šel, jak by ho ulál; když ale po druhé na pastvu přišel a chlapci ho žádali, aby je cvičil, nemohl se přece zase bez Karly obejít, ona byla jeho největším hrdinou a nejvtipnější k učení.

Ale nejen execírce, on ji učil i přeslice vyřezávat i vařečky dělat, čímž mnohou chvíli na pastvě užitečně strávila. — V zimě chodila Karla s ostatní chasou do školy do Medákova, vesnice to, kde kostel byl a škola. Vesnice ta ležela za Stráží přes dva vrchy. Mnohdy byla větřice, chumelice, mnohdy mlhy, že nebylo na krok před se vidět, ale Karla tak dobře cestu věděla, že by tam byla trefila i patami vpřed.

Když třetí zima již nastala, co Karla do školy chodila, přivezla Milotová z trhu velkého Haně desku, na níž byly vyznamenány všecky písmenky černé na bílém a nad nimi vymalován byl kohout, který se Haně velice líbil. Také rohožovou mošinku dostala s barevnými klúckami. „Můžeš jít do školy,“ řekla, když děvčeti desku dávala a mošinku, „hať se naučíš čtát,“ a Hana si poskočila, slyšíc, že bude chodit s Karlú do školy.

Karla jí povídávala, kterak je ve škole hezky, když pan hučitel odejde ze sence a chlapci skáčú po lajcích. A kterak to pěkné bývá na cestě, když chlapci v lese lámú peručí a děvčata po něm s vrchu dolů vezú. „Hale když mne Petr svrhne do sněhu, to si naválím hrúd a hruduju mu do hříbetu, haž mu hlízy naskáčú,“ končívala Karla svoje vypravování a Hana nemžikajíc, nedýchajíc poslouchala o hrdinských činech školní mládeže.

Milotová dala Hanu pod ochranu Karle, Petr, ten již tu zimu do školy nechodil a Karla ji také vždy bez pohromy domů přivedla. Jen jednou se jí přihodilo, že Hana spadla do stoky, přes niž cesta vedla, a trochu si nohu vyšinula. Nemohla na ni dostúpit. Karla vzala ji na hřibet a přinesla ji na hřebetu až domů. Markyta jí bolné místo zažehnala, položila naň černú masť a do rána bylo dobře.

Ačkoliv polovic toho, co se v zimě naučily, přes léto pozapomněly, přece po čtyry zimy se Hana naučila čtát v knížce a z počtů znala tolik, že nemusela na prstech počítat, mnoho-li je dvakrát pět. Máma povídala, že je toho dost, že ani ona tolik neumí.

Karla uměla o něco více: znala číst, psát i počítat, ba uměla číst i cedule, co dostával rychtář od húřadu. Všickni se jí divili, selka vždy tvrdila, že by to děvče mohlo být kantorem, kdyby chlapcem byla.

Dni plynuly jako vlny, děvčata se ani nenadála a byly z nich děvky, od kterých matky již statečný kus práce požadovaly. Také když šly po vesnici, chlapci po nich se začínali ohlížet, a když byla řeč o rychtářovic, již se mnohdy přidalo: „Komupak se hasi Hana dostane?“

Hana byla děvče boubelaté, modrooké, velmi libné. Povídali si lidé, že se vyrůstá do podoby máminy, a Milotová platila za nejhezčí selku v celé vsi.

Karla nebyla tak libná jako Hana, ale kdo se jednou dobře do její „počerné“ tváře podíval, tomu se jistě zalíbila. Postavu měla na svůj mladý věk velmi silnou, zdálo se, že bude mnohem vyšší i kostnatější než matka. Sivé, černě obrvené oči a silné obočí i havraní vlas měla také po matce, ale po otci pěkný prohnutý nos, v bradě důlek, jenže veliká ústa. Přece ji ale viděli rádi, když se zasmála a plničká ústa bílých zubů ukázala. Mrštná byla, svižná jako mník a vtipná ke vší práci, takže bylo jí třeba jen kouknutí a již věděla kudy do toho.

Jí bylo příst jako tkát, vařit jako prát. Uměla košili ušít i fěrtuch vyšít. Trávy nasíkla srpem i kosou. Obratná byla při senoseči jako při žatvě a žádné děvče nevydrželo kleče tak dlouho žnút jako Karla. Orat a sít znala rovněž dobře jako Petr, ale on nedokázal po ní vyhoupnout se tak rychle na koně jako ona. Hana mohla kravám při dojení nejlepší mluvit, ony jí tak nestály, jako když si na ně Karla houkla. Zkrátka, byla statná děvka a Milotová často říkala, když ji při práci pozorovala: „Tuto sú Markytino živné ruce.“ Proto ani jí ani Milotovi nebylo proti mysli, když zpozorovali, že Petr o ni stojí. Takové děvče lepší než kus pole.

Markyta si na svém děvčeti mnoho zakládala, v ní spočívaly všecky její radosti i naděje. Dokud byla malá, chovala ji co drahou masť, a čím větší byla, tím jí byla dražší. Mnohá selka si o ni jazýček otřela, neboť mají vesnice i města svoje klepny a pomluvily ji, že dělá s Karlou, jako by „dceř prokurátorovo bula“. — Byla to také u mnohých závist, neboť už se to všude vědělo, že Petr Karlu má rád a rychtářovic že tomu nebrání. Petr byl hezký chlapec, ve statku všeho od latě do klády, a Karla byla přece jen dcera podruhyně rychtářovic. — Proto jí to záviděly a říkaly: „Tuto Markyta spískala, ona je rychtářčino pravá ruka.“

Mýlily se všecky velice, že to od Markyty pocházelo; naopak ona, kdykoliv o vdavkách řeč byla, říkala: „Karla se vdávat nesmí a nebude, ani za Petra ani za koho jiného.“

To se zase nemohlo selkám v hlavě srovnat, proč tuto, neboť to Markyta nemluvila jen tak ledabylo. Jednoho dne se jí ptala Milotová: „Prosím tebe, Markyto, kterak to vždy mluvíš, že se Karla vdávat nebude: co má tuto být, proč?“

„To já ti nemohu povědít, nežádej toho ode mne, selka, vždyť mne znáš.“

„Toť je proti pánubohu, k čemu je děvče, než haby se vdalo?“ mrzela se Milotová.

„Jestli se Karla vdá nebo nevdá, pro tuto zůstane svět světem,“ odpověděla Markyta.

Selce to bylo přece jen divné; pověděla to Milotovi a namluvila mu, aby promluvil s Petrem, co ten tomu říká, a jestli ho má přece Karla ráda nebo ne.

„No, Petře, pověz mi hupřimně, stojíš o Karlu?“ ptal se Milota syna druhý den ráno, když jeli na pole.

„I což je o tuto, já bych o ni stál, hale ona nestojí o mne!“ řekl Petr mrzutě.

„Měli jste přece o tutom řeč spolu?“ zkoumal sedlák.

„Co si to, táto, myslíte, abych o tutom s ní rozprávěl. Ona se každému chlapci na vrch hlavy vysměje. Kdyby se k ní chtěl člověk jen trochu přimilovat hanebo ji vzít kolem pasu, je nedůtklivá jako sršeň, vletí hnedkom do vlasů. Tuten týhoden přišel Burdovic Vávra na volání a jen pro t,uto, že nechtěl odejít, kterak řekla, vychlístla mu vědro vody přes hlavu.“

Milota dal se do hlasitého smíchu, řka: „Karla je trošku divá, hale haž se hustojí, bude z ní dobrá žena. — Vy chlapci, nesmíte být taká nehupřahaná čeládka, hučte se děvkám růžičky sázet a budú vás rády mít.“

„Já mám Karlu rád, zrovna dost, hale ona nechce slyšet o tom,“ stýskal si Petr.

„Nu, jen ty dočkej času ha příhody, to ostatní se hukáže,“ těšil ho tatík.

Selka myslila, že už sedlák ví vše, a on zatím věděl tolik co dříve. Vrtalo jí to mozkem; a že nemohla o tom s Markytou mluvit ani s Karlou, posteskla si jedné dobré známé. — Ta dobrá známá svěřila to pod pokličkou své známé a známá to nesla dále a pomalu to věděly všecky a všem to vrtalo mozkem. Tu napadlo chytré babě, že má Karla snad nějakou chybu, řekla to druhé, ta to jistila třetí a ta jistá známá přinesla rychtářce zvěst, že má Karla na těle hrozné ošklivé znamení a pro tuto že ji nechce Markyta vdát, aby se Petrovi po veselce neznechutila.

Markyta nevěděla o tom ani slova, když jí to ale Milotová řekla, velmi se rozhněvala řkouc: „Aby černá chodila baba! Vždyť to moje děvče před nikým vody nezkalí a ustavičně je jim na ráně, jako řepa u cesty. — Však on pánbůh nejlepší ví co a kterak; a čím není, tím ji lidé neudělají,“ naříkala si Markyta plačíc.

„Pro tuto se netrap, Markyto, kdo za to, kdyby to nakrásně pravda bulo. Člověk si poručit nemůž, ha jestli se Karla Petrovi líbí, nebude si z toho nic dělat,“ mínila selka.

Markyta tvrdila, že má Karla tělo jako výlupek, ale což to bylo všecko platno, selka jakkoli ve všem Markytě věřila, tenkráte jí úplně přisvědčit nechtěla, poněvadž v tom nejpřirozenější příčinu nalézala pro Markytino zdráhání se proti vdavkám.

Každý o tom mluvil, jeden chybu tu zveličoval, druhý zmenšoval, jeden řekl to, druhý ono — domněnkám nebylo kraje ani konce.

Petra to přece mrzelo, ale Milota mu jednoho dne pravil: „Co ty chodíš kterak vymlácená oklep? Nic ty si z tutoho nedělej, jen když je děvče zdrávo, krásy se nenajíš — a babských klepů hani na koni neobjedeš.“

Petr otce poslechl a měl se ke Karle zase tak nenucené jako dříve; ona ale dobře věděla, že těm povídačkám víru přikládal, i pokoušela ho za to dvojnásob. Kdykoliv k ní blíže přistoupil, říkala: „Boj se, Petře, boj se mne, jsem znamenaná,“ a kdyby dokonce byl ji chtěl vzít kol pasu, odstrčila ho řkouc: „Hybej, mám hada na sobě; jestli se mne který dotknete, huštípne vás.“ Tak se všem posmívala a pranic si nedělala z toho, co lidé mluvili.

Víc se o to bral Barta: „Vždyť já — tentononc — jsem přece její kmotr — já to musím vědět. Spískaly to baby. — Po lidských žlabech kalná voda teče — ta se nemá — tentononc - píti.“

„Nu víš, Barto,“ řekl mu Milota, když se jednou příliš horšil, „není toho fochu, haby nebulo pravdy trochu, ňáká mrva v tom bude. Co je hale do tutěch řečí! Budú-li se mít ty lidičky za sebe dostat, stane se to, hať mluví, co mluví. Nechme toho!“

Jediná osoba, které se všecky ty řeči ani dost málo netkly, byla Hana. Když se jí děvčata ptala: „Hana, ty to budeš nejlepší vědět, pověz nám, kterak to je?“ odpověděla: „Co já vím!“

„Ale vždyť se s ní strojíš ha spíš s ní?“

„Nespím, hani nestrojím. Co je mi do tuhoto, pro mne hať je Karla taká nebo taká, my si zůstanem svoji.“ Konečně celá ta věc zevšedněla a jen zřídka kdy stala se o tom zmínka; skoro všickni ale zůstali při tom mínění, že chyba je.