Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XXXVI. V politickém předpeklí

Karel Havlíček Borovský Karel Tůma
XXXV. Epištoly Kutnohorské	XXXVI. V politickém předpeklí	XXXVII. Politický charakter

Údaje o textu
Titulek:	XXXVI. V politickém předpeklí
Autor:	Karel Tůma
Zdroj:	TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl druhý. Kutná Hora : Karel Šolc, 1885. s. 485–496. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

Počátkem října 1850 přinesl vídeňský „Wanderer“ zprávu z Berlína, kterak v tamních zasvěcených kruzích se vypravovalo, že dnové rakouské konstituce jsou sečteni a co nejdříve že obnoven bude v říši habsburské předešlý absolutism. Zpráva ta, podporována sensační brošurou plukovníka Babarczyho, v které se vojenský despotism odporučoval co jediná rozumná vláda pro Rakousko, značně znepokojila obecenstvo vídeňské, Havlíček ale přijal ji s klidem filosofa optimisty: „Nás neznepokojila příliš,“ napsal v „Slovanu“, „neboť jsme přesvědčeni, že již žádná moc nemůže to, co léta 1848, 1849 a 1850 změnila ve smýšlení lidu, zase nazpět zvrátiti — ovšem s jakýmsi delším trváním. Okamžité překoty arci jsou možné, ale udržeti v Rakousku na delší čas zase absolutní vládu, jest docela nemožné.“

Tato víra pásala jej vytrvalostí obdivuhodnou, i když za nedlouho potom z činův vlády již neklamně seznával, jak usilovně pracuje se o návrat k absolutismu. Vláda sice slibovala poroty pro tisk, ale zatím svírala nicméně opposiční tisk, kde a jak jen mohla: Ministr financí zdražil notně daň z inserátů, ministr obchodu opět zdražil porto na časopisy. Tiskové processy množí se ve městech obležených, kde ortelují — soudy vojenské. Jinde se prostě konfiskuje a opět jinde zamezuje se nepohodlným časopisům poštovní doprava. Politických vyšetřování stále přibývá, ale obviněni nestaví se před soudy řádnél kam náleží, nýbrž svážejí se do Prahy před výminečný soud vojenský, jenž počíná trestat nejen vězením, ale již také pokutami; počátek učiněn s redaktorem „Unionu“, V. Gáblerem, a s redaktorem i nakladatelem belletristické „Včely“ B. Moserem a J.&nbsolKračmerem.

„Ponejprv,“ žasne Havlíček, „vidíme zde vojenský libovolný soud u nás žádati peníze od redaktora (což se posud jen ve Vlaších několikráte přihodilo); ponejprv vidíme sahati libovolně na jmění občanů… Pokud „Národní Noviny“ v Praze vycházely, byl jedině redaktor jejich rohový kámen, o nějž zavazoval vždy vojenský soud, nechávaje všechny ostatní redakce na pokoji. Nyní, když nás tam již nemají, dává se vojenský soud teprve do ostatních a tak to jde pořád o tón hloub a kdyby liberálnějších časopisů nebylo, nepochybujeme ani za mák, že by i „Pražské Noviny“ byly pro „pobuřující“ obsah trestány. Langsam voran, langsam voran!… Ó, není nad svobodu tisku, když se vydaří. A není nad upřímně konstituční vládu, která slovy hladí ale skutky škrábe! Někdo by myslel, že vojenský soud jen tak maně, jak mu napadne aneb jak se rozlobí, zakáže nějaké noviny: ale zatím jest v tom ve všem dobrý plán a vojenský soud hraje při tom jenom roli kleští absolutních, kterými konstituční kovářové ve Vídni „upevňují a kalí svobodu“, aby se sami nespálili. Oni tam ve Vídni zůstanou čistě konstituční jako sklo a jen vojenský soud na jejich pokynutí zaškrtí po každé ty noviny, jejichž hlas právě nepříjemný jest „dobrým a pravým pastýřům ovec“.“

S rovnou bystrostí stíhá zrak Havlíčkův stopy vlády Bachovsko-Thunovské ohledem na zaručenou národům rovnoprávnost na školách a v úřadech. Co chvíli usvědčuje ministerstvo, kterak „pod zástěrou rovnoprávnosti všude trousí němčinu i tam, kde ji dříve nikdy nebylo.“ „Znamenité jest,“ tepe zejména „rovnoprávného“ ministra osvěty hr. Lva Thuna, „že němčina jest na všech i na slovenských gymnasiích nevyhnutelný, obligátní předmět, za to ale slovenština na německých jen dle — libosti rodičů. Znamenité jest, že okolnosti dovolují všude hned německy vyučovati a že se to professorům výslovně nařizuje, kdežto hned slovensky vyučovat — okolnosti nedovolují a professorům se to jen na dobrou vůli zanechává.“

Roztrpčen hledal pravdymilovný Karel náš pravého jména pro tuto předehru k absolutismu a nalezl je: „Politickým předpeklím“ pojmenoval „Slovan“ stav, v jakém ociťoval se národ náš na sklonku roku 1850. Nemohlo se nalézti jména trefnějšího… Vůčihledě ubývalo vzduchu i světla. Chmury olověné šířily teskný soumrak, v nějž neprozařovala ni jediná hvězdka naděje. Podobalo se téměř, že ulehlo na život národův rakouských cosi z toho trapného temna žalářův, v nichž vadlo tolik životů mladých, cosi z toho ticha hrobův, v nichž tlelo tolik obětí bouřné poesie roku 1848.

„Dobře jest tomu, kdo jest v nebi,“ prováděl Havlíček své podobenství: „Dobře jest tomu, kdo jest v očistci, neb ví, že po čase mu přece nebe neujde, a v jistém způsobu jest dle mého mínění i dobře tomu, kdo jest v pekle: neboť alespoň ví, na čem jest, a nedělá si daremné naděje a člověk konečně všemu přivykne. Ale ze všech nejhůře jest tomu, kdo jest v předpeklí — a proč? Proto že neví, přijde-li do pekla nebo do nebe… Politické nebe jest spravedlivá konstituční vláda, kde se nic libovolného, nic proti vůli většiny, nic proti právu neděje; peklo politické jest absolutismus, kdežto celý národ odevzdán jest do milosti a libosti několika lidí, kteří s jeho životem a jměním dle vlastní hlavy hospodaří; očistec politický přestáli jsme si roku 1848, kdežto jsme všechny zmatky, všeliké nepohodlí radostně trpěli s nadějí, že brzy již nastane spravedlivá konstituční vláda; v předpeklí politickém jsme ale nyní, a jak dlouho v něm ještě posedíme, nevíme posud. Stav, ve kterém nyní bez naděje na spasitelné změny žijeme, horší jest než absolutismus. Má totiž všechny zlé vlastnosti absolutismu, ale chybí mu jediná dobrá vlastnost absolutismu, totiž zřejmost… Nyní mají to páni ministři tak dobře zařízeno, že v každém způsobu vládnou dle své libosti: když něco chtějí, hned si na to vydají zákon, a když se jim zas něco nelíbí, vydají nový, jiný zákon neb nějaké „objasnění a doplnění“ k předešlému zákonu. Takovým způsobem mohou páni ministři jednat vždy „dle zákonů“, ať si dělají cokoliv.

„K tomu má ještě nynější stav pro pány ministry to pohodlí, že mohou velmi dobře odbýt každého, kdo jim vytýká nekonstitučnost. „Počkejte jen,“ praví, „až bude všechno v pořádku, až vydáme všechny organické zákony, až upokojíme a spořádáme všechny země, které jsou ještě rozkvašeny od revoluce, počkejte až také se srovnáme s ostatními evropejskými mocnostmi, až bude zas v celé Evropě normální, pokojný život: pak povoláme sněmy a začneme vládnout konstitučně!“ — Dokažme potom pánům ministrům, že nemají úmysl sněm říšský opravdu povolati!… Vidíme sice patrně, že král neapolitánský nyní již po druhé zcela zrušil ústavu, kterou slavně slíbil a zaručil, vidíme, že to samé učinila vláda papežská i toskánská, víme, že naše vláda s těmito vládami v nejlepším jest přátelství, ba že stojí tyto vlády pod velikým vlivem, ano takřka pod poručnictvím naší vlády: přece však musíme a máme věřit, že naše vláda upřímně konstituční jest. Vidíme, že v Hessensku naše vláda zřejmě podporuje rušení ústavy, že se pod plášť rakouský chtějí ukrývati všechny ty vlády německé, které by se rády zbavily konstituce; vidíme, kterak naše vládní noviny, orgány ministerstva, slovo konstituce sice v ústech mají, avšak všechno, co opravdu a ve skutku konstituční jest, jen zlehčují, přechvaty, demagogií, buřičstvím atd. nazývají, že držení se konstituce jmenují v Hessensku rušením monarchického principu, a v Sardínsku zase neznabožstvím; vidíme, že svrchovanost lidu, komunismus, anarchii, atheismus a materialismus co stejné vedle sebe staví, jako to nedávno učinil „Víd. Denník“: to všechno vidíme a přece máme věřiti na upřímnou konstitučnost!“

Však brzy mělo těch znamení zlověstných přibývati ještě výmluvněji. Nevlídný listopad r. 1850 stalť se pravým listopadem pro ten krutě již zpustošený sad neodvislého tisku u nás i v celém Rakousku. Dne 12. listopadu zapovězen vojenským velitelem v Praze poslední náš větší neodvislý list — „Union“, redigovaný drem. Gráblerem. Důvod byl lakonický: „Zapovídá se pro jeho v nejnovějším čase přine3ené vášnivé, na vládu sočivé články.“ — Dr. Vilém Gábler a vášnivé články!

„Punktum, písek na to!“ zasmál se Karel náš trpce. „Nač se hádat, raději zkrátka zacpat ústa!… Tak se poznenáhla jedno oko po druhém připlítá k veliké síti a ruka ptáčníkova poznenáhla zatahuje vždy více a více, až konečně síť sklapne a ptáci budou chyceni! Na jak dlouho, to se ovšem později zase ukáže.“

I nebylo ani věru zapotřebí, aby ministerské noviny, „Reichszeitung“, v polemice proti Havlíčkovi významně poukázaly na to, že „Slovan pořád ještě v Kutné Hoře vychází!“ Havlíček tušil jasně, co jej očekává: „Zapovězení „Unie“ v Praze a toto bolestné „ještě pořád“ v „Reichszeitungu“ přivedlo nás ovšem také na hrobové myšlenky: což je těm pánům ve Vídni, mysleli jsme si, o ten nějaký kousek obležení, aneb o něco tomu podobného? Po „Unionu“ dojde brzy také na „Slovana“ i kdyby měli schválně proto Hoře Kutné nadělit stav výminečný.“ — Pročež „jako člověk opatrný, jenžto neví, za kterým křem na něho náhlá smrt čeká“, Havlíček sestavil již tehda, — koncem listopadu 1850 — ve „Slovanu“ tuto svou nade vše charakteristickou „Poslední vůli“:

„Pokavád mně neb někomu jinému z našich věrných přátel, které jste nyní v roce 1849 a 1850 dobře poznali, bude možno uchytiti se jen té nejmenší nitky, i toho posledního konečku svobody a konstituce, budeme se jí držeti všelikými možnými silami. Svobody tisku budeme používati v nejširších mezích, ve kterých bude možna, a kdyby utichl všechen veřejný hlas, máte aspoň mezi sebou spisy a časopisy, vydané od nás od r. 1848. Ty rozšiřujte mezi sebou a nedejte myšlence české, myšlence svobodné uhasnouti! Po vítězství reakce v Čechách, po bitvě na Bílé hoře, chodili po zemi jezovité, brali lidem svobodomyslné knihy a vůbec knihy české a pálili neb hubili je. To si pamatujte, kdo ví, k čemu se to hodí, když to budete na paměti mít. — Pro školy a pro vzdělání mládeže čiňte co možná, nešetřte výloh, nelitujte toho, co dáte učitelům. Poučujte se vespolek. Buďte opatrni a nevěřte každému křiklounovi, kterého neznáte, neboť přijdou snad mnozí najatí pokušitelové, aby vás zavedli k nějaké nerozvážlivosti a přivedli pak tím k většímu pádu. Jakožto řádný křesťan nemohu tuto svou poslední vůli ukončiti jinak, než vyznáním: že věřím na slavné vzkříšení a z mrtvých vstání.“

A hlas Havlíčkův nezůstal u českého lidu hlasem volajícího na poušti, čím více církevní i světští absolutisté přičiňovali se, aby zamezili slovům pravdy a svobody přístup v lid, tím více srdce lidu po nich dychtilo. Netrvalo dlouho a lid český skutečně musel opět ukrývati, kde jakou svobodomyslnou knihu před slídícíma očima donášečův. V písemné pozůstalosti Havlíčkově nalezám řadu dopisův od našincův buď na vládě, buď na hierarchii neb šlechtě závislých, kteří důvěrně si mu stýskají, jakých protivenství snášeti musejí od představených svých proto, že jsou odběrateli „Slovana“. I prosí, aby jim buď přestal „Slovana“ vůbec zasylat, aneb naznačují cizou adressu, pod kterou by jich na dále tajně docházel. Vše to ale reakci nic nespomohlo. „Slovan“ se četl netoliko po všem našem venkově, od Řípu až po Tatry, ale i v obležené Praze, kde byl co nejpřísněji zakázán: „Nesměl-li se čísti veřejně,“ vypravuje současník, „dálo se to tím více tajně, poněvadž při tom byla i vnada ovoce zapovězeného. Celé haldy milého „Slovana“ donášely se do Prahy jako drahé zboží způsobem podloudnickým a nebylo tehdáž větší pochoutky, než-li když známý známému v tichosti slíbil: Dám ti přečísti poslední číslo „Slovana“. — Ano, podnes starší národovci s pohnutím zpomínají na tu dobu pronásledování, v které lid náš osvědčil se tak ryzím a pevným, že přestál neporušen zkoušku nejtěžší.

Na vrcholcích, v řadách intelligence české, bylo mnoho třtin a mnoho tetelících se osyk, ale dole byl pevný, zdravý kmen. Tu se vyskytovali nadšenci, prostí to mužové z lidu, kteří se zápalem apoštolským, nedbajíce nebezpečí, nezištně rozšiřovali svobodomyslné knihy z let volnosti v lid, spisy, vypravující o Husovi a Táborech, o řádění jezuitů v Čechách v staletích minulých, především ale „Slovana“ Havlíčkova a jeho „Kutnohorské Epištoly“. Jedním z nejhorlivějších mezi těmito četnictvem a policií ostře stíhanými dobrovolnými kolportéry byl jistý Řehoř, muž to obrovské postavy a drsných způsobů, ale srdce démantového. Říkával, že musí tolik svobodomyslných knih rozšířit mezi český lid, co jich byl jezuita Koniáš po Bílé Hoře spálil. Putoval z kraje do kraje, vyhledávaje dědiny, kam posud kniha česká nepronikla, a tam vypravoval lidem o Havlíčkovi a zůstavoval jim v rukou „Slovana“. Jednou byl v Praze policií přistižen, před vyšetřující hradčanskou komissi postaven a po několik měsíců vězněn.

Ale podobné povahy žalář nezlomí. Vyšed ven, Řehoř rozšiřoval „Slovana“ dále, jen že se stal poněkud opatrnějším. Jeho veškerou a nejsladší odměnou bylo, když mu Havlíček stiskl pravici.

Zatím měla muka Tantalova trvati dále. Havlíček věděl, proč obeznámil svoje čtenářstvo s nejpoučnějšími místy Macchiavellova pověstného spisu: čirý macchiavellism to byl, co provozoval tehda ministr Bach s národy Rakouska. Největší nejistota všeho a hlavně práva nemůže jinak, než zhoubně působiti na veškerý život. Tomu se patrně chtělo, aby lid konečně vítal čirý absolutism jako poměrné dobro. „Ani na den nejsme jisti násilí vojenského při ustavičných pověstech o prohlášení obleženosti na celé Čechy a na Moravu,“ píše Havlíček měsíc po své poslední vůli. Očekává smrtící ránu v týl „Slovanův“ takřka od hodiny k hodině — ale Bach váhá. Snad mu imponuje tak geniální a tak statečný odpůrce? Či chce svou oběť umořovat znenáhla? Anebo doufá, že utýraného Havlíčka na konec přece jenom — zakoupí? Tolik je jisto, že nebylo té doby v království českém, čili jak nás tehdejší vládní orgány křtily: „v korunní zemi české“ druhého muže, po němž by oko vídeňské vlády bylo uhrančivěji páslo. Zmínili jsme se již, kterak tehdejší kutnohorský podkrajský Reiser musel zorganisovat celý vyzvědačský štáb k vůli jedinému Havlíčkovi. Řiditelem jeho byl tajemník při c. k. podkrajském úřadě Limmert, činnými členy pak: správce trestnice Weinman z Weinfeldu, pensionovaný setník Kosl (Kozel) a dva diurnisté podkrajského úřadu, kteří neměli vůbec nic jiného na práci, než každé hnutí Havlíčkovo pozorovat a pilně referovati, kdo s ním obcuje, o čem se ve společnosti jeho hovoří atp.

Jakkoliv pak Havlíček ze zásady v hostincích kutnohorských nikdy o politice nemluvil, všech návštěv se zdržoval a vůbec co nejbedlivěji o to dbal, aby k vůli němu nikdo neutrpěl, přece nescházelo obětí.

Tak přesazen officiál při c. k. okr. soudu Nevyjel náhle „von amtswegen“ do vzdáleného menšího města z trestu za to, že se po několik večerů s Havlíčkem v hostinci o nejnevinnějších věcech na světě bavil. — Zemský rada Kučera, druhdy poslanec na kroměřížském sněmu, byl udán u vrchního zemského soudu, že shledav se s Havlíčkem v hostinské zahradě v Lorci, srdečně jako starého přítele jej vítal a s ním se procházel. Byl podroben disciplinárnímu vyšetřování a zachráněn jedině bodrostí presidenta Erharda, který v tom neviděl žádného zločinu, mluviti s Havlíčkem. — Hůře vedlo se setníku 4. praporu myslivců Wittichovi, který, ač pouhý Němec, Havlíčka sobě tak zamiloval, že láskou přítele k němu přilnul a ve vinárně Schaupově s ním se scházel. Byl za to obžalován u generálního velitelství a — internován do pevnosti Josefovské.

Nebylo však na tom dosti. Hleděno ztrpčiti Havlíčkovi pobyt v Hoře Kutné až do nesnesitelnosti, ba šlo dle všeho o to, drážditi jej tak dlouho, až by mu trpělivost praskla a on v prudkosti svého hněvu buď slovem nebo skutkem se provinil. Pak by ho konečně byli „měli“.

V hostinci „u černého koně“, kam Havlíček v zimě pravidelně chodíval, uvelebila se za protějším stolem zvláštní společnost, patrně k tomuto účelu vybraná. Mimo uvedené již slídiče dostavovaliť se tam pravidelně němčíci, advokát dr. Mitsch, osobní nepřítel Havlíčkův a českých redaktorů vůbec, které chtěl dát všecky zkrátka zvěšet; pak několik německých úředníkův ze sedlcké továrny na tabák a jistý pensionovaný podplukovník, který za příčinou hrozící právě války s Pruskem nedávno teprv přišel do Hory, aby tam konal přípravy k zařízení vojenské nemocnice. Člověk ten, urputný protivník Čechův, za to ale tím větší milovník lihovin a hrubých slov a la Fallstaf, hrál ve společnosti té úlohu provokateura. Neuměl brousiti svůj komisní vtip než o českou věc a tupé své pošklebky, provázené ryčným smíchem ostatní družiny, pronášíval naschvál tak hlasitě, aby je v celé jizbě bylo slyšeti.

Ale u stolu Havlíčkova jakoby seděli hluší. Hrajíce zvykle v taroky, žertovali mezi sebou se vši nenuceností, jako by oné protivné společnosti opodál ani nebylo. Nechť zpitý hrdina sahal k nejhrubšímu kalibru, Havlíček přemáhal svou krev s vytrvalostí vůle železné. Nechtěl učiniti nepřátelům ani té radosti, aby před nimi ustoupil (věda, že by ho pronásledovali všude), ani toho vděku, aby se s nimi srazil. Bránil se jim chladností naprostého pohrdání a pouze jednou vyvstal v pravou chvíli, když situace stala se již nesnesitelnou, aby je rázem zkrotil a zahanbil.

Bodrý Veselský, jenž nám zachoval tyto zajímavé episody z kutnohorského života Havlíčkova, byv svědkem oné scény, takto ji líčí: Jednoho večera zpupnost nepřátel překročila již všechny meze slušnosti a zvláště zmíněný podplukovník vyznamenával se sprosťáctvím neslýchaným: „Bestie“, „böhmische Hunde“, byly z nejmírnějších jeho výrazův! Pojednou však zavolal na sklepníka: „Kellner, schicken sie den Hausknecht um den Gendarm, er soll den Havlíček einsperren.“ (Sklepníku, pošlete podomka pro četníka, ať Havlíčka zavře!) Starý poctivý sklepník znal však svých lidí a odpověděl na to vyzvání velmi suše, že podomek není doma. Na to se Havlíček sarkasticky usmál (při čemž se mu obyčejně levý vous pod nosem stranou sklonil) a vyndav z kapsy dvacetník, zavolal též hlasitě na sklepníka: „Kellner, da haben sie einen zwanziger und holen sie den Gendarmeriewachtmeister, er soll den Oberstwachtmeister abführen!“ (Sklepníku, zde máte dvacetník a dojděte pro strážmistra četníků, ať odvede podplukovníka.) Lze si pomysliti, jak se podnapilý podplukovník rozhorlil: „Den verfluchten Kerl Havlíček muss ich heute zusammenhauen!“ křičel, řinče šavlí. Tu ale Havlíček s obvyklou svou chladností zavolal na svého věrného průvodčího, statného to — buldogga, který vždy klidně líhal u jeho nohou: „Čok, pass auf!“ A rozumné to zvíře, tak krotké jinak, že malá Zděnka na něm jezdívala a s ním po zemi se válívala, mžikem bylo vzhůru, postavilo se před svého pána a ceníc hrozivě zuby proti útočníkům, pozorovalo napjatě každé jejich hnutí. To stačilo, aby hrdinům mžikem opadla kuráž. Zkrotli a počali se mrzutě vytráceti z hostince jeden po druhém.“

Jakými prostředky vůbec proti Havlíčkovi tehda bojováno, o tom svědčí denunciace, došlá c. k. místodržitelství, že prý Havlíčkův „Slovan“ mimo Kutnou Horu tiskne se ještě kdesi jinde v tajné jakés tiskárně v tajném vydání! Místodržitel sdělil to ovšem ihned státnímu zastupitelstvu v Praze, které následkem toho rozeslalo po státních zastupitelstvech v Čechách tento důvěrný okružník:

„Lant einer herabgelangten konfidentiellen Mittheilung der k. k. Statthalterschaft in Prag, soll die vom Hawlíček in Kuttenberg redigirte Zeitschrift „Slovan“ in einer Doppelausgabe erscheinen, welche wahrscheinlich in einer der czechischen Städte, Časlau oder Humpolec, von einer Winkelpresse gedruckt wird und worin die regierungsfeindlichen Tendenzen des Hawlíček noch mehr ans Licht treten… Dieselben werden aufgefordert, hierüber strenge zu wachen“ etc.

Kýs zasvěcený přítel sdělil však Havlíčkovi obsah tajného cirkuláře a Havlíček otisknuv jej, odbyl celou denunciaci touto odpovědí: „Kdo něco podobného sl. náměstnictví v Praze udal, projevuje arci ku podivu malé zkušenosti v umění tiskařském a v známosti maloměstských klepů. Zajisté by ani dva dni tajné nezůstalo, kdybychom v Humpolci neb Čáslavi pokoutně něco tiskli; již druhý den by všechny babičky in loco jedna druhé v největší důvěrnosti svěřila, že se tisknou tam a tam bankonoty atd. Že však sl. náměstnictví podobným až příliš nechutným klepům, které by se jen v hlavě některého nejvýbornějšího, dobřesmýšlejícího uroditi mohly, přece uvěřilo: tomu bychom bez patrných důkazů nikdy uvěřiti nemohli. Vys. sl. c. k. náměstnictví velice se v nás mýlí, jest-li nás nyní drží za schopné nějaké protizákonné agitace: vždyť máme, přisámbůh! až příliš mnoho co brániti patrné zákony, které pro nás mluví a kterým se prakticky jiný smysl podkládá! Nač bychom se pouštěli na tak beznadějné pole protizákonnosti? Zdá se nám, že bychom mohli sl. náměstnictví nejlépe vysvětliti původ takových podivných zpráv: řekli jsme kdysi v žertu, že se hodláme u ministerstva ucházeti o povolení na kočující polní tiskárnu, abychom mohli, až všechna tiskárnami opatřená města do obležení přijdou, někde na širém poli neb v lese noviny své tisknouti. Snad tato pověst převzala na se poznenáhla roucho pokoutní nějaké podzemní neb povětrné tiskárny v Humpolci neb v Čáslavi? O fantasie lidská! Jak mnoho žertů jsi již naplodila!“

Ano, při všech protivenstvích stále ten svěží neúmorný humor, který jako ostružina chytá ultramontány, zpátečníky a odpadlíky při každém kroku a způsobuje v té době smutné lidu našemu jedinou rozkoš.

Když „Vídeňský Denník“ hájí tu věčnou obleženost Prahy, že prý jest jí zapotřebí k vůli trvanlivosti konstituce, Havlíček odtuší: „To je pravda, když bude konstituce bez užívání schovaná, nemůže se ošoupat a zůstane pořád jako nová.“ — Jindy opět radí „Víd. Denníku“, jak by mohl spořit: Může prý si všecky své odběratele zcela pohodlně pozvat každého večera do redakce na čaj a při tom jim své rozumy ústně povědít. — Když missionáři v Litoměřicích ohlašují odpustky a pořádek své missie, že trvati bude 11 dní a dne 9. července ve 3 hodiny odpoledne že bude uzavřena, Havlíček k tomu: „Tedy všechno na minutu: dne 9. července ve 3 hodiny odpoledne, to podle rafiky na Litoměřické věži, zavře se zase nebe a — dost; nikdo se tam víc nedostane!“

Jednou přece se stalo, že Jirečkův orgán Havlíčka — pochválil, a tož za jeho článek o revolucích. I slyšme, jak ta pochvala Havlíčka dojala: „Jest to nejhorší nehoda, která nás potkati mohla!“ sténá: „Když dne 5. února okolo poledne toto nešťastné číslo „Vídeňského Denníka“ přišlo do Kutné Hory, nejen že jsem měl zkažený oběd, ale ani v noci mi nedalo spáti a ustavičně jsem zpytoval svědomí, nemám-li na sobě nějaký smrtelný hřích, pro který mne Bůh takto tresce? Je to něco strašlivého, být pochválen ve „Vídeňském Denníku“; kdo to nezkusil, není v stavu uvěřiti: všechny tělesné nemoce, podagra, suché lámání, kámen, rheuma, rak, zimnice, všechny chirurgické operace, trhání zubů, řezání nohy atd. musí býti pravá rozkoš proti tomu citu, když člověk svýma vlastníma očima musí čísti svou chválu ve „Víd. Denníku“!“

Vysvětliv pak pánům Jirečkům a Votkům důkladně, jak celá ta jejich pochvala „Slovana“ spočívá na — silném nedorozumění, an mezi jejich a jeho smýšlením o revolucích jest velikánský rozdíl: Havlíček těší se, že jedna věc přece nelíbila se „Víd. Den.“: „totiž nářek náš na zrádu mnohých, kteří náleževše dříve k naší straně, opustili nás v těžkých okolnostech a za bídnou mzdu jiným slouží proti nám. „Víd. Denník“ nás vyzývá, abychom prý řekli, kdo jsou ti zrádci, abychom jmenovali jejich osoby a skutky! — Faustínku, Faustínku! co to ode mne žádáš?“

Když Olomúčtí jmenovali ministry Bacha a Schwarzenberga svými čestnými měšťany, „Slovan“ jim za to přál, aby byli všichni Holomučané učiněni reciprocitatis gratia - čestnými ministry. A když tři pražští redaktoři různého smýšlení shledali se v jednom vězení, Havlíček potěšil je se sv. Augustýnem: „In necessariis unitas.“

Podobnými kaustickými poznámkami a vtipy oplývá vůbec celý „Politický pozorovatel“ Slovanův a to čím dále do zlých časův, tím bohatěji. Ano, tak málo dovedla všeliká příkoří podkaliti jarost Havlíčkovy mysle, že o prázdninách r. 1850 Musa jeho překvapila kruh veselých přátel jedním z nejrozmarnějších dítek, rozkošnou to znárodnělou písní: „Měsíček jak mazaneček“. Havlíček zavítal totiž s družinou studentův a důvěrných přátel do Libenic na posvícení k statečnému rolníku Václavu Mojšišovi. Z příchodu jeho celá pokročilá obec radovala se i bylo tu tak veselo a milo, jako ve šťastné rodině. Hodováno při zpěvu a žertu, až pod večer rozjařená společnost vyšla do zahrady, kdež za příkladem Havlíčkovým rozložila se pod košatou jabloní.

„Panovalo na chvíli ticho,“ vypravuje Veselský, „Havlíček o ruku opřen hleděl ku kaňkovským horám, jakoby o něčem přemýšlel. Po nějaké chvilce se vzchopí a jako nadšen zvolá: „Zazpíváme si novou, právě urobenou píseň!“ I počal pěti:

„Hájek jako mléko kvetl,
slavík zpíval jak na flašinetl,
kantor by to nedoved.“ —

A celá společnost zpívá veselou sloku chutě po něm. Havlíček ale dodal: „To není ještě všechno; pohledněte na oblohu“ a pokračoval:

„Měsíček jak mazaneček
na nebíčku špoulí svou hubičku
a čtverák se usmívá.“

Roztomilý humor písně všecky elektrisoval, opakováno ji stále a stále sborem, až všickni ji uměli z paměti a mnozí nad to si ji byli opsali.

Podobné vycházky do okolí mezi uvědomělý rolnický lid bývaly vůbec Havlíčkovi přemilou zábavou a málo mu vadilo, spatřil-li v povzdálí lesknoucí se bodák četníka, vyslaného za veselými výletníky, kteří teprv pozdě v noci, a to schválně zacházkami, za zpěvu a šprýmu, do Hory se vracívali.

Však nejblažší chvíli za celého svého života v Hoře Kutné zažil Havlíček, když jej z nenadání navštívili dva věrní druhové z mládí, kterých již po léta byl neviděl: nejmilejší to přítel jeho J. Žák, té doby horní úředník v Srbsku, a Jan Nevole, vrchní stavitelský rada v Bělehradě. „Nikdy neviděl jsem Havlíčka radostněji dojatého,“ vypravuje náš pamětník; „snad ani shledání se s vlastním otcem nebylo by mu mohlo způsobiti tolik radosti.“ Tak hluboké a upřímné byloť právě srdce Karlovo. Žel Bohu, že těch chvil blahých bylo mu popřáno tak po skrovnu a že byly to jen pouhé chvilky, po nichž sledovala tím trpčí bolest rozloučení.

Louče se s posléze jmenovaným přítelem — bylo to v září 1850 — Havlíček v jakési předtuše smutně povzdechl: „Vidíme se snad naposled!“ A hluboce se zadumal po drahnou dobu. — —