Otevřít hlavní menu

Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XXXV. Epištoly Kutnohorské

Údaje o textu
Titulek: XXXV. Epištoly Kutnohorské
Autor: Karel Tůma
Zdroj: TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl druhý. Kutná Hora : Karel Šolc, 1885. s. 451–484. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Karel Havlíček Borovský

Vítězná reakce pochopila, že neupevní panství absolutismu světského, leč ve spolku a za pomoci hierarchie. Noc měla býti šířena v udolané národy, aby hvězdy Bachovy mohly svítit. Ony porady biskupův z letnic roku 1849 záhy vydaly ovoce: V posledních dnech měsíce dubna r. 1850 vyšly tak zvané Thunovy ordonance o poměrech církve ku státu a ke školám, jichž hlavní ustanovení byla tato: Placetum regium, t. j. svolení vlády dosud ku všem krokům církevní moci potřebné jest vyzdviženo, a biskupům dovoleno státi bezprostředně ve spojení s papežem, jenž odtud směl nařízení svá bez předchozího dovolení vlády do Rakouska vydávati. — Církevní tresty mohly se na dále katolíkům ukládati rovněž mimo vědomí a svolení vlády. Biskupům dána moc, aby mohli všecky církevní služebníky, totiž faráře, kaplany atd. s úřadů svrhovati a příjmy jim odebrati. Rovněž nesměl býti nikdo profesorem bohosloví, neb učitelem náboženství bez povolení biskupa, jenž toho povolení mohl odvolati, kdykoliv za dobré uznal. Tolikéž veškeré národní školy postaveny pod dozorství biskupův. Biskupy ale ustanovovala sama vláda. Církev katolická uznána za církev státní; následkem toho musili úředníci státní choditi ku zpovědi, na procesí a slavnosti církevní; v neděli a ve svátek katolický nesměl pak nikdo, ani jinověrec hmotných prací konati neb obchod provozovati.

Vládní listy nazvaly tyto Thunovské ordonance — svobodou církve! Havlíček ale odtušil jim v tu chvíli: „Tato „svoboda církve“ není nic jiného než svoboda biskupů a největší podřízenost jak nižšího kněžstva tak i všech věřících… Přesvědčíme se nyní brzy, že každý liberální kněz bude od biskupů a konsistoří pronásledován a že zvláště v národním ohledu budou se největší nátisky od německých biskupů dělati. Brzy se dočkáme těch časů, kdežto jen pochlebníkům a faryzeům se dobře povede pod stínem mitry, a kdežto se ve jménu Páně, z pouhé pobožnosti a ke cti boží budou poctiví, ale svobody a opravy milovní mužové pronásledovati.“

S podvečerem roku 1850 časy ty byly zde. S vládou spojená hierarchie pracovala veškerým úsilím, aby si z kněžstva nižšího učinila slepý nástroj svůj k užitku reakce. Exkomunikace svobodomyslných kněží, sesazování gymnasialních katechetů, kteří nechtěli učit v duchu jezovitském, zakazování kněžím národních krojů a všeho účastenství v ruchu národním, houfné přivádění liguriánů a missionářů do Čech a do Moravy, zakládání katolických spolkův, vše to věstilo, že již jest opět ona mocnost při díle, která „sháší světlo a rozněcuje hranice“ v zbědovaných národech.

Těžko býti Havlíčkem a nevzepříti se takovému úsilí, anoť hrozilo ušlapati jedva vznícenou jiskru Prométheovu v duši národa Husova.

„Kdo jednou svobodu a právo člověčenstva postavil na svou korouhev co heslo“ — zní hluboké jeho slovo, „kdo se dal do boje proti všeliké libovolnosti a proti všelikému utiskování, ten nesmí snad jenom v jistých věcech chtíti svobodu a právo a v jiných dopouštěti libovůli a utiskování: neboť jedna nepravda ze sebe rodí tisíce jiných a jedna libovůle zruší na tisíce práv. Tak také pravda, svoboda a právo v životě politickém neobstojí bez pravdy, svobody a práva v náboženském, a obzvláště v našich okolnostech musí každý, kdo chce přispěti k poražení absolutismu světského, bojovati napřed proti církevnímu. Církevní absolutismus jesti poduškou světského, jeden s druhým stojí, jeden s druhým klesá a kdo dovede otřásti sloupem libovůle a absolutie církevní, zboří jistě i politickou.“

Takto pevně jsa přesvědčen, že „bez rozumné svobody v církvi nedocílíme také rozumné svobody občanské, i že jest „povinností každého národomila, aby se upřímně a beze strachu před pomstou hierarchie uchopil zbraně duševní proti despotii církevní,“ Havlíček chrabře zdvihl válku proti církevním absolutistům, proti oněm farizejcům, šířícím temnotu a slepé poslušenství, nedbaje, že tito již opět byli osáhli v Rakousku moci, před níž vše se chýlilo, umlkalo a třáslo.

„Úsilí, s kterým nyní u nás, zvláště na Moravě, strana hierarchická, aneb jinak řečeno, strana náboženských absolutistů hledí rozšiřovati škodlivé učení své, vyzvalo také k zvětšené činnosti nás, kteří v sobě cítíme povinnost, opírati se proti jejímu škodlivému, duchamornému vplyvu; nás, kteří přijali jsme na sebe povinnost, bojovati všemi silami proti mocnosti, odjakživa záhubné pokrokům veškerého člověčenstva a jmenovitě úhlavní nepřítelkyni našeho národa ve všech dobách jeho dějin.“

Jest-li kdy, tož proti tomuto nepříteli umínil si Havlíček, že promluví k lidu slovem „tak snadně srozumitelným a tak přesvědčitelným pro každý zdravý rozum a pro každé nezkalené srdce“, jak jen možno.

„To jsou přece jen hodní páni,“ — počal, „že se tak všemožně o to starají, abychom všickni do nebe přišli! Inu, dobře, dobře, má-li to již býti takové, půjdu i já držeti missionářská kázání, ačkoliv nejsem ani jezovita, ani ligurián; poněvadž ale nemohu od městečka k městečku cestovati a slova svá hlásati, umínil jsem si svá missionářská kázání tuto tiskem vydati a mezi vás, drazí krajané, rozeslati.

Že tato svá kázání nazývám Epištolami Kutnohorskými, stalo se jen proto, aby se již tím od ostatních misionářských kázání rozeznávala: nebudiž to však nikomu na pohoršení, jako bych se snad tím za apoštola nějaké nové víry vydávati chtěl. Naopak, budu vysvětlovat staré křesťanství, tak staré, že již mnozí naň dávno docela zapomněli, ačkoliv jsou velikými důstojníky v církvi, připomínati budu mnohé učení pána Ježíše, které přišlo již tak v zapomenutí, že je leckterý biskup za kacířství považuje. Umínil jsem si v těchto epištolách trochu odhaliti a zahanbiti ty nábožné muže, kteří nám nadějí na nebe osladiti chtějí to peklo, které nám oni sami již zde na zemi způsobili; umínil jsem si pokaziti řemeslo oněm bohabojným mužům, kteří považují náboženství jen za lacinou policii; umínil jsem si nebáti se při tom těch horlivých zelotů, kteří myslí, že pán Ježíš jen proto se na kříž přibíti dal, aby jim tím vymohl na věčné časy desátek“…

„Uslyšíte pak ovšem od mnohých, že jsou tyto moje epištoly pouhé kacířství a já sám neznaboh a člověk beze vší víry a že se rouhám Bohu a že všechno svaté hanobím: to však budiž vám jen na znamení, že jsem těmto pánům zajel do živého, že jsem se dotekl nejsvětější jejich věci, — kapsy. Já však dvě věci na světě pokládám za největší kacířství a rouhání a neznabožství: první jest nepoctivost, když totiž jistí lidé za Boha se schovávajíce, jiné ku svému prospěchu podvádějí; a druhá jest hloupost, když jiní lidé se takto podváděti nechají.“

V „Epištolách Kutnohorských“ objevil se Havlíček národu našemu co muž podobné povahy jako Jan Hus: Hluboký jeho cit křesťanský bouří se při pohledu na to sobectví faryzejské, které zkroutilo ideální učení Ježíšovo ku svému zisku světskému, na útraty věřícího lidu; a chrabrost národovce, pochopivšího veliký význam náboženství v životě národův, usiluje tudíž o to, aby vymýtěno bylo z katolictví vše, „cokoliv příčí se původnímu demokratickému učení Kristovu, co jest na něm nechvalitebným lidským přívěskem a pozůstatkem smutných pro člověčenstvo staletí duševního a tělesného otroctví, slovem, aby bylo vymýtěno všechno to, co zabraňuje katolictví státi se tím, čím má býti každému národu dobré náboženství.“

Nazíráme takměř v hlubinu duše Havlíčkovy, an vykládá svým nedostižným prostonárodním spůsobem svoje mínění o náboženství, o snášelivosti, o duchu prakřesťanství a jeho zániku; však přímo duch velikého našeho mravokárce Kostnického ovívá nás, čteme-li mohutnou tu mluvu šlechetného rozhorlení, jakou bičuje zpupnost soudobých hierarchův, a všeliké nešvary jejich, s rozkoší sledujeme tu křepkost odvahy, s jakouž geniální poctivec náš zápolí proti vyburcovanému nepříteli, zastávaje reformátorské své myšlenky a požadavky jménem pravdy, rozumu a lásky k lidu.

„Uznáváme jenom dvojí náboženství,“ píše Havlíček doslovně, „totiž pravé a nepravé, pravdivé a falešné. Pravým náboženstvím jmenujeme to, které ten, kdo je veřejně před světem vyznává, také skutečně v srdci svém potají věří: nepravé náboženství, čili falešné jest každé, které se jen před světem ukazuje, v srdci ale nevěří. — Jsme přesvědčeni, že mnohem důležitější jest tento rozdíl činiti v náboženství, než-li jak se to posud děje, podle církví.

Pro pravé náboženství nastane teprv tehda nejpříznivější doba, až bude největší tolerance (snášenlivost), až náboženství bude zcela odloučeno od všelikých státních a veřejných záležitostí, až se nebudou nikoho v žádné kanceláři ptáti, jakého jest vyznání, až nebude nikdo potřebovat dovolení od úřadu, aby směl dle svého přesvědčení Boha ctíti, až to nebude žádnou zásluhou nebo předností, náležeti k té neb oné víře, až bude moci každý své upřímné mínění o náboženských věcech vyznati, aniž bude za kacíře, za rouhače atd. považován!

Pak se zdvihne jistě pravá pobožnost, neboť přestane všechno pokrytství. Pokud se ale světské moci míchají do záležitostí božích, pokud to nese na světě světské užitky, když se kdo k jistému náboženství přiznává: pokud také pravé náboženství vždy bude ujmu trpěti, neboť pokrytci, kteří sami nic nevěří, budou ve jménu náboženství pronásledovati poctivé lidi, kteří něčemu věří.

Nelekám se té důslednosti, kterou si jistě mnohý pospíší z této mé zásady proti mně jako meč jedem kalený vytasiti, vytýkaje mi, že jen jedna víra může býti pravá a samospasitelná a že jako katolík jsem povinnen věřiti, že jenom jedině katolická víra jest pravá a spasitelná, že tedy zde vystupuji proti katolické dogmatice. Kdybych chtěl, mohl bych se z tohoto obvinění vytáčeti, jako to mnozí jiní činí.

Vyznávám ale zcela zřejmé, že kdyby mne to i stálo ztracení pověsti pravého katolíka, přece mi ani srdce, ani rozum nedovolují věřiti, že by jen jedno, kterékoli náboženství, mohlo býti pravé a samospasitelné a že by tedy vyznavačové všech ostatních museli býti, jako to mnozí myslí neb alespoň říkají — věčně zatraceni! — Mohl by zatratiti Bůh ty nesčetné miliony lidí, kteří se po čas svého života ani nedozví, že jest jakás katolická církev na světě? Zatratiti ty nesčíslné miliony, kteří žili na světě ještě dříve, než nastalo katolické náboženství? Před Bohem, osměluji se tu to doufati, jsou všechny víry stejnou pravdou, totiž potud, dokud je kdo upřímně, dle svého nejlepšího přesvědčení věří a dle nich se zachovává. Čím více se svět vzdělá, čím dále pokročí člověčenstvo v pravé osvětě a pravé mravnosti, tím více bude se tato drahocenná pravda uznávati. Čím více člověk pozná rozmanitost duchů lidských, tím více bude si také vážiti cizího přesvědčení.

Žádný člověk s citem, buďsi on muhamedán, buďsi evangelík, buďsi třeba pohan aneb atheista, nemůže se posmívati sprostičké babičce, která myslí v pevné víře, že za groš ulehčí některé duši v očistci: naopak každý počestný a lidumilovný člověk musí se z takového činu potěšiti, poněvadž jeví lásku a obětovnost. Ale každý počestný a lidumilovný člověk, buďsi kterékoliv víry a jakéhokoliv přesvědčení, musí se opříti proti tomu, když jiní sami nevěříce v platnost takových obětí, podporují a rozšiřují naschvál sprostnost mezi svými spolubratry, aby z jejich lásky, z jejich dobroty nakořistili pro sebe špinavého zisku. Velký jest tedy rozdíl v tom, snášeti a vážiti si cizího náboženského přesvědčení, aneb zase opírati se proti všelikému zneužívání, které se s náboženstvím tropí.

„Mně zajisté svatá jest víra upřímná každého člověka i v tom pádu, kde ji držeti musím dle svého přesvědčení za pošetilou, neboť umím oceniti ten pokoj duše, tu mnohou utěšenou chvíli, kterých člověk nabývá pevným náboženským přesvědčením, pročež za nedovolené držím bořiti chrámy v srdcích lidských (třeba to i chrámy model byly), pokud se jiné na jejich místo postaviti nemohly. Toho ale nesmějí zneužívati lidé, kteří upřímných ale sprostných a pověrčivých náboženských citů u svých spolutvorů pro svůj světský zisk vykořistiti usilují, kterým jest náboženství jenom prostředek k dosažení světských účelů na základě pověry lidské. Proti těm povinnost máme vždy brojiti, jejich úmysle odhalovati a kaziti. Jakož nezasluhuje posměchu a potupy sprostý pohan, který v srdečné oddanosti svým domnělým bohům přináší své nejlepší věci k jídlu; tak zasluhují trestu a zahanbení ti, kteří tyto pokrmy potají místo bohu snědí a lidu namluví, že bohové to učinili!

Rozumí se, že do srdce trefení zeloti a farizeové ihned byli pohotově s námitkou, kterak prý takovouto naprostou snášelivost ke všem věrám nemůže plniti než ten, komu na vlastní víře nic nezáleží, komu jest jedno míti takové neb jinaké náboženství. Ale Havlíček jim odpověděl těmito šlechetnými slovy: „Já mohu býti zcela jistě ve své mysli přesvědčen o tom, že to, co o Bohu a o náboženství věřím, pravda jest, a za žádnou cenu bych nebyl v stavu něco jiného věřiti: při tom ale přece co člověk moudrý, snášelivý, bližního milovný, znající velikou rozmanitost druhů lidských, nemohu jinému za zlé pokládati, když on o těchto věcech jiného než já je smýšlení a něco jiného tak pevně věří jako já svoje. Tak jako já nechci od své víry, od svého osobního přesvědčení upustiti a tak jako by mne bolelo, kdyby mne někdo pro takové mé upřímné přesvědčení tupil a pronásledoval: tak také co člověk spravedlivý a poctivý nemohu k tomu připustit, aby jiný tupen a pronásledován byl pro svou víru. To není lhostejnost u víře, čili indifferentismus, to jest jen snášelivost.

Člověk, který jak živ ze své vesnice daleko nepřišel, nic o světě neslyšel a nečetl: tomu arci nemůže se při jeho sprostnosti příliš za zlé pokládati, když každého vyznavače jiné víry za hlupáka neb špatnějšího tvora považuje, Bohu se tím zavděčiti míní, kdykoli nějakého jiné víry vyznavače potupí neb urazí. Ale člověk zkušený a jiné země, jiné národy buď ze svých cest neb z dobrých popisů znající, který tedy ví, jaké jest na světě množství rozličných věr a náboženství zcela rozdílných a sobě odporujících, který ví, že každá tato víra sama sebe co jedinou pravou, od Boha zjevenou vydává, že toto své udávání každá rozličnými zázraky jakožto pravdivé stvrzuje, že každá všechny jiné za bludné a jejich vyznavače za zatracené prohlašuje, že se každá důkazům a zázrakům jiných věr co vymyšleným posmívá: který člověk, pravím, všechno toto ví, může on tak jako svrchu podotknutý nevědomec jiné víry zatracovati, tupiti a pronásledovati?“

Vskutku krásným obrazem, jenž mu snad utkvěl v duši z dob, kdy co mladík chodíval se ještě za svou matku modlit do chrámu Svatovítského, Havlíček zakončil tuto zajímavou svou úvahu o snášelivosti: „Jest chrám ohromné velikosti, okrouhlý, stavený jako do hvězdy s množstvím výklenků kolem do kola, do kterých jest do všech viděti ze prostřed chrámu. Výklenků čili kaplí těchto jest tolik, kolik rozličných věr na světě, a v každé kaplici jest kazatelna: z každé kazatelny hlásá se shromážděnému v kapličce lidu, že jenom tato víra jest pravá, od Boha zjevená, která se tuto hlásá, že všechny víry hlásané v ostatních kapličkách jsou lež a že vyznávači jejich jsou bludaři, nepřátelé boží, s kterými pravověřící nemá ani obcovati. Tak a podobně mluví se ve všech kapličkách, někde mírněji, někde zuřivěji. Lid neslyší, co v jiných kapličkách se vykládá, vychází z kapliček naplněn slovem svého kazatele, pře se pak a spílá si na vzájem nadávkami, jež byl z kazatelen zaslechl. Jen lidé, kteří u prostřed chrámu stáli a do všech kaplí viděli a všecka kázání slyšeli, jsou mírnější a snášelivější, i nebudou sice vše, co byli ve všech kapličkách slyšeli, za pravé míti, avšak budou aspoň povznávati, že posluchači každé kapličky mají příčinu za pravdu míti, co byli slyšeli, a vše ostatní za lež pokládati. Toto vědomí vede k snášelivosti, nevědomí toho k svárům náboženským.“

Víme, že Havlíček nikdy nepsal na licho; ale že opravdu a naskrze tak smýšlel jak učil. Podal toho důkaz nejvýmluvnější zrovna v této příčině. Veliká většina lidu našeho nelibě tehda ještě nesla, že židé oktrojovanou ústavou od 4. března obdrželi rovných občanských práv s křesťany. Všude bylo slyšeti reptání na tu „židovskou svobodu“ a mnohé obce všemožně se bránily, aby se mezi nimi nemohl usaditi žádný žid. Kdokoliv byl by se tehdá židů zastával, mohl býti jist, že se lidu dvakráte nezavděčí. Havlíček ale toho nedbal: „Po dobrém, rozumném a poctivém rozvážení celé věci“ — ozval se zmužile v říjnu r. 1850 ve „Slovanu“ — „nemůžeme býti jakožto liberální a o rovnoprávnost bojující lidé proti židům. My nechceme náležeti do počtu oněch, kteří se varují obecenstvu něco nemilého, byť i pravdivé bylo, do očí povědíti, a kteří se jistým zakořenělým a oblíbeným předsudkům vždy vyhýbají, obávajíce se, aby snad okamžitou náklonnost něčí neztratili. Dle našeho mínění jest největší politika a spolu největší chytrost držeti se vždy dle svého dobrého přesvědčení a neohlížeti se nic na to, jestli někdo časem svým s tím nespokojen jest; a byť si časem někdo zažehral: konečně pravá pravda zůstane vždy na vrchu.“ A po té jal se upřímně napomínati lid, aby odložil svých předsudků, a choval se proti židům prozřetelně ale naprosto snášelivě: „Chovejme se ke svým israelitským spoluobčanům tak jako k rovněoprávněným, netupme je, nesnižujme je, nesužujme je žádným spůsobem.“ I vyloživ lidu, že emancipace židů jest věcí spravedlivou, a spravedlivá věc, že na konec vždy musí prospěti národu, končí charakterickým zvoláním: „A ať si mluví kdo chce co chce, nespravedlivé jest každé politické utiskování!“ —

Však vraťme se opět k Epištolám Kutnohorským, které od čísla k číslu větší vzbuzovaly sensaci. — Neboť Havlíček s neohrožeností reformatorskou vždy hloub a hloub pronikal k jádru věcí, veda čtoucího se zářící pochodní z temnoty na jasný den. Nelze odpoutati se od originální jeho úvahy, v jejíž každé větě obráží se duch a charakter nadobyčejný. Poslyšme jen!

„To, kterak každý člověk podle stupně svého vzdělání opravdu a upřímně smýšlí o původu a účelu světa a o svých povinnostech, to jest jeho náboženství, a již z toho se jeví nevyhnutelně, že k náboženství nějakému nikdo nutiti se nemá a ani nemůže, proto že na světě není žádná moc, která by někoho přinutiti mohla k nějakému smýšlení. Neboť smýšlení jest nejsvětější, nejsvobodnější dědictví každého člověka, které se mu nižádnou mocí tohoto světa odejmouti nemůže. Despota, který polovici ze svých poddaných ustanovil za placené hlídače a vyzvědače nad druhou polovicí, nemůže přece nikdy nahlédnouti do mé hlavy, do mého srdce a vypátrati, kterak o něm smýšlím: on mne může pronásledovati, mučiti, ale nemůže mne přinutiti, abych o něm a o jeho činech nesmýšlel tak jak já chci; on nemůže nikterak zabrániti, aby, když jeho pochopové na jeho rozkaz mi hlavu srazí, ještě poslední myšlénka této mé hlavy o něm nebyla: „Ty bídný tvore, ty násilnický zlosyne!“

Nemohouce tedy zabrániti myšlénkám lidským, ale znamenajíce nicméně dobře, jaký předůležitý vliv míti musí smýšlení náboženské na jednání každého člověka, hleděli se despotové uchopiti vždy tohoto silného náboženského citu každého člověka, umínili si podkaliti jedem svým tento zdroj lidského blahobytu a útěchy a použíti náboženského citu právě pro jeho sílu a všeobecnost za pouta, kterými sobě spolubratry své k tuhé služebnosti co nejpevněji uvázali.

Všechno to stalo se také s křesťanstvím. V prvních věcích, jsouc od světské a duchovní moci jakožto nebezpečné pronásledováno, nemohlo býti přece nikterak z mysli lidu vypleněno. Pročež obrátili nepřátelé pravdy a osvěty zbraně své jinak: oni sami přijali toto náboženství, ale jen jméno mu ponechavše, všechny hlavní zásady zahalili a malicherností nových všude přimísili a užívali tohoto náboženství právě zase k tomu, k čemu jim sloužilo dříve pohanské, totiž k udušení rozumu v lidu. Od této doby pronásledovali sice pravé a čisté křesťanství zrovna tak jako dříve, ale nejmenovali je již pravým křesťanstvím, nýbrž všelijak kaceřovali, vydávajíce sebe zcela farizejsky za pravé přátelé a ctitele Krista, jsouce ale skutečně jeho největší protivníci. —

Jsem přesvědčen, že mnohý křesťan již mnohonáctekráte rozjímal o umučení Krista a že přece vlastně neví co jest kříž a jakou smrtí umřel Kristus, kterého svět ctí co Boha. Kříž byl za těch časů tolik, co jest nyní u nás šibenice; ukřižovati někoho bylo tenkráte tolik, co jest nyní oběsiti na šibenici; byl to trest, který se jen nad otroky a hanebnými zločinci vykonával. A takovou smrtí odstraněn jest ze světa nejsvětější, nejlaskavější muž, největší zastavatel práv lidu! To tedy považte všickni: Ježíš byl od farizeů a zákonníků ukřižován, to jest konsistoř, biskupové a úředníci dali Ježíše oběsit na šibenici!

Myslím, že již na těchto několika slovech má každý dost k rozjímání! Proč jej ale dali oběsiti? Poněvadž prý rozšiřoval nebezpečné učení, poněvadž prý byl kacíř, rouhal se Bohu, popuzoval prý národnosti proti sobě, totiž národ svůj proti panujícím Římanům a proti představeným, poněvadž prý mezi nevzdělaným lidem chtěl způsobiti nenávist proti otcovské vládě od Boha ustanovené.

Z této stránky se musí tyto věci považovati, a jsem přesvědčen, že by Ježíš i za našich časů tak odsouzen byl jako za časů Pontia Piláta. Čím to tedy jest, že se nyní lidé toho samého smýšlení jako tehdejší farizeové a zákonníci, za úhlavní ctitele Ježíšova učení vydávají, a ba že ještě jiné ve jménu toho učení pronásledují? Mohou oni to samé učiti co učil Ježíš od jejich duševních předků tak potupně a nelidsky ze světa zhlazený. Či nevidíme-li je za našich dnů pronásledovati lidi pro ty samé věci, pro které soptili za onoho času předchůdcové jejich na učení Ježíšovo? —

Vím sice napřed, že tito farizeové a zákonníci našeho věku proti mně povstanou, řkouce: „Ejhle rouhače, jenž naschvál snižuje důstojnost božského zakladatele naší víry, pravě o něm, že umřel na šibenici, jen aby tím u sprostého lidu uvedl v lehkost kříž a náboženství!“ Já pak velmi chladnokrevně na to pravím: Nebojíte vy se, vy plémě ještěrčí! tak příliš, že bych já snížiti mohl Ježíše a jeho kříž před sprostým lidem, ale bojíte se, abych jej právě před tímto lidem příliš srozumitelně nezvelebil, a bojíte se také, abych příliš srozumitelně neodhalil a nezlehčil ty, kteříž jej ukřižovali. Vy jste se ovšem velmi snažili zahaliti svatou rouškou před lidem ohavnost smrti, kterouž vaši duševní předkové odstranili ze světa miláčka lidu: když jste dlouhý čas všechny následovníky jeho spravedlivého a lidumilovného učení tak jako mistra samého na darmo věšeli, vraždili, mučili a všelijak pronásledovali a přece nikterak násilím uhasiti nemohli toho ducha lásky klidu, kterého zanechal po sobě Ježíš, — chopili jste se chytrosti a přimíchavše se sami do počtu vyznavačů křesťanského učení, hleděli jste jen slova v něm ponechati, věci ale podle svého převráceného smyslu zase poznenáhla otočiti, což se vám také výborně povedlo. Převrátili jste učení Ježíšovo tak, že by je nyní božský původce ani sám nepoznal: všechno to, proti čemu Ježíš nejvíce horlil, všechno to jste zase poznenáhle uvedli pod jinými jmeny do jeho náboženství, to co hlavního bylo a na čem nejvíce záleželo, jste lidu učinili nesrozumitelným a vymyslili jste nejrozmanitější titěrky, jen abyste odvrátili pozornost lidu od hlavních věcí. Ježíš vás učil, abyste vy lidu sloužili, ale vy jste ve jmenu téhož učení přivedli lid do služebnosti své; Ježíš učil, že dobrý pastýř dá život za ovčičky své, vy ale, vydávajíce se za následovníky jeho, učili jste, aby dali ovčičky život svůj pastýřům svým. Červenými taláry, podivnými čepicemi a lidu nesrozumitelnými ceremoniemi chtěli jste nahraditi na sobě nedostatek všeho toho, čeho žádal Ježíš na následovnících svých. Obratným spůsobem odstranili jste jádro učení jeho, zabalivše je do tuhé slupky, na kterou jste nalepili svíčiček, latiny, desátků, štol, olejů, nuceného coelibátu, slepých poslušností, ligurianů, pohádek a nemotorných zázraků, farizejství, prodavačů a kupovačů, tak že by pán Ježíš, přijda znovu na svět, opět splésti musel provazy a vyháněti, řka: Tento dům, dům Otce mého jest, vy jste z něho ale učinili peleš!“ — —

Lze si pomysliti, jaký poplach odtud strhnul se v táboře duchovních i světských absolutistův. — Od Jirečkova „Vídeňského Denníku“, od „Reichszeitungu“ až do konsistořského orgánu brněnského „Hlasu“ — jediný roj podrážděných sršní proti „kutnohorskému proroku“ — jak Havlíčkovi svorně přezdívali — a mimo to i v soukromí, kde jaká ultramontánní vosa rozehnala se proti „neznabohu“. —

Do jaké míry tato mobilisace Havlíčka zalekla a odstrašila, poznáme nejlépe z vlastních jeho slov: „Od té doby co spisuji „Kutnohorské Epištoly“ — vypravuje svým čtenářům — „udělal jsem již mnohou zkušenost. Žádný by to ani neřekl, že šest epištolek by tak mohlo rozčepejřit jisté mysle, jak se to skutečně přihodilo. Dostali jsme i k redakci několik hrubých dopisů se sprostými výhrůžkami, obyčejnými již proti redaktorům, totiž, že ztratíme mnoho předplatitelů! Nezkušení lidé! což nevíte, že opposiční redaktor v Rakousku jest nyní tak ostřílený pták, že se již ničím zastrašiti nedá? Vláda nám vzala najednou přes 600 předplatitelů v Praze a v Haliči, vláda nám již dříve vzala všechny předplatitele najednou, a přece si dovolujeme proto míti své zvláštní mínění: kterak se tedy budeme strachovati vás, nemohoucích sobě, jak písmo praví, ani jediného vlasu bílého neb černého učiniti, aniž mohoucích k postavě své přidělati loket jeden? či myslíte, že ten, jenž drží na náboženství více než na biskupy a na desátky, také nebude více držeti na pravdu než na předplatitelé? — O lidé malé víry!

Ostatně již ze spůsobu takových výhrůžek pozorujeme, jaký jest hlavní základ smýšlení odporníkův našich, totiž onen, jenž se připodobniti dá egyptským hrncům masa; sami jsouce smýšlení sprostého, zbožňovatelé a ctitelé Baalu, jenž se za našich časů jmenuje žaludek, myslí sobě, že také každé jiné smýšlení hlavně jen ze žaludku povstává a zase do žaludku se vrací, a že sprostá zištnost tak jako jimi i každým jiným ustavičně vládne a lomcuje.

Mnozí též užili proti mně té nepoctivé zbraně a roztrušovali mezi lidem katolickým, jako bych v tajném nějakém srozumění a spolku s protestanty, jenom proto proti katolické hierarchii vystupoval, abych touto cestou protestanství rozšiřovati mohl. Ovšem jest to pohodlná věc s použitím dávno pěstované náboženské nenávisti u sprostého katolického lidu každou pravdu pouhým jménem „protestant“ v podezření uvésti, a tak všem opravám nemilým cestu zakročiti: jest to starý vynález, kterého již farizeové proti Ježíši užívali, pravíce sprostému lidu židovskému, že všechno, co činí a učí, ve jménu Belzebuba učí. Belzebub bylo asi u sprostých židů toho času tolik, co jest nyní mezi sprostým katolickým lidem „beran“ neb lutryan, a tedy na každý spůsob špatná rekomendace.

Nepochybně, že ale protestanti jsouce též čtenářové naši, radovali se z toho, že proti hierarchii katolické, jejich nepřítelkyni tak ostře vystupují, a tuť byla hned dobrá záminka, vydávati epištoly moje za protestantství. Není mi ale nic na světě tak snadno, jako zlomiti nepřátelům pokroku a osvěty tento chatrný, dřevěný mečík proti užitečným pravdám vytasený, a učiním to následujícími dvěma řádkama: Všechno to, co jsem posud proti katolické hierarchii psal, platí také ve stejné míře proti hierarchii protestantské.

Všechny hierarchie na celém světě, muhamedánská, tibetánská, brámínská, židovská, všechny pohanské a všechny křesťanské jsouť docela stejné, žádné nezáleží tak mnoho na náboženství a na pravém blahu lidstva, jako na její světské moci a její důchodech, každá hierarchie má ten směr, aby všeliké štěstí a blaženost tohoto světa ona sama užila a svým věřícím jen na onen svět ukazovala!“

Však palmu přisuzoval přece jen oné hierarchii, „která přivedla našeho zbožného mistra Jana na hranici Kostnickou, jako druhdy hierarchie židovská Ježíše na Golagtu, která jméno a památku tohoto mučedníka, jenž umřel pro svůj národ a pro svobodu, ve vlastním jeho lidu, pro nějž byl tolik vytrpěl, až do ohavy pokalila a která se pásla na mukách národa zavrženého do temnot věku pobělohorského,“ jehož srdce rvoucí obraz Havlíček v této době klerikami reakce pilně stavěl na oči lidu českému, uveřejňuje po celý rok ve „Slovanu“ výňatky z vzácných Dějin Pavla Skály ze Zhoře dostavších se takto ze schránek musejních ponejprv ve známost národa. Opět a opět upozorňuje Havlíček čtenářstvo své na tuto důležitou kroniku našeho neslýchaného utrpení. Z ní že pozná Čech nejlépe své nepřátely i prostředky, jakýmiž nás hleděli umučiti.

„A přece jste nás neumučili!“ — zní pak hrdý výsměch tmářům a škůdcům — „přece jste nám nevzali ducha, přece tu jsme a máme rozum z vás: Či myslíte, že lid náš ještě nedovtípil se toho, kam směřují všechny ty nové zázraky, které se nyní dějí u nás, ty gummiarabikové kapky, které se namalovaly P. Marii v Řetové, ty divy Mcelské, které se úředně ututlaly, ty zázraky panny Šleimbašské, které se ututlaly ve Vídni v nemocnici? Myslíte, že již o tom nevíme, kterak po bitvě na Bílé Hoře, když se měl udusiti duch národu českého, aby zapomněl na bývalou svobodu, a v jiných podobných časích též podobné zázraky se všude děly? Aneb bychom snad nevěděli odkud pochází tak veliké přátelství vlád s biskupy a jejich nesmírná pobožnost? Myslíte, že ještě za našich časů po všech zkušenostech vám bude věřiti lid, že Sardinská vláda proto jest nevěřící, poněvadž drží konstituci? Pominuly již ty časy, kde sebou lidé nechali na světě dle libosti strkat za naději, která se jim na onom světě s chytrostí ukazovala, a pobožnost již nyní jest něco jiného, než slepá poslušnost a poddanost pod každý karabáč. My již nevěříme, že všechna moc na zemi pochází od Boha, nýbrž víme, že mnohá moc od ďábla jest, jmenovitě zlá moc všech násilníků, utlačovatelů a šiditelů lidstva.

Či myslíte, že ještě jsme neprohledli taktiku vaši? Dnes vytrubujete slávu a moc boží a velebíte víru, abyste zejtra ve jménu této víry místo: my chceme, říci mohli: Bůh to poroučí! O svatouškové! kdo Boha věru upřímně ctí, ten jej ctí nezištně a skrytě, plně vůli jeho, ale nechlubí se před světem se svou pobožností a pravověrností nedělá též z náboženství nějakou výnosnou živnost, aby ji mohl svým tvorům propachtovati! Chcete-li opravdově Boha ctít a pravověrnost svou světu ukázat, bojte se Boha, bojte se, že Bůh každého, kdo své spolubratry na tomto světě šidí a utiskuje, šiditi a utiskovati pomáhá, trestati bude, držte své slovo a své sliby, hospodařte dobře a ne lehkomyslně se jměním bratří svých, netýrejte je zbytečně a libovolně!“

Jednou z nejskvělejších partií Epištol Kutnohorských jest bez odporu chrabrá obrana učení mistra Jana Husa, která nám zjevuje spolu, jak hluboce se zahleděl Havlíček do této skálopevné, sobě tak příbuzné povahy. Srdce Havlíčkovo jest pobouřeno, pomní-li, jak muž tak šlechetný mohl býti netoliko z paměti svého lidu vytlačen, ale dokonce očerněn a zhyzděn téměř za zločince. I pokládá za svatou povinnost svou nečekati, až vyjde příslušný díl dějin Palackého, alébrž sám zjeviti neukému lidu našem pravdu o Husovi, aby poznal v něm jednoho z nejšlechetnějších Čechův, a dobrodincův svých: Celé snažení Husovo má po názoru Havlíčkově do sebe ten ráz, že chtěl zničiti slepé poslušenství ku hierarchii, kterého tato jen ku svému světskému zisku z otupení lidu zneužívala. Proto byl Hus u celé hierarchie v takové nenávisti a to jest jediná příčina jeho ohavného usmrcení a mučednictví.

„Právě proto ale,“ uzavírá Havlíček nadšeně: „musí mistr Jan Hus v očích každého liberálního člověka tím větší úcty nabýti jakožto zastavatel liberálního smýšlení a osvěty lidu. Despotie jest jen jedna na celém světě, ať si má roucho náboženské, neb vojenské, neb byrokratické neb aristokratické: účel její jest vždy jeden a ten samý, totiž zneužívati lidstvo jen za nástroj své libovůle a svého špinavého prospěchu. Despotie ale v rouchu náboženském jest ze všech nejhorší a nejnebezpečnější, neboť zneužívajíc rouhavým spůsobem jména Božího ukrývá lidomorný jed svůj do svatyně a zaslepuje nevzdělaný lid. Proto vidíme, že despotie světská vždy považuje despotii náboženskou za nejprospěšnějšího spojence svého, vidíme že vždy, když počne se v lidu ujímati nějaké liberálnější smýšlení, hned despotie světská vyšle jezovity a liguriány na honbu proti takovým světlejším zásadám, aby zase poznenáhla zastřeli všechno svým černým rouchem. Považme jen pozorným okem časy naše, tyto na všech stranách se vyskytující missionáře, tyto nové zázraky; vraťme se něco na zpět v naší české historii, kterak po porážce Čechů přišli hned jezovité, sbírali knihy, drželi missionářská kázání a hleděli všelikou upomínku na předešlou svobodu utopit svým kejklířstvím: ejhle! všechno jest pořád stejné, pořád stejné, všude ten samý úmysl a všude ty samé prostředky. Despotie církevní jest vždy sestra despotie světské, jedna bez druhé neobstojí a jedna také klesá s druhou.

Proto také obě tyto despotie tak velice nenávidí Husa a snažili se jméno jeho u našeho tehda nevzdělaného a v historii nesečteného lidu co nějakého zlosyna zohyzditi, myslíce že s osobou jeho porazí též i blahonosné myšlénky od něho do národu vštípené. Nám ale, kteří se snažíme o spravedlivost a svobodu jak duchovní tak i světskou, kteří chceme pravé a čisté člověka ušlechťující náboženství a poctivou dle vůle lidu a k blahu lidu zařízenou vládu, nám velice na tom záležeti musí, aby se lidu strany tohoto velikého muže, kterého nám všichni vzdělaní a již svobodní národové závidí, oči otevřely, aby náš celý národ v mistru Janu Husovi poznal zase svého nejvěrnějšího přítele a otce, jenž lásku svou k národu českému a k pravdě s největší lidskou cenou, se svým životem ochotné zaplatil. Jako takového ctili jej naši předkové přes 200 let, a jen zase dvoustoletá duchovní a světská despotie mohla tuto zakořenělou a zaslouženou úctu zničiti. S časem svobody navrátiž se zase stará úcta. Obraz mistra Jana neměl by v žádném obydlí pravého Čecha chyběti, a každý představiž jej mládeži co příklad nejhodnější k následování, co pravého ctitele Boha a přítele lidu. Nehleďte mnoho na zlostné řeči zaslepených a zaslepenců, kteří vám snad budou Husa dle obyčeje z absolutních časů malovati co kacíře: Bůh jest svědek, že by to jinak stálo s katolickou vírou, kdyby byl každý tak hodný katolík jako byl Jan Hus! On sice učil, že se má kněžstvo odříci zbytečných statků, kázal proti jejich hrdosti, ctižádosti, lakomství, urputnosti, obžerství atd., prohlásil vybírání platů za udělování svátostí za kacířství, učil, že máme poslouchati více Boha než lidi — a zaplatil toto své nebezpečné učení smrtí. Kdo jej proto tupiti chce, budiž tak, tuším ale, že nás bude více, kteří jej budeme za to ctíti.“

Naši „povážliví vlastenci“ trnuli a křižovali se. Vyčítali Havlíčkovi, že prý nám takto odpudí všecko naše kněžstvo a oslabí tak stranu národní v době nejtěžší.

Havlíček ale nedal se másti, nýbrž odpověděl jim tímto památným výrokem:

„Proti hierarchickým, svobodu vůbec ohrožujícím snahám musíme co nejrozhodněji vystupovati, nedbajíce toho, zdali část kněžstva se od naší národně -liberální strany odvrátí čili nic; jestiť jen na prospěch této strany, sprostí-li se živlův jen na oko liberálních a nespolehlivých. Budoucnost velkých politických stran nezávisí od přistoupení neb odstoupení jednotlivých osob v té neb oné době, nýbrž v podstatnosti a důslednosti zásad i činů. Jen ta strana, kteráž se důsledně pravdivých zásad drží, byť by i jednotlivci její padali, přece nad nepravdou a nespravedlností zvítězí.

V tomto přesvědčení i jednotlivci, nedbajíce pomsty, vzdorují i mocnějším. Národně-liberální strana, nechce-li páchati samovraždu, nesmí se nikdy spojiti s hierarchií a nemůže toho litovati, opustí-li ji mužové hierarchicky smýšlející. Řádné kněžstvo nemůže ani zastávati výstřednosti hierarchie, nemůže ani chtíti, abychom zastavili boj za opravy věcí světských při církvi. Tímto zápasem právě nižšímu kněžstvu největší prospěch vzniká. Liberální část kněžstva našeho musí buď s námi pomáhati k časovým opravám zřízení církevního, aby úcta k církvi a k víře byla obnovena, aneb spojíc se se zaslepenou hierarchií, bude staré zlořády zastávati a církev i náboženství vždy u větší nevážnost uváděti.

Poctivému člověku není tato volba nesnadná. Uvaž každý, je-li ten větší přítel církve, kdo proti převráceným cestám hierarchie horlí, anebo ten, kdo ji v její snahách podporuje a zastává?“

Vyřkli jsme již, za které opravy hlavně zápolil. Především chtěl kněze vrátiti jeho pravému prvokřesťanskému úkolu: „Povolání kněžstva jest vzdělávati a osvěcovati lid, rozšiřovati mezi ním zásady pravé svobody, totiž bratrství, zušlechťovati lid a vésti jej k blaženosti: ale ve skutečnosti udělalo kněžstvo samo ze sebe jistý druh aristokracie a chceme-li v pravdě mluviti, musíme říci, že by se věřící snadněji obešli bez svých kněží, nežli kněží bez věřících, že tedy vlastně nejsou kněží pro lid, nýbrž lid pro kněze. Arci toto neplatí o všech knězích, nýbrž jen všeobecně o těch, kterých se to týče. Kdo smýšlí jinak, toho vyřknutím pravdy, třeba se i jeho stavu týkalo, nezhoršíme: který však jest takový jak svrchu psáno, ten ať se horší na nás, aniž sobě toho příliš k mysli připustíme. —

Pravé neštěstí tohoto světa jest, že se z každého náboženství znenáhla udělá řemeslo, že na mnoze výdělkářské ohledy zastíní duševní.

Nemohu srovnati se svým rozumem a citem, by někdo se živil modlením za lid, svěcením, prostřednictvím milostí božích, konáním památky smrti Ježíšovy a pod. Takové výkony nemůžeme přec již ze slušnosti nazývati prací! Každý pravý přítel náboženství musí přáti, by takové zlořády, jako štola a pod., přestaly.

Kdyby kněžství nebylo světskou živností, prospívalo by zajisté katolickému náboženství mnohem účinněji. Mnozí kněží, právě ti, co málo platu mají, dosti jsou zaměstnáni; za to bych ale také o ostatních milerád řekl, že něco pracují, kdybych se nebál trestu božího.“

Havlíček navrhoval přiměřené rozdělení nestejných důchodů kněžských, zlepšení hmotných poměrů nižšího kněžstva, „aby smlouváním se o náboženské obřady náboženství v nevážnost uváděti nemuselo,“ a aby „obřady duch víry zatlačován nebyl;“ hájil důsledně zrušení všech přímých dávek kněžím: štoly, desátků a j., žádaje, aby kněží z veřejných důchodů byli vypláceni.

„Chci, aby kněžstvo nebylo zvláštním stavem, aby kněžství co takové nebylo zvláštní živností, ale aby kněz za svou učitelskou práci slušný, ano co možno velký plat dostával, tak aby důstojnost kněžská byla jen čestnou.“

Čím ale učiněno jest kněžstvo zvláštním stavem? Hlavně coelibatem, jehož zrušení pokládal Havlíček za počátek a základ veškeré opravy v církvi katolické:

„Co se mého osobního mínění o coelibátu týče, držím jej asi za takovou „cnost“, jako by cnost byla, kdyby někdo po celý čas svého života oči své zavřené držel. — K žádné cnosti nemá se nutiti. Coelibátem se kněžstvo katolické stává uzavřenou, ode všech ostatních věřících oddělenou kastou, poslušným vojskem papežským, a to jest hlavní příčinou, proč se hierarchie coelibátu tak urputně drží. Tak jako voják ku prospěchu světské libovlády, tak zas kněz ku prospěchu libovlády duchovní má býti ode všech ostatních spoluobčanů oddělen, nemaje míti s národem vůbec žádného citu společného.

Absolucie vojska, hierarchie kněžstva zneužívá k účelům soběckým a coelibát jest jedním z prostředků k tomu. Kněžstvo a vojsko jsou nástrojem, jímž strana svobodě a právu nepříznivá lid v poddanství a v služebnosti udržuje.

Coelibát překáží kněžstvu v svědomitém plnění úřadu kněžského. Svobodný, v klášteřích a v seminářích vychovaný a všelikými prostředky od časného obcování s jinými stavy odloučený kněz, kterak on může znáti všeliké poměry života, kterak on může býti dobrým rádcem jiných?

Hlavní ale škoda, která dle našeho mínění z coelibátu kněžského povstává, jest ta, že se nedá nikterak škola s církví v souměr uvésti. Strany této věci jsou dvojí hlavní mínění: jedno, aby škola podřízena byla církvi a učitelstvo kněžstvu, druhé, aby škola byla od církve emancipovaná, totiž, aby byla škola a učitelstvo zcela od církve a kněžstva neodvislé. Ani s prvním, ani s druhým tímto náhledem nemohu souhlasiti: tam kde škola emancipována jest od církve, vidíme učitele a kněze proti sobě působiti, učitelstvo vyhlašuje kněze za pověrečné zatemňovatele, kněžstvo zas učitelé za neznabohy. Jeden kazí druhému mládež. Kdyby se ale zas škola a učitelstvo podřídilo kněžstvu, budeme brzy viděti to pěkné hospodářství hierarchie, kterak bude ke svému jednostrannému prospěchu udušovati ve školách všeho ducha, všechen pokrok.

Mám tedy již dávno to přesvědčení, že se tomu nedá vyhověti jinak, nežli když bude kněžstvo a učitelstvo jeden stav, to jest když bude v mládí každý kněz učitelem a teprve v dospělejším věku mužském pak knězem, totiž farářem se stane. Avšak má-li býti takové splynutí celého učitelstva s kněžstvem možné, musí předcházeti jak v kněžstvu tak v učitelstvu veliké reformy. Především jisto jest, že žádný moudrý národ a žádná moudrá vláda nesvěří veškeré vychování a vzdělávání mládeže a lidu nějaké v sobě uzavřené kastě, sice by nevyhnutelně brzy taková kasta zneužívala i náboženství i cvičení školního jen ke svým sobeckým účelům, bažíc po panování nad ostatními. Za druhé není ani možná, aby veškeré učitelstvo a professorstvo zároveň s kněžími bylo neženaté. První výminka tedy k provedení této i pro náboženství i pro školy užitečné reformy jest, aby kněžstvo upustilo od nuceného coelibátu.“

Zajímavá to věru myšlénka, v níž zrcadlí se ráz hlavy, která ji zplodila, jako ráz doby, v které počala se. Ozvěna, lze říci, naší písně jarní, ohlas oněch vznětů mohutných a ryzích, jimiž oddychovala naše mladost, a k nímž s úsměvem shledáme jako k záludným utopiím, zatím co bychom v pravdě povzdechnouti měli nad sebou, jak jsme sestárli a ochabli. — —

Zapotřebí téměř připamatovati sobě, že Havlíček nebyl r. 1850 již dávno žádným snílkem, nýbrž zralým zkušeným mužem, když promyslil svou myšlénku o spojení učitelstva a kněžstva v jeden stav do této plastičnosti:

„Vycházíme vždy od té zásady, že se jinak školy naše zlepšiti nedají než tak, když budou učitelové nejnižších škol i vzděláním i platem rovní úřadníkům státním a všeliké ostatní tak nazvané honoraci (v dobrém smyslu). Nic menšího nežádáme, než aby každý učitel i nejnižší školy, vysoké školy tak absolvoval, jako nyní kněží, právníci a lékařové. Či není rozum lidský tak důležitý jako zdraví, a když se jinému nepovoluje léčiti než kdo z vysokých škol s dobrým prospěchem vystoupil, může se rozumným způsobem svěřiti duševní zdraví, totiž osvěta, lidem méně vzdělaným? — Žádati ale na učiteli, aby vysoké školy byl prošel, a dávati mu pak ročně za jeho práci 100 zl. v. č. za odměnu, to jde jako pěst na oko. Odměna jeho musí být přiměřena vzdělanosti a drahocennosti jeho práce. Či jest to opět rozumné a důsledné, když stavitelé domů, úředníci, lékaři a t. p. lépe placeni jsou za svou práci nežli ti, kterým jest vzdělání občanů na starost položeno? Jistě má moudře zřízenému státu stejně ba více na tom záležeti, aby lid byl vycvičen a k dobrému naveden, nežli aby silnice a cesty byly v dobrém stavu, aby soudy byly spravedlivé a t. d.

Dle mého mínění měla by tedy na vysokých školách býti jedna fakulta paedagogicko-theologická, kterou by každý absolvovati musel, kdo učitelem neb knězem býti chce. Fakulta tato musela by býti tak zřízena, aby jen asi tři léta trvala, tak aby mladí lidé vystupujíce obyčejně asi v 18tém roce z gymnasia, v 21.—22. roku mohli již tuto fakultu ukončiti. Obsahovala by v sobě všechno to, co z nynější fakulty theologické jest pro každého vzdělance potřebné, a kromě toho i z historických a paedagogických nauk dostatečný výbor. Přísně theologické věci přednášely by se na ní jen co svobodné předměty pro ty, kteří by si právě to za účel života obrali. Mladý muž absolvovavší tuto fakultu stal by se buď hned učitelem, aneb by se dle své osobní chuti ještě dalším studiím věnoval, aby vyššího učitelství na gymnasiích, neb vyšších školách zastávati mohl, což by ostatně také svobodno bylo učitelům na nižších školách učícím, kdyby privátně se dále vzdělávajíce, schopnosti své k tomu osvědčili. Učitelové by postupovali během věku na lepší místa a který by, maje již zásluhy, farářem býti chtěl, podrobil by se zkoušce z přísně theologických nauk, které jsou jistě toho způsobu, že by se jim každý, již onu paedagogicko-theologickou fakultu absolvovavší, privátně z knihy sám naučiti mohl. Kdo by se tedy k onomu farářství za nejschopnějšího a nejzasloužilejšího uznal, byl by za kněze vysvěcen a na faru dosazen a stal by se tak představeným mladších svých kollegů, učitelů. Že by ostatně s tímto, k starému způsobu církve podobným zřízením zase bývalý stav jáhnův, kazatelův a t. p. spojen býti mohl a musel, rozumí se samo sebou.

Tímto způsobem bylo by všem stranám dobře pomoženo: Učitelové naši byli by mladí, vzdělaní lidé při nejlepších silách, — v pokročilejším v2ku vedli by co duchovní představení dohlídku a správu nad osadou i nad školou. Učitelové vážili by si svých představených farářů, proto že by je musili považovati jen za své starší, zasloužilejší kollegy, kteří již prošli a zkusili všechno to, v čem oni nyní jsou, a poněvadž by měli naději a jistotu, že časem svým i oni sami stejné důstojnosti dojdou. Kněží neb faráři (neboť kaplanství by pominulo) byli by předně již samí dospělí mužové, za druhé by ale co vysloužilí paedagogové také mnohem větší pozornost obraceli na vychovávání a vzdělávání lidu a nepovažovali by to při svém kněžském ouřadu za tak nepatrný přívěsek, jako se to nyní zhusta děje. U lidu samého by ale již žádný rozdíl nepanoval mezi učitelstvem a kněžstvem, ano kněžství by ve vážnosti mnohem získalo, kdyby viděti bylo, že jen mužové zasloužilí a dospělejší této hodnosti docházejí; lid by již nemohl považovati kněze jen za jakési šťastné lidi, kterým musí zadarmo desátek dávat. Učitelstvo i kněžstvo pracovalo by k jednomu účelu, k pravému ušlechtění lidu, náboženství by získalo skrze školu a škola skrze vzdělané, zkušené kněžstvo“. —

Praktické provedení této reformy nejevilo se býti energickému Havlíčkovi valně obtížným. Coelibát ovšem musí padnouti, ale proč by to bylo nemožné u nás, kdyžtě římská kurie již u mnohých jiných národů ženaté kněžstvo uznává za tak dobře katolické jako neženaté? „Jedná se jen o to, aby se v národu samém smýšlení takové, beztoho již z předešlých časů zakořenělé, obnovilo a oživilo, a není pochybnosti, že církevní autority nebudou proti proudu.“ Další potřebné reformy v církevní správě byly by tyto: Obmezení církevních funkcí na menší počet; proč by nemohli část jich, jako kázání, náboženských cvičení a t. d., zastávati nekněží, čili jáhnové, jak to před časy bývalo? Dále bylo by náboženství jen prospěšné, kdyby se nesloužily mše, než jedině v neděli a ve svátek: „Neníť jistě pro myslícího člověka nic pohoršlivějšího jako ve velkém kostele asi u dvaceti oltářů viděti najednou dvacet mší odbývati: tu se zvoní, tu se kleká, tu se vstává a t. d.; všechno se k vám mluviti zdá zřetelně, že se tyto mše nečtou tak ke cti Boha jako více pro půl zlatého.“ — Dále bylo by záhodno, aby kněžstvu odňaty byly všeliké statistické a kancelářské práce, které po rozumu přísluší úřadu politickému. Že by ale dosavádní biskupská a konsistorní despotie zcela přestati a nové synodální zřízení na její místo nastoupiti muselo, jest věc, která se již sama sebou rozumí. — „Daleka budiž pak myšlenka, aby snad učitelstvo stálo k faráři asi v tom poměru jako nyní kaplanové: nikoliv; každý jednotlivec byl by v sociálních poměrech neodvislý a pánem své domácnosti, poněvadž by pak mladší učitelé měli právo dávati zasloužilejším své hlasy (na farářství) a tito by zase mladším vydávali svědectví, udržela by se mezi oběma stranami vzájemná vážnost a láska.“ — Co se konečně finanční stránky týče, navrhoval Havlíček, aby se školství zvelebovalo z dosavádních jistě hojných příjmů církevních. „Povolání církve: „Jděte a učte všechny národy“, poukazuje zřejmě na to, že sluší částečně jmění církve obětovati na školy. Vzdělání a dobré vedení lidu musí se všude považovati za první účel církve a bezpečně se jmění církve mnohem slušněji a přiměřeněji svému prvotnímu účelu vynaloží, obětuje-li se na školy nežli na — zaopatření nevědomých synků z vysokých rodin, na traktace a na pyšný aristokratický život několika osob, z kterých náboženství více ujmy, nežli užitku od jakživa mělo. Dle našeho mínění neměl by se přiměřeně k duchu časovému žádný rozdíl činiti mezi jměním církevním a školním.

„Kdyby se tedy předně všechny tak nazvané duchovní sinekury vyzdvihly, za druhé všechny nepřiměřeně veliké platy jednotlivých duchovních osob, totiž arcibiskupů, prelátů a některých farářů se zmenšily, kdyby dále na místech, kde jsou veliká záduší též nepotřebná část v prospěch zlepšení platů učitelských a kněžských se obrátila, zkrátka dosavadního církevního a školního jmění společně náležitě se použilo a v obojím fondu lepší hospodářství se drželo, nebylo by tuším ani potřeba mnoho dodávati, aby se dokonalá reforma všech škol i církve dle návrhu našeho povedla, aby všickni učitelé a duchovní slušné, jisté platy měli nevybírajíce od svých osadníkův ani štoly ani školného, což by jim u obecného lidu jenom vážnosti, lásky a vlivu zjednati muselo.“ — —

Tak protkává se ostrá kritika s opravnými návrhy, tak důkladně Havlíček bičuje nešváry a vyhání svatokupce z chrámu, tak tepe nepoctivost strany klerikální, „která s velebnými pravdami Kristovými provozuje nedůstojné, sobecké spekulace, proto že pomocí víry chce vládnouti libovolně národem.“

Havlíčkův boj proti ultramontanismu jest velkého významu kulturního, jak poznamenal dobře Ervín Špindler; avšak ne pouze proto, že od našeho vzkříšení národního prvá to odveta ducha českého oné moci, která tolik ran hlubokých byla kdys zasadila národu našemu, ale i proto, že Havlíček bráně tak statečně pokroku novodobé kultury proti tmářství, bránil spolu upřímně i ryzí učení Kristovo co učení pravé demokracie, lásky a osvěty, dbaje o zvelebení církve křesťanské v duchu jejího zakladatele.

Ten rok ztrávený v semináři, nyní vydal ovoce. Havlíček vypozoroval hierarchii do všech její slabin a zavilostí tajných i znal odtud veškeru taktiku svého nepřítele, proti němuž sám vládl zbraní nejsečnější: talentem satyrickým, jenž připomínal překypující rozmar Luciliův, a vtipem, který zápolil s Voltairem.

Se zlou se potázali absolutisté církevní, když střemhlav pustili se s takto obrněným odpůrcem v zápas. Roznítili tím pouze křepkost fenomenální té duševní síly, tak že brzy nevěděli kam hlavy skrýti před sršícími její střelami. Jakým to humorem sprovází Havlíček na př. svého „vykladače od Hané“ (P. Škorpíka), který myslel, že bude s Havlíčkem hotov, když naň přijde se známou manýrou ultramontánních šermířů, když totiž poznamená jeho zásady co „bahno, co pomeje ze školy nejmělčejších filosofastrův, co nejohavnější tráveninu z kotrby duchových lenochů, co jedovaté mláto německých náboženských bankrotářů, a když Havlíčka nazve bohovzdorným mudrlantem, nepočestným pokrytcem, duchovou opadačkou“ a t. d., jakož se dočísti možno v čísle 116. Jirečkova „Víd. Denníku“. — „Kterýmižto nadávkami,“ Havlíček na to, „velebný P. Škorpík jistě projevil znamenité schopnosti kazatelské a missionářské, tak že mu dle našeho mínění první uprázdněné kanovnictví v Brně ujíti nemůže; já pak těším se zase tím blahým vědomím, že by mně byla mnohá hokyně snad ještě vice vynadala, kdybych jí byl její švestky pohaněl. „Bezpečnější jesti člověku,“ jak dí Písmo, „potkati se s medvědicí, které pobrali mládě, než-li s bláznem, doufajícím v bláznovství své.““

Jakmile pak odvážili se proti Havlíčkovi na pole církevnictví samého a hleděli jej obviňovati, že prý tupí ceremonie církve katolické, která „co pravá máti chudobných skvostné svým dítkám strojí hody, v nichž král a žebrák stejný mívá podíl“, — zkusili teprv jak náleží ostří jeho neodolatelné polemiky: „Dle toho,“ zasmál se jim Havlíček, „museli bychom si představovati katolickou církev co nějakou bohatou paní, která se svým jměním odjinud k nám přišla a nám nyní ze své kapsy strojí skvostné hody… Každý kostelník nám ale poví něco jiného, jest-li bychom to sami nevěděli. Král a žebrák stejný podíl!! Ovšem že nemohou pro krále varhany do vyššího tonu pískat než pro žebráka, takto ale jste se při každé i té nejmenší věci o znamenité rozdíly dobře postarali. Či neviděl pan vykládač ty baldachýny a trůny v kostelích, ta oratoria, stolice pro honoraci, zavřená místa pro zvláštní dobrodince, těch rozmanitých druhů suken prostřených a podušek, to nošení pacifikálu a kropáče k místům honorace — o jděte jen se svou demokracií, se svou stejností pro žebráka a krále! Za pět grošů pochovává se jinak než za zlatý a půlzlatová mše nezní tak líbezně jako zlatová ve stříbře.“

„Latina nespasí!“ horlil Havlíček dále, domáhaje se, aby y prospěch náboženství samého užívalo se živých jazykův národních v církvi. A když papeženci na to, že prý latina jest páskou, spojující celý katolický svět, tak že katolík, nechť přijde do kterékoliv země na služby boží katolické, vděk latinskému ritu, všude jest jako doma“ — náš epigramista spražil je rázem: „Ovšem, ať si přijde kam chce, nikde nic nerozumí tak jako doma a nabude toho potěšitelného přesvědčení, že všickni ostatní národové rozumějí tolik co on… Takového nesmyslu, takové hrubé urážky Boha, jakožto původce všeho rozumu, nedopustili se nikde ani pohané! Jaká jest to pobožnost, jaké jest to moudré pozdvižení mysli k Bohu, když se před lidem odkřikují neb odzpěvují slova, mající pro lid tak málo smyslu, jako kdybych říkal: hokus pokus!“

A co bylo platno hájiti učenými floskulemi nucený coelibát proti humoristovi, který ukončil hádku tímto nabídnutím míru: „Ostatně, pod jednou výminkou bych mohl býti pro nucený coelibát kněžský! Výminka ta jest: kdyby na každém, jakmile uložený coelibát — zruší, podle nějaké viditelné a každému nápadné a nezrušitelné známky, na př. na obličeji, to poznati bylo… Pak doufám, že by byl brzy coelibát vyzdvižen a že by papež i biskupové, oženivše se sami, všem kněžím tak jako ostatním lidem ženiti se dovolili.“

Přímo ničícím byl ale blesk Havlíčkovy satyry proti onomu „nočnímu ptactvu“, které nyní za soumraku evropské reakce ze všech končin slétalo se do Rakouska a zejmena do zemí českých:

„Hajej, hajej, stará Praho,
hajulinkej moje blaho!
Pš, pš, dadej, noc se blíží,
přilétají netopýři!“

Tak vítal jezuity, trousící se znovu do srdce Čech, aby si zde opět zřídili kollej svou. „Dosud byli posíláni missionáři jen mezi pohany, nyní liguriáni a jezovité konají missie i mezi našim, dávno již křesťanským lidem…“ Když pak, zejména biskup litoměřický, pozval neméně než dvacet liguriánů na okázalou missii do své diecése, věnoval mu Havlíček tuto peprnou epištolku kutnohorskou: „Což je nám zde, kdežto žijeme v pokoji: ale v Litoměřicích nyní, tam je hrůza! Tam se již po kolik dní liguriáni potýkají s čertem, a bitva nebude trvat jen tři dni jako u Lipska, nýbrž plných jedenácte dní. Všickni čerti z celé Litoměřické diecése jsou uctivě na ten turnaj pozváni a po jedenácti dnech krutého boje, rozhodne se, mají-li v Litoměřické diecési panovati — čerti nebo liguriáni.“

Ale jak náhle byl vytryskl, tak rázem opět zaniká tento bujný proud humoru a proti biskupu odporučujícímu cizí ty liguriány lidu, stojí přísný, rozhorlený mravokárce: „Jaké bídné vysvědčení dává pan biskup sobě a celému kněžstvu své diecése,“ bouří hněvná mluva Havlíčkova: „když myslí, že dvacet bůh ví odkud sběhlých liguriánů více pro blaho jeho svěřených duší za několik dní učiniti mohou, než on se svým celým kněžstvem vykonal za tolik let. Zastyďte a zarděte se již jednou vy apoštolové pohodlného náboženství, kteří učíte, že se již každému za několik dní chození do kostela a provozování ceremonií otevře nebe, že ho Bůh bude objímat a líbat atd. Ježíš praví: Vezmi kříž svůj na sebe a následuj mne! A cesta k Bohu není zajisté tak pohodlná jak vy učíte, nýbrž krušná; jest to cesta svědomitého konání svých povinností, ne pak cesta běhání za missionáři.“ Nyní ale obrací se Havlíček proti ligurianům samým. Pohled na to chytré oddělování stavů, mužů a manželek, panen a mládencův při missionářských kázáních a pokáních pobuřuje jej do duše. „Kde jste se tomu naučili?“ doráží na zbožné pionéry „Tovaryšstva Ježíšova“ zhurta: „Kázal kdy pán Ježíš pod večír jen zvláště pannám, jsa s nimi sám v temném kostele zavřen? Svolal kdy jen manželky? Pán Ježíš kázal vždy všem najednou a poslouchajíce slovo boží, které kázáno býti má pannám, nepokazí se zajisté mládenci, ani naopak, a jestli v kázáních svých k manželům máte co mluviti, za co by se panny a mládenci styděti museli poslouchajíce vás, aneb z čeho by se pokaziti mohli, — není zajisté to co kážete slovo boží, nýbrž výstřelek vaší bujné coelibátní fantasie. Známe již my ty vaše pěkné obyčeje, kdežto umíte pod zámyslem náboženské fantasie smyslnost drážditi u pannen tím ženichem Kristem, kterého ve svých modlitbičkách necháte zcela smyslně a tělesně slovy objímat a o němžto se vyjadřujete ve slovích, kterými se může mluvit o každém lidském ženichu, jen abyste tím nalezli obliby zvlášť u starých pannen, abyste jim pod pláštíkem pobožnosti dali příležitosť mysleti na něco tělesně příjemného.“

Jako kdys němečtí hegemoni, tak nyní opět ultramontáni prohlašovali Havlíčka za pravého Satana, s nímž nelze prý nikterak zápoliti. Baterie jejich přestaly odpovídat „Slovanu“, však za to tím úsilovněji ukládáno o jeho zničení. Denunciován jako list neznabožský, který prý směřuje k socialismu a komunismu, tedy k všeobecnému loupení a obírání občanů zámožnějších od lůzy, což prý bude konečně trestem božím na všecky ty obce, v nichž čte se list onoho Havlíčka — (jak psal doslovně brněnský biskupský „Hlas“) — „jehož pero celé v ingoustě černé žluči omočené proti světským i církevním vrchníkům téměř se vzteká.“ A hned také počato s proskribováním těch obcí, kam „Slovan“ docházel: první postavena na pranýř obec Jedovnická na Moravě. Možná, že by byli něco pořídili, kdyby jen Havlíčkovi byl vyschl humor. Ale ten byl neumorný: „O Jedovnice, již vás vidím se všemi stodolami na rožni v horoucím pekle! Šest exemplářů Slovana tam čtou! O Jedovnice! Ovšem jed a žluč jsou si blízko! A jen na ně se socialismem a komunismem! Kdo nechce věřit na kroucení očí obrazu Riminského a na pět ran panny Juliany, pošleme na něho komunismus, čili všeobecné loupežení a obírání, ku kterémuž prý všechny proticírkevní listy jako Slovan směřují. Nebudou-li věřit na kroucení očí, poberem jim jejich jmění jako komunisté, a budou-li věřit, pobereme jim zase všechno na jiný, nábožný spůsob. Na každý pád ale oloupeni budou! — Až se ale dáme do onoho všeobecného loupení a obírání, slibuji též dotčené redakci „Hlasu“ — polovičku všeho, co naberu a naloupím jakožto proticírkevní ke všeobecnému loupežení a obírání směřující časopis.“ Zatím ale dával redakci „Hlasu“ za přátelské uznání zásluh přátelskou radu, aby i ona psala své články žlučí; ale „ne snad žlučí sprostých lidí, nýbrž světských a církevních vrchníků: neboť žádný by ani nevěřil, jak z čerstva pero jede a jak vtipné myšlénky z něho vyskakují, když se namočí do žluči, na př. biskupské. A což hlavní věc, ušetří se inkoustu!“

Vedle Martiala, Voltaira a Lessinga, bavily Havlíčka již od mládí nad jiné poutavěji spisy Luciana Samosatského, onoho duchaplného a vtipného filosofa řeckého, který psal v druhém století po Kristu, uprostřed kácejících se bohů starověkosti a vynikal rovněž svým žíhavým vtipem, jako svou smělostí, kterouž bičoval bohy i lidi, nejsa ani pohanem, ani křesťanem, ale za to hlubokým znatelem lidstva a filosofem zcela zvláštním. Jeho ryze attický, vkusný sloh zajímal Havlíčka neméně, než-li původnost myšlenek a zdravota názorův, prozírající z jeho satyr, z nichž nejznamenitější jsou rozmluvy „Bohů a mrtvých“.

Mluvíváme rádi s přáteli o knihách, které se nám staly milými, a tak i Havlíček za doby „Národních Novin“ s tehdejšími svými spolupracovníky, bratřími Jirečky a Votkou rád sdílel svou rozkoš, jakou mu způsobovaly sarkasmy Lucianovy a Voltairovy. Kollegovi Votkovi schválil a zapůjčil i jeden svazek spisův Lucianových. Za tuto důvěrnost měl nyní pykati.

Roztomilí ti druhové, stavše se bohabojnými redaktory vládního listu, „Vídeňského Denníku“, jali se nyní k užitku hierarchie Havlíčkovi vytýkati, že prý zabředl do systémů atheistických, pantheistických a materialistických, že načichl neznabožstvím od „hlasatele a podporovatele národního úpadku“ — Voltaira a rouhačstvím od „prostopášného římského satyrika“ Luciana Samosatského, ba že prý všemožně, ač pro nedostatek vědomostí marně, na tom pracuje, aby se stal českým Lucianem.

Nuže, jakkoliv zemi českou zasmušoval truchlivý listopad roku 1850, Havlíček odpověděl pánům Jirečkům takým klassickým humorem a takým kaustickým vtipem, že jediný ten článek, „Neznabohové“ (v čísle „Slovana“, vydaném 27. listopadu 1850), učinil celé theologické karriéře „Vídeňského Denníku“ v Čechách na dobro konec. Otisknuv pro zábavu čtenářstva celý článek Jirečkův na — obálce „Slovana“ — sprovodil jej takto: „O Luciane Samosatský! ty biči boží, seslaný na filosofické a theologické komedianty tohoto světa, když’s spisoval znamenitý článek „O nájemnících ve službě u velkých pánů“, jistě jsi tím nenarážel toho času ještě na „Vídeňský Denník“.

Krásná a pravdivá slova tvoje: „Strany ostatní čeledi ku př. těch nevědomých pochlebníků a malých od přirozenosti duševních chuďasů nestojí to věru za práci, zrazovati je z takového živobytí, poněvadž bez toho neposlechnou, jsouce již k tomu stvoření a takového života docela hodní. A co by také počíti měli, kdyby se toho (pochlebnictví) spustili: byliť by zajisté, kdyby tohoto řemesla zanechali, okamžitě bez všelikého zaměstnání, marná a nepotřebná tíže země“, pravdivá dím a krásná tato tvoje slova nemá jistě redakce „Vídeňského Denníku“ právo na sebe potahovat, neb jsi již umřel skoro před 1700 lety. A přece se obávám, že je drží snad za nějakou špičku na sebe, neboť jinak nepochopuji, proč by ještě znepokojujíc tě v hrobě, tupila tebe před svými nesmrtelnými abonenty? Nepochopuji proč by tě jinak byla denuncírovala co kacíře a nepřítele křesťanství před pány biskupy, a uvalovala tím na tebe nebezpečí exkomunikace, kdyby totiž některý (což velmi možné) myslil, že ještě živ a zdráv jsi a nějakým tajným spolupracovníkem „Slovana“?

A ty Voltaire! „hlasateli a podporovateli úpadku národního ve Francouzích“, který jsi se již nedočkal těch dob, kdežto národ francouzský porazil celou Evropu, kdežto Napoleon na čele jeho shazoval a usazoval krále, který jsi se také nedočkal našich časů, kdežto se ještě posud třesou potentáti před tvým francouzským národem, čím jsi ty uvalil na sebe nemilost pana Votky, hlasatele a podporovatele vzrůstu a slávy národů slovanských?

A však vy oba nemáte toho zapotřebí, abych vás proti „Vídeňskému Denníku“ zastával, nejste zajisté oba v takové pověsti na světě, že byste neuměli sami za sebe promluvit; pročež jestli tam v pekle také „Vídeňský Denník“ čítáte (jakož jisté nepochybuji, že to k ostatním vašim mukám připojiti páni biskupové neopomenuli), můžete si sami zaslat nějaké rázné „Osvědčení“, které Vám dle § 17. rakouského zákonu „Vídeňský Denník“ zdarma přijmouti musí. Pakli byste se ale styděli do „Víd. Den.“ něco psát aneb se obávali, že by Vás pak ku konci roku následkem těchto obran mezi svými spolupracovníky jmenoval: stojí vám ze zvláštní šetrnosti k vašemu vtipu třeba celý „Slovan“ gratis k disposici s tím doložením, že jestli tam v pekle taková přísná rovnoprávnost jako zde u nás posud uvedena není, tyto vaše zaslané články také v jiných jazycích přijaty a do češtiny též gratis přeloženy budou. Více pro vás učiniti nemohu, a dovolte tedy abych již k hájení své vlastní osoby přikročil.

„Vídeňský Denník“ mi dává velmi zřetelně na srozuměnou, že jsem buď atheista, pantheista a materialista zároveň, aneb alespoň na nejmíň něco z toho. Aby tedy mnohý, jenž není pevný v cizích slovech, mysliti nemohl, že snad atheista, pantheista, materialista jsou nějakého spůsobu řemesla a obchody jako ku př. pozamentír, nebude snad na škodu vyložiti smysl těchto slov po česku. Atheista, jest tedy ten, kdo nevěří v žádného Boha, pantheista zas, kdo věří, že celý svět a všechno co na něm jest dohromady je Bůh, materialista konečně, kdo nevěří na žádné duše. Slavné obecenstvo uvidí brzy, jaká to pro mně bude hračka, dokázati, že nejsem ani jedno, ani druhé, ani třetí.

I. Že nejsem atheista, dokážu na dvojí spůsob a sice předně z bible a za druhé z „Vídenského Denníka“.

a) V bibli samotné a sice ve starém zákonu zřejmě stojí, že já atheista nejsem, neboť tam psáno jest: „Pravil pošetilý v srdci svém: Není Bůh!“ Pozorujme dobře: pošetilý tam stojí, což považuji za patrnou a jasnou narážku na „Vídeňský Denník“, tak že by se vlastně z tohoto textu dle Kutnohorské mathematiky ještě dokázati dalo, že právě „Videňský Denník“ musí být atheista.

b) Důkaz právě uvedený svědčí pro mne tak jasně jako slunce. Poněvadž však na biblí starého zákona věří jen židé a křesťané, mně ale na tom záleží, aby mne ani Muhamedáni, Konfucejisté, Lamaisté, Buddhisté a ostatní pohané a kacíři za atheistu nedrželi, uvádím zde ještě druhý důkaz a sice z „Vídeňského Denníku“ samého, jmenovitě pak právě z toho článku č. 102, který jest vytištěn na obálce. Tam totiž stojí: „U nás (v Čechách) se až posud v Boha věří, lid náš má až posud úctu k náboženství“ a t. d. Z tohoto místa jeví se ale patrně, že já také věřím v Boha, a jeví se to následujícím spůsobem: Nechci se chlubit, ale to pravím, že já smýšlím jako český lid, a že český lid smýšlí tak jako já. Jestli „Víd. Den.“ myslí, že tomu tak není, ať to vymůže na panu Schwarzenbergovi, aby z Čech odstranil obležení, vojsko a kanony a pak uvidíme. Když tedy „Víd. Den.“ sám se přiznává, že lid český v Boha věří, přiznal se tím nechtíc, že i já věřím a tedy atheista býti nemohu. — Ale na neštěstí jeví se z tohoto místa ještě víc, jeví se totiž zase, že „Víd. Den.“ jest sám atheista: a to sice dle Kutnohorské mathematiky takto. Dokázaná věc jest, že lid český zcela naopak smýšlí než „Víd. Den.“, a že „Víd. Den.“ zcela naopak smýšlí než český lid, když se tedy „Víd. Den.“ sám přiznává, že lid český věří v Boha, dokázal tím, že on „Vídeňský Den.“ v Boha věřiti nemůže a tedy atheista jest. Quod erat demonstrandum!

II. Nejsnadnější věc jest mi ale dokázati, že nejsem pantheista, a to sice opět z „Víd. Den“. Kdybych totiž jím býti měl, musel bych věřiti, že celý svět a všechno, co na něm jest, je dohromady Bůh, „Vídeňský Denník“ jest ale také na světě (aspoň snad do nového roku 1851 na světě bude), musel bych tedy jakožto pantheista také věřiti, že „Víd. Denník“ jest čásť Boha!!!!

Kdo však prosím v Čechách, také na Moravě, na Slovensku, i v Slezsku, avšak vůbec v celém světě, našel by se tak nestydatý, aby si jen tu myšlenku potají připustiti, neřkuli zřejmě vysloviti, nadtož tvrditi opovážil, že bych já, H. B., mohl držeti „Vídeňský Denník“ za část Boha? Boha! A také tebe samého Vídeňský Denníku! vyzývám, aby jsi se po dobrém rozvážení věcí přiznal, držíš-li to sám za možné, že bych tebe, pravím tebe, za částečku, za tu nejmenší částičičičičičku Boha držeti a tudy pantheistou býti mohl?? Nu vidíš, sám to tedy teď nahlížíš! —

III. Co se týče třetího obvinění mého z materialismu, jakobych totiž na žádné duše nevěřil, nezapírám, že by snadno bylo do tohoto bludu padnouti, kdyby byli na světě jen samí lidé á la Vídenský Denník; jak snadný by tu byl omyl, přehlídnouti dokonce jejich malé duše, a držeti je za nic. Kdo ale na svou duši přece ještě něco drží, na ní si zakládá a proto také svou duši, své přesvědčení jinému zaprodati jako zboží schopen není: tomu zajisté bylo by příliš těžko věřiti, že žádnou duši nemá, býti materialistou, neboť by se tím odříci musel svého nejlepšího ba svého jediného na tomto světě. Jakožto upřímný člověk musím se tedy ovšem přiznati, že z tohoto třetího obvinění materialismu tak důkladně a úplně se očistiti nemohu, jako z obou předešlých, vyznávám, že za možné držím, že jistí lidé (které zde pro krátkost jmenovati nechci), buď žádných duší nemají, buď tak špatných, které horší jsou ještě než žádné, a v tom ohledu tedy nejsem docela prost obvinění z materialismu: za to ale tím více věřím na duše ostatních poctivých a liberálních lidí, a již jediné spisy ku př. Luciana Samosatenského svědčí mi nevývratně proti materialismu, neboť něco takového bez duše sepsati nelze.

Tak tedy jsem i atheismus, i pantheismus i materialismus šťastně s beder svých setřásl, a zbývá mi ještě přece sil, brániti se proti ostatním menším výčitkám Víd. Den. On totiž myslí, že bych se rád českým Lucianem stal (což soudí z mých „Kutnohorských Epištol“), dodává ale, že prý mi k tomu schází vědomosti. Strany prvního mohu ale „Víd. Den.“ zcela upokojiti tím ujištěním, že ačkoli si Luciana velice vážím, přece bych sobě za žádnou velikou čest nekladl jeho neb kohokoli nápodobňovati, jakož také žádný moudrý člověk, který spisy Lucianovy zná, nemůže podobnost jejich s „Kutnohorskými Epištolami“ žádnou najíti. Co se mých vědomostí týče, nesluší mně samému nikterak svědectví o sobě vydávati: za to ale mohu dát „Víd. Den.“ tu přátelskou radu, aby podruhé, když bude chtít někomu nevědomost vytýkati, alespoň sám při takové příležitosti svou nevědomost tak příliš na jevo nedával. „Vídeňský Denník“ nazývá Luciana prostopášným satyrikem římským, který se s učením křesťanským jen za tou příčinou seznámil, aby proti němu psáti, a si z něj šprýmy dělati mohl. V tom ale vězí tolik nevědomosti, kolik slov. Hlavní ráz Luciana zajisté jest ten, že se posmívá velmi vtipně a přesvědčitelně bohům pohanským, ctěným za jeho času, jakož i rozličným filosofickým sektám, a ačkoli si na několika místech (tuším na dvou neb na tří) také o křesťanství zmiňuje, ukazuje se právě z těchto míst, že ani ponětí neměl o křesťanství. Jak by se asi Lucian smáti musel, kdyby slyšel, co o něm „Víd. Den.“ mluví, a kterak jej nazývá také římským satyrikem. Epitheton prostopášný též docela jest vynález „Víd. Den.“, neboť Lucian zajisté sám kárá velmi ostře všelikou prostopášnost. Ostatně smýšlel Lucian o pohanských bozích zrovna tak, jak o nich ku př. smýšlí pan biskup Brněnský, a celý rozdíl mezi oběma v tomto pádu jest (vyjmouc Lucianův vtip a rozum) jedině ten, že si Lucian dovolil tak smýšlet a psát hned tenkrát, když lid ještě všechny ty báchorky věřil, kterým se ovšem již nyní všichni jen smějeme, divíce se velice, kterak mohli míti lidé za těch časů takové náboženství. Poněvadž ostatně „Vídeň. Den.“ o Lucianu již zmínku učinil, přivedl mně jen na tu myšlénku, abych přiležitostně některé výborné výňatky z jeho spisu na ukázku podal, a na důkaz, že ještě mnoho v nich až po dnes jest velice poučné pro nás, jako ku př. jeho články. Alexander podvodník, Zalíbení v zázračných lžích, pak mnohé rozmluvy pohanských bohů a filosofů.

A však má článek tento „Vídeň. Denník“ kromě komické stránky, také ještě velmi smutnou. Nemůže nám ovšem ani napadnouti, bychom smýšlení mužů jako jsou Lucian a Voltaire v celku a v každé jednotlivosti zastávati a za pravé držeti chtěli. To však jest jisto a od celého vzdělaného světa uznáno, že Voltaire má vedle svých mnohých vad tu nesmírnou a všechny jeho chyby víc než nahrazující zásluhu, že porazil neodolatelným vtipem svým duševní hierarchickou despotii a tak učinil možný přístup pravdě a svobodě. Kdyby to již nevysvítalo z věci samé, učila by nás zkušenost našich nynějších dob, že jest despotie a obskurantství duchovní hlavní a nevyhnutelný základ politické absolutistické libovlády: či nevidíme sami, kterak nepřátele poctivé právní a ústavní vlády spojují se s liguriany hierarchii podporujíce je všemožně, aby pak jedna ruka myla druhou? Hinc illae lacrymae! to jest ten uzel nenávisti „Vídeň. Den.“ proti Voltairovi, onomu hlasateli a podporovateli úpadku všeliké despotie ve Francouzích, kterého ale „Víd. Den.“ šikovně nazývá zcela jinak. Ubohý koníku zapřažený do těžké káry obskurantů! jdi do Francouz a zeptej se tam na Voltaira, jestli ho tam drží za hlasatele a podporovatele úpadku národního: vyjmouc několik z tuku země nabobtnalých „burggravů“, bratránků tvých podle ducha, nenajdeš asi mnoho souhlasu. — A co se Luciana týče, nahlíží nyní ovšem každý nemotornost všech těch bajek, které za časů jeho mezi pohany za náboženství se držely a ctily: kdyby ale byl vycházel „Vídeň. Den.“ za časů Luciana, byl by asi zrovna tak srdnatě a horlivě zastával svatost Jupitera, mysterie podobného kalibru, jako když tento Bůh v býka proměněný unesl pannu na ostrov, aby s ní tam tělesně obcoval, když rozliční bohové kradli, prali se, šidili se, ožírali se, když rozliční despoti po smrti aneb i dokonce za živobytí co bozi od zatemnělého lidu ctíti se nechali: to všechno byl by „Víd. Den.“ asi tak horlivě co nepochopitelnou pravdu zastával a s těmi samými důkazy, s jakými ku př. nyní zastává absolutní moc biskupů, missionářská komediantství, nucený coelibát kněží atd. atd., aneb by byl, nemoha již zastávati, alespoň asi tak mlčel, jako nyní mlčí o falešných, lid v tuposti potvrzujících, zištnosti hovících zázracích.

Vždy mne to pobouzí k jakémusi bolestnému smíchu, když vidím, kterak lidé podobní jako „Vídeň. Den.“ ujímají se proti mně Boha, víry, Krista, církve! Můj Bože! pomysleme si jen tak pro příklad ten pád, že by již za živobytí pána Ježíše byly „Slovan“ a „Vídeňský Denník“ v Jeruzalémě vycházely. Kdo jen trochu ducha obou časopisů zná, ani na okamžení pochybovati nemůže, že by věci stály zrovna tak jako dnes, „Vídeň. Den.“ byl by zase organem vlády, organem Piláta, Herodesa, Anáše a Kajfáše, organem světské a duchovní libovlády, a „Slovan“ ujímal by se jistě, jsa v opposici, nového učení pána Ježíše a jeho spasitelných reform, čelících proti spráchnivělé židovsko-farizejské hierarchii.

Jako bych již viděl ten úvodní článek: který by po ukřižování Pána Ježíše stál ve „Víd. D.“, kterak totiž vláda trpěti nemůže, aby se přemrštěným učením podkopávala autorita církve a státu, aby se rozšiřovaly ultrazásady. které by po uvolnění rozumu nevyhnutelně vésti musely k anarchii, suverenitě národu a komunismu na poli státním, k atheismu, pantheismu a materialismu na poli vědeckém (viz „Víd. D.“ č. 99), kterak tedy vláda, pečlivá o pokoj a pořádek v zemi a o pravou svobodu, musela dáti výstrahu podobným přepjatcům, nechtějícím se podrobiti autoritě biskupů atd., a sedmašedesátníci Jeruzalémští přisvědčovali by velmi spokojeně těmto slovům: a „Slovan“, ten by zas po ukřižování byl napsal v rozpálení nad touto nespravedlností nějaký hodně prudký článek proti Herodesovi, Pilatovi, biskupům a faryzeům, sedmašedesátníci by byli šli prosit k vojenskému komandantu Pilatovi o obležení. „Slovan“ by byl zapovězen pro Jerusalem a okolí a musel by vycházet někde na hoře Garycim neb Libanoně.

Jest to podivná věc, s jakou pečlivostí jistá strana o pána Boha pečuje a pozor dává, aby mu ublíženo nebylo. Což pak Bůh dosti mocen není, aby sám o sebe pečoval, což pak on potřebuje vás, o pokrytcové! abyste jej hájili, aneb vás ustanovil zde na zemi za sekretáře a plnomocníky své? Horlivost vaše pro Boha a pro náboženství není zajisté oheň čistý, nýbrž jen sami o sebe a o své pány pečujete, poněvadž jen proto tak mnoho mluvíte o Bohu a o náboženství, aby tím skvělejší bylo to náměstnictví boží, které sobě vy a pánové vaši zde na tomto světě místo Boha vlastníte!

Pročež nesuďte, abyste nebyli souzeni! a amen pravím vám, nestarejte se pranic o moje spasení, které já sám dokonce na starosti mám, tak že vy za mne ani v nebi ani v pekle nebudete. Či ustanoveni jste za prostředníky mezi mnou a Bohem mým? Kde máte na to od Boha kreditivy a plnomocenství? Aneb myslíte, že Bůh potřebuje na tomto světě nějakou policii, a cítíte k tomu tak silné povolání?

Vězte, že vás nikdy za hodny neuznám, abych před vámi skládal své úplné vyznání víry, mohu-li vám ale kratičkou formulí posloužiti, věztež: že věřím všechno, co pravda jest, miluji všechny poctivé lidi a nenávidím všechny šíbaly a doufám, že poctiví lidé dojdou odměny a že šíbalové, byť by byli sebe mocnější, neujdou zaslouženému trestu!