Otevřít hlavní menu

Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XXXIV. Přítel chudého lidu

Údaje o textu
Titulek: XXXIV. Přítel chudého lidu
Autor: Karel Tůma
Zdroj: TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl druhý. Kutná Hora : Karel Šolc, 1885. s. 441–451. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Karel Havlíček Borovský

V srdci, nikoliv v hlavě, spočívá pravá cena člověka. Genius bez srdce jest démonem, který jen bezděčně může prospěti věci dobré. Vidíme-li tudíž muže, který energií a důmyslem nevšedním zasahuje mocně ve veřejné záležitosti národa, tažme se vždy po srdci člověka, či možno býti dobrým patriotou a při tom člověkem srdce tvrdého, necitelného? Nikoliv, jen z upřímného vroucího soucitu k trpícímu bratru, jen z hluboké lásky ku pracovitému, chudému lidu klíčí v srdcích šlechetných ona snaha vznešená, již nazýváme patriotismem, ono dychtění chrabré po opravách blahu obecnému prospěšných, ona nenávist šlechetná ku sveřepé křivdě a bezpráví, onen svatý zápal síly bojovné za spravedlnost a pravdu, z kterého vzplamená myšlenka, oběť i spasný čin.

Nuže, pozorujme to srdce Havlíčkovo! Naslouchejme tomu tepotu jeho a záhy poznáme, kterak náleželo celé tomu našemu chudému, poctivému lidu, který pracuje, trpí a strádá bez zastání, bez pomoci, bez práva občanského, opuštěn ode všech. Při každé příležitosti šlechetný Karel náš osvědčuje mu svou účinnou, věrnou, nehynoucí lásku. Stále naň pamatuje i všudy se ho zastává, ať děje se mu křivda odkudkoliv.

„Každý je demokrat,“ poznamenává trpce, „když se to jedná o někoho vyššího, než on jest, a každý je aristokrat vedle nižšího… Pravá demokracie ale nezáleží v tom, abychom se rovnali vyšším, což lehké jest, nýbrž abychom se nevypínali nad nižší, než jsme sami: každý musí začít s demokratií sám u sebe a pak to půjde.“

Když vláda v červnu roku 1850 nařídila, že jen ti občané smějí voliti obecní výbor, kteří nejméně zlatý stříbra platí, čímž šikovně vyloučila všecky usedlé domkáře z práva voličského v obcích: Havlíček vyvstal proti tomu jakoby mu nožem k srdci sáhli.

„Co je moc, to škodí!“ volá rozhorleně, „když ani usedlí lidé, mající své domky, nemají toho nejmenšího práva občanského, když pro několik krejcarů, které jim chybí do zlatého přímé daně, nemají býti občany, nýbrž jen heloty, kde jest jen stín té naší rovnoprávnosti?“ A na to obrací se na rolnictvo naše: „Žádný moudrý soused ať se neraduje z tohoto odstrčení domkářů, tím méně ať se proto nad domkáře povznáší: Nemějte krátkou paměť; tak jako vás až do roku 1848 mrzelo otroctví a utiskování, tak jako vy si nyní libujete ve svobodě, tak také by mrzelo a bude mrzeti domkáře, jest-li zase vy budete chtít nad nimi poroučet a je utiskovat. Obě strany z toho jen škodu mít budete.“

I dokazuje svým způsobem přesvědčujícím, kterak všeliké vyměřování občanských práv podle direktní daně velikou jesti nespravedlností, kterak právě chudší lid na každém soustu mnohem větší daně platí, než boháčové, a že vlastně největší daň platící jsou právě ti ubozí, kteří dle nynějších zákonův buď žádných, neb velmi malých politických práv obdrželi.

Volnost, rovnost, bratrství: to heslo vznešené nebylo mu slovem prázdným, neb od jinud zděděným: našel je sám v nitru nitra svého. Nic se srdci jeho neprotiví více, než-li ona zpupnost a marnost lidská, která zhrdá člověkem chudým, byť sebe poctivějším, která zapomíná v zatvrzelém srdci, že chudoba cti netratí a že v právu občanském máme si býti všickni rovni: „Jsem přesvědčen, kdyby někomu z těch pošetilců dali právo nositi kroužek skrze nos protáhnutý, velice se na to pyšniti bude, jen když jiným to samé nebude dovoleno.“

On dobře ví, jak dlouhý a nevděčný bude boj proti nepřátelům rovnosti občanské.

Aristokratické smýšlení nepomine na světě nikdy, pokud jest člověk člověkem, totiž tvorem marným, pohrdajícím jinými a vznášejícím se nad ně; aristokracie mění časem jen svoje jmena, věc ale vskutku zůstane. Neskončena jesti marnost člověka!“

Nicméně bojuje proti ní veškerým ohněm svého srdce, veškerou silou svého rozumu. I pozorujme bojovníka: „Pokud užívala šlechta přednosti nad jinými, nazývajíc je svými poddanými, ukládajíc jim roboty a povinnosti a vládnouc nad nimi každým způsobem, tu každý arci z těch, kdož poddanými byli, velmi dobře viděl nespravedlivost takové aristokracie a rád věřil každému, kdo říkal, že to tak zůstati nemůže. Nyní však, když to pominulo, za to ale zase nastal jiný způsob aristokracie, podle peněz, nyní již snad mnohý z těchto bývalých poddaných velmi těžko bude chtít pochopit, že jest nespravedlivé, aby, kdo platí něco více tak nazvané direktní daně, užíval všechna práva v obci i v celé zemi, aby on sám měl ve veřejných záležitostech více práva, než snad 100 jiných dohromady, a aby tito se museli nechat od něho v obci strkati a komandovati, aby jen poslouchati musili zákony, které poslancové jen od voličů větší kontribuci platících vyvolení, na sněmu ustanoví, zkrátka, aby někteří byli vším a ostatní ničím; — aristokratickou nespravedlivost toho, pravím, budou mnozí těžko chtít pochopit z bývalých poddaných, kteří velmi dobře chápali nespravedlivost předešlé aristokracie. A proč chápali dříve dobře? Proto, že sami byli utlačeni a cítili jak to bolí; a proč nebudou chtít nyní chápati? Proto, že oni sami jsou utlačitelé a nebolí je, nýbrž někoho jiného. Spravedlivý muž cítiti má ale nespravedlivost vždy a všude, aťsi se děje jemu aneb někomu jinému, v tom se musí a má každý držeti přísloví: Dnes mně a zítra tobě, co nechceš sám trpěti, jinému nečiň. Jako ty nechceš před jinými býti zahozen a odstrčen, tak nezahazuj a neodstrkuj sám jiného.

Zdaliž jest spravedlivé, aby ten, kdo více na zemské neb obecní vydání přispívá, také většího hlasu měl při řízení zemském a obecním, t. j., aby se voličská práva vyměřovala dle daně?

Tuto otázku předkládá Havlíček právnímu citu našeho lidu a odpovídá na ní sám takto: „Naše přesvědčení jest, že každý rozdíl v právech občanů, každé rozdělení jich na jisté třídy s většími a menšími právy, jest pro celek škodlivý a nechvalitebný, my jsme přesvědčeni, že úplná a poctivá rovnoprávnost, totiž, kdežto každý samostatný občan stejná práva má při všech volbách a při všech ostatních veřejných záležitostech, nejspravedlivější a při tom také nejlepší a pro celek nejužitečnější jest způsob zřízení zemského. Má li však již býti nějaký census, to jest, má-li býti užívání politických práv na jistou sumu daně vázáno (což ostatně za potřebné a ani za dobré neuznáváme), nebudiž alespoň již potom žádný jiný rozdíl a žádná přednost, žádné vyšší a nižší třídy, nýbrž mějte již pak všickni, kteří census dosáhli, ve všem všudy stejný hlas a stejná práva.

Důvody, kterými své mínění opodstatniti a nynější náš od ministerstva zavedený, rovnoprávnosti se příčící způsob jakožto nespravedlivý a neužitečný představiti můžeme, jsou následující:

Především sluší povážiti, k čemu jest vlastně celé zřízení obecní a státní? Zajisté jen k tomu, aby v něm nalezli občané co možná nejlepší blaženost a spokojenost: tuť jsou ale záležitosti malého a chudšího, pro něho tak důležité, jako pro většího a bohatšího, či záleží chudšímu méně na jeho dobru než bohatému?

Má tedy bohatý míti všelikých prostředků k vyslovení a provedení svých požadavků a chudý zcela žádných, neb jen velmi nepatrných? Aneb ví bohatší lépe, co chudého hněte a kterak by se mu nadlehčovati a pomáhati mělo, než tento chudý sám? Hodí se tedy jen bohatší k tomu, aby všeliké potřeby zemské dle svého náhledu a dle své vůle zařídil? Není chudšímu jeho malé jmění neb jeho malý výdělek tak důležitý, neb ještě důležitější, než bohatšímu jeho veliké jmění a veliký výdělek? Nezáleží tedy jednomu jako druhému na tom, aby stát jeho potřeby znal a aby se náležitých prostředkův k upokojení jich užívalo, a nedovedl by každý nejlépe sám za sebe mluviti a své potřeby vysloviti? Naopak, právě pro chudšího jest mnohem více zapotřebí, aby obec a stát na něho náležitě dbaly, o něho pečovaly a o něho se zastaly, kdežto bohatší, maje více prostředků v rukou, mnohem častěji a snadněji sám o sebe se zastane. Jest to tedy moudré a pro všeobecnost užitečné, když se všechno řídí jen dle náhledů a vůle bohatšího?

Za druhé ale uvážiti slušno, že naší chudší spoluobčané, třeba jejich direktní daň nebyla velká neb žádná (indirektních, o kterých ani sami nevědí, platí bez toho dost!), přece zas naproti tomu přinášeli až posud státu nejvíce sami daň jednu, kterou bychom daň z krve nazvali; jejich synové totiž nesli skoro až posud jen sami to nesmírné břímě, které jest u nás v Rakousku (neb vlastně bylo), býti sprostým vojákem. Tato daň, tato oběť státu přinešená není zajisté v žádném ohledu menší, než peníze a kdyby jich bylo na tisíce. Chudší občan, jenž beztoho po celý život klopotiti se musí a děti svoje jen s tíží vychovává, musel je pak, když si je odchoval, když by jemu ulehčiti mohli, odevzdati na vojnu, kdežto ztrávili svůj nejpěknější věk co sprostí vojáci a vrátili se domů nejvíce neschopni ke všeliké práci. Taková povinnost se lehce řekne, ale těžko vykonává, a ať neříkají jisté vyšší třídy, že i jejich synové slouží co vojáci státu: ovšem, oni též slouží, ale co oficíři, a vyslouží si vysoká místa, dosti vysoké pense, s kterými se, jak známo, nikdy nešetřilo; to jest zcela jiná služba, než-li býti 14 let sprostým… Jest to tedy spravedlivé a slušné, když otec, jenž své syny státu za oběť přinesl a jejich pomoci se zbavil na stará kolena, za to nemá ani nejmenšího politického práva, ani kousek vlivu a hlasu ve veřejném řízení státu?…

Namítá se ovšem proti všeobecnému právu hlasování, že chudší lid obyčejně žádostiv jest změn a převratů, že jest příliš radikální, že nemá ve vážnosti cizí majetek a že by tedy, kdyby tento lid vlivu dosáhl na veřejné záležitosti, nevyhnutelně veliká zkáza ve státu, nepokoje atd. nastati musily. Proti tomu dovolujeme si namítnouti předně ze zkušenosti nejnovějších časů, že ku př. konstitující říšský sněm byl též vyvolený beze všeho censu a že přece většina jeho byla velmi povážlivá; za druhé namítám, že chudý, tak zvaný malý lid (nemluvím zde o nějaké zkažené luze, nýbrž o veliké většině našich méně mohovitých občanů), obyčejně mnohem poctivější jest, než bohatý, proto že neměl tolik příležitosti, nakysati chytrostí a zkažeností světskou, a poněvadž ví, jak těžko se každý krejcar, každé jmění vydělává, umí si zajisté cizího jmění nejlépe vážiti. Nenacházíme též mezi naším lidem tu mravní zkaženost, aby se snad ve všelikém užívání vyrovnati chtěl boháčům; v tom ohledu zajisté náš lid prakticky smýšlí, věda, že nemůže být na světě ve štěstí a majetnosti jeden druhému roven a že ten, kterého snad někdo chudší za velmi šťastného pokládá, zase s tím samým citem na někoho jiného, ještě mohovitějšího a šťastnějšího hledí a že zas naopak ten, který sám se svým osudem nespokojen jest, vždy najde mnoho jiných, kteří mu přece ještě závidí a na jeho místě by si býti přáli.

Mohovitost, aneb vlastně rovnost v mohovitosti jest věc, která se nedá docíliti žádným lidským ustanovením; a kdybychom nyní byli všickni stejně mohoviti, již za chvíli bude jeden chudší a druhý mohovitější. Hrubé komunistické a hrubé socialistické zásady nikdy nepokalí smýšlení našeho lidu, který má vážnost před cizím jměním. A kdyby mohla tato vážnost před cizím jměním u našeho lidu seslábnouti, nemohlo by se to státi jinak, než špatným příkladem mohovitějších tříd, z nichžto mnozí, bohužel! právě mají příliš malou vážnost před cizím jměním a rozličnými bankovními neb bursovními, často dost nepoctivými obraty, cizí jmění si nadhánějí, aneb politických prostředkův užívají ke svému vlastnímu peněžitému prospěchu na ujmu jiných. Vůbec se ještě, co svět stojí, málo kdy pozorovalo, že by lid chudší používati chtěl moci zákonodárné neb politické vůbec ke svému obohacení, kdežto naopak skoro napořád vidíme rozličné bohaté spekulanty soběckým způsobem používati politických a zákonodárních prostředkův ke svému zisku. Že by lid méně mohovitý žádostiv byl vždy nových věcí a převratů, nedá se nikterak provésti a dokázati. Ovšem že lid méně mohovitý velice si přeje dobrou a spravedlivou vládu a že k docílení této žádosti své všeličehož nasaditi hotov jest: to však má zcela přirozenou příčinu. Kdo trpí od špatné vlády? Nejvíce méně mohovitý lid. Bohatý najde si lehko obranu naproti nespravedlivosti, neb dovede ještě ze špatné vlády tím více pro sebe kořistiti a užitek táhnouti; chudý ale vždy trpí nespravedlivostí. Dejte tedy lidu dobrou a poctivou vládu a zajisté nebude po změnách toužiti. — Ostatně ale vidíme ku př. v Americe a ve Švýcařích při velmi demokratických ústavách veliký občanský pokoj panovati a pozorujeme tam větší úctu k cizému jmění, než-li v nejabsolutnějších a v nejaristokratičtějších zemích; faktický to důkaz, že nevede opravdivá občanská a demokratická rovnoprávnost k těm věcem, před kterými nepřátelé rovnoprávnosti, zahalení to aristokraté, tak ouzkostlivě umějí varovati, jen aby přednosti své zachránili.

Strana aristokratická nazývá sice ovšem zastavatele všeobecného hlasovacího práva a úplné demokratické rovnoprávnosti občanské rozličnými příhanlivými jmény a ráda toto snažení jako nějakou výstřednost představuje. Avšak každý, kdo rozumně a nepředpojatě k této věci hledí, uznati musí, že právě v tom všeobecném právu hlasovacím leží jediný možný a také neklamný základ svobodné a pokojné vlády. Tak jako se nemohla udržet absolutie, kde jeden vládnul nade všemi, jakožto věc nespravedlivá, rovněž tak se neudrží zase vláda rovněž nespravedlivá, kde vládne malá menšina nad velikou většinou, či, řekněme to zrovna, kde vládnou bohatí nad chudými. Jedině tam jest možný trvanlivý pokoj a spokojenost, kde vládne skutečná, přirozená většina: všeobecné právo hlasovací jest jediný platný prostředek proti revolucím.

Jest-li ale vůbec úplná rovnoprávnost politická jest věcí žádoucí, není na druhé straně nic tak špatného, abychom řekli demoralisujícího, jako děliti občany zrovna na několik tříd, na učiněné kasty, jako to nyní máme; tak i v nejmenší vesnici máme nyní oprávněné zákonem aristokraty, prostřední třídu, nejnižší třídu a konečně ještě po nejnižší třídě zákonem ustanovené heloty (slovo české, které se dobře dá česky holotou přeložiti), kteří dokonce žádného hlasu nemají!! Takové zřízení musí vésti k největší občanské nemravnosti, k rozepřím, nenávistem a sočením jedněch proti druhým, pročež proti němu budeme vždy všelikou zákonitou cestou bojovati.§§“

Není však dosti na tom, dobývati chudému lidu právo rovné a svobodu občanskou. Dlužno mu pomáhati z bídy a odvislosti k blahobytu a samostatnosti, dlužno jej osvěcovati, vychovávati, zvelebovati, aby ubývalo nejen těch, kdož duše kupují, alébrž i těch, kdož se koupiti dávají.

Zloba osudu mohla z nás učiniti národ chudý, ale nedovedla našemu lidu odníti ani vtip a rozum bystrý, ani schopnost a pracovitost, ani zachovalost mravní. A na tom zakládal Havlíček všecku svou naději do budoucnosti našeho národa. Byl přesvědčen, že z toho neuznaného, šlapaného písku českého bude kdys ohněm osvěty a lásky vlastenecké — křišťál, kterýmž budoucí kýs Newton lidstvu ještě nové světy objeví.

Rozmnožovati intelligenci, duševní schopnosti a vědomosti mezi sebou, neboť rozum a převaha duševní musí konečně všude vítěziti! Dále zapotřebí jest, abychom síly své spojili, společně dle jednoho plánu a pořádně působili, neboť činnost jednotlivců, rozkouskovaná a nepořádná nikdy neprovede tolik, co spořádaná.“

Proto domlouval co nejdůtklivěji našim měštěnínům, aby se vzchopili ze své netečnosti a z městských svých fondů štědře zakládali školy průmyslové pro vzdělání řádných a dovedných řemeslníků§§, proto káral ten předsudek neblahý v naší společnosti proti rukodělné práci, uváděje na mysl příklad jiných velikých a vzdělaných národův, u kterých práce se ctí, u kterých netáhne se kde jaká schopnější hlava do služby a úřadu, nýbrž vzdělává se ve školách odborných k vědomostem praktickým, na dovedného řemeslníka a obchodníka, kteříž pak stanou se lidmi netoliko zámožnými, ale i samostatnými: „Však, doufám, přijdou i u nás časy, kde bude každý hlavně jen po tom toužiti, aby byl samostatným, od nikoho než od zákonů neodvislým občanem, tak jako již jest ve všech svobodných zemích.“

Z ryzího zřídla této účinné lásky k lidu vytryskla i krásná myšlenka Havlíčkova o zřízení spolku, který by chudému a nečetnému národu zachraňoval jeho duchový kapitál. Bylo v říjnu roku 1850, když Havlíček myšlenku svou ve „Slovanu“ vyjevil a národu našemu těmito slovy na srdce vložil:

„Že nám nechybí schopných hlav, jest i od cizinců uznáno; že ale mnohý, jenž by národu našemu k dobrému prospěchu a časem svým i ke cti sloužiti mohl, pro nepříznivé okolnosti zakrní, neb přinucen těžkými starostmi o chleb, další své vzdělání zanedbá; že mnoho dobré vůle jest mezi mladíky našimi, ale obyčejně málo prostředků k provedení: toť jistě každý již mnohdykráte sám žalostně pozoroval.

Kolik našich schopných mladíků moří se proti vlastní vůli v seminářích a volí si jen z nedůstatku prostředků stav, ve kterém napolo ztraceni jsou pro národ a nespokojeni pro celý život; kolik bychom získali tím, kdyby mnohému, jenž v bídných okolnostech velmi nevýnosnými kondicemi se živiti a tím větší díl času ztratiti musí, příležitost se poskytla, aby mohl sám sebe dle libosti vzdělávati; jak by se rozmnožil počet naší intelligence, kdyby leckterému mladému muži opatřila se příležitost viděti cizí, dále pokročilé země, jak by prakticky vzrůstala slovanská jednota a vzájemnost, kdybychom opatřili naším mladíkům příležitost žíti nějaký čas mezi jinými Slovany a jinoslovanským mladíkům zase, žíti u nás v Praze! Osud ne vždycky spojil se schopnostmi a s dobrou vůlí také prostředky a proto zapotřebí jest napomáhati tam, kde jsou schopnosti spojeny s dobrou vůlí.

Již dávno choval jsem v mysli své návrh ke spolku, jenž by podporoval takové mladíky, o kterýchž naděje jest, že by časem svým národu k prospěchu a ke cti posloužiti mohli. Nyní tedy vystupuji se svým návrhem před veřejnost a doufám, že najde účastenství u všech těch, kterým opravdu na lepší budoucnosti našeho národa něco záleží.

Účel spolku, který zde navrhuji, jest takový, aby se mladíkům, o kterých jistá naděje jest, že by časem mohli v tom neb onom, buď uměleckém, neb průmyslném, neb vědeckém oboru něco výtečného provésti, podala příležitost k lepšímu zdokonalení. Příležitost a podpora tato mohou býti dle okolností rozmanité: časem není více zapotřebí pro mladíka, než seznámiti se s muži, jejichžto rada a příklad za krátký čas jej dále přivede, než mnoho let osamotnělé pilnosti; časem jen zapotřebí zjednati mu příležitost ku čtení knih, opatřiti místo v nějakém větším domě buď zde nebo v cizině, aby seznal jiné poměry života, časem zapotřebí jest arci naprosto také peněžité podpory. Dle našich nynějších okolností dala by se činnost takového spolku rozděliti na tři hlavní oddělení, totiž: 1. Domácí podporování výtečných mladíků. 2. Opatření našim mladíkům příležitosti k osobnímu poznání jinoslovanských krajů a jinoslovanským mladíkům příležitost k poznání našeho. 3. Podporování našich mladíků výtečných a již dále pokročilých, aby mohli poznati cestováním cizí země…

K účelu tomu musel by míti spolek v každém našem městě, kde se nějaké vyšší učiliště, jako gymnasium, reálka atd., nachází, zvláštního jednatele, jenž by tam dílem dle vlastního náhledu, neb dle poukázání ředitelstva schopným mladíkům kde možno radou a také skutkem na místě pomáhal, a kde místní prostředky nestačí, u ředitelstva o pomoc spolkovou návrh učinil, vůbec spolku a ředitelstvu jeho mladíky podpory hodné a nadějné pro budoucnost oznamoval a navrhoval. Blahodějná činnost takových jednatelů, kteří by ovšem byli duší spolku, nedá se ani vypsati; oni by byli jako dohlížitelé, aby se žádná schopná hlava pro národ neztratila, nýbrž ještě zavčasu zachovala a zdokonalila. — Rovněž tak musili by zase v druhém oddělení býti jednatelové ve hlavnějších městech jinoslovanských, kteří by rovněž tak bděli nad účelem spolku, jako jednatelové v domácím oboru. Jeden z velmi snadných prostředků byla by zde známá u nás záměna (posud u nás jen mezi českými a německými rodiči v obyčeji), aby totiž jinoslovanští rodičové dávali své studující syny na rok, na dvě leta atd. k nám a za to přijímali zase naše synky k sobě, což by jednatelové tito velmi lehce sprostředkovati mohli. Kromě toho by mohli tito jednatelové našim dospělejším mladíkům opatřovati u znamenitějších rodin jinoslovanských místa vychovatelská, ku kterým by ovšem takový spolek nejschopnější lidi vždy pohotově měl, a nejen těmto mladíkům, nýbrž i jinoslovanským rodinám dobře se zavděčiti mohl. Kdyby síly spolku k tomu postačily, byla by ovšem hlavní věc, aby v Praze zjednal našincům příležitost, naučiti se prakticky jihoslovansky a rusínsky, což by se snadno docíliti dalo, kdyby se vzdělanější a k tomu schopný mladý některý Jihoslovan a Rusín v Praze nějakým obstojným platem od spolku nadali, kteréžto místo by v Praze jistě mnohý rád na čas přijal.

„Co se třetího oddělení týče, nahlíží každý důležitost cestování pro mladého člověka a my pokládáme to za nejplatnější prostředek k poznenáhlé emancipaci naší od němectva, když se hodně mnoho našinců dokonale seznámí zvláště s Francouzskem, Anglickem, se Sev. Amerikou atd.

Bližší zřízení a stanovy spolku ovšem by se musely podrobněji a určitěji sestavit, jakož již k tomu návrh mám, a jenom na mínění ostatních krajanů čekám, abych dle toho svůj návrh, kde by zapotřebí bylo, opraviti a zjinačiti mohl. Jsem totiž ubezpečen, že tak jako já i velmi mnozí jiní důležitost a velikou prospěšnost takového spolku, jaký navrhuji, uznávají a ke zřízení a udržení jeho hotovi jsou spolupůsobiti. Já alespoň pevné předsevzetí mám, spolek takový buď v menším neb ve větším rozměru (dle sil spolupůsobících) stůj co stůj provésti a ohlásil jsem návrh tento jen k tomu účelu, aby mi každý, komu na věci záleží, své mínění, svůj návrh a svou radu o tom laskavě sdělil (neb více očí více vidí a více hlav má více smyslů) — abych dle toho svůj návrh zdokonaliti a pak již ukončený k provedení obecenstvu našemu předložiti mohl…

Ke cti našeho proslulého paedagoga Amosa Komenského, který též již před 200 lety jedině ve všeobecném vzdělání národu viděl pro nás nějakou lepší budoucnost, avšak bohužel! nenašel tenkrát možnosti k reformě našich škol, navrhuji ještě, aby spolek ten přijal jméno „Jednoty Komenského“, neb „Spolek Komenský“.“

Spanilá věru myšlenka — tak spanilá jak škaredou byla ta noc rakouská, v kterouž vysvitla a která ji pohltila svými mraky. Krutě poučila tvrdá skutečnost šlechetného našeho idealistu, jak snaha poctivá o sesílení národa českého, nezemdlí-li v písku netečnosti, posud zde vráží na sterá skaliska protivenství, jako za oněch žalných dob, kdy Amos Komenský v trudném vyhnanství pracoval o vzkříšení a zachránění zmučené vlasti. Teprv po dlouhých letech, kdy Havlíčka již dávno nebylo mezi námi, myšlenka jeho došla jakéhos a to jen neúplného uskutečnění ve „Svatoboru“. — Nicméně nepřestane vydávati svědectví o srdci Havlíčkovu. Jest-li kde, tož zde platí šlechetná slova uznání: In magnis voluisse, sat est!