Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XXXIII. Za zlatou svobodu
| Karel Havlíček Borovský Karel Tůma | ||
| XXXII. „Vídeňský Denník“ | XXXIII. Za zlatou svobodu | XXXIV. Přítel chudého lidu |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XXXIII. Za zlatou svobodu |
| Autor: | Karel Tůma |
| Zdroj: | TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl druhý. Kutná Hora : Karel Šolc, 1885. s. 423–440. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Karel Havlíček Borovský |
Svádí se u nás podnes dosti častý spor o to, oč dříve bojovati máme, zda o národnost či svobodu svojí? Podle latinského úsloví: „Prius vivere, tunc filosofari“, rozumuje se pak nejčastěji takto: Především býti a potom teprv jak býti. Až si zajistíme ve vlastech svých úplně rovné právo s Němci, až budeme míti národnost svou náležitě zabezpečenou, pak teprv bude na čase, dobývati si svobody politické, ale dříve ne! Nejprvé třeba zbudovati si byt a potom teprv pečovati o to, jak si jej zaříditi.
Mínění to jest bezpečně podnes panujícím; i mužové upřímně liberální přijímají je za pravdu a podrobují se mu. Zápas za ohroženou národnost stojí v řadě první, boj za svobodu klade se do řady druhé a nikdo nemá odvahy otázati se, není-li, jako tak mnohé, i toto zakořenělé mínění na konec přece jen bludem? Není-li toto věčné odkládání boje za svobodu chybou právě pro národní rozvoj náš nejosudnější?!
Čemuž učí nás tisícileté dějiny našeho národa, dějiny, kteréž jsou jediným takřka řetězem bojův, vedených na obranu života našeho proti nájezdům cizáctva? Učí neklamně, že národ český vzmáhal se nejmocněji za dob své větší volnosti a samočinnosti občanské; volné proudy většího duševního, náboženského neb politického ruchu nejlépe svědčily živlu a jazyku našemu. Nikdy čeština nehynula ve vlastech českých, kdykoliv národ náš, pozbaven pout, vyvinoval větší činnost ducha svého; marným zůstávalo všechno úsilí poněmčujících vlád v dobách takových; ba nejednou, když bylo spojeno s patrnou křivdou, vznítilo proti sobě odpor, jímž národnost naše znamenitě se utužila. Teprv tou měrou, jakou ubíjeli naší samočinnost, náš život veřejný, naši svobodu — klesal duch český a s ním i jazyk náš až do povržení a bídy nejhlubší. Absolutismus vždy sílil cizáctvo, vždy nás odnárodňoval, vždy byl pro národnost naší morem. Jen svoboda byla sílícím živlem ducha českého a ničeho jiného nepotřeboval národ náš, než-li paprsku svobody, aby rázem probral se z pověké mdloby k novému životu.
Jest ku podivu, jak mohli jsme takového naučení vlastních dějin svých nedbati. Vinu toho mají jedině oni němečtí hegemoni z roku 1848, kteří nabízeli nám „svobodu“ tak, jako praotcové jejich nabízeli Slovanům polabským víru Kristovu: na hrotu meče, za cenu národní smrti naší. Tím nás dohnali k tomu, že jsme všechnu sílu svou obrátili na obranu své národnosti a ne dosti ostražitě hájili si svobody, kterou jsme již doufali míti zabezpečenu na věky. To zavedlo i Havlíčka, že prvním takřka slovem volným k národu našemu zvolal: „První a nejhlavnější péče naše musí býti o národnost! Což pomohla posud Irčanům svoboda anglická, což pomohla našim Slovákům svoboda uherská? Největší svoboda bez národnosti není nic.“
Kdyby byl Havlíček uvážil, co zbědovalo Irčany a co Slováky, že byla to právě pověká poroba, v níž upadli, že byla to onde bezohledná cizovládná tyranie Angličanův, zde Maďarův, slovem ztráta samostatnosti, ztráta svobody vlastní: byl by zajisté již tenkráte přišel k poznání, že nejlépe se stará o národnost a jazyk svůj národ, který žárlivě hájí si své samostatnosti, své svobody, aby neupadl pod panství a moc národa jiného. Pokud sobě národ spravuje záležitosti své v obci, okresu, kraji a vlasti své sám, pokud jest pánem svých škol a osazuje syny svými úřady a soudy své: pokud může volně mluvit, rokovat a psáti, slovem, pokud je národem v pravdě svobodným, potud věru má veškeré prostředky k uhájení a zvelebení jazyka svého tak úplně v rukou svých, že musil by býti jen sám v sobě hnilým a k cizotě zvrhlým, kdyby národnost jeho hynula a jazyk cizinský v něm se rozmáhal. — Pravda, přišel-li kterýs národ, jako na př. irský, následkem mnohověkého hrozného útisku tou měrou o jazyk svůj, že již ani obecný lid jím nemluví, pak ovšem žádná svoboda jazyk ten nevzkřísí a byť byla sebe poctivější. Než ale nadejde tento moment agonie, ba pokud jen ještě jiskry života v tom kterém potlačeném jazyku národním, — pokud jest a bude to vždy jediná svoboda, v jejímž svěžím vzduchu může jazyk hynoucí znovu ku podivu rychle okřáti ze své choroby, znovu síly a vlády nabýti péčí věrných synů a milovníků svých. Neboť volné živé slovo a svobodný tisk, život samosprávný a svobodná škola pracují pak svorným úsilím o jeho zvelebení a povznešení vítězné.
Záhy poznal bystrý duch Havlíčkův pravdu tuto. Hned pod dojmem státního převratu kroměřížského cítí jasně, „že národnost bez politické svobody je nemožna“, a proto čím dále vždy horlivěji bojuje za demokratické, svobodné, federační Rakousko, v kterém bychom mohli žíti život samostatného, svéprávného národa. Odtud čím dále napořád důtklivěji volá ku všem upřímným našincům: „Braňte každou píď své ústavní svobody, kterou nám ještě nechali“, až tě posléze volá: „Ztraceni jsme, opustíme-li prapor svobody.“
A jakž by nevolal! Vždyť každý den patrněji a důtklivěji ukazoval Čechu myslícímu, co to znamená pro národnost naší, když nám podvazují jednu tepnu politického života za druhou, když za svobodným sněmem padá svoboda spolčování a shromažďování, svoboda tisku, svoboda osobní, volnost usídlení se a cestování, svoboda školy a samospráva; co to znamená, když hlavní města svírají stavy výminečnými s vojenskými soudy a veliteli, když občan není jist před libovolným zatčením a prohledáváním bytu svého, před dlouhou vyšetřovací vazbou pro nic za nic a před pomstou udavače; co to znamená konečně pro život národní, když nad každým hnutím občanstva bdí celá armáda nekonstitučních služebníků všemohoucí vlády, která každým dnem může vydávati zákony a nařízení jaké chce a rušiti právo občanům zaručené jakkoliv jí libo.
Mezi nejpřednějšími základními právy oktrojované ústavy skvěla se zajisté rovnoprávnost všech jazykův národních ve škole i v úřadě i ve všem životě veřejném. Ministr Bach při každé příležitosti a kdykoliv oklestil nějakou novou ratolest z holého již téměř stromu svobody, dával rozhlašovati, že za ztrátu volnosti zůstane národům v náhradu úplná rovnoprávnost, že každému národu bude stejně přáno ochrany a zvelebování jazyka jeho atd. Ale ve skutečnosti zatím již v říjnu r. 1849 vrchní zemský soud pro království české přestal úřadovati rovnoprávně, koncem září 1850 týž ministr Bach již tajným cirkulářem, rozeslaným všem místodržitelům, prohlašoval němčinu za jedinou úřední řeč v celém Rakousku a již opět stačilo pouhé nařknutí z „českého smýšlení“, aby sebe schopnější hlava nenašla místa ani na stolici učitelské, ani v kteréms úřadě státním.
Nebylo však na tom dosti. K ranám ještě přičiňovali výsměch, či nebylo to hotovým výsměchem, když vládní „Víd. Denník“ v takovéto době jal se farizejsky plísniti národ náš pro tu prý zženskýlou slabost jeho, že ustavičně jen na neprovádění rovnoprávnosti naříká, kdežto prý ve skutečnosti plnou rovnoprávnost již máme a jen na nás samých vina jest, jest-li že se neplní a ve všem neprovádí! „Kdyby vláda rovnoprávnosti nepřála,“ psal orgán Jirečkův v čísle 69. doslova: „věru nemusela by daleko choditi ptát se, zda-li jest doba příhodná, jedním rázem ji zrušiti. Křiky tyto samy mohly by jí sloužiti za nejvýmluvnější důkaz, jak právo své za slabé ceníme a že bez okolků může mu udělati konec…“
Když prý veřejně budeme naříkati, že se nešetří práva našeho, jest prý tolik, jakobychom prohlásili, že nevíme, zda-li právo naše jest dosti silné, aby samo se udrželo, že zachování jeho záleží na vůli někoho jiného, než-li naší…
Stavě se takto, jakoby nevěděl, co jest právo a co násilí, pokrytec vídeňský neváhal činiti národu českému toto kázání: „„Právo národnosti naší jest svaté. Provedení jeho nezáleží na vládě ani na kom jiném, nýbrž jedině na nás samých. Jednejme jen my všudy podle práva svého, ovšem vždy se slušnou šetrností k právu jiných národův, neužívejme ve svých shromážděních (!) cizího jazyka, úřadům nepodávejme spisů jiných než-li českých, zastupujme záležitosti své všude přirozeným svým jazykem, snažme se, abychom měli dosti českých učitelů a úředníků česky vzdělaných do nejvyšších úřadů a jistě s pomocí Boží právo své provedeme bez křiků a nářků, jak na muže sluší, i kdyby se proti němu stavěly brány pekelné!““
„Br! Silný výraz,“ zasmál se v říznou a znamenitou odpověď Havlíček: „člověk hned pozoruje, že slyší mluviti utrženého hrdinu, jehožto mužné přesvědčení nezvrátilo a nezvrátí ani auskultantství u hraběte Thuna, ani brány pekelné. Jak okřeje ubohý člověk, moha svou již, politickým mrazem křehnoucí duši ohřáti na takovém, čistě vlasteneckým ohněm planoucím „Vídeňsko-Denníkovském“ Spartánu. Ale dobře máš bratře „Vídeňský Denníku“ ty poslední sloupe rovnoprávnosti a konstituce rakouské, nepopustíme bratře! I kdyby se brány pekelné stavěly proti nám, ba ani kdyby nám přislibovali — 2000 zl. stř. na rok! Nepopustíme! A utuženi takovým vznešeným příkladem „Vídeňského Denníka“ jděme ještě o krok dále a obraťme celý důkaz „Víd. Denníku“ také ještě na konstituci vůbec: Někteří „slabochové“, lidé to „rouhající se hanebně mravní síle našeho národa“, bojí se také a nestydí se vyjeviti svou bázeň, že naše konstituce a svoboda vůbec poznenáhla se dusiti bude, poněvadž pozorují, že ministerstvo svobodný tisk ustavičně více obmezuje všelikými prostředky, poněvadž pozorují, že obležení ve všech důležitých místech Rakouska, odkud vychází nějaký vyšší život, beze vší příčiny zamezuje slíbenou svobodu, sněmy svolati nechtějí atd. atd. atd. K takovým „slabochům“ voláme ale slovy „Víd. Denníka“: „Právo konstituce naší jest svaté. Provedení jeho nezáleží na vládě, nýbrž jedině na nás samých. Jednejme jen my všude konstitučně, snažme se, aby naše učitelstvo a professorstvo konstitučně smýšlelo, jakož i všechno úřednictvo vyšší i nižší: a jistě s pomocí Boží konstituci svou provedeme bez křiku a nářku jak na muže sluší i kdyby se proti naší konstituci stavěly brány pekelné!“ Vláda sice jako posud bude držet obležení, bude obmezovati neb vlastně zamezovati všelikou konstituční svobodu, bude ustanovovati za učitele a professory a za úředníky jen lidi „dobře smýšlející“, nesvolá sněm říšský atd.; ale poněvadž naše konstituce jest svaté právo, jehož provedení jen na nás a ne na vládě záleží atd. atd. atd.
Než „Vídeň. Denník“ mohl by dle obyčeje svého říci, že jenom zase šprýmovně s ním jednáme, musíme tedy zcela mathematicky pokračovat, a ten krásný ministerialní ořech o rovnoprávnosti, který nám „Víd. Den.“ k Sv. Vácslavu daroval před P. T. obecenstvem zcela rozloupnout, a podívati se veřejně na jeho jádro.
Tedy provedení národní rovnoprávností nezáleží na vládě, nýbrž jedině na nás samých — pravý Denník a udává nám také ještě spůsob a prostředky k provedení svého práva, totiž „abychom vždy dle něho jednali, ve svých shromážděních, soukromě jiného než svého jazyka neužívali, úřadům jen české spisy podávali, své záležitosti všude a vždy jen česky zastupovali, abychom měli dosti českých učitelů spůsobilých na gymnasia a na university, a úředníků česky vzdělaných do úřadů nejvyšších“. Nuže tedy! bratře Čechu, rovněoprávněný občane šťastného Rakouska, vezmi si toto ponaučení „Víd. Den.“ do kapsy, podej mi ruku, a půjdeme spolu „s pomocí Boží bez křiků a nářků jak na muže sluší, i kdyby se proti nám stavěly brány pekelné“ prováděti dle toho receptu naši rovnoprávnost, jejíž provedení „jediné na nás samých záleží“. Kam chceš napřed, jest to všechno jedno. Půjdeme tedy na c. k. poštu v Čechách neb na Moravě a poneseme tam psaní s nápisem českým (neb musíme všechny záležitosti své zastupovat svým jazykem) do Brna. Poštovní expeditor Němec kovaný zabručí na nás a řekne nám po německu, že to jsou bláznovské nápady a zvláštnůstky dávat na psaní české adresy atd. My stojíme na svém, on přijme psaní a pošle je — do Bernu ve Švýcařích (Factum!). Odtamtud sice přece pošlou konečně psaní do Brna (neboť ve Švýcařích česká národnost má více práva než doma, a přece tam někdo ví, kde leží Brno), ale již je pozdě, tys obchodník a přišel jsi opožděním tím k veliké ztrátě. Nic si z toho ale nedělej, nepopusť, i kdybys na mizinu přišel, neboť provedení rovnoprávnosti jedině na tobě záleží. Větší díl sice krajanů tvých, aby se uhnul škodě, bude raději adresovat psaní německy, z čehož pak hned soudit budou, že lid český sám nechce české adresy a tedy nepotřebuje české úředníky na poštách: ty ale bratře nepopusť, nech se vysmát, týrat, za svornostu a přepiatého Němcožrouta vyhlašovat, a opakuj si vždy, když nějaké tvoje psaní s českou adresou nepřijde v čas na místo, že provedení rovnoprávnosti jediné na tobě záleží a dokonce ne na vládě. Když ale již dokonce ti přejde trpělivost, nepiš přece německé adresy, „nekřič a nenaříkej, ale jak na muže sluší“, — dones si raděj sám svoje české psaní kam chceš. —
Nu kam chceš nyní jít provádět rovnoprávnost? Na c. k. poštu, vím již, nemáš chutě, ale „Einmahl ist keinmahl“, pojďme tam ještě jednou, vždyť se nám to snad po druhé lépe podaří. Aneb nemáš-li chuť, podíváme se na tamhle tu babičku českou, která nese pro svého syna vojáka ve Vlaších několik zlatých na poštu. Vrací se a má v ruce německý recepis, a nerozumí ani jednomu slovu, které na něm stojí. Nač jsou recepisy? Pojištění písemná, že se to a to na c. k. poštu odevzdalo. Pojištění ale tuším musí být hlavně srozumitelné tomu, kdo je dostane, jinak není k ničemu. Na žádné c. k. poště v Čechách, na Moravě a na Slovensku není ale ani jediný český recepis. Ale „V. Denník“ praví, že na vládě nezáleží provedení rovnoprávnosti, nýbrž jediné na nás samých — proč si nenosíme na c. k. poštu sami české recepisy. —
Pojď tedy bratře na železnici, pojedeme do Mohelnice. Okénko je otevřeno, žádejme po česku (nesmíme nikdy jinak než česky dle rady „Víd. Den.“) o lístky, a ptejme se co se platí. Wohin? křikne na tě skrze okénko pán se žlutými jak pomeranč výložkami. „Do Mohelnice!“ odpovíš skromně. Nach Biechovitz? táže se zamračeně žlutý výložek. „Ne, do Mohelnice!“ odpovíš. „Ist kein Station nicht!“ zavrčí žlutý výložek. Nastane tedy hádka, z přítomných neví nikdo jak se jmenuje Mohelnice na německy, já sice vím, že Müglitz, ale učinil jsem dle rady „Víd. Den.“ slib, že nepopustím od výhradního užívání češtiny před úřady, a proto ti to nepovím. Zatím minulo několik minut, vlak zapíská, zatroubí a odjede, ty sedíš se svou rovně oprávněnou češtinou na suchu a opakuješ si po tichu vznešenou pravdu „Víd. Denníku“, „že provedení rovnoprávnosti nezáleží na vládě, nýbrž jen na nás samých“. Nepopusť ale, příteli, jak na muže sluší, nýbrž namaž si boty a běž pěšky za lokomotivou, abys den nepromeškal, a přičiň se budoucně, aby všickni úředníci byli česky vzděláni; to záleží také jedině na tobě samém — praví „Víd. Denník“.
Běžme tedy! Však což platno, se vší „pomocí Boží“, slíbenou nám od „Víd. Denníku“ (jenž jest přece dobře známý s panem biskupem Brněnským Schafgotschem), nedohoníme již přece, jak pozoruji, lokomotivy pěšky… Než, nač pošty a železnice pro takový sprostý lid, jako jsou Čechové; ať si své psaní sami donesou, neumějí-li německou adressu napsat, a ať chodí pěšky, nevědí-li, jak se jmenují všechny štace na železnici po německu.
Ale kdyby tě ku př. odvedli na vojnu, což se přece nejvíce sprostému člověku přihodí, jak daleko bys asi tam přišel s radou „Víd. Denníku“, dle které „ve všech potřebách jen přirozeného jazyka užívati máme, poněvadž provedení rovnoprávnosti nezáleží na vládě, nýbrž jedině na nás samých“. Křiknou tam na tebe: „Halb rechts, halb links!“ Ty, jako by nic, co tobě je po tom, ty jsi jednou c. k. rovněoprávněný Čech a provedení rovnoprávnosti záleží jedině na tobě samém.
Dostaneš tedy kulaté a podlouhlé napomenutí. Volají: „Hahn in Arm!“ Ty zas nic a čekáš na rovnoprávnost; ale dostaneš „s pomocí Boží bez křiku a nářku“ — 25 jak na muže sluší a pan kaprál neuleví ani jednu, i „kdyby se proti němu stavěly brány pekelné“. Tedy patrně nezáleží provedení rovnoprávnosti na vládě, nýbrž leží jedině na tobě samém a sice pod zády. — Ve vojsku se nám tedy trochu nepodařilo provádění rovnoprávnosti, vraťme se zase do civilu a sice do škol. Ačkoli tedy provedení rovnoprávnosti pranic nezáleží na vládě, nýbrž jedině na nás, a, ačkoliv bychom si sami mohli všechna gymnasia v česká proměnit, — přece, jak přísloví praví, ani dobré silnici kolomaze neškodí a tato kolomaz jest v tomto případě příznivost zvláštní našeho vys. ministerstva osvěty, které nám od nynějška — jedno české gymnasium zařídilo.
Ty tedy bydlíš ve Slovensku někde u Košic, máš do Prahy 100 mil cesty, přece však svého syna nechceš dát na jiné, než na české gymnasium a vydáš se na cestu. Poněvadž ale provedení rovnoprávnosti pranic nezáleží na vládě, nýbrž jen na nás samých, nařízeno jest, že na žádné Pražské gymnasium, tedy i na Staroměstské, více než 80 žáků do jednoho roku přijmouti nesmí. To záleží zase jen na nás samých, aby se všichni studující Slované z Čech, Moravy a ze Slovenska na toto gymnasium vešli. Dejme tomu (quod est demonstrandum), že bychom tak šikovni byli, abychom všecky své studující syny do počtu oněch 80 ročně směstnati dovedli, což pak, až vystudují, když ve všech úřadech jest jednací řeč německá, které se oni sice též učili, přece však v ní tak sběhlí býti nemohou, jako jiní, kteří celé gymnasium jen německy studovali? To zas všechno záleží jen na nás samých, všichni Češi (žádný o tom nepochybuje a ministerstvo to jistě očekává) budou tak obětovní, že své syny raději v úřadech odstrčit nechají, než by je dali na německé gymnasium!
Co se ale vysokých škol týče, starejme se jen, abychom mezi sebou měli spůsobilé české professory; vláda sice nemůže žádnému svornostovi svěřit vedení mládeže na vysokých školách, a bude tedy z většího dílu jen takovým dávat profesůry, o kterých se ví napřed, že česky přednášeti nebudou; ale poněvadž provedení rovnoprávnosti nezáleží pranic na vládě, nýbrž jedině na nás samých, buďme ubezpečení, že „s pomocí Boží právo své provedeme bez křiků a nářků“ atd.
Ve školách tedy to půjde jak pozorujeme samo sebou, podívejme se tedy do úřadů. Poněvadž jak známo a kolikráte již opakováno, provedení rovnoprávnosti nezáleží pranic na vládě, nýbrž jediné na nás samých, jisto jest, že všichni úředníci umějí dobře česky mluvit a psát, ačkoli se o to vláda při obsazování nic nestarala, nýbrž ještě i takové úředníky, kteří sami do německých krajin žádali a svou neschopnost k českému úřadování uznávali, přece dala na česká místa. Tím se ku př. také stalo, že manipulační úředníci a kopisté (opisovači) obyčejně neumějí český pravopis a i dobře sepsané úřední spisy při opisování pro obecenstvo tak zohyzdí, že nejsou ani k světu podobné, neboť při obsazování měl každý mladý člověk, který česky dobře umí, jakožto svornosta a obyčejně i spoluoud některé Slovanské Lípy tak „nebezpečné pro stát smýšlení“, že se nemohl státi ani kopistou u některého soudu; kdo totiž může takovým lidem věřit, jest-li by při opisování nějakého spisu nějak státu a společnosti lidské nebezpečnou formu písmen nezavedli? Dle zásady „Víd. Denníka“ tedy vláda vědouc, že provedení rovnoprávnosti nezáleží na ní, nýbrž jedině na nás, byla též přesvědčena, že ačkoli ona ustanoví za úředníky a kopisty z většího dílu jenom lidi nemající ani ponětí o české gramatice a pravopisu, a kromě toho i některé Němce, přece my, poněvadž provedení rovnoprávnosti jen na nás záleží, nějak zázračně těmto vyvolencům vlejeme do hlav nedostávající se jim vědomosti a dobrou vůli. Proto také dostávají až po dnes lidé čeští od úřadů politických ba i od soudů německé přípisy, které se jim, kdyby je nepřijali, také dle § 5. říšské ústavy na dveře přibijí neb alespoň s přibitím se hrozí. Rozumí se samo sebou, že ne ouřadové, nýbrž zas jenom tito lidé jsou sami vinni, že tyto německé přípisy dostávají, proč se narodili v Rakousích, kde jest rovnoprávnost slavně slíbena a zaručena!
Avšak „V. D.“ o tom nic neříká, že nemáme od úřadů jiné spisy než české přijímati, bez pochyby zapomněl jenom, neboť když se ve svém zmužilém zastávání národnosti slovanské nebojí ani bran pekelných, snad by se nebál slavných c. k. úřadů a snad by tyto nedržel za horší a nebezpečnější než brány pekelné?… Nu ale ať jest tomu již tak neb jinak, ale jisto jest, že „Víd. Denník“ jenom radí, abychom my sami nepodávali k úřadům nic jinak, než po česku. Chvála Bohu, že nám ještě p. Bach neb jiný ministr nenařídil, že máme jen německé spisy podávati, ačkoli by to — dle theorie „Víd. Denníku“ — naší rovnoprávnosti také nic škoditi nemohlo proto, že nezáleží provedení její na vládě, nýbrž jen na nás samých. Přece však ku př. kdo politickému úřadu nějaký spis podává, obyčejně něco žádá a záleží mu na tom, aby se jeho žádost příznivě neb alespoň brzy vyplnila. To však jest více v moci sl. podkrajského úřadu, než v moci Boží a na mnohé věci, zadané hned při zřízení podkrajských úřadů, ještě po dnes občané s nadějí odpověď čekají. Dejme tomu, že by ku př. p. podkrajský neb komisař na spis český, který bez toho mnohý s mrzutostí do ruky béře, obyčejně nedal asi několik měsíců odpověď, ale na německý velmi brzy, což docela závisí od jeho svobodné vůle: kdožby o tom pochyboval, že všickni občané, jakmile to zpozorují, hned budou všechny spisy podávati jenom po česku? Z čehož opět vidíme, že na vládě pranic nezáleží provedení rovnoprávnosti.
K soudům ale bude též každý Čech jen české spisy podávati, zvláště od té doby, co víme, že se u všech soudů vyšších jen německy jedná. Mám ku př. soud o několik tisíc a vím, že písemnosti mé české jenom pan referent čísti bude a že tedy, kdyby jim také pan referent dobře rozuměl,[1] přece jen budu odevzdán do jeho milosti, že by však, kdyby písemnosti mé německé byly, celé kollegium soudců je slyšeti a nade mnou rozhodovati mohlo. „Vídeňský Denník“ nepochybně myslí, že všichni občané jsou tak nezištní a obětovní pro národ a vlast, jako on sám, že též všichni čeští občané jsou vždy hotovi obětovati jmění, život, ba i více svému přesvědčení, jako to mužové „Víd. Den.“ učinili a každodenně činí: a proto od nás žádá tak velikou obětovnost, abychom raději prohrání procesů svých snesli, než bychom německé spisy k soudům podávali. My však, ačkoli velkou úctu máme k obecenstvu, nepředstavujeme si přece tolik národní a občanské cnosti u každého Čecha, jako cnostný „Vídeňský Denník“ a bojíme se, že v tomto případu skutečně mnozí raději jednou právo své národnosti zadají, než 100 korců polí. Bude to ovšem jen jejich vlastní vina a vláda může jako Pontius Pilatus umýti své ruce v nevinnosti, neb na ní v tom ohledu pranic nezáleží.
Ačkoli tedy, jak ze všeho toho patrno, leckde svou vlastní vinou a při „úplné nevinnosti“ vlády mnohou škodu své národnosti utrpíme, přece nám zbývá ještě nejvydatnější prostředek k provedení rovnoprávnosti, totiž — život soukromný. Se svou milou ženou, se svými nadějnými dítky, se svými věrnými přáteli a vůbec s každým, kdo nás bude chtít nebo muset poslouchati, můžeme mluvit jen česky! Ó přece jest dobře žíti na tom světě, krásné jest naše obcování pod sluncem! Díky za to přede vším naší milostivé, všem národům stejně přející vládě, díky za to podruhé tobě vznešený obře vlasti „Vídeňský Denníku“, jenž jsi nám tento věčně se prýštějící pramen živy' naší rovnoprávnosti první vynalezl a nás naň opatrně pozorny učinil! Zaplať ti to, ó neohrožený hrdino a patrone všech Slovanů nebe dlouhým panováním a po šťastné smrti (které jsme všichni podrobeni), budiž za to shromážděn mezi družinu Sv. Václavskou, jež čeká v Blaníku na vysvobození vlasti! Užívejme tedy směle a srdnatě svého práva svatého, mluvme se ženou a s dětmi jen česky „ale bez křiků a nářků jak na muže sluší“ se slušným ohledem na žandarmerii, a ani brány pekelné naší národnosti neuškodí. Kdyby však časem svým, poněvadž dnové naši jsou spočteni v knize života, a tedy nepochybně i „Vídeňský Denník“ jednoho dne shromážděn bude k otcům svým v Pánu zesnulým „Vlastimilu“ a „Pokroku“ (pomodleme se za pokoj duší jejich třikrát Gruntrechty a jednou proklamaci p. Khevenhüllerovu od loňského Máje!), čímž tedy ztratíme silného orodovníka za národnosť naší ve Vídni; kdyby tedy potom vláda po ztrátě tohoto našeho mocného orodovníka chtěla nám třeba i zakazovat se ženou a s dětmi česky mluviti a kdyby nám dokonce i pan ministr Kraus na žádost páně Bachovou každému zlatým neb stříbrným zámkem (všechno jest možné) naše rovněoprávněná ústa zavříti dal: věřme přece v naději slovům „Víd. Den.“, že ani to provedení naší rovnoprávnosti škoditi nemůže, poněvadž nezáleží pranic na vládě, nýbrž jedině na nás samotných!
Když jsme tedy již všechno, co „V{d. Denník“ praví, tak nevývratnými důkazy ztvrdili, dovoleno nám budiž pro slabší čtenářstvo, které důkazům mathematickým dobře nerozumí, připojiti jedno velmi srozumitelné podobenství.
Dva mužové, jeden jménem Vašek, druhý Michl, usnesli se, že spolu poběhnou o závod. Nestranný soudce, jménem — Jidáš, kterého si zvolili a který je oba stejně miluje, v ustanovený k běhu den takto oba opatřil: Michla posadil do kočáru a zapřáhl mu silné a mrštné čtyři koně a postavil ho na dobrou silnici. Vaškovi svázal nohy, přivázal ho k silnému kůlu a narovnal na něho asi půl sáhu štěpinek. Nyní dal znamení k běhu. Michl jede až se kouří, Vašíček ale v zuřivosti se sebe střásá polena, trhá sebou, bručí a kleje, leží však pořád vedle kůlu. Nestranný soudce a přítel stojí u něho se sladkým úsměchem a volá na něho: „Vašíčku, běž honem, jen na tobě samém záleží, abys doběhl k cíli, já ti v tom nemohu pomoci, na mně pranic nezáleží; vždyť přece já sám nemohu za tebe běžet…“
Mravné naučení: „Právo národnosti naší jest svaté. Provedení jeho nezáleží na vládě, nýbrž jediné na nás samých. Jedna jest pravda a zvěstovatel její jest „Vídeňský Denník“!“
Takovýmto názorným způsobem, takovouto drastickou mluvou skutkův porážel Karel náš úkladnou onu nauku, kterou hlásal „Víd. Denník“ až do konce živoření svého, ještě i za redakce Hermenegilda Jirečka, nauku to, že prý „národnost dokonce jest neodvislá ode všech forem vládních (!) že prý povznešení a ponížení její záleží v posledním základu jediné na čilosti života národního, jevícího se v bohatosti literatury a ve vyvinutém společenském životě, pročež prý se máme starati jedině o tyto dvě věci, o ostatní ale péči nemějme“.
Rozumíme, smál se těm vídeňským chytrákům Havlíček, rádi byste zřetel národa odvrátili od manipulace jisté ruky, aby nás co nejpohodlněji mohla utahovati, poutati a do Němec vtělovati. Proto nemáme péči míti o politiku, nýbrž jen o „rozvoj literatury“ ve stavu obležení a „o čilý život společenský“ ve stínu vojenských soudů a pod dozorem četníkův. —
Přesvědčení a učení Havlíčkovo znělo: naše národnost slovanská potřebuje svobody jako vzduchu a světla. Jestli komu, musí přede všemi nám na tom záležet, aby Rakousko nestalo se scentralisovanou německou despocií, nýbrž říší opravdově konstituční, demokratickou a federativní, přející každému národu co možná samostatný, svéprávný život. Nebudeme-li se my starat o to, abychom měli vládu poctivě svobody milovnou, vládu z většiny, odpovědnou volenému zastupitelstvu národa, Němci se o to věru pálit nebudou. Odporovat vládě lžiústavní s veškerou tuhostí mužného vzdoru a bojovat za zásady pravé svobody se zápalem apoštolským bylo Havlíčkovi svatou povinností všech řádných Čechův.
Když tedy „Vídeňský Denník“ hledě k užitku absolutismu stůj co stůj lidu našemu federativní a svobodomyslné snahy zoškliviti, straně naší se vysmíval, že prý ač za národní se vydává, jen samé německé radikálnictví nápodobuje; když jal se Havlíčkovi vytýkati, že prý celý směr politiky jeho jest co do ducha i podstaty prostě německý a sice Rottkovský, — a že prý jen následkem toho Moravané, Slezané a Slováci, „kde jest duch mírnější, slovanštější, takovou nechuť mají proti Čechům, mezi kterýmiž pro ustavičný křik, že celý národ smýšlí jako jeho samozvaný vůdce, posud nemohli dobře rozeznati strany jiné než radikální a proticírkevní“ — — tehdy Havlíček pověděl těm „nábožným mužům a vlastencům“ kapitolku o podstatě a povaze slovanského ducha: „Aj, jak po šlacích chytře na Vídeňana! Jmenují naše zásady německé a Rottkovské! Rottek jesti známý nepřítel Slovanů a o Češích jest známo, že se u nich slovem „německý“ od jakživa nikdo nerekomandoval. Řekněme jim tedy, že to všechno, co liberální strana chce, jest pouhý německý vynález a ještě k tomu Rottkův. Svoboda tisku — pouhá německá fantasie; sněmy německý vynález; porotní soudy — z těch čpí Rottek, neodvislost soudů — samá Němčina; vláda bez obležení — německá fantasie; málo vojska a dobré školy — německá filosofie, národní vláda a řízení — pouhé to němectví atd. Po chvíli nebožtík pan Rottek také vymyslil — severoamerickou ústavu a francouzskou revoluci a na jeho radu zavedli v Anglii mocný parlament a svobodu tisku!… Což s takovými německými věcmi pro Slovany, pro takový mírný, poslušný lid! Mírnosť a poslušnosť, to jest ten pravý ráz slovanský, to jest naše chlouba! Té se držte, chcete-li zachovat národnost, chcete-li udržet ve spojení Moravu a Slovensko, neboť tam jest lid zvláště mírný a poslušný, — to jest slovanský… Ale Fellah v Egyptě jest také mírný a Kytajci jsou mírní a mnoho jiných národů v Asii a Africe s námi zápasí o palmu této „slovanské“ mírnosti. Čím jest to, že také mezi těmi Rottkovský duch tak málo se rozšířil?“
Nevím, znal-li Havlíček spisy geniálního publicisty amerického Tomáše Payna. Ale tolik je jisto, od časův autora „Práv člověka“ a „Zdravého rozumu lidského“ nebylo spisovatele, který by uměl vštěpovati lidu lásku k svobodě mluvou tak upřímnou, tak jasnou, tak prostonárodní a přesvědčivou nad našeho Havla Borovského. On prohlíží a zkoumá nepřátele lidu takřka do ledví jejich. On odhaluje s důkladností psychologa celou jejich povahu, všechny podskoky, jakých užívají k omámení méně vzdělaných občanův, a vrací se stále ku své staré hlavní zásadě, že „jsou vlastně jen dvě politické strany: jedna totiž poctivá a spravedlivá, žádostivá svobody, rovnoprávnosti, veřejnosti, pevného práva, — druhá zase milovnice nadpráví, despotie, libovolnosti a tajnosti.“
„Ona první strana svobody drží se pravidla: co nechceš sám trpěti, nečiň jinému; druhá strana despotická drží se pravidla: ber jiným a hrab pro sebe.“
„Dle povahy věci samé jest patrno, že strana despotická jest na počet mnohem slabší, než strana svobody: neboť jisto jest, že musí býti více ovcí než vlků, více ryb než rybářů, více holubů než ostřížů. Avšak z porovnání tohoto nesuď snad někdo, jakobychom stranu svobody milovnou rovnali ve všem bezbranným ovcím, rovnáme ji zajisté jen v tom, že jest utiskována a šizena, ne ale v tom, že by se nemohla ubrániti.
Jděte jen dům od domu a ptejte se jednotlivých občanů: Chceš ty, aby od tebe mohli vybírati daní, kolik se jim líbí, kdy se jim líbí, aby s těmito daněmi mohli hospodařiti jak se jim líbí, aby je mohli vyházeti nač se jim líbí, chceš aby mohli dělati na celou zemi dluhů, co se jim líbí? Chceš ty, aby tě mohli chytit a zavřít, kdy se jim zlíbí, aby tě mohli soudit potají, jak se jim líbí? Chceš ty, aby ti dávali nařízení v jazyku tobě nepovědomém? Chceš ty, aby mohlo několik ministrů dělat s celou zemí a s celým národem, co se jim líbí, aby všechno řídili potají, bys nikdy nevěděl, na čem jsi, aby mohli vésti vojny pro každou maličkost, aby mohli vybírat vojáků, jak a mnoho-li se jim líbí? Chceš ty, aby několik ministrů a jejich úředníků mohli vydávati každý den jiná nařízení a sotva že jsi se o nich dověděl, již je zase zrušiti a jiná vydati, tak že ani nevíš, co dělati dovoleno a co zapovězeno? — Jděte, pravím, dům od domu, a ptejte se jednotlivých občanů takovým spůsobem, a počítejte je pak, kolik jich řekne, že to chtějí, a kolik řekne, že nechtějí.
Jděte ale po druhé a ptejte se jich jinak; ptejte se: Chceš abys ty sám právo měl s ostatními spoluobčany dohromady voliti si muže řádné, cvičené, ve které se důvěřuješ, aby tito vyvolení mužové ve sněmu shromážděni ustanovili, jak veliké daně platiti máš, nač se mají tyto sebrané daně nakládati? Chceš aby bez povolení tohoto sněmu nesměla vláda dluhy dělati, daně vybírati a výlohy dělati? Chceš, aby všechny zákony, dle kterých se spravovati musíš, sestavovali jen ti od tebe vyvolení mužové na sněmu, a aby bez jejich svolení vláda žádný zákon nový vydati nesměla? Chceš abys jen veřejně mohl býti souzen od poctivého neodvislého soudu, a abys bez vyřknutí soudu nemohl býti od žádného úředníka neb vojáka týrán a pronásledován? Chceš aby s tebou úřadové vždy jednali a dopisovali v jazyku tvém přirozeném? Chceš aby mohli býti ministry jen takoví mužové, kteří mají důvěru od sněmu, a aby nesměl nikdo míti v rukou vládu země, kdo od sněmu za schopného k tomu a za poctivého se nepovažuje? — Sčítejte dohromady všechny ty, kteří na tyto otázky řeknou: ano, chci!, a uvidíte, že jest jich nesmírné množství, kteří to tak chtějí — a ti všichni náležejí ke straně svobody.
Čím to ale jest, táže se náš český bojovník „lidského práva“, dále — že strana svobody, ačkoli dozajista nesmírně četná, přece obyčejně, jak to okolo sebe vidíme, přemožena jest od strany svobodě protivné, kdežto by se přece na první pohled zdáti muselo, že potřebuje tato nesmírně četná strana jen slovo promluviti, jen chtíti, a že hned do všech čtyř uhlů světa se rozpráší protivníci svobody a práva? — Příčiny toho jsou rozmanité. Dílem že strana absolutistická ačkoli na počet slabší dovoluje si užívati proti straně svobody všelikých i nepoctivých prostředků, kdežto strana svobody jen zpříma ke svému cíli kráčí; dílem že veliká ba největší část poctivého lidu, který ani sám utiskovati ani utiskován býti nechce, ani za mák se o veřejné záležitosti nestará, nýbrž jako pravá ovce v tichosti se od každého, kdo právě nůžky v rukou drží, stříhati se nechá; oni by sice všichni rádi měli dobrou vládu, malé daně, spravedlivost, veřejnost, dobré hospodářství se zemským jměním, ale ani palcem k dosažení všeho toho hnouti nechtějí; dílem zas, že veliká část z těchto, kteří, když jim věc srozumitelně vysvětlíte, všichni svobodu a právo chtějí, z nevzdělanosti a politické krátkozrakosti ošizeni, omámeni a zastrašeni od nepřátelů svobody, těmto ještě sami proti sobě pomáhají; dílem také zas, že přátelé svobody na rozličné strany dle smýšlení se dělíce, často dosti z malicherných příčin proti sobě brojí, sobě vespolek překážejí a tím protivníkům svobody vítězství ulehčují.
Spravedlivost, svoboda, právo, veřejnost zajisté jest jen jedna, ale cesty k dosažení a provedení toho mohou býti a jsou rozličné. Jeden chce dvě komory ve sněmu, druhý jednu, jeden takovou ústavu, jiný jinou, jeden se jmenuje radikalistou, druhý liberálním, třetí mírným, čtvrtý konservativně-liberálním, jeden praví, že mu jde svoboda nad národnost, druhý že národnost důležitější jest atd. a dle toho se dělí všichni přátele svobody na rozmanité strany, a víme ze zkušenosti, že mnohdykráte některá z těchto svobodomyslných stran zarytěji brojí proti jiné, též svobodomyslné, než-li proti protivníkům celé svobody.
Buďsi ale kolikkoliv stran svobodomyslných a ať si mají jména jakákoli, přece se všechny srovnávají v jednom hlavním účelu, jenž jest svoboda, právo a vláda dle vůle většiny, a rozdílnosti mezi nimi povstávají z rozdílnosti prostředků a cest, kterými každá strana docíliti chce onoho hlavního účele. Již tedy zdravý smysl toho žádá, aby všechny svobody milovné strany tak dlouho dohromady spojeně jednaly, až pojistí úplnou porážku všech absolutistů a nepřátel svobody, až pojistí možnost, aby dle vůle většiny národu řízeny byly všechny záležitosti: pak teprva jest čas, aby každá z těchto svobodymyslných stran hleděla proraziti to, co za dobré uznává, jest-li totiž dovede ke svému mínění nakloniti většinu občanstva. Zvláště za našich časů a v nynějších okolnostech bylo by takového svorného působení všech milovníků svobody a práva nanejvýš zapotřebí, aby nikdo nikoho pro jeho osobní náhledy nekaceřoval, jak mile jen jisto jest, že upřímně chce právo a svobodu, a ukazuje se také skutečně, že nyní již jen dvě strany proti sobě stojí, strana despotická a strana konstituční.
Prohlídněme tedy z jakých živlů jest každá tato strana sestavena. Co se despotické strany týče, nedá se lépe rozděliti než na zjevné a na tajné absolutisty. K straně zjevných absolutistů náleží u nás duchovní hierarchie, jedna čásť vyššího vojenského důstojnictva, jedna část bürokratů a větší díl šlechty. Tato strana, nikdy by sama neprovedla úmysl svůj, neboť má k tomu, — abychom se zkrátka vyjádřili — málo rozumu, a proto jest při vší své zlé vůli svobodě málo nebezpečná. Skutečně nebezpeční svobodě jsou jenom tajní absolutisté a proto budeme o nich obšírněji jednati. Znamenati sluší, že svoboda a konstituční vláda, kde již jednou zavedeny byly, nedají se nikdy tak snadno jedním rázem zničiti a odstraniti, a proto také mají tajní absolutisté tím více příležitosti ukrývati se se svými pravými úmysly. Tajní absolutisté vždy mluví a slibují, že budou zaváděti ústavu, ale poznenáhla podtínají jí jednu žílu po druhé a čekají vždy jen na dobrou příležitost, aby konečně mohli říci: Není ústavy! a aby se již nikdo tomu protiviti nemohl. Pokavad jen připravují poznenáhla tento svůj konečný úmysl, odbydou každého, kdo tento jejich úmysl prohlédnul, a lid naň pozorna činí výčitkou, že je uvádí jen zlomyslně v podezření, když ale již pak mohou promluviti své poslední slovo, jest ovšem pozdě jim to vytýkati, neboť již učinili nemožné každé slovo proti sobě.
Tajní absolutisté krok za krokem přibližují se k absolutismu. Oni poznenáhla v menších věcech přivykají lid k slepé poslušnosti, vymlouvají se při tom ustavičně, že ještě okolnosti nedovolují zavésti ústavu do života, čas po čase, když již je lid příliš netrpělivý, hodí se mu zase nějaká naděje, a tak jde pořád stejným dobře rozmyšleným během tato konstituční komedie, která není nic než přestrojený absolutismus. Hlavní známka těchto tajných absolutistů jest také chování jejich ke stranám svobodomyslným. Z počátku ujišťují, že oni tak jsou pro svobodu jako kdo jiný, ale že jenom srozuměni býti nemohou s některými přepiatými radikalisty. Když tito radikalisté jsou přemoženi a odstraněni, dají se pak tajní absolutisté do liberálních a vytýkají zase těm, že jsou přepiati, a kdyby i ty odbyli a porazili, budou rovněž tak i liberálně-konservativní muže a všechny vůbec, kteří nechtějí pouhý absolutismus, zase tak pronásledovati jako radikalisty. Takovým jednáním rozdělí si tajní absolutisté chytře nebezpečné protivníky své na více dílů a každý díl o sobě snadněji přemohou. Tito tajní absolutisté ukrývají se pod rozličnými jmény jako ku př. konservativní, mírní, pravý prostředek (juste-millieu), strana pořádku, aneb i dokonce liberálně-konservativní, liberální a konstituční, ba i národní, která však slova v tomto pádu pranic neznamenají.“ —
Tak znal Havlíček odhalovati ony sobecké, ješitné kejklíře, kteří druhdy v roucho patriotických státníků se halíce, tvářívají se, jakoby jen ryzí blaho národův na srdci jim leželo, jakoby jen proto tak opatrně zadržovali kroky ku předu dychtících, aby noha jejich neurazila o kámen nerozumu — zatím ale vskutku právě jen na nerozum lidský spekulují a nic jiného na zřeteli nemají, než toliko svůj zisk, neb svoje povýšení na útraty národův. — Neboť, jak dobře Rieger dí: „Z duše nenáviděl Havlíček lež a všeliké komediantství, všelikou přetvářku. Pravdu miloval nade všechno a nejen, že ji tam, kde toho třeba bylo, vyslovil, on ji také nikdy nezapřel a nikdy ji nelíčil jinak než jest.[2] S touto láskou k pravdě vštěpuje lidu našemu lásku k svobodě, která mu jest květem spravedlnosti a rovnosti mezi lidmi tak, jako ovocem svobody jest zušlechtění a zbohatnutí národův: „Každý národ, získavší si politickou svobodu, počal v krátkém čase zkvétat a bohatnouti. Chtějme tedy již proto svobodu, abychom více chleba měli, jako jej mají Angličané, Belgičané, Sev.-Američané, Švýcarové a jiní svobodní národové a ještě k tomu s pomazánkou!“
- ↑ Zkušenost ale vypravuje nám leckteré pády, ve kterých pro špatné rozumění spisu soud byl prohrán s velikou škodou.
- ↑ U příležitosti této v zájmu pravdy sděluji, že tvrzení p. Jakuba Malého, položené v Předmluvě k jeho spisu „Naše znovuzrození“, jakoby Dr. Rieger byl se uvolil přehlížeti rukopis díla jeho k vůli opravení pronášených v něm úsudků, není zcela správné: Ujistil mne aspoň dne 4. července t. r. p. Dr. Rieger čestným slovem svým, že on úsudkův o Havlíčkovi v „Našem znovuzrození“ obsažených v rukopise nečetl a vůbec žádné vědomosti o nich neměl. — K. T.