Otevřít hlavní menu

Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XXXII. „Vídeňský Denník“

Údaje o textu
Titulek: XXXII. „Vídeňský Denník“
Autor: Karel Tůma
Zdroj: TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl druhý. Kutná Hora : Karel Šolc, 1885. s. 407–423. Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související: Autor:Karel Havlíček Borovský

Jakož se vůbec povaha spisovatele zrcadlí vždy ve slohu jeho, tak poznává se charakter publicisty zajisté nejbezpečněji z polemiky. Již to by bylo důvodem dostatečným, abych v životopise Havlíčkově pojednal obšírněji o veliké jeho polemice s „Vídeňským Denníkem“ Jirečkovým. Ale jest k tomu ještě příčin hlubších.

Předně vrhá polemika ta tolik ostrých světel na tehdejší poměry a lidi, s nimiž bylo Havlíčkovi zápoliti, že se v ní obráží duch neblahých oněch dob co nejvěrněji, za druhé nemýlím se asi mním-li, že výsledek polemiky té, totiž dokonalé udolání záškodných snah „Vídeňského Denníku“ v lidu českém, upřímo vedl ku tragickému osudu skvělého, neoblomného publicisty národa českého. Jaký byl úkol onoho vídeňského vládního lístku? Žádný jiný, než za jakým pachtila se již v dávné minulosti naší ona strana Palečův, Oldřichův z Rožmberka, Menhartů z Hradce, — až do těch Martinicův, Slavatův a Lobkovicův hrozného století sedmnáctého: Vždy a stále šlo o to, aby zkrotili a oslabili toho silného českého lva, aby změkla ta tvrdá lebka česká pod vývěvou vyssávající a zřeďující pravého ducha českého, jenž k nám mluví ústy Zábojův, Vneslavův, Vratislavův, dýše z listův kroniky Dalimilovy jako z historie Pavla Skály ze Zhoře, jenž září do věkův od hranice Husovy a Jeronýmovy, jenž dal nám Žižku, Prokopy, Roháče Sionského a všecky ty věkoslavné boží bojovníky až do velebných postav Amosa Komenského a Josefa Jungmanna. Tohoto ducha svobody, nepodlehlosti a pravdy, jejž mučili a stínali přes tři sta let, jenž ale nicméně znovu vzplápolal jarem roku 1848, tohoto ducha slovanské naší ryzosti a síly musil ovšem Alexandr Bach dříve zahladiti, než z nás mohl učiniti pouhý materiál německého tmářstva, pouhou provincii rakouskou, přivtělenou do německého buntu. To byl tedy úkol onoho, českými slovy psaného, ale duchem renegátským vedeného „Denníka Vídeňského“. Vydávaje se za list neodvislý, měl nás vychovávati na sluhy, kostelníky a robotěze německého Rakouska. Tváře se naším nejlepším přítelem, měl nám odnímati krůpěj husitské krve za krůpějí a nahrazovati ředinou konservativní „také české“ trpělivosti, až by z nás byl onen podajný, rozměklý jíl, jakého potřebovali tehdejší hrnčíři vídeňští na egyptské hrnce absolutismu svého.

Poněkud velká to úloha, mohlo by se myslet. Avšak povážíme-li, že k témuž cíli pracoval celý aparát byrokracie Bachovy v Čechách, celá hierarchie se svými missionáři, že „Slovan“ Havlíčkův byl vojenskými veliteli vyhoštěn z Prahy atd., poštami naschvál nepořádně dopravován a co chvíli konfiskován; vzpomeneme-li, že o jakéms spolkovém veřejném životě nebylo již přes rok u nás slechu, nejráznější hlavy že dlely buď v žalářích nebo trestních setninách, strana liberálně-národní pak že byla od rozehnání sněmu kroměřížského tak rozptýlena a mdlobna, že neučiněn ani pokus o svolání bývalých její poslanců, následkem čehož po městech zmáhalo se staré šosáctví, venkova pak sklíčenost a nejlepších lidí trpká omrzelost: musíme uznati, že měl „Vídeňský Denník“ vskutku výborně upravené cesty a vítr nejpříznivější. Jestliže nicméně krom Prahy (kterou nám pomáhal vyrvati a zašantročiti Haasovské Mittelpartaji), nezpůsobil po Čechách valnější škody, jest-li že nezplodil hned tehda mezi námi stranu konservativně-klerikální, děkovati máme za to jedinému našemu Havlu Borovskému, který od první chvíle vzal podloudníka na mušku a posvítil naň celému národu našemu tak důkladně, že všechna přetvářka obojživelníka ničeho nespomohla.

Nápodobuje úpravou svou titěrně až do nejmenších podrobností potlačené Havlíčkovy „Národní Noviny“, počal „Vídeňský Denník“ dnem 9. července svou životní pouť chytře sestaveným programem, z kterého nic se nedalo uzavírati na jeho pravou tendenci a účelnost. Ujišťoval, že prý jest založen od osob „zcela neodvislých“ a že prý bude odhodlaně zastupovati národní záležitosti Čechoslovanů. „Bude to zábava pěkná,“ praví Havlíček k tomu: „„Reichszeitung“, také založený od osob „zcela neodvislých“, bude se naší národnosti jako posud posmívati, „Denník Vídeňský“ bude jí zase „hájiti odhodlaně“ — to všechno sub umbra alarum tuarum!“

Hned první vzkřiknutí Bachovského novorozeňátka platilo Havlíčkovi. V druhém článku „Vídeňský Denník“ žaloval naň, že prý ještě před vyjitím nekale ho podezříval, udávaje ho občanstvu českému lživě za list vládní. — „Což tedy myslí sám „Vídeňský Denník“, že jest to nějaká hanba, držeti s vládou?“ zasmál se Havlíček kousavě a poučil ty šlechetné pány Jirečky a Votky, kteří se vymlouvali, že prý slouží státu a nikoliv ministerstvu, jak zasluhovali: „Něco jiného jest sloužiti státu a něco jiného sloužiti ministerstvu, což dokážeme hned per absurdum, tážíce se jen sl. redakce „Vídeňského Denníka“, jest-li ona myslí, že člověk, který některému ministrovi na př. — boty čistí a tedy mu slouží, také tím slouží státu. Sloužiti státu co soudce, co učitel a jako jiní úředníci činí, nebylo nikdy a nebude také nikdy hanba, nýbrž naopak ještě čest, jest-li se to svědomitě a horlivě děje. Také ministerstvu sloužiti není žádná hanba, nýbrž čest, ale jen tenkrát, když ministerstvo opravdu s národem dobře smýšlí a dobře vládne. Takovou vládu každý poctivý a národomilý člověk musí hledět co možná nejdéle udržeti…

Něco zase jiného jest ale býti agentem a náhončím ministerstva, o kterém zjevně dokázáno a každému povědomo jest, že není přítel národa a že vůbec nemá ani vůli, ani schopnost říditi dobře stát. Nepotřebujeme zde ale dokazovati, že nynější ministerstvo proti nám Slovanům a zvláště Čechům nepřátelsky jedná, čehož nejpatrnější známkou jest oktrojování takového volebního řádu na zemský sněm, podle kterého jsme na vlastním sněmu českém nepřirozeným způsobem minoritou učiněni, abychom se nemohli vzmáhati: což celá jmenovaná i nejmenovaná redakce „Víd. Denníka“ tak dobře jako my uznati musí. Ostatně známe redaktory „Vád. Denníka“ příliš dobře, než abychom o nich pochybovati mohli, že oni tak dobře jako my nenahlížejí, kterak míněna jest ona „rovnoprávnost“ a ona „ústavní svoboda“, kterou nám chce uštědřiti nynější ministerstvo, a proto víme, co si pomysliti, když nynější vládu třeba sebe skrytěji a zaobaleněji zastávají. Také národ náš již dále postoupil, než aby si dal třeba sebe zakrytějším způsobem pravý prospěch svůj eskamotovati.

A kdyby se i, což snad možné jest, podařilo získati stranu takovému smýšlení, jaké zastupovati bude „Víd. Denník“, přece pochybujeme, že si tato strana kromě nějakých milostí od vlády získá ještě také nějaký vplyv u národa, a myslíme, že strana skutečně a upřímně blaho a slávu národů slovanských na srdci nosící, byť by třeba sebe četnějšími politickými přeběhlíky seslabena byla, přece si udrží vždy stejný vplyv a stejnou důvěru u národa. Svůj vždycky k svému a již jakýmsi tajným přirozeným citem pozná každý svého přítele a svého soka. — Že ostatně p. Josef Jireček a p. Votka ještě ta světla nejsou, která by dovedla nás ve Vídni proti našemu prospěchu zcentralisovati a naše domácí střediště života veřejného zničit, o tom dovoleno nám bude, jakožto znalcům, ve vší slušné uctivosti k velikým, nově obráceným prorokům vládním prozatím pochybovati, čas, který nyní co veliký stroj tvorcův ostřejším během ku předu se žene, spotřebuje ještě mnoho podobných proroků na — kolomaz, aniž po jejich činnosti zůstane jakého sledu.“

Čím více pánové z „Vídeňského Denníku“ zapírali svůj služebný poměr k vládě, čím jízlivěji obviňovali Havlíčka z prolhanosti a utrhačství: tím hůře se jim vedlo. „Musím se jen pousmáti, když redakce „Víd. Denníka“ mne nějak chytrácky chytati chce ve slovech a proto jen na tom stojí, abych jí dokázal, že ze státní pokladnice potají peněžitou podporu dostává. Což pak neví tato milá redakce, že se takové věci nikterak dokázati nedají? A což pak mne tedy za tak málo opatrného drží, abych něco tvrdil a psal, co se vůbec nikdy dokázati nedá? Kterak bychom mohli my vědět, co se potají děje? Každému je známo, že zvláště při každém ministerstvě vnitřních a zahraničných záležitostí jistá tajná vydání bývají, která se nespecifikují, aneb že vůbec (když se jména tajných vydání užívati nechce) některé sumy v státních účtech zcela neurčité bývají, z kterých se pak platí tajné, světu nepovědomé zásluhy. Z toho ale jest již patrno, že se takové poměry nikdy dokazovati nedají a proto není žádné hrdinství vyzývati někoho, aby dokázal věc, která se dokázati nedá.

My jsme jen tvrdili několikráte po sobě, co pravda jest, že „Vídeňský Denník“ jest časopis vládní a to dokážeme nyní zcela jiným způsobem než jeho redakce myslí:

Hlavní redaktor a vlastně direktor smýšlení jest při „Víd. Denníku“ p. dr. Beck, ouředník v ministerstvě a tuším sekretář p. Bacha. Druhý pravý redaktor, který vlastně nejvíc pracuje, jest p. Josef Jireček, ouředník v ministerstvě p. hraběte Thuna, o kterém všeobecně jest známo, že již dávno jest jakýmsi faktorem téhož pana hraběte.

Pan Votka, který na listě co odpovědný redaktor jmenován, stojí teprve na třetím místě a dává jenom vlastně jméno proto, že ouředník není. Pan Votka také (jak nám z časů jeho spolupracovnictví při „Národ. Novinách“ dobře povědomo) ani schopen není k takové redakci, již pouze pro nesběhlost v jazyku. Kromě toho jsou ještě jiní spolupracovníci v redakci ouředníci, jednoho aspoň mohli bychom ještě hned jmenovati. Každému ale jest známo ono ministerské nařízení, dle kterého zakázáno jest všem ouředníkům proti vládě něco mluviti, některá ustanovení vlády haniti a neschvalovati. Tím méně tedy onředníkům dovoleno jest toto činiti a tudy vysvítá již, že všeliké tvrzení redakce „Víd. Denníka“ o neodvislosti její jest nepravdivé a jen mámení obecenstva. A jest-li vůbec si „Vídeň. Denník“ až posud dovolil v některých věcech býti jiného mínění než vláda, musí se to po všem svrchu dotčeném považovati za pouhé augurství a za komedii před světem, aby se totiž i hojně nasypaná chvála vlády zdála býti neodvisle míněna a nestranná.

Ať tedy nyní redakce neb vůbec vydavatelstvo „Víd. Denníka“ zase mluví a nám upře do očí onu okolnost a účastenství v hlavním vedení redakce ze strany p. Dr. Becka a p. Josefa Jirečka!“ — „Víd. Denník“ napsal v čísle svém 10.: „„Toť ale považujeme za hanebnost, vydávati se za orgán neodvislý od vlády a potajmo ze státní pokladnice peněžitou podporu v jakékoli formě přijímati. Jednání takové jest šizení a klam, jenž zasluhuje obecného opovržení.““ „S těmito slovy“ — Havlíček na to, — „jsme docela srozumněni, myslíme však, že je dotčená redakce jen proto napsala, poněvadž věděla, že tajné přijímání podpor ze státní pokladnice nemůže býti předmětem veřejné hádky. My však, jak nyní ona sl. redakce viděti ráčí, obrátili jsme na zcela jinou stranu a dokázali jsme jiným spůsobem, že se nepravě za neodvislý od vlády orgán vydává.“

Se zlou se potázali pánové z „Vídeňského Denníku“, když odvetou Havlíčkovi hrozili, že se k němu budou chovati „jako k původci a zúmyslnému rozšiřovateli nepravdivých pověstí cti jejich na ujmu“, když mu vyčítali bažení po monopolu a tedy zištnosť. — „V tom pádu,“ odbyl je Havlíček z ostra: „neměl bych nic jiného doložiti, než že mně nikdy nic záležeti nemůže mi vážnosti u lidí, kteří jsou jako pan Jos. Jireček a p. Votka političtí přeběhlíci, kteří jsouce téměř vychováni od naší strany, jen tak dalece s námi stáli, pokud nám slunce svítilo, v těžkých dobách ale nás opustili a k výnosnější korouhvi do služby se dali proti nám.“

„Co se ale toho bažení po monopolu týče, ubezpečujeme redakci „Denníka“ že daleko nedojde, jestli se hned na počátku uchopovati bude zvláště proti nám tak špinavé zbraně jako jest vytýkání zištnosti. Panu Votkovi, který až do poslední chvíle spolupracovníkem byl v redakci „Národních Novin“ (náležeje k tomu ještě k nejkrajnější Levici této redakce), jsou zajisté všechny okolnosti „Nár. Novin“ dobře povědomy, on tedy také musí dobře vědět, co mi vynášel ten monopol!

Panu Votkovi jest také dobře povědomo, že jsem mohl při jisté příležitostí, o které on dobře ví, „Národní Noviny“ dle návrhu mně učiněného za hezkou sumičku prodati. Když jsem to ale neučinil, a raději si je krátký čas na to bez udání všelikých příčin zakázati nechal, čímž jsem, jak každý nahlíží, velikou peněžitou škodu utrpěl: zdá se podle toho, že snad přece nezasluhuju alespoň výčitky zištnosti, a že se v jednání svém předce podle nějakých vyšších pravidel než jest sprostá zištnosť, říditi musím. Jak pěkně se hraje na obrácený svět! Vládní noviny, kterých vychází nyní všude jako trávy po dešti, budou mně vytýkati, že chci mít monopol, a to zrovna na to, kdežto mně právě vláda učinila nekonstitučním spůsobem nemožné vydávání velikých denních novin, jen aby její noviny měly monopol! Kdo má tedy monopol? Já, kterému se nedovolilo vydávati noviny ani v Praze, ani ve Vídni, kterýžto musím vydávati v malém městě časopis sešitkový, zapovězený k tomu ještě v hlavním městě a tudy odloučený od střediště národního života, anebo — „Vídeňský Denník“, jenž dostal od pana Veldena!! dovolení mně odepřené a který smí každý čísti, kdo si jej koupiti chce. Když jsem po mnoholetých pracích a přičiněních získal z několika set několik tisíc odběratelů novinám svým, když jsem téměř teprva sám utvořiti si musel čtenářstvo na české noviny, pak přišla vláda konstitučního státu právního, jenž pojišťuje občanům jistotu osoby a jmění, a zkazila dvojí zápovědí moje noviny, nemohouc mne ze žádného přestoupení některého zákona ani obviniti; zkazila tak moje předešlá přičinění a když jsem tak odstraněn byl, a touha čtenářstva po nějakých větších novinách uspokojení svého žádá, tu počíná vláda vydávati své noviny, které ještě mně vytýkají bažení po monopolu! Toť jest věru více než satyra!“

Když jej nemohli očerniti u lidu co člověka zištného, hleděli vydávati jej za člověka ješitného, který prý se domnívá, že zná nad jiné city a smýšlení lidu a osobuje si mluviti za celý národ, nedbaje jak tím škodí národu, když věc své osoby stotožňuje s věcí národní, a ve svůj spor s vládou tahati chce celý národ.

Všem těmto licoměrným mravokárcům a zavilým Čecháčkům, vyjasnil náš bodrý Havel Borovský stanovisko a rozdíl mezi sebou a jimi těmito nezapomenutelnými slovy: „Bohužel, že v nynějším okamžení osoba moje v příliš těsném je spojení s veřejnými osudy celého národa a že se již téměř jakousi odpovědnost míti zdám za tyto osudy. Tak alespoň mně již vytýkali někteří z našich předbřeznových vlastenců, kteří r. 1849 se přidali ke straně vládní, že já prý svým odporem proti vládě mnoho jsem pokazil. Kdyby tato výčitka vycházela od lidí, kteří vedle své oddanosti k národu také by byli dokázali skutkem nějaké schopnosti své, znepokojila by mne snad tak dalece, že bych snad přestal ve své časopisecké činnosti a dokonce nechal všeho veřejného vystupování alespoň na nějaký čas, aby tito mužové beze všeliké překážky z mé strany mohli dávati veřejnému mínění našeho lidu ten směr, který oni za dobrý drží pro národ. Neboť nemám zajisté na sobě té pověry, abych se za neomylného držeti mohl, a pokládal bych si to za veliké neštěstí, kdyby snad skrze mne ač nevědomky pro národ náš nějaké zlé následky pojíti měly.

Na štěstí ale jest svědomí mé v tomto ohledu zcela upokojeno a odpovídám těm, kteří mi takové výčitky činili, následovně: Nemůže nikdo dvěma pánům najednou sloužiti, aby jednoho nezanedbával. Rozdíl tedy mezi mnou a vámi, milí pánové! jest ten, že vy sloužíte vládě a já národu. Já strany svého postavení vidím zcela jasně a nestojím také v dvojím světle, nevydávám se za služebníka a za přítele vlády, který nejsem: vy ale nevidíte jasně a stojíte v dvojím světle, jsouce skutečně jenom služebníci vlády myslíte o sobě aneb vydáváte se alespoň před lidmi také spolu za služebníky národa. To však nepřipouštějí nynější okolnosti, kdežto mezi národem a vládou jest spor o moc a správu v zemi a o práva, aby někdo mohl oběma pánům, vládě i národu najednou věrně sloužiti. — Tolik pravím těm z vás, o kterých, jako na příklad o redaktoru „Pražských Novin“, panu Pickovi, přesvědčen jsem, že jen z dobrosrdečné slabosti, chtíce se všem stranám zachovati, takto smýšlí a mluví. Ti však, kteří jen svou drahou osobu při všem na mysli mají a hned do služby zaběhnou, kde právě buben nejsilněji a nejvítězněji volá, kteří v ten čas, když myslili, že národ již zvítězí, křiklounským způsobem volali: Všechno pro národ; a nyní, když váha národa v nejistotě se houpá, když zvítězivší vláda milosti rozdává, zase opustili národ a přeběhli do druhého ležení, kde slunce svítí: ti ovšem slušně o sobě praví, že slouží vládě i národu, totiž vládě, když vyhrála vláda, a národu, když vyhraje národ, nikdy však oběma zároveň.

Těm ale, kteří myslí neb alespoň praví, že bych já odporem svým proti vládě národu škoditi mohl, poukazuju na novější události. Ejhle, Horváti, kteří vládě pomáhali proti revoluci, a Vlachové a Maďaři, kteří tuto revoluci proti vládě způsobili, dostanou nyní stejnou odměnu (t. j. stejná práva, větší než my ostatní máme): ba odměna Vlachů a Maďarů za jejich revoluci bude snad ještě větší, než odměna Horvátů a Srbů za jejich pomoc! Co na to odpovíte vy, kteří radíte národu, aby hledal protekci u svých ministrů? Mlčíte? — odpovím vám tedy sám, co nás učí historie celého světa, že totiž vlády odjakživa více práv národu šetřily z bázně než z lásky.

Moje přičinění směřuje tedy k tomu, abych pomáhal národu k té vážnosti u vlády, která působí bázeň. Báti se nebude ale vláda jiného národu, než dospělého v politickém smýšlení, a proto musí býti naše první péče, k takové politické zralosti všechny třídy národa poznenáhla přivésti. Jen taková vláda bude zachovávati ústavu, která přesvědčena bude, že by mohl národ každou chvíli revoluci provésti kdyby chtěl, že ale jen proto národ revoluci nechce, poněvadž na pokojné cestě, bez nepořádků, provésti si troufá všechno to, co ke svému blahu za potřebné uznává. My alespoň vždycky jsme se přiznávali k tomu mínění, že se všechen pokrok na cestě pouze rozumové a bez násilí nejlépe děje. Proti důvodům ať bojují zase důvody, ne ale zbraň, násilí, zákazy a pronásledování.“

„Vláda,“ zavíral znamenitý článek ten, „má nyní dosti příležitosti k vyslovení a obhájení svých úmyslův a kroků. Máť troje velké noviny („Vídeňský Denník“, „Slovanské Noviny“ a „Pražské Noviny“), kromě toho ještě troje jiné polovládní. Nevelkomyslné jest tedy se strany vlády, když opposici odjímá příležitost k rovnému boji, vytisknuvši nás z hlavních měst, jediného to příhodného působiště pro veliké a každodenně vycházející noviny. Tím projevuje vláda sama slabou víru v pravdivost a oblíbenost svého jednání. Ať ale i zákonité opposici otevře cestu do hlavních měst jako svým denníkům, ať nechá platiti zase ten zákon tiskový, který si sama udělala, ať sobě neosobí nezákonnou a nekonstituční moc nad tiskem, ať odevzdá tisk pod náležité soudy: pak se teprve může říci, že nastal zase konstituční život, že nastala kontrola národa nad vládou, která v konstitučních zemích nevyhnutelně býti musí.“

Pak ale chtěl se Havlíček také vypořádati teprv důkladně s „Vídeňským Denníkem“. Nyní hodlal ustáti v seči: „Boj mezi námi byl by nestejný: nemáme slunce a stín rozdělené. Ale až bude zrušeno obležení, až se navrátíme do svého živlu, do Prahy, až budeme míti místo milosti ministerské své občanské tiskové právo: pak se můžeme i my pustit do boje, pak teprva můžeme zvolat ke všem vládním novinám, co jich bude, onu známou průpovídku: „Pane Bože! Nepomáhej ani jim, ani nám, ale uvidíš, jak jim vyklepáme!“ —

Věru, moudře byli by učinili pánové z „Vídeňského Denníku“, kdyby tenkráte byli přijali příměří. Avšak, buď že nesměli, nebo že troufali si kopistí své polemiky šermíře, jakým byl Havlíček, skoliti do prachu: zkrátka, oni odtud jenom tím směleji napadali nepohodlného redaktora kutnohorského „Slovana“, a sice nájezdy nejčastěji tak nemotornými a „vtipy“ tak tupými, že, jak se říká, do nebe o brus volaly. Ku charakteristice stačiž pouze toto: Havlíček propověděl, jak víme, že vláda netroufá si obstáti proti jeho opposici jinak než násilím. „My ale,“ chlubil se „Víd. Denník“, „troufáme si proti Havlíčkovi stále vystupovati, troufáme si tedy více než vláda!“ To mělo býti důkazem, že „Víd. Denník“ — není listem vládním!!

Ještě krásnější byl důkaz, že prý Havlíček nemá již patrně žádného vlivu v národě, poněvadž prý by jinak byli museli v Praze nového arcibiskupa Schwarzenberga se sykotem a pískotem přijmouti, podle toho, jak „Slovan“ Havlíčkův o biskupech píše. — A do třetice teprv onen „vtip“, že prý „pan Havlíček od učedlníků svých na oslici, někde v Hloupětíně vypůjčené, s halleluja a hosanna do Prahy uveden bude!“

Nuže — „kdo chce kam, pomozme mu tam“, pomyslil si Havlíček a v sešitu „Slovana“, vydaném 24. srpna 1850, obnovil boj s vídeňskými pány s takovou křepkostí, až se jim hlavy točily. To byl jiný humor, jakým on si je nabíral!

Slyšmež! „Sami jsme, radujíce se vždycky s maličkými, měli z toho radost, kterak „Víd. Denník“, s rozveselenou jako o posvícení tváří, se ze svých vtipů raduje a asi desetkrát každý opakuje, aby si jen obecenstvo toho povšimlo s sobě v nich konečně tak libovalo, jako celá veřejná a tajná redakce „Vídeňského Denníku“. Když jsme se konečně z Vídně dozvěděli, že tohoto 36. čísla „Víd. Denníka“ ve své neskončené spokojenosti a radosti 1000 vytisknouti dali, kdežto jindy se jen 500 tiskne (nerozesílá se ale ani posud 400), jen aby prý tyto výtisky všude rozeslali a tak radostný den, kterého porodili všickni dohromady přece několik vtipů, po celé vlasti zvěčniti a oslaviti mohli: tu jsme opět pocítili srdečné potěšení, asi tak, jako když vidíme děti pouštět draka. Jest vůbec ještě veliká otázka, jest-li by páni redaktoři „Víd. Denníka“ nebyli lépe učinili, kdyby celý tisíc svých výtisků byli slepili na velikého draka a jej pak se Štěpánské věže byli pustili na ukázku všem národům rakouským jakožto centralisační korouhev, kteréžto konstituční vyraženíčko by jim byl pan Velden snad dovolil rovněž tak milostivě, jako „Víd. Denník“ vůbec: účinek byl by, tušíme, stejný.“

Na obranu své nařknuté nevinnosti propověděl „Vídeňský Denník“, že prý by těmi samými důvody, jakými redaktor kutnohorského „Slovana“ jej za vládní list prohlašuje, mohl naopak jemu dokázati, že „Slovan“ dostává peníze od pařížské revoluční propagandy. Na to Havlíček: „Tak málo by nám dokázati mohl, jest-li jakou podporu od propagandy pařížské dostáváme, jako my jemu, jest-li dostává on jakou od vlády; ovšem s tím velikým nepatrným rozdílem, že by nám nemohl dokázati, že někteří ouředníci pařížské propagandy jsou redaktory „Slovana“, dále ještě s tím velikým nepatrným rozdílem, že by „Vídeňskému Denníku“ takovou věc o „Slovanu“ nikdo nevěřil, kdežto naopak velmi mnozí ještě dříve, než jsme my to pravili, již věděli, že „Víd. Denník“ jest časopis vládní… Vzpomínáme si zde na maličkou sice, ale významnou okolnost. Když „Víd. Denník“ vycházeti počal a ještě své zvláštní obálky vytištěné neměl, rozesílal se pod obrácenými obálkami „Slovenských Novin“, na jejichž prázdné, druhé straně, byla psána adressa. My sami dostávali jsme „Víd. Denník“ na počátku takto. „Slovenské Noviny“ jsou ale vládní a tedy jejich tištěné obálky též od vlády zaplaceny. Čím to jest, že orgán — neodvislý (!) zrovna žádný jiný papír na obálky pohotově neměl, aneb co asi dali vydavatelé „Vídeňského Denníku“ vládě za ty staré obálky? Vsadili bychom se o mnoho, že mezi vydáními „Vídeňského Denníku“ až po tuto dobu, kdež toto píšeme, nestojí žádná rubrika: Za staré obálky „Slovenských Novin“ tolik a tolik…“

Nejhůře ale pochodil pan Josef Jireček, když zároveň s kollegou svým panem Beckem zaslal Havlíčkovi ještě poštou zvláštní své ohrazení s vyzváním, aby je Havlíček dle předpisu §. 17. tiskového zákona v plném znění otiskl. „Nemáme žádnou příčinu vyhýbati se tomu,“ podotkl Havlíček a otiskl skutečně v 6. srpnovém svazku „Slovana“ páně Jirečkův dopis od slova k slovu. Pan Jos. Jireček tehdy psal:

„Panu redaktorovi časopisu „Slovana“, Karlu Havlíčkovi.

Pane redaktore!

Vy jste ve 3. srpnovém svazku Vašeho časopisu, mluvě o „Vídeňském Denníku“, dotknul se mne způsobem, který mne, ačkoli jsem osobě své žádné velké důležitosti přikládati neuvykl, donucuje, abych se ozval. Já jsem člověk mladý, na dějiště veřejného života sotva vkročující a nemohl bych toho zodpovídati před svým svědomím, kdybych čest svou od kohokoli przniti mlčky dopouštěl. Žádám Vás tedy, odvolávaje se na §. 17. zákona o tisku od 13. března 1849, abyste toto mé osvědčeni celým obsahem a beze vší proměny do nejblíže příštího svazku Vašeho časopisu vytisknul.

Vy mne viníte z politického přeběhlictví od Vaší strany, která prý mne vychovala, a z té hanebnosti, že jsem Vás — své vychovatele — v těžkých dobách opustil a k výnosnější korouhvi do služby proti Vám se hnal. Několik slov postačí k mé obraně. S uznalostí přijímám každé poučení, nechť přichází odkudkoli. Ze spisovatelstva českého však, které jediné Vaší stranou míniti můžete, nevím nikoho, komu bych za podstatnou pomoc u vzdělání svém měl příčinu děkovati, leč dva muže, jichž laskavost ke mně vždy s vděčností budu vzpomínati, o kterých ale zároveň jsem bezpečen, že by se bez rozmýšlení proti tomu opřeli, kdyby je kdo chtěl vyhlašovati za přívržence Vaše neb Vaší strany; jsou to pp. Šafařík a Tomek. Přiučil-li jsem se čemu od Vás — čeho že mnoho býti nemůže, sám nejlépe víte, — však jsem se Vám dosti za to odsloužil, pracovav na Vašich novinářských podnětích od léta r. 1846 až do konce května r. 1848, nejednou až do svého onemocnění, ačkoli žádným bohatstvím neoplývaje, bezmála zadarmo. Co se týče přesvědčení mého politického, bude na tom dosti, abych Vám zkrátka uvedl k paměti poměr svůj k Vašim Novinám od dubna r. 1848. Když jste se na počátku tohoto měsíce vydal na cestu, odevzdal jste „Národní Noviny“ docela mé správě, i vedl jsem je až do návratu Vašeho ku konci května 1848, kdežto jsem odešel proto, že jste s mým ozváním, kterýmž jsem pod vlastním jmenem proti záhubnému Vídeňačení Pražských studentů vystoupil, netajenou nespokojenost na jevo dal. Na to jsem později začal pracovati s p. Tomkem na „Pokroku“ a v červenci přijal jsem redakci „Pražských Novin“, kteréž jsem, zákonních let nemaje, pod odpovědností p. Erbena až do konce září vedl. Tehda jste mne Vy bez mého k tomu přičinění vybídnul skrze dra. Gablera, abych se za Vašeho pobytu na říšském sněmu, spolu s drem. Gablerem v redakci „Národních Novin“ uvázal. Vida, že „Pražskými Novinami“ při největším namahání mnoho prospěšného nesvedu, a maje v mírném, mně povědomém smýšlení p. dra. Gáblera a v rozvážlivějším toho času jednání Vašem dostatečné rukojemství, že nic nepodstupuju, co by bylo proti mému přesvědčení, přijal jsem, ačkoliv větší a jistější příjmy opouštěje, vybídnutí Vaše. V jakém duchu „Nár. Noviny“ tehda byly psány, ví každý, kdo běh jejich zná. Když jste pak po odchodu ze sněmu a jmenovitě po rozpuštění sněmu kroměřížského uhodil na směr, s kterým jsem docela souhlasiti nemohl, obmezil jsem činnost svou v redakci na překládání a vysvětlování zákonů, až jsem posléze, nechtěje déle ani prostředně účasten býti toho, čehož jsem schvalovati nemohl, v červenci 1849 Vám dal výhost. Že jsem smýšlení svého, co jsem byl v redakci Vaší, nesmlčoval, toho nejlepším svědectvím jest Vaše o mně mínění, kteréž jste mně do očí i přátelům Vaším jako věc obyčejnou vyslovoval, že náležím k nejkrajnější pravici. — Po odstupu od „Nár. Novin“ žil jsem v soukromí svým studiím. Teprve v únoru 1850 přijal jsem podanou mi na čas příležitost k praktickému vycvičení se v řízení úředním v ministerium vyučování. Ve Vídni seznámil jsem se s p. drem. Beckem a chutě přistoupil jsem k návrhu jeho, abysme hleděli založiti mírné české noviny ve Vídni. Účastenství v tomto podniknutí jsem nikde netajil, aniž mi toho bohdá jest zapotřebí, jakož jsem Vám samému v Praze, tuším že 15. června v přítomnosti p. dra. Šebka, celý náš úmysl vyložil a tím sám první opatřil Vám důkazy, s kterými nyní proti „Denníku“ vystupujete s takovým hlukem. — Co se týče hrab. Lva Thuna vyznávám, jako jsem to vždy činil, že ho ctím co muže šlechetného, o kterémž jsem pevně přesvědčen, že mu blaho národu českého opravdu na srdci leží a že ho ctím ne teprv od těch časů, kde se stal ministrem. Jest-liže úslužnost k muži šlechetnému, jehož zásady veřejně vyslovené národu považuji za prospěšné, jmenujete faktorstvím, milerád to přijímám. — Z toho všeho račtež posouditi, zda-li jsem kdy od Vaší strany přeběhl, anebo šel-li jsem spíše vždy tou cestou, na kterou mne přesvědčení vedlo. Co jsem při „Nár. Novinách“ pracoval, nemám příčiny zapírati, i jsem hotov každý článek tehdejší i nyní podepsati. — Druhou výčitku na mne vrženou, jakobych co dělám, dělal z nějakého zisku neb úplatku, prohlašuji zhola za mrzkou klevetu, vyzývaje Vás samého úsilně, abyste, znaje mne osobně z tak dlouhého obcování, vytknul mně jedinou špatnost, která by dobrou mou pověst v životě soukromém neb veřejném mohla pokaliti.

Ve Vídni, dne 20. srpna 1850.

Josef Jireček.

Havlíčkova odpověď na to:

„Neuznávaje zde ani potřebu příliš obšírně odpovídati na tu velmi obratně sestavenou autobiografii mladého sice, ale jak pozoruji dosti chytrého muže, podám jen abych obecenstvo osobními a dosti špinavými věcmi mnoho nenudil, následující krátké vysvětlení: Bezmála zadarmo znamená zde tolik, že dostával pan Josef Jireček, jsa toho času študent, na měsíc 40 zl. stř. a později 50 zl. stř. Nejednou až do svého onemocnění znamená zase, že ten celý čas nikdy ani nemocen nebyl, a že kromě svých studií právnických a poslouchání jiných neobligátních předmětů, a zaměstnávaje se ještě jinými pracemi, několik hodin denně v redakci nejvíce mechanické věci pracoval. Odjížděje na počátku května (a ne dubna) na tři neděle za příčinou Slovanského sjezdu na cesty, zdevzdal jsem p. Josefu Jirečkovi vedení mechanické části redakce, řízení sněmu ale přijali jiní mužové z naší strany, jak to z pohledu na „Národní Noviny“ toho měsíce každému je patrno. V září 1848 odevzdal jsem dru. Gráblerovi redakci „Nár. Novin“. Pan Jireček odešel proto k redakci „Pokroku“, vládních novin hr. Thuna, že k tomu vybídnut byl, a ne proto, že jsem mu svou nelibost na jevo dal, nýbrž naopak, proti mé radě. Pravda jest, že jsem ku konci září 1848 pana Jirečka vybídnul, aby zase vládní noviny opustil a zase k „Nár. Nov.“ přešel, což také učinil; že ostatně příchody a odstupy p. Jirečka od opposice k vládě a naopak v dobrém jsou spojení s během událostí a jmenovitě s osudy hr. L. Thuna, pozná každý bez našeho výkladu; že je však obecenstvo na „Národ. Novinách“ nikdy nepozorovalo, v tom nám každý přisvědčí; že však p. Jos. Jireček o hraběti L. Thunu vždy tak nemluvil jako nyní, jest mi nejlépe povědomo; že bych se byl od p. Josefa Jirečka poprvé o „Víd. Den.“ byl dověděl, není pravda.

Jest-li jest tedy p. Jos. Jireček politický přeběhlík neb není, vidí každý z těchto fakt. Jest-li ale šetrně jedná, potahuje bez potřeby jméno p. Šafaříka, jenž nechtěje se do politiky míchati jen svým vědeckým pracím žije a především pokoj míti chce, a proto na vzdor všem nabízením žádný úřad od vlády přijmouti nechtěl — to zanecháváme soudu obecenstva.

Konečně prosím jen p. Josefa Jirečka, aby nikdy neříkal, že by se byl ode mne něčemu naučil, — poněvadž bych si to dle mého subjektivního náhledu nikdy za čest pokládati nemohl.

K. Havlíček.

Neminul než týden a spor o povahu i barvu „Vídeňského Denníka“ byl rozhodnut. Nadešlať konečně chvíle, k níž se absolutismus již přes rok chystal: chtěli nám vyrvati správu naší Prahy! Náhle jest posavadní svobodomyslný volební řád pro obec pražskou zrušen a oktrojován nový, ušitý schválně na tělo straně německé a zpátečnické, kterým mělo býti posilou byrokratie stůj co stůj pomoženo v Praze k vítězství nad námi. Pod vládou bodákův, za nejtužšího stavu obležení vypsány volby!

Ultraněmci, fanatikové pořádku za každou cenu, sedmašedesátníci, úředníci, veškeří živlové vládní a nám úporní shlukli se tu po dlouhých přípravách, samým místodržitelem, bar. Mecserym řízených, pod praporem Haasovy „Mittelparteie“ v jediný tábor proti nám, aby vyrvali národu českému srdce jeho, aby vtiskli opět Praze ráz německého města. Což divu, že celý národ v rozechvění nejvyšším pohlížel ku Praze, že každý věrný Čech modlil se v duchu za vítězství strany národní, strany měšťanské besedy; každému bylo jasno, jaká pohroma hrozí nám, padne-li ke všemu i Praha v moc oněch živlů vládních, jejichž farizejské ujišťování o indifferentismu národním odbyla nejtrefněji ona žena z lidu pražského, která, čtouc na plakátech Mittelpartaje: „Nám je vše jedno, ať Čech nebo Němec“ — hlasitě se zasmála: „Ano, ať si je Čech nebo Němec, jen když je Němec!

Nikdy ještě neviděla Praha takého boje volebního, jaký sveden 29. srpna 1850. A výsledek jeho? Padli jsme! Přes to, že jsme měli 21.398, vládní Mittelpartaj pak toliko 8491 hlasů, ona zvítězila v obou prvních sborech a dostala tím do zastupitelstva Prahy 50 kandidátů svých, naše měšťanská beseda však toliko 40. Vaňka stal se purkmistrem, Ondřej Haase jeho náměstkem, — Praha byla nám pro 10 let vyrvána! Možno si pomysliti jásot všech vládních a nám nepřátelských listův. — Nuže, tu musel konečně i „Vídeňský Denník“ s barvou ven.

Tu se muselo ukázati, je-li s námi neb proti nám, měl-li pravdu Havlíček nebo Jireček. A ukázalo se! Nepokrytě přál „Vídeňský Denník“ v rozhodném tom zápase straně německo-zpátečnické, vydávaje ji za pravou přítelkyni našeho národa a podezřívaje naproti tomu stranu naši jako stranu výstředních radikalistův, od které prý se má národ náš pro zachránění své národnosti co nejúplněji odtrhnouti. Oni Kiemannové, Pleschnerové, Haasové, Walterové, Volkmannové, Worowkové atp. byli „vlastencům“ z „Víd. Denníka“ těmi pravými přáteli národa našeho, kdežto kandidáti měšťanské Besedy, jako dr. Václav Bělský, dr. Brauner, Frant. Palacký, dr. Josef Frič, Bedřich Hanke, dr. Pinkas, dr. Trojan, mlynář Jan Slavík, pokrývač Fr. Jaroš a podobní, od let osvědčení našinci, byli mu samými „výstředníky“, „radikálními monopolisty“, kteří chtějí národ svésti.

Upíral straně naší všechen „zdravý smysl“, viděl v ní jen samé „hanebné radikalisty“, „demokraty“, rovnal její vůdce, jako Havlíčka, ku pověstnému škůdci zemskému Koldovi Náchodskému. — Pod záminkou, že prý blaho národa českého toho žádá, aby padla posavadní národně-liberální strana, která uznávala za vůdce své Palackého, Riegra a Havlíčka a která prý zle uškodila věci naší tím, že svoje politické, „nemožné snahy“, totiž osud svého „federalistického a konstitucionalistického“ programu slučovala s národností naší, „Víd. Den.“ od počátku předstíral, že prý je orgánem jakés české konservativní strany a že vychází, aby stranu takovou v národě našem organisoval. Nuže, nyní bylo jasno, jakou to stranu „Víd. Denník“ chce v Čechách organisovat. Nyní, když plesal nad vítězstvím německých absolutistův, nyní, když z porážky naší strany tak Jidášsky se radoval, nyní, když tomu poraženému, nešťastným výsledkem voleb pražských hluboce zarmoucenému národu našemu vyťal palčivý políček, řka, že prý ty volby pražské, tedy ta výhra sedmašedesátníků a ultraněmců jsou „nejskvělejším důkazem“ politické probuzenosti národa českého, nyní věru mohl viděti každý, kdo měl oči k vidění, čí chleba jí a čí píseň zpívá ten vídeňský orgán pánův Jirečkův a Votkův.

Odtud přibral přirozeně zápas mezi „Slovanem“ a „Vídeňským Denníkem“ jiné podoby. Hádka o původ listu Jirečkova byla skončena, nastal boj o zásady a směry, kterýž poskytl Havlíčkovi nejlepší příležitost, aby svým znamenitým pérem vychovával národ náš v tom zdravém duchu otcův našich husitských, v tom světle svobody práva a pravdy, v tom duchu poctivosti a síly české, která po věcích opět v něm byla vyrostla do květu nejkrasšího.