Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XXXI. Duch a srdce

Karel Havlíček Borovský Karel Tůma
XXX. Výprava proti „Slovanu“	XXXI. Duch a srdce	XXXII. „Vídeňský Denník“

Údaje o textu
Titulek:	XXXI. Duch a srdce
Autor:	Karel Tůma
Zdroj:	TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl druhý. Kutná Hora : Karel Šolc, 1885. s. 401–407. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

Účel slovanské politiky Havlíčkovy jest, přivésti všecky západní a jižní kmeny slovanské do spojení a skrze toto spojení pojistiti každému z nich svobodu a rozkvět života národního. Proto musíme k tomu směřovat, aby se zřízení Rakouska tak přetvořilo, jak toho zapotřebí jest k naším potřebám. Poněvadž ale centralistická vláda nejen k dosažení našeho účelu nepomahá, nýbrž naopak ještě překáží: musíme tedy hledět na cestě opposiční dosáhnouti proti vládě svého cíle. „Cesta, na které vláda nynější jde, jest centralisace se zdánlivou, stavovskou konstitučností a zdánlivou rovnoprávností; cesta naše jest federace s opravdovou, demokratickou konstitucí a s opravdovou rovnoprávností. Tyto cesty jsou sobě zpříma protivné a nemůže tedy nikdo zároveň s vládou a s námi držeti, tak jako nikdo nemůže býti spolu v ohni a ve vodě… Tu přestává všeliké chytráctví a stavění se na obě strany, které právě nyní u nás v Čechách módou býti začíná; kdo není s námi, jest proti nám, musí každá strana takovým — špekulantům do očí povědíti a nenechat nikdy platit ty známé již výmluvy o prostřední cestě, o mírnosti atd. Mírnost nezáleží v tom, abychom s nikým zcela nedrželi, nýbrž s každým trochu, abychom opatrně čekali a neměli žádné zásady a žádné přesvědčení; mírnost záležeti může jedině v tom, že své přesvědčení nikomu násilnickými prostředky vnucovati nechceme, že své zásady na cestě rozumové, skrze poučení a důkazy rozšiřujeme atd.

Máme-li však na cestě opposiční k nějakým výsledkům dojíti, zapotřebí jest nám především dobré organisace a souměrného, dobře vypočteného působení. Až posud držel nás pohromadě více instinkt, cit společného nebezpečenství, společné náklonnosti; zapotřebí jest ale, abychom nyní již s úplným vědomím o účelu svém a o prostředcích dále pracovali, jakožto dobře zorganisované strany. Svazek vzájemné podpory a ochrany mezi Poláky, Čechoslovany, Jihoslovany a Rusíny, jest jediný pravý základ svobody slabších, středoevropejských národů, jest to amphyktionský spolek k hájení práv proti mocným škůdcům a násilníkům. Ne dosti však na tom, abychom jen my slovanští kmenové mezi sebou ve stálém spojení byli; zapotřebí jest, abychom též i s neslovanskými národy, s kterými máme společný osud a společné snažení, srozuměti se hleděli.

Především sem náleží Rumunové, pak i Vlachové a z části také i sami Maďaři. Nevyhnutelno jest nám ale, abychom my Čechové co nejdříve zřídili si spolek politicko-národní, jenž by jakožto hlavní sbor na čele stál všelikého našeho národního počínáni. Jestli obležení v Praze brzy nepřestane, musíme věru prozatím zříditi takový spolek někde jinde, kde zákon associační platnosti má. Bez takového střediště jest celé naše působení jen roztrhané a nemůže vésti k žádnému vydatnému prospěchu.

Druhé naše přičinění musí pak býti, aby naše politické časopisectví nějak řádněji zřízeno bylo a více podpory nalezalo, nejen hmotné peněžité, nýbrž čehož více ještě se nedostává, duševní spisovatelské. Považme, že nyní „Slovan“ a „Večerní List“ jsou alfa a omega celé české neodvislé žurnalistiky. Jak daleko jsme tu již za rokem 1848 nazpět, kdežto jsme měli tolik časopisů!

Emancipace od němectví musí být v každém ohledu naše heslo a proto budiž studium jazyků a literatur románských, zvláště pak anglické a francouzské hlavní péče našich nadanějších a vzdělanějších mladíků. Toto studium přesvědčí každého, kterak největší čásť vzdělanosti německé a veškeré ty zásoby knih a myšlenek, s nimiž Němci naproti nám tak rádi se chlubívají, vážena jest od Angličanů a Francouzů a kterak pro nás velice prospěšno bude, nabírati zrovna z pramene tam, kde se nám nabírání milerádo popřeje beze všelikého vychlubování a vyčítání. Politování hodno jest, že ani nemáme ještě pomocných filologických spisů v našem jazyku, k naučení se angličině a frančině, ačkoli Rusové a Poláci mají v tom ohledu velmi dobré práce, jichžto i my použíti můžeme a dle kterých by téměř hračka byla českoanglické a českofrancouzské mluvnice a slovníky sestaviti, kdyby jen někdo se v práci tu uvázati chtěl.

V tom ohledu musí se naší Matici spravedlivá předhůzka činiti, že ve vydávání spisů svých příliš náhodou a passivně se říditi nechává a málokdy aktivně na vypracování a vydání jistých potřebných a užitečných spisů působí.“

Přicházeje k nejtruchlivějšímu zjevu Slovanstva, k mrzuté otázce polsko-rusínské, Havlíček odhodlaně mluví bratřím Polákům do duše, aby se již probrali ze své slepé úslužnosti k Římu, „která je zabila“, aby se nepropůjčovali dále Jezuitům za nástroj proti Rusínům, a přestali toužit po zemích rusínkých, které jsou pro ně docela ztraceny: „S tím samým právem jako Poláci, mohli bychom i my Čechové vydávati jazyk rusínský za pouhé nářečí češtiny, alespoň každému kdo češtinu, polštinu i maloruštinu zná, vždycky větší příbuznost maloruštiny (rusínského nářečí), s češtinou než s polštinou do očí padnouti musila.

A kdyby byly okolnosti historické jiné, kdyžby ku př. byli Čechové za časů husitských se svými liberálními a svobodomyslnými zásadami zvítězili, a kdyby v jisté míře zůstávajíce, nebyli mezi sebou dali vzniku tolika přepiatým sektám, kdyby pak byli od toho času ustavičně duševně i materialně postupovali: kdož ví, jestli by nyní nebyla čeština spisovním jazykem všech Slovanů a jestli by se všechna ostatní nářečí Slovanů nepovažovala za dialekty češtiny.“ — Ale po čem veta po tom veta a Poláci by měli ustati ve svém dychtění po obnově veliké Polsky v „dávných prvotních hranicích“, kterážto touha marná jest pramenem veškeré jejich chybné, neslovanské politiky. Doufajíť stále v pomoc nepřátel Ruska a nenahlížejí, že jich každý pouze za nástroj svůj zneužívá a pak opustí, kdežto pravá spása kyne jim jedině v bratrském svazku s ostatními kmeny Slovanskými: „Poláci,“ jsou slova Havlíčkova, „přeceňují své síly a bychom se tak vyjádřili, stydí se ve své šlechtické pýše vstoupiti s námi ve spojení. Za krátký čas ale přijdou Poláci na ta místa, kde i my i Jihoslované budem dále v moci než oni, a pak jistě se s námi spojí, jen aby to nebylo — pozdě! Poláci musejí upustiti docela od všelikého panování nad Rusíny a třeba to bylo pod firmou bratrství cum reservatione mentali; oni mají uznat Rusíny za zcela sobě rovný slovanský kmen a ještě více, oni se tak dalece zapříti mají, aby odřeknouce se navždy krajů od Rusínů obývaných, ještě i Rusíny sami všemožně podporovali ve zvelebování jejich nářečí a v povznášení národu; oni sobě musejí z Rusínů, které až dosud jen za své sedláky na veliké šachové partii považovali, učiniti sobě pevné, upřímné spojence: to jest dle našeho přesvědčení jediná cesta, na které Poláci také sami k něčemu dojíti mohou.

Snad mi namítne některý: Umíte vy Čechové nám dobře raditi, ale sami též prohlašujete Slováky za nářečí své a chcete, aby s vámi jednu spisovní řeč měli. Na to odpovídám: Okolnosti jsou zcela jiné; my Čechové nikdy jsme ještě politicky nepanovali nad Slováky jako Poláci nad Rusíny a národ slovenský posud nic zlého od nás nezakusil. Ale kdyžby ještě nyní veliká většina Slováků na tom stála, že chtějí býti Slováci zcela zvláštním slovanským kmenem, že chtějí založit a mít svou zvláštní literaturu: budu já, ačkoliv jsem zcela jiného přesvědčení, první, který tuto vůli jejich za pravidlo pro sebe uznám a jim jakožto samostatnému slovanskému kmenu ke společnému bratrskému svazku a k vzájemné podpoře zase ruku podám, neboť jsem se naučil vůle každého a svobody nade všecko vážiti.“

Co se ale nás Čechů samých týče, kladl nám přede vším jistou disciplinu strany na srdce: „Dvě chyby se v tomto ohledu mezi námi zvláště pozorují: totiž někdy příliš lehkomyslná důvěra a někdy zas příliš zbytečná nedůvěra. Obojí jsme v r. 1848 a 1849 bohužel velmi často pozorovali. Jak mnohým, kteří posud ničím nedokázali ani schopnost svou, ani obětovnost nějakou k národu a péči o jeho blaho, věřilo se tenkrát neobmezeně; a přesvědčili jsme se nyní, že mnozí z nich v čas nebezpečí docela umlkli, aneb dokonce veliký skok od nejostřejšího radikálství až k vládní služebnosti učinili. Na druhé straně ale jsme zase museli v těchto letech slyšet ostudit i od upřímných našinců muže, kteří již celý svůj život neunaveně pro národ pracovali a kteří by s velikými schopnostmi svými chloubou byli každého národa, a proč? — proto, že některé jejich myšlenky byly jiné, než ty, které se tehda podle panující módy za samospasitelné pokládaly! Věru, v tomto ohledu nemůžeme dosti důtklivě naší straně na srdce položiti následující pravidlo: Když pozorujete, že některý muž, mající již zásluhy o národ a dokázavši již mnohými spůsoby své upřímné vlastenectví, v některé věci jiné projevuje smýšlení než vy, varujte se, abyste ho hned proto za nějakého zrádce nepovažovali, abyste hned nějakou hanebnou neb sprostou příčinu této jeho myšlenky nehledali. Přejte každému jeho osobní přesvědčení v některých věcech, neboť není možné, aby všickni lidé smýšleli o všech věcech docela stejně a jako podle komanda.“ —

Toto právo osobního přesvědčení hájil Havliček co pravý muž svobody proti každému a při každé příležitosti: „Jest-li psáno stojí, že bude jeden ovčinec a jeden pastýř,“ odpovídá na př. absolutistům církevním, „nemyslí se to o Vašem nadutém, nesnášelivém učení, kdežto se ustavičně hryzete, nýbrž jedině o té snášelivosti, kterou neznáte a kterou potupně Voltairstvím jmenujete. Nikdy zajisté nebudou lidé jednoho smýšlení; kdo to myslí a věří, rouhá se Bohu a důstojnosti lidské, neb žádá, aby byli lidé — špalky (a ani špalkové nejsou jeden jako druhý)! Možné ale jest a tuším, že se navzdor Vám docílí, že lidé rozličného mínění nebudou sebe proklínati a sežírati a do pekla odsuzovati, nýbrž bratrsky se snášeti a to jest, co znamená jeden ovčinec a jeden pastýř.“

Těm pak některým naším národním absolutistům, kteří již tehda znali virtuosně zneužívati hesla „svornosti“ k zakřikování každé jim právě nelibé kritiky, samostatné myšlenky a snahy, kteří svinuvše opatrně prapor i od Havlíčka žádali, aby „pro tu milou svornost v Čechách“ učinil taktéž a svou „zámeznou oposicí zbytečně vládu nedráždil“, těm pak strhl škrabošku jediným epigramem:

„Takto svornosti té vaší smysl zní:
     „„Dělej ty, co chceme my!““
U mne tedy zase svornost znamená:
     „„Dělejte vy, co chci já!“““

Hlavu takto obrněnou možno sraziti, nikdy ale oblomiti. Havlíček stál uprostřed hroutícího se světa ústavnosti rakouské jako onen vojín antický, jenž troufal si kopím svým podchytiti padající klenbu nebes. Vzorem jest mu onen chrabrý, nepodajný John Hampden z dějin anglických, jehož památný boj za právo proti násilí Havlíček také ve „Slovanu“ znamenitě vylíčil, aby učil náš lid řádnému zákonnému odporu proti vládě, mající zákon a právo na rtech, ale libovůli a násilí v srdci: „Když některá vláda jisté zákony svobody zřejmě zrušiti se bojí neb stydí, přece však velmi ráda by se zbavila nepohodlí jejich: hledí obyčejně všelijakým postranním způsobem užívání těchto zákonů každému učiniti nemožným, aby takto zákony sice na papíře platící v životě nebyly ničím. Při takové příležitosti nastává pro řádné občany doba zákonnitého odporu: aby totiž, neštítíce se žádného nepohodlí a žádných postranních následků od užívání svého zákonného práva nikterak se odvrátiti nedali a přinutili vládu, buď aby zákony tyto zcela násilnicky zrušila, aneb je zachovávala.“

I nechť mnohdy na pohled ani nestojí užívání oněch zákonův svobody za to nepohodlí, za ty útraty a za to nebezpečenství s ním spojené; „proto přece,“ zní hluboké slovo našeho nejupřímnějšího vychovatele národního, „proto přece jest zákonný odpor mnohem užitečnější pro národ než by si někdo myslil, neboť tuží smysl pro právo a svobodu a budí samodůvěru ve mnohém.“

Kdyby ale byli nepřátelé tohoto žulového muže mohli pohlednouti za záslony onoho osamělého přívětivého domku na „Kolmarku“ kutnohorském, aneb u večer letní v onu stinnou zahradu za ním se rozkládající, byli by uzřeli člověka srdce neskonale jemného a laskavého, který po celé hodiny kochává se z dvouletým děckem, svým drahým „ježkem“, jak přezdíval svojí Zděnčinče — a pln jest nejněžnější péče o zdraví a spokojenou mysl své šlechetné Julie, jejíž bledá tvář pohříchu prozrazovala chorobu hlubší, než láska Havlíčkova tušiti mohla. Doufal a těšil se, že zdravý ten vzduch venkova vrátí zbožňované ženě bývalou křepkost a sílu, i vděčil z té příčiny osudu, že jej vypudil z Prahy v tuto svěží zeleň zahrad kutnohorských, která i jemu skytala žádoucího zotavení. Zkrátka, uprostřed tvrdého válečného táboru zbudoval sobě Karel náš ve své domácnosti skrovné přemilý útulek klidu, jemnosti a lásky, v nějž mívali přístupu ovšem jen přátelé nejdůvěrnější, kterýchž sobě Havlíček s velikou bedlivostí byl vyvolil, jímž ale pak zůstalo otevřeno srdce jeho do dna. Kromě tomuto hloučku druhův milých, mladších i starších, studentův, řemeslníkův i hospodářův, bývaly však dvéře domku Havlíčkova vždy volny každému, kdož „nesl kříž tohoto světa“ a hledal zde buď rady, buď pomoci v nouzi své.

Pro člověka ubohého, trpícího učinil Havlíček vše. Býval-li již v Praze pravým otcem chudých, snaživých studentův, v Kutné Hoře nebylo jinak. Na radu pak přicházeli k němu lidé z širého okolí; nejčastěji rolníci za příčinou svých obecních záležitostí, jichž byl Havlíček znalcem nad jiné výborným. Jeho spravedlivost a rozvaha, jeho znalost života selského, jeho pronikavý, vždy k obecnému dobru pohlédající rozum, naplňovaly lid neobmezenou k němu důvěrou. Jak on poradil, jak on uznal, tak se stalo. Postihnuv faleš, předsudky, sobectví aneb křivdu, Havlíček rozhorlil se s celou prudkostí své letory a pověděl zvykle svoje mínění, komu náleželo, co nejostřeji. Ale nic nevadilo: neboť prchlivý hněv hnedle opět ulehl a Havlíček znal potom tak jasně a s takou vroucností svého hlubokého citu právního vyložiti, na čí straně je křivda a na čí právo, že přesvědčil každého. O dobročinnosti Karlově slyšmež pak svědectví jednoho z bývalých politických jeho odpůrcův, Jana E. Sojky, jenž ve své úvaze („Naši mužové“, str. 805), praví doslovně:

„Současníci vinili Havlíčka na mnoze z jakési urputnosti a příkrosti v pospolitém životě; než tyto vlastnosti byly pouhou skořápkou, kteráž jádro zdravé v sobě zavírala. Zdálo se, jako by byl býval zatvrzelý, a přece v prsou jeho tlouklo srdce velmi měkké, velmi citlivé. On byl člověk dobrosrdečný; on prokazoval nešťastníkům mnohá dobrodiní a v tom ohledu činil často více, než materielní síly jeho stačily… Na živě jsou dosud ti, kteří by dosvědčiti mohli dnes, kterak Havlíček-Borovský dobročinil svým bližním. Avšak on to nečinil jako ostatní; on nehlásal v novinách, mnoho-li jej to dobrodiní stálo; nikoli, on se těšil z toho, co dobrého učinil, a chvály veřejné nebyl žádostiv.“

Takový byl člověk, o jehož zničení té doby ukládal celým aparátem absolutismu všemohoucí ministr Rakouska, Alexandr Bach. Takového občana dal stříci a pronásledovati jako nejnebezpečnějšího škůdce společnosti lidské, takového muže hleděl zlehčiti v očích národa a zkaziti hmotně založením proti němu „Vídeňského Denníku“ pomocí někdejších přátel a spolupracovníků Havlíčkových, kteří nyní dali se najati k službám jidášským!