Otevřít hlavní menu

Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XXXVII. Politický charakter

Údaje o textu
Titulek: XXXVII. Politický charakter
Autor: Karel Tůma
Zdroj: TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl druhý. Kutná Hora : Karel Šolc, 1885. s. 496–508. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Karel Havlíček Borovský

Muže poctivého a rázného, který v chrabrém rozechvění posledními silami brání svatou věc poražených: přirozeně nic nemůže trpčeji dojati, ba pobouřiti, nežli zmáhající se plazivost a pronevěra k zásadám, než pohled na prospěcháře kradoucí se ze řad krvácejícího národa ku stanům vítězův…

„Tak jen pochlebujte, jen se plazte, chvalte již proto, když vás nevinně nemrskají!“ — hřímal Havlíčkův hněv v té době zoufalé proti všem těm rozmilým vlastencům, kteří za bídným heslem: nemůžeš-li přeskočit, podlez, hleděli se přilichotit mocné centralistické vládě dotírajíce se k lemu jejího roucha hyperloyálními kroky, zříkáním se své minulosti a osvědčováním své pokorné úslužnosti. Takových opatrných diplomatův přibývalo tehda u nás až mráz obcházel; a nebezpečí spočívalo v tom, že lidé ti ještě troufali se vydávati za dobré našince, že točili věc tak, jako by vše to činili jen z ryzí lásky k národu, jehož věci prý na ten čas nic nemůže hůře uškoditi, než podobná tvrdohlavost, a podobná oposiční ráznost, jakouž bojoval Havlíček. Nuže, on tedy posvítil lidu na tyto novomodní vzory vlastenectví! Což mu po tom, že udělá sobě nových nepřátel, kteří mu neodpustí ani za hrobem. Viděl plížící se nebezpečí a šel srdnatě jemu vstříc. Bič hněvné satyry Havlíčkovy neustával svištěti hnilým vzduchem. Vizme pro příklad, jak zmrskal servilní ty šosáky Pražské i Opočenské, kteří na daný pokyn počali vládě Schwarzenberk-Bachovské posýlati adressy důvěry a díků za to, že prý svou výbornou politikou zachránila mír Evropy! Pražští šosáci, jež byl „Vídeňský Denník“ pasoval na pravé vlastence, velice zakládali si na tom, že z Prahy dán první příklad „dobrého smýšlení“. Ale Havlíček jim nemilosrdně kazil radosť: „Pražským pánům dobře smýšlejícím — napsal — spadlo znamenitě na ažiu. Jak to? Oni nejsou první, kteří poděkovací adresu zaslali knížeti Schwarzenbergovi. — A kdo je předhonil v plnění sladkých povinností pokojného, dobře smýšlejícího občanstva? Kdo jim uhnal v této pochlebnické honbě o závod první místo? Opočenští! Neboť oni již týden před tím svou poděkovací adresu zaslali „za zachování pokoje a míru evropejského a za uchránění a zmocnění se celého Rakouska“. Nyní by měla věru zase celá Evropa zasýlati opočenským poděkovací adresy za to, že jim (Opočenským) pokoj a mír a blaho celé Evropy na srdci leží! Ostatně má ale tato neobyčejná loyálnosť Opočenských zcela jiný háček, a zakládá se na biblickém slově: Tlučte a bude vám otevříno! Oni házejí — jak přísloví německé zní: jitrnicí po šunce. Jitrnice to jest totiž ta loyalnosť, a šunka, kterou touto jitrnicí sraziti doufají, jest tak nějaký — okresní soudek, neb jiný úradek pro Opočno. Známo totiž, že se Opočenští svého času velmi úsilně ucházeli o nějaký c. k. úřad do svého města. Všechno vynaložili tenkráte na to, děkovali za oktrojovanou ústavu (a implicite za rozpuštění sněmu, ačkoli dřív poslali tuším adresu důvěry ke sněmu) a kdo ví, nedali-li všem ministrům čestné měšťanské právo na Opočně! Ale nadarmo, nedostali přece žádný úřad. Však nyní se praví, že lord Palmerston, aby zahanbil tvrdosrdečnou rakouskou vládu, chce učiniti Opočno sídlem anglického konsulatu.“ — Že vládní listy pro to zuřivě na Havlíčka se shlukly, že mu přezdívali terroristů, že „Vídeňský Denník“ nazýval jej „Tureckým trojbunčužným pašou“: vše to bylo zcela logické a dokazovalo jen, kam by to v oné kritické době bylo s námi spělo, kdyby Havlíček byl přimhouřil oči, a zůstal vlažným vůči tomu rušení povinností mravných k národu, vůči tomu chameleonství, jež trhalo den ke dni povážlivěji přední naše řady. — On ale bděl jako svědomí národa, neúprosný, neporušitelný a neochvějný. „Amicus mihi Plato, amicus Aristoteles, sed magis amica veritas“ — bylo jeho zásadou a od pravidla toho neučinil výminky, nechť šlo o kohokoliv, nechť slul Jelen nebo Picek, W. W. Tomek nebo Jakub Malý, Jan Kollár nebo Pok Poděbradský.

„Bývalý český dějepisec — nyní domácí a hospodářský leibhistorikus u hr. Thuna pan W. W. Tomek počal s celým svým titulem psáti do „Vídeňského Denníku“ politické úvodní články“ — oznamoval jednoho dne „Slovan“ čtenářstvu svému a přičinil k tomu zároveň toto vysvětlení: „Jak známo ustanoven jest pan Tomek od hr. Thuna za professora na universitě pražské; ale poněvadž centralisace nedopouští, aby byl v Praze professor českého dějepisu, kterému p. Tomek rozumí, musel se státi professorem rakouského dějepisu a jíti na nějaký čas do Vídně přiučiti se tomu, co bude přednášet. Plat professorský běží již panu Tomkovi nyní, ačkoli nepřednáší, a kromě toho má po ten čas, co bude studovat ve Vídni, měsíčně 100 zl. stř. přídavku. Že při svých studiích a dietách má tolik času ještě, aby mohl psáti články do „Víd. Den.“, jest lehce pochopitelno.“

Tomek replikoval na to ve „Vídeňském Denníku“: „Je-li české obecenstvo takové, jak si je pan Havlíček představuje, může být, že časem on jedinký zůstane hodným a všickni jiní, kdož se opováží veřejně promluviti, budou nepoctiví lidé. Já toho štěstí nebudu jemu nikdy záviděti, a přeji si jen, aby z toho hodně mnoho dobrého přišlo našemu národu.“ To přimělo Havlíčka jen, aby projasnil panu Tomkovi a soudruhům stanovisko svoje těmito lapidárními rysy:

„Dle mého mínění je v dobách tak důležitých a rozhodných jako naše velice zapotřebí, aby každý držel svou stranu, a jmenovitě, aby nikdo nemohl býti na dvou stranách. Kdo zřejmě ke straně vládní přistoupil, buď si to z jakýchkoli příčin, nesmí přece očekávati od nás, od strany protivládní, abychom jej ještě dále za svého považovali! My zde ovšem ve „Slovanu“, jsouce již skoro poslední časopis neodvislý, máme tu smutnou povinnost, býti zároveň veřejnou policií naší strany, ku které náležíme, a nemůžeme v tomto ohledu nikoho šetřiti, a musíme zřetelně zaznamenati všeliké změny, které se přihodí v šematismu národní a liberální strany a speciatim jmena spoluoúdů ze společnosti vystoupilých. To patří k pořádku. Ostatně, kdo s kočkami do spolku se dal, bude asi myši nadarmo ubezpečovati, že jest také jejich dobrý přítel.“ — — A hned na to, jakoby s oblak spadl, tento citát z historie o Husovi a jeho úhlavním nepříteli Štěpánu Pálči: „Mezi tím časem však, když se věc počala týkati samého papeže a vyšších věcí, dostal strach před usilováním o opravy a postavil se v čelo strany, proti které před tím byl bojoval; tak též mnozí jiní posavádní oprav zastavatelé. Více, jak se zdá, bylo těch, kteří takto jednali z jiných ohledů než-li z přesvědčení; neb i Páleč v důvěrné rozpravě před samým Husem, když bjda řeč o jistých artikulích od papežských legátův strany odpustků vydaných, pravil, že obsahují bludy makavé; nicméně u veřejnosti, jak pověděno, jináče se zachoval“… „Takto“ vyzněl nyní kaustický vtip Havlíčkův, — „čteme o Štěpánu Pálči v dějinách university Pražské, které sepsal také W. W. Tomek, ale toho času jiný Tomek, než který nyní píše ve „Vídeňském Denníku“.“

Možno-li ještě charakteričtější byl však zápas, v němž setkal se Havlíček té doby s Janem Kollárem. Proslavený tento básník a učenec slovanský nebylť od několika let bohužel také již více tím Kollárem, který v mladí svém zapěl Slovanstvu onu velkolepou epopeji.

Bolestí palčivou zachvěla se veškerá poctivá Slovač, když roznesla se po ní novina, že její Jan Kollár, její pěvec nejslavnější v maďarském listu „Kossuth Hirlap“ nejen odříká se, ale přímo zatracuje ten svůj lid slovenský, který povstal roku 1848 na obranu své národnosti proti násilníkům maďarským. K neuvěření a pohříchu přece pravda. Číslo jmenovaného Košutovského listu ze dne 24. září 1848 skutečně obsahovalo vlastní manifestaci Kollárovu, v které pravil, jak prý z lásky k vlasti (maďarské) se osvědčuje, že nemá žádného účastenství v popuzování Slováků v hořejších župách, že pokládá toto vzbouření dle svého nejvroucnějšího přesvědčení za nezákonné a ohavné, ba že již po kolik let společně se superintendentem Szeberényim proti zaslepeným původcům jeho bojoval a lid slovenský před scestím varoval, na které jej svésti hleděli. — Takto mluvil Kollár o Hurbanovi, Štúrovi a Hodžovi! Tak se jich odříkal a k onomu maďaronu Szeberenyimu se připojoval, který své povstalé krajany nazýval „cizou holotou“… Havlíček nemohl ani svým zrakům věřit. Otiskl sice k vůli historické důležitosti veletrapné to osvědčení v „Národních Novinách“ ze dne 5. října roku 1848, avšak ze šetrnosti ku pěvci „Slávy Dcery“ nedodal k němu než jediné věty: „Přijde na to, není-li vynuceno.“ Tak tomu skutečně bylo. Zůstav ve zbouřené Pešti, Kollár strachoval se pomsty maďarské. Když pak stihly tam zprávy o vzbouření se Slováků, tu on v ouzkosti o život hleděl se spasiti takým nehodným zapřením svých bratří a přátel. A jakoby tehdy kletba byla obestřela jeho duši, odtud potácel se na šikmé ploše od své někdejší jasné výše vždy dál a hloub.

Dosáhnuv z jara r. 1849 professury slovanských starožitností a bájesloví na universitě Vídeňské, již příštím rokem přestal přednášet česky a volil němčinu, aby prý více posluchačů měl. Zároveň stranil se všeho zápasu národa našeho proti vládě nám úporné, naopak klonil se vždy více a více na stranu vládní, až cele se octnul v tenatech německé centralisace. Non plus ultra jeho zbloudilé střelky citové bylo zajisté, když z Meklenburka, kdež ohledával domnělé staroslovanské bůžky a rozličné starožitnosti (o jichž pravosti byl velký spor), dopsal nejprve do „Víd. Den.“ a pak do ještě ministerštějšího „Reichszeitungu“, jak prý na některých těch bůžcích pohanských shledal i neklamně rozpoznal dvoje nápisy, a sice po jedné straně slovanský a po druhé německý, což prý je naprostý důkaz, že oba tito národové, Slované a Němci, původně ve snášelivé lásce a svornosti mezi sebou žili, ba že společné chrámy a bohy měli a že nešťastné národní sočení teprva později nastalo násilným uváděním křesťanstva!

Nuž, nyní toho měl Havlíček dosti; a to tím více, když vládní listy z toho ovšem chutě počaly vytloukat kapitál proti nám a našemu historickému právu v těchto pravěkých, rodných vlastech našich.

Ozval se proto „Slovan“ prvně proti Kollárovi v září r. 1850 takto: „Kdybychom chtěli uštěpačně psát, mohli bychom říci, že další důkazy toho všeho přátelství nacházíme v páně Kollárových „Vysvětlivkách“ ku „Slávy Dceři“ a ve „Slávy Dceře“ samé. Věru nikdo by z nás neřekl, že již za těch časů, „za starých bohů, za boha Peruna“, panovala taková rovnoprávnost, jakou nyní pozorujeme na př. nad vraty Pražské policie. Rádi bychom jen věděli, jest-li se již tenkráte hádali Slované s Němci o to, který jazyk má být v nápisu na pravé straně! Věru, kdyby p. Masch, nebo někdo jiný, kdo v podezření jest, že tyto domnělé bohy, nedávno teprva na špekulaci ulil a dobře prodal za starožitnosti, který je zhotovil tak opatrně, že již na hřbetě má každý svůj signalement a Personsbeschreibung, věru, kdyby někdo z těch ještě se toho byl dočkal, že tito bohové budou jednou důkazem pro — starobylost c. k. rakouské rovnoprávnosti a že ještě tito bohové zuřivého pěvce „Slávy Dcery“ přivedou na jiné smýšlení…, věru že by se musel sám zasmát podařilosti svého díla!

„Pokud pan Kollár, nechav se od fantasie své nad slušnost dále zavésti za hranice skutečnosti a empirie, nasazoval jen Slovany do celé Italie a až k moři do Francouzska atd., nedovolili jsme si nikdy ze slušné úcty k jeho zásluhám veřejně se dotknout této jeho slabosti a na nejvýš jsme si soukromně mezi přáteli někdy zažertovali z jeho veliké fantasie: nyní však, kdežto začíná býti p. Kollár z apoštola Slovanského prorokem „Reichszeitungu“, činíme jej ve jménu jeho pravých ctitelů pozorna, aby si dobře rozmyslil, než učiní krok, kterým zničí všechna bývalá snažení svého nejpěknějšího věku! Nic netrvá na světě věčně, všechna sláva, polní tráva!“

Avšak, — kdy že spomohlo podobné varování? Vždy přicházívá pozdě. Tak i upřímnost Havlíčkova nedosáhla jiného, leč že svrchovaně popudila samolibého výtečníka. Z naduté, urážlivé odpovědi Kollárovy, jež vyšla opět ve „Vídeňském Denníku“, srozuměl Havlíček, že tu již vše jest marné a nezbývá tedy, než povědíti pravdu bezohledně. Nejprve vyrovnal si s Kollárem svůj účet osobní: „Pan Kollár má patrně o žurnalistech velmi středověká ponětí, když mne chce učiti, co jest fantasie, a drží nás vůbec za příliš mělké hlavy, které by snad ani nesnesly hlubších psychologických věd. Musím mu ale rovněž tak hrdě podotknouti, že v redakci „Slovana“, ačkoli se tam píše jenom próza, vždy ještě tolik fantasie a vznešenosti se mezi ostřižky vymítá, co jich nalezáme v posledních zpěvích „Slávy Dcery“.“ — S rovnou hrdostí odmítá Havlíček mentorský tón Kollárův vůči sobě: „Jsemť sice ovšem mladší než pan Kollár, ale proto přece jsem již v tom mužském věku a v těch okolnostech veřejné a známé činnosti, kde jsme odrostli všelikému kantorování a kde muž vedle muže stojí v řadě jako rovně oprávněný. Zkušenost se dle mého mínění nedosvědčuje z matriky a rád bych věděl, čeho bych ze zkušeností páně Kollárovych také byl nezkusil? Narodil jsem se, učil jsem se, prošel jsem trochu světa, sepsal jsem množství spisů, o některých pravili lidé, že stojí za něco, o mnohých pravím já sám, že nestojí za mnoho, byl jsem pronásledován víc než p. Kollár, a jest-li jsem nebyl pastorem, potýkám se za to již mnoho let s celým světem, a jest-li nerozumím bůžkům retránským, — kouřím za to nesmírně silný turecký tabák a divím se velice, kterak muž, jako p. K., spisovatel „Slávy Dcery“, Slovák, v nynější důležité a rozhodné době, tolik „otií“ má, aby mohl prohlížet tyto Střelické skřítky a hospodáříčky. Mně alespoň jest nyní jeden živý a čiperný slovanský hošík, z kterého něco může být, milejší a důležitější, než všechny staroslovanské bůžky, co se jich kde vykopalo a vykopá, ulilo a ještě ulije.

Jen jednu zkušenost p. Kollárovu nemám, totiž, jak by vypadaly moje články — v „Reichszeitungu“ aneb „Vídeňském Denniku“, kdybych byl dříve napsal „Slávy Dceru“: Jest-li ale to jest ta jediná zkušenost, kterou jen ve stáří nabýti lze, prosím Boha, abych se velkého stáří nedočkal!“

A nyní teprv dopřál Havlíček ve „Slovanu“ místa rozhořčenému hlasu z prsou samého Slovenska, který zaduněl nad hlavou Kollárovou jako soud dějin: „Kollárova díla,“ zněla fulminantní ta žaloba synů Podtatránských, „byla ona vis matrix, která nás ospalých Slováků oduševňovala, oheň čisté lásky ku Slovanstvu vůbec, k rodu našemu ale jmenovitě v prsou našich rozněcovala, s našimi úhlavními vrahy nás seznamovala, i poučovala nás, kterak jim s prospěchem odolati máme.

Takéto připravování k budoucnosti zrodilo konečně ono přesvědčení, že přijde čas, v kterém práva naše i úsilím vymáhati za svatou povinnost každého věrného Slovana považováno bude. Čas ten vskutku přišel, příležitost byla nejpohodlnější, jaká se nám sotva tak skoro vyskytne, příležitosti této použili duchem Kollárovým vychovaní mužové; povstali s brannou rukou vydobývat práva rodu svému a celé Slovanstvo, ba i sama vláda rakouská, uznaly toto naše povstání za spravedlivé. Než po hříchu! Kollár — onen slavný Kollár následky svého vlastního mnoholetého účinkování i právo naše ku životu národnímu před světem zapřel!… Od času Svatopluka a jeho zrádného skutku nad Rastislavem, strýcem svým spáchaného, nebylo tuším jemu podobného, až na zapřeni věci Slovenské Kollárovo.

Než, namítne se nám, že se na tehdejší terrorism, u prostřed kterého se Kollár nacházel, ohled bráti má, že tedy opatrnost žádala pro zachovaní své uspokojiti hyeny maďarské osvědčením, s kterým se vskutku nesrovnával. Na takouto výmluvu my žádnou váhu neklademe. Posito eo, že se Kollárovi hrozilo žalářem, ba že ho i šibenicemi nutili, zatratiti hnutí Slováků; či by to byla přece dostatečná příčina, zapříti věc, které prostředně sám byl zvěstovatelem, a která sama v sobě byla nejspravedlivější? Jest-li tací mužové, jako jest p. Kollár, v rozhodné době zapřou národ svůj, což můžeme od jiných očekávati? Jen že, chvála Hospodinu! šlechetní synkové Slovenska, někdejšího svého patriarchu dokonale zahanbili, jakož toho máme příklad na mladých šuhajících, kteří v žalářích, ba i na popravišti postaveni, ani prosbou ani hrozbou se nedali nakloniti ku zapření spravedlivé věci, čímž nesmrtelnou památku po sobě zanechali. — Jest-li kdy, tož zajisté v oné době poskytovala se p. Kollárovi příležitost, oslaviti na věky jméno své, státi se naším opravdivým mučedníkem, jehož památka, co druhého Husa, byla by se po nesmírných končinách Slovanského světa rozléhala. Avšak on zvolil raději pohodlně, bez všaké trpkosti živu býti, při tom ale nedělal si z toho svědomí, odříci se budoucnosti Slovenské, které za mladosti tolik služeb byl proukázal. Teď již pochopujeme, kterak se mají rozuměti jeho slova:

„Životy dva dej mi, srdce volí
oba za Slaviu ztratiti!“

Difficile est satyram non scribere.

Netřeba tuším ani dokládati, jak zazlívali Havlíčkovi všickni ti naší mírní „cnostní a bohabojní“ vlastenečkové tento jeho čin. Jaký to žalostný nedostatek piety, žehrali, jaká prý prudkost politické vášně při Havlíčkovi, která neušetří již ani jména Kollárova!… Vždyť podnes ještě nemohou mu té polemiky ani zapomenout, ani odpustit.[1]

Avšak Havlíčka nezmátli: „Tak dalece naše uznalost Kollárových zásluh nijak sahati nemůže,“ odpověděl „Slovan“ všem těm mravokárcům, „abychom my, když jemu samému na jeho dobrém jméně tak málo záleželo, jeho pohoršlivé skutky mlčkem opominuli. Když p. Kollár buď ze strachu neb z pochlebenství k vládě maďarské svých krajanů veřejně se odřekl, my o tom mlčeli z ohledu na staré jeho zásluhy. Když ale ve Vídni rovněž zase počal tak němčiti a centralistům pochlebovati jako v Pešti maďařil, aniž jsme již toho viděti mohli jinou příčinu, než pouhou svobodnou vůli p. Kollárovu: tuť se nám zdálo zapotřebí nemlčeti dále. Nám se nejedná ani o bůžky Retranské, ani o archeologii, nýbrž o větší věci: Pan Kollár náleží do počtu těch, kteří nyní, vidouce velikou moc ministerstva, uznali za prospěšné a užitečné — (pro sebe) — připojiti se k němu a obarviti před světem změnu korouhve své tím, jako bychom my ostatní, kteří jsme důslední a svým předešlým zásadám věrni zůstali, nějací přepjatci a nesmyslní zuřivci byli, a oni jen šli tou pravou, prostřední cestou. Svět ale za našich časů není již tak krátkozraký, aby nerozuměl, že my (mluvíme jen o „Slovanu“) zůstali jsme takoví, jako dříve, o nic nejsouce jinačí, a že, jest-li proti vládě ostřeji vystupujeme, není příčina toho v nás, nýbrž jen ve vládě, která se od časů r. 1849 zcela proměnila. Že se my, kde toho potřebí jest, ovšem ne z podlízavosti, mírniti umíme, dokázali jsme nejlépe r. 1848 u všeobecné přepjatosti.“

Zápas Havlíčka s Kollárem měl však ještě hlubší pozadí. „Slovan“ bylť sobě svým ryzím zdravým směrem proklestil dráhu ku Tatrám a vrazil tam na nepřítele, kterého by před nedávnem ještě nikdo tam nebyl tušil: vláda vídeňská, vidouc živel maďarský spoutaný u svých nohou, hleděla nyní na místě maďarštiny přinésti Slovákům dobrodiní jazyka — německého. Posýlala do krajův ryze slovanských německé byrokraty a zřizujíc Slovákům školy, zaváděla na nich jako na maďarských němčinu co povinný předmět. S germanisací pak vnikaly spolu do horského vzduchu podtatranského ony úmorné miasmy zpátečnictví a obskurantismu, kterými podlamuje se duch národův. „Vídeňský Denník“ nepřestával Slovákům velebit německou centralisaci a odvraceti je od našeho praporu federačního se vší horlivostí renegáta. Ale Havlíček bystře vystopoval vídeňskou kunu a kazil jí mezi lidem slovenským lov tak znamenitě, jako na Moravě a v Čechách. Vůčihledě se „Slovan“ pod Tatrami rozmáhal, i působil svou rázností na intelligenci tamní tak vydatně, že byl by nepochybně dosti brzy splnil nejvroucnější touhu Havlíčkovu, totiž obnovení literární jednoty Slovákův s námi, kdyby v tom nebyla zafičela sekera absolutismu mezi zápasníky.

Rozkazem ze dne 4. prosince zakázán jest Slovan pro celé Uhry! Nejbolestnější to rána, jaká Havlíčkovi mohla býti zasazena. Byl tímto zmarem nadějné a pro budoucnost národa našeho tak důležité setby své do té míry roztrpčen, že jedva se mohl opanovat. „Tak tedy se již dočkal „Vídeňský Denník“ té radostné chvíle, že „Slovan“ je pro Uhry zakázán…!“ odlehčil sobě posléze, že bylo při tom slyšeti takřka zaskřípění zubů… „Toto poznenáhlé zapovídání „Slovana“ napřed v Praze, pak v Haliči, nyní v Uhřích (ve Vídni snad jen proto nemohou „Slovana“ zakázat, že by „V. D.“ neměl proti komu psát) připadá nám jako pouštění krve. Vláda by asi nerada zjevně zrušila zákon o tisku a proto hledí usmrtiti „Slovana“ jiným spůsobem. Zákazem v Praze, v Haliči, v Uhrách ztratili jsme asi tisíc odběratelů, což dělá ročně asi 7000 zl. stř. To tedy jest jediný účel vlády při zapovídání časopisů v obleženosti: aby časopisy opposiční z nedostatku peněžitých sil chřadnouti neb zahynouti musely.“

Avšak brzy zvěděl Havlíček, že vláda má na něho uchystánu v toulci ještě jinou kalenou střelu: Téhož dne, 4. prosince, kdy vojenský velitel v Pešti zakazoval Slovana pro Uhry, událť se ještě jeden pozoruhodný skutek rakouské reakce a sice v Brně.

Do tamní knihtiskárny p. Kopřivy, v níž se od roku tiskla Zangova „Presse“ (časopis to neodvislý tehda, a opposiční), přišla nenadále komisse podkrajského úřadu, aby za příčinou závad, které prý vznikly proti oprávněnosti knihtiskaře, jeho tiskárnu — zavřela a zapečetila a tak další vycházení „Presse“ zamezila!! —

„Tedy konečně našla vláda tu pravou cestu, na které by se snad další vycházení nenáviděných od ní novin dalo zamezit!“ poznamenal k tomu „Slovan“ na ručest. A hle, neuplynulo než několik týdnův, již zaměřili tímže lukem také na tiskárnu „Slovana“ kutnohorského…

„V posledních dnech r. 1850,“ vypravuje o tom Havlíček stručně sám, „stal se od vlády také pokus zameziti vycházení „Slovana“ asi podobným spůsobem jako se to stalo nedávno „Presse“ v Brně: okolnosti ale naše jsou zcela jiné, než bylo u „Presse“ v Brně, a harpuna hozená po nás z vysoce slavného náměstnictví v Praze sklouzla po naší hladké a již mnohými vládními štulci utvrzené kůži.“ —

Avšak mohl kdo pochybovati o tom, že co nejdříve nenabrousí se na „Slovana“ hrot ještě ostřejší? K podobným činům není absolutismu zapotřebí ani tolik ostrovtipu, kolik ho mělo ministerstvo Schwarzenberk-Bachovo.

Již nyní byl „Slovan“ — „chatrný to zbytek velikých od vlády zničených novin“, jak jej Havlíček nazývá — přes to, že mu nemohli vytknouti ani jediného porušení zákona, libovolně a bez udání příčin vypovězen z větší polovice Rakouska; ve druhé polovici však považován jest od orgánů vládních, na poštách atd. jako věc polozapovězená a úředníci, kněží a jiné osoby na vládní straně závislé báli se jej i čísti — nadtož odbírati… A redaktor Slovana sám? Zřeli jsme jak ku vší té škodě hmotné bylo mu i v soukromém životě snášeti týravého příkoří a pronásledování, tak že právem mohl o sobě říci: „Nejsem živ v okolnostech mnohem příznivějších, nežli zločinec zatykačem stíhaný.“ Vzpomeňme ale nad to vše po jakém truchlivém hřbitově zničených tužeb a ubitých snah bylo se tehda rozhlížeti našemu Karlu! Ejhle, po všem tom našem boji proti Frankfurtu opět nás vázali k onomu německému buntu, z něhož z jara r. 1848 byli jsme polo zázrakem ještě živi vyvázli! A z toho Rakouska, jež jsme my Slované chtěli tak upřímně zvelebiti v kvetoucí sad federace svobodných, snášejících se národův, nyní ruce německé činily opět nesmyslný žalář národův, jejž Börne tak trefně byl znázornil…

A vůči všemu tomu ještě ten výsměch zrádného odpadlictví, jejž tropil si z nás „Vídeňský Denník“! „Rovnoprávnost,“ psal, „uskutečněna již a vůbec prý vláda Schwarzenberg-Bachova uvádí jen ve skutek všechny ty zásady, které byla naše strana před třemi lety sama hlásala!…“ Lze se tu diviti rozhořčenosti, s jakou Havlíček odpověděl na to orgánu p. Jirečkovu? „Rádi bychom znali ty zásady, které jsme my před třemi lety hlásali a které se nyní od vlády uvádějí ve skutek!“

„Hlásali jsme obležení? hlásali jsme bití holí? hlásali jsme tajná, pokoutná, léta trvající vyšetřováni? hlásali jsme takovou svobodu tisku, při které musí každý, kdo jí chce užíti, napřed odložiti všechny lidské city, a dobrovolně se vpraviti do živobytí lotra zatykačem stíhaného? hlásali jsme jen slibování sněmu? hlásali jsme dělání dluhů bez svolení sněmu? hlásali jsme vojanské zřízení celého státu? hlásali jsme takovou rovnoprávnost v národnosti, aby jiní jazykové vedle němčiny jen byli z milosti trpěni? hlásali jsme takovou rovnoprávnost v náboženství, aby byl člověk od jedné viry k druhé odstupující pronásledován? hlásali jsme takovou jednotu Rakouska, jakou se nám nyní hrozí a která by se provedla, kdyby nás železné okolnosti nechránily? hlásali jsme připojení Rakouska k Německu? Co jsme tedy hlásali před třemi roky z toho, co se nyní do života uvádí? Mluvte!“

Lze se ale také potom diviti, že počínala konečně i Havlíčkovi železná trpělivost praskat, že, jak sám doznává, byl na sklonku roku 1850 již nedaleký toho, „hoditi vším“, t. j. zastaviti „Slovana“ a všecku veřejnou publicistickou činnost a vrátiti se opět ku pracem literárním, které byl za jitřenky svobody opustil.

„člověk by zajisté musel býti více než člověkem“ — zní dojemný postesk jeho z oné chvíle krušné: „aby rovnodušně viděti mohl všelikou tu převrácenost, která nyní se uhostila v našich veřejných záležitostech a aby konečně po dlouhém beznadějném bojování a opírání se nepadl do jakési mrzuté apathie, podobné stavu člověka polozabitého a položíjícího. Přiznáváme se, že zásoba naší vytrvalosti očividně se tratí a že se již nyní k plnění povinnosti své, jindy radosti naší, skoro nutiti musíme, a že se nás velmi často zmáhá onen cit, který krátce nazýváme chuť utéci ze světa!“

Avšak záchvěv ten netrvá než okamžik. Není to než otřas po těžké ráně. Již v nejbližší chvíli opět vzpřímí se ta hlava s pružností ocelí a z chrabrých prsou zavzní heroické: „Proto přece ale ze světa neutečeme! Ani tenkráte, kdy to bylo možná. Tuto radost nesmíme na žádný spůsob nepříznivcům svým spůsobiti. Máme za jakousi povinnost svou dodržeti až do posledka a neustoupiti jenom násilí!

Jak mile ale odhodlal se Havlíček vytrvati v boji beznadějném do posledka, pak nebylo při něm ovšem také ani řeči o jakéms snad opportunismu co do směru a tuhosti boje. „Jest nyní dvojí cesta před námi,“ praví k obecenstvu zcela otevřeně: „Buď psáti tak, aby s námi vláda byla spokojena, toho ale při vší mírnosti nikdy nedocílíme proto, že vláda nynější půjde vždy dále a dále, tak že konečně i ty, které nyní sedmašedesátníky jmenujeme, bude vláda časem svým vydávati za radikalisty. —

Druhá cesta jest, nezměniti svůj směr, který máme již od počátku svobody tisku a chladnokrevně čekati až přijde poslední rána. Myse držíme této druhé cesty a neupustíme od ní. Zákonitost byla vždy naším heslem a zůstane jím také, pokud bude možná. Na zákonní cestě nemůže vláda Slovana nikdy potlačiti: co se nám násilím, neb obejitím zákonů státi může víme sice dle nedávných příkladů, přece však máme úmysl raději tomu nejhoršímu se podrobiti, nežli pro strach lidský upustiti od svého přesvědčení. Sint ut sunt, aut non sint!“ —


  1. Viz 6. svazek „Politické bibliotéky“ z r. 1883, kterou vydává Český klub a kterou dr. Rieger odporučoval r. 1879 národu našemu jako prý pochodeň pravdy, mající nás ochrániti proti poblouzení. Tam čte se na stránkách 116. a 117. o tehdejších zápasech Havlíčkových do slova takto:

    „Ne všickni horliví (!) národovci schvalovali počínání Havlíčkovo; uvažujíce, že nelze hlavou proraziti zeď, litovali cesty od něho nastoupené, v níž neviděli spásy pro národ. Ano mnozí, jednak v postavení svém závislí od vlády, jednak řídíce se pravidlem, že třeba podlézti, kde nelze přeskočiti, podávali se větru s hůry vanoucímu do jisté míry a pouštěli se proudem, jemuž odolati nemohli. Nespravedlivé bylo by, viniti muže tyto z odpadlictví od národní strany, kteréž oni nepřestali sloužiti upřímně; bylať to u nich pouze změna taktiky, ku které odhodlali se v poctivém domnění, že tím způsobem budou moci podstatněji prospěti národu, než-li na dosavadní cestě příkré oposice proti vládě. Ovšem nedá se zapříti, že mnozí obraceli pouze kvůli prospěchům osobním, kterých tím dojíti chtěli, jakož bývá všude a vždy v podobných okolnostech. Tito lidé byli dobře známi, a každý nepředpojatý uměl od nich dobře rozeznávati ony upřímné národovce, kteří v nejlepším úmyslu vládě sloužili. Ale politická vášeň má více než kterákoliv jiná účinek zaslepující, a tak dostalo se národu Českému toho neutěšeného divadla, že první básník a první publicista jeho, Kollár a Havlíček, octnuli se spolu v polemice, v níž Havlíček beze vší šetrnosti v posměch uváděl jisté slabé stránky Kollárovy, které sice nikomu nebyly tajemstvím, jichž ale nikdo z úcty k velikému buditeli národu u veřejnosti neslušně se nedotýkal.“ Jak vidíme: pořád ti staří!