Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XXV. Pod vládou meče
| Karel Havlíček Borovský Karel Tůma | ||
| XXIV. Osamělý bojovník | XXV. Pod vládou meče | XXVI. Potlačení Národních Novin |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XXV. Pod vládou meče |
| Autor: | Karel Tůma |
| Zdroj: | TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl druhý. Kutná Hora : Karel Šolc, 1885. s. 299–313. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Karel Havlíček Borovský |
Zatýkání a stálé zatýkání: to byly nyní po kolik neděl jediné noviny z trnoucí Prahy. Vojenský soud na Hradčanech shledával provinilce po celých Čechách; den za dnem hojněji plnily se žaláře v bývalém sv. jirském klášteře na Hradčanech novými inkvisisty a ministerské časopisy vytloukaly z toho kapitál proti celé naší věci národní. Nechybělo mnoho a byly by nejraději celý český národ udali jako jediného revolucionáře, shledávajíce původ všeho zla v jeho oposičním duchu proti vládě. Nuže Havlíček zvedl rukavici. Ve třech polemických článcích obhájil oposici naši proti osočovatelům s takým bystrovtipem, a s takou kuráží, že Prager Zeitung nevěděl kudy kam. Sotva jest příkladu v dějinách naší doby, kde by jediný, osamělý patriota byl v okolnostech podobně krutých tak srdnatě bránil spravedlivou věc poraženého národa, jako od jara roku 1849 náš Havel Borovský. V obdivu celé Čechy naslouchaly té mluvě neohrožené, s tepoucím srdcem přátelé sledovali rostoucí tu odvahu statečného druha, jenž zdál se pohrdati všakým nebezpečím, veda si před jícnem děl Khevenhüllerových, jakoby zápasil na svobodné půdě Anglie.
Především Havlíček zasazoval se o to, aby vyprostil Prahu z kleští obleženosti: „Odvoláváme se na vlastní svědomí jak našeho civilního zeměsprávce, tak i vojenského velitele, mohou-li nyní jakoukoliv příčinou udati, pro kterou by Praha zasluhovala býti zbavenu svých konstitučních svobod?“ — táže se již 30. května 1849 v Národních Novinách: „Je-li v ministerstvu Schwarzenberkovu jen ještě krůpěj konstituční poctivosti, tož nemůže nechati déle Prahu v tom stavu vojenském bez zákonů. Neboť který politický rozum chtěl by hájiti zásadu, že již každá země, ve které několik lidí (byť i to dokázáno bylo) na revoluci myslí, musí býti zbavena konstitučních práv a dána do stavu vojenského? Vždyť by pak ani jedna země na celém světě nemohla býti ani chvilku bez obležení! Jakéž pak vzbouření učinili oni mladíci? Buřič bez vzbouření jest ale jako nůž bez želízka a bez střemchy.“ Kromě toho však ať prý se jen na straně vládní nezapomíná, že by se revolucionářům nikde dařiti nemohlo, „kdyby jich vlády samy nepodporovaly buď svou zlomyslností aneb svou nešikovností.“
„Proti poctivé, svobodomyslné vládě nedovedou ani nejzlomyslnější lidé platnou revoluci provésti. Proti despotické, zákony samovolně rušící vládě ovšem ale musí býti dle každého práva dovoleno též násilí užívati, jak to také i historie dokazuje, a tu právě i nejšlechetnější občané chopili se zbraně a bojovali o svobodu; a jest-li v takovém pádu řádní vlastencové hned zbraně se neuchopí, děje se to jen z opatrnosti, poněvadž neuznávají síly své za dostatečné proti despotům a nechtějí tudy nepodařeným povstáním vlast svou ještě do většího neštěstí uvaliti. To platí o vládách nespravedlivých, nepoctivých a despotických. Když ale vláda, ačkoli se vždy sama svobodomyslnou nazývá, přece tak nešikovně se chová, že větší část občanů o ní mysliti musí, že svobodomyslná není a že reakci obmýšlí, což divu, že pak pro všeobecnou nedůvěru k takové vládě každý třeba dosti nesmyslný a někdy i zlomyslný, egoistický revolucionář u velké části lidu víry dojde a sluchu nalezne?! To myslíme, že se o této choulostivé věci povědíti dá ve stavu obležení.“
„Neslýcháno!“ rozkřikly se vládní noviny na to, — „neslýcháno, kterak pan Havlíček, s patrným poukazováním na naše poměry („mit unverkennbarer Hindeutung auf unsere Zustande“) „brojí proti všeliké autoritě, kterak uráží čest národův rakouských, tvrdě o nich, že prý se toliko z opatrnosti zdržují odboje proti vládě, kterou dokonce viní i z nešťastné války naší v Uhrách.“
Ale Havlíček byl právě při humoru. „Což tedy jest moje sada, o despotické zákony samovolně rušící vládě — „eine unverkennbare Hindeutung auf unsere Zustände?“ Chytá se Prager Zeitung radikalismu a jmenuje snad naši nynější vládu despotickou, zákony samovolně rušící? Nepochybujeme, že bude za tento kompliment pan redaktor od ministerstva sesazen! Nám nemá Prager Zeitung žádnou příčinu vytýkati, že jsme proti všem autoritám; ať nám ukáže na jednu protizákonnosť, kterou bychom byli buď sami spáchali, neb ospravedlňovali, kdežto se přece něco podobného o našem nynějším ministerstvu říci nemůže. Jestli myslí Prager Zeitung, že všechna autorita sedí jen v hrubém násilí zbraně, — takové autority často i na veřejných silnicích za křem najdeme, dobře spořádaný stát ale pro ně od jakživa stavěl kriminály a šibenice!“… „Sprosté jest u nás přísloví: Šelma, kdo dělá víc než může, a to nám bezděky napadlo, čtoucím článek Prager Zeitungu, který prý sepsán jest pro obhájení cti rakouských národů proti utrhání p. Havlíčka. Hlavní úkol Prager Zeitungu, pro který vycházejí tyto ministerské noviny, musí a má ale býti ten, aby hájily čest našeho ministerstva, a tento úkol zdá se nám býti tak veliký, tak nedostižitelný, že skutečně nezbude Prager Zeitungu mnoho času a sil na jiné věci. Bude tedy nejlépe, když Prager Zeitung zanechá hájení cti národů rakouských jim samým, aneb jiným lidem. Prager Zeitungu již to jaksi lépe sluší, když rakouským národům na cti utrhá (ku př. Čechům po loňském červnu) než když jejich cti chce hájiti. Také nemusí mít o rakouské národy velikou starost, abych já jim na cti neneutrhal: neboť kdybych to skutečně činil, nebudou národové rakouští moje noviny čísti a tak si nejlépe sami pomohou, bez pomoci Prager Zeitungu. Tomu se však nedivím, že Prager Zeitung na knížete Schwarzenberka strany uherské vojny nic připustiti nechce; čí chléb jíš, toho piseň zpívej; bodejť by ještě vládní noviny, které na outraty státní vycházejí, chtěly ministerstvu dělat nepříjemnosti. Za své peníze může se přece i nejbledší holka dát vymalovat s červenýma tvářema… To ví beztoho každý, že naše ministerstvo za to nemůže, že tato uherská válka se velmi špatně daří; vina toho je jenom na Košutovi. Kdyby byl kníže Schwarzenberk na místě Košutově a Košut na místě knížete Schwarzenberka, již by dávno bylo celé Uhersko přemoženo. V tom dávám Prager Zeitungu docela za pravdu.“
Ale touže chvílí proměnil se klassický ten humor v nejprudší hněv, jakmile zřítelnice Havlíčkovy dotkl se stín černého nevděku, jímž politika Schwarzenberkova oplácela ubohým Slovanům v zemích uherských. Vzpomněli jsme již té chytrosti feudální šlechty maďarské, s jakou přitočila se ku Windischgrätzovi a Vídni, aby jí i pro případ nezdaru revoluce Košutovy zůstala přízeň a vliv na správu Uher. Havlíček doufal, že intervence ruská tomu učiní přítrž a dopomůže věrným Slovanům uherským k uznání a právu. Však zatím nastojte: Dne 3. června 1849 přinesl vládní list vídeňský „Loyd“ článek, ve kterém podezříval Slovany uherské, že prý té jejich líčené věrnosti není co věřit, za to ale tím vřeleji vynášel výborného prý ducha a spolehlivou oddanost oné starokonservativní šlechty uherské, jsa celý u vytržení nad těmi čtyřmi setninami dobrovolníků, které ona nabídla Rakousku. To prý jsou jinačí hoši, než ti dobrovolníci Hurbanovi. Vedeni šlechetnými vůdci, rození tito Maďaři vyznamenávají prý se kázní a duchem nejlepším — a „nebojují pro Slovanstvo se všech stran podezřelé, nýbrž pro svého císaře a krále.“ —
„Dávno již nezakusil jsem v sobě tolik opovržení a žalosti, jako když jsem přečetl tento článek „Lloydu““ — doznává Havlíček dne 4. června, a z pobouřeného toho citu vytryskl proslulý onen článek: „Šlechta a Slované“ v 130. čísle Nár. Novin, kterýž ostře osvětluje dobu i bojovníka: „Těchto několik slov“ — horlí Havlíček — „má pro každého, kdo jim dobře rozumí, hluboký význam a můžeme říci, že projedou jako okřídlený meč každé slovanské srdce! Z těchto několika slov „Lloydu“ poznáváme nejlépe, s jakým stohlavým drakem Slovanstvo bojovati musí, kterýžto vždy novou hlavu nastrčí, když mu jedna byla uťata.
Kdokoli opatrně sleduje všechny rakouské záležitosti, musí všude pozorovati chytře pletenou aristokratickou síť, do které nás poznenáhla šlechta zatáčí, aby opět mohla v Rakousku panovati. Nejpatrněji na uherských věcech pozorujeme, že se nyní pokouší šlechta o vládu v celém Rakousku, jejížto korouhev jest náš první ministr kníže Schwarzenberk. Maďaři vedou vojnu s rakouským císařem, ale přece proto panuje největší bratrství mezi maďarskou a rakouskou šlechtou a ať si vypadne tato vojna v Uhrách tak nebo jinak, vždycky vypadne dobře pro maďarskou šlechtu. Vy farizeové! Když ruská síla připadla do váh rakouských, když se již napřed věděti může, že Košut konečně přece bude udušen touto velikou silou: vy bídní vysoce urození farizeové! nyní přicházíte obětovat svou věrnost svému císaři a králi, o kteréžto věrnosti po celý rok, co již válka trvá, žádný nic neslyšel a nepozoroval, a abyste svůj liščí ocas ukryli, neumíte jinak, než osočováním Slovanů hledati sobě lásky u trůnu, kterou nezasluhujete. Vy nás nazýváte „ze všech stran podezřelými“, abyste tím ukryli ne podezření na vás lpící, ale dokázanou vinu svou.
My Slované stydíme se toho farizejství, abychom se přetvařovali a říkali o sobě, že bojujeme jen pro svého císaře a krále: my pravíme šlechetně a poctivě, že bojujeme pro svou svobodu a rovnoprávnost. Od počátku bouřek rakouských stojí Slované věrně při Rakousku, ne slovy hladkými, nýbrž krvavými, mozolovitými činy; naše korouhev byla vždy svobodné, neodvislé, spojené Rakousko, kteroužto jsme hájili proti Němcům i Maďarům a pro své přesvědčení nasadili jsme všechnu svou sílu, krev i čest. Poněvadž ale chceme svobodné, ne ale šlechtické Rakousko, intrikovalo se proti nám spůsobem nejhanebnějším, jak v Praze, tak ve Vídni, tak v Záhřebě, tak ve Vojvodině, tak v celých Uhrách, v táboře knížete Windischgrätze pod císařskými korouhvemi!
My Slované smýšleli jsme nejpoctivěji s císařem, ačkoli jsme mu nepochlebovali; my jsme vždy chtěli zachovat jeho říši ne z otrocké mysli, ale z dobrého přesvědčení, poněvadž jsme pro národy slovanské nejspíše mohli očekávat rovnoprávnost a svobodu v tomto Rakousku. Vám ale, ačkoli máte vždy na jazyku svého císaře a krále, Vám na Rakousku nic nezáleží, Vám záleží jen na šlechtě a na její panování.
Že se s námi od vlády špatně, — mohli bychom říci nepoctivě — nakládalo, to ví každý a kdo to před světem upírá, jistě si sám ve svém svědomí jinak mysleti musí. Naše křivda jest zjevná. Těm, kteří patrně bojovali proti Rakousku, věřilo se více než nám a oni dostali místo nás tu náhradu, kterou jsme my zasloužili. Avšak ani to nás nemůže zvrátiti od naší dobře rozmyšlené a od samé přírody i od historie naznačené cesty, a třeba nyní vláda v zaslepenosti své sama sobě i nám škodila, my přece konečně dojdeme svého cíle, poněvadž jinak býti nemůže. Rakousko musí být takové jako my radíme, — sice přestane. To je pravda, kterou nám hlásá každá mapa, každá statistika. Chcete se jen ustavičně ukrývat za bajonety? Pomněte, že vojsko vaše jsme my sami, a třeba ještě letos všechno vojsko naše slovanské necítilo v sobě důstojnost slovanskou, — však ji bude cítiti za rok, za několik let; čas nyní silně běží; myšlenky naše, které s námi před dvěma lety jen snad několik tisíc lidí sdílelo, tyto myšlénky mají s námi již nyní sta tisíců, a za několik let budeme se počítati na miliony. Nemyslete, že nás všelikými křivdami nyní rozdráždíte, abyste nás pak navždy udusiti mohli: my budeme tak dlouho trpět, až budeme míti moc a sílu přestat trpěti a poručiti si a to bude tenkráte, až bude těch našich 18 milionů duší tak dobře věděti, kdo je náš nepřítel, jako to víme nyní my. Pak nebudeme potřebovat ani revoluce, proto že potom vy sami, vysoce urození pánové, budete k nám spravedliví, — neboť budete muset!“
Tak „živému slohu“ nebyl ovšem generál Khevenhüller zvyklý. Dne 9. června jest Havlíček povolán k panu komandujícímu, kdež mu nejprve přečtli článek „Šlechta a Slované“ v německém překladě a pak oustně oznámili, že od této chvíle Národní Noviny jsou po čas obležení – zakázány! Marně žádal Havlíček, aby mu byly udány písemně důvody toho zákazu. Ani civilní zeměsprávce, baron Mescéry mu jich nesdělil, nýbrž vydal mu toliko písemný zákaz „na neurčitý čas“. Havlíček neleniv, napsal proti zákazu tomu dvoje promemoria, jež chtěl poslati ministru spravedlnosti a vnitra Dru. Alexandru Bachovi. Ale přátelé jeho političtí zapřísahali jej, aby k vůli věci národní, o niž tu jde, přemohl tentokráte svou hrdost a šel osobně do Vídně žádati o povolení k dalšímu vydávání Národ. Novin. Havlíček přinesl tu oběť; ale jak těžkou mu byla, vidíme z jeho vlastních slov, jimiž odpovídal později bývalému svému spolupracovníku Josefu Jirečkovi, když se mu tento, ve vládních jsa službách, pro onen krok ve Vídeňském Denníku vysmíval. „Ano,“ jsou slova Havlíčkova, „byl jsem ve Vídni prositi o povolení k dalšímu vydávání Nár. Novin; a lituji toho velice a nebyl bych také nikdy šel z vlastního pudu, neboť mám, jakožto Čech, příliš hluboce vrytou do srdce historii národa svého. Šel jsem tam více na povzbuzení svých přátel, poněvadž oni to za dobré uznali. Měl jsem dne 13. a dne 14. června v této záležitosti pokaždé dosti dlouhé a mohu říci i přívětivé a příznivé slyšení u ministra Bacha, jemuž jsem podal oboje promemoria. Choval jsem se tam, že se za to styděti nepotřebuji, a při lepší příležitosti, při lepší svobodě tisku neopomenu o tom šíře promluviti.“
Bohužel příležitosť ta nepřišla nikdy více a také v zachráněných těch zbytcích písemné pozůstalosti Havlíčkovy marně hledáme zmínky o zajímavé zajisté této rozmluvě. Jaké to dva muže svedl zde osud na chvíli proti sobě tváří v tvář! Možnoliž si pomysliti většího rozdílu v charakterech a srdcích?! Aby byl tak náš přímý, poctivý Karel tenkráte tušil, jaký to démon skrývá se za tou lahodnou tváří mladého ministra, jenž tehda ještě měl vůbec pověst člověka liberálního: Alexandr Bach! Péro chví se při jmenu bezcharakterního toho sobce, jenž tolik se nás namořil, na rodině Havlíčkově ale pravý zločin tyranie spáchal. —
Dosti dobré mysli vracel se dne 16. června Havlíček z Vídně do Prahy. Nepřinášel s sebou sice ještě povolení k opětnému vydávání Národ. Novin, však přece naději, že brzy dojde. — „Chvíli si máme pohovět, žádá prý toho naše zdraví“ — žertoval po návratu v redakci, — „jako pravý Čech, který když si nohu zláme, ještě se raduje, že si aspoň vazu nezlomil.“ — A hle, stejnou myšlénku měl i Dr. Adolf Pinkas, meškající té doby v Karlových Varech: Zval právě Havlíčka k sobě, aby užil „bezděčné dovolené“ aspoň ku svému zotavení v rozkošném místě lázeňském. — Neznaje posud Karlových Varův, přijal Havlíček milerád pozvání a strávil tak několik milých chvil v kroužku srdečných přátel, k nimž družil se i slavný malíř francouzský Henri Lehmann, jehož zajímala výrazná tvář Havlíčkova takovou měrou, že ji okreslil sobě i Dru. Pinkasovi do památníku.[1]
Avšak příjemných zábav Karlovarských bylo velmi na krátce. Již dnem 22. června musel býti Havlíček opět v Praze, neboť jej k sobě volal — komandující velitel, aby mu oznámil, že z nařízení ministerstva Národní Noviny mohou sice opět vycházet, avšak že musí se Havlíček písemně zavázati, že bude uznávati platnost oktrojované ústavy od 4. března a že chce se po čas obležení v opposici své držeti mírných forem. Poněvadž pak všeho dobrého do třetice, měl se Havlíček prvé ještě také pro články v číslech 129—131 Národních Novin zodpovídati před vojenským soudem. —
Tak vyznívala liberálnost páně Bachova. Ani to vězení, které kynulo od vojenského soudu „jako za krejcar houska“, nemrzelo Havlíčka tak, jako ono „upsání se oktrojírce“. — Šel proto z vojenského velitelství rovnou k místodržiteli baronu Mecsérymu a zde namítal, kterak beztoho nemá té moci, aby neuznával „ústavu“ od 4. března, kterak ale nad to v samé té ústavě stojí, že se může budoucím říšským sněmem měnit a to aby možné bylo, že musí býti dovoleno publicistice, aby ji kritisovala a vytýkala nedůstatky její. — Námitkám těm nemohl se ani baron Mescéry opírati; uznal, že má Havlíček pravdu, že věcná kritika je oprávněna, i žádal jen, aby Havlíček od principielního brojení proti ústavě té upustil, t. j. nenazýval ji více pouhou ordonancí.
Na to Havlíček ještě téhož dne podal vojenské vládě toto vyjádření: „Nynější poměry vůbec, právě učiněná zkušenost pak zvláště, budou podepsanému beztoho dosti silným pokynem, aby při redakci svého listu dbal všeliké možné mírnosti, pokud se jen s pravdou srovnati dá; a poněvadž jest spolu pevně odhodlán, zachovati vždy směr konstituční, — doufá, že také sl. c. k. vrchní velitelství shledá v tom při obnovení Národních Novin všeliké potřebné záruky, jakých péče o poklid a bezpečnost země požaduje.“
Příštího dne měl od půl desáté hodiny dopolední až do půl třetí s poledne výslech u vojenského soudu, kdež snažil se veškeré články, z nichž obžalován byl, důkazem pravdy ospravedlniti. Výslech řídil setník-auditor Franz, který také Sladkovského soudil. Dne 25. června ohlášen vojenským soudem Havlíčkovi rozsudek: Byl uznán ve všech případech vinným a odsouzen na 8 dní k profousovi. Avšak, zněl zajímavý doslov — pro tentokrát že mu pan komandující generál trest tento milostivě odpouští. — Večerem téhož dne obdržel Havlíček písemné povolení, že smí Národní Noviny znovu vydávat. Rozumí se, že užil práva toho bez prodlení; mělť k tisku již hotové mimořádné číslo, podávající obecenstvu krátký přehled politických událostí, jež sběhly se za té čtrnáctidenní nevolné pausy, a tak na radost všeho národa od 26. června Národní Noviny znovu nastoupily svou zdatnou pouť po vlastech českoslovanských.
„Jsme přesvědčeni,“ zněla první charakterická slova Havlíčkova k čtenářstvu, „že mnohý velice zvědav jest, s jakým asi článkem započneme opět svou z hrobu vzkřísenou činnost, a mnohý, tak nazvaný „dobře smýšlející“, snad již se opět strojí běžeti, zas udávati nás u vojenských úřadů, jakožto buřičský a nebezpečný časopis! Naši čtenářové ale sami vědí nejlépe naše obyčejné smýšlení a přesvědčení a proto si sami snad pomyslili, aneb alespoň pomysliti mohou, co bychom my o té zápovědi svých novin v těchto okolnostech jen zase s novým nebezpečenstvím říci mohli…
Každý, kdokoliv se na světě dívá zdravým a chladným rozumem, uznati musí, že jest lépe, když není jiné pomoci, raději s jedním podvázaným křídlem lítati, a snažiti se, aby hlas národu zcela neumlknul, než zanechati pole docela netopýrům a sovám, které beztoho dost hrdě se vznášejí, kvíkajíce jen pořád o pořádku a bezpečnosti, cum reservatio mentali starého pořádku.
Kdo naše snažení po celý čas naší novinářské činnosti (ještě za časů předkonstitučních) zná, dobře musí věděti, jaký jest náš oučel, a doufáme, že jsme si po celý ten čas zasloužili tolik důvěry, že nikdy žádnými lákadly, žádnými výhrůžkami nedáme se od svého oučele odvrátiti, kterýžto držíme za počestný, za spravedlivý. Zvykli byvše již za staré censury podle svého přesvědčení psáti, pokusíme se o to i nyní. Nebude nám za těžko mnohý ostrý, zvláště úsměšný a satyrický nápad vyškrtnouti, ale při své tendenci zůstaneme i nyní tak, jako jsme při ní zůstali za času prvního obležení Prahy za knížete Windischgrätze. Světská moc může nás přinutiti k tomu, abychom z opatrnosti někdy mlčeli, ale žádná moc nemůže nás přinutit k tomu, abychom mluvili nepravdu proti svému přesvědčení. Kdyby se něco podobného od nás vynucovati chtělo, pak bude čas raději dokonce mlčeti. Pak přestanou Národní Noviny vycházeti ne ze zákazu, ale z vlastní vůle redakce na znamení, že přestal i poslední stín svobody tisku. Doufejme ale, že takové časy přece nepřijdou.“
Buď ale jak buď: — „Špatný voják, který se dá každým vystřelením zastrašit a netlačí se pořád ku předu!… Zakusíme nepochybně ještě mnoho trpkosti: ale ta vzpomínka, že někdy šťastnější potomkové naší, užívajíce již v plné míře té důstojností, těch práv, o které my se nyní přičiňujeme, s vděčností si vzpomínati budou na nás, kteří jsme pro ně pracovali, — tato vzpomínka jest nyní důstatečnou náhradou za všechny trampoty a hořkosti naše.“ — — Ejhle útěchu srdcí vznešených! Toť onen zdroj vytrvalé síly poctivých zápasníkův za ideální statky lidstva, jenž zůstává zavřen duším sobeckým.
Ve Vídni uslyšel Havlíček, že jakmile jen bude skončena válka v Uhrách, obnoví se v Rakousku život ústavní a bude svolán sněm český. A kdož nevěří rád v to, čeho sobě přeje? „Až bude rozhodnut budoucí osud Uher“ — píše Havlíček 4. července — „pak nastane teprv doba, kde možná bude činně zakročiti do dalšího vývinu záležitosti naší říše. Mnozí ovšem se obávají, že pak teprv klesne konstituční svoboda naše na pouhý stín, aneb že snad ani tento stín z ní nezůstane, my ale nebojíme se toho, ne sice z důvěry ve vládu, ale z důvěry v okolnosti samé.“ — Náš optimista šlechetný rozumovalť takto: Na počátku revoluce rakouské, v obecné té zapálenosti pro svobodu vládla příliš strana přepiatá. Výstřednost, ba druhdy až terroristická zuřivost její zarážela velkou část lidí snad liberálních, ale bojácných a nezkušených, i zaháněla je do stanů reakce, která slibovala klid, pořádek a bezpečnost jmění i života. Tak nabyla sama v sobě nepatrná strana zpátečníkův, opírajíc se o mocný zvyk, o bázeň a konservativní mysl lidskou, nadvlády v Rakousku, i počala nyní zase ona bujnět a ve směru opáčném zuřit. Tím opět zklamaní liberálové v trpkosti své tíhli přirozeně k radikálnímu a revolučnímu odporu. Tak seslábla pravá liberální strana, jakkoliv k ní náleží největší část občanů, a z toho povstalo všechno neštěstí. Nyní ale bude bohdá jinak. Živlové výstřední a destruktivní jsou podbiti, — reakcionáři ale navládli se v těch časech obležení až do sytosti, ne sice do sytosti své, ale do sytosti všech ostatních. „Nevyhnutelný následek všeho toho musí býti tedy ten, že největší část občanů ani reakci, ani destrukci sluchu nedadouc, půjde cestou liberální a síle takové nebude moci vláda odporovati.“
V tom viděl Havlíček největší naději dalšího rozkvětu konstituční svobody: „A třeba ještě nějaký čas se udržel nynější ordonanční systém, tím jistěji musí přec padnout, poněvadž tím více se všude rozšíří touha po vládě sněmovní, konstituční.“
Kalkul ten ukázal se býti chybným. Havlíček nepočítal s nestatečností lidskou a předpokládal silnou a energickou organisaci liberální strany národní, které ale po zničení jednot „Slovanské Lípy“ již naprosto nebylo. Mimo Havlíčka nebyloť téměř jediného z uznávaných vůdcův národa na zápasišti. Náčelníci strany radikální byli v žalářích, — vůdců velké liberální strany národní nebylo nikde! Bystře vystihla této slabiny naší Schwarzenberkova vláda, v níž vstoupil nyní co ministr osvěty také hrabě Lev Thun. Zatím co Rusové poráželi revoluci v Uhrách, vláda vídeňská veškerým důmyslem a úsilím pracovala v Čechách: Hleděla zde podlomiti oposičního českého ducha, hleděla rozchvátit náš branný tábor — porušováním lidí. Šlechta a neuvědomělé šosáctvo velkoměstské byly prvními živly, z kterých rekrutovala se strana národních obojživelníků přibírající v sebe pod štítem výminečného stavu všelikou slabost, bezcharakternost a hamižnost, zkrátka všechnu tu rmuť, která běhává za vozy vítězův a buď z bojácnosti, buď ze sobectví propůjčuje se mocným ku každé službě. Lidé ti, mluvící sice také česky, ale nemající ani jiskry citu českého v duši, sháněli vládě adressy důvěry a díků za oktrojírku, naříkali na stranu národní, čili, jak jí přezdívali, na stranu „měšťanské besedy“, že je přepiatá, němcožroutská, panstvíchtivá, a organisovali se, aby ji porazili při volbách obecních i všude. Nejvíce pracovali pomluvou a zastrašováním. Každé chvíle rozšířena byla po Praze pověst o některém z čelných vůdcův národní strany, že na něho „cosi propuklo“, že bude zavřen, že prchl atd. Nejednou ukázalo se, že vyšla zlomyslná kleveta z kruhův aristokratů. Vyzvědačství a udavačství tak se rozplemeňovalo, právní nejistota stavu výminečného taký šířila postrach, že se našinci již vůbec báli o politických věcech mluvit, že místnosti měšťanské besedy pražské pustly, kroje národní a štíty české mizely a s nimi český hovor z ulic, z hostincův i krámův. —
„Podívejte se po Praze,“ horlí Havlíček, „zda-li jest rozdílu mezi dobou předbřeznovou a nynější? Kdo loni vyvěsil českou tabuli, letos ji schoval, shledávaje větší prospěch při německém nápise; v krámech dostaneš jako jindy na českou otázku německou odpověď, úšklebky a úsměšky protivníků našich jsou hojnější a drzejší než jindy, jakoby náhradu brali za krátkou loňskou dobu české národní převahy.
Reakce politická mnohého z věrných, ale ostýchavějších a nesmělejších národomilů zakřikla a zastrašila tak, že jenom potají sobě zavzdychne, ale veřejného vystupování v národním interessu se bojí, a tak drzost jedněch a lekavost druhých příčinou jest, že strana nám odporná, která nepohrdá ani podlou nepoctivou zbraní, vždy více se roztahuje a nafukuje, an našinci bázlivě zalezají.“
Že byla hotová methoda v tom ustrašování českých duší, nejpatrněji jevilo se na škodolibých těch pověstech a klepech šířených o nepřítomném Riegrovi. Brzy o něm rozhlašovali reakcionářští vševědové, jak prý se kompromitoval při povstání Drážďanském, jak prý vyšlo na jevo, že byl spleten s Bakuninem atp. až policie skutečně pátrala na kolika místech po jeho psaních, ba až konečně stihla z Vídně zpráva, že bude na Riegra vydán zatykač pro velezrádu. — Lze si pomysliti trapné leknutí a obavy v kruzích národních. Sami důvěrní přátelé Riegrovi byli zaraženi a obávali se nejhoršího. Jediný Havlíček nezalekl se, nýbrž podal důkaz, čím jest pravý přítel a muž statečný v nouzi: Vyvstalť neohroženě proti osočovatelům Riegrovým, prohlásil všechny ty pověsti za holé ničemné klevetnictví, a nabízeje se, že chce svou hlavou ručit za loyálnost Riegrovu, řekl v Národních Novinách zpříma: „Bude-li za Riegrem vydán zatykač pro velezrádu, nevězí za tím nic jiného, než mstivost proti naší straně, jejížto přední řečník má býti tak zostuzen, aby mu příště zabráněn byl vstup do parlamentu.“
Chrabré to zastání vzbudilo nevšední sensaci — ale také starost mnohých našinců, zda-li snad právě tím Riegrovi se neublížilo? Také opatrný Dr. Pinkas psal Havlíčkovi důvěrně ve smyslu tom, načež mu však Havlíček odpověděl tímto zajímavým listem:
„Velectěný pane doktore!
Abych vyhověl Vašemu přání, musím podotknouti, že opravdu měl jsem nejvážnější důvody, abych ten článek o Riegrovi napsal. — Neboť pověst o zatykači nebyla snad jen pouhým městským klepem, nýbrž dostala se mi k uším jako určitá výpověď známého Vám Dra. Wltschka, o jehož dobrém spojení se sl. policií račte býti asi právě tak dobře přesvědčen jako já. Kromě toho potvrdil mi pan J…š (náš Olomúcký deputovaný), že slyšel to samé od vysoce postavených úřednikův. — Dále psal mi krátce před tím Dr. B…r (z Litomyšle), že Rieger dělá v Paříži hlouposti a že případem tím pro nás je ztracen. Konečně prohlásil se náš c. k. vyslanec v Drážďanech, že Rieger přijde do vyšetřování. To vše jsou samá facta. Připojte k tomu další skutek, že byly jeho listy trestním soudem hledány a zabavovány, přimíchejte dále dosti určitou pověst, že prý byl Rieger v spisech Bakuninových ustanoven za presidenta Čech a Moravy: a učiňte dle tohoto receptu závěrky založené na dokázanou naivnost a druhdy i zlomyslnost jistých státníkův a úředníků, i podívám se na to, nebude-li se také Vám zdáti věc dosti možnou.
Rozjímal jsem tedy následovně: Není-li věc (o zatykači) pravdivá, neuškodí můj článek zhola v ničem, poněvadž beztoho celé město toho bylo plné a také bez mého článku brzy celá země o tom by byla zvěděla. Kromě toho použil jsem příležitosti, abych vládě a každému, komuž věděti třeba, dokázal, kterak Národní Noviny s Riegrem zcela se srovnávají; neboť v jistých kruzích se podle všeho utvrzovala víra, že prý je Rieger toliko náčelníkem výstřední strany studentské, k čemuž mu dopomohl ten prokletý jidášský polibek s Borroschem. My ale chceme těm… dokázat, že tak dobře jako jindy i dnes všickni stojíme za jednoho a jeden za všecky.
Je-li však na věci něco pravdy, tož chtěl jsem ministerstvu aspoň dáti trochu na pováženou a v nejhorším případě předstihnout veřejné mínění. Rieger tím netratí pranic na své cti, naopak. Ostatní dozvíte se časem; pro nynějšek jsem toho přesvědčení, že se pánové nyní již tak daleko neodváží a že jsem jim svým článkem odkryl karty. Nevím, jak usoudíte, pane doktore, Vy o mém rozumování, ale myslím, že jest dobré. —
Mou největší touhou nyní jest jen to, aby již Rieger opravdu brzy byl zde; neboť budou-li se naše záležitosti zanedbávati tak jako posud, nemůže to s námi dojíti daleko. Připadám si zde v Praze jako Robinson Crusoe a musím nyní skoro sám celé břímě na svém hřbetě nésti. Nyní musí beztoho brzy již nadejíti chvíle, kde se naše posavádní strana národní rozštěpí. Jedni (abych se dobře c. k. vyjádřil), kdož jsou „rozumní a opravdoví, ale rozvážní liberálové“, stanou se nyní státními prokurátory, krajskými a úředními presidenty atd. — a poněvadž správně dle bible pojali ženu, koupili si voly atd. — počnou se tudíž omlouvat, opustí prapor a budou — spokojeni; ti ostatní však, ti — „rýpalové, separatisté, radikálové“ (aneb jak my je obyčejně nazýváme ti poctiví a neodvislí liberálové) ostanou nyní se svými „výstředními požadavky“ zůstaveni sobě samým. A poněvadž my jako vždy, tak i na dále odhodláni jsme, býti jen prokurátory českého lidu, musíme brzy těm ostatním c. k. prokurátorům vypovědít kmotrovství, k čemuž já již na skoku jsem. — Zejména udrží-li se Thun dlouho v ministerstvu, hrozí naší posavadní straně brzy takovýto rozklad. Pocítilť jsem některé známky toho Thunovsko-chemického vlivu již také v mém kruhu soukromém. A proto chtěl bych, aby Rieger brzy „již byl zde, abychom stáli přihotoveni a ještě v čas měli většinu v mocnářství na své straně, což nyní snadno dalo by se docíliti.““ —
Zatím Dr. Rieger neuznal za dobré chvátati do sklíčené vlasti, nýbrž prodlel po celý rok 1849 v Paříži; pak cestoval s Drem A. Springrem a s našimi malíři Čermákem i Javůrkem po Belgii, Hollandsku, Anglicku a Škodsku, kterážto cesta trvala celé léto r. 1850. Podletím vrátil se znovu do Paříže a teprv k novému roku 1851, když byl si dříve zabezpečil u ministrů Schwarzenberka a Bacha plnou osobní bezpečnost v Rakousku, troufal se navrátit opět do Čech a do Prahy.
Za takových okolností lze si domysliti, kam to za ta dvě leta s věcí naší došlo! — De Foe-ův Robinson věru že byl na svém lidopustém ostrůvku v Tichém Oceánu nepoměrně šťastnější našeho Havla Borovského, jenž musel se tomu dívati, jak loď naše na kraji záhuby se točí, an plavec za plavcem ji opouští, jak den za dnem řídne ten hlouček statných druhů, a není sil, které by vzepřely vesla proti nepříznivému proudu, řídily plachty a vůbec pomáhaly v nouzi nejvyšší. Pouze ten, kdo sám prožil podobné doby bídy a skleslosti, dovede oceniti neoblomnou tu chrabrost, jakouž osvědčoval tehda osamělý náš kormidelník. Čím více sil ubývalo vůkol, tím obdivuhodněji rostla síla jeho. Stále povzbuzuje klesající mysl v národě, napořád důtklivěji připomíná chabnoucím vlastencům, že „stálost, vytrvalost a neohroženost politická jsou vlastnosti, které nevyhnutelně národ míti musí, chceli upevniti svoje práva a svou svobodu.“
- ↑ Mistrná skizza ta zůstala nám šťastnou náhodou zachována a nalezá se v rukou p. prof. Soběslava Pinkasa, který ji pokládá za nejvěrnější z podobizen Havlíčkových.