Otevřít hlavní menu

Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XXVI. Potlačení Národních Novin

Údaje o textu
Titulek: XXVI. Potlačení Národních Novin
Autor: Karel Tůma
Zdroj: TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl druhý. Kutná Hora : Karel Šolc, 1885. s. 313–349. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Karel Havlíček Borovský

Bylo v pátek 17. srpna 1849 odpoledne. Havlíček právě byl dopsal pro Národní Noviny článek, kterým opětoval svoje trpké „Quousque tandem?“ v příčině stavu obležení. „Čtvrt roku již jsme zbaveni konstitučních svobod,“ toužil,[red 1] „aniž víme proč a zač; čtvrt roku již nemá národ náš svobody tisku a posud žádné naděje, kdy ten stav nevolnosti pomine. Šla pověst, že bude obleženost Prahy zýtra v den narozenin císařských zrušena; ale samy ministerské listy pověst tu vyvrací a odkazují nás zase až na konec války v Uhrách. Co si ale ministerstvo pod skončením války uherské myslí, to není nikomu povědomo.“

Však hle, čemu náhoda nechtěla: Právě tou chvílí dolétla do Prahy zvěst o katastrofě Világošské. Zradou Görgeyovou vyznělo revoluční drama uherské náhleji, než se kdo nadál, jako divoký, rázem přervaný zvuk. — Jaké myšlenky asi zavířily hlavou Havlíčkovou pod dojmem zvěstí té? Znítila v něm ohromná událost plápol naděje, anebo probudila tesknou předtuchu? Marně obracíme čísla Národních Novin z těch dnův, hledajíce odpovědi. Nová epocha v dějinách rakouských a Havlíček mlčí. Zajímavý to věru důkaz jeho svědomitosti publicistické. On patrně nechtěl ani slovem buditi naději snad lichou, aniž skličovati mysl národa projevem obav snad rovněž jalových. Čekal na první skutek vlády po katastrofě Világošské, aby vyčetl z něho kolik uhodilo na orloji Rakouska. Nuže, vláda Schwarzenberkova nedala mu čekati dlouho. Již čtvrtého dne po té zavolán na výslech ku vojenskému soudu na Hradčanech, kdež zvěděl, že jest obžalován pro čtyry články Národních Novin, o kterých Havlíčkovi ani ve snách na mysl nepřišlo, že by se v nich mohlo nalézti cosi závadného. Jeden jednalť o Chorvatsku, druhý o založení slovanské university v Krajině a pouze onen o obleženosti pražské a o illuminaci dotýkal se vlády, ale spůsobem velice mírným a šetrným. — Nyní bylo po nejistotě! Po pětihodinném výslechu vracel se Havlíček z Hradčan s výrazem zasmušilým a vzdorným. Poznávalť již, že u Világoše vykrvácela svoboda nás všech. Dne 28. srpna jest Havlíček poznovu povolán před soud vojenský, kdež mu zkrátka ohlásili, že jest uznán vinným a odsouzen na 14 dní k profousovi do vězení. Odvolání z rozsudku že není žádného. Hned na to jej odvedli na strážnici vojenskou a více nepropustili. Vězení nebylo ostatně tuhé. Havlíček mohl pracovati co chtěl a přijímati návštěvy. O jedné z těch návštěv brzy vypravovala si celá Praha. Známý zuřivec německý, Prušák Hennig, umínil si totiž, zahráti si na gentlemana a projeviti Havlíčkovi co svému politickému protivníku návštěvou ve vězení svou soustrast. Dal se ovšem dříve Havlíčka po důstojníkovi zeptati, zdali by mu návštěva jeho byla milá? „Proč ne?“ zněla odpověď a Hennig vstoupil. Bavili se spolu potom přes hodinu velmi nenuceně; ale když se Hennig zvedal k odchodu, podal mu Havlíček pravici a vesele se mu poděkoval za jeho přívětivost, řka: „Já zajisté také neopomenu Vás navštíviti, jakmile Vy zavřen budete.“ —

Za to poznáváme z listů, jež psal tehda z vězení svým přátelům důvěrným, jak byl do duše rozhořčen na zpátečnickou vládu, která patrně již beze všech ohledův na právo konstituční hleděla se zbaviti svých odpůrcův. Tak píše na př. 3. září Dru. Pinkasovi do Karlových Varů: „Čekám již po několik dní na nějaké radostné okamžení, abych Vám mohl psáti; ale posud nepřichází. Mrzutostí svou jsem Vás ale nechtěl obtěžovat a nakazit. Víte beztoho z novin co se se mnou děje, a co nevíte jest, že sedím v tom samém malém pokojíku na zámecké strážnici od vchodu na pravé straně, ve kterém prý Vy jste seděli, s tím toliko rozdílem, že se jen sám raduju z vyhlídky na Petřín skrze mříži a že kategorie mého profousského vězení dovoluje návštěvy a všeliké pohodlí, o které ale já nestojím. Nedělal bych si z celé té maličkosti mnoho quo ad rem ipsam, ale zlost mám nesmírnou, když si pomyslím, že každý starý …, kterého bych já ani za stiefelputzra nemohl potřebovat, právo má zavřít mne, kdy mu napadne! To je sak…entská osobní jistota! články, pro které mne viní, znáte a víte, že bych před žádným soudem, ani kamčadálským, nemohl být pravidelně odsouzen… Psal bych Vám více, ale mám takový humor, že bych každého jen zpromrzel, a proto končím v té naději, že od outerka za týden, to jest 11. t. m., kdežto vyjdu z vězení, již budu mít radost osobně s Vámi v Praze promluvit.“ Následuje ještě zmínka o hanebných intrikách sedmašedesátníkův a posléze tato charakteristická útěcha post scriptum: „Ti chlapi myslí, že nás svým terrorismem zastraší, ale já již vidím, jak se systém jejich hloupostí sám rozpadne. Oni sami pracují liberální straně do rukou. Milano!!“

Ale sankvinická letora nemůže odolati slunnému paprsku nové naděje.

Téhož dne 11. září 1849, kdy Havlíček opouštěl profousské své vězení na Hradčanech, stvrzen nový zákon o porotách pro přečiny tiskové, první to práce nového ministra spravedlnosti ryt. Ant. Schmerlinga. Havlíček nevěřil svým očím. „Vydání tohoto zákona v tuto dobu naplnilo nás potěšením“ — přiznává se poctivě v Národních Novinách z dne 23. září: „Považujemeť tento zákon za předchůdce brzkého zrušení stavu obležení, onoho stavu, jenž nám spůsobil Tantalskou konstitucí a kterýžto stav obležení patrně jen proti tisku čelí. Porota však sestavená dle tohoto zákona, bude důstatečná k uhájení práva svobodného tisku, svoboda tisku ale jest nejhlavnější a nejprvnější základ svobody a práva vůbec.“ —

Ano, Havlíček čta zvučné ty sliby o rovnoprávnosti, o svobodě a samosprávě, jimiž tehda ministři Bach, Schmerling a Thun ve svých okružnících a brošurách jako o závod konejšili nedůvěru národův, chce znovu doufat: „K čemuž by se tak slavně zavazovali svou ctí před celým světem?“ táže se u své poctivé české mysli, „kdyby nechtěli splnit onu slavnou přípověď císařova manifestu ze dne 4. března 1849, kde se pravilo přece výslovně: „Říšská ústava nezůstane žádnou mrtvou písmenou, nýbrž stane se hradbou svobody, rukojemstvím moci, slávy a jednoty monarchie.“

Zcela vážně upomíná proto Karel náš vládu Schwazenberkovu, aby již pamatovala na splnění přípovědi, obsažené v § 83. oktrojírky od 4. března, že „všechny ústavy jednotlivých korunních zemí, tvořících říši, vstoupí v život v běhu roku 1849 a musejí předloženy býti prvnímu společnému rakouskému sněmu říšskému, který svolán bude po zavedení oněch ústav.“

„My jsme již tolik vytrpěli proto“ — praví Havlíček v Národních Novinách, „že jsme odporovali oktrojované ústavě od 4. března: ejhle! Činíme tedy pokání a opíráme se o tento § 83. jako o sloup! Rok 1849 již se ku konci chýlí, zbývají jenom tři měsíce a ještě v tomto roce podle císařského slova a slibu musí býti svolán sněm království českého. Před volbou do tohoto sněmu musí ale přestati všeliký nekonstituční stav vojenský, aby se dály volby svobodně. My ale nevidíme ještě žádné přípravy k zavedení ústavy zemské v Čechách roku 1849, ba ještě ani tato ústava prohlášena není. Činíme tedy ministerstvo na tento § 83. oktrojované ústavy pozorno, s tím doložením, aby se postaralo o to, by císařské, samovolně dané slovo neuskutečněním tohoto slibu v lehkost uvedeno nebylo. V tom pevném přesvědčení, že se ministerstvo ani opovážiti nesmí, nevykonati tento § 83., ku kterému JMC. samo radilo, těšíme se již blahou nadějí, že brzy budeme užívati aspoň těch obmezených konstitučních práv, které nám ponechala ústava od 4. března, a že již konečně nastane čas, ve kterém poctivý člověk každodenně z lůžka vstane s tím blahým přesvědčením, že nebude moci tohoto dne do žaláře přijíti.

Tak hleděl se Havlíček v měsíci září a říjnu mírniti u své oposici, aby, možno-li, zachránil, co se ještě chrániti dá. Nicméně mu lidé jako V. J. Picek, Jakub Malý, Jos. Jireček a pod. vytýkali záškodnou nemírnost a prudkost, kterouž prý jen ubližuje naší věci, nebera ohledu ke skutečným okolnostem. Nuž ano, té „mírnosti“, jakou oni nepochybně žádali, Havlíček nebyl schopen. On zůstalť právě za všech okolností mužem, který dovedl býti potud trpělivým a mírným, pokud toho dopouštěla pravda a čest. On znal se opanovati co do tónu, ale zůstal vždy neoblomným, vždy stejně srdnatým a poctivým u věci samé: Snaviter in modo, fortiter in re. — K oné plazící se „mírnosti“, která z chabé bázně umlká se svým přesvědčením, k oné trpělivosti otročí, která se devotně chýlí pode jho bezpráví a ještě si pod ním ustele, k ovšem nebyl charakter Havlíčkův uspůsoben naprosto!

Tou měrou, jakou vláda Bachovsko-Schwarzenberkova zapomínala na své sliby, tou měrou, jakou projevovala napořád nepokrytěji svůj směr reakcionářský, protislovanský a němčící — přiostřoval také Havlíček v oposičním tónu, bez ohledu na vojenský soud na Hradčanech, který ho od 9. října již opět neustával obtěžovati svými obsílkami, nyní opět nejčastěji ku setníku-auditoru Stibitzovi. —

Měl a mohl ale také Havlíček mlčeti, vůči tomu rušení jedva zaváděné rovnoprávnosti v úřadech a soudech, vůči tomu povoláváni cizinců na vysoké školy naše a tomu odstrkování sil domácích? Měl a mohl zůstati mírným ve smyslu oněch káratelův svých, když na místě příprav ku vzkříšení života ústavního toliko přitužován systém vojensko-ministerského absolutismu, když snahy naše prohlašovány v listech ministerských za destruktivní, státu nebezpečné výstřednosti, nadvláda živlu německého za přirozenou nutnost věcí a naše volání po rovném právu za rušení svornosti a pokoje veřejného?

Tu bylo pro Havlíčka čestnou a svatou povinností vydati zmužile svědectví pravdě a zastati se trpícího práva, staň se co staň: „My jsme si předevzali prakticky svému obecenstvu dopomoci k náležitému porozumění, co to jest tato „slušnost a mírnost“, ku které nás ustavičně napomínají naši licoměrní přátelé a naši zjevní odpůrci, jakmile se hlásíme o své právo a splnění toho, co nám bylo svatosvatě slíbeno, nač ale podnes marně čekáme. Umínili jsme si, že budeme vždy jen bez všelikých řečnických šperků a bez narážek jednoduše svoje mínění a své důvody proti vládě pronášeti a zkušenost ukáže nám i obecenstvu, jakou má u vlády platnost svoboda tisku.“

Dle toho se také Havlíček vskutku zachoval. Kdokoliv pročte bedlivě „Národní Noviny“ od října roku 1849 až do konce, neshledá v nich nikde tónu náruživého, nikde polemiky bouřlivé, ovšem ale vždy mluvu zmužilou, rozhodnou a pevnou, jaká sluší se statečnému a věrnému obránci věci spravedlivé a velké, jaká sluší se muži bránícímu čest a právo šlechetného národa v hodině nebezpečí.

Pomyslíme-li si, v jakých okolnostech tehda Havlíčkovi bylo zápasiti, jak bojoval již téměř sám a sám pod stínadlem stavu obležení u prostřed bezcharakternosti a plazivosti nejodpornější, v pokolení politicky ještě neostříleném, které po vznětu jarobujném rovněž rychle upadalo v malomyslnost a chabost ducha takovou, že opouštělo svého neohroženého zastánce, místo co mělo jej s dvojnásobným nadšením podporovati;[1] — věru, tu nemůžem než obdivovati se té ocelově pružné energii 28letého muže, která září všemu národu příkladem nejryzejšího patrioty, příkladem neunavného pracovníka a charakteru, jejž žádná hrůza ni svízel nedovede oblomiti, který nasazuje klidně tu svou hlavu, kdy ostatní se krčí a bojácně zalézají v pohodlný úkryt soukromí. Jako obezřetný a statečný vojevůdce po bitvě ztracené na nic nemyslí, než jak by čestně kryl ústup své armády, jak by ji zachránil a zachoval ty životy mužstva sobě svěřeného pro boje příští, tak i Havlíček bojuje krok za krokem, brání každou posici s heroismem sebezapomnělým, udržuje ze všech sil pořádek v ustupujících řadách, třímá pevnou rukou prapor svatého práva a dodává neustále mysli lidu, za nějž se obětuje s tou vírou nezdolnou, že přece jen opět věc dobrá zvítězí nad ošemetností násilí a zrady.

Nový ministr osvěty hr. Lev Thun vydal tenkráte brošuru, která měla zasaditi národní naší straně smrtící ránu. Nemůžeme prý se dodělati nižádné platnosti ve státě, poněvadž klademe přílišný důraz na národnost. Čirá závist prý to, když žádáme býti postaveni ve všem na roveň Němcům, kdežto přece se jim u vzdělanosti dlouho ještě rovnati nemůžeme! V pravdě ale mrzelo hr. Thuna ještě více, že jsme vedle národnosti chtěli také svobodu a federaci. To prý jsou planá nepromyšlená hesla, jimiž prý toliko nesvědomitě mámíme lid. Jako prý demokracie posléze vede k boji všech proti všem, tak prý by federace vedla k rozkladu jednotného Rakouska. Proto prý mnozí mužové pozbyli svého politického postavení a své vážnosti, že se přidali k nám; protivníci vlád bojují prý proti vládám skoro vždy jen lží a podvodem, prosti jsouce ducha křesťanského atd.

Nuže Havlíček odpověděl na vše to klidně ale důrazně: „Má-li se již o lžích a podvodech mluviti, Bůh ví, neshledal-li by se v očích vlád roku 1848 a 1849 onen biblický trám, pro který se tříska v oku bližního přece dobře vidí. Také myslíme, že se pan hrabě mýlí, pokládaje, že hlavní příčina událostí našich dní jest ta, „že vzdělané třídy lidu odpadly (aspoň z veliké částky) od upřímného, živého křesťanství“. Pan hrabě myslí beze vší pochybnosti tak zvané — vyšší třídy: tyto ale, pokud známe dějiny světa, vždy se velmi málo držívaly upřímného, živého křesťanství, nýbrž více zevnitřních (jim pohodlných) forem, považujíce náboženství Kristovo více jen za potřebnou uzdu na lid jim poddaný, než za pravidlo i pro sebe; a jestli se formálně co nábožnůstkáři chovali, činili to obyčejně z opatrnosti, aby se jim tato užitečná uzda neztrhala.“

Rovněž nezůstal dlužen odpověď na ono přeceňování a vychvalování Němců, jejich učenosti a zásluh o civilisaci; podobá prý se zrovna, že pan ministr Thun pokládá Němce za první národ ve světě a nám Slovanům jako zrcadlo k následování je představuje. Ale Havlíčkovi nezdá se býti ten vzor páně Thunův naprosto následování hodným:

My především v tom hledáme budoucí velikost Slovanův,“ zní pozoruhodná slova jeho, „když by se nejvíce dle příkladů a vzorů starověkých Řeků a Římanů, pak ale Angličanů (severních Amerikánů) a Francouzů vzdělávali. Neboť Řekům a Francouzům zdá se nám nejvíce podobna býti povaha národní slovanská, a v tom, co naší slovanské povaze chybí, totiž setrvalost a důkladnost, zdají se nám Angličané a starověcí Římané býti mnohem ctihodnější mistrové, než Němci, kteří se jim v těch vlastnostech ještě nikdy nevyrovnali. A v čem bychom si my Slované měli vzíti Němce za vzor? V politice? V té jsou oni sami nejbídnější školáci. Ve vědě? V té jsou pedanti, kteří si tvrdou skořepinou tak zuby vylámou, že již ani jádra, když by se i k němu probrali, okusiti nemohou. V umění? K tomu jsou buď příliš chladní, buď příliš titěrní, buď zase přeučení; zkrátka by se nejlépe charakterisovati dali, že jsou velicí mistři v malých věcech… Máme přesvědčení, že všechno skoro, co jest na Němcích následování hodno, mnohem skvěleji a důkladněji u jiných národů nalezáme a že všechno to, co mají Němci původního u sebe, následování pro nás hodno není. — Má-li ale pan hrabě na zřeteli jen Čechy a Němce v Čechách, tu se zdá zhola zapomínati, že dle našich dosavadních poměrů v Čechách všechna vnitřní česká síla a vzdělanost v německé formě vězela a Němcům se připočítala, držícím násilně pomocí vlády všechen monopol intelligence.

Když by ale p. hrabě obyčejnou německou vesnici v Čechách porovnal s obyčejnou českou, sotva by shledal veliký rozdíl vnitřní síly a vzdělanosti!

Není to tedy se strany naší „lichá národní ctižádost, aneb hledění okem závistivým na to, co mají jiní“, když rozličné ústavy pro sebe žádáme, které jsme až posud vlastními penězi a daněmi, vlastními silami vydržovati musili pro cizí čest a pro svou potupu, totiž pro rozmnožení důkazu, že máme mnohem méně vnitřní síly a vzdělanosti než Němci.“

Nade vše zdařilo se však Havlíčkovi sprovoditi výčitku Thunovu, že prý šálíme lid záludnými hesly jako jsou národnost, demokracie a federace.

„My si to právě za svou zásluhu pokládáme,“ odtušil, „že jsme taková hesla jako jsou národnost, demokracie a federace vyvolili, a doufáme, že „sub hoc signo“ bude většina na naší straně. Nejsou to právě tak nahodilá slova, nýbrž nutně jedno z druhého vyplývají a vyznačují dohromady nejlépe v krátkosti všeliké přání veliké většiny rakouských národů. My chceme poctivou demokracii; bez národnosti ale není možná pravá demokracie a bez federace není zas možná v Rakousku národnost, proto že z tolika rozličných národů složeno jest; proto tedy chceme národnost, demokracii, a federaci zároveň…“

„Na následujících pravdách spočíváť budova našeho národního snažení: Každá národnost jako zvláštní plod všemohoucí síly zasluhuje života i vzniku a tedy pěstovati se má vždy k většímu květu. Národní rovnoprávnost jest nevyhnutelná a hlavní výminka každé opravdové politické svobody. Neboť kdekoliv se jedna národnost (jeden jazyk) zanedbává a odstraňuje a druhý zvelebuje, nevyhnutelný následek v běhu času musí býti ten, že vznikne nerovnost mezi občany mluvícími těmito jazyky; občané té národnosti, která se zvelebuje, mají více práv, než občané zanedbané národnosti; tito se poznenáhla vytlačí ze všech ouřadu, nemají přístupu ku vzdělání a tudy jsou uvrženi do nevyhnutelných škod, zkrátka nastane aristokracie plemene a národnosti. Proto jest hlavní péčí a starostí každého národa, pojistiti si především svou národnost a jazyk svůj, jakožto nevyhnutelnou a právní výminku demokratické rovnosti. Ztracená svoboda politická jednou ranou, jednou chvílí opět nabýti se může, ale ztracená národnost již nikdy a potlačená velmi těžce, takže národ na takovou ránu často mnohá století postonává, nemoha ani docela zahynouti a v jiný národ se přetvořiti, ani již dokonalých sil nabýti, aby se vyrovnal svým soupeřům; a tak co bídný opovrhel, co služebník jiného národa odsouzen jsa na vždy jen k nejnižším třídám, mnohé století bídný život vésti musí.“

Hrabě Thun umlknul, ale zapamatoval si neobyčejného kritika své brožury, kterouž dán signál veškeré vládní žurnalistice ku zahájení urputného boje proti samému principu federace, demokracie a národnosti v Rakousku. A boj ten bylo bojovati již jen skoro samojedinému statečnému Karlu našemu, jehož geniálnost neušla krahujčímu zraku někdejšího demokrata a federalisty, nyní ale absolutisty a centralisty německého, — ministra Alexandra Bacha. Mnoho nepřátel, mnoho cti, mohl si hrdě pomysliti Havlíček, neboť veškeré střely vládních redakcí byly odtud skoro jen výhradně obráceny na jeho články; jedva stačil odrážeti denní ty útoky.

Za poměrův pravidelných bylo by to bývalo pro Havlíčka pravou rozkoši, bojovati za takou věc třeba proti celé legii nepřátel. Ale ve stavu obležení, bez svobody tisku, nad hlavou stále meč vojenského soudu, který každé chvíle hrozil spadnutím třeba pro jediné ostřejší slovo, věru, toť byl boj přes příliš nerovný.

„Ustavičné stíhání a vyslýchání u soudu vojenského, zákaz novin našich, vězení, vyhrůžky vypovězením z Čech atd., to byly nástroje, kterými jsme byli odstrašováni od volného užívání svobody tisku, a kterými také zastavena jest veškerá politická činnost naší strany,“ stýská si Havlíček počátkem listopadu 1849. „Těmito skutky vlády nabyli jsme my praktického přesvědčení, že se v Praze nejedná o potlačení destruktivních aneb revolučních živlů, nýbrž že naše liberální strana národní, je-li oposiční, nesmí svobody tisku užívati. Proto také nemůžeme protivníkům svým, kteří pod křídly vojenské moci velmi dobře mohou tasiti zbraň svou proti nám, odpovídati tak, jak by zapotřebí bylo, neboť nejhlavnější důvody naše zdály by se mnohému pánu býti opět „pobuřující“. Ano, německé, vládní a servilní časopisy smějí i v obleženosti zřejmě hanu a potupu kydati na nás, ozvete-li se ale proti nim, když Vám patrnou křivdu činí, jste odsouzeni od vojenského soudu.“

Však čteme-li tehdejší polemiky Havlíčkovy, věru neznamenáme, že by byly dítky doby tak krušné. I spoutaný lev zůstávalť právě lvem a z tábora přemoci, z tábora protěžovaných nepřátel našich ozývá se komický nářek, že Havlíčkův pravtip je pro ně příliš žíhavý, že obratem zná důvody jejich učiniti směšnými, slovem, že není možno v polemice proti němu obstáti.

Zatím byla to spíše síla pevného přesvědčení a pouhá moc pravdy, hájené svatým zápalem duchaplného i neoblomného patrioty, kterouž tehda Havlíček nad nepřáteli našimi tak neodolatelně vítězíval, znaje po husitsku udeřiti vždy na hlavní jejich lež a křivdu „až se z ní zaprášilo“.

Slyšme pro příklad úryvek z jeho „Obrany slovanských federalistů“, psané u výroční den bitvy bělohorské roku 1849. Vládní noviny německé i české znovu se rozepsaly proti federační myšlence, tvrdíce, že prý národové rakouští dokonce netouží po fantomu federačního Rakouska, ale prostě jen po rozumné svobodě, blahobytu, vzdělání a humanitě. Na to Havlíček:

„Pravdu máte, pravé nejvroucnější toužení národů směřuje k rozumné svobodě, k blahobytu, ku vzdělání a humanitě: Ale bude to rozumná svoboda a blahobyt, když budou o všech věcech rozmanitých národů rakouských rozhodovati ve Vídni ouředníci, neznající obyčejně ani tyto národy? Bude to humanita, když se bude skrze centralisaci německý živel nevyhnutelně nade všechny ostatní vznášet a všechny k zášti a závisti popouzet? Může být při centralisaci rovnoprávnost? Mohou se národové vzdělati, když budou muset velikou část duševních sil obětovati jiné národnosti, skrze centralisaci panující? Generál Haynau nařídil nyní, že v Pešti nesmí býti ani jeden pouze maďarský nápis; to je samo sebou maličkost, ale velmi — významná pro budoucí centralistickou, „rozumnou“ svobodu, blahobyt, vzdělání a humanitu! Že nesmí býti žádný pouze německý, to Haynau nenařídil; ó, my dobře cítíme, jaká to bude rozumná svoboda a humanita! Národního jazyka dovolí se nám užívati, německý se nám ale poručí! My ale, my Slované, Vlachové, Maďaři, Rumunové, my všickni nechceme býti sloupy a stavivem chrámu německé svobody, německého blahobytu, německého vzdělání, německé humanity, a proto budeme vždy volati: Dolů s centralisací, vzhůru federalismus!“

Již tenkráte obhájci německé nadvlády v Rakousku znali nám ukazovati na svobodnou Anglii, kterak nicméně v Irsku neživí jazyka irského, na svobodnou Belgii, kde panuje frančtina nad flámštinou, na Francii, která v Elsasku neví o Němcích, a na svobodnou Ameriku, kde žije tolik Němců, ale všude jediný jazyk anglický panuje: vše to na důkaz, jak prý každý silný stát má svůj jeden panující jazyk, kterému se všechny ostatní musejí podrobit.

Ale Havlíčka nepřivedli takovými důkazy v rozpaky: „Příklady ty“ — odpověděl bystře — „jsou právě olej do ohně; tyto příklady nám jen ukazují, kterak již anglický živel přemohl a pohltil Irčany, francouzský Elsasany a Flámy, americký Němce; to jsou příklady nám pro výstrahu, ne ale k následování. Vždyť my také dobře víme, že Němci obmýšlejí celé Rakousko tak pohltiti, jako pohltili Angličané Irsko atd., ale — jen že Němci nejsou ještě Angličany a my nejsme ještě jejich Irčany! My se ještě obmýšlíme trochu bránit, než z nás budou němečtí Irčané a to jest staré pravidlo: i Karaibové musejí své bližní napřed zabít, než je mohou sežrat. — Ať nám odpustí náš p. protivník,“ zni po té zajímavá omluva Havlíčkova, „že jsme snad mimoděk padli trochu v náruživost, ale tato záležitost jest jedna z těch, o které žádný z nás nemůže mluvit chladnokrevně; my nejsme ještě v tak zoufalém stavu, abychom snesli porovnání s Irčany a Angličany bez pozdvižení a rozproudění krve, a v tomto ohledu by ani patrná šibenice před očima nebyla dostatečná odstrašiti nás od hájení své hodnosti a svého práva. — To není princip krve, jak pan odporník praví, nýbrž princip svobody; my nechceme býti jako jsou Irčané ubohými, hladem a mizerností hynoucími, opovrženými nádenníky z naší nízkosti obohacených anglických velmožů, prelátů a spekulantů; my nechceme abychom proto, že nás naše matky naučily jen český „Otče náš“ se modlit, již byli o stupeň nižší v Rakousku, než-li ti, kteří říkají „Vater Unser“. To není princip krve, to je princip samostatnosti, rovnosti, cti a všeho toho, co člověk na světě za nejvyšší pokládá a svobodou jmenuje, pokládaje si za nejkrásnější úkol vyhledávati slávu a blaho svého národa!

Revoluce byla tou dobou již v celé střední Evropě udolána. Král pruský nechtěl přijati korunu císařství německého z rukou německé demokracie, car Mikuláš osvědčil se býti přítelem nezištným, divno-li, že ve Vídni propukla stará touha po obnovení primátu Rakouska v Němcích plnou silou? Rakousko mělo se opět učiniti německým a „bratři v říši“ nesměli býti zůstaveni ani na chvíli o tom v pochybnostech, že jím bude! Tisková kancelář vídeňská udílela německým hegemonům v tom vzhledě slib za slibem. „Okolnosti“ — tak zněla argumentace, „žádají v Rakousku nutně nejpřísnější centralisaci, za centralisace však může pouze jeden národ vládu vésti. Který to může býti, ne-li německý?

Při vší upřímné vůli (!), aby se jednotlivých národností šetřilo, pozvedne prý tedy sama mechanická síla centralisace nejvzdělanější národ Rakouska — národ to německý — do stavu knížecího. Říšský sněm rakouských zemí, pravili, nesmí býti směsicí jazyků, nýbrž musí býti jen německý. Politický, ouřední jazyk též německý, neboť, kde prý by se nabralo vyšších úředníků, kdyby museli uměti dvanáctero úřadních jazyků? Sjednocené Rakousko nebylo by jedno, kdyby na všech svých 13.000 čtverečných mil nemělo jednu míru svobody, jeden a týž zákon. „Má-li ale být jeden zákon, nemůže to býti jiný než ten, který se hodí pro vzdělanost nejvíce vzdělaného národa, onen zákon, který před revolucí platil, a ten jest dle původu a rázu svého německý. Vojsku již vnitřní potřeba vnutila velení německé; habsburská monarchie jest podle dějin již německá, hlavní město říše jest německé, průmysl jest německý, obchodní řeč jest německá; němčina jest v Rakousku jazykem učených, jazykem vědy, neboť jakého jazyku držel by se dějepisec, chtěje sepsati dějiny pro rakouské obecenstvo?“

Tam dospěl osud náš za jediný rok! Měli jsme býti opět vrženi do německého buntu, jako za dob sv. alliance; Čech měl býti opět pouhým materiálem panství německého. Proto nás tak spoutali. — „Doufám, že každé české, každé slovanské srdce těmto slovům nadutosti dobře rozumí,“ zvolal Havlíček v rozhořčení a odbyl německé hegemony hrdě: „My si rozumíme, my víme, co vy chcete, a vy víte, co my nechceme a — kdo vyhraje, bude pánem!… Jiná odpověď se na takové řeči ani dáti nemůže; zde se již nejedná o právu, o slušnosti, o spravedlivosti, o citu člověčím, o poctivosti, — zde se jedná jen o pěstě, an „Faustrecht“ se jmenuje ten zákon, který se hodí pro vzdělanost nejvíce vzdělaného národa „Faustrecht“ se jmenuje ten zákon, který Váš v každém ohledu nejvznešenější národ (jak skromně pravíte) do stavu knížecího povznésti má!“

Nouze prý naučila Dalibora housti. V smutných těch dnech listopadových r. 1849, kdy mohl poctivý publicista český „jenom s ouzkostí srdce své spravedlivé protestace proti utiskování psáti a tisknouti“, Havlíček hledal novou cestu k boji s našimi zjevnými i tajnými nepřáteli: „Cesta tato jest,“ ohlašuje 24. listopadu, „že budeme jejich jed proti nám vystříkaný, bubliny jejich nadutosti, pilně sbírati a jsme přesvědčeni, že již pouhé uveřejnění jejich záměrů, beze všeho dodatku s naší strany, všem věrným našincům bude dobrým vodítkem co činiti a čeho se varovati máme.“

Však možno-liž, aby duchaplný žurnalista, povahy tak rozhodné a přímé, obmezil se na tento spůsob boje? Nikoliv; jakmile nadešla potřeba, buď aby se lidu dodalo mysli, nebo aby se odrazil vážnější útok nepřátel, vždy tu zavzněl hlas Havlíčkův na stráži jako polnice budící odpočívající vojsko. Nejen že sprovodil jedovaté ty nájezdy nepřátel našich vždy náležitou odpovědí českou, ale on vystoupil i zpříma proti německé politice Rakouska, prorokuje jí na sedmnácte let napřed osudný den u Sadové.

„Kterak my Čechové o německé koruně smýšlíme, ví celý svět již přes tisíc let, a nyní máme o tuto korunu bojovati, máme se pro ni zadlužiti, v nebezpečenství bankrotu přijíti, naše krásné dědiny nechat spustošiti a při tom všem se naše vlastní česká koruna pěkně zamluví a v zapomenutí uvede!“

Hořce vyčítá Havlíček ministerstvu Schwarzenberkovu, že zráží ono mladého panovníka z toho, aby se dal korunovati „naší staroslavnou českou korunou na českého krále“, a s veškerou energií vyvrací důvod úředních novin (Prager Zeitungu), jakoby Rakousko nejen k vůli prospěchu dynastie, ale i ze státních ohledů muselo hledět, aby udrželo svůj vliv v Německu, poněvadž prý by jinak potom Němci rakouští toužili po spojení s Německem čili vlastně s Pruskem, což prý by zrovna nám Slovanům bylo na ujmu. — Právě naopak, zní trefná odpověď Havlíčkova: státní ohledy kážou Rakousku rozhodně, aby se chránilo Německa jako ohně. Neboť většina národův jeho nejsou Němci, nýbrž Slované, Maďaři, Rumuni a Vlachové, a ti všickni dobře vědí, co je čeká, stane-li se Rakousko hlavou Německa: systematické, volně, ale jistě pokračující zněmčení. Jakmile by si Rakousko v Německu hegemonie dobylo, jest nadvláda německého živlu v Rakousku jista, stvrzena a zpečetěna. Rovněž jisté ale pak i na druhé straně to, že potom všem těm k smrti odsouzeným národům Rakousko přestane býti milým domovem a tu jest ono pravé nebezpečenství, na které se má pamatovati především. Sjednotí-li však Prusko všecky Němce mimorakouské pod svou hegemonii, nevidíme v tom žádné ujmy pro Rakousko, jen když ono skrze federativní ústavu všem svým národům a tedy i Němcům dopřeje národní samostatnosti a svobody. Poněvadž my Slované nechceme Němce utlačovati, nýbrž přejeme jim téhož práva co sobě, nebudou míti Němci rakouští žádné příčiny, aby se zde cítili nešťastnými, a touha po splynutí s Německem brzy u nich pomine tak, jako u Němců švýcarských.“

Slovem, Havlíček úplně postihoval osudnost chvíle a varoval proto co nejdůtklivěji vládu, aby nedoháněla většinu věrných národů k zoufalství. Když pak vládní listy jaly se ho zakřikovati, aby svým odporem nedráždil, „sice že by mohly přijíti časové, o nichž se teď lépe ani nemluví“; tu zkusily toliko, že jest jim co činiti s mužem, kterého hrůzou neoblomí: „Nás tato patrná vyhrůžka pranic nezastrašila,“ byla odpověď Havlíčkova: „My věříme v pokrok svobody v Evropě a nebojíme se. Svoboda může sice na čas a v některých zemích potlačena býti, jednotliví zastavatelé její mohou se ve vězeních, vyhnanstvích a na popravištích mučiti a odstraňovati, ale najdou přece vždy hojných následovníků a zásady jejich pravé a poctivé přijdou dříve neb později přece k platnosti.

V těch dnech nový panovník Rakouska prvně poctil Prahu svou návštěvou, i myslelo se vůbec, že tato návštěva, které se súčastnil též ministr Alexandr Bach, znamená konec trapného stavu výminečného u nás. Havlíček použil příležitosti, aby ještě s dvěma neodvislými redaktory pražskými dne 22. listopadu podal ministru Bachovi ve zvláštní audienci promemoria o nekonstitučních protivenstvích tisku v Praze, žádaje, by konečně již aspoň časopisectvo bylo osvobozeno od libovůle vojenských úřadů a postaveno pod ochranu zákona: t. j., aby všechny přestupky tiskové pouze od řádných soudův vyšetřovány a souzeny byly.

Žádost podepřena poukázáním na jiné konstituční země a sice zejména na Anglii, „proslulou pro přísnost u vykonávání zákonův, kdež stav obleženosti pouze na právo domovní a na právo shromažďovací se vztahuje, nikdy však na tisk a to vším právem, neboť samo sebou vysvítá, že když jest právo shromažďovací staveno, tisk sám o sobě nemůže způsobiti žádného rušení pokoje“.

Audience u Bacha trvala téměř hodinu, ale výsledku neměla žádného. Démonický pokrytec nebral naděje, ale také se k ničemu nezavazoval. Havlíček byl pak příliš dobrým znalcem lidí, než aby nebyl porozuměl, co znamená jalová ta zdvořilost ministrova: „Až k příjezdu J. M. C. do Prahy očekávali jsme vždy s velikou jistotou brzké zrušení stavu obležení a počátek konstitučního života,“ píše o nemnoho později, „ale od té doby jsme již pevně přesvědčeni, že nemá vláda žádný úmysl v brzkém čase navrátiti nám zákonitý, konstituční pořádek.“ — Nicméně překvapilo Karla našeho nemálo, když ve Vídni potlačena 9. prosince Zang-ova „Presse“, list to rovněž umírněný ve své svobodomyslnosti jako ve své oposici. „Událost ta,“ přiznává se, „naplnila nás žalostí a starostí pro budoucnost. Jak se časy mění! Když lonského roku v nejbouřlivějším čase počala „Presse“ ve Vídni vycházeti, byla tenkráte všeobecně co reakcionářský časopis rozkřičena, považovala se všeobecně za orgán hraběte Stadiona a roznašeči její netroufali si téměř ani na ulici. Kdo byl by tenkráte mohl na to pomysliti, že táž „Presse“ pod tím samým vydavatelem bude jednou od ministerstva zapovězena pro — radikálnost!“

Nyní mohl právem Havlíček vyzvati ony farizejce, kteří mu stále vyčítali náruživost a prudkost, aby umlkli se svým pokrytectvím a doznali vůči osudu „Presse“, mnoho-li prospěje všeliká mírnost proti libovolné vládě, která si sama ustanoví míru, až do které oposici některých novin trpěti chce. Redaktor nikdy neví, kde ta míra končí, žádný zákon mu nepodává světla o tom, co smí a co nesmí říci, najednou však dostane rozkaz, aby přestaly noviny jeho vycházet. Radostné postavení! „Redaktor časopisu stojí tu mezi dvěma ohni: z jedné strany má dle vlastního přesvědčení zastávati co možná nejhorlivěji zásady té politické strany, ku které náleží, z druhé strany hrozí mu ale, byť se jiných trestů neštítil, zápověď novin a tudy zrušení všeliké politické činnosti jeho strany, neboť — není teď jiné činnosti politické kromě novin! Přetěžko jest nám v takovém postavení najíti pravou cestu, aby se nám ani přílišná bázeň, ani zas přílišná opovážlivost aneb i lehkomyslnost vytýkati nemohla od našich vlastních politických a národních spojencův.“

Ano, ti dobří naši „političtí a národní spojenci“! Tou měrou, jakou jejich dušičky tetelily se úzkostí před mocnou vládou, rostla jich nevrlost proti chrabrému Karlu našemu. Nemohli snésti pohledu na tu statečnost osamělého zápasníka, která byla jim jako výčitkou svědomí. Zazlívali mu, že prý bojuje více vtipem než rozumem, že píše jen pro obecný lid, aby se stal u něho oblíbeným, že mu předráždí žaludek svou kořeněnou mluvou a sděluje mu pravdy, které se nehodí pro každého. Na to odpovídá Havlíček již 8. prosince 1849 velmi klidně: „„Národní Noviny“ nejsou jako jiné noviny, mající své zvláštní a stejné obecenstvo, nýbrž musejí nevyhnutelně co do duševního vzdělání nejrozmanitějšímu obecenstvu sloužiti za orgán. Naše noviny musejí býti zároveň politicko-národní stranní orgán pro učence, který celý svůj život v knihách ztráví, a spolu též novinami pro rolníka, který jenom časem svým nějakou chvilku čtení obětovati může. Věru, že nesnadné jest, pohybovati se v těchto mezech, aby z jedné strany učenec neřekl: píšeš samé dávno známé věci, jsi příliš obšírný, nač tvoje výklady potřebujeme? a z druhé strany, aby se zas neříkalo: nesrozumitelně! Bohužel, nejsme ale ještě tak daleko, aby každá třída národa našeho své zvláštní, hlavně pro tuto třídu psané noviny měla, a proto musí až do té doby redakce mezeru tuto, jak možno jest, vyplniti a jak se říká, mezi Scyllou a Charybdou plovati. Mnohé předhůzky, které by se slušně našim novinám dělati mohly, mají svůj základ v těchto svrchu dotčených poměrech; my bychom zajisté dovedli ještě srozumitelněji psáti, kdybychom se učené čtenářstvo své promrzeti nebáli a s druhé strany mohli bychom mnohem vyššího tónu se přidržeti, kdyby nám na srozumitelnosti pro neučené čtenářstvo nezáleželo.“

Nuže, národ český již dávno rozsoudil, uhodil-li Havlíček ten pravý ton poctivého publicisty českého, jakého žádala naše věc, jakého žádalo srdce české! Ještě po více než třiceti letech způsobuje v nás čtení článků Havlíčkových onu rozkoš ušlechtilou, jakou budí záře geniálního ducha a upřímnost ryzího, chrabrého charakteru.

Rovné křivdy dopouští se pak odpůrci Havlíčkovi, vyčítají-li mu mělkost a povrchnost. Poráží se ostatně sami, ježto mu týmž dechem zazlívají, že prý podával lidu pravdy, „které se nehodí pro každého a pro každý čas, aniž uměl pravdu zahaliti v přiměřené roucho“. — Již z toho každý postihnul, co vězí za onou výtkou mělkosti. Opět jen zimomřivá ta nestatečnost, která by ráda zakuklila pravdu, až by ji ani nikdo nepoznal, ba nejraději zcela ji zamlčela. V pravdě zrovna to je mrzelo, že Havlíček netěkal na povrchu věcí, ale vždy pronikal a uhodil na samo jádro jejich, že nebyl mělkým, ale až příliš hlubokým, an dovedl i nejtěžší otázky ku podivu snadně lidu vyložiti a svým zdravým rozumem vždy po právu a pravdě, vždy liberálně a směle projasniti. Hinc illae lacrimae.

Kde bylo třeba polemisovati proti nadutosti a perfidi našich škůdcův a nepřátel, tam bývalo péro Havlíčkovo vždy stejně ostré, sršíc sarkasmem a vtipem stejně svěžím. Kde ale šlo o to, vysvětliti lidu stav věcí, poučiti nebo povzbuditi, tam shledáme vždy opět onu prostou upřímnost šlechetného učitele lidu, v jehož prsou plál svatý, stálý oheň Prométheův, onu opravdovost apoštola, kterýž vytknul sobě za úkol života, vychovati národ svůj ku životu svobodnému. „Jenom všeobecné vzdělání národa“ — hlásá Havlíček znovu na sklonku r. 1849 — „jest jediný pravý a hlavní prostředek, kterýmžto se jistě dojde ku svobodě trvanlivé a k právu: všechny ostatní nevedou platně k cíli. Revoluce, vzbouření mohou sice též sprostiti národ od utlačovatelů, avšak — jen na čas, neboť není-li celý národ vzdělaný, brzy se zase vyskytnou chytráci, kteří na jiné cestě starou despotii a útisk národu na šíji uvaliti dovedou. Tomu nás učí historie nových i starých časů. Neboť lid nevzdělaný, nerozuměje všemu tak, aby z vlastního rozumu mohl soudit, musí někomu věřit a podle jeho rady se zachovat: jak lehce se ale v této důvěře klame a teprv tehda k pravému náhledu přijde, když již pozdě jest? Vzdělaný muž ale nepotřebuje nikomu na pouhé slovo věřit, on rozváživ všechno řečené, přidrží se toho, co za nejspravedlivější a nejužitečnější uznává. Proto se také poctivost každé politické strany nejlépe podle toho pozná, jak upřímně se o pravé vzdělání lidu stará. Nepravíme bez úmyslu pravé vzdělání a míníme tím takové, kdežto se lidu všechny nepravdivé předsudky z mysli vyvrátí a pro život užitečné pravdy vštípí. Poctivá politická strana jest přesvědčena, že tím silnější bude, čím vzdělanější bude národ, proto že každý vzdělaný, maje svůj vlastní úsudek, rozeznávaje pravdu ode lži, právo od nespravedlnosti, jistě se k takové straně přidá a nenechá se od jiných falešnými praktikami podváděti. Vidíme všude ze zkušenosti, že liberální vlády velice o školy a jiné vzdělávací ústavy se starají a na ně znamenitou část příjmů zemských obracují: kdežto despotické, aneb aspoň k despotii nakloněné vlády jenom o vojsko dbají, školy (zvláště školy pro obecný lid) ale všemožně zanedbávají a na ně pranepatrné výlohy činí. A když přece takové vlády alespoň na oko o školy dbáti musejí, starají se především o to, aby se v nich vyučovalo věcem nepotřebným, rozum nevzbuzujícím, aby se již v mládí občanům nechuť proti učení vštípila — zkrátka, aby obecný lid nepřemýšlel a — neprohlédnul.“

Případněji nemohl Havlíček ani charakterisovat kulturní stránku systému, který právě za vlády Bacha a Lva Thuna počal doléhati na život národů rakouských.

Absolutismus světský nikdy sám sebe nepovažuje za utvrzený, pokud nezavedl a nepojistil také absolutismus církevní. Tento však pracuje k utužení svému odjakživa známými prostředky: tlumením osvěty, šířením pověrčivosti, zakládáním ultramontanních jednot, pořádáním missií, poutí k zázračným místům a zvelebováním jezovitského vlivu. Všeho toho znamení objevovala se již na zachmuřeném obzoru koncem roku 1849.

Havlíček rozuměl jim a dával s Bohem jedné z nejluznějších nadějí svých: všechny ty snahy za svobodomyslné opravy vnitřního života církve katolické u nás, k nimž byl od počátku „Národních Novin“ pobádal naše kněžstvo a které slibovaly nějakou chvíli tak utěšenou úrodu, byly spáleny mrazem reakce. Jak radostné bylo kdysi popatření na horlivost těch několika statečných kněží, již seřadili se z jara roku 1848 kolem šlechetného národovce a pravého apoštolského kněze Frant. S. Náhlovského († 1853), tak trapně dojímal nyní skutek, že ostatní kněžstvo naše z chabé bázně nechalo tyto své vlastní bratry a bojovníky chrabré vykrváceti v nerovném boji proti hierarchii bez pomoci, že je opustilo v chvíli rozhodné a raději se opět schýlilo pod staré jho absolutistův církevních, než aby podniklo svatý boj za očistu církve v duchu prvotního křesťanství. Bylo dne 18. května 1848, když v Praze odbýván po staletích první sjezd nižšího duchovenstva českého, rokující o žádoucích reformách v církvi. Jednání sjezdu toho, jehož se súčastnilo 40 kněží našich, prodchnuté jsouc ryzím duchem křesťanství, t. j. duchem lásky a svobody, vzbudilo sensaci v širé Evropě a naplnilo Havlíčka důvěrou nejradostnější. Nedbal toho, že hierarchie zuřila a hrozila svou pomstou. Myslel naopak, že právě pronásledováním jen probudí proti sobě odpor, že najde se v duchovenstvu našem hojně charakterův zmužilých, kteří přihlásí se k pronásledovaným a vydají svědectví pravdě stíhané.

Vždyť jsme měli přece tak „osvícené a vlastenecké kněžstvo! A to že by mohlo zůstati netečným, když horliví pionéři ze řad jeho pozvedali neohroženě prapor za národní církev českou, kteráž byla by zřízena synodálně, v níž byl by jazyk národní jazykem obřadním, v níž nebylo by slepého poslušenství vůči absolutistickým prelátům, ani coelibatu, ani bídně postaveného nižšího duchovenstva?“ Ano, k těm výším jasným nesly se směle tužby onoho hloučku svobodomyslných kněží, bojujících po boku Havlíčkově: ku zavedení národního jazyka do církve, ke zrušení nuceného bezženství kněžského, k zavedení voleb duchovních a biskupův a ke konstituční, čili synodální správě církve národní. Na synodách měli netoliko kněží, ale také věřící zasedati a hlasovati, poněvadž církev jest souborem všech věřících a synody ty měly vyřizovati veškeré věci zevnitřní správy církevní, dohlížeti ku vnitřní správě diecésí, starati se o dobré vychování kněžstva, spravovati církevní jmění, upravovati náboženské vychování mládeže v duchu Kristově, obsazovati kněžské úřady a stanoviti kněžské soudy. Desátky, štola, vůbec všeliké placení obřadů náboženských mělo přestati; duchovní měli bráti řádné služné ze státní pokladnice a tož každý dle práce své. Každá národní církev pak měla býti důstojně zastoupena při kurii římské.

Kdyby byla politická pohoda z jara volnosti r. 1848 jen o něco déle potrvala, kdož ví, nebyla-li by tato nadějná jař vzešla v té husitské půdě naší tak zdatně, jako Havlíček v prvním zápalu pro ideál mládí svého doufal. Avšak zpátečnická přeháňka po svatodušních událostech zasadila nadějnému hnutí hned v zárodku smrtící ránu. Poděšená hierarchie se vzpamatovala a rychle počala zastrašovati svým trestajícím ramenem. Šlechetný a bezúhonný kněz Náhlovský uvržen na tři neděle do vězení na Hradčanech a po té úřadu svého zbaven. Druhý čelný bojovník a soudruh jeho, statečný dr. Novotný, pykal svůj odpor proti hierarchii podobným stíháním neustálým, až musel se posléz uchýliti do ciziny a tam přestoupiti na víru protestantskou, aby měl pokoj.

Persekuce ta nevzbouřila v ostatním duchovenstvu českém krev, nýbrž naopak, ochladila ji až přeběda. Havlíček dobře znamenal tuto změnu žalostnou, však utěšoval se ještě nadějí ve sněm říšský, že tento nám zajistí řádnou konstituci, jejíž svoboda i do církve pronikne. Proto vítal v „Národních Novinách“ snešení sněmu kroměřížského o podrobení církve pod svrchovanost státu s nemenším uspokojením, než samo prohlášení rovnoprávnosti náboženské, řka: „Tím jednal sněm náš v duchu Kristově, aniž nadarmo činil, co pro svobodu náboženskou učinil.“ I znovu vyzývá to „osvícené vlastenecké“ kněžstvo naše, aby neustalo žádati za obnovení starých, kněžských rad, za zřízení v dobrém řádu zorganisovaných synod; katolíky pak vybízí, „aby se ku svému dědičnému právu, totiž býti skutečnými údy velikého spolku církevního, hlásili, tak aby lid při volbách svých duchovních představených a při správě církevní svého účastenství zbaven nebyl“. Avšak již tehda počala sklizeň trpkých zkušeností a zklamání. Místo aby byl z kněžstva českého zazněl hlahol pochvaly k osvobozujícím činům sněmu kroměřížského, pronikalo na veřejnost toliko vzdorné reptání obročníkův, strachujících se o své důchody, ozýval se toliko hněv pobouřených hierarchův.

Jakmile pak libovůle ministerská rozehnala sněm Kroměřížský, aniž by se byli povolaní zástupcové národův vzmužili k žádoucí obraně ústavného práva, uhasínaly také poslední jiskry reformátorské horlivosti mezi katolickým duchovenstvem nižším a zavládla v něm ona zamlklost bojácné resignace, od kteréž až ku „chvalitebnému podrobení se“ nebývá již zvykle daleko.

Havlíček byl o zkušenost bohatší. Viděl, kterak se klamal, když myslíval, že každý český kněz slynoucí co horlivý národovec, ujme se s rovnou horlivostí vznešeného díla opravy církevní v duchu svobodomyslném, ryze křesťanském. Nyní zřel, že mezi tímto národnost a vlastenectví pěstujícím kněžstvem byli s ohledem na smýšlení politické a humanní rovněž takové rozdíly, jako mezi vlastenci vůbec: „Byliť ku př. velmi znamenití a po celé zemi pověstní vlastencové a spisovatelé kněží“ — vypravuje po zkušenosti sám, — „kteří ve svých osadách co faráři a děkanové velmi málo byli od lidu váženi, jsouce přílišní pěstitelé tak nazvané — finanční theologie; jiní naopak byli zase u svých ovčiček nad míru oblíbení, tak že by za ně byli duši dali, poněvadž byli skutkem i slovem praví rádcové, přátelé a dobří pastýřové lidu; byliť mezi vlasteneckým kněžstvem liberální i servilní lidé, ultramontáni i osvícenější; mužové, kterým skutečně na náboženství záleželo, a mužové, kterým bylo náboženství jen prostředkem rozličných výdělků: zkrátka byli hodní i zlí, tak jako v každém stavu, a můžeme krátce říci, že sice každý hodný český kněz byl vlastencem, ale ne každý vlastenec-kněz byl hodným knězem.“

Vše to zůstávalo za doby absolutismu ovšem skryto. Ale nyní, když s robotou a ostatními feudálními dávkami pominouti měl i kněžský desátek, propukalo dosud tajené sobectví a ultramontanní smýšlení v tak mnohém slovutném vlastenci-knězi až ku pohoršení veřejnému. Lid českomoravský vida, kterak sněm moravský desátky zřejmě zrušil, a kterak tolikéž na sněmu říšském úmysl všech, kdož hlasovali pro zákon o zrušení poddanosti, byl takový, zpěčoval se odtud desátky kněžím odváděti, v čemž byl i od mnohých poslancův i od časopisectva svobodomyslného utvrzován. Tu již bylo ze všech stran slyšeti o svárech mezi osadníky a faráři-vlastenci. Když ale za nastalého obratu věcí vláda učinila hierarchii první úslužný krok v ústrety, a neústavním spůsobem nařídila, že kněžské desátky i na dále obstáti mají: tu neváhali mnozí farářové na zdráhajícím se lidu desátky s veškerou tuhostí, ba až i vojenskou exekucí vymahati! —

Tak vypadali ti „bojovníci Páně“, kteříž měli zápoliti za demokratické opravy v církvi.

Než, Havlíček zůstal neochvěný. Nedbal toho, kterak seřidnul ten hlouček věrných kolem praporu: nýbrž sevřel svatý prapor jenom tím pevněji v pravici a nesl jej tím odhodlaněji proti proudu. Přesvědčil se toliko nezvratně, že ruch opravní v církvi nemůže vycházeti od kněží, ale od svobodomyslných přátel církve, a toto naučení bylo mu jen novým ostnem, aby šel „chutě ku předu, a třeba sám!“

I šel: Na první zvěst, že ministr Stadion svolává rakouské biskupy do Vídně na valný sjezd, by vláda vyslechla jich mínění o žádostech za opravy v církvi katolické, Havlíček vrhá rukavici tomu sněmu hierarchie a píše v Národních Novinách takto:

„Král lev — jak bajka praví — svolal kdysi, když přestal vládnout absolutně a byl udělil konstituci, všechny kočky na poradu, aby ustanovily, čeho zapotřebí jest pro budoucí časné i věčné blaho myší. Co tomu myši řekly, protestovaly-li aneb nemohly a nesměly-li protestovat, o tom bajka nic nepraví.

Ale naše ministerstvo svolalo všechny biskupy naše dohromady, aby se poradilo o budoucích opravách katolické církve! Jsme přesvědčeni, že ministerstvo neobmýšlí potřebné a pravé nábožnosti užitečné opravy v naší katolické církvi zavésti, sice by se neptalo na to — biskupů… To nejsou biskupové ze starých věků naší církve, kdežto sám věřící, horlivý lid volil za biskupy nejzkušenější, nejhorlivější, nejzasloužilejší, nejmravnější muže ze své církve, kdežto biskup nebyl hrdý magnát skvějící se jako páv mezi ubohým houfkem věřících. — Biskupové jsou nyní obyčejně mladší synkové aristokratických rodin a nejvíce takoví, kteří se dle mínění rodiny své ani do vojska nehodí a kterým pak se skrze známosti a svazky jejich rodiny brzy dostane nějaký výnosný kanonikát a pak biskupství. Srovnává se to ale s duchem víry křesťanské?“

Když pak o letnicích roku 1849 shromáždění ve Vídni biskupové vydali ku věřícím pastýřský list, z kterého vanul již duch rodícího se konkordátu, vystoupil Havlíček proti významné té enunciaci prelátstva s plnou rázností bojovného péra svého.

Kritika ta jest příliš charakteristickou pro ducha Havlíčkova, než aby se směla opominouti. Ozývalť se v den Husův r. 1849 Havlíček hierarchii takto: „Mohlo se přec očekávati, že náš neobyčejný čas i na biskupech nějakou změnu spůsobil, že i oni budou trochu upřímněji a skutkem (ne pouze kázáním a slovy) vyhledávati království Božího, jehožto dobrotu nám ostatním tak výmluvně vychvalují: ale nic podobného jsme v jejich listu neshledali.

Již počátek nadutostí světskou hrubě zavání, vzdálen jsa pravé křesťanské pokory: páni biskupové nám vyřizují pozdravení a požehnání od Boha Otce a Ježíše Krista. Měli snad nějaké zvláštní zjevení, aneb obcovali ve Vídni s Bohem živým jako Mojžíš?

Vůbec každý čta spis biskupů, musí v nich pohřešiti upřímnosť, prostosrdečnosť a s nelibostí vidí tuto hledanou vylíčenosť, ono našemu věku a našim poměrům zcela nepřiměřené prohazování starých míst z apoštolů, podle kterých jest patrně tento spis jako stylistická imitace dělaný. Taková slova slušela ovšem statečným apoštolům, kteří taky své skutky podle slov svých řídili: ale velmi se nehodí na naše červená prelatská knížata- a hrabata-biskupy, objevující se věřícím svým jen v pávím rouše, čtyřmi koňmi na visitách při tučných hostinách! Z úst takových biskupů zní apoštolská slova jen jako pouhá svrchovaná satyra! Tak na př. ono litování, „že prý jsme hody svatodušní a Božího těla tentokrát s Vámi slaviti nemohli“, jak to v pastýřském listu napsáno stojí, jest velmi hledaná a citlivá zdvořilost, když se pováží, že mnozí biskupové a arcibiskupové některým svým věřícím ani za deset let jednou se neukazují a ve svém vlastním sídelním městě obyčejně jen několikráte do roka se viděti dávají v kostele, ačkoliv nic jiného na starosti nemají, když se pováží, že málokterý biskup a arcibiskup skutečně kdy k lidu promluví, ačkoli jest vrchním pastýřem všech duší! Pět a třicet biskupů, jak sami praví, a k tomu „v namáhavých“ každodenních sezeních (jak též sami praví), bylo tak dlouho ve Vídni pohromadě a nemohli jiný než právě tento pastýřský list sestaviti! Bože Duchu Svatý! jak jsi opustil pomazané své!

Zlé časy prý se přihrnuly na svět, nádoba hněvu Božího vylita jest prý na nás, všudy jest prý mnoho zlého a záhubného, hrůzné temno jest prý na světě, hrůzný boj a vzpura proti Bohu a jeho Pomazanému! Takto nám malují páni biskupové náš nynější věk! A proč? Vždyť byly jindy války mnohem větší než nyní, nevěra mnohem horší než nyní. Proč tedy právě nynější doba tak velice roznítila svatý hněv našich pánů biskupů? — Ovšem až dosavád zabraňovala v Rakousku censura i nejspravedlivější pravdy o vadách hierarchie pronášeti, nyní ale, kde podle svobody tisku možno jest také biskupům hlásati slovo Boží a upomínati je na učení Kristovo, na jejich pravé povinnosti, na které z větší části pro panský život svůj pozapomněli, nyní teprva prý nastalo temno, neštěstí a vzpoura proti Bohu! Ale Bůh a biskup zdá se přece býti něco rozličného, ačkoli mnohý myslí a vydává se rád za plnomocníka a sekretáře Božího na tomto světě.

A k tomu ještě zdá se, jakoby onen pastýřský list tak zběžná práce byl, že se po několika řádcích zapomnělo na to, co psáno jest o něco dříve. Tak ku příkladu na jednom místě stojí, „že taková vzpoura proti Bohu nebyla ještě v dějepisu slyšána“, a hned na to zas stojí: „Jestiť to pouze staré bláznovství!“

Oboje ale, jak patrno, nemůže být pravda, nýbrž jen jedno.“

„Nanejvýš nedůstojné jest ale biskupů, patrné bludy rozšiřovati, jako se to v pastýřském listě skutečně děje. Praví se tam ku př., že jest nemoc hřícha pokutou. Zač tedy jest trestán ten, kdo se již neduživým neb mrzákem narodí, aneb kdo pro těžké práce své, jimiž sebe a rodinu svou poctivě živí, ochuraví? Ovšem jsou některé nemoce hříchu pokutou, ku př. jest podagra obyčejný následek mnohého pití a lenivosti; proto ale přece nikdo rozumný tvrditi nebude, že jsou nemoce pokutou hříchu.“

„Dále se také rozšiřuje v onom pastýřském listu patrný blud, že jest různost jazyků následkem hříchu, což tím více jest směšné, poněvadž zrovna před tím páni biskupové sami praví, „že jest rozdělení na národy dílo Boží?“ Hřích ale nemůže být dílo Boží! Ovšem že se toto bludné mínění o věži Babylonské vypravuje ve starém zákoně; ale toť je známá věc, že se v katolické církvi celý starý zákon nikdy nepovažoval a považovati nemohl za zjevení Boží, neboť obsahuje vedle mnoha dobrého též i patrné hanebnosti, jak samým pánům biskupům snad povědomo bude, a takové Bůh lidem nezjevuje. Co se jmenovitě tohoto podání o zmatení jazyků týče, není nic jiného, než stará domněnka a bajka východních národů, kterou žádný zdravý rozum vedle jiných analogií za pravdu uznati nemůže. Rozličnost jazyků povstala tak dobře a toutéž cestou, jako povstaly dle vůle a plánu Božího všeliké jiné rozmanitosti na světě; rozličnost jazyků jest tak dobře chlouba Boží, jako rozmanitost kvítí polního a jiného stvoření.

Co dále praví páni biskupové o bratrství mezi všemi národy a že má křesťan plniti povinnosti ke všem, že se má láska jeho rozšiřovati od rodiny na obec, na národ, stát, člověčenstvo a že jsou boje mezi národy hanou člověčenstva a ohavností před Bohem, to všechno jest tak krásné a tak pravdivé, že si přáti musíme, aby se svět vždycky podle toho řídil. Ale jak se má podle toho říditi svět, když sami biskupové ustavičně proti tomu jednají; známe jednoho biskupa, jehož láska (poněvadž ovšem rodiny nemá) nemůže se nikterak rozšířiti ani na obec ani na národ; neboť se z lásky k obci a k národu za několik let, po která již biskupem jest, ani po česku „Otčenáš“ nemohl naučiti, ačkoli by ho nejen láska, nýbrž i povinnost a svědomí k tomu doháněti mělo, neboť béře znamenitý roční plat za své biskupování.

Rovněž tak bylo by zapotřebí, aby s ohledem na toto všeobecné bratrství veškerého člověčenstva páni biskupové nezatracovali všechny, kteří s nimi stejně nevěří, a nepronásledovali je. Víme dobře, že je za starých časů i o život přiváděli (z bratrské lásky) a že by to i nyní snad zase rádi činili, kdyby jim v tom nevadilo brachium saeculare.

Známost historie nezdá se býti též velice potřebná k důstojnosti biskupské, sice by nestálo v pastýřském listu, že církev 1800 let nesla nejbolestnější jho nespravedlivého a ukrutného násilí! — Přečtěte si jen historii středověku a uvidíte, že nesl někdo jho, ale uvidíte také, že to byl někdo jiný. „Sama sobě prý církev násilím ku právu nepomáhala“, ovšem, poněvadž místo církve to činili Jesuiti a jim podobní lidé, a dali původ k bojům nesmírným o náboženství, proti kterým ale církev ničeho nenamítala. Páni biskupové mají ovšem velmi pohodlné a rozličné definice církve pohotově: někdy jest církev také 35 biskupů ve Vídni shromážděných, někdy zas ani polovička všech věřících není ještě církev.

Ale velmi nekatolické jest užívání písma, jak se děje od pánů biskupů. Katolická církev má — dle našeho domnění — před evangelickými tu přednost, že se nedrží pouze bible, nýbrž připouští vedle bible rozumný výklad. Neboť v bibli mnoho jest zdánlivých a patrných odporů, které se bez rozumného výkladu nedají vyrovnati. Kterak se ale páni biskupové právě nejbludnějšího a nejnerozumnějšího výkladu a pouhé písmeny zákona (která zabijí, jak moudré ono písmo samo praví) držeti mohou, nepochopujeme dokonce. A to pozorujeme v onom pastýřském listu na mnohých místech.

„Všechna mocnost (t. j. vláda) pochází od Boha, protož kdo se protiví mocnosti, Božímu řízení se protiví!“ Jaký to nerozum, kdyby se tato věc dle písmeny vykládati měla. Vždyť by byli Ježíš, Apoštolově, svatí Otcové, mučedlníci atd. největší hříšníci! Jim totiž zakazovaly tehdejší vlády kázati křesťanství, a oni přece kázali, tedy se protivili zřízení Božímu!! Bídné pochlebenství, na jaké cesty přicházíš?! Velební otcové biskupové! Kdyby byl ke mně přišel satanáš světské podlízavosti a byl by mne chtěl pokoušeti touto radou, že všechna mocnost pochází od Boha, byl bych řekl: „Odstup ode mne, duchu podlízavý, jenž zoveš se arcipochlebníkem! Neboť stojí zas jinde psáno: Více budeš poslouchati Boha než-li lidí!“

Že se pravá svoboda jenom z lůna církve narodila — jak též páni biskupové praví — jest věc odporující celé historii. Církev má dosti spravedlivých, velikých a pravdivých zásluh a nedůstojné jest připisovati jí jiné a cizí. A jak by konečně mohla pravá svoboda povstati od těch, kteří učí, že všeliká moc, tedy i moc loupežnického tyrana, pochází od Boha a že se jí musíme podrobiti?

Ta část pastýřského listu, která nyní až ku konci nám zbývá, obsahuje jenom ustavičné opakování špatně rozuměného a vyloženého textu: „Starejte se jen o království nebeské, ostatní vám bude přidáno.“ Špatné vykládání tohoto textu způsobilo již ve světě mnoho neštěstí a kdybychom se písmeny jeho držeti chtěli, museli bychom se proměnit v samé fakýry. „Člověče přičiň se a Bůh ti požehná,“ zase jinde stojí psáno, a zdá se nám, že užitečnější jest tohoto druhého se držeti. Ostatně víme dobře, že sami páni biskupové se velmi málo drží onoho textu, který nám ostatním za tak spasitelný schvalují, neboť jsme ještě nic neslyšeli o nějakém arcibiskupu neb biskupu, jenž by byl své tučné příjmy (300.000 zl.) mezi své chudé spolupracovníky, lokalisty, kaplany, učitele a jiné ještě chudší lidi rozdělil, jsa pevné víry, že mu Bůh všechno ostatní přidá, když se jen bude starati o království Boží! Kterak si máme vyložiti tuto nesouměrnost mezi učením a skutky biskupskými?

Velmi významné jest také to, k jakým lidem a jakým způsobem se páni biskupové obrací: oni výslovně apostrofují po sobě: panovníky, vznešené a bohaté, lid venkovský, chudé, vojsko a ženské.

„Ty hodný lide venkovský, jenž jsi tuk a jádro země“, i k tobě doniká hlas svůdníků slovem a písmem, praví též páni biskupové. Ovšem, že jest lid venkovský tuk a jádro země, ale radujte se s námi páni biskupové, že již ten tuk a to jádro od nynějška nebude omastkem cizím, nýbrž že zůstane tomu, kdo si ho v potu tváře zasloužil! Také my prosíme Boha o to a přičiňujeme se všemožně, aby hlas svůdníků slovem a písmem nevnikl do srdcí lidu venkovského: svůdníků jest mnoho a nejnebezpečnější jsou ti, kteří v ovčím rouně chodí a Boha stále na jazyku mívají. To již sám Pán Ježíš pravil, že jsou farizeové nejnebezpečnější.

V apostrofě k chudým jest velmi chytrým způsobem prohozeno něco o levici, k čemuž my doložiti musíme, že jest velký rozdíl mezi levicí na světě a levicí při soudném dnu. Mnohý, který zde na světě pořád v centrum a na pravici sedá, bude snad na onom světě oudem nejkrajnější levice, a v naději ve spravedlnost Boží myslíme, že tam na té levici bude mnoho biskupů, zvláště takových, kteří o svěřené své duše málo dbají a jen ve světských důchodech a marnostech si libují.

Mnoho ještě dalo by se namítati jednotlivostí, ale nemohouce se s nimi zdržovati, přistupujeme k otázce životné celého onoho shromáždění. Zač se může považovati ve smyslu katolického učení? Za sněm církevní jistě ne, neboť chybí všechny známky podstatné, a o rakouské církvi jsem posud nikdy neslyšel. Jakým tedy plnomocenstvím mohou shromáždění ve Vídni biskupové, něco platného uzavříti? Církevním zajisté nic, nýbrž jen státním. Ministerstvo je svolalo pouze na radu a doufáme, že ministerstvo také toho, co biskupové uzavřeli, jinak než rady užívati nebude a smíme-li oč prositi, tedy prosíme, aby se to považovalo za — špatnou radu. Neboť soudíce podle toho pastýřského listu, musí být uzavření biskupů zcela středověké.“

V skutku netrvalo dlouho a v Rakousku připozdívalo se třeba ne zrovna do tmy středověké, tož přece z mála do šeré noci 17. století. Jezuitism počal se opět roztahovati se svými missiemi, růženečkářskými spolky, pověrami a zázraky. „Panna Maria“ se zjevovala ve Mcelích u Loučeni, houfy lidu putovaly k zázračnému tomu místu, přinášejíce ofěry, chromí a neduživí hledali tam svého uzdravení a vláda dívala se tomu všemu mámení a šálení lidu jakoby se jí netýkalo.

Politická komisse posléze tam vyslaná přestala na pouhém zákazu ofěr a pobožností na místě „zázraku“; však trestního udání neučinila žádného. Následek toho byl, že „Panna Maria“ jenom tím horlivěji se „zjevovala“ a pověrčivý lid ještě houfněji tam putoval. — Rozumí se, že „Národní Noviny“ řádně svítily na rouhavý ten podvod; nyní ale obrátil Havlíček zřetel veřejnosti na tu podivuhodnou liknavost vlády: Proč že neodhaluje před lidem tajný původ celé věci? Proč že váhá strhnouti s těch několika podvodníků svatou roušku, do které se nepoctivě zahalují? To jest přece jediná cesta, jak lze lidu tak zaslepenému oči otevřít: „Kdyby se ouředně bylo vyšetřilo, která podvodnice se opovážila představovati pannu Marii a kteří podvodníci jí k tomu svedli, dělíce se s ní nepochybně o ty obětě (divná věc, že se bez peněžitých obětí málo která nábožnost vydaří): kdyby se, pravím, všechno to náležitě bylo vypátralo (což byla jistě snadná věc, kdyby se jen bylo chtělo!), bylo by zajisté celé okolí od své sprosťácké pověrčivosti vyhojeno. To se však bohužel! nestalo. Vůbec se nemůžeme uvarovati následující úvahy: Ministerstvo často ubezpečuje nás o tom, že pevný úmysl má konstituční zásady a svobodu pravou upevniti. Nicméně ale vidíme, že se velmi mnoho proti konstituci a svobodě nejen potupně mluví, nýbrž i jedná a to také od mnohých úředníkův. Přece však se nepamatujeme na žádný pád, aby byl někdo proto, že v reakcionářském smyslu se proti ústavě provinil, potrestán, kdežto ale každou chvíli se trestají a pronásledují ti, kteří volnější chtějí býti, než-li jest ústava, třeba se ani proti ústavě ještě neprovinili, čím si vysvětlíme shovívavost a dobrotu k jedné a přísnost k druhé straně? Tuším velmi jednoduše.“

Ano, veřejné poměry u nás tou dobou již byly roztomile utvářily se k obrazu noci reakce.

Ať pohlédneme jen na tisk: Kdežto neodvislé časopisy české vydány zůstávaly neustálému týrání, pouštěna za to novinám německým proti nám volnost podivná, ano časopis „Waage“, — orgán to litého zpátečnictví, libující sobě v nejpodlejším udavačství a ohavném na cti utrhání lidem svobodomyslným, těšil se netajené přízni a protekci vlády vojenské. Řádní občané trestáni pro sebe nepatrnější zanedbání tvrdých předpisův vojenské komandantury a mnohdy pouhé nařknutí stačilo, aby svobodomyslný Čech octl se ve vyšetřovací samovazbě „u sv. Jiří“. Slovem, již doléhal na nás hrozný onen stav nejistoty právní, kde vítězné straně všechno proti poražené jest dovoleno, kde libovůle rozpoutává osobní vášně a nikdo není jist před mstivostí soukromého udavače neb soka. Dotkl jsem se již, jak kvetlo tehda v Praze sykofantství, jak byla v tom methoda strany zpátečnické podezřívati mrzce čelnější našince ze snah a skutků zločinných…

Právě nyní, na sklonku r. 1849, vyhledali si novou oběť své pomsty — našeho poctivého Pravoslava Trojana. Dnem 28. listopadu rozlétla se po Praze zvěst, že byl Trojan k rozkazu hrdelního soudu zatčen a do vazby vzat ne z politických, nýbrž z privátních příčin! Navedlť prý blízkou svou příbuznou, jejíž muž upadl v kridu, jak by odstranila přínos svůj z konkursní podstaty, což jest dle zákona podvodem věřitelův. — Tak se vypravovalo po celé Praze a ctihodná ta společnost sedmašedesátníků, čili „přátel pokoje a veřejného pořádku“, jásala nad tím zrovna kannibalsky. Nespokojili se tím, by jenom Trojana zhanobili, šíříce o něm, kterak prý již po mnoho let dělal „falešné směnky“, množství lidu o znamenité peníze přivedl a což podobných bezedných podlostí více; ale ihned také celá národní strana naše skládala se ze samých zločinců, podvodníků a přestupníků! Na štěstí neměla radost škůdců těch trvati dlouho: Přes schválné průtahy vyšla pravda již v několika dnech na jevo: Trojan byl ovšem úplně nevinný. Měl ale v tehdejším předsedovi trestního soudu, Pštrossovi, úhlavního osobního nepřítele, jenž v slepotě své zášti uvěřil pouhému zlovolnému klepu a dal soka svého uvěznit! Dne 11. prosince však rozhodl appelační soud jednohlasně, že neshledává na Trojanovi viny nejmenší, i nařídil bezodkladné jeho propuštění na svobodu. —

Nuže, za této kormutlivé chvíle opět ukázala se povaha Havlíčkova: Zastalť se od prvního okamžiku uvězněného přítele proti osočovatelům jeho tak poctivě a tak statečně, jako druhdy nepřítomného Riegra, vydávaje o něm veřejně svědectví pravdy s onou vřelostí bodrou, s onou rozhodností slavnou, kterouž se osvědčuje srdce šlechetné a v pravdě věrné. „Všickni, kteří tohoto muže od jeho mladiství znají a s ním obcují“ — tak svědčil Havlíček o Trojanovi tehda v „Národních Novinách“ — „přesvědčili se nejednou o jeho šlechetné a poctivé povaze, o jeho upřímné obětavosto, s kterou vždy, nehledě na žádný zisk a na žádnou oběť, usiloval o obecné dobro naší vlasti: a já sám, pisatel tohoto, již po více let stoje s ním v užším přátelském svazku a obcování, měl jsem nejednou příležitost, nejen ze slov, nýbrž z činův a to nejen z veřejných, nýbrž i nejsoukromějších přesvědčiti se nevyvratně o šlechetné jeho povaze. Zprávou o jeho zatknutí, zatknutí u hrdelního soudu, zatknutí pro podvod (!), byl jsem dočista omráčen.“

Lze si odtud domysliti radost Havlíčkovu, když pravda zvítězila nade lží, když objal opět svého nevinně pronásledovaného Pravoslava. Že sobě potom na oněch zahanbených pomluvačích a podlých škůdcích našich jak náleží spravil chuť, netřeba snad ani zvláště dokládati.

Nenaplňuje-li se v životě vždy slovo básníkovo, že prý nám „nová bolest štědří novou mladost“ — tož Havlíčkovi aspoň žádná útrapa nedovedla servati posud onu svěží veselost neohrožené mysli, onen junácký humor, tyto nejvzácnější dary, jakýmiž dobročinná příroda mohla obmysliti našeho bojovníka a trpitele.

Jak rozkošně prohání tu rotu sedmašedesátníků, kteří v tu chvíli, kdy naše městská rada pražská nalehá na vládu o konečné zrušení zbytečného stavu obleženosti — demonstrují opáčnou žádostí ku vládě, aby stav obležení nad Prahou ještě dále byl udržován! Na to Havlíček v „Národních Novinách“ podává také žádost: „Kýž by chtělo sl. ministerstvo aspoň jednou Šalomounský rozsudek vydati a — oběma stranám zadost učiniti; kýž rozhodne ministerstvo takto: Stav obležení budiž v Praze na žádost městské rady zrušen; poněvadž ale podepsaní pánové o další trvání jeho žádají, staň se jim každému ad personam dle vůle a budiž s nimi, kdykoliv se proviní, dle vojenských zákonů nakládáno.“

Redaktor „Moravských Novin“ mu vyčetl, že prý jen dbá o obecnou přízeň, proto prý béře lidu důvěru a naději ve vládu. „Zrovna naopak,“ zní odpověď Havlíčkova, „já mám mnoho zjevné nepřízně právě proto, že rozsívám a rozšiřuju důvěru k vládě a dobré naděje… Abyste mi porozuměl, musím doložiti, že jsem všechnu důvěru a dobrou naději — ztratil a když jsem ji ztratil, zasel jsem ji, rozšířil jsem — ji, protože ji někdo jiný najíti musel; a právě pro takové rozsévání důvěry a dobré naděje trpím velmi mnoho zjevné nepřízně.“

Dne 9. prosince přinesl vládní list „Oesterreichische Reichszeitung“ z péra svého hlavního redaktora Landsteinera velice nabubřelý článek, v němž se nám znovu dokazovala přirozená vznešenost německého plemene proti naší nízkosti a napomínáno nás otcovsky, abychom tedy nechtěli rušiti, co sama Prozřetelnost ustanovila, nadvládu totiž Němců nad námi. Havlíček přeložil celý ten článek do feuilletonu „Národních Novin“: „Takto píše p. dr. Landsteiner, který od té doby, co byla v Rakousku zavedena emancipace židů, může býti také ministrem. Kdož by myslel, že se dá na tento článek něco odpovědít? My nemyslíme, — ale poněvadž nás tak zastal právě při dobrém humoru, hodláme si s vážnou politickou a philoslovanskou moudrostí p. dra. Landsteinera zatančit několikrát do kola polku. Proto jsme dali také jeho článek mezi nepolitické, do feuilletonu a on jest skutečně nepolitický, již proto, že jím pan Landsteiner posloužil ministerstvu asi tak, jako onen medvěd svému poustevníkovi tím kamenem. Tedy především myslí p. L., že my Slované „jakožto pouzí básníci a flétisté“ nerozumíme politice a státnictví. Inu, my Slované v Rakousku jsme ovšem nyní jen chudí básníci a flétisté, ale máme bohatého strejce, jenž hraje na basu a tak tvrdí muziku v celé Evropě, že často svým kontrabasem všechny ostatní přebručí. Nedávno ještě jeho basa velmi líbezně hrála a bez jeho basy by snad z toho Miserere nebylo vypadlo Te Deum Laudamus. Z toho se také dá soudit, že rozumí politice a poněvadž je také Slovan… quod erat demonstrandum.

Také nepotřeboval p. L. ani říkat, že náš veliký král Karel skrze německou kulturu něco světla vrhl na temnost našeho národního snažení. Naše národní snažení bylo Němcům již dávno před tím známo, když ještě k nám do Čech na rejty chodili, leč by snad byli tak zčerstva utíkali, že si ho dobře nepovšimnuli. — Ostatně ale neupíráme německé kultuře tu čest, že osvítila naše národní snažení, jmenovitě, když našeho osvíceného a svobodomyslného krajana mistra Jana Husa spálili, bylo tím plamenem naše národní snažení velice osvíceno, tak velice, že i mohl pak bratr Žižka (také takový flétista) velikou armádu svaté německé říše po tmě přes hranice vyhnati a tím své národní snažení objeviti. Kromě toho němečtí Jezovité také osvítili naše národní snažení, když nám totiž všechny české knihy popálili, snad proto, abychom rozuměti nemohli jejich politice, a aby se na tom popeli tím lépe německá kultura urodila.

Pan L. se také bojí, že by si Slované bez němčiny mezi sebou nerozuměli. Můj Bože! jak by nás tedy mohli nejlépe vyplatit! Ať to vymůže p. L. u ministerstva (jemu se snad leccos k vůli stane), aby všem Slovanům bylo užívání němčiny zapovězeno. — Pomoc hotová! Bojíte se panslavismu, ale když se nám vezme němčina, nebudeme se moci mezi sebou smluvit a spojit a nepotřebujete se nás bát! Recipe, probatum est.“ —

Bije se takto den co den, Havlíček nad jiné viděl, kam soustřeďují protivníci naší všechnu střelbu svou: myšlenka federační měla býti mravně zničena a udolána v mínění veřejném a hlavní důvod nepřátel její byl ten, že prý my Čechové sami nevíme co s ní počít, že sami jsme v největších rozpacích, máme-li určitě zodpovídat otázku, kterak by Rakousko mělo býti federativně uspořádáno! Připomínali posupně, jak nepevni byli našinci ve svých míněních v ústavním výboru kroměřížském, jak jsme vyšli od historického práva království a zemí a skončili jsme v obraně myšlenky národností. Výčitka ta nedala se zúplna vyvrátiti: naší politikové dosud skutečně si pohříchu nevzali práci, aby byli stěžejnou myšlenku svého programu domyslili a propracovali státnicky do praktické hotovosti.

Toho nemohl horlivý duch Havlíčkův snésti. Jakže? Idea tak pravdivá, tak spasná měla býti udupána jen proto, že nebylo při nás dosti přičinlivosti? Podaří-li se, aby uvedli ideu federace v lehkost, aby přesvědčili myslící lid, že se federace v Rakousku nedá nikterak provésti, pak jest zde německá centralisace přiodína zdáním potřeby a práva, pak s Bohem poslední stíne rovnoprávnosti a svobody Slovanův!

Havlíček neustával v kruzích politických přátel svých důtklivě upozorňovati na toto nebezpečí. Byl by nejraději viděl, aby celá strana naše odpověděla nepřátelům svým řádně promyšleným federativním programem pro celé Rakousko. Když ale pro zmáhající se ochablost v řadách našich nebylo na podobnou slavnou manifestaci tím časem pomyšlení, obrátil se Havlíček na Palackého, aby on, jakožto uznaný vůdce strany federalistické, pronesl chvíle té slovo obrany žádoucí. Palacký, jakkoliv již nerad vracel se na pusté strniště politiky rakouské, nahlížel sám příliš dobře potřebu takové odezvy i přislíbil. Tak vznikl onen pověstný vánoční článek Palackého „o centralisaci a národní rovnoprávnosti“, jejž Havlíček uveřejnil dne 23. prosince 1849 a jenž měl se pro život „Národ. Novin“ státi tak osudným. V článku tom snesl Palacký svým lapidárným slohem nejpádnější důvody proti centralisaci v Rakousku a proti vyvýšení němčiny na jazyk státní; dokázal, že rovnost národův jest neodbytnou životní nutností pro Rakousko, kteréž nedojde míru, pokud národové budou míti příčiny báti se o národnost svou.

Celá tato polemická část článku byla mistrná a pro nepřátely naše zrovna zdrcující. Ale jakmile přistoupil po té Palacký ku rozvinování svého positivního plánu, tedy ke konstruování Rakouska na základě federačním, počalo se mu péro chvíti a slovutný dějepisec království českého jakoby závratí jat, ztratil toto staroslavné království tou měrou z očí, že navrhoval rozdělení jeho podle národností, jakož vůbec Rakousko mělo se zříditi na příště na základě čistě ethnografickém, podle oblastí národních a nikoliv dle historických svých království a zemí. Kromě 6 ministrův společných (pro císařský dvůr, pro záležitosti zahraničné, vojenství, finance, obchod a komunikaci), mělo býti sedmero zvláštních ministerií zemských čili národních a sice 1. pro skupení zemí německých, 2. pro země českoslovanské, 3. pro polsko-rusínské, 4. pro maďarské, 5. pro rumunské, 6. pro jihoslovanské a 7. pro italské.

„Způsob ten (rozděliti Rakousko dle národností) zdál se mi, jak tehdáž věci stály, poměrně s menšími nesnázemi spojen býti a také příměji vésti k upokojení realných potřeb národních než-li kterýkoliv jiný“ — hájil se Palacký ještě po létech:[2] „Nebyla-liž by to veliká i pro celek státní výhoda, kdyby národové, nejsouce haceni jeden druhým, snažili se jako o závod všemi silami svými každý o zvelebení své sám v sobě? Urážíť to arci, jak se praví, historický cit národův, když by ku př. Čechy neb Uhry přestaly sněmovati co království české neb uherské: avšak my aspoň v Čechách u německých spoluobčanův svých bohužel jen na mále pozorujeme onen historický cit pro království české. Uhři pak upadají ne bez příčiny v podezření, že hlavně proto hájí historicko-politické individuality své, aby neutrpělo panování živlu maďarského. Návrh můj právě byl důkazem, že my Slované nebažíme po panství nad jinými, ani po utiskování jich.“

Důvody těmi dal se patrně i Havlíček přesvědčiti. U své touze po připojení Slovákův k nám, u své nechuti proti aristokratickému Maďarstvu a proti polské šlechtě, utlačující národ rusínský — smiřoval se Havlíček s návrhem (ač mu bylo rozdělení Čech velmi proti mysli) a doufal s Palackým, že také vládě mnohem vítanější bude takovéto uspořádání Rakouska, než-li federace silných historicko-politických osobností království českého, uherského a haličského.

Leč oba zmýlili se důkladně v době i v lidech. Účinek článku Palackého byl právě opačný. Maďaři a Poláci ve své nouzi vítali jej mimo vše očekávání nadšeně, poněvadž žádal svéprávnost a svézákonnost pro každý národ — vláda naproti tomu závodila s Němci ve vášnivém zatracování jeho. Landšteiner, Kuranda, Helfert, všickni vyřítili se na Palackého, svorně dokazujíce, jaký zmatek babylonský by nastal s Rakouskem, kdyby se mělo upraviti podle národnosti. Čemu chtěl Havlíček vyvarovati, k tomu právě došlo: Federace odsuzována jakožto hotová revoluce, nesoucí se za cíli nemožnými, a centralisace velebena, jakožto samospasitelné arcanum Rakouska. „Palacký,“ smála se nám již po týdnu „Oesterr. Reichszeitung“, „podstoupil hru o vše a prohrál. Nepraktičnost návrhu jeho jest na bíledni; článek Palackého zatřásl veškerou intelligencí rakouskou, tato svým všeobecným souhlasem porazila zásadu federativní. Celá slovanská strana se svým federalistickým smýšlením utrpěla nesmírnou porážku.“ — I Havlíček cítil, že se stala chyba. Nehájíť ani slovem ethnografického toho rozdělení Rakouska, proti němuž i u nás ozvali se vážní hlasové (dr. Pinkas, Rittersberg a j.), nýbrž soustřeďuje všechnu sílu své polemiky na obranu oné první zdařilé polovice článku Palackého, kteráž ťala centralisty do živého, tak že v pravdě jen pro ní německé i vládní listy celou bouři strhly. Tu je také Havlíček držel kleštěmi svého sarkasmu a nepustil.

Tehdejší polemika jeho, kterou vedl sám a sám (neboť Palacký se úplně odmlčel), byla snad nejduchaplnější ze všech. Pravé to žurnalistické Marengo. S jakou to bystrostí vystihl na př. z té spousty německých útoků, že Němci, opírající se proti federaci, dokázali — příliš mnoho: totiž nemožnost rovnoprávnosti národní a jak je proto ihned připražuje: „Tím jste chtěli ovšem jen ospravedlnit nevyhnutelnost nadvlády a panování němčiny v Rakousku, pravda-li? Tím jste ale přivedli celou záležitost na ono stanovisko, na kterém se také rozhodne. Když myslíte, že rovnoprávnost není možná a že panování jednoho nad druhým jest nevyhnutelné, nemůžete přece očekávat, že si dá někdo vaši nadvládu papírovými neb ústními důvody vnutit; nadvláda se jinak než-li silou prováděti nedá a až to k takovým argumentům přijde, pak teprv — zvítězíte-li, musíme poslouchat vaše důvody o nevyhnutelnosti nadvlády vzdělanějšího živlu. My ještě posud věříme, že jest skutečná a poctivá rovnoprávnost možná a z té příčiny vyhledáváme všelikých cest, na kterých by se národům rakouským dalo přátelsky žíti pohromadě. Budete-li však tvrdošíjně tomuto snažení našemu překážeti, domnívajíce se tak udržeti nadvládu svou: varujte se, abychom se konečně i my od vás — nenakazili a vaších důvodů proti vám neužívali. Známo, že se člověk zlému spíše naučí než cnosti. Varujte se tedy, abychom snad časem svým, zavedeni vaším příkladem, neupírali také my vám možnost rovnoprávnosti. — Naše důvody byly by v tomto pádu ještě silnější než vaše, protože každý nepravdivý důvod jenom v tom poměru přesvědčuje, jak mnoho za sebou má silných paží.“

Znovu probuzenou námitku, že svoboda přednější jest a důležitější než národnost, odbývá jediným obrazem: „Jako jednotlivec nemůže žíti rovněž tak bez jídla jako bez pití, tak národ ničemný jest bez svobody rovněž tak jako bez národnosti. Obojí jest stejně důležité.

Rovně klassickou jeví se nám býti tato apostrofa: „Spor mezi centralisty a federalisty v Rakousku rozhodnouti se dá docela snadně následující jednoduchou otázkou: Chcete, aby bylo Rakousko konstitučně svobodným státem? — Jest-li to chcete, musíte uznat, že se vládnout musí dle vůle a ve smyslu většiny; bude-li se ale vládnout ve smyslu a dle vůle většiny, kterak můžete očekávat, že si většina, t. j. 28 milionů Slovanů, Vlachů, Maďarů a Rumunů, dá líbiti nadvládu, panování a přednost tak malé menšiny 7 milionů Němcův? — Ovšem cestou ordonanční, ve formách absolutních, samopanovnických dá se oktrojovat německá centralisace; ale kterak obstojí před říšským sněmem, který se přece jednou svolati musí? Či odřeknete se raději konstituce, abyste se nemuseli setkat s nepříjemnou většinou na sněmu, která od vás bude žádati svých otcův dědictví? Někdo sice má od Boha ten dar, že se za nic nestydí a že by tedy třeba ve spojení s despotismem hledal svůj prospěch; tu se ale najednou sama obrátí zbraň proti vám: pravili jste, že my pro národnost zadáváme svobodu, a nyní se ukáže, že zrovna naopak vy pro národnost svobodu zadáte. Ejhle, kdo jest tedy svobodomyslnější? Ten, kdo na poctivou většinu hlasů na sněmě se odvolává, nebo ten, kdo se pod šos ordonanční vlády ukrývá?!“

Tak zavíral Havlíček svou obranu článku Palackého dne 8. ledna 1850. A hle! Příštího již dne měl před rukama úřadní přípis vojenského velitelství, kterýmž jej komandující generál důtklivě napomínal, aby tendence „Národních Novin“, jichž popuzující tón prý se v posledním čase opět silněji ozývá, přizpůsobila se trvajícímu stavu výminečnému, jinak že by noviny úplně zastaveny byly. —

Havlíček ovšem tušil, co asi pány popudilo, a proto oznámil čtenářstvu svému, kterak následkem této výstrahy vojenské vlády uznává za prospěšné „další polemické rozebírání o federaci jen nejopatrnějším způsobem vésti a vůbec se tak obmeziti, abychom své noviny uchránili při životě.“ Skutečně vyhýbaly se odtud „Národní Noviny“ bedlivě úskalím. Avšak jedva dne 15. ledna Havlíček poukázal na centralistický a neliberální ráz právě vydaných zemských ústav pro menší německé země rakouské a napomenul vládu, že by podobné zemské řády v Čechách, na Moravě, v Tyrolsku a Štýrsku, kdež touha po autonomii zemské není o nic menší než v Uhrách a vlašských zemích, toliko s největším odporem se potkaly, — vyřknut nad „Národními Novinami“ ortel smrtící. Bylo dne 19. ledna 1850, když Havlíčka osudný výměr stihl. Poněvadž prý první výstraha zůstala nepovšimnuta, ustanovil vojenský komandant za dobré, „vkročiti účinkům listů těchto, hrozícím veškerému blahobytu, v cestu a vycházení „Národních Novin“ na čas trvajícího stavu výminečného zastaviti.“ — —

Tak udolán konečně nejdůležitější časopis národa českého, jenž v ne celých dvou letech svého života vykonal v národě našem obrovský kus požehnané a slavné práce, byv jeho učitelem, rádcem, povzbuzovatelem a obráncem nejpoctivějším. Ráznou básní Pravoslava Koubka, „Slovo a čin“, vyzněl hlas „Národních Novin“, jenž tak mocně hýbával lidem českým, a poslední hlahol jeho připomínal onu hrůzoslavnou kletbu, která druhdy tak hluboce dojala mladistvou mysl Havlíčkovu v pravoslavném chrámě na Rusi:

„Věčná tedy hana, věčné proklínání
na hlavu se svaliž syna nezdárného,
jimžto nehne matky vlasti naříkání,
aby ze hrobu ji vzkřísil hlubokého
aspoň posledním své krve křápnutím,
aspoň posledním života vzdychnutím!“


  1. Z jara roku 1849 před státním převratem kroměřížským mělyť Národní Noviny Havlíčkovy 2526 odběratelů; po červnovém jich zastavení sklesl však počet odběratelstva na 2023!
  2. Idea státu rakouského. Podává dr. Fr. Palacký. V Praze 1865. Str. 31.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. V použitém zdroji chyběla dolní uvozovka otevírající pokračování přímé řeči. Havlíčkův text ve výtisku Národních novin z 18. srpna 1849 (dostupný online v digitální knihovně ÚČL ČAV) se podstatně liší; uvozovku umísťujeme na nejpravděpodobnější, ale nikoli bezpečně jisté místo.