Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XXIV. Osamělý bojovník
| Karel Havlíček Borovský Karel Tůma | ||
| XXIII. Na stolici obžalovaných | XXIV. Osamělý bojovník | XXV. Pod vládou meče |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XXIV. Osamělý bojovník |
| Autor: | Karel Tůma |
| Zdroj: | TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl druhý. Kutná Hora : Karel Šolc, 1885. s. 288–299. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Karel Havlíček Borovský |
Zlostný výkřik vydral se z listův ministerských za osvobozujícím tím výrokem poroty. Zejména Stadionova „Presse“ zuřila: „Havlíček u své obraně sebral ústavu a ministerstvo takovým spůsobem, jakoby to žádným novinám žádný tiskový zákon v celém světě nedovolil (!) a byl za to jednohlasně uznán nevinným! To by v obyčejném čase bylo napomenutím pro vládu, v nynějším čase však jest to zločinem…“ „Tedy bych byl vlastně já“ — zasmál se Havlíček odvetou — „jediný zločinec v Rakousku, který nesmí býti potrestán! Ale což jest potom ten, kdo všechno to učinil, když jest již zločincem kdo činy ty jen vypravoval? Neznáme jména, které by v dokonalé proporci pojmenovalo takový zločin… Je-li cos neloyálního v Rakousku, tedy jest to nynější panování menšiny nad většinou, nynější směsice absolutismu a konstitucionalismu.“ —
Bezprostřední účinek soudu Havlíčkova záležel v tom, že vláda vzala žaloby proti ostatním českým redaktorům podané rychle zpět; ale naučení z porážky své nevzala si žádného. Postupovala dále na sklonné dráze zpátečnictví, málo dbajíc jakou trpkostí zanevřela proti ní srdce národův slovanských a jak rozhořčen jest zejména do duše národ český. A přece ještě neměla nikterak vyhráno, aby sobě mohla tak bezohledně troufati. Meč Italie byl sice v rozhodné bitvě u Novarry zlomen, však za to Haynau svou ukrutnosti v Brescii popudil proti Rakousku city všeho vzdělaného světa; o vojsku republiky francouzské vypraveném na sesterskou republiku římskou, nemohlo se s jistotou předvídati, neobrátí-li se naposled proti plukům rakouským, — a v Uhrách? Tam Maďaři poráželi Windischgrätze s takým důrazem, že posléz ani vlastní jeho švakr, ministr Felix Schwarzenberk nemohl neschopného vojvůdce déle udržeti proti oposici při dvoře a v lůně svého ministerstva, v jejíž čelo postavil se sám hr. Stadion. Kromě toho ještě Benátčané pod Danielem Maninem bránili svou republiku Sv. Marka s vytrvalostí netušeného hrdinství a každým spůsobem déle, než financím rakouským zdrávo bylo. Neboť veškerý ten náklad na tolikerá v poli stojící vojska musela hraditi pouhá Cislajtanie při svém rozrušeném obchodu a úvěru! Věru to nebyla zrovna situace, aby se smělo s národy zahrávati. Naopak, kdyby tenkráte, když hlavní sloup reakce, generál Windischgrätz v Uhrách s hanbou padal a vláda vídeňská sama v sobě tak rozdvojena byla, že orgány ministra Stadiona veřejně se hašteřily se staroaristokratickou stranou ministra Schwarzenberka — kdyby tenkráte politikové čeští byli energicky vzchopili ae k nové činnosti, davše netrpělivě čekajícímu národu povzbuzující, oposiční heslo a ostatním spřízněným národům pokyn k svornému domahání se nového sněmu ústavodárného, — sotva bylo té moci při vládě, aby takovéto všeobecné a důrazné odezvě nespokojených národů byla dovedla odolati.
Havlíček také doufal, že se tak stane. Proto vystupoval tak odvážně proti ministerstvu jako by měl za sebou armády, proto připomínal lidu českému ono „Nedejme se!“ jež skvělo se pod podobiznou dr. Riegra, volaje důtklivě: „A to budiž naše všeobecné heslo!“ — Leč, nastojte! V nejkritičtější této chvíli, kde osud celé epochy visel na statečnosti, moudrosti a odhodlanosti politikův slovanských, — v poslední té lhůtě, kterou nám ještě dějiny skytaly, před hroznou nocí reakce: kdy vojevůdci národa do jednoho měli být shromáždění na rozhodné válečné poradě, tu naši státníci zatím rozptýlili se jako pýř za větru do všech končin, zůstavili vše — Pánu Bohu!…
Pátého dne po soudu Havlíčkově p. dr. F. L. Rieger opustil Čechy, vybrav se přes Německo na delší čas do — Francie. Palacký vrátil se ku svým dějepisným studiím, ostatní tolikéž ku svým soukromým povoláním, — takže nezbyl na té opuštěné hradbě české než téměř jediný důstojník: náš 28letý publicista Havel Borovský se svými novinami. — Co vlastně tehda vedlo politiky naše k tomuto nápodobení osudné taktiky zimního krále, podnes žádný z nich žádoucně nevyložil. Ani nadšený životopisec Riegrův pan Jiljí Jahn neskytá zde valně světla; maje vykládati tento zajisté předůležitý krok v životě Riegrově pomáhá si z nouze touto fraseologií: „Tehdáž byly u nás vůbec podivné poměry…“ „Vody ustoupily, zanechaly ale hnusné bahno, v němž se ledajaké nestvůry jen hemžily a kteréž svými výpary kazilo a otravovalo vzduch. Takovému vzduchu neuvykl každý, kdo radostně vnímal vzduch svobody, mnohý tedy rozhodl se vyčkati v cizině opětný příchod lepších dnův, domnívaje se, že takové poměry na dlouho trvati nemohou. Tak smýšlel i Rieger. Vydal se 18. dubna (1849.) z Prahy do Paříže… a odjížděje zůstavil Pinkasovi myšlenku, aby — gen. Radeckému byl v Praze veřejný pomník zřízen.“ —
Nuže Havlíček trvám také „radostně vnímávál vzduch svobody“, ale proto ho přece jen „otrávený ten vzduch“ český nehnal tenkráte do ciziny, nýbrž on naopak měl za to, že zrovna nyní jest svatou a čestnou povinností neustoupiti z bojiště, ale vytrvati a brániti udatně každou pít půdy — „poněvadž právě v zarmoucených dobách politické sklíčenosti sluší mužům pevných zásad nebáti se, ale povznésti neohroženě hlasu svého proti škůdcům a nepřátelům svobody…“
Tak opravdě pojímal Havlíček svou úlohu v národě a svou povinnost k národu. Pracovati bylo heslem jeho, pracovati ne pouze tehda, když to vynáší slávu a česť, ale i tenkráte, ba zrovna tenkráte, když to bývá s nebezpečenstvím, pronásledováním a příkořím spojeno. — Rovněž nesdílel Havlíček nikterak smýšlení p. Riegrovo pokud nabylo výrazu v podivné oné myšlénce, že bychom si měli hledět učiniti dobré oko postavením pomníku Radeckému na staroměstském náměstí. Havlíček nebyl náhodou zrovna v Praze, když myšlénka ta vznikla; zajelť 16. dubna do Brna, kdež zakládala se Národní Jednota ku vzdělávání lidu moravského; avšak hned po návratu svém opřel se jí otázkou: „S jakýmže svědomím mohla by vzdělaná třída národa našeho v tento čas postaviti pomník Radeckému, jakoby na příkoř druhému národu svobodomyslnému, který je mluv co mluv, přec jen utištěn?“ — Když pak dne 23. dubna myšlenka Riegrova vskutku vnešena do městské rady pražské, byl to švakr Havlíčkův, statečný a neobyčejně vzdělaný to měšťan pražský Fr. L. Jaroš, který rozhodně proti návrhu vyvstal a po tříhodinném zápolení také šťastně jej se světa sprovodil: „Cítíliť“ — jak sám Jak. Malý poznamenává[1] „členové tehdejší rady městské plnou měrou urážlivost návrhu toho, i měli živější vědomí své důstojnosti… Zamítli návrh skoro jednohlasně a Praze bylo uspořeno nové pokoření…“
Nicméně utrpěla tím věc naše dosti citelnou ránu; což doznává i dotčený historiograf Českého klubu řka: „Ale přes to všecko mohla vláda být spokojena, neboť se zřejmě ukázalo, že bezohlednou svou reakcí již učinila průlom do předního šiku národní oposice. Radikální Wečerní List vším právem posmíval se „vysoké politice“ českých vůdcův“.[2]
Však nepoměrně těžší a vlastní pohromou věci naši byla, jak jsem již dotkl, naprostá ocháblosť tehdejších důvěrníkův velké národní liberální strany naší. Havlíček hleděl to sice před zrakoma škodolibých nepřátel pozakrýti, vskutku ale sám toužil na tu nečinnost co nejtrpčeji. Dne 25. dubna 1849. již dosti srozumitelně ulevil svému srdci. Píšeť v čele „Národních Novin“: „Zřetel země české obrácen jest nyní ku Praze, a k české zemi zas hledí jiné krajiny. Každý cítí, že se nyní musí stát v politice nějaký rozhodný krok; ale časy jsou tak nejisté, každý den mohou se okolnosti převrátiti, takže jest nesmírně těžko ustanoviti se na nějakém určitém směru politické činnosti. My sami netroufali jsme si posud žádnou důležitější věc předsevzíti, abychom snad, kdyby se kromě nadání najednou běh událostí uherských a evropejských vůbec zvrátil, sami své věci neuškodili.“
Však nyní, an již čas nejvyšší, Havlíček obrací zřetel veřejný na pilnou potřebu řádného sněmu českého. Vyzývá veškeré obce české, aby sborem podávaly žádosti k trůnu za brzké svolání slíbeného nám sněmu českého, „bychom alespoň v červnu, ne-li dříve spatřili první svůj vlastní sněm v Praze.“ —
A skutečně: Za příkladem Prahy rozmahal se ruch petiční po celé vlasti; hojná města jako obce venkovské přistupovaly ku žádosti pražské; náš lid konal opět jednou vlasteneckou svou povinnost tak řádně, že Havlíček s hrdostí mohl zvolati ku nepřátelům jeho: „Čiňte si co čiňte: dříve nebo později stane se Rakousko přece jen — spojenými zeměmi slovanskými! A kteří jiní národové zůstanou v našem spolku, budou rovně oprávnění účastníci našeho štěstí, které nám přece neujde, třeba se nyní od mnohých stran nebe nad námi kabonilo. Vytrvalosť slovanská a poctivá naše demokracie, která nikomu nebeře, nýbrž spravedlivá jest ve všem, musí přece zvítězit.“
Demokratům německým a maďarským však, kteří vidouce že je zle, nyní před posledním zoufalým bojem svým konečně i na nás Slovany si vzpomínali, — nevěřil Havlíček zhola, nýbrž varoval naši mládež co nejdůtklivěji, aby nedala sluchu jejich verbířským řečem o všeobecném sbratření se svobodných národův, o pospolitosti naší věci s jejich atp.
„Nikdo nebude upírati,“ píše, „že by bylo dobře, kdyby národové všickni mezi sebou bratrsky žili a vespolek sobě nic nekřivdili, nýbrž pomáhali. Skutečně také učení křesťanské žádá od nás nejen to, nýbrž i více, aby totiž i všickni lidé pospolu žili jako bratři. Bylo by to arci blahoslavené živobytí na světě, — ale zachovává se toto přikázáni? Může se mysliti, že se kdy bude zachovávat? Nevidíme ustavičně, že jeden národ druhému ubližuje a k poddanosti jej sobě nutí? Nehrozí nám to právě vždy od Němců a od Maďarů? V ouzkostech ovšem se nám slibuje bratrství a rovnoprávnost, ale kdy pak se nám jen trochu skutečně držela? Maďaři také hlásají nyní, když by naší pomoci zapotřebí měli, bratrství a svobodu Slovanům a všem národům, a přece proto dávají Slováky zase věšet jako dříve. A demokrati němečtí, kteří nyní jsou samá láska k Čechům, neradovali se a neplesali po bombardování Prahy? Říkávají takoví chytří pánové obyčejně, že by národové sami dobře se porovnali mezi sebou, jen kdyby králů a knížat nebylo, kteří je dohromady štvou. To ale jest veliká mýlka a historie světa toho učí nás zrovna naopak. Římská republika byla právě největší utiskovatelka všech národů kolem do kola, ačkoliv ji nemohl žádný král k tomu donutit, poněvadž žádného neměla. I bez králů a knížat zůstane vždy národní zášť, protože bude vždy mocnější národ slabší utiskovat a nad ním chtět panovat. My alespoň jsme přesvědčeni, že nespravedlivost Němců a Maďarů k nám, která již 1000 let trvá, nepomine a byť se i stalo Německo a Maďarsko republikami… Jediný prostředek proti tomuto utiskování jest, když se více slabších národů dohromady spojí a jeden druhému pomoc obětuje, tak aby mohli spojenými silami přinutit větší národy ke spravedlnosti a hájit proti nim společně svou svobodu, neodvislost a právo. Tak jest spíše naděje na bratrství, když každý může říci: Já pán, ty pán! My tedy nevidíme spásu svou v ničem jiném, než ve spojení s ostatními národy slovanskými: totiž se Srby, s Chorváty, se Slovinci, se Slováky, s Moravou, s Rumuny a s Poláky, kteří nyní bezpochyby po trpkých zkušenostech přece uznají užitečnost našich zásad!“ — Že bychom se kdy mohli my Čechové spolčovati trvale s Tyroláky a německými klerikály, Havlíčkovi ani ve snách na mysl nepřišlo. Spoléhal stále a výhradně v spojenou sílu nás Slovanův samých, dnes jako tehda, když odbyl německé hegemony svým hrdým: „Dunaj jest náš a to jest vlastně první a poslední jednání celé tragedie: Dunaj bude naše slovanská řeka, Rakousko bude slovanská říše!“ — Byltě Havlíček až do samého jara r. 1849. pevné té víry, že vláda, vídeňská jinak nepřemůže Maďary důkladně, než upřímnou pomocí nás Slovanů. Bude nás potřebovat, a z toho musíme my Čechové umět konečně moudřeji těžiti než posud: „Nám Slovanům sluší nyní, když se již vláda naše objevila několikráte ve své pravé podobě, za včasu se o to postarati, abychom si svoje věci opatřili; neboť až budou Maďaři poraženi, mohla by vláda naše zase zapomenout na — vděčnosť. A protož budiž od nynějška politika Slovanův: Z ručky do ručky! A nic na ouvěrek!“… „Čechy jsou země dosti procitlá v politice, u nás jest veliký počet lidu myslícího, který zná oceniti výhody naše ze spojení s ostatními zeměmi rakouskými; ale nemáme ovšem chuti, dáti se potřebovat za nástroj reakce, který by se pak odhodil až bude po nebezpečenství. My máme nyní právo a povinnost žádati garancie svobody a národnosti… Pouhý slib, zdržováni, odkazování, ono starorakouské protahování až k omrzení, již nás nyní neuspokojí.“ —
Než, jak záhy zničila tvrdá skutečnost i tyto naděje! Cožtě se také potřebovala vláda oposice naší strachovati, když viděla vůdce její rozptýlené, armádu bez generálů, — za to ale již slyšela v Karpatech dusot Kozáků, které posýlal batuška Mikuláš na pomoc proti Košutovi?
Již 5. května oznámil nám ministerský orgán „Presse“, že všechno naše žádání za sněm jest marné: Vláda nemůže prý sněm český svolati, „poněvadž by tento nezůstal v mezech vytknutých jemu oktrojovanou ústavou“. — Havlíček zachvěl se hněvy: „Zvykli jsme od tohoto ministerstva jenom utiskování našeho národa očekávati“ — zněla rozhořčená jeho odezva do Vídně, „ale svolání sněmu českého jest svrchovanou potřebou země!“
„…Vzpomeňme si jen, že naše učitelstvo skoro hladem umírá!… Držíme rychlé svolání českého sněmu za garancii konstitučního života vůbec, protože nyní již skutečně se obáváme nejen o část, nýbrž o celou konstituci… časy jsou nyní neobyčejné. Revoluce snad již v tu dobu, kde toto píšeme, otřásá velikým dílem Německa: jak v Uhřích věci stojí, to ví každý. My až posud odporujeme vždy násilnickým snahám, poněvadž přesvědčeni jsme, že by mohly nyní život našeho národu snad z kořene vyhubiti: když ale naše vláda v zaslepenosti své ustavičně svými protikonstitučními kroky lije olej do plápolajících revolučních snah, nechť sobě potom také sama provede boj s Košutovou a s německou propagandou, které všechny okolní země získati usilují! Splakal by věru každý, když vidí takové jednání od vlád, které snad naschvál — (nemůžeme se již věru té myšlénce uhnouti?) — podporují nešťastné snažení rýpavých, destruktivních stran, jen aby pak mohly zároveň s nimi udusiti všechnu svobodu! — — Dixi et salvavi animam!“
Tak napsal Havlíček dne 6. května. A čtvrtého dne po té, jitrem 10. května 1849, procitla Praha — s pouty reakce na nikou! — — Bylť nad ní prohlášen poznovu stav obležení! —
Dosud ještě žádné větší město nebylo ztrestáno krutým stavem tím tak nevinně, jako tenkráte Praha. Octla se v něm jako ve snách, přišla o konstituční svobodu nevědouc zhola proč a zač. Žádných shluků lidu, žádných výtržností, celé město se ukládá v noci z 9. května v obvyklém klidu ku spánku a hle: po půl noci z nenadání oživnou ulice vojskem, kteréž vedeno úředníky policejními vniká do jednotlivých domů a zatýká množství občanů, většinou studujících; — po té obsadí oba mosty přes Vltavu, jakož i královský hrad a všechny ulice Malostranské k Starému městu vedoucí, zatím co před hlavní stráž vyvážejí se děla, při nichž stojí dělostřelci se zapálenými doutnáky. — „Vysvětlení k této neobyčejné události,“ napsal Havlíček hned 10. května z rána, „nevíme posud žádné, než, že se za posledních dnů všeobecně vypravovalo po městě, že prý má vypuknout nějaké povstání.“ — Sotva pak vyšly Národní Noviny toho dne, objevila se i na nárožích ulic úřední proklamace, podepsaná zemským správcem Mecsérym a vojenským velitelem Khevenhüllerem, v které se udiveným Pražanům oznamovalo, že prý mezi nimi existuje „zločinný spolek, který přípravy činí, aby pokoj tohoto města a této země zrušil“. Ze sousední země (ze Sas) rozšiřuje prý odbojnická strana prohlášení, která veřejně k revoluci vyzývají, ba pokusila prý se i o to, aby vojsko k odpadnutí svedla. K docílení všeobecného pokoje a bezpečnosti, i k ochraně každého věrného občana proti návalům zločinné strany uzavřela prý tedy vláda prohlásiti nad Prahou a okolím jejím stav válečný, za kteréhož všechny civilní úřady podřizují se úřadu vojenskému, zrušuje se právo spolčovací, svoboda tisku, svoboda zdržování se nepříslušníků v Praze a zavádí se náhlý soud, jemuž propadne každý, kdo se ouřadu neb stráží protiví, kdo slovem, písmem, nebo skutkem k odporu proti ouřadu vzbuzovati se snaží, kdo při srocení neodejde na rozkaz, aneb kdo c. k. vojsko ku pronevěře svádí. —
Havlíček porozuměl na první ráz, že se hlavně jedná o svobodu tisku. Nejvíce jej ale rozčilovalo, že přicházíme o svobodu tak pošetile. „Tak se tedy přece dodělala nesmyslná strana toho, z čeho jsme ji tolikrát varovali!“ — rozhorlil se v prvním dojmu: „tak jsme zase zbavení na čas svobod konstitučních, opět v tom stavu, který se nyní skoro v celém Rakousku užívá za vhodný surogát staré absolutní vlády a ve kterém jsme byli po červnových událostech, jenom že jsme se do něho dostali nyní lacinějším spůsobem, bez červnových událostí!… „Každý rozumný,“ pokračoval, „mohl si dobře pomysliti, že vláda čeká jen na příležitost, aby mohla Prahu dáti do stavu vojenského a tak se zbavila nepohodlné oposice, kterou nyní skoro jen Čechové proti ní činiti mohli. Teď vláda velmi lehce dosáhla oučele svého, a kdo jí k tomu pomohl? Slabounká strana několika přemrštěnců, právě ta strana, která v zaslepenosti své o sobě myslí, že jest ona hlavní podporou svobody. Tak se ukázalo opětně to co my vždy říkáme, že si totiž reakce a destrukce ustavičně do rukou pracují a o svobodu nás připravují.“
Když ale o tom domnělém spiknutí vláda neuveřejňovala žádných bližších zpráv, naopak když zatýkala osoby, které naprosto nebyly žádnými spiklenci a revolucionáři, tu nedbal Havlíček, že mu hrozí vojenský soud netoliko zničením listu, ale třeba i zničením života, nýbrž psal, jak mu to srdce pravdy a spravedlivosti milovné velelo. Zazlíval-li do včíra ještě oněm nešťastným mladíkům, že svou nerozvážlivostí dali vládě příležitost ku zavedení stavu obleženosti v tiché Praze a sami sebe i rodiny své lehkovážně do neštěstí uvrhli, tož nyní, dovídaje se, kterak celá věc nebyla než čirou, nemožnou utopií, odpouštěl v srdci těm zrazeným blouznivcům, které doháněl k poslednímu činu sebeobrany rovněž bouřný plamen výmluvnosti Bakunínovy, jako mráz zoufalé ochablosti povolaných vůdcův liberálně konservativní strany národní. Za to ale tím trpčeji vyslovoval své podezření proti Schwarzenberkově vládě, že ona „s radostí uchopila se té příležitosti a záminky, kterou jí podala nedozralá pošetilost, aby tím celou Prahu a skrze obmezení tisku pražského celou zemi českou připravila o konstituční svobody“ — slovem: že se ministerstvu státního převratu vůbec „více jednalo o stav obležení nežli o spiknutí“. Opřen o zákon ústavní vyčítal dále, proč že ti, kdož byli v noci na 10. máje proti ústavě zatýkáni, nepostavili se před přirozený a řádný soud, že se s nimi protizákonně jedná a že vůbec celého toho stavu obležení nebylo zapotřebí, poněvadž v celé Praze nebylo ničeho jiného viděti než největší pokoj, a poněvadž „celá ta strana, ku které zatčení náleží, neměla tolik moci, tolik důvěry ba ani tolik schopnosti, aby mohla skutečné povstání spůsobiti.“ — „Od toho, co se leckde po hospodách mluví až ke skutečnému činu jest ještě veliký skok a snad by se zde mohlo užíti toho příkladu o dvou vojácích macedonských, kteří byli udáni, že tupili krále Filipa, a ospravedlnili se takto: „Ano králi, tupili jsme a byli bychom snad ještě více tupili, kdyby nám nebylo — víno došlo.“ — Která vláda ráda a bez potřeby připravuje národy o svobodu, nemůže nikdy od nich býti milována a udrží se jen mocí. Že ale moc na věky nevytrvá, třeba nyní ještě postačovala, to víme dobře. Přáli bychom si, aby i ministerstvo naše toho pamětlivo bylo.“ —
Tak volně troufal si Havlíček mínění své projevovati několik hodin po tom, co byl mu komandující generál Khevenhüller Metsch oznámil, že časopis, který bude ostře psáti ihned se potlačí a redaktor jeho že bude od vojenského soudu potrestán… „A proto jest nyní každý redaktor trochu podoben vojenskému fourierovi. Hm!“ zněla odpověd našeho smělého Martiala. —
Však ještě více osobní odvahy tenkráte náleželo k tomu, vystoupiti proti surovostem, jichž dovolovali si v krušné té době nejen mnozí sprostí vojáci ale i štábní důstojníci proti občanstvu pražskému a tož pro příčiny nejnepatrnější.
Uváděje případy ty na vědomost ministerstva, neváhal Havlíček 13. května 1849. napsati: „Zachovati pořádek v městě není ještě tolik, jako provozovati janičářství. Není ovšem divu, když voják vida, že celé město jest pokojné a že on přece nepohodlnou službou jakou stav obležení žádá, trýzněn jest, velice znevrlí a mrzutost svou pak na každém vyleje, kdo mu do cesty přijde. Ale vinu toho neneseme my a máme právo žádati, aby se netrpělo takové svévolné urážení pokojných občanů. Aneb chce vláda mermocí jen lid proti sobě popuzovati? — Časy jsou nyní nebezpečné a neobyčejné, kdo ví co nám přinese každá doba. Pamatuj na to každý a především vláda!“
Neminuly než dva dni a Havlíček zvěděl, jak byl za to v kruzích vojenských náviděn. Dne 14. května před 11. hodinou noční vyšloť několik hostí z hospody „u Modré Štiky“, poněvadž jich tamní domácí pán, Nebeský, dle příkazu déle než do 11. hodiny v hospodě strpěti nechtěl. Vyšedše na ulici zvolali pivem rozjaření mladíci: „Eljen Košut!“ V tu chvíli ale již přiskočili k nim dva setníci se šikovatelem a počali tasenými šavlemi zle na ně dotírati. Pan Nebeský na ten hřmot před vraty vyběhl z domu, aby uzřel co se děje; spatřiv však důstojníky se šavlemi se ohánějící, rychle se obrátil na útěk. Leč důstojníci za ním a jeden z nich zasadil mu šavlí notnou ránu do hlavy, až krev proudem vytryskla, načež po činu okázale se prohlásil: „Ich heisse Havlíček und bin Hauptmann bei der 10. Compagnie. Diesen Spitzbubennamen von Ihrer Seite werden die sich schon merken.“
Urážku byl by Karel náš svému jmenovci snadno odpustil, vždyť si sám se smíchem rád na tom zakládával, kterak požívá v celém městě „chvalné pověsti vybraného hrubiána!“ — ale ono hrdinství vůči bezbranným občanům nehodlal milému „Komisspetru“ darovati.
Ostatně zcela jiná, neskonale větší příhoda zaměstnávala tehda mysl Havlíčkovu: čeho se byl pro svobodu a věc Slovanů rakouských nejvíce obával — ruská intervence stala se skutkem! — Odpůrce její v ministerstvu, hr. Stadion, byl Schwarzenberkem vykousán, vojska cara Mikuláše valila se právě přes Moravu silnými proudy do Uher.
Trpký humor pohrává pérem Havlíčkovým an dne 20. května 1849. uvažuje v Národních Novinách o rozhodné té události.
„Podivné jsou osudy lidské!“ praví: „Proti převaze Slovanů zpouzelo se nejdéle ministerstvo Schwarzenberkovo; všemu se raději chtělo podrobiti, jen když Slované nedojdou moci. A ejhle! Pravě nyní došlo Slovanstvo největšího vplyvu v Rakousích a což nejhezčího, ministerstvo samo musilo o to prositi. Tady mají Němci nyní Panslavismus, o kterém se tolik namluvili.“ —
O čtyři dni později píše pak o ruském vojsku: Ze všech stran dostáváme nejchvatnější zprávy o zdvořilém a přívětivém chování se ruských vojáků, zvlášť ale důstojníků, ke všemu lidu, vůbec ale ke slovanským spolukmenovcům na Moravě a v Haliči zvláště. A k tomu pocházejí tyto zprávy z nejrozličnějších stran a od lidí nejrozmanitějšího smýšlení. Ruský voják, jakožto nezkažený Slovan, již sám sebou přívětivý, úslužný, citlivý a jemný, a k tomu ještě nejpřísnější vojenskou kázní zkrátka držený, nedovoluje si nikdy pánovitě a surově vystupovati proti občanským spolukrajanům svým, a ono prožluklé kamašnictví, které dává mnohé vojsko (nechceme právě žádné jmenovati) tak rádo cítit civilistům, nepozoruje se dokonce u vojska ruského. V tom ohledu by si mohlo mnohé vojsko dobrý příklad vzíti z Rusů. nad nimižto celý svět tak rád rameny krčívá, kteří ale jsou nyní patrně nejmocnějším národem.“ —
Tak znal Havlíček opláceti. Věděl ovšem nejlépe sám, že car Mikuláš a slovanská myšlenka jest dvojí; ale chtěl aspoň vládě, která raději cizí pomoci se dovolala, než aby nám povděčnou býti musela, zkaziti trochu radost šířením vědomí slovanského v chvíli, když bubny ruské rachotily pod Tatrami: „Rusové nejsou barbaři, nýbrž lidé dobromyslní… Poznali jsme v nich bratry veliké matky Slávy… Jsme přátelé a bratří lidu ruského, proto přece ale milujeme konstituční svobodu nade všecko a umíme si jí vážiti.“ —