Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XXIII. Na stolici obžalovaných

Karel Havlíček Borovský Karel Tůma
XXII. Státní převrat	XXIII. Na stolici obžalovaných	XXIV. Osamělý bojovník

Údaje o textu
Titulek:	XXIII. Na stolici obžalovaných
Autor:	Karel Tůma
Zdroj:	TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl druhý. Kutná Hora : Karel Šolc, 1885. s. 281–288. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

Opět hrnul se lid pražský v davech do sv. Václavské Lázně jako památného 11. března 1848; opět bylo lze čísti v zracích a tvářích jeho, že děje se cosi neobyčejného v životě našeho národa…

Nuž ano, dálo se! V téže síni, kde před rokem prvně zazvonilo chrabré slovo svobody z úst českého lidu: tam měl býti nyní, — 13. dubna 1849. — souzen zmužilý zápasník slova svobodného: Karel Havlíček. — Bůh suď, komu napadlo zvoliti zrovna sál sv. Václavský pro poroty; ale tolik je jisto, že nic nemohlo důtklivěji připomínati krušný převrat věcí, než právě volba této historické místnosti ku souzení patrioty tak rozvážného jako chrabrého, který vždy jen bojoval poctivě o to, aby právo stalo se zákonem a zákon svrchovaným vládcem.

Poněvadž podle nově vydaného řádu trestního nesměl býti zástupcem obviněného nikdo jiný, leč zemský advokát, aneb kdo appellatorní zkoušku složil, nebyl Havlíčkovi povolen za obhájce přítel jeho dr. Rieger. „Budu se tedy zastupovati sám,“ rozhodl se Havlíček zkrátka, i dostavil se k soudu skutečně bez obhájce. Však právě to jen zvyšovalo pozornost a dychtivosť obecnou. — Dlouho před určenou hodinou byl porotní sál obecenstvem přeplněn; nicméně ještě daleko větší zástup lidu, nemohšího se již dostati do vnitř, čekal před budovou v zahradě a vítal srdečnými pozdravy milovaného svého Havlíčka, jenž svěžím krokem vystupoval po schodech do sálu a do ohrady pro obžalované, aby usedl čelmo proti státnímu žalobníku, jímž byl c. k. prokurátor dr. Ambros. O hodině 9. vicepresident appellačního soudu Rozkošný zahájil přelíčení oslovením porotců, jimiž tentokráte byli: Mdr. J. B. Pichl, sládek Fr. Vaňka, amanuensis Nečas, truhlář Jan Abt, docent Vočadlo, kupec Jiljí Hoffmann, dr. lékařství Buršík, umělecký malíř Müller, sklenář Karel Milde, dr. lékařství Arit, kupec Karel Eduard Brosche, a co náhradník knihtiskař Jar. Pospíšil. — Osm Čechův a čtyři Němci. —

Mohlo býti asi 10 hodin dopoledne, než byla porota srovnána a žaloba přečtena. A nyní počal onen památný první souboj českého redaktora s mocnou vládou vídeňskou v síni soudní, proces tak zajímavý okolnostmi i lidmi jako věcí samou… Vláda vyslalať do pole jednoho z nejduchaplnějších tehdejších svých prokurátorův. Dr. August Ambros bylť zajisté mužem nevšední vzdělanosti, ano byl spíše stvořen pro kobku učencovu nebo pro stolici professorskou nežli pro úřad, více zdomácnělý v oboru krásovědy, umění a kulturních dějin nežli v právnictví.

Bystrovtipu Havlíčkovu neušla také tato slabina svého odpůrce. Hned prvním rázem na ni uhodil:

„Zdá-se mi, že pan prokurátor podal spíše nějakou literární kritiku mého článku, která by se lépe hodila do novin, ne ale před soud…“ poznamenal o žalobě.

„Pan prokurátor praví, že jsem chtěl podati kritiku a sice tupící kritiku, ne ale vážně, na vědecký spůsob, ale žertem a posměchem. Zdá se mi, že pan prokurátor měl při tom na zřeteli — starý censurní patent od roku 1810, v kterém se dovoluje toliko vědecké a vážné posuzování, ačkoliv ani to pravda nebylo. Ale v novém zákoně nic nenalezáme předepsáno, jakým spůsobem se posuzovati má, a pan prokurátor bude moci sotva uvésti zákon, který by při posuzování humor, vtipy, žerty, porovnání, ba třeba i satyru zakazoval, jen když se to s pravdou srovnává. Pan prokurátor mne viní, že jsem podal tupící kritiku; smí li se ale podati kritika vůbec, tedy jest v tom obsaženo i povolení, pohaněti to, co hany zasluhuje. Aneb snad jsem směl podati kritiku bez hany? Toť by bylo podobno onomu malíři, který svého přítele o nestranné posouzení své malby žádal, při tom však podotknul, že již jednoho který mu ji pohaněl — po schodech vyhodil.“

K výtce státního žalobníka, že „Výklad oktrojované ústavy“ je nespravedlivý, an ukazuje toliko na chyby, nikoliv ale na přednosti nové konstituce, odpovídá Havlíček s rovnou bystrostí: „Vskutku, účel můj byl, vytknouti jen chybné stránky této konstituce, neboť jest známo, že ta nejlepší konstituce jediným článkem může se v nejhorší proměnit; ku příkladu, kdybych do nejlepší konstituce vsadil: do sněmu smí volen býti jen ten, kdo 200.000 zl. jmění má. — Budu tedy hleděti na základě čl. 12. zákona o tisku dokázati, že jsem ve svém článku ústavu oktrojovanou spravedlivě haněl a neuvedl žádnou nepravdu.“

Nastoupiv takto důkaz pravdy Havlíček již jen zdánlivě podnikal úlohu obžalovaného; v pravdě obranná jeho řeč od věty k větě přibírala síly útočné a vyrůstala na obžalobu proti věrolomnému ministerstvu tak zdrcující, že s přitajeným dechem vše naslouchalo zmužilému mstiteli práva, až konečně rozkoš pomstěných srdcí českých ulevila si v bouřné, jásavé pochvale všeho posluchačstva, zejména když četl Havlíček povýšeným hlasem slova císařské proklamace od 19. října 1848: „Jestiť vůle naše pevná a neproměnitelna, aby práva národům našim udělená v celé své rozsáhlosti zůstala nezkrácena… i aby započaté dílo ústavy od ústavodárného sněmu říšského, spůsobem rovnoprávnosti všech našich národů přiměřeným, bez překážky a bez přestávky dále bylo vedeno, aby se v krátkém čase sankci mé předložilo“ — nemohlo se posluchačstvo zdržeti hřmotného potlesku, tak že předseda povstal a napomenul je k mírnosti.

Zvláštní ona schopnost ducha Havlíčkova: vyjádřiti myšlenku tak snadně a tak srozumitelně, že téměř názornou se stává, — vyvinovati důkaz tak průzračně, že čtenář neb posluchač tak říkaje očima sleduje správnost a postup jeho logické stavby, ano sebou přemýšlí a domyslí: vzácná tato schopnost intellektu slovanského, která všemu, cokoliv Havlíček napsal, dodává rázu tak původního a mocného, znamenitě vynikla i v této hodině soudu jeho. Zrovna plasticky postavilť tu na mysl porotcův slavné a krásné ony přípovědi koruny zaručující národům svobodná zřízení, jakáž vypracují jejich vlastní zástupcové shromáždění na říšském sněmu ústavodárném, — proti tomu pak skutky ministerstva Schwarzenberk-Stadionova, — kterak beze vší příčiny rozhání sněm Kroměřížský bodáky a svémocně vnucuje národům oktrojírku s celým tím ohonem stavů výminečných a „prozatímných zákonů“ proti tisku, spolčování a shromažďování se, jež nejsou ničím jiným než rušením práv národův, ničím než skutky absolutismu.

Při tom ale neupadá nikdy v deklamaci, nýbrž zachovává si svou střízlivou, vtipnou mysl, jakoby dobře věděl, že v ní jest vlastní jeho neodolatelná síla.

„Já nejsem tak přepiatý, abych nepřipouštěl vládě právo, rozpustiti sněm, poněvadž nahlížím, že toho může býti někdy zapotřebí, ale v takovém pádu má vláda hned povolati jiný, ne ale to udělat sama, co měl sněm vypracovat, to se nesrovnává s konstitučními zásadami, to jest absolutní.

Kdybych byl vinnen, z čeho mne pan prokurátor pohání, byl bych musel ústavu rakouskou nepravým a úšklebným vypisováním hanobiti; pak bych ale zasloužil ovšem většího trestu, nežli těch 14 dní vězení, které pan prokurátor navrhuje.

„Ale já jsem nepotupil ústavu rakouského mocnářství; když tento zákon o tisku, na který jsem žalován, od ministerstva Pillersdorfova vydán byl, nepanovala nynější tak zvaná ústava, nýbrž byl povolán sněm, který měl ústavu vypracovat. Tedy zákon nemohl mysliti žádnou jinou ústavu, nežli tu, kterou sněm vypracuje ve sjednocení s mocnářem. To ale co tuhle jest vytištěno (ukazuje oktrojovanou ústavu od 4. března) — není žádné konstituce, nýbrž jen ministeriálni ordonance, na kterou se §. 12. v zákonu o tisku vztahovati nemůže. Zde se hájí ústava přede všemi jinými zákony jako věc stálejší. Poněvadž se takové důležité ústavy nemají často měniti, proto také ke změně ústavy vždy větší počet hlasů na sněmích potřebný bývá. Jestli tedy v konstitučních státech již žádný obyčejný zákon nemůže jinak povstati, než od zákonodárné moci, ve srozumění národa s mocnářem, tím více nejdůležitější zákon, ústava. To ale co zde jest (ukazuje papír) nepovstalo takovým spůsobem, nepochází od zákonodárné moci, nýbrž od exekutivní a jest to tedy pouhá ministerská ordonance jako každé jiné nařízení. Konstitucí bude teprve tenkrát, až bude od sněmu opravena a přijata a od císaře potvrzena. Toť samo ministerstvo zdá se nahlížeti, poněvadž přijalo §., že se smí obyčejnou většinou hlasů, jako každý jiný zákon měniti, což důkazem jest, že ji ani samo ministerstvo za pravou nepovažuje.“

Vůči takovému odpůrci měl ovšem státní žalobník Dr. Ambros velmi nesnadné postavení. Snažil se dokázati, že Havlíček místo „Výkladu“ o ústavě podal toliko jednostrannou a tudíž nespravedlivou kritiku, kterouž hleděl ústavu tu jen zhaněti a potupiti, — že zákon o tisku daný 28. května 1848. chrání všechny budoucí ústavy, nechť jest původ jejich jakýkoliv, zákonem pak že jest vše, cokoliv vyjde s podpisem císaře a ministrův, úcta před zákonem konečně, že jest nezbytným a nejvyšším příkazem všeho řádu společností státních.

Na to Havlíček: Ovšem i já myslím, že se nesmí tupit ústava, a pan prokurátor se mýlí, jestli myslí, že jsem řekl, že zákon vydaný o jedné ústavě neplatí pro všechny budoucí. Já jsem ale tvrdil, že tohle ustanovení ministerské není žádná konstituce, poněvadž není s přivolením říšského sněmu, a na tom trvám posud! Pan prokurátor pravil, že je zákon to, co vyjde s podpisy císaře a ministrů: to ale jest zákon v absolutních zemích nikoli však v konstitučních. — Pan prokurátor uvádí, že titul „Výklad“ nesouhlasí s článkem; měl mne tedy za to žalovat, já jsem udělal falešný titul článku. Já ale ani v tomto pádu mu nedávám za pravdu. Přijde na to co je výklad: výklady jsou rozličné; když kněz o evangelium, několik slov od oltáře pronese, jmenuje se to také výklad, a když drží s kazatelny řeč tříhodinovou o tom samém evangelium je to také výklad… Dále viní mne pan prokurátor z toho, že jsem napsal, kterak bude zemím ponechán rožen, kdežto pečeně ve Vídní se sní, a dokládá, to že jest pouhý obraz ne ale důkaz. Proti tomu musím namítnouti, že žádným zákonem není nařízeno, podávati důkazy, já jsem jen povinen noviny vydávati; jestli jsem podal špatný důkaz je to jen má vlastní škoda a ten můj špatný důkaz byl by jen k prospěchu ministerstva. Já ale mohu podati dobrý důkaz: v oktrojované ústavě ponechává se zemím vzdělávání země, veřejné stavby a dobročinné ústavy. To ale jsou věci, které též každé obci přináleží, ba i jednotlivcům; neboť každá obec vzdělává zemi, kdo staví za své peníze staví podle své vůle a o dobročinné ústavy stará se ten kdo je založil. V tom tedy nenacházím nic, co by bylo přiměřeno důstojnosti samostatné země. To co v druhém punktu uvedeno jest, totiž: bližší nařízení v mezech říšských zákonů o obecních, církevních a školních záležitostech a o přípřeži, skutečně souhlasí s mým obrazem o rožni a o pečeni, neboť každý ví, že tyto věci na říšském sněmu ustanoveny budou a zemím se jen obtížné provedení ponechá… Placení učitelů zůstane nám, ale řízení škol zůstane říši. Ve Vídni zůstane všechno důležité a dobré, zemím se ponechá jenom nepatrné aneb obtížné.

Pan prokurátor mne viní z nedůslednosti, že hledám ve vyjmenování množství korunních zemí „divide et impera“, kdežto přece jen jsou Národní Noviny orgán federace… Federace, kterou Národní Noviny zastávají, má zcela jiný smysl. Každý národ přeje sobě samostatnost a proto zapotřebí jest, mají-li rakouští národové spokojeně žíti, aby nalezli ve svazku rakouském každý pro sebe tolik samostatnosti, kolik možná jest bez ujmy celku a trvání mocnářství. To se národům má popřáti, takovou federaci zastávají Národní Noviny, ne ale aby se říše roztrhala na malé kusy, na atomy, které se nemohou pro slabost ve svých právech proti vládě hájit. My máme sami na sobě nejkrásnější příklad o tom: koruna česká bývala zajisté druhdy jedno z nejhlavnějších mocnářství v Evropě; nyní ale po 200 letech, z koruny české zůstaly jen dvě malé německé provincie… To jest „divide et impera“.

Pan prokurátor žaluje, že se posmívám, že se národové budou muset obléci do jedné černožluté liveraje, a on myslí, že to podpíše, kdo chce míti pevné a jedno Rakousko… Ačkoliv mají mocnářové velkou moc, přece jest pravda co pravil Ježiš: Dejte císaři co jest císařovo, a co jest boží, Bohu. Ale národové jsou boží, a kdyby se kdokoliv sebe více snažil, přec nepřemění národ podle své libosti a svého pohodlí. Příklad toho máme na císaři Josefu, který též chtěl, ačkoliv snad z dobrého úmyslu, národy rakouské přetvořiti v Němce, ale — nedosáhl účelu svého. My zůstaneme vždy Češi jako Maďarové, Italiani a nebudeme nikdy Rakušany, nýbrž jen občany rakouské říše. Poukazuji pana prokurátora na to, co ukazuje skutečnost, že se žádný národ rakouský sám nejmenuje Rakušanem, vyjma obyvatele jediné provincie rakouské. Ani německý Štýřan, ani Tyrolan nejmenuje se ještě sám Rakušanem, nýbrž posud Štýřanem, Tyrolanem. — Ovšem obyvatel mnohých mohutných a slavných říší ku př. anglické, s chloubou sebe tak jmenuje; k tomu ale náleží zásluha a sláva historická a — svobodné zřízení země; tak třeba i Němec na březích Rýna z této příčiny rád sebe nazývá Francouzem ačkoliv jím není. S radostí bude sebe každý nazývati občanem rakouské říše, když to bude čest; posud ale člověk nemá proč a zač býti vlastencem rakouským: my posud nevidíme pro sebe z toho spolku rakouského žádné výhody a žádné slávy.“

„Konečně pan prokurátor praví, že úcta před zákony jest nejpotřebnější, a že musí být zákon svatý a má pravdu; ale právě proto má mít ministerstvo napřed úctu před zákony a pak ji bude míti občan každý, který ale úctu svou před zákonem tratí vidí-li, kterak ministerstvo obracuje zákon jako střevíc. Ta úcta před zákonem, kterou pan prokurátor v Angličanech a Francouzích tak velebí, pochází jen z toho, že zákon vyšel tam ze všeobecného mínění, z usnešení většiny, z úmluvy lidu s králem. Ale tak není u nás!“

Tím Havlíček dobojoval svůj souboj s vládním zástupcem, a nyní vyžádal si slovo k soudcům z lidu.

„Pánové porotci!“ zněl nade vše charakteristický doslov jeho: „Dnešní den vám podává první pád, rozhodnoutí mezi korunou a jednotlivým občanem. Pokud se nám dostalo užívání veřejného jednání o věcech tisku, byly vždy pády jenom, kde strany soukromé mezi sebou o nějaké privátní, nepatrné urážky před soudem stály, a kde porota mezi nimi rozhodovala, který má křivdu a který právo. Dnes ale stojí před soudem vaším poprvé dvě velmi nestejné strany. Dnes stojí velmi slabá strana proti velmi silné moci — jednoduchý redaktor a spisovatel proti vládě, neboť pan prokurátor mne obžaloval ve jménu ministerstva. Vláda rozpustila sněm, zrovna když již byla veliká naděje, že již brzy svou úlohu dokončí, a vydala sama ústavu, která se znamenitě liší od návrhu sněmovního; není tedy jiné příčiny, proč nám byla tato ústava oktrojována, než že jest méně svobodomyslná. Já jsem napsal o této ústavě článek, strany kterého jsem panu prokurátorovi již dokázal, že jsem jí neukřivdil. Kdybych to byl učinil o půl druhého léta dříve, byl bych bez všeho soudu rovnou cestou odveden do vězení. Nyní ale nám zůstalo aspoň tolik svobody, že se na mne nemůže vláda násilně pomstít, nýbrž musí napřed nechat rozhodnout vás, neodvislé spoluobčany, abyste mne odsoudili, jsem-li vinen nebo ne. Já nenáležím k té straně, která všecko tupí, cokoliv vláda činí, o tom jsem podal důkaz za předešlého ministerstva, které jsem dobrovolně jako svobodný občan lépe hájil než redaktoři vládních novin, kteří za to placeni jsou, poněvadž jsem byl přesvědčen o jeho poctivosti a dobrém smýšlení. Moji čtenářové dobře vědí, že nejsem žádný rýpal. Podle svědomí nehaním nic než co se mi zdá škodlivé, a to mluvím bez obalu, bez šperku, bez řečnických floskulí, jak mi to jde od srdce a jak to mohu před Bohem a před pořádnými lidmi zodpovídat. Tak jest také tento článek psán. Pan prokurátor mne žaluje na základě §. 12., že jsem ústavu nepravým a úšklebným vypisováním tupil a navrhuje, abych byl na 14 dní do vězení dán. Rád bych nejen 2 neděle, nýbrž 2 leta ve vězení seděl, kdyby to bylo pravda, co pan prokurátor tvrdí, to jest kdyby byla ústava tak dobrá, aby byl můj článek lež. Já jsem napsal, co mohu před svým svědomím zodpovídat, a proto vás žádám bez prošení o milosrdenství, abyste též podle svého svědomí, ale jen beze všech jiných ohledů nade mnou rozhodli. Doufám ostatně, že ta vláda, která mne nyní obžalovala, brzy bude sedět na stolici obžalovaného, na které nyní já stojím, a přál bych jí jen, aby na ní mohla sedět s tak čistým svědomím jako já.“

Věříme referátu,^[1] že hluboce cítěná slova ta spůsobila všeobecné pohnutí… Pod dojmem jejich předseda položil porotcům tuto jedinou otázku:

„Jest obžalovaný pan Karel Havlíček vinen tím, že by byl skrze jeho pod nápisem „Výklad“ atd. vytištěný článek hleděl tupením, neb nepravým a úšklebným vypisováním uvést v opovržení ústavu rakouského mocnářství?“ — Rokování porotců netrvalo dlouho: již za deset minut vrátili se porotci z pokoje, v nějž byli se uzamkli k vážení výroku, a starosta jejich, dr. J. B. Pichl, položiv pravici na srdce, četl zvučným hlasem tento výrok: „Na mou čest a svědomí mé, před Bohem a před lidmi výpověď porotců jest: Nevinen!“ —

Jakkoliv zákon zapovídal obecenstvu všeliký projev libosti aneb nelibosti, — lid elektrisován radostí propukl v dlouho trvající, hřímavý potlesk a jásavé slávy volání. Havlíček vycházel, či vlastně nesen byl na ramenou lidu z porotní síně, co vítěz nad vládou, odsouzenou českým národem. —

---

1. Úplné vylíčení zajímavého přelíčení toho bylo z Národních Novin (roku 1849. čís. 88. a 89.) reprodukováno r. 1873. ve zvláštní brožuře: „Karel Havlíček před porotou Pražskou“. Nákladem kněhkupectví J. L. Kobra v Praze.