Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XXII. Státní převrat

Karel Havlíček Borovský Karel Tůma
XXI. Před katastrofou	XXII. Státní převrat	XXIII. Na stolici obžalovaných

Údaje o textu
Titulek:	XXII. Státní převrat
Autor:	Karel Tůma
Zdroj:	TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl první. Kutná Hora : Karel Šolc, 1883. s. 266–280. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

S myslí uspokojenější než kdy jindy vycházeli poslanci liberální u večer 6. března 1849 po hodině deváté z dlouhé schůze sněmu ústavodárného v Kroměříži. Ukončiliť právě památné rokování o právech základních, kterým znovu dobyli sobě srdce národův. Předseda odročil zasedání sněmu na týden, aby oddíly sněmovní podrobily zatím hotový již návrh ústavy poslední zkoušce. V den 15.  března pak, co ve výroční den osvobození národův rakouských, měla býti ústava přijata dle úmluvy jednomyslně od celého sněmu v prvním čtení. — S navrženou ústavou mohl býti spokojen každý upřímný přítel pokroku, práva a volnosti. Mohlo se jí sice vytýkati, proč nedopřála zemím řádné samosprávy; ale za to poskytovala, národům všem poctivé a spravedlivé zastoupení v ústředním mocném parlamentě, nepřipravovala nás žádnými umělými systémy skupin voličských o většinu, a neznala žádné sněmovny panské, nýbrž vedle sněmovny lidu, sněmovnu zemí, do které každý sněm volil z národních kurií svých stejně zřízencův, nad to každý kraj po jednom zástupci. — Tolikéž veto koruny nebylo absolutní, nýbrž obmezené. Ona mohla rozpustiti sněm, ustanovil-li se týž dvakráte po sobě na návrhu zákona jí nelibého; ale jakmile nový sněm do třetice zákon týž odhlasoval, nemohlo se mu déle odepříti stvrzení… Však vlastní, historický význam svobodomyslné té ústavy záležel v tom, že se o ní zástupcové národův dohodli dobrovolně vespolek, že bylo to dílo skutečného vyrovnání mezi centralizací a federací, mezi Němci a Slovany beze všeho zakročovaní vlády.

Ale snad právě proto odsouzeno k smrti ještě před narozením. — Kníže Felix Sohwarzenberg čekal netrpělivě toliko na první větší vítězství milého švakra svého knížete Windischgrätze nad rebelly uherskými, aby zbavil se nepohodlného sněmu, jenž mu svou slovanskou většinou rovněž překážel v jeho německé politice, jako svou liberálností v jeho choutkách centralistických a protiústavních. Ve Frankfurtě již chtěli vylučovat Rakousko z Německa a zříditi jednotu německou s náčelnictvím pruským. To bodalo státníky „rakouské“ přímo do srdce. Rychle tedy skouti Rakousko v jednostejné, po německu ustrojené těleso, a vrhnouti celou tu imposantní moc 35 milionové říše jako Brennův meč na váhy německé, až by ten „blázinec“ ve Sv. Pavelském chrámě Frankfurtském se rozprášil a starý buudestag s předsednictvím Rakouska znovu vyvstal z mrtvých. K tomu ještě hluboká, palčivá zášť zabořilých živlů aristokratických a zpátečnických proti „těm kazatelům podvratných theorií“ v Kroměříži a známe tak celkem asi pera, jež se vymrštila v Olomúci, jakmile dostihla tam zpráva, že Windischgrätz a Šlik porazili u Kápolny hlavní sílu maďarskou pod Dembinským a Klapkou v bitvě rozhodné na hlavu. —

Bylo již pozdě na noc jmenovaného dne 6. března, když znenadání přijel ode dvora z Olomouce ministr hr. Stadion, se státním podsekretářem Helfertem do Kroměříže a na rychlo k sobě sezval čelné poslance z pravice i středu (mezi nimi Palackého, Pinkasa, Štrobacha, Braunera, Riegra, Meyera, Lassera, Neuwalla). A jaký byl účel té neobvyklé půlnoční audience? Žádný jiný, než aby vláda na těchto vůdcích stran jaksi předběžně zkusila, jaký as dojem učiní zýtra hotový její — státní převrat…

Dojem byl horší, než se nadála, ač Stadion ani nevyjevil vše. Neboť když svolaní poslanci uslyšeli z úst ministrových, že korunní rada ustanovila se — oktrojovati z vlastní moci „ústavu“ pro všechny země rakouské, — všickni ztrnulí leknutím; což ale teprv. když seznali obsah té oktrojované ústavy! —

Dávno již byl ji poslanec Mayer přečetl na poslední paragraf, ale jen hrobové mlčení dávalo odpověď. Jakmile však Stadion jal se, poněkud zaražen, čin vlády omlouvat a shromážděné poslance do Vídně zváti, aby prý tam byli ministerstvu nápomocni u vydávání ústav zemských — propukla bouře. Dr. Adolf Pinkas vyvstal první a v prudkém rozhořčení odmítl pozvání, řka: „Když si ministerstvo osvojilo právo zdělati ústavu pro celou říši, nešetříc říšského sněmu, nechať si také samo udělá ústavy pro země…! Přijal jsem poslanectví, abych rokoval o ústavě pro celou říši,“ doložil hrdě, „a ne abych pomáhal ministersvu oktrojovati zemské zřízení pro Čechy!“ Na to několika ostrými rysy zkritisoval oktrojírku, a zapřísahal ministry, aby ustali od neblahého svého předsevzetí, aby měli na mysli krev, která poteče následkem tohoto činu jejich, aby pamatovali, že hrají o bytí Rakouska! Podobně ozývali se řadou ostatní. Všichni naléhali na Stadiona, aby se ustalo od podniku tak osudného. Nelíbí-li se vládě některá ustanovení ústavy sněmem vypracovaná, možno je vždy vzájemným dorozuměním ještě v čas pozměniti, kromě toho, že jest ústava pracována tak, by se mohla rozšířiti na celou říši a do patnáctého března že bude jednomyslně přijata. — Podobalo se, že jest Stadion zviklán. Odstoupil s Helfertem do vedlejšího pokoje, asi po čtvrť hodině se vrátil, vzal si oktrojovanou ústavu k sobě a požádav poslance, aby nikomu ničeho neříkali, slíbil, že ihned vrátí se do Holomouce, kdež se prý vynasnaží, aby oktrojování ústavy bylo zastaveno. Nemůže prý arci ničeho zaručit, ale z rána že dá již telegraficky určitou odpověď. — Na nejvýš dojati a rozčíleni opouštěli poslanci arcibiskupský zámek, před nímž čekali na ně přes pozdní hodinu noční kollegové jejich u valném počtu, dychtivi jsouce zvěděti co se děje. Vzezření zasvěcencův, na jichž tvářích obrážely se zoufalost, smutek neb hněv, mluvilo byť i ústa mlčela. Členové levice, kteří se byli účastnili říjnového povstání vídeňského, jako Goldmark, Kudlich, Violand a Füster ještě před úsvitem opustili Kroměříž, prchajíce do ciziny. Když pak se rozbřeskovalo jitro 7. března 1849., bylo slyšeti neobyčejný rachot bubnův po ulicích tichého města, vojsko obstoupilo arcibiskupský palác, v němž byl umístěn říšský sněm, obsadilo chodby až do druhého patra a vojenští důstojníci uzamkli dvéře všech sněmovních odborů. Poslanci přichvátali, ale přístup do sněmovny byl jim zabráněn napřaženými bodáky a s drzými urážkami sděleno jim, že sněm říšský jest rozpuštěn, aby nedělali žádných zbytečných komedií a klidili se po svých. Touž dobou přibit byl na vrata arcibiskupského paláce patent rozpouštějící sněm a prohlašující oktrojírku, která měla datum 4. března 1849. Dva ministeriální úředníci vešli do paláce, aby zabavili a zapečetili veškeré spisy říšského sněmu. — Bylo po všem! — Mužové, kteří ještě včera byli přiodíni důstojenstvím a mocí zákonodárcův, stáli zde nyní zdrceni na ulici jako vyhnanci, podávajíce si mlčky pravice na rozloučenou a vlastní rukou podepsané lístky na památku… Po nějaké hodině pak, za které toliko klub slovanský měl ještě smutnou schůzku bez účinku a rady, — rozjížděli se již rozehnaní poslanci do svých vlastí, aby vypravovali užaslému lidu, kterak skončil sněm, v nějž národové takové naděje kladli. Ano, takový byl konec prvního zákonodárného sboru národův rakouských. Byl svolán do tiché Kroměříže, aby prý byl bezpečen u svém rokování: nuže, nyní byl bezpečen! — Vybaveno jej z výhně revoluce, jen aby upadl v osidla reakce. Revoluce jej porušila, reakce jej zhubila. Ona jej přepadla, an rozbíjel okovy lidu selského — tato, an udílel národům desatero jejich svobody. Kroměříž měvší se státi kolébkou volnosti národův, stala se rakví její.

Zatím co tyto věci ohromné dály se na družné Moravě, počal Havlíček, — ničeho ještě netuše, v Národních Novinách právě uveřejňovati návrh ústavní listiny vypracovaný výborem sněmu říšského… Zprávy o katastrofě Kroměřížské stihly do Prahy až ve čtvrtek 8. března ráno, byvše obecenstvu tajeny, aby zbylo času přihotovení vojska. Havlíček byl jimi tak překvapen, jako celá Praha; píšeť v Národních Novinách: „Jako bleskem z čista jasna byli jsme dnes překvapeni neobyčejnými výjevy: na rozích ulic objevila se ohlášení od vlády, lid se sbíhá čísti a čte — císařský manifest o rozpuštění říšského sněmu… pak celou novou konstituci od císaře udělenou bez porady sněmu (oktrojovanou) i se základními právy…“

„Zdržujeme se pro dnešek všelikého úsudku o těchto nových manifestech, ale kdyby i byly tyto manifesty nejlepší, přece zůstane vždy tento spůsob, na který jsme je dostali, zrádný a pochybuji, aby se kdy v národu mohla ujmouti důvěra k této nynější vládě.“

A jako hromem omráčena, zůstala také veškera národní uvědomělá inteligence česká. „Tak jsme tedy po tolikých nadějích znovu skláceni tam, odkud jsme byli vyšli,“ zněl povzdech všeobecný. — Každému pravému Čechu bylo, jako by cítil pěst ve tváři své. V žilách střídavo stydla i opět vřela krev, ale nikdo nevěděl, co by se mělo počíti. Čekáno napiatě na vracející se poslance, — leč tito nevydali, mimo žalostně krotké ohražení proti těžkým výčitkám, jež se jim činily v rozpouštěcím patentu, prozatím žádného znamení života.^[1] Němo všude, hlucho všude: co z nás bude, co z nás bude? mohli jsme tehda zastýskati sobě s básníkem. Vždyť i sám Havlíček umlknul! — Ano, odmlčel se, avšak toliko na chvilku. Jen co by nabral dechu. Však třetího dne vstal z mrtvých a — začal „ty vídeňské pány svým pozounem ze sna burcovat“. Jediný Havlíček dovedl v této hodině dáti plného a pravého výrazu tomu, co v srdcích českých bouřilo a vřelo. On, který tak dlouho doufal, tak dlouho se mírnil, tak dlouho se přemáhal, jen aby ničeho snad nepokazil, nyní posléze byl volný! Zaplatil tu volnosť ovšem draze, ale ten palčivý hněv, ta bodavá bolesť sklamání byly právě nejúčinnějšími ostny pro duševní a mravnou jeho sílu. Nyní teprv genius jeho rozpial perutě, aby povzlétl s orly do mrakův, kde se hromy rodí. Nyní teprv měla věrolomná vláda poznati, jakou zbraní jest pero v ruce muže nadaného vtipem Voltairovým, ale charakterem Husovým!

„Jsou okolnosti v životě,“ — zněla první odezva Havlíčkova, z dne 12. března, „kdežto žádá opatrnost mlčeti a nepovědíti celou pravdu najednou: jsou však i doby takové, kde svědomí zavazuje každého poctivého člověka ouplnou pravdu říci a nesmlčeti svého mínění a byť i meč katanův nad hlavou byl napřažený. Tato doba nastala nyní. Víme napřed, že nynější ministerstvo svobodu tisku co nejdříve pronásledovati počne, a třeba v oktrojované konstituci stálo, že se censura nesmí zavésti, přece ví každý, že jest možno ještě jinými spůsoby mnohem více svobodu tisku utlačiti, než skrze censuru. Že se nynější ministerstvo těchto prostředkův uchopí, vysvítá z jeho jiných násilnických, bezprávných kroků. My však připraveni jsme až do posledka o svobodu pracovati, pokud síly naše stačí. Z oktrojované ústavy vyrozumíváme, že budoucí sněm má býti teprv v r. 1850. svolán: celý nynější rok bude tedy ministerstvo neobmezeně vládnout; neobmezeně, pravíme proto, že ten, kdo dovedl říšský sněm navzdor dvojnásobnému císařskému slovu vojskem rozehnati, dovede také jinak svou vůli provésti bez ohledu na zákon. Tento rok tedy bude neobyčejný, rozhodný: poctiví přátelé svobody a národu shromaždějí se okolo praporu svatého a budou zastávati právo a spravedlnost; nebude možno dvěma pánům sloužiti najednou; každý se musí prohlásiti pro tu neb onu stranu. Doufáme, že každý ví, na které straně my od jakživa stojíme a státi budeme… Události těchto posledních dnů zachvátily nás jako hromem. Avšak jsme naschvál nechali první dny rozčílenosti ducha projíti a nedadouce se v tak důležité věci zachvátiti pouhým citem, čekali jsme až se mysl usadí, až opět chladný rozum opanuje úplně pobouřené city zármutku a zlosti. Nyní tedy beze vší přepiatosti a bez všelikých ohledů klademe zde úsudek svůj o těchto nešťastných událostech v té naději, že vyslovujeme jenom mínění největší části našeho národu. Hotovi jsme ostatně každé slovo před soudem spravedlivým zodpovídati.

Především leží na tomto ministerstvu nezničitelná vina, že uvedlo u celého národu v lehkost císařské slovo, císařský slib a že podťalo důvěru národův ke koruně. — Proč si ale ministerstvo s rozpuštěním sněmu a oktrojováním právě nyní tak pospíšilo, když byl již návrh konstituce od sněmu vypracován, a když největší naděje byla, že se o tomto návrhu všechny země a národové dobrovolně sjednotili, že tedy ve všech zemích příznivě přijat bude? Bylť návrh ten tak vypracován, že se mohl za smlouvu dobrovolnou všech zemí a a národů považovati, neboť nebyl ve výboru většinou hlasů, nýbrž dobrovolným srozuměním všech přijat a každý k vůli druhému od něčeho upustil. Však tu vězí ta pravá příčina: ministerstvo se leklo tohoto liberálního návrhu a uznalo za dobré honem, rychle násilím překaziti jeho vyvedení. My považujeme tento krok ministerstva jakožto ránu, kterou šlechtická strana zasadila straně národní. Ten způsob, jakým rozehnán byl sněm náš konstitující, nemohou nikdy zapomenout národové rakouští… A jsou-li všickni národové hrubě uraženi touto potupou svých vyvolených důvěrníků, což díme o národu českém? Tomu ministerstvo dalo zrovna ránu do obličeje a takovou věc nezapomene nikdy čestný člověk, tím méně čestný národ! Zásluhy českých poslanců o Rakousko zná celý svět a nikdo je nesmí upírati: a za ty bylo odměnou ono ministerské kopnutí?

Zdejší německé ministerské noviny počaly zprávu o rozehnání sněmu s těmito dvěma památnými slovy: „Finis Poloniae“; my souhlasíme jen se slovem „finis“, strany druhého slova neví se ještě, jaké by mělo býti místo „Poloniae“ postaveno, ale čas to ukáže.“ — Když pak námezdná péra jala se do světa lháti o všeobecné spokojenosti se státním převratem, když zejmena ve Vídni táž chasa, která před říjnem 1848. přímo Maratovsky psávala, nyní otrocky se plazila před silnou vládou, o jásající Vídni mluvila, a k oslavě oktrojírky vyzývala: tu Havlíček pověděl pánům, kdo se z tohoto státního převratu jistě, srdečně raduje: „Jest to Košut, jsou to Vlachově, jsou to republikáni a zvláště němečtí republikáni: těm zajisté nemohlo ministerstvo lepší radosti spůsobiti. Raduje-li se ale ona čásť Vídně, která by za egyptské hrnce staroaristokratických výdělků a užitků prodala svobodu i česť. ona čásť Vídně, která požívala tuk a šťávu celého mocnářství, tož národové rakouští kvílí. Až se budou národové rakouští radovati, bude tato čásť Vídně kvílet.“ —

Odvaha budí odvahu. Praha počala demonstrovat. V den nařízené úřední slavnosti oktrojírky, byl sv.-Vítský chrám prázdný, za to ale shromáždila se celá Praha s obecním zastupitelstvem v čele ve chrámě Týnském na rekviem za loňské oběti svobody a dne 14. uspořádala slavný průvod pochodňový oposičním poslancům kroměřížským: Palackému, Riegrovi i Borroschovi. Češi, Němci byli svorni v nenávisti proti ministerstvu státního převratu. Aby ale i venkov rozuměl, oč se jedná i má-li příčiny konati nařízenou tu slavnost oktrojírky, napsal Havlíček dne 14. března svůj klassický „Výklad oktrojovné ústavy od 4. března“.

Málo asi našlo by se v letopisech publicistiky příkladův podobně trefné a při vší kaustické stručnosti předmět úplně vyčerpávající kritiky. Byl to pravý mistrovský kus břitkého ducha Havlíčkova: „Celá tato ústava“ — zněl úvod — „i se základními právy má tu vlastnosť, že se více pozorovati musí na to, co tam chytře vynecháno jest, než na to, co v ní skutečně obsaženo.“

„Hned na první pohled se přesvědčíme, že si ministerstvo nejdůležitější věci zanechalo za lubem, totiž: zákon o tisku, zákon o associací, zákon o osobní svobodě, zákon o obecním zřízení a svobodě obcí, zřízení jednotlivých zemí, na kterém základě přece bude obsazována hořejší sněmovna, zákony o volbách, poměr uherských a vlaských zemí k ostatním, zákon o odpovědnosti ministerské, zákon o vojenských věcech, rekrutování, čas služby v národní obraně atd. Každý znatel konstitučního života nahlíží, že vlastně teprva tyto zde podotknuté zákony jsou pravé jádro konstituce. Nepochybujeme, že ministerstvo je všechny již hotové mělo dne 4. března, ale s velikou jistotou dá se mysliti, že je naschvál ponechalo na pozdější dobu, aby se nestala celá rána najednou, a aby se snad s menší bolestí svobodě jedno péro po druhém vytrhalo. To tedy sluší při celém posuzování ústavy vždy na paměti míti, neboť je-li ústava již teď velmi nesvobodomyslná, může se stát ještě desetkrát horší těmito doplňky.

O základních právech nedá se nic znamenitějšího podotknouti, než že jest v nich obsažena úplná emancipace židů. Věřiti smí od nynějška každý občan rakouského mocnářství co chce, a může si každý sám pro sebe doma třeba novou víru vymysliti. V tom punktu bylo tedy ministerstvo až příliš liberální — to je zadarmo. Veřejně však se smí provozovati jen některá z těch věr, které jsou od státu uznány. Ostatně se nedá o základních těch právech až do vydání oněch svrchu podotknutých zákonů nic pověděti. Jsou až do té doby pouhý úhoř, který se všude vykroutí. Jen §. 12. jest zřetelný, a ten dává ministrům právo, při nepokojích (a ministerstvo může si ustanovit nepokoje, kdy a kde chce) všechny ty předešlé §§. zrušiti a vojenský zákon zavésti. To je vlastně nejdůležitější punkt.“

„V ústavě máme mnoho hlav, ale také mnoho nesrozumitelností, tak že se k tomu určena býti zdá, aby jí nikdo nerozuměl: První hlava jedná:

I. O říši. Vypočítává se množství korunních zemí, — divide et impera, — čím víc a čím menší, tím více jest naděje, že se mezi sebou pořád hádati a křičeti budou a ministerstvo je zatím bude všechny přistřihovat. Velkovévodství Krakovské a vévodství Bukovinské se znovu narodily, za to je Vojvodina chytře zamlčená, o Slovensku ani zmínky…

II.&nbsolO císaři. Panovník se bude jenom korunovat za císaře, ostatní koruny přestanou, český král tedy pomine…!

III. O říšském občanství. Hlava tato jest k tomu oučelu, aby se mohli Němci poznenáhla všude rozplemeniti a jak jich někde bude několik, mají právo dle §. 4. základních práv o školu a úřad žádati, a tak bude konečně asi za dvacet let dosažen ideál ministerské politiky, t. j. Rakousko bude jen veliká kolonie německá. Budou sice všichni národové stejně oprávněni, ale němčina bude mít tu výhodu pro sebe, že bude v Čechách, v Moravě, Polsku, v Rusi, v Uhrách, v Sedmihradech, v Srbsku, v Chorvatsku, mezi Slovinci a v Italii stejně oprávněna, a každý tedy, kdo počítati umí, vidí z toho, že bude při vší rovnoprávnosti němčina nejméně desetkrát tolik oprávněna, jako každý jiný jazyk. Není přes chytrost. Z toho pak samo sebou bude následovat, že budou přece všichni úředníci v celém mocnářství Němci, a Rakousko přece vždy jen zůstane německé mocnářství! Ostatní národové budou míti čest, býti přívěskem…!

V. O zemských záležitostech. Ministerstvo samo praví o své konstituci, že jest vzdálena od centralisace; avšak co ponechává tato hlava zemi? Orbu, stavení, chudé ústavy. To jest věru až satyra na samostatnost! A aby se zdálo trochu víc, uvedeny jsou sice dle jména též obecní, školní, církevní záležitosti a „foršpan“, ale každý rozumný vidí, že z těch vlastně jen rožeň zemím ponechán jest, kdežto pečeně ve Vídni se sní.

VI. O říšských záležitostech učí nás, že všechno vlastně jest záležitost říšská, a že se musí všichni tak rozliční národové obléci do jedné černožluté liveraje!! Jaké štěstí z toho vykvésti může, to každý nahlíží a jenom zatvrzelé ministerské srdce nemohlo a nechtělo ten náhled míti, že každý národ jiné způsoby má a jiné ústavy potřebuje.“ — —

Takým způsobem probírá celou ústavu, až do poslední její hlavy (XVI.), která určuje, aby se daně vybíraly, až se jinak ustanoví! — „Totiž bez povolení sněmu! Tedy nejhlavnější zásada konstituce tím se zrušuje; budou tedy vybírati daně, které žádný sněm nepovolil. A až do budoucího sněmu říšského budou ministři neobmezeně vládnout.“ — Originální kritiku svou zavřel pak Havlíček těmito vskutku pamětihodnými slovy:

„Z toho si může každý utvořit obrázek budoucího štěstí naší vlasti a naší svobody. My nevidíme nyní žádnou jinou spásu pro Rakousko, než aby všichni národové jednohlasně žádali, aby jim dána byla ta konstituce, které návrh říšský sněm vypracoval. To musí nyní být korouhev všech liberálních, a když se všechny hlasy stranu toho ozvou, není nemožno, že se ještě zbavíme této konstituce od 4. března. Kroky k tomu přiměřené stanou se, bohdá! ve všech zemích, a to brzy.“

Než prošly tři dni již vidělo se, kterak kritika ťala do živého: Vláda státního převratu dalať pro článek ten Havlíčka v obžalobu, že prý hledí v opovržení a lehkost přiváděti ústavu říšskou. — Podle zákona musil býti obžalovaný redaktor souzen porotou; pokládala tudíž patrně vláda věc svou za velmi silnou. Havlíček ale hned 17. března, jakmile obdržel přípis soudní, poznamenal v Národních Novinách, že jest žádostiv, kterak mu asi císařský pan prokurátor dokáže, že se prohřešil proti zákonu? „Ostatně“ — doložil — „sepsán jest tento článek od samého redaktora, který též odpovědnost na sobě má.“ — Jak málo jej ostatně trestní to stíhání zaleklo, zjevuje nejlépe neohroženost prudké polemiky, s jakouž hned téhož dne, v tomže čísle Národních Novin znovu zaharcoval proti žalující vládě:

„Smýšlení českého národa“ — píše — „zatvrdilo se navždy proti tomuto ministerstvu a český národ bude tak dlouho v oposici, až tato vláda padne. My nebo oni, — to jest heslo všeobecné: my jsme my a oni jsou oni, my s nimi nemáme nic společného a tak jako oni bez ohledu na nás všechno činí, nebudeme se nyní my při ničem na ně ohlížeti.

Nač nyní svolává ministerstvo důvěrníky do Vídně k poradám o ústavy zemské? To moudré ministerstvo, které vždy ve svých novinách celý náš sněm jako nevědomý považovalo, které bez ohledu na sněm samo nejdůležitější kroky učinilo, takové ministerstvo potřebuje najednou radu těch samých mužů, které v Kroměříži za hlupáky vyhlašovalo! Čeští poslancové nepřijali toho pozvání, ani Palacký, ani Pinkas, ani Strobach, ani Trojan,^[2] oni jednali tak, jak toho žádá česť národa českého. Český národ od počátku nebezpečných dob téměř držel Rakousko pohromadě a nyní má takovouhle odměnu? My nechtěli do Frankfurtu a teď nám chce ministerstvo udělat doma Frankfurt! A od takových lidí měli bychom jít nyní do Vídně žebrat i sbírat ty drobty, které jim od stolu zbyly, když na slovanské outraty hodovali? Toho český národ neučiní!“

Tou měrou duši jeho pobuřuje nevděk nezasloužený a tak hrdě vzpíná se šije jonácká proti jařmu, pod něž chtějí schýliti národ jeho. Mohli jej oklamati, ale ponížiti ho nedovedou.

Ministerstvo Schwarzenberk-Stadionovo zatím pilně užilo chvíle, než by se národové vzpamatovali. Dobré rady švakra Windischgrätze rychle přicházely ke cti ve spůsobě „prozatímních zákonů“, které vláda oktrojovala prostě tak, jako celou ústavu. První na ráně byly ovšem veřejný tisk a právo spolčovací, tato křídla, bez nichž národové rázem klesají s jasné výše volnosti. Oba zákony vyšly zároveň dne 22. března 1849. a způsobily nemalé zděšení v našich kruzích. Tuhý zákon o spolcích podtínal kořeny života Slovanské Lípě, neboť zapovídal všecko spojení s filiálkami venkovskými: — zákon o tisku však ukládal časopisům ohromné kauce 10.000 zl. stř. a hrozil nejpřísnějšími tresty a pokutami každému, „kdo vyzývá, popouzí, anebo svésti se pokouší k neposlušnosti, k odporu proti zákonům, nařízením a ustanovením veřejných úřadů, nebo proti úředníkům k jich vykonávání povoleným; kdo tupí ústavy říšské nebo zemské, jakož i kdo dále rozšiřuje falešnou pověsť, veřejnou bezpečnost znepokojující.“ Kde tu bylo činěno rozdílu mezi zákonným a protizákonným jednáním vládních orgánů, kde pevného určení co jest „odpor“ co „tupení“ a „znepokojování“?

Zraky přátel jako nepřátel upřely se na smělého redaktora Národních Novin, proti jichž existenci zdál se zákon ten mířiti v řadě první.

Ale té divné povahy našeho Karla! Zrovna když se hraje o jeho hlavu, zrovna když jemu osobně hrozí nebezpečí takové, že přátelé o něho se třesou, zrovna tedy, když mohlo by se při něm předpokládati největší pohnutí mysli, on jest ku podivu klidným a chladnokrevným, snese ránu, aniž by pohnul brvou a — dodává mysli ostatním. Piše pod prvním dojmem rány prostě:

„Které noviny budou chtít jak náleží ministerstvu pravdu do očí povídat, ty sobě nyní přistrojiti musejí hodné peníze pa placení trestů a redaktorové jejich budou snad více v žaláři než doma! Ó jakých věcí se ještě dočkáme pod tímto ministerstvem! Avšak musíme setrvati: svoboda je drahý klenot a nedá se lehko nabýti: to nás učí dějiny světa. My alespoň, ať si se děje jak chce, netratíme ani naděje, ani mysli: my jsme i za neobmezené Metternichovy vlády vždy podle největší možnosti pracovali o svobodu, dovedeme to i nyní při této vládě, která má formy konstituční. Čím větší překážky tím větší činnost, tím větší povzbuzení k činnosti!“

Ostatní z tehdejších neodvislých časopisův našich, zejména radikální Arnoldovy „Občanské Noviny“, „Wečerní List“ a „Slovanská Lípa“ uhodily za to v tón opačný: Zatřásly veřejností českou hlasitým výkřikem úzkosti smrtelné: „Veta po všem!“ volaly: „Svoboda slova i tisku jest zardousena. Již naposled k Tobě svobodně mluvíme ubohý lide náš!“ — Chtěly takým poplachem vyburcovati národ k sebeobraně.

Než, Havlíček podle svých zkušeností o povaze lidu našeho, byl přesvědčen, že tím zrovna naopak jen ustraší a podlomí ducha lidu, Proto mu od jakživa nebylo nic protivnějšího nad bědování a nářek mužův. Jako před lety rozvadil se proto s naším Kajetánem Tylem, tak i nyní (27. března 1849.) ozval se horlivě touto znamenitou a na nejvýš charakteristickou „Útěchou v zlém čase“:

Motto: Ještě Polska nezhynula, pokud my žijeme!“

„Mnohé naše časopisy vedou jenom ustavičné lamentace nad nynějšími pohromami naší svobody. Ustavičné jejich naříkání jest: Již jest všechno ztraceno, již nesmíme pravdu psáti národe! atd.

My takové jednání v nynějších okolnostech schvalovati nemůžeme. Jisto jest, že jsme ve svobodách svých znamenitě zkráceni a že snad ještě větší nebezpečí na nás čeká: avšak nemoudré jest přeceňovati a zveličovati naše ztráty a neštěstí, čímž se jen méně odhodlaní přátelé svobody děsí a důvěra národu podkopává, jakož s druhé strany dodává se tím odpůrcům svobody jen více smělosti a odvážlivosti. — Jmenovitě co se svobody tisku týče, není to pravda, že jsme svobodu tisku ztratili, jak si mnohé časopisy stýskají. Svobodu tisku máme a nový nepříznivý zákon o tisku obmezil jen svobodu tu kaucemi velikými a vyhrožováním velikých peněžitých a žalářních trestů; může se tedy říci, že těm, kteří svobodně psáti chtějí, hrozí větší nebezpečenství než dříve, ale proto přece není ještě svoboda tisku zrušena.

My aspoň doufáme dokázati skutkem, že svoboda tisku zrušena není, a že povíme ministerstvu tak jako prvé pravdu do očí. Špatný voják, který hrdinsky smýšlí jenom v čas pokoje, když není nebezpečenství. Pro trochu peněz a pro kousek žaláře nemusí se ještě pravda zamlčeti. Ten jest ztracen, kdo sám v sebe důvěru ztratil.“

„Jaké jest nebezpečí naší svobody? Kdo jsou její nepřátelé? — Podívejme se jim trochu chladně do očí. Několik ministrů, asi osm, nebo devět, samí křehcí lidé; za nimi větší čásť šlechty, nejvíce lidé s malým rozumem a ještě s menší činností a odvahou: pak veliké hejno „dobře smýšlejících“ čili sedmašedesátníků a rozličné čeledi, kteří mají ale tu vlastnost, že jen všude sekundirují a když se o něco důležitého jedná, vždy zalezou a s každým drží kdo vyhrá. Pravda ovšem, že toto ministerstvo má ke službě své ohromné vojsko, kteréž považuje za nejhlavnější důkaz svého práva; ale takové důkazy na dlouhý čas nepostačí, protože jsou příliš drahé; a kdo potřebuje na důkaz svého práva 900.000 mužů a 100.000 koní, jest více k politování než k obávání.

Na druhé straně ale stojí celý národ, který si zajisté svobodu přeje a jest hotov pro ní mnohé oběti podstoupiti; svobodomyslní lidé jsou veliká patrná většina v zemi, co jim tedy schází, aby uskutečnili své přání? Nic než uvědomění svých sil, vzdělanost, svornost, zdravý smysl, opatrnost a dobré použití okolností. Nač tedy marné naříkání a zoufání? To nikam nevede. Svoboda se nedá vykřičet, vyplakat a vylamentovat, jen z ruky pilné naděje kvitne! Za rok, za dvě léta nemůže se předělati co pokazily věkové. Kdyby nyní každý občan již tak vzdělán byl, aby rozuměl všemu, čeho nám zapotřebí jest, byla by to jen pravá hračka uspořádati zemské zřízení tak, jak toho svobodným národům zapotřebí jest. Musíme tedy tento lid činností, vytrvalostí a obezřetností svou poučovati a tak se vždy přibližovati k žádoucímu cíli. Třeba to nebylo za rok, za dvě léta, proto ještě nebude rozumný člověk zoufati, aniž hodí prací svou o zem a nechá všeho. Nesmíme zoufat, nýbrž pracovat! Ještě Polska nezhynula pokud my žijeme!“ —

„Co nám ale může pomoci? Jaké jsou naše naděje?“ táže se opět již 31. března a odpovídá si s Danielem O’Connellem: „Z těsností a nepříležitostí vlád vždy se zmáhá svoboda národův; vždy se ukazovalo, že tenkráte si národové nejvíce pomohli k svobodě, když bylo vládě zle. Jisto jest, že by vláda naše se nebyla nikdy opovážila tak očividným spůsobem proti svobodám naším vystoupiti, kdyby neměla pro nejhorší pád pojištěnou pomoc ruské vlády. Na tuto moc musí se tedy každý opatrný ohlídnouti, aby snad své síly nepřecenil. Pokavád Francouzsko s druhé strany nevloží moc svou jakožto závaží proti despotické moci, nemůže nikdo rozumný očekávati, že by liberální živlové celého Německa, Rakouska i Vlašska odolali moci absolutistův: tím více, že se již patrně vidí, kterak král pruský a mnoho jiných knížat německých jsou ve srozumění s Ruskem. Není tedy jiné bezpečné naděje pro nás, než hleděti na Francouzsko, až tam strana liberálních a řádných lidí zvítězí nad ostatními. Že my socialisty a komunisty, jmenovitě Cabeta, Proudhona atd. nepočítáme k liberálním a řádným lidem, toť snad se rozumí samo sebou. My počítáme k liberálním a řádným lidem ve Francouzích dílem poctivé republikány, dílem přátele svobodomyslné, konstituční monarchie, vždy ale zastavatele takové vlády, která uznává zásadu, že všechna moc pochází od národu. My nebudeme nikdy sami hlásat republiku, ačkoli máme takové mizerné lidi v opovržení, kteří se snaží republiku jako nějaké lotrovství rozhlašovati a tupiti. Mámeť zajisté dílem v starověkých republikách, dílem ve Švýcařích a v Severní Americe nejpěknější příklady šťastných a kvetoucích republik. Proto ale není zase nevyhnutelno pro štěstí národa zavésti všude republiky, jak nám to příklady šťastných a kvetoucích konstitučních, ale — pravých konstitučních monarchií dokazují. Tu přijde všechno na okolnosti a na vůli národa samého. —

Jestli tedy ve Francouzích se utuží poctivá a na svrchovanosti národu založená vláda, pak i u nás svoboda nemůže býti zkrácena, třeba by nyní na čas pohromy utrpěla. Těžkosti v Italii a v Uhrách a nevyhnutelný z toho nedůstatek financí udrží vládu naši na dlouhý čas v takové slabosti, že neodolá na dlouho spravedlivým potřebám národův. Když tedy s jedné strany svobodomyslná a národumilovná vláda ve Francouzích nedovolí v Rakousku ruskou intervenci (ozbrojené vkročení do země) a s druhé strany vláda naše, aby proti Maďarům a Vlachům se ubránila, našeho přátelství nevyhnutelně potřebovati bude, pak jest svoboda naše utužena.“

Kde se to již ociťoval Karel náš od prvotních svých koncepcí politických, jak je byl osnoval druhdy v důvěrných hodinách s mistrem Palackým. Tehda chtěli stvořiti Rakousko, kdyby ho nebylo, proti nájezdu universální monarchie ruské jako proti republikánskému hnutí „vetchého západu“. Nyní nemá Havlíček vroucnější touhy, než aby svobodná Francie zachránila nás před absolutistickým Rakouskem, kterému jde ruský despotism na pomoc proti věci národův. — Francie zůstává odtud hvězdou jeho, k níž vzhlíží v nastalé reakci tím napiatěji, čím temněji vůkol noc se chýlí. Straně liberálních a řádných lidí, straně poctivých republikánův přeje tam vítězství — a poctivé, liberální, řádné lidi chce míti také u nás. Slyšme jak důtklivě varuje národ náš před lidmi nespolehlivými a jaký charakteristický prostředek uvádí proti takovým podloudným charakterům politickým: „O každém, který se vám v politických a veřejných záležitostech za rádce nabízí,“ — píše — „hleďte, vždy strany jeho domácího a privátního života přesvědčiti se, je-li zachovalý muž. Kdo je ničema sám osobně a nedovedl si mezi těmi, kteří jeho domácí život z předešlých a nynějších let znají, ani jméno poctivého a řádného muže zachovati, ten také jistě se nemíchá do politiky z poctivých úmyslů a musí mít nějaké, ale jistě nečisté ohledy. Také jest ještě jiná známka; kdo sám sebe a svou rodinu zachovalým a řádným spůsobem živiti neumí, nevěřte mu, že dovede radu dát, jak by zlepšd stav celé země.“ —

V této praktické filosofii životní obráží se nejvlastnější podstať charakteru Havlíčkova: ona to naprostá poctivost, ona neporušitelná solidnost, která si vynucovala úctu i u nepřátel. On nejednal jinak, než mluvil. V skromné, ale přemilé domácnosti své, kde vládla pravá slovanská prostota a srdečnost, jako v kruhu důvěrných přátel, — vždy byl Havlíček tímže šlechetným a upřímným člověkem, jakým jevil se co učitel národa. Vir probus et integer — v soukromí, jako na zápasišti veřejném. Muž, který nikdy nikoho nezklamal, který nevěděl co to sobectví a zištnost, ale při vší veselosti mysli tak vážně a opravdově šel za myšlenkou i povinností svou, že byl hotov položiti po husitsku, i ten život za pravdu a blaho bližních svých.

Poctivost a rozum, statečnost a přičinlivost: byly na očích Havlíčkových základní podmínky svobody a štěstí národů. —

---

1. „Titíž mužové,“ poznamenává dějepisec Rakouska od míru vídeňského — „kteří v noci z 6. března varovali ministra před osudným převratem státním, kteří každé účastenství při zavádění oktrojírky rozhořčeně odmítali, o pomstě lidu a krvavých následcích mluvili, — titíž navrátivše se v domovy své rozvážili si věc lépe: jedni z nich již po několika nedělích — vstoupili do služeb vládních, druzí, kdož zůstali svému přesvědčení věrní, zkoušeli sice nějakou dobu působiti tiskem nebo v obecních zastupitelstvech k povzbuzení ducha oposičního, ale umdleli znenáhla a skryli se v soukromí.“
2. Toliko Dr. František Brauner a Plaček přijali.