Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XXI. Před katastrofou
| Karel Havlíček Borovský Karel Tůma | ||
| XX. Mezihra na Moravě | XXI. Před katastrofou | XXII. Státní převrat |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XXI. Před katastrofou |
| Autor: | Karel Tůma |
| Zdroj: | TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl první. Kutná Hora : Karel Šolc, 1883. s. 248–265. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Karel Havlíček Borovský |
Největším dobrodiním, jaké nám troufalým poutníkům v tomto slzavém údolí dopřáno, jistě to, že nedovedeme prozříti tou mlhou, která zacloňuje nám dráhu našeho zítřka, že nepozbýváme naděje, ani když kráčíme již po rozvalinách svých prací nejsnažnějších, ba že nevzdáváme se víry, ani když čteme ono usmrcující „Lasciate ogni speranza“ již dosti zřetelně na bráně temné budoucnosti. Nech ať vánek předtuchy zlé nás promrazí, nech ať pochybnost hlodavá zimničně námi pozatřásá, my neustáváme doufati, my z holé skály vydeptáme sobě sílící pramen nové víry a jdeme dále za myšlenkou, za ideálem, neb za fata morganou svého štěstí.
Také náš Karel chvílemi již pociťuje skličující dech neblahého vyvstávajícího Sirocca, také jeho zrak postihuje podezřelý mráček, jenž šerá se v růženné záplavě okamžitého jeho blaha, také jeho duši prochvívá mrazivá tesknota nejistoty, ale vše to jen vzpružuje jeho sebedůvěru a vůli, on vzchopuje se jenom tím odhodlaněji a doufá pevně ve vítězství šlechetné, veliké věci, již zasvětil žití své. Chrabrá veselosť mysli rozhání mrak pochybnosti, celý muž obořuje se chutě do práce, jde nadšeně za svým povoláním a vše ostatní — Bohu poručeno.
Jako v hladině zrcadla obráží se tento duševní stav Havlíčkův v přezajímavém jeho pozdravu, jímž vítá nový rok 1849.
„Jeden z nejpamátnějších, největších roků přešel právě do minulosti“ — píše — „a zanechal po sobě celému lidstvu evropejskému znamenitou památku. Svoboda zatloukla rukou mocnou na paláce králů a otevřely se jí, zvláště národové slovanští slavili v tomto roku své z mrtvých vstání, své znovuzrození! Badatelové dějin člověčenstva budou rok 1848. se zvláštním zápalem zpytovati, mnohá až posud tajná pásma dějin jeho pozdějším potomkům odhalovati, kteří nadšeně volati budou: „Jaké to byly veliké časy: že nám nebylo popřáno, žíti v nich, oučastníky býti ve velikých činech našich předkův!“ — My ale, hercové těchto velikých dram, stojíme nyní s pečlivou, zamyšlenou tváří u konce bouřlivého roku, přemýšlíme o svém započatém, ale neukončeném díle, i lekáme se roku nastávajícího, nemohouce ještě zapomenout na hrůzy minulého. Jaká jest příčina našeho starostlivého očekávání, čeho se lekáme?
Lekáme se, že ruka nelidská, nebratrská opět uvrhne na šije naše staré jařmo, že zhasne zářící pochodeň naší svobody. Avšak nehodno jest nám lekati a strachovati se přede zlými: nejsme my slepí nástrojové času, ale jsme pánové jeho, sami tvůrcové svého osudu. Nesténejme zdětile, ale co mužové chopme se činu! Opírejme se statečně s mocí svou, mocí dobrou proti zlým mocnostem a mějme pevnou důvěru, že neodolá moc zlého moci dobré. Přičiňme se, pomáhejme si sami a Bůh sám pomůže! Nepřijdeť svoboda sama od sebe, nepřijdeť z pouhé milosti králů a mocnářů, nepřijdeť najednou v okamžiku: my sami musíme si ji v potu tváří zasloužiti, z vlastní síly své půdu její po mnohá léta vzdělávati, chceme-li trvanlivě v pokoji a bez starosti užívati ovoce její.
A tato ourodná půda svobody jest vzdělanosť, ušlechtilosť, statečnosť občanův. O to se starejme, k tornu pracuj každý podle sil a postavení svého: a štěstí a svoboda náš národ neminou. Žádná moc tohoto světa a byť se i s celým peklem spolčila, neudrží národ vzdělaný, ušlechtilý a statečný v poddanosti a otroctví! S takovým vědomím, s takovým úmyslem počínáme my nový tento rok a najdeme-li v celém národu svém stejně smýšlející, nepotřebujeme se ani tohoto roku rozhodného, ani žádného jiného času lekati!“ —
Navrácen nyní cele svému povolání, hleděl Havlíček především zvelebiti a osvěžiti Národní Noviny, které v posledním čase opět jaksi chřadly, tak že se ani obecenstvu, ani jemu samému nelíbily. Příčina toho vězela v různosti charakterův a živlův, z nichž skládala se jejich redakce.
Byl to zvláštní orkestr, jenž byl hnedle vždy rozladěn, jakmile kapelník Karel Borovský na čas ho opustil. Tehdejší čelní a stálí členové redakce Národních Novin byli: Dr. Vilém Gábler, Josef Jireček, mladší bratr téhož Hermenegild Jireček, medik Vil. Dušan Lambl, Václav Hanuš Kokořinský a technik Jan Kodym. — Řada to mladých spisovatelských talentův, o nichž mohlo se říci: kolik hlav, tolik letor, tolik smyslův. Gábler a Josef Jireček činili „nejkrajnější pravici“, Lambl s Kodymem opět nejkrajnější levici; Hermenegild Jireček a Kokořinský představovali pravý a levý střed. Poněkud mnoho stran na tak malou sněmovnu. Pedantická rozvážlivosť a konservativní názor světa vrážely tu v těsné prostoře na demokratickou ráznosť a liberální svěžesť, dráždíce a hnětouce se vespolek, až se atmosféra redakční stala tak nezdravou a zakyslou, až se nastřádalo tolik osobních nechutí, že odpadala zvláště mladším silám všechna chuť k práci a zmocňovala se jich ona promrzelosť neblahá, která jest spisovateli a časopisu tím, čím železu rez.[1] To hnalo asi Havlíčka nejmocněji z Kroměříže domů. A hle, jakmile se navrátil, hnedle se rozjasnilo a bylo zase dobře. Bodrá ta povaha, chovající v sobě tolik milé srdečnosti, kolik ráznosti a velitelské síly, znovu osvědčila svou imponující moc nad lidmi, s nimiž Havlíček vešel v přátelský styk. Rychle vytrácela se z myslí nevrlosť a všickni se s novým zápalem sdružili kolem milého, statečného „sbormisra“, jenž s neúmornou veselostí ducha, rukou tak obeznalou a pevnou znal říditi tu „českou muziku“ do taktu, jenž vždy si věděl rady když nejhůř bylo, vždy zářil odvahou když všickni málomyslně ochabovali a nikdy necouval před obtížemi, nikdy neumdlel ve své podivuhodné pracovitosti. Jakmile tuto vnitřní nesnáz redakční překonal, Havlíček s novým rokem 1849. zvětšil formát Národních Novin a zdokonalil spolu obsah jejich vskutku znamenitě. Pouze jeden nedostatek nebylo možno odstraniti: Národní Noviny nemohly závoditi s německými denníky pražskými co do rychlosti zpráv, poněvadž tyto většinou dostihovaly do Prahy teprv pozdě večer a po německu; při větším návalu nebylo lze v čas vše převésti na jazyk český, tiskárna však nečeká, obzvláště když je cizí. Marně staral se Havlíček již od června 1848. o vlastní tiskárnu Národních Novin, v níž chtěl dát pracovat po celou noc. Politický úřad ani jemu ani hr. Vojtěchu Deymovi neudělil povolení!
„Ostatně se ale vyznati musíme,“ zní zajímavá útěcha Havličkova, — „že není oučel našich Národních Novin ten, abychom jako holičové obyčej mívají, jen nové události, klepy a pověsti pro zábavu snášeli: účel náš jest vyšší, tendenční: my chceme poučiti, svobodě cestu rovnati, o zvelebení národa českého se přičiňovati a proto jsou články úvodní, poučné, — zvláště ale vedení politiky slovanské hlavní naše péče.“ —
Za to však podařilo se uskutečniti novým rokem jinou, zamilovanou a dlouho pěstovanou myšlenku: Dnem 7. ledna 1849. vyšla prvně satyrická týdenní příloha k Národním Novinám — „Šotek“. Odpovědným a skutečným redaktorem byl ovšem jediný Karel Havlíček. Hned vignetka prozrazovala ducha zvláštního toho dítka doby. Pod plápolavým praporem sedí šotek na barikádě, kteráž nakupena jest z divoké směsice paruk, cilindrů s číslem 67., úředních kalamářů, starých zákonníkův, deštníků, šlechtických znaků s hlemýždi a raky, censorských nůžek, makulatury novin, rodokmenů a podobného haraburdí: na úpatí barikády té pak právě vybuchnul granát.
A jako vignetka, tak byl i celý obsah „Šotkův“ naskrze originální. Jest to živá, mnohdy velice zdařilá parodie současných poměrů, skutkův a lidí: od aristokrata Lva Thuna až do hospodského pseudodemokrata křiklouna, od ministra Schwarzenberka až do špehouna, čenichajícího nad komínem co má poplatník k obědu, od vrchnostenského pana správce, jenž píše „perycht na krajsamt“, až do cara Mikuláše, jenž dá čtyřmi kozáky násilně Šotku připnouti řád sv. Vladimíra, od jezuity, který nutí kantora k podpisování nadšené adressy oddanosti biskupům až do pana vikáriusa, jenž přišel na školní visitaci dělati z české historie bohabojný „nutzanwendung“ — vše se tu potírá vochlí žáhavého humoru Havlíčkova, jenž konečně může podati na veřejnost svůj „Breviář Jezuitský“, svoje to epigramy, jimiž vjížděl do paruky sv. theologie ještě za dob seminářských a moskevských, které ale, jak se samo sebou rozumí, nesměly se pod nos nebožky censury co živy odvážit. — Probírajíce se těmito satyrami, nápady, písničkami a karikaturami dnes po více než třiceti letech, máme dojem asi podobný jako když procházíme se starým opuštěným zámkem, kde ale posud vše stojí jak stávalo druhdy, když tu ještě šuměl veselý život a kvas. Na mysli naší oživují ony doby uprchlé, my takměř slyšíme hovor a hluk jejich společnosti, postavy vůkol sestupují s podstatí a fresk, nabývajíce těla a krve. Když pak illuse se rozptýlí, býváme vzrušeni, jakoby dozněly v sluchu našem svěží zvuky Polonaisy Chopinovy. — Jakým to jadrným humorem kreslí nám Havlíček sebe a své tehdejší radikální odpůrce (zejména Karla Sabinu) hned v samém úvodu k „Šotku“! Vypravuje jak se s Šotkem poznali. — Bylo to za onoho krásného červnového dne roku osmačtyřicátého, když Windischgrätz slavnou kanonádou „vzýval sv. Ducha“ tak dlouho, až se mu ukázal v ohnivých jazycích šlehajících ze — Staroměstských mlýnův. Havlíček, jakož víme, bydlel tam „hned vedle“ a „spisoval právě pro pány P. T. Thuna a Windischgrätze vysvědčení pilnosti a mravného chování“, když tu jeden čipernější granát zrovna do okna mu vjel a — místo co by mu hlavu utrhl, v pokoji na zdi se uvelebil jako vlaštovka. „Když po malé chvíli pominul kouř, byl jsem neobyčejně překvapen, pokračuje náš Karel: „Na svém péře viděl jsem malého jak prst mužíka ve svornostském oděvu jako na koni seděti: Kdo jsi? Odkud přicházíš? Co žádáš? tázal jsem se kvapně. „Já jsem Šotek, přicházím z Malé Strany a hledám službu.“ „Ty mluvíš notně zkrátka — dím já — jak jsi ale přišel na Malou Stranu, cos tam nyní na práci měl a jakým spůsobem sem přicházíš: to bych raději slyšel.“
Šotek: Milý příteli! O tom by bylo mnoho vypravovati. Jakožto Čech jsi nepochybně o mně již dosti slyšel, teď mne tedy vidíš. Jak jsem přišel na Malou Stranu a kdy, mohu ti snadno povědít. Víš beztoho, že jsme my staročeští pohanští bohové skrze křesťanství o všechny své statky a důchody přišli. Poněvadž ale nesmrtelní jsme, tedy jsme se ani, jako v podobném pádu kavalíři dělávají, zastřeliti nemohli, museli jsme si všelijak živobití vyhledávat. Já jsem se všelikde po Čechách proháněl, až jsem se konečně po bitvě Bělohorské dostal za sekretáře k Pražské kapitole…
Já: Co, ty pohan, žes byl sekretářem u kapitoly?
Šotek: Ovšem, měl jsem na starosti takové řízení, ku kterému se pohan mnohem lépe hodí než křesťan a takového řízení je u Pražské kapitoly větší díl. Dělal jsem vysoce důstojné konsistoři mnohou dobrou službu, ačkoli jen ve skrytosti, a měl jsem za to dobrý plat. Teď ale co se to vojsko na Hradčanech rozhostilo, nemohl jsem to již déle vydržet a sebral jsem se k Vám na Staré město; poněvadž ale přes most nepouštěli, vlez jsem do granátu, který mne také na pravé místo dovezl.
Já: Na pravé místo? Víš-li, že jsi v redakci Nár. Novin?
Šotek: Vím, a právě proto žádám, abych byl za spolupracovníka přijat.
Já: Oho! Jsi-li pak ale také k takové práci schopen?
Šotek: (s hrdým hlasem.) Já jsem demokrat! — —
Já: Milý příteli! Demokratů je teď mnoho a jsou rozličného druhu. Někteří jsou také nesmírně hloupí; a ačkoliv na tebe v tomto ohledu nemám podezření, přece nemohu vědět, jak to s tvým demokratstvím vypadá. Víšli pak chlapíku, co to jest demokracie?
Šotek: (s pathosem:) Demokracie je lid, a lid je demokracie.
Já: Hahaha! Tos pochytil od pana Sabiny, ale víšli pak, že jsi tím napálen? Vždyť to nic neznamená.
Šotek: Co? nic neznamená? To znamená, že je demokracie lid a lid, že je demokracie.
Já: Ano, ano. Fenomén je střevíc a střevíc je fenomén. Ale — nehádejme se o takových radikálních věcech. Chceš-li být opravdu spolupracovníkem se mnou, musíš mi oznámit své politické smýšlení. U nás musejí být celé noviny z jednoho kamene a proto musejí býti všickni spolupracovníci stejného smýšlení… Jaké tedy máš?
Šotek: Já jsem demokrat! —
Já: To už víme, tedy dál.
Šotek: Já jsem radikální demokrat! —
Já: To je všechno jedno. Jen dál!
Šotek: Já jsem sociální, radikální demokrat!
Já: I ke všem všudy! Neplýtvej pořád takovými slovy a řekni mi raději, kterak smýšlíš strany zřízení zemského, strany daní, strany sněmu, ministerstva, ouřadů a tak dále, ať přece zvím co jsi.
Šotek: Strany těchto věcí to já beru všechno hrozně ostře a co možná nejradikálněji. Nikomu nic neplatit a každému hned vyprat! To je moje hlavní zásada. Pak ale musejí být především ministři, všichni šlechticové, ouředníci, kněži a boháči oběšeni, kdo má pole, tomu se musejí vzít, a dát tomu, kdo nemá žádné. Vládu nepotřebujeme, však my bez ní také živi budeme a každý rok vždycky z jara musí být revoluce s barykádami, aby se lid udržel ve cviku. V takovém smyslu chci psát.
Já: (ohlížeje se opatrně po pokoji.) Milý brachu! Ty jsi tak radikální, že se bojím, abys mi něco neukrad, a musím se vyznat, že jsem proti Tobě velký reakcionář. Proto také by to nedělalo žádnou dobrotu, abys byl spolupracovníkem při Národních Novinách, poněvadž naše demokracie je zcela jiná než tvoje… Ne, s tvým spolupracovnictvím není nic. Abys ale ochotnost mou viděl, a abych ti dokázal, že si ostatních tvých schopností, totiž tvé žertovnosti a satyry vážím, hodlám k vůli tobě zvláštní časopis vydati.“
Právě ten ryze časový ráz dodává vtipům Šotkovým půvabu nevadnoucího. Mnohému neporozumíme než čteme-li současné Národní Noviny Havlíčkovy. Ale pak teprv vnikáme tak říkaje až v samo ledví jeho. Sledujeme s rostoucím interesem, jak potýká se v Havlíčkovi již na úsvitě roku 1849. pochybnost s důvěrou, jak propukává již předtucha blížící se zrady, jak roste jeho nevěra v sliby ministerstva Schwarzenbergova, které bičuje od prvního čísla v „úřední části Šotka“, jíž dal za motto známou šprýmovnou průpovídku starých Jezuitův, obrátiv ji takto na tehdejší vládu:
„Cui simile jest Austriacum regimen?
Čemu se podobá nynější vláda?
Odpověď: Missae de requiem. — Černé mši.
Nullum Gloria — žádný je nechválí.
Nullum Credo — žádný jim nevěří.
Longum Offertorium — pořád abysme dávali.
Et in fine nulla Benedictio — a na konec to všechno č…t vezme.“
Odstřeluje tento kalený šíp v „Šotku“, zahájil Havlíček spolu také v Národních Novinách svůj tuhý a památný boj za právo proti ministerstvu Schwarzenbergovu, které s podivuhodnou smělostí v několika nedělích počalo již rušiti své zvučné sliby a za to tím věrněji plnilo — program Windischgrätzův.
Odvážné reakci přáloť štěstí jako Polykratu. Ve Francii byl se stal Ludvík Bonaparte presidentem republiky, která již nesla znak smrti na čele. Italiani rozdvojili se na republikány a monarchisty, v Prusku byla demokracie již sražena k zemi, v Rakousku, kde ležely Vídeň i Krakov sevřeny stavem obležení u nohou vítězův, zatím co neobyčejně krutá zima pokryvši veškeré uherské řeky, jezera a bařiny tuhou krou, zbavila Maďary jich přirozených hradeb a dopřála Windischgrätzovi a Šlikovi snadné vítězství nad povstalci ustupujícími hluboko do země. Bez boje zmocnil se úsvitem Novoročním Windischgrätz Pešti a Budína.
Tato neočekávaná snadnost v přemahání povstání Uherského, dodala reakci nesmírné sebedůvěry. Jakých ohledův ještě na ten kroměřížský parlament, když mělo Rakousko opět pohromadě sílu 400.000 bojechtivého, dobře vycvičeného a zaopatřeného vojska?
Již dne 4. ledna vrhlo ministerstvo sněmu rukavici. Vzalo veliké pohoršení ze zásady, kterou chtěl sněm postaviti v čelo nové ústavy Rakouska, z proslulé to zásady: Všechna moc pochází z lidu.
Takových demokratických thesí prý v ústavě nestrpí, tato zásada prý se dotýká monarchického principu, zakřikl ministr hr. Stadion zhurta sněmovnu a boj vzplanul. Není zde místa, abychom kritisovali sněm Kroměřížský jak sobě vedl v tomto zápase. Měl chvíle velebné zmužilosti a síly jako chvíle politování hodné slabosti. Bránil se chrabrými slovy, jimž však neodpovídaly vždy činy jeho.
Chceme toliko Havlíčka pozorovati, jak sobě vedl v kritické chvíli té. Od prvního momentu jest si vědom vážnosti její: „Věci stojí nyní tak,“ — píše již dne 9. ledna 1849, „že buďto sněm aneb ministerstvo padnouti musí. Pravím úmyslně napřed sněm, poněvadž skutečně nemáme tolik naděje, že toto ministerstvo ustoupí vůli národa.“ — Ve věci samé pak hájil zásadu, že všechna moc pochází z lidu, s veškerou stálostí a s veškerým zápalem plného přesvědčení svého. „Jest prý v tom zahaleno republikánství!“ praví p. Stadion. Aj, komu napadlo v Rakousku zakládati republiky? když ale nejrozumnější mužové v Rakousku upřímně chtějí založiti konstituční monarchickou vládu, nemohou při tom věřit na staré báchorky politické, nemohou myslit, že skutečně pochází všechna moc od krále a že celý národ všechnu svou moc od králů přijímá. Když pochází všechna moc od krále, proč králové neporážejí své nepřátely hromem, proč pak berou na to od národu rekruty, od národu daň na prach a olovo? My zachovávajíce vždycky všelikou slušnou úctu a oddanost k JMC., jakožto hlavě naší země, nemůžeme přece v panovníku nikterak vyššího tvora, než lidského viděti, což by nám ani naše křesťanství nedovolovalo. A je-li skutečně panovník člověkem, kterak může sám více moci míti, než 35 milionů lidí? Víme dobře, a budeme si vždy pamatovati, že moc králů záleží v národu a že král bez národa není možný; víme dobře, že ti, kteří moc králů proti národu nadsazují a krále jako nějaké zemské bohy vystavují, jenom z farizejství to činí, aby totiž oni, co knězi těchto bohů, na spůsob kněží pohanských, oběti těmto bohům přinešené — sami snědli… My jsme nikdy neschvalovali přepiatosť těch, kteří říkali, že jenom tolik moci pro budoucnost císaři zůstane, kolik sněm konstitující za dobré uzná ponechati koruně; my jsme vždy již na počátku považovali budoucí konstituci naši jakožto dobrovolnou úmluvu mezi národem a císařem dříve neobmezeným, avšak co úmluvu mezi dvěma přátelskými, sobě vzájemně všechno dobré přejícími stranami. My jsme vždy na paměti zachovali, že konstitující říšský sněm pracuje konstituci pro dědičnou monarchii, ale očekávali jsme, že koruna od sněmu všechny ty výminky přijme, které se s nynějším vzděláním světa srovnávají, jmenovitě, že celá zákonodárná moc zůstane národu a císaři jen suspensivní velo, t. j. odročení až k budoucímu sněmu.“ — Jeví-li se z této theoretické rozpravy, jak opravdově promyslil Havlíček zásadu konstituční, uzříme z následujícího, jak zmužile a neúnavně ji brániti znával:
„My se skutečně obáváme“ — pokračuje, „aby nynější ministerstvo Schwarzenberg Stadionské, které o těch věcech zcela jiné a poněkud středověké názory má, proti svobodě naší a proti sněmu mocí nepovstalo; a nedá se upříti, že vojska k tomu má hojnosť a kanonů dostatek. Avšak udržeti ve slepém poslušenství 35 milionů nespokojených lidí není žádná maličkosť a přesvědčeni jsme, že k tomu ani 500.000 mužů vojska na dlouhý čas nepostačí. A onen starý prostředek, že se vždy několik národů proti některému použije za nástroj potlačení, tento prostředek opotřeboval se také již do sytosti. Nechme tedy ministerstvo vystupovati proti právu, proti daným slibům, proti slušnosti a nedejme my se nyní žádným spůsobem popuditi k protizákonnému jednání, nýbrž hajme jen pevně a neustupně ta práva, která již máme. Uvidíme jak dlouho tato hra potrvá. Strana, která ve Vídni proti právu moci užila, padla hanebně: a zrovna tak padne dříve nebo později každý, kdo mocí jedná proti právu.“
Tato žívá, skálopevná víra v konečné vítězství pravdy nad šalbou, práva nad násilím neopustila Havlíčka do dechu posledního. Z ní proudila jeho síla jonácká, to byl onen svatý, divotvorný oheň, jenž ocelil jeho lebku do tvrdosti neoblomné proti všeliké hrůze a zlobě lidské.
Zatím události rychle se vyvíjely. Ministerstvo popíralo sněmu, poněvadž prý byl svolán jedině k vůli vypracování osnovy ústavní, všeliké právo zákonodárné, aby mohlo vydávati provisorní zákony samo, jeden pěknější druhého. Tu sešněrovalo tisk, zakázavši volný prodej novin, tu zahrozilo úředníkům státním svou nemilostí, jestliže budou držeti s lidem, tu nařizovalo krutý odvod kolika tříd najednou nešetříc ani otců rodin, a rozšiřovalo stav obležení z jednoho velkého města na druhé. Sněmu si všímalo vždy méně a méně, odpovídalo na interpelace kdy a jak se mu zlíbilo a dávalo ve svých časopisech o něm psáti vždy pohrdlivěji.
Tím konečně sňato i nejvtělenější důvěře bělmo s očí. Našinci v Kroměříži již viděli, že je zle a že jim nezbývá, než podati ruky Levici ku pospolitému boji proti ministerstvu, které tak se jim odsluhovalo za všechny jejich oběti. Ale jedva že zahájeno památné toto spojení českých poslancův s německou Levicí, jedva že po tolikých sporech osudných obě strany si řekly: zapomeňme hněvův a zachraňme svornou sílou i vzájemnou ústupností ohroženou svobodu nás všech: — zahrozila vláda ústavodárnému sněmu ve svých novinách (vídeňském Lloydu) skutkem, který bude prý v nejbližším čase mluviti sám za sebe: Přese všechnu oposici dovede prý ministerstvo Schwarzenberkovo založiti bohdá i konstituční monarchii i sjednocené Rakousko. — Havlíček ihned celý ten článek ministerského listu sdělil lidu českému (dne 11. ledna) a sprovodil jej touto odpovědí:
„To jest srozumitelné! Jest-li sněm neposlechne, bude — rozpuštěn a mocné ministerstvo Schwarzenberkovo „založí konstituční monarchii a sjednocené Rakousko“, to jest, aby tomu každý rozuměl, ministerstvo dá oktrojovanou konstituci a zavede starou centralizaci v novém ještě dražším kabátě než byla stará a položí tím pevný základ — k nové revoluci. O krátkozrakosti ministerská! O tvrdost a nevšímavost ke všemu, co nás učí zkušenost historická… Jest to ale poctivé, s národy takto hráti a je do ustavičného neštěstí poháněti?… My radíme srdečně k tomu, aby národové tiše, ale s vědomím křivdy utrpěné všechno snášeli, čekajíce na další vyvinutí věcí. Stav Rakouska bude pak takový: s jedné strany dole národ vlašský, nedávno podmaněný mocí a žádostiv každou chvíli odtrhnouti se; s druhé strany nahoře Poláci odjakživa všemožně pracující proti Rakousku; v prostředku Maďaři nyní právě krutě podbití, nesouce ještě živou ránu a očekávajíce s nedočkavostí dobu pomsty; Chorvati, Srbové, Čechové, Moravané, Slováci, Rusíni, Slovinci, kteří krví svou pomáhali ve Vlaších, u Vídně, v Uhrách a v Haliči Rakousko zachovati a nyní po vykonané těžké, krvavé práci — ošizeni a místo svobodné, řádné konstituce obdařeni konstitučními formami, hodnými daněmi, 500.000 vojska a každoročně 80 mil. nevyhnutelného dluhu. K tomu ještě snad z jara krásná válka ve Vlaších, — pěkné vyhlídky na budoucnost!“ —
Také sněm Kroměřížský vzchopil se v povědomí své důstojnosti a zmužilá obrana jeho mohutným hlaholem zabouřila šírou říší na radost všech svobodymilovných srdcí. Ministerstvo postihlo, že poněkud před časem vystřelilo, a chovalo se odtud zcela tiše. Nechalo bez vyrušení sněm rokovati o základních právech občanů rakouských dále. Ale právě toto náhlé utišení bylo mnohým podezřelé. Vznikaly nejrozmanitější pověsti. Brzy, že prý vláda chce svolati sněm všeobecný celého mocnářství, brzy že prý rozežene sněm a obnoví staré hospodářství absolutismu. Všeobecný byl pocit, že se cosi neobyčejného strojí a kuje, že je to ticho před bouří.
Havlíček ale chtěl stůj co stůj udržeti lid náš při dobré, statečné mysli. Vědělť, kterak nejsilnějším spojencem utlačovatelův jest bojácnosť lidská, i zlobil se zle na každého, kdo naháněl lidu strach. Proto také ještě 28. ledna volá: „My se o svobodu nebojíme. Neočekáváme nic z pouhé dobré vůle od ministerstva, ale mnoho z nevyhnutelnosti. Nevyhnutelnost tato vyplyne sama od sebe z jara: celé mocnářství jest rozkvašeno, veliká čásť jen mocí zbraně na čas poražena, peněz všude, zvláště v státních důchodech veliký nedostatek, ve Vlaších z jara bude třikráte spíš vojna než pokoj, Francouzy jsou skoro jako lavina hrozící celé Evropě zavalením: tuť přece bude muset naše vláda o to dbáti, aby si aspoň nějaké přátely opatřila.“
Nuž ano, ona vskutku o to dbala; jen že si je neopatřovala tam, kde našinci doufali, u Slovanů rakouských, nýbrž zrovna u oné mocnosti, proti níž právě před rokem Palacký chtěl založiti jako hradbu silné a mocné Rakousko: v Petrohradě u vlády cara Mikuláše Pavloviče. Proto také nejen my, ale i bratři naši Jihoslovanští záhy doznávali ochlad uznalosti ministerstva vídeňského velmi citelně. Trpce toužili na to, jak bylo milovanému jejich bánu Jelačiči vzato důstojenství královského plnomocníka v Uhrách a propůjčeno Windischgrätzovi; jak tento otočen schytralou aristokracií uherskou, která na oko přeběhla v jeho tábor, po všech zemích uherských ustanovuje za komissaře opět samé Maďaróny, ano jak i v čelo komorních záležitostí uherských postaven co ředitel nadutý Maďarón Almásy, který Chorvatským úřadům rozkazuje po maďarsku, slovem, jak vše ukazuje k tomu, že Chorvatsko ze své oběti ničeho si nevyzíská, než buď opět poručnictví maďarské, nebo německé. —
Tato zkušenosť chrabrých Jihoslovanův pobouřila nejtklivější struny srdce Havlíčkova. „Bratři!“ napsal jim vřele 11. února:
„Sami zarmouceni z neblahého obratu našich domácích záležitostí, sami v ustavičném obávání, aby lstnými úskoky vojenská libovláda nebyla opět uvalena na šíje naše: hledíme ještě s větší ouzkostí na vás!… Bratři, buďte ubezpečeni, že nás nynější vláda nepřekvapila svou věrolomností: věděli jsme dobře, čemu nás zkušenost mnohých století naučila, že se nám slovo nezdrží, až naší pomoci zapotřebí nebude; avšak nemohli jsme jinak, než podporovati vládu proti sobeckým záměrům Maďarův a Němcův. Kdyby tito dva národové spravedlivěji a snášenlivěji byli jednali k nám Slovanům, nebyli bychom přinuceni bývali, jeden druhému jámu vykopati, do které nás nyní vláda všecky uloží; my museli (?) síly své jeden proti druhému vypotřebovati a utužiti tak onu sílu, která ve svém necitlivém sobectví nezná ani spravedlivosti, ani vděčnosti! My jsme dobře věděli, že se vláda, až pomocí naší pokoří a zlomí čilejší a samostatnější síly maďarské a německé, spojí opět s konservativními, aristokratickými stranami Maďarů a Němcův proti všem liberálním, jakož to nyní poznenáhla vyplňuje. Avšak, ještě nejsme u konce, ještě nejsme pochováni!
Žije, žije duch slovanský
bude žít na věky!
Marné vaše byrokrati,
proti nám jsou vzteky.“ —
Zapřísahá však bratry Jihoslovany, aby se v horoucnosti své bujné krve nedali strhnouti k vzbouření. „Ne bratři! Do této sítě chytrých diplomatů nevejdeme nyní: povedeme odpor svůj spravedlivý proti nim cestou legální, cestou práva, cestou sněmovní; většinu na legální cestě máme nyní jistou a nepotřebujeme revoluce. Necháme nyní tuto byrokratickou stranu, ať ona proti nám revoluci započne, ať ona sama před celým světem veřejně a bez výmluvy zruší slovo nám dané, ať nás zradí jako Jidáš před očima celé Evropy: pak uhlídáme jaké ovoce jí ponese její zráda a faleš. Zatím ale utužíme se, zatím vzrostou naše síly uvědoměním celého národu.“
A článek vyznívá proslulou statí ze „Záboje a Slavoje:
Dva syny, jejúže hlasy
přecházesta v mužska,
vycházevasta v les.“ atd.
Bojovné to rozčílení Havlíčkovo roste takřka předtuchou blížící se katastrofy. Jak prudce obořuje se na vládu pro nesmírné její rekrutování! S jakým sarkasmem volá: „Naší nadějí jsou naše dluhy!“ a s jakou úchvatnou výmluvností vyzývá národ, aby ohroženému sněmu říšskému přiskočil ku pomoci, aby ze všech krajin a končin posýlaly se statečnému zastupitelstvu národnímu v Kroměříži adresy důvěry na podporu a důkaz, že se ministerstvu nezdaří, aby zlehčilo parlament ten v očích lidu a zničilo tudíž mravnou onu moc, „kterouž sněm až posud měl bez vojska a bez kanonů proti pánům velícím vojsku a kanonům jejich“. — Vskutku šetřilo ministerstvo již v polovině února 1849. důstojnosti a práva sněmu ústavodárného tak málo, že bez vědomí jeho vyjednávalo ve Frankfurtě o příštím státoprávním poměru Rakouska k Německu! Ano, dne 21. února obdržel dokonce Havlíček z Holomouce z nejlepšího pramene zprávu, že vydalo ministerstvo k zemským správcům v Čechách a na Moravě rozkaz, aby hleděli doplniti volby do Frankfurtského parlamentu v těch okresích, kde se posud nevolilo, a kde by se to bez rušení veřejného pokoje provésti dalo! To tak ještě ke všemu scházelo. Rozumí se, že Havlíček ihned obnovil své loňské heslo: „nikdo ať k té volbě nechodí“, čímž prý nejlépe upokojíme vládu stran toho rušení pokoje; — pak ale si ulevil „ne od srdce, ani od plic, nýbrž od — jater, při kterých je žluč“:
„Tedy jsme se museli ještě jednou dočkati volby do Frankfurtu! Do parlamentu mezi samými Němci zostuzeného, ženou nyní nás, abychom tam pomáhali získati proti Prusku většinu onomu čistému „Oesterreicherthumu“ — jak se vyjadřují bezcharakterní noviny „Const. Blatt aus Böhmen“, — onomu „Oesterreicherthumu“, který je sprostým slovem řečeno: němectví, jež nás Slovany, Vlachy, Rumuny a konečně Maďary za podnoží Německa snížiti chce a ještě by nás samotných k tomu za nástroj chtělo používati: onomu čistému Oesterreicherthumu, který se nadutě v našich vlastních krajinách roztahuje a každé samostatné hnutí naše o rovnoprávnosť nazývá „Sondergelüste“, „Sonderinteressen“, tak jako by žádný národ neměl od Boha jiného určení, než aby Němcům sloužil! Ať si je Prusko hlavou Německa, — jaké tělo, taková hlava: — ale Rakousko není k tomu stvořeno, aby bylo hlavou takového těla… Dle našeho mínění bylo by prozatím a snad i pro budoucnosť nejlépe, nevstupovat s Německem do pražádného spojení.“
V tom se tedy opět Havlíček nesrovnával zcela s Palackým, který sice národní splynutí Rakouska s Německem pokládal za samovraždu pro Rakousko, však za to radil, aby obě mocnosti, říše Rakouská i Německá svůj dosavádní svazek proměnily ve věčný spolek k obrané i ke vzdoře a bude-li v tom jich obapolný zemský prospěch, aby třeba také zřídily mezi sebou jednotu celní! (Viz téhož list do Frankfurtu.)
„Constit. Blatt aus Böhmen“ — (redaktor Klučák) — nechtěl si dát výtku bezcharakternosti líbit a mínil Bůh ví jak Havlíčka spraží, když v odvetu nazve jej „kannibalským partikularistou“. Ale pochodil! „Ano, co bychom to neřekli“ — vysmál se mu Havlíček — „my všickni Slované, Maďaři, Vlachové, Rumunové jsme a zůstaneme partikularisté a nejhorší věc při tom je ta, že je nás v Rakousku šestkráte tolik co Němců a že tedy svůj „kannibalský partikularismus“ nepochybně provedeme. Při tom zůstaneme vždy dobří přátelé Němců, ale jak říká sám Němec: „Drei Schritt vom Leib!“, t. j. po česku: „Já pán, Ty pán!“ — Že jsem nazval „Const. Blatt“ bezcharakterním také si nepokládám za velkou vinu: to řeklo přede mnou lidí na tisíce.
Bezcharakterním se nazývá ten, kdo dnes chválí foederaci, zejtra centralismus; dnes drží s Němci, zejtra se Slovany, který není ani chladný ani horký, ani slaný ani mastný, nýbrž pro lepší jistotu drží se všemi, až se ukáže, kdo vyhraje. Takoví páni sice říkají, že jdou prostřední cestou, ale sprstý upřímný člověk by jim odpověděl: že psí ocas také jde prostřední cestou. Za našich časů musí každý veřejně s některou stranou držet a kdo to nečiní je buď chytrák, čekající až kdo vyhrá, anebo dobrák, ale již příliš veliký, jak říkáme hustý, který sám neví, komu by vlastně měl dát za pravdu. A novinám, které jsou takové, říkáme bezcharakterní.“ —
Touž dobou vstoupil Havlíček do „Slovanské Lípy“, kdež byl za nedlouho zvolen do výboru, ano i místopředsedou jejím. Učinil tak, aby pomahal utužovati v důležitém spolku tom živel liberální proti radikálnímu. „Lípa Slovanská“ majíc do sta filiálek po krajích našich, obracelať k sobě tehda zřetel Slovanstva jako vlády, a cokoli činila počítalo se na vrub celého národa. Nebylo tudíž Havlíčkovi lhostejno, aby snad živlové výstřední, jako Sabina, Arnold nebo Gauč měli ve spolku takém slovo rozhodné, přál si, aby tato jednota naše v kritické té době podávala důkaz, že demokracie česká jest rovněž rozumna jako poctiva, rovněž střízliva jako opravdova. Stůjž zde jeho památné politické vyznání víry, jak je byl tehda složil před veškerou veřejností naší v Národních Novinách: „Strany politického smýšlení“ — praví doslova — „slyšíme a čteme posavád množství jmen rozličných stran; slyšíme o radikalistech, demokratech, aristokratech, konservativních, liberálních absolutistech, moderádech, progresistech, reakcionářích atd.; která strana jest nejlepší? které se máme přidržeti? — Stojím na tom, že není více hlavních rozdílů ve všelikém politickém smýšlení než dva, totiž jedna strana poctivých a rozumných, druhá nepoctivých a nerozumných lidí. Poctiví jsou, kteří se věrně drží té zásady, kterou jsme se od nejpřednějšího liberalisty tohoto světa naučili: co nechceš sám trpěti, nečiň jinému; nad tuto zásadu není nic liberálnějšího na tomto světě. — Každý poctivý a spolu rozumný člověk jest liberální, jest demokrat, třeba se ani sám za liberálního a demokrata nevydával; mnohý poctivý, ale při tom nerozumný člověk, ačkoliv se domnívá býti liberální a demokrat, přece z nerozumu často proti svému nejlepšímu mínění a přesvědčení jedná a tak demokracii a liberalismu nevědomky škodí a překáží; lidé chytří sice, ale nepoctiví, ačkoli se sami za liberální a za demokraty vydávají, nemohou jimi ani býti. Schválně se tu o slovech: radikální, konservativní, moderados (mírný) ani nezmiňuji, poněvadž to jsou pouhé formy nehodící se nikterak k dobrému označení politických stran. Neboť býti a nazývati se radikálním, jest zrovna takový nerozum, jako býti a nazývati se konservativním neb moderadem. A proč? Proto, že rozumný demokrat a liberalista musí býti radikální, konservativní i moderados zároveň. On totiž musí všechno co jest rozumné, poctivé a demokratické zachovati a udržeti (konservovati) a v tom jest konservativní; všechno co jest aristokratické, neliberální, nepoctivé, nerozumné musí hledět vypleniti a vyhubiti a v tom jest buď radikální neb mírný, jak toho kdy potřeba žádá. Neboť nemáme vždy dostatečných sil k tomu, co bychom učiniti za dobré uznali, a člověk, jenž hlavou zeď proraziti chce, může býti sice nejpoctivější, ale je jistě — nerozumný. Poctivý a rozumný demokrat tedy jest tenkrát radikální, když vidí, že jeho síly dostačí vykořeniti něco aristokratického, nepoctivého a neliberálního; kde ale toto jemu protivné v tak hrubé moci se jeví, že nemožno jest najednou a úplně tuto moc zničiti, tam jest mírný, to jest: on se nepodrobuje této moci, ale hledí ji poznenáhla seslabiti a konečně nad ní zvítěziti… Řádný demokrat a liberál nemůže se jinak spokojiti než ouplnou demokracií a svobodou; on tedy nemůže na polovici, neb na některé části přestati; ale on nemusí všechno chtíti najednou, když to možno není, nýbrž vždy jen tolik, co možná dostati a proraziti a o ostatek opět dále se přičiňuje.“
Po těchto zásadných větách určuje pak stanovisko strany, k níž hlásí se v národě českém: „Naše postavení co národní, liberální strany jest uprostřed mezi stranou radikální a stranou konservativní. Od oné (radikální), nedělíme se tak v theoretických zásadách jako v praxi. An radikalisté v sanquinické bujnosti skoky dosáhnouti hledí svého cíle, my krok za krokem půdu skoumáme, kam bychom s jistotou nohu postavili zdlouhavěji sice, ale bezpečněji ku předu se béřeme nemajíce se co báti častého brknutí a klopýtnutí oněch. S konservativní stranou nemáme žádné společné zásady, poněvadž jsme pro pokrok; v praxi pak jen tak dalece se s ní srovnáváme pokud i my zachovati chceme to, co by bez velikého nebezpečenství zrušiti se nedalo, my nechceme nic nemožného a klademe spásu svou v pokojný, stupňový, ale pevný a jistý pokrok.“ — S radostnou hrdostí ukazoval k tomu, jak v Kroměříži čeští poslanci svým hlasováním jako svými řečmi osvědčuji se býti muži svobodě a národu upřímně oddanými, jak čeští oudové konstitučního výboru hlasovali nejliberálněji ze všech, jak nedáme se my Čechové žádnou mocí užíti za nástroje proti národům, ale dokazujeme pravou liberálnost a demokratické srdce v době když to platí. —
Vskutku drželi se naši v Kroměřížském tom epilogu dobře: zachránili česť sněmu, avšak života mu již zachrániti nedovedli. Tenť byl podlomen břichy dřívějšími a na zhojení jako na pokání bylo již pozdě.
- ↑ Na doklad stůjž zde výňatek ze zajímavé stížnosti, jakouž ulevil si jeden z těch mladších „sklíčených rebellantů“ a spolupracovníků Národních Novin při nastávajícím jejich novoustrojení, „v den Mláďátek r. 1848“. Píše Havlíčkovi mezi jiným: …„Pověsť praví, že za Vaší nepřítomnosti, redakce dostala se do zlých rukou. Sám Pán Bůh ví… Co se mne týče, já s velikou chutí pracovati nemohl; já nemohl! Když jsem před časy psával ještě jako klancát, nepřekážela mi v tom ani pamětihodná redakce Štorchů, Malých a Zapů tolik, jako teď, — kdy už přece dostávám vousy — ta neslavné paměti spolu- a místo redakce Nár. Nov. Již pouhý pohled člověka zastrašil. Pan doktor z Francouz, ten má divné zásady. On je proti spolkům, zejména proti Lípě (Slov.) stůj co stůj; on posuzuje každou věc asi v ten smysl: že by snad mohla být špatná… On myslí, že rozumí poměrům našim a duchu národnímu a — mýlí se drobet! Má již celé poctivé, hodné studentstvo proti sobě jako nějaký professor starých copů, ku př. Šnápal, Novák. On považuje studentstvo za nepatrnou drůbež, která se nesmí ani vypnouti k posouzení toho, neb onoho. Ale pan doktor je veliký Nečech. — Za to je ale p. Jireček výborný, skoro převýborný extrakt z Matice, kterého obyčejně člověk jenom po lžičkách smí užívati… aby se nezakuckal. Tento človíček — homunculus georgiculus čili jiříček, má podivuhodný takt censorský. Škoda starých časů Jenkovitých, nebo aspoň Muthových! Nyní budou vlohy jeho patrně jen ladem ležeti, jestli u Matice náležitého uznání nedojdou a k „harmonickému celku“ národní literatury české použity nebudou. Hlavní tah a ráz jeho censury činí „mravopočestnosť“, on je totiž to, čemu Němci říkají „züchtig“, Francouzi „pudique“. Vyškrtneš nemilosrdně vše, co by jen z daleka „uráželo mravnosť a krasocit národa českého a zhanobilo panenskou něžnosť literatury slovanské“… Líbezný je také jeho humor, který se jeví v článku z Boleslavska č. 218. Mluví proti demokracii, která se mu zdá býti pramenem všech neplech a nepořádků, a za důkaz uvádí — některého pytláka nebo podobnou zběř taškářskou. U Jirečka je humor officiální článek, za to ale officiální článek musí se varovat humoru, jako nakažlivé nemoci… Já myslím, že Vám jméno Dra. v průčelí listu nic více důvěry nezíská, naopak! Dále myslím, že Vám censorský vplyv J. st. nezvelebí N. N. ani za mák a že by se tedy tomuto talentu měly vykázati slušné meze jeho praktického působení. — Když jsem teď již zlosť svou vylil a srdci svému ulehčil, rád bych také věděl co a jak se s Vaší strany o mně soudí. Přeju si věděti upřímný a zřejmý úsudek, k svému i cizímu prospěchu. Vzteklouna jako jsem já, neurazí přímá domluva tak, jako úštipky a narážky. Moje tenkonervová nátura nesnese skrytý průvan tak snadno, nýbrž raději patrnou hlučnou bouři. Při vší skromnosti, ku které se denně modlím, aby vyprovázela kroky mé a nedopustila k nim bludičkového světýlka hrdosti a pýchy, — přece nesnáším a snášeti nechci a nebudu žádné poručnictví, nesmlouvám a nesmluvím se ani o čárku, ani o puntík, nýbrž státi chci samostatně a ustoupiti jenom přemoci veřejné polemiky. To je moje vyznaní.“ — Tento „protest mladé, statečné duše proti nátiskům pedantů“, schoval si Havlíček na památku.