Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XLIII. S Julií

Karel Havlíček Borovský Karel Tůma
XLII. Život vypovězencův	XLIII. S Julií	XLIV. Oběť a vykoupení

Údaje o textu
Titulek:	XLIII. S Julií
Autor:	Karel Tůma
Zdroj:	TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl druhý. Kutná Hora : Karel Šolc, 1885. s. 579–596. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

Dne 21. května 1852 tisknul Havlíček po půlletém toužení opět svou horoucně milovanou Julii a Zděnčinku na to věrné, vyzkoušené srdce! Jen genius nesmrtelného básníka exilu, jen poeta citu tak hluboce jemného a výmluvnosti tak tklivě vznešené jako Viktor Hugo, nalezl by snad slov pro toto dojemné shledání!

Nyní mohli společně se těšiti, společně snášeti a doufati! Jako blažený ženich svou nevěstu, tak uváděl Havlíček se srdcem mocně vzrušeným svou drahou ženu a dcerušku v nový útulný příbytek, jejž byl jim zatím vyhledal v místě opravdu rozkošném. Na stráni u samého Brixenu měl kupec Vaicr. v jehož domě Havlíčka ubytovali, dosti rozsáhlou vinici, u prostřed které stál jednopatrový zahradní domek, v jehož přízemí byly lisy na víno, kdežto první patro obsahovalo skrovný, ale přívětivý příbytek o dvou pokojích a kuchyni.

„Zde rozbiju stánek svůj,“ rozhodl se Havlíček a smluviv se s Vaicrem, neustal, až mu povolili přestěhovati se tam. Zde v samé svěží zeleni rév, na slunné výšině, skýtající půvabný rozhled v alpské údolí, doufal, že Julie jeho zotaví se z přestálých ran osudu a pozapomene aspoň chvílemi, že jí trpký chleb vyhnanství. Sám pak myslel, že bude nyní moci již klidně a s bývalou chutí pracovat.

Upamatujme se, s jakou zálibou již v semináři pražském Havlíček zabýval se národními písněmi slovanskými, především českými a maloruskými, jichžto zvláštní obrazy, tón i obraty byly mu nevyvažitelným předmětem bystrého, k duchu jejich pronikajícího pozorování. K tomuto studium, jež byla léta klopotné činnosti žurnalistické přervala. vrátil se nyní zajatec Brixenský s nevšední horlivostí a v zevrubných zápiskách, činících celou knihu, zůstavil práce své zřejmou památku. Ovocem studia toho byly pak vedle řady epigramů a drobných písní — uvedené již „Tyrolské elegie“. Dojista nejzdařilejší to báseň Havlíčkova, jež nepozbude uchvacující moci své, ani kdyby osobní kouzlo její mohlo kdy pohasnouti, kdyby se nečetla jako kus životopisu psaného vlastní krvi našeho velkého vypovězence, ale pouze a hlavně co dílo umělecké. Neboť v básni té vystupuje původnost ducha Havlíčkova nejzřejměji, ona promlouvá k nám nelíčenou a vtipnou řečí prostých těch našich písní, jimiž od věkův ulevovalo sobě srdce lidu českého. Od našeho nedoceněného F. L. Čelakovského nevystihl onen charakteristický jich „úsměv se slzou v oku“, onen kaustický jejich humor skrytý v zeleni dětské naivnosti, onu čtveračivost s příměskem lehkomyslnosti, jakož i ten vzdor prošlehující z chmurná hoře, nikdo bystřeji a šťastněji nad Havlíčka. Ale v písních i v epigramech Čelakovského převládá celkem přece jistá akademická úpravnost, jistá klassická míra; píseň Havlíčkova naproti tomu jest samorostlejší, činí více dojem genialního naturalismu; jeho pravtip, jeho protivenstvím zostřený humor vtiskl jí zcela zvláštní ráz bojem otuženého ducha, který každým slovem směřuje k činu, jemně cítí, ale břitce a jadrně hovoří.

Pod sluncem téhož poměrně šťastného léta uzrály dále překlady třiceti osmi Mickiewičových hlubokých epigramů: „Zdania i uwagi“, jakož i roztomilé téhož ballady: „Paní Tvvardovská“. Avšak záhy zkalen krátký zákmit blahosti vzácné novým mrakem smutku: v prvních dnech srpna dostihlať z Prahy truchlozvěsť o smrti největšího básníka našeho — F. L. Čelakovského, který nám vyrván byl v plném ještě věku mužném, podlehnuv ránám nelítostného osudu, jež valily se na jeho rodinu jako na jeho milovanou vlasť. Víme jak sobě Havlíček Čelakovského vřele vážil netoliko co básníka, ale i co člověka a Slovana; sledoval vždy s živým účastenstvím trpký los geniálního pěvce a učence našeho, který rovněž po léta byl odsouzen k životu v cizině. Když pak konečně již nemohli Čelakovskému nenabídnouti profesury na universitě pražské, uložili mu, aby sepsal české čítací knihy pro naše gymnasia. Čelakovský podjal se práce té, netuše co při ní vystojí. V ministerstvu vyučování sedělť censor, který přísností svou překonával všecky někdys Metternichovské censory: Zorával škrtající rudkou svou Čelakovskému poctivou práci jeho arch za archem urážeje se z věcí, v nichž žádné druhé oko lidské nic závadného shledati nedovedlo.

Nikde nestrpěl výrazův „naše česká vlasť“, „náš český národ“, poněvadž znala reakce jen „rakouskou vlasť“ a „rakouský národ“. I stará báseň kněze Puchmayera shledána byla nebezpečnou! Slovem, novopečený Thunův censor škrtal Čelakovskému (jak sám J. Malý vypravuje) „každé slovíčko, jež by dost málo zapáchalo citem vlasteneckým, neb upomínalo na doby historické, které by vládnoucí reakce nejraději z paměti národa byla vyhladila. Čelakovský nazýval tuto práci svou křížovou cestou, i putoval po ní až do hrobu“. — Kdo ale byl tím nemilosrdným censorem, jenž takto se vyznamenával? Nikdo jiný, než — pan Josef Jireček, který pro své zásluhy o Havlíčka ve „Vídeňském Denníku“ seděl nyní v ministeriální kanceláři co veřejný již služebník vlády Bachovy. — Potřebí líčiti, jak za všech těch okolností smrt Čelakovského dotkla se Havlíčka? Jest tuším přirozeno, že upřímný patriota ve vyhnanství vždy živěji cítí každou bolestnou ránu, která zasáhla jeho národ. Chováť v prsou duši svou, i duši vlasti. A takových ran otřásalo nyní národem naším až bedno! Smrt i reakce stejnou krutostí jakoby o závod kosily v řadách našich, trhajících se kromě toho den ke dni slabostí a mizerností duší bojácných i nízkých, jež dílem ze strachu, dílem ze špinavé soběckosti opouštěly věc přemoženou a zaprodávaly se proti těm nemnohým její věrným obráncům v služby Jidášské. „Vás odvezli z vlasti,“ píše té doby Dr. Pinkas Havlíčkovi z Prahy, „nám vlasť samou v pevnosť a žalář obrátili; rozdíl tak veliký není. Živoříme zde život nejsmutnější, jaký se mysliti dá. Žádný paprslek naděje neproniká v naše duchovní vězení. Rakousko jest napiato na skřipec a musí prodělati veškeré stupně muk Tereziánského hrdelního práva. My, kteří jsme ne snad svému českému, alébrž rakouskému vlastenectví tolik obětí byli přinesli, my jsme nyní takřka úřadně za ničemy prohlášeni. Emancipace židův zůstala v platnosti, ale emancipace Čechův jest zrušena. Dle dnešních poměrů a nezákonitých zákonů celé občanstvo na dvě třídy se rozdělí: na otroky a zločince, a sice na odsouzené a neodsouzené „zločince“. Takřka mentales. Tak daleko to již provedli. Uhlídáme, jak to ku konci dopadne. — Exeunt omnes, — to jest konec Shakespearovy komedie…“

V jiném listu opět praví: „Veškeré mysle počínají nad Rakouskem zoufati; i ta hloupá Haasovina počíná merčit, jak byla napálena. Vysokou i nižší šlechtu čert béře, že nesmí více oblékat červené fraky, a to je ta jediná, ač chatrná útěcha pro nás ostatní. V tomto punktu má Bach pravdu, neboť červení ti frakové nosívali venkoncem přece jen noční a bláznovské čepice na hlavách, těmi by nám nebylo bývalo pomoženo. Kéž si to hlupci ti zapamatují aspoň pro budoucnost, ač je-li ještě jakés budoucnosti pro Rakousko. Já myslím, že se může mluvit již jen o jednotlivých budoucnostech… Kdybychom nebyli obrněni sarkastickým stoicismem, musela by nás co nejbolestněji dojati zkušenost, kterak lidé, kteří ve Vídni a v Kroměříži zdáli se býti tak zcela jedné mysli s námi, dnes stali se zrádci a darebáky, ba kterak i našinci jako P—k, T—k, V—l atd. zradili nás a podporují ministerstvo proti nám pro mizerný roční plat.“ —

Věčně týž obraz, táž píseň poroby. Však to není ještě vše. Onen muž, který se nepoddal a nyní za svou věrnost ku právu ve vyhnanství pyká, — ten musí býti ještě pomlouván, zlehčován, za škůdce národa aneb aspoň za pošetilce vydáván. Musí se mu dokázat, že jednal zpozdile, an se ujímal zákona a práva, když nikdo jich více nebránil, že jednal šíleně, když se postavil proti dýce, která dobíjela svobodu a právo, když se nepokořil vítězné moci, jako učinili ostatní…

„Ano, zvláštní to zjev,“ dí Viktor Hugo: „Vypovězenci mají závistníkův! Ploská nicota cítí se býti uražena hrdou protestací přemoženého. Gustav Planche jest žárliv na Louis Blanca, Beculard na Miltona, Jocrisse na Aeschyla. Spánek vypovězeného poctivce nelíbí se těm, kdož sbírají drobty padající se stolů Neronův a Tiberiův. Jak že on spí? Tedy jest šťasten. Kousněme jej. Vrhnou se žárlivě na muže k zemi povaleného, ubitého, z vlasti vymeteného, vypovězeného, přemoženého a vyděděného. Jest to zcela přirozené: stane-li se Vitellius modlou, pak jest Juvenal neřestí.“

Do jaké míry vše to i u nás tehda připadalo, poznejme z kritiky, jakou tenkráte, r. 1852, přinesl Časopis Musea Českého o vypovězeném, bezbranném našem Karlu. Pocházela z péra Jakuba Malého a zněla doslovně:

„Mnohem lepší síly soustředily se v „Národních Novinách“ (Havlíčkových), které po delší čas (jednu dobu, když Havlíček do říšského sněmu volen byl, pod redakcí Nebeského, pak, když i ten za týmž povoláním do Vídně se odebral, pod redakcí Tomíčkovou, dokud Havlíček poslanectví své nesložil), vším právem platily za výjev panujícího smýšlení národního. Zatím však těkavý duch Havlíčkův, který ještě v září 1848 sám zase v redakci uvázal, neuměl pevně ustanoviti se na jistém nezvratném směru, aniž kdy sobě byl té míry svobody vědom, pro jakou bojovati má.

Protož brzo nacházíme jej sem tam se kolotati pod vlivem denních událostí, ano často měnil v jednotlivostech své smýšlení ani snad sám o tom nevěda, jak právě kdy vhod mu bylo, někdy jen k vůli tomu, aby měl čemu odporovati, byť odporoval sám sobě. K tomu měl Havliček jakožto novinář i tu vadu, že neuměl v rozpravách o tak vážných věcech, jako jsou národní a státní záležitosti, zachovati vždy náležité důstojnosti a často vážné otázky rozhodovati chtěl pouhými vtipy. Kdyby Havlíček při svých výtečných schopnostech, vždy na jádro věci uhoditi a ji do jakéhokoliv světla postaviti, byl věci rozbíral více rozumem nežli vtipem, kdyby byl více do jejich hlouby vnikal než na povrchu sem tam těkal, byl by mohl nesmírně více prospěti než skutečně prospěl.

Větší čásť úvodních článků jeho zdá se býti psána více pro obveselení nežli pro poučení, jakýž div tedy, že velikému počtu čtenářstva byl oblíbeným žurnalistou? Za to ale u lidí stálejšího přesvědčení a hlubšího náhledu u věc záhy počal Havlíček tratiti důvěru.

Ba i tak zvané veliké obecenstvo obrátilo se od něho k „Večernímu Listu“, protože tento důslednější byl ve své radikálnosti, nežli Havlíček při mírné svobodomyslnosti. Více ještě spůsob nežli směr jeho politiky způsobil Havlíčkovi mnoho nepříjemností, zvláště po obnovené obleženosti, až konečně, když nemohl více vyhověti okolnostem, kterým dokud by byl mohl, vyhověti neuměl, „Národní Noviny“ docela jsou zakázány. Nepokojný duch Havlíčkův, takovými protivnostmi jen více ještě podrážděn, zavedl jej do Kutné Hory, kdežto zarazil nový časopis „Slovan“ vycházející po oktávových svazečkách. Co znatelé povahy jeho předzvídali, stalo se. Jako již dříve Havlíček nikdy na to nedbal, že každá pravda žádá přiměřené sobě roucho: tak nyní dočista zapomněl i na to, že ne každá pravda hodí se pro každého a pro každý čas.

Osud „Slovana“ i politování hodného redaktora jeho jest známý. Působení Havlíčkovo v Kutné Hoře bylo literatuře naší k veliké škodě tím, že zvláště nižší třída čtenářstva předráždila si příliš kořeněnými jeho spisy žaludek v té míře, že již nechutná jí strava mírnější chuti, třeba byla sebe zdravější a vydatnější. Co tím uškozeno budou bohužel mít napravovat mnohá léta.“ — Havlíček se nebránil ani slovem. Skála zůstává skalou, nechť na ni vlna mořská věčně stříká pěnou svou, ba ještě zaleskne se střísněna, tak jako stříbrné vlákno na růži jedinou bývá stopou, že po ní lezla — housenka.

Jiné starosti zaměstnávaly tehda mysl Havlíčkovu. Jeho žádost, aby se směl vystěhovati do Srbska, byla odmrštěna; nechtěli jej pustiti z Rakouska, nechtěli mu vůbec dovoliti jiného bydliště nežli v tom zákoutí Brixenském, tu měl zůstati internován. Bůh suď kolik let neb desítiletí tu měl býti živ se svou rodinou o pěti stech zlatých ročně!! Ano, té nízkosti byl schopen onen systém, jemuž sloužili nyní někdejší spolubojovníci Havlíčkovi! Nestyděl se odpůrci tak skvělému, kterého bezprávím zbavil svobody osobní a držel v týraném zajetí mimo vlasť, vykázati plat jako poslednímu písaři: 1 zlatý 36 krejcarů na den pro celou rodinu.^[1] —

Však bohdejž byli aspoň za to dovolili nevinně odsouzenému vězni, aby mohl vlastní literární prací sobě chleba dobývati, pokud to vůbec v exilu jest možné. Než slyšme! Nejen že zachycovali a otvírali veškeru korrespondenci Havlíčkovu, však od nastoupení pověstného Kempena v nově zřízené ministerstvo státní policie, pozoroval absolutismus Havlíčka tak jako pozoruje krotitel chyceného lva v kleci. Jeho příbytek byl dnem nocí otevřen policii, která směla nahlížeti kdykoliv chtěla Havlíčkovi do pera a sebrati mu rukopisy, o kterých pracoval, dle libosti, bez ohledu na obsah jejich! Co nám praví pro příklad jediná tato poznámka Havlíčkova: „Tyto papíry mně vzal zdejší okresní komissař baron Lichtenthurm na rozkaz vídeňského pol. min. dne 20. října 1852 a vrátili mi je terpv dne 11. prosince 1852. Byly to: Výpisky z Erbena, hotové drobnosti: Börne překlad aforismů; Zschokke: Stupně. Apotheosa Mazziniho. Tajná policie v Louvru. Výtahy z národních písní, epigramy atd. Excerpta z lučby.“

Pomysleme si práci duševní za těchto okolností! Kde jest toho spisovatele, jenž by dovedl psáti za neustálé nejistoty, nebude-li přepaden, nevezmou-li mu úřadníci jazyka jeho zhola neznalí vše, co se jim namane, výpisky z národních písní, výpisky z lučby rovněž tak jako rozdělanou studii historickou, nebo práci belletristickou, na níž inkoust ještě neoschl, aby ji buď zničili, anebo teprv po kolika nedělích z Vídně po přehlídce policejní vrátili! Jaký to duch, který nicméně trýzním těm odolá, který v této nejistotě trapné nicméně koná dále svou práci Sisyfovu, který nucen ze svého skrovného jmění ročně dosazovati 500 zl. na obživu své rodiny, šmahem opouštěn od svých bývalých politických přátel, kteří čím dále vždy výmluvněji se odmlčují ze strachu, aby se nezkompromitovali dopisováním s psancem, nicméně ani slovem trpkým nikomu nevytýká nevděku, nikoho se nedožaduje o zaslouženou pomoc, aniž upadá v zoufalou nečinnost, nýbrž s neúmornou křepkostí ducha svého osvěžuje studiemi nejrozmanitějšími a utrhuje si od úst, aby mohl si kupovati v Brixenu knihy, jichž mu z domova nikdo nepůjčuje.^[2]

Neumorná ta energie vůle prozařuje vždy ještě také z listův jeho psaných té doby přátelům, ač nelze již nepozorovati, jak to ustavičné týrání a pronásledování počíná přece jen již podkalovat onu bývalou jarost a veselost mysli zmužilého trpitele, jehož se zmocňuje napořád větší touha po ztracené vlasti. V dubnu r. 1853 provdávala se dcera Dra. Pinkasa za historika prof. Ant. Springra, který po krátkém, ale slavném působení na universitě pražské, v pověsti muže svobodomyslného a věci národa našeho přejícího, opouštěl tehda Čechy, obdržev professuru na německé universitě v Bonnu. Havlíček býval se Springrem téměř tak za dobré jako s Drem. Pinkasem, a proto píše tomuto nyní za příčinou sňatku dcery jeho:

„Brixen, 4/4 1853.

Vysoce vážený Pane!

Přicházím sice se svou gratulací trochu pozdě — ale to má jenom můj švakr na svědomí, poněvadž jsem teprva dnes od něho zprávu dostal, že za 8 dní bude svatba. Proto ale přece nepochybuji, že moje přání, jakožto upřímné s tou samou laskavostí přijato bude, jako by bylo přišlo v čas. Líto jest mi při tom jenom to, že noví manželé nemohou zůstat v Praze, ačkoli jim osobně přáti musím, že přijdou na zdravější, na čistější povětří než věje v obleženosti. Kdy se asi zas my všichni rozprášení do všech uhlů světa v Praze shledáme?

Nyní však bych se měl přede vším náležitě omluviti u Vašnosti pro své dlouhé mlčení a jmenovitě neodpovědění na Vašnostin velmi milý dopis: ale takový mizerný vypovězenec a káranec jako jsem já najde lehko omluvy a odpuštění. Já alespoň myslím, že se na mne nyní ani nikdo zlobit nemůže. Tenkrát jsem měl úmysl, učiniti nějaké přiměřené kroky u vlády, aby mne buď domů propustili, aneb alespoň pas dali do cizozemska. Proto jsem se všemožně zdržoval psáti komu vyjma mé příbuzné, abych nezavdal žádných příčin k nespokojenosti. Zdá se ale, že mi to bylo málo platné a od té doby, co zřízena jest samostatná nejvyšší policie pod Kempenem, přece každou chvíli něco proti mně způsobí, ačkoli k ničemu nedávám příčiny. Každou chvíli mám zas nějaké pletky, a ačkoli se to vždy konečně ukáže jakožto bezdůvodné a nepravé osočování „tamen aliquid haeret“. Teď ještě k tomu ty nové události ve Vlaších, ve Vídni a Uhřích, ty diplomatické pletichy ve Švýcařích, v Turcích a ustavičné kysání v celé Evropě, velmi mi odnímá naději na brzké vysvobozeni odsud, ačkoli zde budu již brzy půl druhého léta. To je jistě mnoho v Brixenu! Alespoň by mne zde neměli nechávat déle než jsem vydával „Slovana“ a to bylo jen 16 měsíců. To by tak byla alespoň jakási dramatická spravedlnost! — Ten čas, který zde budu, mohu si směle odpočítat od svého živobytí, jest to jako zimní spánek medvěda. K nějaké učené práci schází mi zde všechen apparát a k nějaké belletristické zase chuť a dobrá mysl. Již ta myšlénka, že každou chvíli přijde policie zas prohlížeti, co jsem napsal, odjímá mi ke všemu chuť, neb žádný člověk nemá rád svůj „Werkstatt“ na ulici neb na rynku.

Přece ale pustil jsem se do obšírné historie Ruska, totiž sbírám jen posud materialie — ale doufám z toho vyvésti spis za nynějších časů tuze ponaučný.

Život zde vedeme tak jednotvárný jako poustevníci a kdybych se někdy nezlobil při čtení „Pražských Novin“, neměl bych pražádnou roztržitost. Při tom se arci musí uznat, že nyní není život ani v Praze mnohem lepší než zde v Brüxenu, ba alespoň zde mohu nosit klobouk jaký chci a smím mít v domě zbraň, kdybych chtěl: za to ale nemohu nikdy mluvit s nikým o pořádných věcech a co nejhlavnější jest, nemohu si ani pomyslit, kdy a jak moje nynější postavení konce vezme. — Avšak stěžováním svým asi jen přilévám v Praze vodu do moře, neb tam jak ze všeho vidět, také jest velmi málo příčin k radosti. Před nějakým časem navštívil mne zde jeden malíř z Mnichova, také Pražan, a vyřizoval mi pozdravení od Hypolita.^[3] Nemohl jsem se zdržet vzkázati mu, aby sem z jara neb v létě zabrousil. Z Mnichova je sem velmi blízko a pro malíře stojí přece Tyroly za podívanou. Ten samý malíř mi vypravoval, že Hypolit velmi pilně pracuje, a tedy by mu neškodily malé ferie v alpejském povětří, zvlášť nechce-li se do Prahy navrátit dřív, než bude mistr. Mně by to již dokonce neškodilo. —

S podivením četl jsem nedávno v novinách, že anglický vyslanec udělal nedávno jedněm zdejším pramizerným novinám tu čest a žaloval u ministra našeho na hrubosti, jaké se v nich Anglicku dějí. Když některý plotem ohrazený tyrolský pochlebník jmenuje Anglicko: Höllenbrand, Höllenkram, Saustall aller Räuber, Kittel feuger Weiber — a to všecko ve verších, mohl by si nechat anglický vyslanec chuť zajít na své reklamace. Dost na tom, kdyby se postaral o to, aby tyto verše a vtipné terče byly rozhlášeny všemi německými novinami. Zde se i sami Brixeňáci za to stydí! To je nejlepší reklamace.

S uctivým poručením k Vašnostině nyní příliš zmenšené rodině končím tato svá Tristia v proze, a přeji jen Vašnosti víc spokojenosti než sám mám. Vašnostin

zcela oddaný Havel.

P. S. Za onoho času půjčil mi Dr. Springer svůj Humboldtův Kosmos, který nyní ale v Brodě Německém od času mého odvežení s mými knihami leží. Račte mu příležitostně ode mne vědět dáti, že když má nyní po svatbě jiný „Kosmos“, snad nepotřebuje Humboldtův a může tedy počkat, až se vrátím!“

Hluboce dojat tímto listem ubohého Karla našeho, pojal Dr. Pinkas heroické předsevzetí. Havlíček zve syna jeho na léto k výletu z Mnichova do malebných hor Brixenských. Zve jej co malíře a druha svého mládí. Nuže, což aby z malíře stal se — osvoboditel? Po Tyrolsku hemžívá se malířův krajin každého léta; kdož by si tedy povšiml dvou takových malířův, kteří by se od Brixenu s mapami svými zatoulali do hor směrem na západ, až by v několika dnech, opatřeni ovšem řádnými pasy, dostihli snadno sousedních krajův svobodného Švýcarska? Kdož by v jednom z nich poznal přestrojeného Karla Havlíčka?

Oklikami, s největší možnou opatrností vyrozuměn Havlíček o záměru tom. Avšak on rozvážlivý a příliš svědomitý jako vždy, odpověděl i tentokráte — záporně! Nechtěl sobě vzíti toho na svědomí, aby v případě velmi možného nezdaru obětovný přítel zaplatil službu přátelskou snad mnohaletým žalářem. „Rozhodnu-li se, provedu to jen sám,“ byla odpověď poctivce.

Avšak což byl ubohý sám? Nemusel uvažovati, jaká budoucnost by čekala ty dobré, nevinné bytosti, které s ním sdílely vyhnanství, kdyby se mu útěk zhatil a on byl z pokuty uvězněn na léta do kazamat Kufšteinu?… Tím způsobem věc usnula; však po několika nedělích, Bůh ví jakými cestami, zatrousila se temná pověst o ní až k uším ministra policie, což mělo za následek nemalý ruch v příslušných sférách, sesílení policejních očí v Brixenu a konečně předvolání Havlíčka k podkrajskému Brixenskému, kdež po marném inquirování varovali jej velmi důtklivě před každým pokusem o útěk, který prý by měl v zápětí následky co nejhorší.

Marně Havlíček dotazoval se, čeho s ním vlastně obmýšlejí, i dlouho-li má tento jeho exil trvati? Jen pokrčení ramen bylo stereotypní odpovědí. Za to ucítil brzy, kterak jej mají Kempenovi zřízenci v Čechách i ve Vídni stále na laskavé mysli, ba kterak nyní pozornost jejich dvojnásob na něho se upiala.

Mezi spisy, které šlechetná Julie do Brixenu tajně byla přivezla, nalezaly se též úryvky větší humoristické básně Havlíčkovy, k níž první nápad zrodil se již za dávných veselých dnův života vychovatelského na Rusi, o které pak pracovával Havlíček jen ve vybraných chvílích, jako zejmena za svého čtrnáctidenního vězení u profousa na Hradčanech a později v Hoře Kutné, „když ho tak dopálil ten svět, že z kůže mohl vyletět“, se zvláštní passí, jako pro úlevu svojí. Bylo to známá „legenda z ruské historie“, „Vladimírův křest“, jižto v chvílích srdečné veselosti rád předčítával důvěrným přátelům svým, kteříž pak, elektrisováni bujností toho šprýmu rovněž zdařilého jako smělého, nedali pokoje, až jim dovolil by sobě fragment opsali v naději na brzké ukončení. Tím způsobem stalo se, že nyní jakýs tajný donášeč, zaslechnuv kdes o peprné té satiře na despocii, honem udal ministru policie, že Havlíček píše křest sv. Vladimíra v Brixenu a posýlá přátelům v opisech do Čech. Nový poplach. Ihned dostavuje se (v říjnu) policejní komisse do domku Havlíčkova a prohledává mu byt z vrub na vrub, pátrajíc po rukopise Vladimírova křestu. Po marném hledání jest pak Havlíček předvolán dne 29. října 1853 k výslechu na podkrajský úřad brixenský, kdež s ním zavádějí přísný výslech. Ministr Kempen prý má úřední podáni o tom, že Havlíček spisuje zde republikánským i atheistickým duchem prosáklou báseň, která má za předmět ruského cara Vladimíra, a že výňatky z ní posýlá odtud svým přátelům. Havlíček zapsal si pro památku odpověď, jakou dal na to do protokolu. Zněla takto: „C. k. okresnímu hejtmanství není žádným tajemstvím, že moje písemná korrespondence jest přísně střežena. Proto mne musí otázka tato naplniti nemalým podivením. Kdybych byl komu poslal tyto výňatky, nebyla by dojista zůstala jména lidí, kterým jsem je poslal, neznáma. Zdá se, že tu byl úřad někým v omyl uveden. — O celé věci není mi vůbec nic dále vědomo, než-li že jsem skutečně v letech 1842—44, tedy asi před desíti lety, u příležitosti studia ruských dějin v Moskvě připadl na myšlenku, učiniti cara Vladimíra (panovavšího r. 980—1015) předmětem žertovné básně a že jsem také tehda svedl několik veršů, kteréž však neobsahovaly nižádných narážek na přítomnost. Báseň ta byla vůbec příliš šprýmovně psaná, než abych kdy byl mohl chtíti ji uveřejnit, jakož jsem ji také nikdy nedokončil. Snad že jsem před lety něco z ní předčítal, nebo o ní mluvil, a z toho asi vznikla pověst, která nyní s nepravými odchylkami došla k sluchu úřadů.

Možná jest ostatně i to, že za dob, když jsem býval redaktorem, někdo, jemuž bývaly spisy moje přístupny, báseň tu bez mého vědomí sobě opsal. Jisto ale jest, že jsem z Brixenu nikomu cosi z básně té neposlal. — Vůbec nemohu sobě tyto ustavičné a vždy bezdůvodné žaloby na mne jinak vysvětlit, než-li že moji bývalí hojní protivníci posud neulevují ve své zášti proti mně, a doufám, že c. k. policie, která mne dle všeho pokládá za člověka stále jen zlo kujícího, až se jen ještě hodně takových udání objeví zcela nepodstatnými, posléze sama jiného o mně nabude mínění.“

Upustili od dalšího stíhání, ale Havlíčka ze zajetí pustit nechtěli. Již trávil třetí vánoce v Brixenu, a posud žádné vyhlídky, žádné naděje na vysvobození! A přece snášel dosud vše s klidem nadlidským, i byl by snášel tak zajisté ještě na dále, kdyby ku všemu nebyl krutý osud spustil do číše krůpěj všech ostatních hořčejší a otravnější. Drsné ponebí horské nesvědčilo slabým plicím ubohé, tolikým utrpením dojaté Julie! Již podzimem r. 1853 stýskávala si na únavu po sebe menší procházce, přes zimu pak seslábla i pobledla ještě více.

S nevýslovnou úzkostí pohlížel Karel náš na toto vadnutí své věrné družky života. Jakž mu ale teprv bylo, když sám lékař uznal, že ponebí alpské jest pro Julii příliš ostré, a nezotaví-li se přes léto, že bude nutno poslati jí buď do Italie, nebo aspoň do zvyklého ponebí Čech.

Nyní teprv odhodlal se Havlíček uposlechnouti dávných domluv bratra i švakra svého a podati nejvyššímu policmistru rakouskému, bar. Kempenovi, tuto žádost:

„Vaše Excellenci! Můj bratr, kupec Frant. K. Havlíček v Brodě Německém v Čechách vyzval mne, abych účastnil se jeho podniku průmyslového, jejž on tamtéž právě byl uvedl v život. K tomu však jest zapotřebí mé přítomnosti a mého osobního spolupůsobení. V zájmu své rodiny, ku zajištění jejíž existence budoucí nenaskytlo by se mi tak snadno opět příležitosti podobně příznivé, cítím se povinna učiniti k Vaší Excellenci zdvořilou žádost, aby vyřknutá nade mnou r. 1851 internace v Brixenu byla zrušena, a mně návrat do Německého Brodu v Čechách opět se dovolil. — V Brixenu, 3. března 1854. K. Havlíček, býv. redaktor „Národ. Novin“ a „Slovana“.“

Trvalo pět neděl, než přišla z Vídně odpověď. Zde věrný její překlad:

„Panu Karlu Havlíčkovi v Brixenu. Jeho Excellencí pan náčelník nejvyššího policejního úřadu projevil vysokým výměrem ze dne 1. t. m. č. 1907 panu místodržiteli, že Vaši žádosti za zrušení internace a za dovolení návratu do vlasti Vaší sice tentokráte vyhověti nelze, avšak že se na tuto žádost Vaši vezme zřetel, jakmile veřejné ohledy tomu dovolí, aby se mohla vyplniti. O čemž se Vám následkem sdělení pana místodržitele ze dne 6. t. m. č. 776 věděti dává, abyste se dle toho zachoval. V Brixenu, 12. dubna 1854. C. k. okresní hejtman Knoll.“

„Jakmile veřejné ohledy tomu dovolí!“ Čeho se strachovali pánové? Což nebylo pořád ještě v Čechách dosti hrobové ticho? Při vší té žandarmerii, při veškerém tom policejním apparátu, proti němuž byl onen metternichovský bledým stínem, ještě se pořád báli toho českého lva? Tenkrát si vláda troufala proti národu našemu skutky, jako bylo pověstné sesazení vrchního státního zástupce Hikische a čtyř vrchních zemských radův českých, mezi nimiž byl i někdejší předseda sněmu říšského dr. Strobach, jako bylo sesazení dra. Hamerníka pro jeho slovanské smýšlení, a prof. Hanuše pro jeho svobodomyslný filosofický směr s professury na universitě pražské, a jako bylo sesazení Klicpery s ředitelství českého akademického gymnasia v Praze, aby ono pod novým ředitelem, pouhým Němcem, mohlo být obráceno v gymnasium utrakvistické dle ideálů pana hr. Lva Thuna…

To vše nám učiněno a ta vláda předstírá „veřejné ohledy“, z kterých prý dosud netroufá si Havlíčka domů pustit! Věru, poklona pro Havlíčka.

Na štěstí vzplálo záhy luzné, vřelé jaro, po něm pak mírné léto a Julie se k neskonalé radosti Havlíčkově utěšeně zotavovala. Karel náš opět se tužil horskými vycházkami, provázen zvykle svou milenou Zděnčinkou, které šlo již na šestý rok: procitlé, bystroduché to dítě, jež bylo blahem svých rodičův. Aby ubozí byli mohli tušiti, jak záhy dítě to bude sirotečkem! Tenkráte Havlíček, uživ vlídnější chvíle, přepracoval a přibrousil na čisto svou stíhanou legendu o křtu cara Vladimíra, chtěje ji ovšem dokončiti.^[4]

V písemné pozůstalosti Havlíčkově nalezám proužek sežloutlého papíru a na něm po jedné straně Havlíčkovou rukou vypsaný počátek VI. zpěvu „Vladimírova křestu“: „Seděl Vladimír na trůnu ve své residenci“ a t. d.; na druhé straně pak veršík:

„Bože! kýž jsem policajtem! to je vyražení,
koho chce, toho si chytne a dá do vězení!
Každý si ho musí vážit, kdo naň zaškaredí,
pro urážku policajta ve štokhauze sedí.“

a pod veršíkem tento „Plán na Vladimíra“: 1. Vladimír a Perun: Rozkmotření. 2. Vojenský soud nad Perunem. 3. Testament. Trest a resonírování. 4. Bezbožnost. Popis, její následky. 5. Audience. Kněžstvo prosí cara o jiného Boha. 6. Ministerská rada. Mínění o novém obsazení. 7. Carský ukaz, ohlášení konkursu. Po té je vynecháno prázdné místo, až zcela dole pak čtou se názvy posledních dvou zpěvův:

Bitva rozhodující mezi katolíky a Řeky.
''Křest. Konec. Veselosť.

To byl původní rozměr a plán ještě z Kutné Hory; však v Brixenu rozvedl a přepracoval Havlíček Vladimíra takto:

Zpěv 1. Perun a Vladimír. 2. Hospodářství Perunovo. 3. Vojenský soud. 4. Testament Perunův. 5. Bezbožnost v Rusích. 6. Audience. 7. Ministerská rada. 8. Kamarilla. 9. Jezovitský marš. 10. Konkurs.

Ale k dokončení básně pohříchu Havlíček nedostal se. Schází ještě ony dva zpěvy závěrečné: Bitva mezi Řeky a katolíky, jakož i křest cara Vladimíra. Či snad měl Havlíček i tyto zpěvy hotové, jak tuším kdys Trnobranský jistil? Pak již jsou ztraceny, jako ztratilo se celé to množství překrásných listů Havlíčkových k neoželitelné škodě naší literatury a k bolestnému zármutku všech upřímných ctitelův jeho!

Však nechať torsem, „Vladimírův křest“ jest a zůstane znamenitým eposem komicko-satyrickým, jemuž nemá dle mého aspoň vědomí tak hned která literatura rovného. Pro životopisce Havlíčkova je pak hotovou studií. Vidí se tu téměř jak uzrával Havlíčkův filosofický názor světa pod dojmy zkušeností životních. Ten pohled za kulisy hierarchie v době seminářské, ten obraz despotismu ruského, ta libovůle vojenského soudu hradčanského a konečně to divadlo policejního absolutismu Bachovského — všechny tyto podoby zpátečnictví národomorného vzpružují svobodomyslného pionéře pravdy a poctivosti, který se pokochal v satirách Luciana Samosatského, aby napsal nám satiru pronikající v samo ledví despotismu světského i církevního, který spojen zneužívá Boha ku svým účelům policejním, chtěje „udržet na uzdě sedláky“. — Odkazujíce k básni samé (která od let koluje v sterých opisech mezi lidem naším a roku 1880 i v Praze tiskem vyšla s vyobrazeními od E. Lišky), činíme toliko ještě pozorna na její ryze český úsečný vtip, na tu mluvu jadrnou i lehkou, rovněž prostonárodní jako celý ton a rozmar tohoto nejbujnějšího dítka veselé Musy Havlíčkovy, jehož blížencem zdárným jest opět jen Havlíčkův „Král Lávra“, komická to ballada, provedená v Brixenu r. 1854 týmž nedostižitelným lehtavým humorem dle irské ballady, kterou byl r. 1851 Moritz Hastmann přivezl z oné vlasti veselé nouze a vtipného žalu. —

Než, kterak jest nám, uzříme-li, jak touže dobou (12. července 1854) týž laškující humor připadá náhle, — jakoby tušením uchvácen — na nevlídnou tu kapitolu poslední, na thema — smrti?… Ale Havlíček ještě má dosti síly, aby se jí zasmál, aby ji odzbrojil vtipem a zbavil hrůzy. Umiňuje si, že napíše celý cyklus veršů o smrti a o tom, co nás za hrobem čeká? „Spekulace má jest, přinutit lidi k smíchu nad tím, čeho se jinak obyčejně bojí, neb alespoň neradi o tom myslí —“ píše příteli a posýlá tyto veršíky:

Život věčný

Nic se netrap duše má,
že je život krátký,
nepátrej co Bůh ti dá
za hrobskými vrátky.

Bezkonečný světa kruh
točí se vždy vřele:
nesmrtelný jest tvůj duch
v nesmrtelném těle!

Co lid smrtí jmenuje,
není ještě konec,
umíráček jenom je
divadelní zvonec.

On tu jenom znamená,
kde jsou aktů meze,
kdy vystoupí opona,
kdy se dolů sveze.

Po aktu se vždy naspěch
herci jen přestrojí,
ale aktů věčný běh
nikdy neostojí.

Hrob

Synku, radím tobě,
není stejno v hrobě,
nedávej se pochovati
nikde na hřbitově.

Tam nedojdeš slávy:
ve způsobu trávy
spasou tebe každé léto
farářovy krávy.

Lépe samotě,
nech si, synku, radit,
a tam si dej na svém hrobě
mladou lípku vsadit.

Dobře se pod lipkou
budeš, synku, mívat,
pěkně ti tam budou na ní
z jara ptáci zpívat.

Když košatá lípka
rozkvete v červenci,
budou pod ní sedávati
panny a mládenci.

Lípka z tebe ssaje
toku medového,
pilné včelky nasbírají
med do úlu svého.

Dej si, chlapče, radit,
pomni na tu slávu:
ještě budou hezké holky
tebou sladit kávu.

Nevzpomínáme-liž tu bezděčně na mladého, statného vychovatele moskevského, s jakou zálibou kdys pozoroval ruský lid o májové slavnosti na hřbitově vedle „Marinoj rošči“, an na hrobech svých drahých staví samovar, i pije a veselí se „na zdraví nebožtíků“, ba dává i „na čest nebožtíkům“ zahrát kolovrátkáři veselou? Však není-liž nám při čtení veršů těch podobně, jako bylo Havlíčkovi tehda, když mu onen naivní humor ruského lidu — jak dí — při úsměvu také slzu z očí vylákal?

Ale jak se byla hellensky jaře rozzvučela, tak rázem opět Havlíčkova lýra umlká. Ano, poslední jsou to zvuky, které byla vůbec vydala, poslední paprsky, kterými zaplýtvalo štědře v zem i na blankyt zapadající to slunko obdivuhodného humoru velikého trpitele. Neboť s prchajícím letem prchá i zdraví Juliino a liliemi blednoucí tváří její prokmitává onen podezřelý, horečný nach, který bývá neklamným příznakem — tuberkulosy! Pohled na chřadnoucí mladou ženu podlamuje železného muže.

Již vidí, že není zbytí, že musejí se rozloučiti před podzimkem. Ale milující žena nechce se odtrhnouti od muže vyhnance! Do poslední chvíle brání se odjezdu, jakoby tušila, že se s Karlem svým více neshledá…

Po celý měsíc září r. 1854 trval trapný tento zápas lásky. Konečně se šlechetná žena odhodlává: Vrátí se do Čech, však jen aby odtamtud mohla úsilovněji než zde přičiniti se o vysvobození Havlíčkovo. Nic ji neboleloť více, než-li že z věhlasných našich lidí žádný se ho neujímal, že jej nevinného tři léta nechali mořit ve vyhnanství, aniž by kdo ze všech těch politických přátel byl i jen kroku učinil za toho, jenž odnášel za všecky! Dne 29. září nadešla, po mnohém odkladu, hořká chvíle loučení. Nebylo pří ní úřední staffáže, jako druhdy za oné prosincové noci v Brodě Německém; ale potřebí-liž mi doložiti, že nicméně také dnes měl „starý kozák těsná prsa a zrak zkalený“ — a při všem sebepřemahání nedovedl zůstati pevným, když naň vposled Julie pohlédla tím hlubokým, něhyplným okem svým a malá Zděnčinka prosila: „Tatínku, pojeď s námi!“ —

---

1. Pro paměť stálou stůjž zde příslušné nařízení v doslovném znění:

   N. 41. An Herrn Karl Havliczek. Hier.

   In Folge Erlasses Sr. Excellenz des Herrn Chefs der k. k. Obersten Polizei-Behörde FMst. von Kempen, von 24. v. Mts. Nro. 1861/340 I. hat der H. Statthalter untern 31. v. Mts. die k. k. Landeshauptkassa gleichzeitig beauftragt, Ihnen die von 400 fl. auť jährliche 500 fl. Cmze. erhöhte Sustentation vom 21. Mai d. J. als dem Zeitpunkte angefangen, wo Ihre Familie nach Brixen gekommen ist, aus dem Staatsschatze in monatlichen Raten gegen von mir vidirte Quitungen flüssig zu machen. Hievon setze ich Sio zu Ihrem Wissen und Benehmen in Kentniss. —

   Brixen, am 10. August 1852.

   Der k. k. Bezirkshauptmann

   Knoll.

2. Nalezl jsem v pozůstalosti Havlíčkově účet kněhkupce Brixenského Wagnera za knihy, které odebral Havlíček od 7. ledna do 17. března 1852. Jest v nejednom ohledu zajímavý: Nalezámeť tu: Cochemovy legendy, Fornarsariho, Macchiavelli: Il principe, Spisův Robespierrových druhý díl — ale také: Stockhartovu školu lučby, Eisenlohe: Fysiku a Ritterovu knihu o zahradnictví. — Jak patrno zabýval se tedy i ve vyhnanství ještě Havlíček myšlenkou státi se kdys praktickým oekonomem a chtěl se ku povolání tomu důkladně theoreticky vzdělávat.
3. Míní se tu syn Dra. Pinkasa, Soběslav-Hypolit, jenž odbýval si poslední rok na malířské akademii mnichovské, načež do Paříže se odebral.
4. Stopy Brixenského přepracování viděti patrně ve zpěvu druhém, na příklad z místa:

   „Věru Vašku, bohem býti,
   to žádný špás není:
   Brixen ten je proti tomu
   ještě vyražení.“

   Dále ve zpěvu třetím, ze zmínky o Kufšteině a j.