Otevřít hlavní menu

Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XLII. Život vypovězencův

Údaje o textu
Titulek: XLII. Život vypovězencův
Autor: Karel Tůma
Zdroj: TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl druhý. Kutná Hora : Karel Šolc, 1885. s. 570–579. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Karel Havlíček Borovský

„Krajskou vládu, podkrajského,
žandarmerii,
ty mi dali za anděle strážce
v té Siberii.“

Havel Borovský

Rozmar náhody tomu chtěl, že touž dobou, kdy Karla Havlíčka vlekli četníci z vlasti do Brixenu — Dr. F. L. Rieger vracel se ze své dvouleté zábavné cesty po cizině, navštíviv dříve ministry Schwarzenberka i Bacha — volně do Čech.

Skvělý krasořečník kroměřížský nezdál se jim býti tedy ani z daleka tak nebezpečným jako žurnalista Havlíček. Dopřáli parlamentárnímu vůdci strany české volný návrat do vlasti, jakoby se mu chtěli pochlubit, co s ní za ta dvě léta nepřítomnosti jeho byli učinili. Opouštěl ji z jara r. 1849 pod úchvatným dojmem prvního porotního soudu Havlíčkova. Vraceje se do ní nyní, koncem r. 1851, shledal ji bolestně vzrušenou krutým osudem téhož vytrvalého bojovníka. Chrabrá činnost našeho poctivého Karla jediná naplňovala českou historii těchto dvou let; on bojoval a trpěl sám a sám za všecky ostatní! —

Vzpomeňme tu, co psal Havlíček v letě r. 1849 Dru. Pinkasovi: „Mojí největší touhou jest, aby již jen Rieger brzy se vrátil; neboť budou-li se naše záležitosti takovým spůsobem zanedbávat jako posud, nemůže to s námi dojíti daleko. Připadám si zde v Praze jako Robinson Crusoe a musím nyní již skoro sám celé břímě na svém hřbetě nésti.“ —

Nuž nyní četl Dr. Rieger po návratu svém opět list Havlíčkův, ale z — Brixenu; list počínající slovy: „Jsem vypovězenec z Čech“ — a končící: „Zdá se již, že určen jsem k tomu, abych dostával políčky per procuram, za ostatní.“ —

V kom by tu nevznikla myšlenka, zdaž do jisté míry též naše vlastní chabost a nedbalost nezavinily spolu záhubu opuštěného našeho hrdiny, který se obětoval za všecky, ba samu časnou tu záhubu našeho života ústavního?

Zdaž by se strana absolutistů navzdor Világoši i druhému prosinci byla odvážila vyraziti na nás tak směle a tak krutě, kdyby po čas oněch rozhodných dvou let byl býval v Čechách čelil jí ne pouze jediný osamělý publicista, nýbrž celý uvědomělý národ, — kdyby jí tu byl překážel celý rozsáhlý, pevný tábor bdělých a odhodlaných bojovníků, bránících ústavnost krok za krokem a vládnoucích zorganisovanou silou stále povzbuzovaného lidu? —

Nyní bylo ovšem již všechno promeškáno, vše ztraceno! Když odjížděl Dr. Rieger na cesty, velebilo celé úřední Rakousko oktrojovanou ústavu ze dne 4. března 1849 jako svátost nedotknutelnou; nyní přišel právě k tomu, když svátost tu — ničili a dobíjeli ranou poslední. —

Proklamací ze dne 31. prosince 1851 odvolánať jest veškerá ústavnost v Rakousku, zrušena základní práva občanův, mezi nimiž také rovnoprávnost jazykův národních, a prohlášen čirý absolutismus, jenž chtěl učiniti z Rakouska vojensko-policejně-hierarchický stát, z tuha zcentralizovaný německou úřadovládou a bažící po primátu v Německu. — Nepřátelé svobody a Slovanstva plesali; — v nešťastném národě našem však rozhostilo se ono krušné ticho umlčených a trpících lidí, které již Tacitus rovnal k smutnému tichu hřbitovův. —

Není bolu většího, dí básník, než v dobách hoře vzpomínati na chvíle zmizelého štěstí. Tak truchlivého večera štědrého jako r. 1851 ještě nezažil ubohý náš Havlíček co živ. Před třemi lety byl nejšťastnějším člověkem: tehda obdařilať jej milovaná Julie Zděnčinkou; dnes byl oderván od svých drahých, v nevlídné cizotě opuštěným vyhnancem, jehož národ sténal opět v poutech poroby a ni jediné hvězdy naděje na temné obloze! —

Ubytovali jej v Brixenu nejprv v hostinci „zum Elefanten“; ale brzy přišel rozkaz z Vídně, že se nemá dovolit Havlíčkovi s nikým obcovat, pročež vyhlídnut mu byt soukromý v domě kupce Weizra, kdež neměl zhola s kým promluvit, leda s dvěma modlářkami, které mu strojily stravu. Jistý starý setník počal se s Havlíčkem přátelit, než ani té společnosti mu nedopřáli. Po městě a na hodinu cesty po okolí jeho směl se Havlíček sice volně procházet, avšak nic dále, a četníkům nařízeno, aby měli bedlivý pozor na každý jeho krok. Každé neděle musel se dostaviti na krajský úřad, který na vzájem opět překvapoval Havlíčka nenadálými návštěvami komissí, přicházejících podívati se, čím se zaměstnává, a zabavujících mu po případě libovolně, cokoliv se uzdálo býti pánům podezřelým. Těžko říci, co bylo trapnější: Zda úmorná ona osamocenost, anebo neustálá tato nejistota před prohlídkou. Nicméně zůstal Havlíček neoblomen. Důkazem toho rozmaruplné jeho listy, jež psal té doby svým přátelům do Čech, zejména švakru Jarošovi i Dru. Pinkasovi a j.

„Škoda, že jich nelze vytisknouti,“ želí Dr. Pinkas, „ty by šly na odbyt. Zvláštní dar boží, ten Havlův dobrý humor, kterým odolává všem protivenstvím a všemu týrání, čeho s ním obmýšlejí, jest nám všem čirou hádankou. Bez svobodného tisku jest Havel zcela pokojným člověkem, příliš chytrým a příliš rozvážným, než aby snad podnikal ojedinělé attentáty. Bez pochyby chtěli se místní úřadové vyznamenati svou důležitostí a zasílali o něm nejhroznější zprávy, až zmýlené ministerstvo dalo se strhnouti k tomuto útoku na všaké právo lidské. Havel dal sobě udělati úplný tyrolský šat; nosí krátké spodky, modré punčochy, tyrolský kabátec a vysoký klobouk, žádný ďas by v něm nepoznal českého apoštola. Srdce mi krvácí, vzpomínám-li na tu poctivou duši. On jest jedním z těch nemnohých charakterův, na nichž nelpí ani nejmenší poskvrny, který zcela zapomíná na sebe a jen pro šlechetnou věc hoří, ale beze všeho blouznění. Ostatní, — ach, pomlčím raději o těch ostatních; jest příliš neradostno o nich mnoho mluvit.“

Tak Dr. A. Pinkas 18. února 1852 synu svému Soběslavu, jenž co věrný druh Havlíčkův někdy do „Šotka“ illustrace kreslíval, té doby však na malířské akademii v Mnichově studoval. Téhož laskavosti děkuji za několik vlastních listů Havlíčkových, které jsou pro poznání života našeho trpitele Brixenského nad míru důležité, a rovněž za některé úryvky z listův Dra. Adolfa Pinkasa, které opět vrhají ostré paprsky na současnou bídu v naší zamlklé domovině.

Neshledav na listech z Brixenu docházejících ani dost malého porušení a zvěděv, že také listy Havlíčkovi zasýlané nebývají otvírány, psal Dr. Pinkas téhož únorového dne svému milému vypovězenci velmi obšírně a s veškerou ostrostí srdnaté mluvy své o hanebném stavu věcí u nás. Načež jemu Havlíček odpovídá tímto pozoruhodným listem, psaným v Brixenu 28. února 1852:

Vysoce Vážený Pane Doktore!

Psaní Vašnostino od 18/2. jsem obdržel a jak se okolnosti mění! Ta samá „ďábelská“ skriptura, která mne dříve co žurnalistu vždy spěchajícího často mohla přivést k zoufání, poněvadž jsem ji nemohl dost rychle vyslabikovat: ta samá skriptura byla zde moje největší radost. Nepotřebuju ani ubezpečovat, že zde v Brixenu jsou psaní moje jediné potěšení, a každý den, který mi žádné psaní nepřinese, vymažu večer smutně ze svého kalendáře a co mne nejvíce při psaních mrzí, jest, že jsem vždy tuze brzy s přečtením hotov. Něco zcela jiného ale bylo Vašnostino psaní, na kterém jsem měl celého půl dne co číst a se těšit.

Lituji jenom, že já ze své strany nemohu se Vašnosti odsloužit, ne sice také takovou scripturou, nýbrž příjemným obsahem, alespoň veselou myslí, která mne sice ani zde docela neopustila, avšak vždy jen jako blesk se na chvílčičku objeví a dokonce nevydrží tak dlouho, co by trvalo napsání celého dopisu!

Zdá se mi, že si naši všemohoucí páni umínili mořiti mne poznenáhla, a uditi mou duši při slabém dýmu svého „einheits-staatlich a rein monarchisch“ komína tak dlouho, až by se z ní všechna šťáva vysušila. Na cestě sem zacházeli se mnou až ku podivu zdvořile a splendidně; první měsíc též mne nechali bydlit v hostinci, kdežto jsem alespoň se zdejšími i cestujícími obcovati a chvílemi zapomenouti mohl, kde jsem; druhý měsíc najali mi již privátní byt, tmavý pošmourný klášternický pokoj plný svatých obrazů a umučení božího, vyjednali mi s mnohými těžkostmi celou stravu v tomto pokoji tak že se zvláště jen pro mne strojiti musí, a odloučili mne indirektně ode vší lidské společnosti; dali mi totiž „po lopatě“ na srozuměnou, abych do hostince jediného, který zde jest a kam lidé přicházejí, nechodil, a zakázali též tak terrorismem asi dvěma lidem, s kterými jsem někdy chodíval a mluvíval, obcovati se mnou, tak že nyní zcela sám celý den trávím a ani slova celý čas nemluvím, v plném smyslu trapista. — Nyní posadili ale všemu teprva korunu: včera mi oznámil zdejší podkrajský, „že vláda pro mne ustanovila 400 zl. stř. na rok“. Tato frase jest nepatrná, ale leží v ní hluboký smysl. K náležitému porozumění musí se vědět následující okolnosti: Polák Schneider, který zde nedávno přede mnou byl také deportovaný, dostával od vlády 2 zl. na den, což jest asi 800 zl. stř. ročně, ačkoli nebyl ženatý. Když jsem sem přišel, řekl mi podkrajský, že pro mne vláda nic neurčila, nýbrž že on jest splnomocněn všechno co k slušnému živobytí potřebuju vynaložiti a oučtovati a že nemám v ničem nouzi trpěti. Spůsob, jakým jsem byl také až posud vydržován, byl takový, že skutečně jen pro mne samého bez rodiny bylo více vynaloženo než 2 zl. stř. denně. Ze všech jiných okolností, které by zde bylo obšírně vypisovat, bylo také viděti, že se chce alespoň jistou generosností dáti příštěpek na to zbytečné násilí, kterým jsem byl z domova odvlečen. Sama vláda mi nabídla bez mé žádosti, že svou rodinu mohu vzíti k sobě, což také hned Dedera v noci při mém odvezení řekl sám od sebe mé ženě a vytrubovali to také sami v novinách. To samé mi taky opakovali zde: já řekl, že moje žena jest churavá a dítě malé, že tedy v zimě nemohou takovou cestu konat, nýbrž na jaře. A nyní, když se blíží jaro, dávají mi na jednou z Vídně z čista jasna 400 zl. na rok! To přece jest impertinence v každém ohledu: vytrhnout člověka, který má rodinu, beze vší příčiny a beze vši viny ze všech jeho okolností, kde by slušně žíti mohl, zavléci ho do Brixenu, nedovolit mu vyjít z Burgfriedenu města, učinit mu zcela nemožné, aby sebe a svou rodinu živit mohl, nabízeti mu ještě, aby svou rodinu k sobě vzal a pak — mu vysaditi — 400 zl. stř. na rok. Musel jsem se věru jen smát, když mi to podkrajský oznámil, zlobit jsem se nemohl. Známo beztoho, že jest zde draho, a že se 400 zl. ani já sám v mých okolnostech zde vyjíti nemohu, a se svou rodinou bych zde při vší šetrnosti nejméně 1000 zl. stř. ročně potřeboval, zvláště také proto, že zde přec jinak než co cestující žíti nemohu, čímž se arci všechno ještě zdraží. Musel bych tedy za tu čest, že jsem k vůli pouhému pohodlí a upokojení špatného svědomí jistých pánů beze vší viny (nepotřebuju totiž ani dodati, že jsem po druhém „Verwarnungu“ od Mecséryho, ani na třetí nečekal, nýbrž sám „Slovana“ vydávati přestal, že jsem pak ve vší tichosti v Německém Brodě mezi svými knihami seděl, ani se žádným nemluvil a nikomu nedopisoval, a tedy vůbec ani nejmenší záminky a příčiny ze své strany k této deportaci nezavdal); musel bych tedy za tuto čest deportovance v Brixenu ještě ročně asi 600 zl. stř. ze své kapsy a z hotovosti dosazovat. — Krom toho všeho znepokojuje mne nejvíce ještě to, že mi na roční terminy tuto císařskou gáží vysazují (totiž ne denně neb měsíčně), z čehož souditi musím, že mne zde snad chtějí nechat uvidět Abrahama.

Nemohu si tuto náhlou změnu v jejich systému se mnou jinak vysvětliti rozumně, nežli že mne tím chtějí přinutit, abych konečně podlezl a obdivoval politiku pana Potoka.[1] Avšak ani zdejší alpejské povětří není tak silné, aby můj žaludek mohl stráviti jejich systém. Na druhé straně ale mi položili skutečně tímto svým novým 400 zl. ustanovením nůž na krk. Já sice mám nějaké malé jmění, ale nejsem přec kapitalista, který by mohl žíti ze svých ouroků. Pokud jsem zde v Brixenu, nemám vyhlídky ani 100 zl. si vydělat, mohli by mne zde tedy v pravém smyslu za nějaký čas vyhladovět, a čím déle bych zde byl, tím více by se ztenčilo moje nepatrné jmění, a tím více by mi mizela možnost k samostatnosti a tudy eo ipso kuráž.

Musím se tedy, pokud jest čas, odhodlati k radikálnému prostředku, který by se srovnával s mou ctí, přesvědčením a se smutnými okolnostmi. Po všestranném rozvažování nezbývá mi nic jiného než vystěhovati se do cizozemska. Tam alespoň někde si najdu nějakou existenci dříve, než své jmění utratím, a kdybych i z hotového žil, budu alespoň na svobodě. Chci jít do tureckého Srbska a čekám jenom na odpověď od své ženy, které jsem všechny tyto okolnosti oznámil, a pak budu žádati vládu o pas. Ty 400 zl. ročně zanechám panu Potokovi, jakožto příspěvek na fundaci jeho baronie anebo na papír k tištění jeho organisačních dekretů…

Ovšem jest to pro mne příliš smutná myšlénka, jediné outočiště hledati v dobrovolném vypovězení z Čech: a však vypovězen jsem tak jako tak a mám alespoň tu útěchu, že jsem neutekl z vlasti své, jakožto malcontent, nýbrž že si jen volím mezi dvěma spůsoby vypovězení — ten poctivější.

Doufám ostatně, že neohraničené moci své nebudou zneužívati alespoň tak dalece, aby mne nenechali spokojem jít kam chci, a nedali mi pas: ale v tom pádu jsem zcela odhodlán. A mám-li se k něčemu rozhodnout, musí to být nyní, kde mám ještě dost energie: několik let v Brixenu by mne snad připravilo i o tu. — Divím se ostatně, odkud račte mít ještě tak dobrý žaludek, že se zabýváte s representací městskou: potom co Presse psala o Vídeňské, věru přestává všechno. Ten Zang jest přece l…, že bych si byl ani sám nepomyslil.

H. B.

Napoleon jest moje jediná radost politická — indirecte, a brzy přijde čas, kde budou litovat ti, kteří se z 2. decembru tak radovali. — Poroučím se co nejuctivěji Vašnostině vážené rodině a jsem se vší úctou „sicut erat in principio et nunc et semper, et in saecula saeculorum Amen“.

Sdíleje list ten synu svému poznamenává k němu Dr. Pinkas: „Tak prahne náš dobrý Havel ve svém exilu Brixenském, mravně v okovech spiatý! Srdce se mi svírá, myslím-li na tu šlechetnou mohutnou duši, kterouž namahají se zlomiti… Jaroš mešká od tří dnů ve Vídni, aby vymohl ne-li jeho osvobození, tož aspoň nějaké zlepšení jeho losu. Pomysli si jen: Havel za ten čas svého pobytu v Brixenu sešedivěl! Nevolá to do nebes?!“

Ale pod tím šedivícím vlasem jaké to žáry, jaká pevnost mysli! — Čím více svět tím přemoženým lidem českým pohrdá, tím vroucněji vypovězenec náš tiskne jej ku svým roztouženým prsoum, tím pyšněji obhajuje to, co padlo, tím pevněji věří v jisté vzkříšení. Tělem přikován ku Alpám přece jen všemi myšlenkami, všemi tužbami a city duše své dlí v rodné vlasti, kterou zbožňuje uprostřed pusté cizoty v její osiřelosti, o kterou se chvěje, pro kterou trpí s úsměvem stoika. Dne 11. března 1852 píše Karel náš svému bývalému kollegovi Al. Krásovi:

„To víte beztoho, že v Brixenu jen ležím jako minerál, ale organický život vedu přece jen v Čechách, ovšem prozatím jen v duchu a to tak dlouho, až se všemohoucím pánům zase zalíbí, mé tělo dát převézti domů. Proto jest celá moje radost zde každé psaní z domova, a když mi nedávno nějaký anonymus-radikalista německé psaní poslal z Prahy, kdežto srdci svému ulehčil hrubými nadávkami proti vládě, těšilo mne i toto psaní, nad kterým bych se jindy byl mrzel. Váš dopis mne ale upomenul v mnohých ohledech na staré časy, když jsme ještě mohli harcovat veřejně s všelikými odpůrci. Teď mají dobré časy — není nikoho, kdo by je s karabáčem zaháněl s očí poctivého publikum. — Pro pořádného člověka, který si nechce boty zamazat, jest nyní čas sedět doma. — Kterak se zde mám, můžete si pomyslit; jsem zde vlastně jako vězeň a ještě hůře, poněvadž se zdám býti na svobodě. Doufám ale, že se alespoň odtud nějak vyšroubuju; do Čech není arci naděje přijít. Ale proto všecko: Sum qui sum! — Zde v Brixenu arci ničeho dělat nemohu, přece však času neztrácím, nýbrž čtu pilně, a když již nic jiného, lezu po Alpách a tužím si oudy. Proto Vám ale přece nechci radit, abyste se sem také odstěhoval, zůstaňte jen doma. Mně zde sice říkají „Schriftgelehrter“, ale ani tento titul by mne zde o hodinu déle nezdržel, kdybych mohl zase z těchto hor na „frei Platz“. Ale, jak praví onen Hegelián: „Proti větru plouti těžké jest.“ Kdybych se byl držel této moudré zásady, nebyl bych zde v Brixenu; když jsem ale slyšel, že — vydává své spisy, nelitoval jsem tak tuze, že nejsem v Praze, těše se spíše, že moje oči nevidí tuto hanbu Siona a matky Judy. Máme to zpropadenou belletristiku! Kdyby takhle dr. H—a chtěl ještě vydat nějaký sarkastický gentlemanský román z vyšší sféry a starý P—a idylly a romance! Co dělá prof. Koubek? Budete-li mít kdy a chuť, pište mi zas brzo něco z toho „vyššího“ života Pražského. Servus! H. B.“

„Lezu po Alpách a tužím si údy!“ Slova ta potěšila přátely Havlíčkovy ještě více, než samo ono zmužilé: „Jsem kdo jsem!“ — Poznávali z nich, kterak ani truchlivá ta zima v nehostinném údolí Alpském, ani duchamorná samota neučinily z Havlička melancholika, který by v dumném vzdychání a snění se hnětl a užíral.

První úsvit jara vábí, hle, statného sokola na hory ještě sněhem pokryté, aby pookřál u volné velebnosti přírody a tužil se „po zimním spánku“. Nyní, doufali, až jaro rozleje své kouzlo po tom krásném alpském kraji i až za svým Karlem přiletí jeho něžná míru holubice, jeho Julie s milovaným děckem, zpříjemní se trpký los našeho vyhnance a přes léto, kdož ví jak se poměry změní?

Vskutku vymohl toho konečně v dubnu bodrý švagr Havlíčkův na vládě, že „milostivě“ splněn daný slib a choti Havlíčkově dovoleno jíti za svým mužem do vyhnanství, ku kterémuž konci poskytnuto jí ze státních peněz na cestu 150 zl. stř. Nicméně trvalo to až do 4. května, než povolení[2] došlo z Vídně do Prahy, takže teprv dnem 11. května 1852 mohla se Julie vydati s tříletým miláčkem svým za drahým manželem na cestu do exilu…

„Jedna česká matka opouští Prahu,“ poznamenává Dr. Pinkas, „aby přivedla sebe a dítě své po dlouhém odloučení otci do vyhnanství… „Ministr z lidu“ pocítil jakés demokratické vlání v prsou; nedovolil sice vypovězenci, aby se směl přesídlit z Brixenu do Salcpurku, ale jeho choti poslal — peníze na cestu a vypovězenci dopsal, že nemůže sice vyhovět jeho přání ohledně Salcpurku, ale za to že jest mu tím příjemnějším, může-li vypovězenci oznámiti, že není žádné překážky, aby žil spojen s rodinou svojí a že se spolu také opatří čeho potřebí v příčině dostatečné obživy jeho!

Jest humor v těchto sibiřských nápodobeních. Kdyby jen aspoň našemu vypovězenci dovolili, aby místo sobolův směl honiti tyrolské ty… břichopásky a stahovat srsť; pak by se mu tam snad ještě zalíbilo v té zemi, kde tak hojně zvěře pro jeho ručnici. Dozvěděl jsem se dosti bezpečně, že veškerá korrespondence mezi Havlíčkem a Čechy zachycuje se v Inspruku v „černém kabinetu“, kdež ji otvírají, bedlivě opisují a „ministru z lidu“ zasílají. Není to rozkošné? Rakousko prodělalo celou bouři tedy jen za tím účelem, aby místo bývalého hraběte (Sedlnického) „ministr z lidu“ tajemství listovní rušil.“


  1. Rozuměj: ministra Bacha. Pozn. spis.
  2. Příslušná listina úřední — rozumí se, německá — zní slovně přeložena takto: „Paní Havlíčkové, manželce bývalého redaktora Karla Havlíčka v čís. 1098—II. v Praze.

    Čís. 1306. PP. Pan ministr vnitra viděl se dle listu došlého pana místodržitele Čech z dne 21. dubna t. r. čís. 2378. PP. pohnuta, aby vyhověl žádosti Vašeho manžela, v Brixenu konfinovaného, bývalého redaktora Karla Havlíčka a dovolil Vám i Vaší rodině přestěhovati se do Brixenu. O čemž dává se Vám vědomost dle dekretu vys. c. k. místodržitelství ze dne 30. dubna 1852 čís. 2898 s tím podotknutím, že můžete sobě k uhražení cestovních výloh vyzvednouti částku 150 zl. stř. v presidiální kanceláři c. k. městského hejtmanství, když podáte kolkovanou kvitanci.

    V Praze, dne 3. května 1852.

    Sacher Masoch.