Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XLI. Zavlečen do vyhnanství

Karel Havlíček Borovský Karel Tůma
XL. Porota Kutnohorská	XLI. Zavlečen do vyhnanství	XLII. Život vypovězencův

Údaje o textu
Titulek:	XLI. Zavlečen do vyhnanství
Autor:	Karel Tůma
Zdroj:	TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl druhý. Kutná Hora : Karel Šolc, 1885. s. 558–570. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

Jakkoliv nebylo žádných novin českých, přece roznesla se zpráva o výsledku soudu kutnohorského velmi rychle po všech dědinách národa českého.

Hoj, jak tu pookřálo kde které upřímné srdce české! — „Nevinen!“ rozlehalo se z kraje do kraje, z dědiny v dědinu a kam zvěst dolétla, tam radost zkvetla. Jestli kdy, tehda bylo lze poznati, jaký úkol vykonal Havlíček za těch šest let veřejné činnosti v národě českém; co tu již mužův, kteří na vzdor silné moci vládní troufali sobě vysloviti statně přesvědčení své, z nichž každému Havlíček vtiskl hluboko do duše to svoje heslo mužně krásné:

„Přislibujte si mně,
poroučejte si mně,
vyhrožujte si mně:
zrádcem přece nebudu!
Moje barva červená a bílá,
dědictví mé poctivosť a síla!
varte Němci: já jsem Čech!
hr! já jsem Čech! —“

Nechť „Vídeňský Denník“ točil věc jak chtěl, výrok poroty kutnohorské byl promluven národu českému z duše. Jím odsuzoval onu vládu, která tak věrolomně rušila svobodu a blahobyt národův, jím zatracoval hlasitě onen systém absolutismu, který tak potměšile znovu se zahosťoval v Rakousku.

Každý přítel konstituční svobody zaradoval se z mravní té porážky ministerstva doufaje, že se ono takou ranou snad pozarazí na své záhubné dráze; neboť po takovémto důkazu pádném o smýšlení lidu musela přece již přestati ona komedie s adressami důvěry „vděčných národů“, nemohly přece již vládní listy dále lháti, že lid je všude s vládním směrem co nejúplněji spokojen.

Za tím byl účinek ve Vídni zrovna opačný: Ten čin občanské samostatnosti a svobodomyslnosti české právě ještě podráždil německého absolutistu Alexandra Bacha proti českému národu a nejchrabřejšímu obranci jeho až ku mstivosti tyrana. Záhy bylo pozorovati z vládních listův vídeňských, mezi nimiž arci „Vídeňský Denník“ nebyl posledním, jak nenapravitelně a zatvrzele hodlají státníci reakce postupovati dále proti svobodě lidu. Mluvily o zločinném terrorismu, jakým prý porotci Kutnohorští byli od přátel Havlíčkových zastrašeni, dokazovaly že se poroty nehodí ku souzení politických processů a utěšovaly se, že přes osvobozující výrok poroty Kutnohorské Havlíček přece jen již tak brzy nedostane se v Čechách k veřejnému slovu. —

Již z toho mohlo se uhodnouti, kolik pro poroty naše uhodilo! A vskutku: soud Havlíčkův ze dne 12. listopadu 1851 byl posledním porotním soudem netoliko v Čechách, nýbrž v Rakousku vůbec; již v několika nedělích po něm vydánať osudná ona listina absolutismu, v níž čtla se lakonická slova: „Soudové porotní odstraní se ze státního zřízení Rakouska.“

Zatím Havlíček ve svém milém Německém Brodě upravoval sobě v domě otcovském „hnízdečko k přezimování“. Oddal se cele své rodině a svým plánům do budoucnosti, přistupuje k novým studiím a pracem literárním. Svých přátel požádal, aby jej co možná nejméně navštěvovali, sám pak nedocházel nikam a nedopisoval hrubě nikomu, zejmena ne o politice, na kterou chtěl nejraději „přestat myslet“. Ale snadno se to řekne: nemyslet o politice, když ta politika je — vlastí, národem.

Prošlo čtrnácte dnův tohoto poustevnického žití, hle tu stihla zpráva o státním zločinu Ludvíka Napoleona proti svobodě národa francouzského!… Opilí žoldnéři, zakoupeni zrádným presidentem republiky francouzské, rozehnaliť dne 2. prosince 1851 francouzské zastupitelstvo národní, ulice Pařížské zbroceny krví občanův, hájících zoufale ústavu a svrchovanost národa proti zradě, soudové rozehnáni, poslanci lidu pozavíráni a Ludvík Bonaparte roztrhal nad mrtvolami postřílených republikánů ústavu francouzskou, na kterou byl před třemi lety „před tváří Boha a národa“ slavně přísahal! Jaká to blahá novina pro sluchy všech evropských zpátečníkův, kteří již od roka a dne s rostoucím zalíbením pohlíželi na lstivou hru vydařeného pomocníka svého! Ejhle, ten zavilý Napoleončík překonal jejich naděje nejsmělejší. Tak důkladně vyzrát na přívržence konstitučních zásad, tak skvěle je přepadnout a diktovat nejnepokojnějšímu národu svoji vůli. Toť přece příklad neocenitelný a důkaz nejpádnější, jak není zapotřebí než odvahy a chytrosti, aby se mohlo podobně zatočiti s konstitučníky i jinde.

Možno si domysliti, jak vše to dojalo našeho Karla! Vždyť víme, kterak již po léta upíral bystrý svůj zrak na Francii, čekaje odtamtud rozhodnutí celého zápasu mezi konstitučností a libovládou na pevnině evropské. „Se svobodou Francie stojí a padá svoboda naše vlastní“, bylo dávno jeho přesvědčením a proto napnutě sledoval potměšilého onoho prince, jemuž národ Francouzský v osudné chvíli byl svěřil presidentství.

Ještě 9. července 1851 těšil se Havlíček ve „Slovanu“: „V posledních časech rozjasnilo se trochu více světlo naděje pro liberální strany v Evropě a sice jmenovitě nejnovějšími událostmi ve Francouzích, kdežto nyní již s velikou jistotou předvídati možná, že se ústavní svoboda na pokojné cestě dále vyvinovati bude, že se republika udrží a že nynější president Ludvík Napoleon žádné naděje němá, své dosti málo ukrývané choutky provésti. Dle našeho mínění povede pokojný vývin svobody ve Francii také v ostatní Evropě k uskutečnění slíbených konstitucí: alespoň nemyslíme, že by si absolutistické strany troufaly kdekoliv úplně zrušiti ústavu, pokud trvá Francouzsko pokojně co demokratická republika.“

A teď republika francouzská byla zardousena!… Co dálo se asi v duši Havlíčkově? Slyšeli jsme jeho předtuchu kutnohorskou. „A já budu prvním kterého zatknou.“ Slyšeli jsme však také jeho zmužilé: „Proto ale přece ze světa neutečeme.“ V tajné schránce starého „dědičného“ psacího stolu, na kterém, jak prý otec Havlíčkův říkával, „truhlář Wichman tolik rozumu vyplácal“, skrýval Havlíček onen průvodní list, jimžto mu přítel Jihlavský chtěl přispěti k útěku do ciziny.

Zdaž naň vzpomněl této chvíle? Proč váhal a nesáhl k tomuto prostředku spásy? Co jej zdržovalo ještě v porobené vlasti? Či snad i nyní ještě choval onu psychologicky zajímavou důvěru v osobní honetnost ministra Bacha vůči sobě, s jakou před půl rokem odpověděl jednomu ze svých chrudimských přátel: „Dokud je Bach ministrem, nebojím se, že by se proti mně dopustili nějakého násilí!“ Anebo snad zrovna ta tygří divokost státního zločinu Napoleonova vzbudila v něm novou jiskru naděje, že takého despotu národ francouzský dlouho nesnese a že celá ta orgie reakční brzy Don Juansky skončí?

Pohříchu neexistuje ani řádky z ruky Havlíčkovy, která by nám skytla světla o myšlenkách jeho v této kritické chvíli života. Jisto jen tolik, že nečinil nižádných příprav k útěku, a nedal na sobě znáti ani jakéhos strachu. Naopak, těšíval svoji starostlivou Julií, když jí ovládla tesknota zlých obav, tak upřímně a vesele, jako by ten krov jejich domácnosti byl nedobytnou tvrzí, anebo svatým asylem, jehož prahu pronásledovatel neodváží se překročit. A vskutku, kdyby bylo bývalo v prsou tehdejších státníků Rakouska jen jiskřičky citu pro slušnost, byli by dojista ušetřili tichou tu domácnost úctyhodného protivníka, kdyžtě mu již zlomili zbraň a když drželi v okovech již spiatý jeho národ. Však i pouhá chytrost politická mohla je přiměti, aby ustali od dalšího týrání muže, který pro svou poctivost tak byl lidem svým vážen a milován, kdyžtě on sám uchýlil se v odlehlé pohorské městečko a chtěl tam tráviti v klidu buď život učence nebo rolníka. Tak by byla jednala každá jen poněkud rozumná a slušná vláda. Avšak ptejte se zlého svědomí, ptejte se mstivosti lidské co jest rozum a slušnost!

Patrně nedaly vavříny muže z 2. prosince Alexandru Bachovi spáti; avšak v Rakousku nebylo již žádného sněmu k rozehnání, žádné oposice k udolání, leda ještě v tom národě českém. Nuž právě vhod. Budiž citelně ztrestán ten tvrdohlavý lid za svoji demonstraci kutnohorskou, ztrestán na miláčku svém samém! Jediný Havlíček vážíť za kolik sněmův. K čemu teprv dlouhých processův a soudův? Nechať není proti němu žádného odsuzujícího ortele, ba ani žádné obžaloby na snadě, Bach ukáže světu, že má té síly a moci, aby nejopravdivějšího protivníka svého, aby nejvytrvalejšího obrance ústavnosti zničil jediným trhnutím ruky své. Takové úmysly zrály v hlavě bývalého barrikádního řečníka vídeňského, který co politický přeběhlík nemohl cítiti a snésti zářícího toho charakteru tam v onom Betlémě českém, toho charakteru z ocele, o jehož porušení tak marně se byl pokoušel.

Mrazivá, tmavá noc na 16. prosince byla vyhlédnuta k činu. S dekretem Bachovým v ruce vnikají po druhé hodině v noci četníci s policejním komisařem Dederou do domu Havlíčkovy matky v Německém Brodě a po chvíli vlekou z domu naplněného nářkem matky, choti, dítěte — našeho Karla jako zločince do kasáren četnických, však nikoliv aby jej snad dodali některému soudu, nýbrž aby jej vsadili v kočár naplněný policisty, a vezli ještě za noci, v třeskuté zimě, podél jihovýchodních hranic Čech přes Budějovice do Horních Rakous, odtud do Solnohradska a posléze do Tyrol, až po týdenní hrozné cestě stanuli v Brixenu, kdež mu zjevili, tu že jest jeho nový domov, z něhož nesmí se hnouti, ač nechce-li se dostati na Kufštein. —

Jak bylo za této omračné rány asi Havlíčkovi u srdce? Zdaž neklesal pod její tíhou? Odpověz nám vlastní jeho list, psaný hned druhého dne po příchodu do Brixenu, totiž 23. prosince 1851 dějepisci Frant. Palackému:

„Nevím, ráčíte-li již odjinud vědět nejnovější můj osud, ale jsem vypovězenec z Čech do Tyrol. Včera jsem byl přivezen od policie do tohoto tichého údolíčka alpejského. — Jak nepochybně sám si pomysliti ráčíte, nedal jsem sám ze své strany ani nejmenší záminky neb příčiny k takovému nakládání se mnou: od té doby co jsem „Slovana“ vydávati přestal, choval jsem se zcela politicky tiše, a v Německém Brodě měl jsem úmysl tuto zimu ve vší tichosti seděti mezi knihami a těšil jsem se skutečně po tak nepokojných rocích na nějakou dobu tichého studování. — Ale jinak bylo psáno v knihách osudu, čili raději libovlády Vídeňské. V noci od 15. na 16. prosince po druhé hodině byl jsem probuzen, u postele mé stál vrchní policejní komisař z Prahy pan Dedera s podkrajským Brodským baronem Voithem a žandarm s flintou. Moje žena nebohá byla celá vyděšena. Oznámeno mi, abych hned se oblékl a odjel, že mám na rozkaz ministerstva odvezen býti kamsi, kdežto dle rozkazu bydliti nucen budu. Místo ono mi nemá býti oznámeno až za hranicemi českými. V pláči rodiny své, matky, sestry, ženy a t. d. (neboť nevěřily slovům tohoto tajnostného rozkazu, nýbrž obávaly se něčeho horšího) opustil jsem otcovský dům; sám jsem měl více lítosti nežli zlosti! Před domem stáli opět žandarmové, a do jejich kasárny šla také naše cesta. Tam před domem stál již poštovský vůz zapřažený, vypraven jest jenom kurýr do Kolína k telegrafu se zprávou, že se razzia podařila, a odjeli jsme hned silnicí k Vídni. Žandarm na koni provázel kočár, ve kterém se mnou seděl dotčený komisař, a jeden převlečený policajt z Prahy. Jeli jsme přes Jihlavu, Batelov, na Jindřichův Hradec, kdežto jsme nocovati musili, poněvadž se nám kočár porouchal, neboť cesty byly nejhorší. Odtamtud jsme se dali přes Budějovice, Linec, Salzburk, Insbruk až sem do tohoto zákoutí rakouského. Cesta trvala až do 22., nebo včera ráno jsme sem teprva dorazili, ačkoliv jsme měli dosti lehký kočár a obyčejně tři, někde i čtyři koně. V Alpách jest všude mnoho sněhu a cesta příliš špatná.

Musím uznat, že komisař Dedera se mnou zacházel na cestě velmi vlídně a musil míti také instrukci podobného druhu. Pozornosť, jakou mi vláda na cestě této proukazovala, nezapomenu nikdy: všude pracoval telegraf, jen což děláš, všude bylo pro nás již připraveno v hostinci, kam jsme zavítali, a jako strážní duchové očekávali nás sluhové policejní (vždy ovšem jen převlečeni, aby se zachovalo dekorum a inkognito). Jakousi trpkou ironií naplňovalo mne vždy veselé troubení postiliona, s kterým jsme vjížděli do každého místa. Také zde jsem byl přijat nad obyčej zdvořile; bydlím v hostinci, častován od vlády a praveno mi, abych si poroučel, čeho mi se zachce, abych si v ničem nedostatku nepřipouštěl. Vláda všechno zaplatí!! Ó! pokroky neobyčejné, které činí naše vláda v civilisaci.

Příhody své na cestě nebudu popisovat, ačkoli byly dosti znamenité. Přihodilo se mi mezi jiným v Alpách, že se nám koně zplašili, že ostatní z kočáru vyskákali a já sám (ani kočí ne) na kočáře zůstal a čtyřmi koňmi cvalem do své deportace ujížděl, až se mi poštěstilo opratí se zmocniti a koně zastaviti. To všechno hodlám časem svým humoristicky popsati, neboť ráčíte pozorovat, že ani zde jsem neztratil dobrou mysl a přede vším své staré smýšlení.

Život zde povedu velmi podivný, a naděje na vysvobození z tohoto vězení tyrolského nesvítá mi snad pokud se záležitosti francouzské nerozhodnou. Těmto jen mohu posud připisovati svůj osud nynější, jiné rozumné příčiny alespoň nevím a vymysliti si nemohu. Také nevím, kdo vlastně jest původcem mého deportování (které oni jmenují Confinirung); rozkaz byl od Bacha, a zde mi pravili mimochodem u krajské vlády, že to stvrzeno jest… Komisař měl plnomocenství od Clama de dato 12. prosince na rekvisici vojska, kdyby zapotřebí bylo, z čeho soudím, že snad můj osud rozhodnut byl u vyšší vlády, která jest nad ministerstvem, — Tolik o události. Co dále, nevím; úmysl můj jest mlčeti, nastavit záda a trpět. Prosit neb domlouvat se nehodlám, ani protestovat a odvolávat se: bylo by to dílem nadarmo, dílem proti mému srdci. Myslím sobě: Nevědí co činí! Prosím, račte toto mé psaní sděliti známým, a jestli možná sám aneb někdo jiný psaním mne potěšiti v tomto slzavém oudolí… Zdá se již, že určen jsem k tomu, abych dostával políčky per procuram za ostatní. Moje žena přijede nepochybně do Prahy, a bude u Jarošů, alespoň jsem jí to radil, aby měla příjemnější život. Račte mne zachovati v lásce své, a býti bezpečen o srdečné a upřímné oddanosti mé

H. B.

Psaní toto dáno na poštu dnes (večer); dnes jde večer pošta odsud vzhůru.“

Právem nazval V. Zelený tento list velmi vzácným příspěvkem ku poznání mravných povah Havlíčkových: Viděti z něho nejlépe jeho neobyčejnou sílu ducha i srdce, ježto nikterak nedala se zastrašit sebe krutším násilím; neodpočav si ani ještě po dlouhé zimní cestě, vykonané za takých dojmův a za takým cílem, hodlá již všechno to „časem svým humoristicky popsati“! A při té neoblomnosti chrabré, která „nehodlá prosit“, poněvadž „bylo by to proti mému srdci“ — zároveň onen rozum zralý, jenž dobře vidí, jak by tu všechen protest byl marným, — však spolu i ona ryze slovanská jemnost citu a trpělivost! „Úmysl můj jest mlčeti, nastavit záda a trpět… Myslím sobě: Nevědí co činí!“ —

Kdož by pak neznal onoho tklivého humoru, jakým Havlíček za nedlouho vskutku vypsal svoji Odysseu z vlasti do vyhnanství? Které srdce české nebylo by se chvělo mocně dojato, když prvně čtlo překrásné ony „Tyrolské elegie“, nad nimiž vznáší se zvláštní usmívavá ironie, kterou opásán jest duch Havlíčkův proti trpkostem tragického svého losu! Je to humor, který nemá sobě rovna v literatuře celého světa: Budí rozkoš i povzdech zároveň. Pohrává si s dýkou ve vlastních prsou tkvící, odstřeluje šípy vtipu, které vytrhuje ze svých čerstvých ran, a letí nejbujněji po kraji propasti, z které vzírá černé oko smrti. Plesáme nad silou hrdiny, ale cítíme co trpí.

Jak kaustická jest hned úvodní apostrofa k prchajícímu měsíčku:

… „Jak pak se ti Brixen libí? Neškareď se tak! Nejsem zdejší můj měsíčku! toť znáš podle křiku; neutíkej, nejsem „treu und bieder“, jsem zde jen ve cviku. Jsemť já z kraje muzikantů, na pozoun jsem hrál, a ten pořád ty Vídeňské pány ze sna burcoval.“ </poem>

Jak zaslechl o Vídeňských pánech, měsíček ihned zvědavě se pozastavil a Havlíček mu vypravuje:

By se po svých těžkých pracech
hodně vyspali,
jednou v noci kočár policajtů
pro mne poslali…
„Vstáva’j, pane redaktore,
nelekají se,
jdeme v noci, nejsme však zloději,
jenom komisse.
Od všech z Vídně pozdravení,
pan Bach je libá,
jsou-li prý zdráv a tuhle to psaní
po nás posýlá.“

Havlíček „i na lačný život vždycky zdvořilý“, žádá slavnou cís. komissi za prominutí, že je — v košili.

„Ale džok můj, černý buldog
ten je grobián,
na „habeas corpus“ tuze zvyklý,
on je Angličan.
Málem by byl chlap přestoupil
jeden paragraf,
již na slavný ouřad zpod postele
uďál: Vrr! haf, haf!
Hodil jsem mu tam pod postel
říšský zákonník;
dobře, že jsem měl ten moudrý nápad,
již ani nekvik.“

Pak teprv, obuv si jakožto „občan zvyklý na pořádek“ především v slavné assistenci — punčochy, čte Havlíček Bachovo psaní:

„Však ho tuhle mám:
rozumíš-li ouřední němčině,
přečti si ho sám…“

Píše prý mu Bach jako doktor: V Čechách že teď Havlíčkovi nesvědčí; jeť tam „mnoho smradu po té oktrojírce“ — i že potřebuje změnu povětří. Schválně tedy kočár pro něj posýlá, aby bez odkladu ujel z dusných Čech, a četníci mají jej hodně nutit, kdyby ze skromnosti nechtěl přijmout dobré nabídnutí:

„Což je dělat? Žeť pak musím
hloupý zvyk ten mít,
že nemohu žandarmům s flintami
pranic odepřít!
Dedera mne také nutil, abych jel jen hned,
že by chtěli Brodští, až se zbudí,
třeba s námi jet…
Že mám též, pokud jsme v Čechách,
Inkognito jet…
sic nám dají dotíraví lidé
hrůzu komis hned.
Tak mne vábil jak Siréna,
až jsem obul boty,
oblík vestu, kabát, pak i kožich,
dříve však kalhoty.“

Však této laškující ironii rázem proměňuje se tón a sleduje dojemně elegická stať vypisující loučení se Havlíčkovo se ženou, dítětem a matkou:

„Ó měsíčku, však ty ženské
dobře znáš a víš,
jaký s nimi člověk na tom světě
často mívá kříž!
Také’s mnohého loučení
tajným svědkem byl,
ty znáš líp než každý novellista
hořkost těchto chvil.
Matka, žena, sestra, dcerka —
malá Zděnčinka —
stály kol mne v tichém pláči —
hořká chvilinka!
Já jsem sice starý kozák
v půtkách tužený;
tu však jsem měl trochu těsná prsa
a zrak zkalený!
Vtisknul jsem však poděbradku
silně do čela,
aby se těm policajtům slza
nezablyštěla.
Neb ti všickni blíže dveří
Posud stáli stráž,
aby měla tato smutná scena
císařskou stafáš.“

Koně i žandarmi stáli dávno před domem: Maličké strpení braši, hned již pojedem!

Trubka břeští, kola vrčí,
jedem k Jihlavi,
vzadu, abysme nic neztratili,
klušou žandarmi.
Ten Borovský kostelíček
stojí na vršku,
skrze lesy smutně na mne hledí:
jsi to, můj hošku?
Pode mnou jest Tvá kolébka,
Já Tě viděl křtít,
starému vikáři ministrovat,
pilně se učit.
Táhnout světem na zkušenou,
pak s pochodní jít,
naší chase plamenem veselým
na cestu svítit.
Vidíš, jak ty roky minou,
znám Tě třicet let…
ale chlapče, jaké to obludy
vidím s tebou jet?

Hloupá jízda, když se neví kam. Všude kolomaz a všude přepřahovali:

„Kdybyste radš ve Vídni přepřáhli
a namazali!“ —

Když jeli přes Jihlavu, měl prý Špilberk v mysli… Za tím však stočili se k Budějovicům, kdež Dedera okázale koupil čtyři lahve Mělnického:

„Čili se v něm vlastenecké
hnuly myšlenky?
Čili doufal, že to pro mne bude
Lethe na Čechy?
Mělnické jsem dávno dopil,
piju vlaské zas;
ale zdá se, že je v obou stejný,
nepokojný kvas…“

Za Lincem zas myšlenky na — Kufštein z hlavy mu nevyšly:

„Teprva když jsme nechali
Kufštein vpravo stát,
začla se mi alpejská krajina
příjemnější zdát.“

A nyní následuje stať, která je jistě pravzorem líčení komicko-epického, v němž Havlíček zůstává podnes u nás mistrem nedostiženým:

Teď měsíčku! nechme elegie
a přejděme v heroický tón,
nebo co Ti teď chci vypravovat,
to byl čertův shon!
Cesta z Reichenhallu do Waidringu —
ty ji musíš také dobře znát —
ta se nedá žádnou ordonancí
přeoktrojovat.
Hory, skály, ohromnější ještě,
než jest hloupost mezi národy,
vedle cesty propast bezedná
jak držka armády.
Temná noc jak naše svatá církev
a my jedem z kopce jako mžik;
darmo křičí Dedera: „Drž koně!“
Prázdný je kozlík.
Kočár praští a koně ve větru,
již je ďábel horem pádem nese
a postilion někde za kopcem
do dýmky si křese.
Dolů jako s věže cesta plitká,
vůz jak šipka klouže hý a hat…
Snad nás hodlá někde do propasti
internirovat.
Ach, to byla pro mne chutná chvilka!
neboť neznám žádnou větší slasť,
nežli vidět slavnou policii
ouzkostí se třást!
Napadnul mi (jsemť já čtenář bible)
smutný příběh ten,
jak Jonáše k utišení bouře
vyhodili ven.
„Metejme los,“ pravím, „mezi námi
musí někdo velký hříšník být.
A ten k usmíření nebe musí
z vozu vyskočit.“
Jen to vyřknu, ejhle policajti
ani svědomí nezpytovali
a kajícně vyrazivše dvířka
z vozu vyskákali. —
Ach ty světe, obrácený světe!
vzhůru nohami ve škarpě leží stráž,
ale s panem delikventem samým
kluše ekvipáž!
Ach ty vládo, převrácená vládo,
národy na šňůrce vodit chceš,
ale čtyřmi koňmi na opratích
vládnout nemůžeš.
Bez kočího, bez opratí, potmě,
u silnice propast místo škarpy —
tak jsem cválal sám a sám v kočáře,
jako vítr s Alpy.
Svěřiti svůj život také jednou
koňům splašeným se já mám bát?
Občan rakouský? Což se mi může
horšího již stát?…
Tak jsem, chladnou resignací v hlavě,
v ústech ale vřelou cigaru,
čerstvěj než cár ruský přijel k poště
v dobrém rozmaru.
Tam jsem zatím — mustr delikventů,
bez ochrany povečeřel hezky,
než za mnou stráž s odřenými nosy
přiklusala pěšky.
Já spal dobře, ale strážci moji
měli tu noc ve Vaidringu zlou,
mazali si špiritusem záda,
nosy arnikou.
— — — — — — — —
Přijeli jsme do Brixenu
bez vší turbací,
krajská vláda dala Dederovi
na mne kvitancí.
Místo mne ten kus papíru
vrátili do Čech…
mne zde černý, dvouhlavatý orel
drží v klepetech.“ — —^[1]

Tak dovedl Havlíček sám vypsati nejbolestnější katastrofu svého života. — Však dějepisci českému bude o ní promluviti jiným tónem. Jemu přísluší poznamenati pro věky vládu schopnou takového činu proti muži, jenž tváří v tvář pomlouvačům a nepřátelům svým veřejně vyzval každého, „ví-li o něm co špatného, neb nepoctivého, třebas to bylo i z nejútlejšího mládí, aby to veřejně pověděl a odhalil!“ — Jemu bude pohnati na soud dějin onu mrzkou proradu známých odpadlíků a přeběhlíků, která vyhřívajíc se nyní ve službách vládních, na zprávu o zavežení Havlíčka do Brixenu, škodolibě mnula si ruce a o bývalém soudruhu a příteli jedovatě si ulehčila: „Dobře se mu stalo!“ — Faktum.

---

1. Úplné „Tyrolské elegie“ viz v Sebraných spisech Karla Havlíčka, I. v Praze r. 1870, pak ve zvláštním vydání z r. 1883.