Otevřít hlavní menu

Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XL. Porota Kutnohorská

Údaje o textu
Titulek: XL. Porota Kutnohorská
Autor: Karel Tůma
Zdroj: TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl druhý. Kutná Hora : Karel Šolc, 1885. s. 536–558. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Karel Havlíček Borovský

Možno si domysliti, jak hořce dojala zvěst o smrti „Slovana“ na tisíce nejlepších srdcí českých. Však právě jen domysliti: neb odtud neměl národ český žádného již orgánu, jenž byl by tlumočil jeho žaly a hněvy, jeho tužby a kletby. Poslední obrance svobody klesl pod praporem svým jako kdys vojevůdce demokracie české na bojišti Lipanském. Žádná hráz nebránila více přívalu absolutismu; poslední ruce, které ještě držely svobody břeh, povolily pod ranami a Jirečkův „Vídeňský Denník“ mohl se radovati nad domněle mrtvým lvem. — Dvojaké city projímaly prsa Havlíčkova za těch 14 dnův, které ještě strávil v Hoře Kutné, propouštěje sazeče a administrátory „Slovana“, kteří se slzami v očích s ním se loučili, jakož i svého vytrvalého spolupracovníka Jana Kodyma, kterému co horlivému botanikovi vřele radil, aby odešel do ciziny a přiučil se umělému zahradnictví, čehož Kodym na štěstí své také uposlechl. Byl-li jednak se strany svých nesčetných stoupencův a přátel odměňován nyní důkazy srdečné úcty a lásky, z kterých nejlépe bylo lze poznati, jak mocně a zdatně působí poctivý a rázný charakter v duši českého lidu: tož s druhé strany Havlíček nebyl ovšem ušetřen také krokodilských slzí oněch „přátel“, jichž duše krásné zrcadlí se ještě podnes v posudku složeném v „Politické bibliotéce“ českého klubu, kde se ten mladý muž (Havlíček) lituje, že prý neuměl mírniti ani své „prudkosti“, aniž své „nevčasné vzdorovitosti“, že sanguinický temperament jeho nedal mu poznati pravdivou povahu doby a že vášnivost jeho nedovedla si vzíti naučení z dosavadní trpké zkušenosti. Více chladné rozvahy měl prý míti a upustiti v pravý čas od nerovného zápasu! (Viz sv. VI. str. 116). Tak mluvili již tehda oni národní hrdinové, kteří nemohli ani pochopit vznešenou statečnost bojovníka, bránícího věc takové velikosti, kteří domnívají se ve své bojácné mysli, že národové mohou si svobodu vykoupiti bez obětí, že sobě právo své můžeme vyškemrati.

Ti hrdinové, kteří nechali Havlíčka samotného zápasiti na poslední baště české oposice, kteří se v hodině nebezpečí rozprášili jako hejno holubů když do nich krahujec vrazí, — ti všickni přicházeli nyní se svou moudrostí na trh: „Vidíte, čeho pořídil se svou tvrdou hlavou, vidíte, co vzpomáhá všechna ráznost a srdnatost. Oh, jen vždy opatrně, jen prozřetelně a mírně, jen vždy ustati v plování proti proudu, jakmile poznáváme, že je silnější nás“ a t. d. Jeden z nich neostýchal se ho utěšovati: „Že jsi „Slovana“ pochoval, buď rád, aspoň nemusíš teď nic psáti.

Mohlo-li co Havlíčkovi ztrpčiti život, byla to především tato zmalátnělosť v našich řadách. Neboť jest-li tito přeopatrní dusičové každé ráznější myšlenky, jest-li tito věční spokojenci s málem, jest-li tito hasiči každého národního zápalu budou míti po delší dobu v národě českém solo, co z nás bude? — Však utěšoval se, že ta nepohoda politická, která nyní se valila na národy Rakouské, nebude míti dlouhého trvání, že lid náš zdravý ve svém jádru bez porušení ji přečká a — pak — na shledanou u Filippi!

Na ten čas nedalo se ovšem zhola ničeho podniknouti. Předsevzal si, že se odstěhuje do Německého Brodu, v otcovský svůj dům, kdež po nějakou dobu bude žíti zcela jen svým soukromým studiím a své rodině, až se mu naskytne příležitost, aby mohl uskutečnit svůj plán s tím sedlačením a vydáváním hospodářských novin neb spisů pro náš lid. S tím úmyslem loučil se srdečně dne 30. srpna 1851 se svými Kutnohorskými přáteli, shromážděnými u bodrého souseda Antonína Macháčka: „Bez hluku a vítání přišel jsem do Hory Kutné,“ pravil k nim — „bez hluku a loučení chci také odejíti.“ — „Děkuji Vám za prokázané mi přátelství“, dodal pak hlasem, jehož vroucnost účastníky scény té nevýslovně dojala, — „mějte mne v paměti, jako já povždy uchovám Vás!“ I stisknuv jim ještě jednou vřele pravice, a vzav milenou svou Zděnku na rámě, usedl s ní vedle svojí rovněž mocné dojaté choti Julie do připraveného kočáru, za kterýmž přátelé dlouho se slzami v očích a s povzdechem v sevřených prsou pohlíželi. „Jaký osud čeká ještě výborného toho muže?“ bylo teskným pomyšlením všech. Hrozilať, jak víme, Havlíčkovi řada tiskových procesův, i kdož mohl v této době panujícího terroru s hůry věděti, jak dopadne výrok porotců, ba zdali vůbec postaví reakce Havlíčka ještě před porotu? Byli by proto nejraději miláčka svého přiměli k tomu, aby zavčas ušel její mstivosti tajným uniknutím do ciziny. Vskutku, nalezl se i nadšený ctitel Havlíčkův, Antonín Musil z Jihlavy,[1] jenž schválně přijel do Hory, chtěje mu býti nápomocen v útěku; avšak Havlíček tím časem ještě nechtěl prchnouti. —

Po snažném a důtklivém domlouvání obětovného přítele sice konečně přijal jeho průvodní list, leč jen „pro strýčka příhodu“ — a místo pro cizinu rozhodl se — pro Německý Brod, což bylo přátelům jeho nepochybným důkazem, že hodlá dočkati chrabrý poctivec svých soudův, pokudkoliv to jen vůbec snesitelné bude, ve vlasti. —

Dočkal se prvního dosti záhy. Žaloba státního zastupitelstva pro zmíněné již články z 8. a 12. čísla „Slovana“ vešla během října v právní moc, načež předseda soudu kutnohorského ustanovil hlavní přelíčení před porotou na den 12. listopadu 1851 k 9. hodině z rána: Jakkoliv nebylo českých novin, pověsť o odbývání porotního soudu s Havlíčkem, rozletěla se ku podivu rychle po veškeré oblasti českého národa a přilákala k ustanovenému dni do Hory Kutné lidstvo nejen z veškerého její okolí, ale i z krajů dosti vzdálených. Byl to poslední důkaz lásky a uvědomělosti, jejž mohl lid český skytnouti svému drahému Karlu: mohlo se říci poslední mocné hnutí českého ducha před dlouhým utlumením, poslední vzepnutí se šlechetného národa před spoutáním veškerých údův jeho.

Poněvadž přelíčení konati se mělo dle nového trestního řádu Schmerlingova, jenž předpisoval, že obžalovaný musí míti obhajce, obrátil se Havlíček na zemského advokáta a horlivého národovce JUDra. Josefa Friče v Praze, jenž co obhajce před soudy trestními byl sobě tehda slavného jména získal a kromě toho Havlíčkovi upřímně nakloněn byl.

List Havlíčkův, daný 1. listopadu 1861 v Brodě Německém, oddychoval bodrou srdečností a tím nevýslovně tklivým humorem, jenž pohrává odtud rtoma našeho hrdinného mučedníka až do skončení truchlohry…

Požádav přítele svého, „jakožto jediného advokáta veřejností“, aby si neobtěžoval do Kutné Hory přijeti a je před porotou obhajovati, končí Havlíček připiš svůj: „Již tedy co mnohonásobný zločinec a přečinec poroučím se do Vašnostiny lásky, abyste mne ráčil ze všech mých politických hříchů vyprati co bílého beránka. Jsem velice rád, že ještě letos před porotu přijdu… Račte tedy přijmouti mou hlubokou úctu, třeba jen pocházela od rakouského zločince, jenž jest a zůstane na vzdor všemu poctivý Čech a pepř proti všem tyranům a zároveň Vašnostin uctivý služebník a ctitel… H. B.“

Rozumí se samo sebou, že Dr. Frič s hrdostí převzal úlohu tak čestnou. — Několik dní po té dopsal Havlíček do Kutné Hory věrnému příteli svému P. M. Veselskému: „Obstarejte pro mne byt v hostinci „u černého koně“ tak, bych při svém příjezdu dne 11/11 večer měl pokoj pro sebe i svého obhajce připraven takový, kam nikdo přístupu nemá, bych tak nikým vyrušován nebyl. Však i svých důvěrných přátel téhož dne viděti, ani s nimi mluviti si nepřeji, káže tomu obezřetnost a nechci ani Vám, ani jim, ni sobě zbytečných nepříjemností připraviti; mějte však vše na pozoru a zvláště hleďte na smýšlení těch, kteří mne souditi mají; Vám pak zvláště za úkol ukládám, sepisovati průběh přelíčení do možné podrobnosti; a toho přátelství mi dojista prokážete. Více Vám pověděti třeba není! Váš K. H. B.“

Kdo byl by spatřil Horu Kutnou v den 11. listopadu, mohl se domnívati, že vrátily se zašlé doby její mohutnosti a slávy. Co tu lidstva hemžilo se v její ulicích a hostincích! Ale kdo vmísil se v ten ruch a šumot, seznal záhy, kterak to jen událost neobyčejná svedla sem na chvíli všechny ty tisíce mužův českých, kterak přišli toliko jako druhdy přišli Češi do Kostnice, aby byli svědky památného soudu, jejž podstupoval veliký český bojovník za právo, pravdu a čest svého nešťastného národa. Nikde hovor o jiném než o Havlíčkovi a zítřejším soudu jeho. Na všech ústech tkví otázka je-li již zde nebo kdy přijede? Ale Havlíček naschvál učinil zajíždku přes Malín, aby nepřijel okresní silnicí a branou čáslavskou, kdež jej sta lidí očekávalo, nýbrž dostihnuv Hory Kutné branou klášterskou, zabočil, nikým nepoznán, z Voršulinské ulice ku „černému koni“, kdež odebral se přímo ve svůj pokoj, aby tu očekával Dra. Friče a potěšil se z pěkného daru, jímž jej právě mile překvapili přátelé ze srbského Bělehradu, skvotné to nargilly a tureckého tabáku, jehož byl velkým milovníkem.

Zatím co takto, nikým nevyrušován, celý večer toliko ve společnosti svého obhajce přípravou k zýtřejšímu soudu strávil, po hostincích kutnohorských bylo živo a čilo jako v předvečer nejnapínavější volební bitvy. Upřímná srdce česká se tu poznávala, svojí ku svým lnuli a nepřátel se střehli; „a jelikož na mnoze i vyslaní náhončí a špiclové mezi hosty spozorováni jsou, ano i svou hloupou dotíravostí se byli prozradili, udaly se za večera toho i případy nevolného vyhoštění z hostincův“.

„Však nejživěji snad,“ vypravuje Veselský, „bylo v tehdejším hostinci „u havíře“, kdež státní zástupce Dr. Čermák povolán z kraje porotce zvláštním spůsobem si ku své straně získati a nakloniti se přičiňoval a velmi nemile to viděl, když jemu známí a dobře povědomí přátelé Havlíčkovi mezi porotce ty se mísili a tak zámyslu jeho překáželi.“ Podobně dálo se i na jiných místech a tak se dle přání Havlíčkova přátelům jeho podařilo, že přezvěděli v čas smýšlení porotcův a mohli příštího dne časně z rána Havlíčka dopodrobna o něm zpraviti, aby znal své přátely i protivníky zejmena.

Od rána toho dne památného hrnul se lid již ze všech stran k budově soudní, kterou obklopovala silná stráž četnická v plné sbroji, zatímco v kasárnách držáno bylo vojsko pohotově. Ba i v soudní síň samu posláni mimo všechen obyčej posavádní dva ozbrojení četníci…

Obávala se vláda nějakých shluků, anebo doufala tím rozvinutím síly vojenské a policejní působiti na mysl porotcův? Kdož to ví! Jisto jen tolik, že velký onen zástup lidu nemohšího se již dotlačiti v porotní síň, přese vše pochopitelné rozčilení své choval se před budovou soudní tak rozumně, že nezavdal vládě žádné záminky k zakročení.

Tomu ovšem žádná světa moc zabrániti nemohla, aby lid ten neobnažil rázem svých hlav, jakmile k deváté hodině přicházel Havlíček se svým obhájcem k soudu, aby sebou nehnul jako les, jímž náhle vítr pozatřás: tím hnutím soucitu i hněvu, jež chvíle té projaly duši jeho pospolným útokem. Havlíček dostavil se k soudu jako na slavnost: v černé, nové čamaře, černých spodcích, s bílým nákrčníkem i vestou, s bílými hlazenými rukavičkami na rukou. Oči zajiskřily se mu, když rozhledl se po síni a zhlédl to množství lidu, to napnuté očekávání na všech tvářích. Pak pohlédl na soudce a státního žalobníka a obvyklý sarkastický úsměv rozložil se v celé jeho tváří, jakož celé vzezření jeho činilo dojem muže, jenž usedá na stolici obžalovaných s plným klidným vědomím své neviny. Po levici jeho usedl spoluobžalovaný knihtiskař, bodrý František Procházka, po pravici obhájce obou Dr. Frič. Již vybírání a zamítání porotcův s obou stran bylo nad míru napínavé; posléze zůstali tito porotci:

Frant. Laušman, rolník, Vojtěch Urban, dělník, Václav Dobřichovský, rolník, Matěj Schütz, rolník, Čeň. Fousek, obchodník z Hory Kutné, Matěj Plefař, rolník, Jan Domažlický, koželuh z Hory Kutné, Josef Sixta, kupec z Kolína, Václav Kopecký, rolník, Antonín Breuer, továrník z Hory Kutné, Josef Kubát, mlynář z Čáslavi a Antonín Schreyer, měšťan z Čáslavi; jakožto náhradníci pak: A. Filip a K. Začal.

Soudu předsedal rada c. k. vrchního soudu zemského Fr. Votava; žalobníkem byl jménem vlády tehdejší státní zástupce kutnohorský Dr. Čermák.

A k vůli čemu celá ta procedura? Čím že se Karel náš provinil? —

Známe jeho hluboký soucit pro chudý lid; zřeli jsme jak jej dojalo, když vláda svým obecním řádem vyloučila domkáře z práva volebního v obcích našich, i jak domlouval rolníkům, aby proto s vyděděnými spoluosadníky svými nepohrdali, nýbrž naopak laskavými jim byli bratry. Než, pohříchu málo kde uposlechnuto hlasu Havlíčkova. Málo bylo obcí, kde vládla dobrá vůle mezi usedlými a neusedlými. mezi rolníky a domkáři, a hlavní příčinou svárů byly skoro všude obecní pastviny. Pozvedl tedy Havlíček znovu hlasu svého v „Slovanu“ koncem února 1851, předně aby lidu obecnému vyložil, jak zaslepeně jedná a sám svou svobodu nohama šlape, když hledí sobě pro domnělé křivdy vylévati svou zášť na svých představených obecních, když je zneuctívá, k soudům a úřadům se žalobami na ně dobíhá a t. d. „Každý v skutku svobodomyslný a moudrý muž chová se k představeným a vyšším svým zrovna tak, jak chce, aby se zas jeho podřízení k němu chovali, a s podřízenými jedná zase vždy tak, jak si přeje, aby jeho představení jednali s nim.“ — Ale na vzájem opět s rovnou důtklivostí domlouval gruntovníkům, aby nejevili naproti chudšímu neusedlému lidu v obcích mysl tak pánovitě tvrdou a nepřející, nýbrž povážili, jaké neblahé následky musí míti ta věčná kyselost mezi sedláky a domkáři pro všeobecnost nejen vesničanů, nýbrž celého národa vůbec. —

„Snad ještě málo kdo si náležitě rozvážil“ — upozorňoval Havlíček bystře, „kterak vlastně dobré vyrovnání a svornosť mezi domkáři a usedlými jest vlastně základ celé naší svobody, základ budoucí občanské blaženosti. Kdo by toho nechápal, porozumí tomu velmi snadně z následujícího: Pokavaď nebude mezi občanstvem a vojskem panovati jedna mysl a ta přesvědčenost, že při pravé konstituční a právní vládě se všem, jak vojsku tak občanstvu, lépe povede než pod libovolnou vládou, pokavad bude voják z jakési špatně rozuměné stavovské hrdosti se záštím a opovržením pohlížeti na občana, potud nebude možná dojíti k pravé konstitučnosti, neboť se strana libovolně vládnoucí vždy ve svém protikonstitučním jednání může spoléhati na vojsko co nástroj k provedení vší své protikonstituční libovůle. Všichni ale beztoho víme, že skoro všechno vojsko (totiž sprostí) pochází ze stavů neusedlých, neboť že skoro každý zámožnější synu svému od vojska lehce pomůže, to jest všeobecně známé tajemství. Pokavad tedy bude panovati nesvornost a sočení mezi neusedlými a usedlými občany, musí se také vždy udržeti a zvětšovati zášť vojska proti občanstvu, neboť lid vzatý do vojska, již doma zvyklý ve svých rodinách na zášť proti všem usedlým co svým utiskovatelům, a pak ve vojsku, jak bez toho známo, od svých představených vedený k vypínání se nad občanstvem a k opovržení všemi, kteří komisárek nejedí, tím více se rozlítí proti všemu občanstvu, proti civilistům (jak on říká) a vždy s radostí bude pohotově ke každému potýrání a potlačení občanstva. Vláda když vyloučila domkáře ze všelikých volebních práv v obci a ze spoluužívání obecností, nečinila to jistě proto, aby se sedlákům zavděčila, ona dobře věděla, že lid tento neobrátí svou zášť proti vládě jakožto jedinému původci tohoto svého vyloučení, nýbrž jen proti sedlákům.

Přece proto ale mají usedlí občané navzdor těmto zákonům vždycky příležitost udržeti se v dobrém srozumění, v občanské lásce a svornosti s neusedlými; jenom kdyby měli ze všeho moudrý náhled, rozuměli, kam co směřuje, a varovali se opatrně všeliké nemístné pýchy a neužilosti proti svým méně zámožným spoluobčanům domkářům a podruhům, čili snad vám, když si to moudře povážíte, stojí těch několik bídných grošů a zlatých, které od neusedlých za pasení některého kousku dobytka neb drůbeže na obecních gruntech vynucujete, za tu zášť, která tím mezi vámi a jimi povstává, a která vám i jim nese již nyní a ponese časem svým ještě smutnější ovoce, která jest hlavním nástrojem k utišení všech? Když samotni šťastnějším osudem svých vlastních usedlostí máte důstatek, nemůžete těm svým, kteří tak šťastný osud jako vy nemají, dopřáti pod mírnými výminkami alespoň obecních polí?

Musíte je obtěžovati platy k obci, které beztoho nevynášejí tolik, co by za řeč stálo, a přece jsou vždy příčinou nesvornosti a škody obou stran?

Jak mnohý nerozumný raduje se z toho a vypíná se nemálo, že nyní jsou sedláci — jak někteří říkají — vrchností nad domkáři a podruhy! Ó ty moudrá, novopečená vrchnosti, dávno nehodná toho dobrodiní, žes starou vrchnost se svého hřbetu střásla! Což pak myslíš, že páni ministři snad z lásky a speciální úcty k sedlákům vyloučili domkáře ze všech obecních práv? Ó krátkozraký! Ty své nadýmání nad domkářem peprně zaplatíš daněmi, které se z tebe pumpovati budou všemi stranami, a syn domkářův, ten je bude na tobě v bílém kabátě exekvovat, a nemoha na tobě svou od otce sděděnou zášť jinak vylíti, bude ti stát s flintou před očima co voják, abys byl spokojen. — To jsou ty dobré následky z utiskování domkářů!“ —

Nuže, pro tento článek byl Havlíček žalován z přeci nu pobuřování označeného v § 26. zákona tiskového z r. 1849, poněvadž prý chtěl v domkářích buditi cit, že se jim křivda činí, a tak úmyslně hleděl jiným občanům vštípiti smýšlení takové, které nesvornost a nepřátelství mezi jednotlivými třídami občanskými buditi musí; dále ze zločinu rušení veřejného pokoje dle § 57. trest, zákona z roku 1803, poněvadž článkem tím spolu zlomyslně se pokusil vštípiti jiným spoluobčanům nechuť ke státní správě vlády. Však na tom žaloba nepřestávala. Ještě jednoho zločinu dopustil prý se Havlíček a to článkem „Proč jsem občanem?“, který náležel dojista k nejzajímavějším jeho publicistickým výkonům. Havlíček vykreslili tu hospodářství absolutismu spůsobem, jenž připomínal říznost péra Girardinova a plastičnost slohu T. Payneova.

„Nic na světě není tak obyčejného, jako to, čemu říkáme: nevidět pro oči!“ zněl úvod nevšedního článku toho, načež rozumoval takto dále: „Ve všech učebních knihách přirozeného práva můžeme se dočísti toho, že stát zřízen jest proto, aby v něm dosáhli lidé bezpečnosti osoby a jmění, práva, spravedlnosti a větší pozemské blaženosti atd. atd. Budeme bez předpojatosti rozvažovati, jak dalece toho všeho dosahují lidé ve státním spojení, a jaké vůbec užitky mají lidé z toho, že jsou ve státu živi, při čemž zcela všeobecně jednati chceme nejmenujíce ani jeden ani druhý stát, avšak majíce hlavně na zřeteli tak zvané policejní státy, státy, ve kterých se vláda do všeho míchá, a zanechávajíce každému na rozhodnutí, jak dalece okolnosti od nás uvedené a objasněné také v tom neb onom státu skutečně se vyskytují. Pro uvarování všelikého nedorozumění musíme však již napřed podotknout, že vypočítávajíce zde škody a nepohodlí, které obyčejně ze státního spojení vyplývají, nemíníme tím, aby snad lidstvo zase k prvotnímu divokému stavu se navrátilo, nýbrž chceme jen každému jasně před oči postaviti nevyhnutelnost velikých reform (oprav), kterých zapotřebí jest, má-li stát býti skutečně tím, k čemu určen jest. Až posavad nejeví se nám alespoň stát skoro jinak nežli co nucená společnost, ve které množství obtíže nesou proto, aby malý počet dobře a vesele žíti mohl.

Počněme přede vším s výlohami, které lidé mívají k vůli tomu, že jsou v státu živi. Výlohy tyto jsou nesmírné a každý by se zhrozil té přeukrutné sumy, kdyby se všechny v některém státu spočítati mohly. Nesmíme totiž mylně se domnívati, že snad daně,[2] ačkoli jsou všude dosti veliké a pořád se ještě zvětšují, že pravím tyto daně jediná jsou výloha, kterou máme k vůli tomu, že jsme občané jistého státu. Naopak se musí říci, že přece tyto všechny daně, byť by se počítaly na sta millionů, přece jenom nepatrná suma jsou proti tem ostatním výlohám, které občané jen k vůli tomu mají, že v státu žijí.

Vezmeme přede vším vojsko. Myslíte snad, že ty nesmírné milliony, které se z daní vydávají na platy, na šatstvo, na zbroj, na jiné vojenské potřeby, že to již všechny výlohy jsou, které k vůli vojsku máme? Přiražte k tomu ty ohromné sumy, které jednotlivé rodiny každoročně potají na to vynakládají, aby své syny při assentování od vojska osvobodily, přiražte k tomu ty sumy, kterými se zámožnější dovoleným spůsobem od té povinnosti vykupují, přiražte k tomu všechny rozmanité výlohy a útraty každoroční assentírky, pak to, co se odvedeným od obcí dává na cestu, co se za vojáky ročně posílá z domu na přilepšenou, spočítejte, kdyby to možná bylo, výlohy jednotlivých občanů na ubytování vojska a na přípřeže, konečně k tomu ke všemu přiražte, co se pro všeobecnost ročně ztratí tím, že několikrát sto tisíc nejzdravějších a nejsilnějších mužů ani krejcar ročně nevydělává, a pomyslete si tu ohromnou sumu, o kterou by se všeobecné národní jmění ročně zvelebilo, kdyby každý z nich denně jenom ku př. 10 kr. stř. prací svou vydělal: a pak teprva dohromady budete míti pravé ponětí o tom, co vás ročně vojsko stojí, a co by se ročně v celé zemi ušetřilo, kdyby vojska nebylo.[3]

Od vojska přejděme k úřadům a sice přede vším k politickým. Kdokoli s těmito úřady v takových státech, jako zde na zřeteli máme, co činiti měl, ten asi bude nejlépe vědět, že ta část daní, která se na udržení těchto úřadů ročně nakládá, příliš nepatrná suma jest proti tomu, co na ně kromě toho občané ještě ze svých kapes (obyčejně potají) vydávati musejí, když s nimi co jednati mají. Kdyby bylo možno býti vševědoucím a vésti rejstříky na tato vydání, podivili bychom se zajisté jejich veliké sumě. Nesmí-li se, jako to obyčej jest, v policejně libovolných státech ani moucha hnouti bez vědomí a bez povolení úřadů, musí se k těmto výlohám přiraziti ještě ohromná suma všech ztrát z promeškání, skrácení v obchodu atd., kterou občané utrpí buď nejapností úředníků, buď vůbec tím, že se nemohou ve svých živnostech volně a svobodně pohybovati.

O soudních úřadech platí totéž: a kdybychom ani to nepřipustili, že časem z úplatku nespravedlivě soudí a křivdu činí, již to obšírné a pedantské zřízení jejich vede k tomu, že občané majíce nějaký soud, nemohou se nikterak i při vší poctivosti soudů uvarovati nepotřebným a dosti citelným výlohám, tak že takový v soudu zapletený občan s podivením se sám sebe tázati musí: Nač já vlastně přispívám v dani své také na udržení soudů, když musím pokaždé, kdy soud potřebuju, přece ještě mnohem více platiti než zač celá ta práce při nestranném ocenění stojí? — Když ale zase vezmeme soudy ne v rozepřích civilních, nýbrž v poměru k zločinům, musíme uznati s nemalým podivením, že jest v zemi více osob zaměstnaných se souzením zlodějů než se zlodějstvím, což jest jistě nepřirozený poměr, a položertovně, poloopravdově mohlo by se říci, že by občané k tomu přišli laciněji a pohodlněji, kdyby zlodějům místo jejich příjmů z krádeže vysadili roční dobrovolné paušale, které by jistě nemuselo být tak veliké, jakou útratu ročně máme se zloději u soudů a v kriminálech. Tím chceme jen tolik říci, že by celé soudní jednání mohlo býti mnohem jednodušší.

Strany úřadů stavitelských a finančních jest lépe v tomto ohledu pro uvarování zlosti ani nic nemluviti. Chraň bůh, abychom snad v tom myslili naše stavitelské a finanční úřady, jejichžto příkladnou řádnost, správnost, nezištnost atd. beztoho všichni známe, neboť každý ví, že u nás ani jeden sládek neb vinopal nebo kupec atd. žádnému finančnímu úředníku jak živ ještě ani krejcaru nedal, a také za to ani vědro piva neb kořalky nepřevařil, ani libru pašovaného zboží jak živ v rukou neměl atd., což všechno ještě ve mnohem větší míře platí o úřadech veřejnými stavbami zaměstnaných. Ale v takových zemích, kde vidíme, že pachtýři veřejných státních staveb tím rychleji na milliony bohatnou, čím rychleji jejich stavby padají, kde pozorujeme, že jen za veliké úplatky může někdo zpachtovati práce na náklad národu vedené, kde vidíme, že se pro úplatek železnice, silnice atd. vedou zcela jinudy, než kudy by to prospěch všeobecný požadoval, kde vidíme, že se ustavičně i zcela nepotřebné stavby veřejné konají ze žádné jiné příčiny, než aby to jistým lidem vyneslo, v zemích kde vidíme, že úředníci ustanovení k dohlídce na clo a daně asi desetkrát tolik spotřebují než jejich plat obnáší atd. atd.: Běda občanům v takových zemích neb oni kromě těch daní, které na řádné udržení těchto úřadů platiti musejí, ještě kromě toho škodují také ze svého všechno to, co tito úředníci a pachtýři více vydělají a zpotřebují.

Přidejme nyní k tomu při stavitelských úřadech ty škody, které se všeobecnosti, obcím a jednotlivcům dějí tím, že se jisté stavby ne podle jejich vůle a potřeby, ne podle jejich náhledu praktického, nýbrž jen podle vůle jistého nepraktického a obyčejně i neumělého úřadu díti musí, co dále zbytečné komise při tom, dohlídky ještě zbytečnější stojí atd. atd.; přidejme dále k tomu co trpí průmysl sládkův, fabrikantův, kupcův atd. ustavičnou dohlídkou, vázaností, nepřiměřenou daní, nezapomínejme dále na to, oč stát při monopolech (jako sůl, tabák, prach atd.) ještě po odrážce daně, výrobky tyto pro neprakticky a příliš nákladně zřízenou fabrikaci dráž zhotovuje, než by je zhotovil každý jiný průmyslník atd. atd. atd., což všechno ani vypočítati nelze, a pak teprva budeme míti před očima tu pravou sumičku, kterou musí národ každoročně na tyto úřady vynaložiti.

Co se stavu učitelského týče, pokud od státu placen jest, nemůže se ovšem říci, že by k vůli němu tak značně přibývalo daní, neboť se ty vlády, o kterých zde mluvíme, pilně varují, aby stav škol a poučení národu nepřivedly na lepší stupeň. Nechceme míti učené poddané, chceme míti hodné (rozuměj: hloupé) — to jest velmi známý výrok jistého, nepříliš dávno zemřelého císaře.

Absolutní stát jako všechno jiné, i vyučování vzal do monopolu svého, a skrze 18 let (od 6—24) nechá mládež mořiti z většího dílu nepotřebnými vědomostmi a svěřuje vedení její z velké části lidem, kterým nejde nikdy tak velice o rozšíření vědomostí, o zvelebení národu, jako vlastně o své zaopatření a kteří také se obyčejně vyznamenávají jen otrockou oddaností k velmožům než láskou ku vědám. Když povážíme kolik tisíc musejí rodičové na syna svého vynaložiti než proběhne všechny školy, a v jak nepřirozeném poměru stojí nabyté v oněch školách skutečné vědomosti k vynaloženým penězům, shledáme, že nejsou to malé výlohy, které vynucuje nepotřebně system státní na vychování od svých občanů.

Špatný stát naschvál učitelům a professorům dává v poměru k jiným úředníkům malé platy, aby schopnější lidé raději k jiným vděčnějším stavům a zaměstnáním se obraceli než k učitelství, a aby tak nemohla se příliš zmáhati osvěta v národu, která jest úhlavní prostředek proti vládní libovůli.

Pováživše všechny ty nesmírné výlohy, které libovolné vlády[4] občanům svým spůsobují a zarmoutivše se z nich, zarmoutíme se ještě mnohem více, když povážíme, co za všechny tyto výlohy, obtíže a ztráty tito občané dobrého mají!

Ani jeden z ústavů od libovolné vlády zřízených není vlastně k tomu, k čemu se vyhlašuje určen býti, a skoro každý z nich působí zrovna naopak. Vezměme kterýkoli. O vojsku ku př. určeném k bezpečnosti občanstva pro udržení pokoje a pořádku, který občan by mohl říci, že jemu pomohlo k zachování bezpečnosti osobní neb jmění? Mnohem více slyší se v podobných státech o tom, že vojsko tu a tam nepořádky a různice způsobilo, týralo samo pokojné občany, škody způsobilo na jmění pokojných občanů. To samé najdeme u ostatních ústavů podobných států. Každý ku př. ví, že by jednotlivý zkušený a řádný občan lépe udržel stavby státní v pořádku a s větším prospěchem je zřizoval a řídil nežli to činí celý houf draze placených úředníků!

Každý ví, že se člověk za rok u pořádného privátního učitele naučí třikrát tolik, než ve státní škole! Každý ví, že politické úřady často více zmatků než prospěchu ve svých okresech způsobí, že by mnohem snadněji občané obstáli bez politických úřadů nežli úřadové tito bez občanů. Vůbec se nelze při takových státech uvarovati porovnání s bývalými vrchnostmi, a jako nikdo upírati nebude, že by bývalí poddaní mnohem lépe byli obstáli bez svých vrchností, nežli tyto vrchnosti bez poddaných, tak i absolutní vláda více potřebuje své poddané občany, nežli tito občané potřebují takovou vládu.

Po všem tomto uvážení nemůže si žádný obyvatel podobných států otázku: Proč jsem občanem? předložiti, než s nejtrpčím citem. Na všech stranách pozoruje, že státní zřízení dokonce není k jeho prospěchu, nýbrž všude jen k jeho škodě, a že jen tenkráte by mohl on sám ze státního spojení užitek míti, kdyby se odhodlal s vlky výti a na útraty ostatních utištěných svůj vlastní prospěch vyhledávati. Tak se konečně musí ve veliké části občana zroditi onen nepřirozený cit, který stát za nepřítele svého a za škůdce považuje, a který jest zcela protivný citu svobodného občana, jenž musí cítiti lásku a vděčnost ke svému státu, poněvadž sebe v něm cítí šťastným a spokojeným, poněvadž vidí, že státní zřízení jsou k jeho prospěchu, ne pak on k prospěchu státu.

A proto také jest marné čekati od občanů libovolného státu nějakou občanskou mysl, nějakou upřímnou oddanost a lásku k státu, nějaké vlastenectví.“ —

Tímto článkem spáchal prý Havlíček (tak žaloval státní zástupce) opět zločin rušení veřejného pořádku, a přečin pobuřování dle § 57. trest. zák. z r. 1803 a dle § 26. zákona o tisku, ježto prý zlomyslným způsobem hleděl vštípiti jiným občanům nechuť ke spůsobu vlády v Rakousku, a nenávisť ku vládě samé, aby svedl k neposlušenství a k zpouzení se proti nařízením, zákonům a úřadům veřejným. —

Že mínil tím vládu rakouskou a ne jinou vysvítá prý neklamně z toho, že mluví o monopolech soli a tabáku, a že cituje výrok panovnický o neučených podaných, o kterém v předběžném vyšetřování sám doznal, že přičítá se nebožtíku císaři Františku rakouskému. —

Za přečin pobuřování mohl býti Havlíček trestán žalářem až do dvou let, za zločin rušení veřejného pokoje těžkým žalářem od jednoho až do 5 let. —

Než, prozatím ho ještě neměli za mřížemi! Museli mu dáti prvé slovo k obraně, museli ho nechat promluvit k lidu; nuž, a více Havlíček nepotřeboval. Nehájil se žádným krasořečením, žádným útočením na soucit porotcův. Mluvil prostě a jadrně k rozumu zdravému, mluvil neohroženě ale klidně, přesvědčivě a tak bystře jako nejlepší právník. „Já lid nebouřil, já jej poučoval,“ zněla obrana jeho v příčině prvého článku o domkářích a rolnících. Když pak předseda mu namítl, že prý článkem tím chtěl roznítiti zášť mezi domkáři a usedlými, tu Havlíček rozhodně na to: „To je ta nejhanebnější obžaloba! Celý směr mého článku vede k svornosti občanské a k tomu, aby se sedláci a domkáři nehádali a nehašteřili, nýbrž aby sedláci domkářům těch gruntů obecních za levný peníz, — ne zdarma, — k užívání přepustili, a pan státní zástupce mne žaluje, že dráždím! Měl mne spíše žalovat z toho, že jsem napomínal občany mesi sebou k lásce a snášelivosti. Je-li zášť mezi domkáři a usedlými, za to já nemohu, já ji nevzbudil, nýbrž spíše pan ministr Bach, který domkáře ze všech občanských práv vyloučil. Já jen ukázal domkářům i sedlákům, jak ten jejich svár povstává, kam vede a kdo z něho může těžit.“

Předseda: Vy jste ale spolu bezdůvodně tupil vládu, když pravíte: „Ty své nadýmání nad domkářem peprně zaplatíš daněmi, které se z tebe pumpovati budou všemi stranami.“

Havlíček: A již se pumpují! Neboť stát stojí tak špatně, že i dále pumpovati bude, neboť vyhazuje peníze za zbytečnosti.

Předseda: Vy jste tím ale hleděl vládu v nevážnost uvésti.

Havlíček: Já to chtěl, poněvadž taková vláda nevážnost zasluhuje; já to však neučinil ze zlomyslnosti, nýbrž v tom nejlepším úmyslu, totiž abychom obdrželi lepší vládu, poněvadž považuji naši nynější vládu za špatnou.

Kolik bylo by se v listopadu r. 1851 našlo v Rakousku občanů, kteří by si byli troufali takáto slova proti vládě pronésti? Ale Havlíček měl srdnatost pravého bojovníka za princip konstituční, jenž připouští nejostřejší posuzování i odsuzování vlády, je-li důvodným a spravedlivým. Proto také protestoval hned prvními slovy obrany své proti tomu, aby byl souzen na základě trestního zákona ještě z doby předbřeznového absolutismu a sice z léta Páně 1803. —

„Jsem neustále pronásledován a žalován a to vždy na základě § 57. trestního zákona, kterýžto paragraf se jako věčný žid ustavičně mezi mými žalobami vleče. Tento paragraf ale nemá a nemůže míti dnes žádné platnosti právní: hodí se toliko pro stát absolutistický, neboť trestní zákon vydán byl roku 1803 za tuhé vlády absolutní, kde se nedopouštělo vůbec zhola žádné posuzování vlády a činův její. Tenkrát se tedy mohlo stanovit (čte § 57.): „Kdokoliv spoluobčanům svým řečmi, písemným nebo obrazným vypodobněním hledí zlomyslně vštípiti takové smýšlení, z něhož povstati může nechuť ku vládní formě, ku správě státní nebo ke zřízení zemskému: ten dopouští se zločinu rušení veřejného pořádku.“ To se přece patrně nehodí pro státy konstituční. V těch je a musí být dovoleno posuzovati vládu, a tedy také haněti ji, jedná-li špatně. Proto také první tiskový zákon konstituční z 8. května 1848 zřejmě vyzdvihl tento paragraf 57. starého absolutistického zákonníku a když v březnu roku 1849 po rozehnání Kroměřížského sněmu nový tiskový zákon vydán byl, tedy tam zřejmě stojí, že vydáním tohoto nového zákona tiskového všechny staré k tisku se vztahující trestní zákony se zrušují a na jich místě nové zákony o tisku se zavádějí. Pan státní zástupce mne ale stále žaluje na ten § 57. z roku 1803!“

Však i kdyby prý tento starožitný paragraf posud platil, troufal by si Havlíček dokázati, že článkem svým: „Proč jsem občanem“, žádného zločinu rušení veřejného pokoje se nedopustil, a to z té jednoduché příčiny, poněvadž v celém článku není o Rakousku a rakouské vládě ani zmínky: „Ten článek jest pouhý popis absolutní vlády a spolu vytknutí všech chyb takové vlády; ostatně jest to pouhá stilistická práce. Když se v tom článku o žádné určité vládě nezmiňuji, jak mohu býti tedy obviněn, že jsem rakouskou vládu zlehčiti neb tupiti hleděl, když jsem se o ní ani tím nejmenším nezmínil. Já soudím, že bych spíše za to měl býti odměněn, že konstituční vládu chci udržeti, a že nechci, aby se občané k absolutní vrátili, a proto jsem jim vady absolutní vlády na oči představil. Jest-li že byla naše rakouská vláda tehdáž, když jsem ten článek psal, konstituční, jak pevně doufám, nemůže se ten článek na Rakousko potahovati.“

Předseda: V obžalobě však jste viněn, že je článkem tím rakouská vláda míněna, a sice dle mnohých v obžalobě vytknutých znaků.

Havlíček: Že jsem v článku tom uvedl rakouské monopoly, nemá přec na Rakousko žádný vztah, neboť ty samé monopoly mají i jiní státové; ale jiné státy mají ještě i jiné monopoly, jako n. př. Rusko kořalku, a proto jsem přisadil atd. atd. Já článek ten psal pro rakouské občany, kteří nevědí, co je to slovo monopol, a proto jsem uvedl některé články monopolu, které nejlépe znají. — Já vyznal v přípravném vyšetřování, že se uvedené tam vyjádření jednoho nedávno zemřelého císaře na císaře Františka I. potahuje, proto ale ještě nepotahuje se článek ten na Rakousko; neboť kdybych byl uvedl nějaké vyjádření neb průpověď některého řeckého mudrce, tedy by se mohlo zase vysvětlovat, že jsem článkem tím někdejší řeckou vládu myslil.

Předseda: Vy jste dále obviněn, že jste článkem tím zášť k úřadnictvu vůbec vzbuditi chtěl.

Havlíček: „Jak by mohl kdo míti zášť na dobré úřadníky proto, že já popisuji špatné úřadníky? Nejsou-li ale naši úřadníci špatni, proč se tedy k popisu tomu hlásí? Abych to však lépe vysvětlil, uvedu malý příklad: Někdo si koupí krásné a drahé zrcadlo, do kterého když nahlédne, vidí se v něm hrbatým, a ze zlosti ho roztluče. Proto ale, že se v zrcadle hrbatým vidí, nemusí míti zlosť na zrcadlo, to tím vinno není. Já však mluvil v článku svém jen o špatných úřednících a ti již sami sebou hany zasluhují…

Jestliže naše vláda tak jedná, jak to zde popisuji, tedy to není vina moje, nýbrž její. Buďto tedy, jak pan státní zástupce myslí, nynější rakouská vláda tak jedná, jak tam stojí, — za to já nemohu, já jí k tomu neradil, — a to by pak nebylo divu, že musí mysle proti sobě popudit: anebo tak nejedná, a potom se popis zhola na ni nehodí, — potom to ale také nikdo na ni vztahovat nemůže a nebude!

Já chtěl popsat špatný stát a vylíčit v krátkosti obraz absolutní vlády, abych občanstvo naše poučil, jaký rozdíl mezi vládou konstituční a absolutní jest, jelikož se tak mnozí o to přičiňují, aby absolutní vládě před konstituční přednost byla dána…

Je to velmi smutné, když rakouský úřadník sám usuzuje, že se to hodí na nynější Rakousko. Viní-li však mne, že já tím míním Rakousko, je to obvinění špatné, neboť já své mínění nemusím nikomu vyznat.“

Při posledních těch slovech státní zástupce p. Dr. Čermák, jakož byl vůbec po celý výslech Havlíčkův velice rozčilen a znepokojen, prudce vyvstal a patrně k odvetě ostré se hotovil. Ale v tom právě předseda odročil přelíčení (anoť již dávno poledne minulo) na čtvrtou hodinu odpolední. Nicméně došlo k srážce přec; neboť v podobných vážných momentech, kde obě strany vědí, že bojují bitvu rozhodnou, těžko opanovati pohnutou mysl i lidem nejchladnokrevnějším. — Vypravuje se o věkoslavném obhajci nešťastného národa irského Danielu O’Conellovi, jak háje kdysi rodáky své před soudem anglickým, k němuž dostihl právě po celonoční cestě, napohled ani nedával pozor na přednášenou obžalobu, ba klidně při ní v síni soudní snídal; ale kterak pojednou, jakmile státní zástupce ve svých vývodech křivě počal zákony na případ obracet a napínat, jako uštknutý vyskočil a celý tác s náčiním čajovým před státního žalobníka na zem mrštiv, hlasem strašným zahřměl: „To jest ničemné překrucování zákonů!“

Nuže, ne-li sice tak „prudce irsky“, tož přece podobně vyznělo i porotní drama kutnohorské pozdním večerem 12. listopadu 1851.

Klidně napohled naslouchal Havlíček dlouhé závěrečné řeči státního zástupce, jenž začal líčením hrůz veliké francouzské revoluce, jejíž původ a příčinu neviděl v ničem jiném, než toliko v zneužívání tisku, ježto prý Voltaire a Rousseau píšíce pro lid, tento svými přehnanými myšlenkami rozdráždili a ku vzpouře proti vrchnostem zavedli. Z toho vyvozoval, jak je nutno, aby porota pro dobrý pokoj a řád v zemi nedala veřejnému tisku podobnou volnost, nýbrž odsoudila přísně každou přepiatost.

To vše Havlíčkem nehnulo. Ale když jej státní zástupce opětně vinil, že prý chtěl sedláky připravit ve prospěch domkářů o obecní pole — tu prošlehly z Havlíčkových očí dva palné blesky; a když dále státní zástupce trval na své obžalobě proti knihtiskaři Františku Procházkovi, řka, že tento jest spoluvinnen, poněvadž měl dle zákona každé číslo „Slovana“ hned mezi tiskem čísti a zdálo-li by se mu závadné, tisk ihned zastaviti: tu neušlo všímavému pozorovateli jak sebou Havlíček zlostně trhnul a jak mu to kolem rtů divně pozahrálo…

I vskutku, jakmile obhájce jeho Dr. Jos. Frič ukončil výbornou obhajovací řeč svou významnými slovy: „Na výroku Vašem, pánové porotci čeští, také záleží, má-li se svoboda tisku u nás udržeti!“ — Havlíček za všeobecného napietí vyžádal si náhle poslední slovo: „Ze spůsobu obžaloby jakou p. stát. zástupce proti mně vydal, vysvítá jasně, že státní zástupce zákony buďto nezná anebo je schválně překrucuje!

Státní zástupce (k předsedovi rychle): Prosím, aby byl pan Havlíček napomenut k mírnosti.

Předseda: Žádám vás, abyste mluvil mírně a v mezích zákona.

Havlíček: Zcela v mezích zákona a bez vášně. Státní p. žalobník viní knihtiskaře pana Procházku z toho, že nezamezil tisk „Slovana“, nýbrž tiskárnu svou k vytištění těch článků propůjčil, čímž prý se stal spoluvinným mého přečinu a zločinu.

Předseda: Mně se zdá, že zde chcete hájit pana Procházku, vy máte slovo jen ke své vlastní obraně.

Havlíček: Musím to přednésti, poněvadž to potřebuji ku své vlastní obraně. Státní zástupce žaluje tu zase na základě starých censurních předpisův trestního zákonníku z roku 1803. Ale všechny tyto censurní zákony jsou dávno zrušeny a sice předně zákonem o tisku z 8. května 1848, podruhé pak novým zákonem o tisku z r. 1849. Státní pan zástupce praví: Ano, zákonem z r. 1848 byly všechny staré předpisy o tisku zrušeny, ale novým zákonem tiskovým byl zase onen zákon z roku 1848 sám vyzdvižen a tak ty staré zákony opět k platností přišly. — To jest ale pouhá neznalost platného zákona o tisku z roku 1849., který hned v § 1. výslovně praví: „Všechny zákony a nařízení, jež se vztahují na censuru tištěných spisů, vydané až do rozhodnutí od 14. března 1848 — zůstanou zrušeny i mají na jejich místo nastoupiti následující ustanovení.“ A mezi těmito novými ustanoveními jest i to, že za obsah tištěných spisů ručí se spisovatelem odpovědný redaktor a teprve kdyby těchto nebylo lze postihnouti: vydavatel, po něm nakladatel a po něm teprv řiditel tiskárny. — Dle tiskového zákona nemá tedy nikdy býti tiskař žalován, když spisovatel nebo redaktor, vydavatel nebo nakladatel znám jest. To by měl přece pan státní zástupce věděti a znáti. — Také ve vyměřování trestu je hrozný rozdíl, pakliže se trest za přestupek tiskový určuje dle nového tiskového nebo dle starého trestního zákona z r. 1803. Na ta samá provinění, na která starý zákon trestní ukládá těžký žalář až do pěti let, na ta samá provinění vyměřuje zákon o tisku z r. 1849 nejvýš dvě léta obyčejného žaláře.

Předseda: Dokažte to ze zákona!

Na to Havlíček vzav k ruce starý zákonník trestní z času císaře Františka i nový tiskový zákon Bachův z r. 1849 čte a porovnává příslušné jejich paragrafy. Z porovnání toho je viděti, že nový tiskový zákon v §. 23. definuje zločin rušení veřejného pokoje tiskem zcela jinak, než jest zločin týž definován v §. 57. starého trestního zákona. Tu je patrno, že nemohou oba tyto §§. platit zároveň, nýbrž že je starší novějším vyzdvižen. — Důkaz podařil se Havlíčkovi tak znamenitě, že to spůsobilo v posluchačstvu všeobecné pohnutí. Zraky všech padly na státního zástupce, který v obličeji jen hořel.

Havlíček ale pokračoval: Dále také pan státní zástupce nepravé věci přednesl, které se v mém článku ani nenacházejí, neboť on povídá, že jsem chtěl, aby sedláci domkářům pole obecní zdarma dali, v článku mém ale zřejmě stojí, aby jim je přepustili proti mírné náhradě. — Rovněž mne pan státní zástupce vybízí, proč prý nejmenuju ty úplatné úředníky, znám-li jakých? To však není mou povinností a já žádným udavačem býti nechci; ale že se úředníci uplácejí, ví každý a že se to naděje veřejně, nýbrž mezi čtyřma očima, to je taky každému povědomo.

Státní zást.: Pane předsedo! Jsem toho k uhájení své cti povinnen ohlásiti, že podám na pana Havlíčka pro veřejné na cti utrhání žalobu. (Pohnutí.) Obžaloba nepochází z mé hlavy, nýbrž nejvyšší obžalovací komora stvrdila mé obžalovací návrhy a tedy i ona zde obviněna jest z neznalostí a překrucování zákonů. Havlíček (prudce povstane): „Já mám poslední slovo, když pan státní zástupce opět mluvil; tedy já jen podotýkám, že jsem mu to překrucování zákonů dokázal! A teď ať si žaluje kde chce!“

Bylo půl deváté večer, když předseda prohlásil přelíčení za uzavřené; o hodinu později předložil pak z usnešení soudu porotcům tyto otázky:

1. Vinen-li Karel Havlíček, že článkem „Správa obecních záležitostí“ od něho sepsaným — snažil se jiné svésti k nepřátelství a nesnášelivosti proti jednotlivým třídám občanstva?

2. Vinen-li K. H., že týmž článkem zlomyslně o to se pokusil, aby vštípil jiným spoluobčanům nechuť ke spůsobu vlády a k státní správě vlády?

3. Vinen-li K. H., že článkem „Proč jsem občanem?“ od něho samého sepsaným písemným vypodobňováním snažil se vyvésti nepřátelství mezi rozličnými třídami občanstva?

4. Vinen-li K. H., že týmž článkem snažil se svésti jiné k neposlušnosti a zpouzení se proti nařízením zákony ustanoveným, jakož i proti úřadům veřejným?

5. Vinen-li K. H., že týmž článkem zlomyslně o to se pokusil, vštípiti jiným spoluobčanům smýšlení takové, z kterého nejen nechuť ke spůsobě vlády a správě státní, ale k vládě samé povstati může? —

Zcela podobně zněly otázky stran spoluviny knihtiskaře Fr. Procházky. — Rázem desáté hodiny odešli porotci v síň poradní, kterouž za sebou uzamkli, za tím co na ulici četník v plné zbroji střežil okna její. Celá Kutná Hora bděla a očekávala u velikém napnutí výsledek předůležitého soudu. Nekonečnou zdála se býti všem ta doba půldruhé hodiny, kterou porotci strávili na úradě své. Opět se pozdní nocí hrnuly ze všech stran houfy lidu k budově trestního soudu, v jehož porotní síni byla hlava na hlavě, že by jablka nepropadlo.

Na všech tvářích výraz duševního napjetí a rozechvění, odlesk kritičnosti dějinné chvíle. Muži nejotužilejší se chvějí, prsa se úží, nikomu není do hovoru a nikdo by také neposlouchal. Všechny myšlenky množství toho shlukly se v jedinou a ono trne pod její mukou.

V tom sebou veškeré to množství pohnulo; neboť konečně otevřely se poboční dvéře a porotci se vrací. Konečně! Rychle utichá šumot a v minutě rozhostilo se porotní síní ticho, jakoby tu nedýchalo živé duše. Možno takřka doslechnouti tlukot stísněných srdcí. A za tohoto ticha posvátného vyvstává zvolený vrchní porotce, továrník kutnohorský Antonín Breuer, i oznamuje na své svědomí a na svou čest, že porotci ku všem jim položeným otázkám odpověděli jednomyslně: „Není vinen!

Jako by zaslechl slovo své spásy, tak pohnul sebou všechen bodrý náš lid při zvuku těchto dvou slov. Hlahol radosti zašuměl vážnou síní a za tím co předseda dokončoval poslední formality, oznamuje oběma obžalovaným, že jsou propuštěni z obžaloby a od útrat soudního jednání osvobozeni, hrnuli se posluchači již proudem ze síně, aby odlehčili blahé tísni své, sdílejíce radostnou novinu zástupu venku čekajícímu. — „Nevinen!“ Zavznělo to elektrickým letem od muže k muži, — „nevinen!“ rozlehlo se po náměstí, ulicemi tím přízvukem jásavým, jímž mluví radostně pohnuté srdce lidské. —

Havlíček vyšed ze soudního domu, byl pozdraven jásotem jako vítěz vracející se z bitvy rozhodné. Byl do hostince svého radostně rozjařeným lidem takřka nesen, a odměňován nejtklivějšími důkazy jeho upřímné lásky a jeho ryzího ducha.

Budiž zapamatována aspoň jedna scéna. Právě byl Havlíček vstoupil do místnosti hostince „u havíře“, které se mžikem přeplnily hostmi tak, že panovala pravá tlačenice. Každý upřímný přítel jeho hleděl se k němu protlačit, aby mu stiskl ruku, a zejména statečných rolníkův byla hojnost kolem Havlíčka. V tom, uprostřed největšího ruchu a šumotu radostného, zaskučí ušlapnutý pes a hned na to vykřikne bolestně člověk. Co se přihodilo? Havlíčkův „džok“, nemoha se prodrati ku svému pánu, kousl překážejícího mu rolníka do nohy. — „Čí je to pes?“ ptají se nejbližší. „Havlíčkův!“ odpovídá kdosi. „Havlíčkův?“ zvolá raněný venkovan: „Když jsi Havlíčkův, kousej dál!“ — — — Jakým kouzlem vůbec působila osobnost Havlíčkova na každého, kdož jej mluviti slyšel, ukázal také zajímavý případ v tajné poradě porotců: Všickni Češi byli tu již promluvili na prospěch Havlíčkův, ale jeden porotce byl dosud zticha, takže našinci nevěděli čeho o něm souditi.

Byl to Němec Mat. Schütz, rolník z německé osady Schützendorfu nedaleko Něm. Brodu. Než se tedy přikročilo k hlasování, přistoupil k němu porotce Č. Fousek a otázal se ho po německu: „Welcher Ansicht sind Sie, Herr von Schützendorf, da wir schon Alle einig sind und Sie die ganze Verhandlung nicht verstanden haben?“[5] Načež tento prostomyslně odpověděl: „Ich bin kein Herr von Schützendorf, sondern blos der Bauer Schütz von Schützendorf. Ich verstehe alles böhmisch, und wissen’s was, der im dem goldenen Kragen, das ist ein Geriebener, hatt aber Unrecht, aber der in dem schwarzen Kleid, der hatt vollkommen Recht, und ich stimme Ihnen bei, er ist nicht schuldig.“[6]

Jediný snad člověk, jenž v hodině té památné dovedl se opanovat, byl Havlíček sám. Vida rostoucí to rozjaření obecenstva radostí opojeného, napomínal je snažně, aby se zdrželo každého bouřlivého výstupu a každé demonstrace, jelikož se ví, kterak vojsko v kasárnách po celý den konsignováno čeká, brzo-li bude vybídnuto k zakročení a zatýkání.

Brzy na to pak rozloučil se s lidem a šel na svůj pokoj, kdež v kruhu nejdůvěrnějších přátel ještě nějakou chvíli poseděl, avšak malomluvný, a zamyšlený. Byla to pouhá únava po takém zápasu celodenním, anebo předvídal v duchu již Havlíček následky svého vítězství?

Druhého dne časně z rána odjížděl již opět do Německého Brodu.

„Mysl jeho,“ vypravuje Veselský, který co jediný zpravodaj zapsal si věrně celé přelíčení, „byla navzdor dobytému vítězství sklíčena. Louče se se mnou jaksi v zlém tušení doložil: „Nevím, uvidíme-li se kdy více! Neboť vím napřed, že mi ještě pokoje nedají, třeba já jim již úplně pokoj dal.“


  1. Zpomenutý přítel vypravuje: Navštívil jsem Havlíčka v Hoře Kutné a strávil s ním celý den. On stěžoval si, tušil jak to s ním dopadne, že jej na svobodě nenechají; předvídal co Napoleon učiní, že obnoví francouzské císařství a pak že nastane u nás teprv pronásledování: „A já“ — doložil — „budu první, kterého zatknou. Rád bych do Anglicka, ale nepustějí mne.“ Na to jsem mu navrhl, že se postarám o pas a přinesu mu jej. On se bránil a namítal, abych rozvážil následky toho pro svou osobu. A teprv když jsem mu důtklivě domlouval, že na mé osobě nezáleží, an jsem svoboden, za to ale vše na jeho zachránění: tu teprv návrh můj přijal a já v krátké době pas mu přinesl; on si ho podržel, ale nepoužil.“
  2. Slovo daně zde béřeme v tom smyslu, že znamená všeliké dávky, jež občané prostředně neb bezprostředně do státních důchodů odvádějí, tedy kontribuci, domovní daň, dědičnou, osobní, výdělkovou, z příjmů, potravní, cla, za sůl, za tabák, za kolky, taxy, loterii, poštovní platy, mýta atd. atd. jaká by koli jména tyto dávky v rozličných krajinách ještě míti mohly.
  3. Obyčejně se sice říká, že prý se zas při vojsku mnoho lidí obživí, to ale jest stará pověra, kterou mezi lid přivedli ti, jimžto držení velikých vojsk ku prospěchu jest, a kterou od té doby bezsmyslně jeden po druhém opakuje. Kterak se kdo obživí při vojsku? Jestli nechceme mluviti o jistých nepočestných obživách jistého druhu ženských, lichvářů a některých spekulantů a lieferantů, kteří stát okrádají, nezůstane z toho nic než obživení těch, kteří pro vojsko šatstvo, potravu atd. pracují a prodávají. Myslíte ale, že ti lidé, kteří následkem nynějšího systému vojáci jsou, nebudou jísti a píti, myslíte, že se nebudou odívati, kdyby na vojně nebyli? Rozdíl jest jenom ten, že nyní živi jsou na všeobecné útraty dost špatně, a že by pak sami ze svého výdělku byli živi mnohem lépe. Celá tato spekulace s obživou od vojska připadá mi tak, jako by některý hospodský každému ročně platil 1000 zl. stř. pod tou výmínkou, aby je u něho utratil! —
  4. K absolutním nesmí se počítati jen ty, které i jméno toto zjevně nesou, nýbrž i takové, kde se pod rouškou konstitučnosti libovolný absolutismus provozuje.
  5. „Jakého náhledu jste pane ze Schützendorfu nyní, když my jsme již všichni srozuměni, vy jste ale celému jednání ani nerozuměl?“
  6. „Nejsem žádný pán ze Schützendorfu, nýbrž jen sedlák Schütz ze Schützendorfu. Rozumím všemu českému a — víte co? — ten se zlatým límcem je sice prohnaný, nemá ale pravdu; avšak ten v černém šatě má zcela pravdu a souhlasím s vámi, že je nevinen.“