Otevřít hlavní menu

Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XLIV. Oběť a vykoupení

Údaje o textu
Titulek: XLIV. Oběť a vykoupení
Autor: Karel Tůma
Zdroj: TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl druhý. Kutná Hora : Karel Šolc, 1885. s. 596–604. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Karel Havlíček Borovský

Nyní teprv bylo smutno v tom domku Brixenském, který býval svědkem tolikých tklivých chvil. Nyní teprv pocítil Havlíček celou drsnost svého exilu, a cítil se v pravém slova smyslu přikována k těm skalám, zatím co srdce i mysl v Čechách dlely. Marně hledá úlevu v práci. V duši jeho příliš neklidno; nemůže o jiném myslet než o své hynoucí Julii. Uzavřen sám o sobě, přemítal neustále, zdali věci politické a brzo-li jakýs nadějnější obrat vezmou, dlouho-li mu bude mořiti se ve vyhnanství, jaký osud čeká ještě rodinu jeho. Zatoužil mocí neodolatelnou po vlasti, jejíž neštěstí rozdírá mu srdce, v jejíž vzkříšení slavné však nicméně doufá vírou a nadějí skalopevnou. Listy, které tehda psal Havlíček své Julii a svému švagru Jarošovi, u kterého opět se byla ubohá ubytovala, zjevily by dějinám nejvýmluvněji i hloubku ryzí té povahy i trýzně duševní, jakéž tehda mučedník náš přetrpěl. Bohužel neexistující více! Ztratily se po smrti prof. Václava Zeleného, který jich hodlal použíti k životopisu Havlíčkovu, spůsobem nevysvětleným a všechno moje pátrání po nich zůstalo marným. Četl jsem některé z nich počátkem let šedesátých.

Prošlehuje i v nich sice vždy ještě ten neumorný humor, ale již zahořklý a trpký; žíhavým sarkasmem dotýká se krutostí absolutismu, těše se na brzký jeho pád, a dodávaje mysli šlechetné ženě své, o níž se chvěje to dobré, hluboké srdce jeho, tak vděčné za upřímnou, věrnou lásku.

„Z listů těch,“ dí Jiljí Jahn (který je tolikéž v letech šedesátých čítal), „až někdy světlo tisku uzří, pozná národ, kterak internování Havlíčkovo bylo příčinou jeho smrti. Neobvyklé, jemu nepříznivé podnebí, touha po domově, krušná samota, stálá nejistota a neukojená naděje užíraly životní sílu jeho jako jed nějaký zvolna a nevidky, ale neodolatelně mořící.“ —

Však i ten jediný pietou zachovaný dopis Havlíčkův z té doby znázorní nám jeho život v osamělosti Brixenské s dostatek. Píšeť dne 8. prosince 1854 Havlíček Dru. Pinkasovi takto:

„Vysoce Vážený Pane!

Dne 29/11. mne zde, v tom předpeklí, překvapilo radostně Vašnostino psaní od 22., pravá událosť, neb již ani nevím, jak dlouho jsem od žádného psaní nedostal, vyjmouc mé příbuzné, s kterými jedině stojím v korespondenci. Za několik dní budu slavit, neb vlastně proklínat tříletou výroční památku cesty do Brixenu, a nevidím posud mnoho naděje na navrácení se domů. Živ zde jsem jako poustevník, brzy bych si odvykl docela mluvit, neb nepřijdu často celé týdny do příležitosti hubu otevřít leda v poledne a večer při jídle v hospodě, a tam — mluvím, jen s důstojníky, mezi kterými sedím. O čem, dá se uhodnout: ale hlavní materiál konversace podává vždy jen špatné — víno. Zde se již několik let víno neurodilo, a proto celých 365 dní ve všech hospodách zdejších není slyšeti skoro nic jiného, než nářek na špatné a drahé víno. A já chudák ani v tom punktu nejsem s nimi stejného mínění, neb se mi předce ještě i to vino zdá lepší než ta společnosť zasluhuje, a rád bych ho pil, jen kdybych při tom mohl mluvit s člověkem! Co jsem zde, už nevěřím na nesmrtelnost duše lidské, neb se mi zdají být všechny sorty zvířat rozumnější a tudy nesmrtelnosti hodnější než ta zdejší raça lidu, stvořená jak se praví dle obrazu pána Boha! Největší blasphemie, kterou jsem kdy slyšel! Jestli je to pravá kopie, jak ošklivý by musel být originál! A je-li zas originál skutečně takový, jak nás theologové učí, tedy musí být ta zdejší kopie velmi nepodařená, a odřekl bych se všeho přátelství s Hypolitem, kdyby tak špatné kopie dělal. —

Hypolitovi jsem na jeho psaní z Paříže nedal odpověď, — ze samých diplomatických ohledů — tenkrát jsem znovu čekal na odpověď z Vídně stran mého propuštění, a proto jsem nechtěl ani psaní poslat do Paříže, třeba v tom nic zlého (t. j. dobrého) nestálo. Byla mi ta opatrnost čerta platná, jsem zde posud. Jestli tedy skutečně se s ním okolo Vánoc viděti ráčíte, tak jak z Vašnostina dopisu soudím, žádám ho za odpuštění: on se proto na mne zlobit nebude, však my se předce ještě jednou na tomto světě sejdeme a pak se shledáme nepochybně zas tak, jako jsme se opustili, jen arci o několik let moudřejší, což zvlášť na mně i ze vnitř viděti bude, neb mi zde už hodně sešedivěly vlasy.

Že mne sem dali jakožto liberálního a pro liberálnosť, to se mi zdá jisté: jestli mne zde ale nyní drží zas jen pro liberálnosť neb pro rusomanii, to jest věru těžko udat. My máme vůbec u vlády tu dobrotu, že na nás dva biče pořád nachystané má: Když chce, vydává nás za Maziniany, a když chce, za rusofily: biti jsme ale vždycky. Z toho pro čipernou hlavu sama vysvítá přiměřená pro nás role: musíme být liberální co možná nejvíc, a rusomanové taky co možná nejvíc neb mám li pro něco trpět, byl bych osel, abych trpěl nadarmo… Ale málem bych byl zapoměl, že již není svoboda tisku a že tedy nemám již právo vysloviti své mínění.

— Hlavní moje lectura zde jsou staré ruské kroniky a — Börne. (Já zde pracuji historii ruskou.) K přemýšlení zde mám času až tuze mnoho, sám bych byl radši, kdybych ho měl trochu míň. To mne ale těší, že jsem posud nikdy nelitoval svého předešlého chování: ani toho, že jsem byl 1848 málo radikální, ani toho, že jsem byl 1850—51 nejradikálnější v celém Rakousku (totiž mezi žurnalisty) co arci není tuze mnoho. Já ještě pořád pevně věřím, že se za nynějších časů s pravdou přijde nejdál.

Přeju si stokrát za den, kdybych tak aspoň chvíli mohl zas jednou v Praze si pohovořit, a není snad zapotřebí dušovati se, že to přání moje je upřímné!!

Posud ale jest to vůle Nejvyššího (zde jen míním nejvyššího chefa policie, a ne na nebi), musím se předce jen písemně jak Vašnosti, tak i ctěné rodině uctivě poručit a přáti si, byste nezapoměli na confinírováného a confirmovaného.

H. B.

Jaká to vždy ještě statečnost mysli, jaká neoblomná síla povahy!

Opět se jen Havlíček trpce zasmál, když mu noblessa věznitelův, jedva že byla rodina jeho opustila Brixen, od 24. října 1854 zastavila vůbec veškeren vykázaný plat na živobytí ve vyhnanství. Čekal naschvál klidně, co s ním dále podniknou, až přes Nový Rok. Pak teprv, 15. ledna 1855 ozval se k místodržiteli tyrolskému, načež mu konečně poslali 83 zl. 20 kr. za listopad a prosinec minulého roku s rozkazem, aby nadále vždy zasýlal kvitance přímo místodržiteli. (Rozhodnutí místodržitele Tyrolského ze dne 16. ledna 1855. čís. 211.)

Již z toho mohl Havlíček uhodnout, že asi marným zůstalo přičinění věrného švakra Františka Jaroše, k němuž se Julie se Zděnkou uchýlila a jenž osvědčil se býti pravým šlechetným přítelem v nouzi.[1]

Mocně dojat smutným vzezřením navrátivší se Julie, bylťě Fr. Jaroš již v listopadu vydal se do Vídně, kdež chodil od ministra k ministru vymahaje vyproštění Havlíčkovo. Shledal však, že mluví všude jen ku srdcím mramorovým. — Překážky byly takové, že zdálo se holou nemožností překonati je. Avšak pro srdce Juliino nebylo žádných překážek. Každý ztracený den byl jí mukou. Chtěla sama chvátati do Vídně, aby u stupňů trůnu dovolala se práva pro svého Karla. Bodrému švakru nezbývalo, než aby před Vánocemi r. 1854 učinil nový pokus. Tentokráte pohnul aspoň srdcem hr. Lva Thuna tak dalece, že mu týž zjednal přístup k Alexandru Bachovi. — Všemohoucí ministr absolutního Rakouska tvářil se jako milius: „Milý pane Jaroši, je mi líto, ale věc nenáleží již v můj obor, nýbrž v obor nejvyššího náčelníka policie p. bar. Kempena. Do cizího pak oboru působnosti nechci a nemohu se míchati.“ Když však Jaroš nedal se tím odbýti, nýbrž ukázal opis onoho rozhodnutí, kterým Kempen v dubnu 1854 Havlíčkovu žádost odmrštil, Bach přečta si to rozhodnuti, jakoby si chtěl zahráti na advokáta: „Nu viztež, tu se vám přece zcela zřejmě nechávají dveře pootevřeny. Tu se praví, že se vezme na žádost Havlíčkovu zřetel, jakmile tomu ohledy veřejné dovolí. Radím vám tedy následující: Ať napíše váš švakr novou žádost k nejvyššímu náčelníku policie a svěří ji vám. Vy se jí ujmete a promluvíte o ní s Kempenem. Ale to vám upřímně radím, nezmiňujte se ani slovem, že jste se v té příčině obrátil na mne. To by vaší věci nebylo na prospěch.“[2]

Jaký to zajímavý pohled za kulissy absolutismu! Na to Havlíček, k snažné domluvě Jarošově, sepsal počátkem r. 1885 tuto novou žádost ku ministru Kempenovi:

„Vaše Excellence!

Vysokým rozhodnutím z dne 1. dubna 1854 čís. 1907 Vaše Excellence ráčila zodpovídati moji žádost za zrušení mé internace v Brixenu a za návrat do vlasti mé v ten smysl, že se na toto přání mé vezme zřetel, jakmile tomu veřejné ohledy dovolí.

Od té doby minul již skoro opět rok a já trpím nyní již přes tři léta pod vymínečným tím opatřením, které veškeré moje životní poměry na dobro rozvrátilo a budoucí existenci rodiny mé na velikou nejistotu vydává. Ba od některého času přinutily mne okolnosti dokonce i k tomu; že musím se zříci i obcování se svou rodinou; neboť když byla půl třetího roku v Brixenu se mnou strávila, musel jsem ji pro zdejší jí nesvědčící proměnlivé ponebí Alpské, jemuž nijak zvyknouti nemohla, z vážných ohledů zdravotních nazpět do vlasti poslati.

Nebyv odsouzen, a nezvěděv vůbec nikdy příčiny, pro kterou jsem zde držán, snáším tento, pro otce rodiny dojista krutý trest, již po takovou dobou trpělivě a doufám, že jsem za celou tu dobu chováním svým úřadům nijaké příčiny k důvodné nelibosti nezavdal. Nejsem sice s to, abych mohl vystihnouti, jakého spůsobu jsou ony veřejné ohledy, na kterých závisí můj návrat do vlasti, avšak ježto jsem se i za časův své žurnalistické činnosti vždy jedině touto zabýval a jinakými politickými agitacemi nikdy se nezanášel, nepřijde mi to věru také nyní na mysl a to tím méně, an nepřeji si nyní již ani dráhu žurnalistickou nastoupiti, nýbrž jedině na průmyslovou činnost obmeziti se hodlám, která by rodině mé zajistila hmotnou výživu. Chtěje se takto ve svém klidném, soukromém žití všeho zdržeti, čímkoliv by veřejné ohledy porušeny býti mohly, doufám, že nebude mi za neskromnost pokládáno, obnovuji-li tímto svou dřívější slušnou prosbu: Vaše Excellence račiž vyřknutý nade mnou trest internace zrušiti a mně návrat do vlasti dovoliti.“

V Brixenu, 10. ledna 1855.

Stálo asi ubohého Karla těžkých zápasův, než ku kroku tomu se odhodlal. Ba, kdož ví, byl-li by žádost tu odeslal, kdyby jej švagr Jaroš společně s Julií nebyl za to opětovně žádal a upomínal. Neboť během zimy počala ubohá Julie vážněji churavěti!… Přestálý žal, stesk, nejistota do budoucnosti přispívaly zhoubně ku spěšnému vyvinutí její choroby, která s ukrutnou rychlostí pokračovala. Nicméně se udržovala v nevědomí o svém stavu a naděje na shledání s horoucně milovaným Karlem doprovázela a oživovala ji neustále.

Obdržev konečně Havlíčkovu žádost, ucházel se Jaroš již od počátku února o audienci u nejvyššího ředitele policie rakouské. Ale snáze dostati se snad ku caru všech Rossií, než ku policmistru Kempenovi! Pouze odporučení Bachovo bylo by otevřelo nepřístupné dveře nového Sedlnického Rakouska; než slyšeli jsme již, kterak se Bach tomu vymknul. Teprv během března 1855 podařilo se neunavnému přímluvci dostati se přispěním Lva Thuna opět do audienční síně Bachovy. Poctivý Jaroš sebral všechnu svou výmluvnost a vylíčil Bachovi celou tragickou situaci v plné ostrosti pravdy. Démon zdál se býti zaražen. „Přece mně přisvědčíte, že Váš švakr zasluhoval volnou důtku“ — odmlouval s těkavým pohledem. Však Jaroš na to: „Co Excellencí důtkou jmenovati ráčíte, jest nejhorším trestem, jestiť to trest vypovězení z vlasti a pokud se mého švakra týká, jest to trest bez vynesení rozsudku, který zaplatí nevinná manželka jeho — životem!…“ Bach se odmlčel a slíbil po té, že se Jaroš dostane ku Kempenovi. Stalo se vskutku a přes půl hodiny trvající důkladná audience skončila těmito slovy všemohoucího velmistra policie: „Pište svému švakrovi, že jste se ho poctivě a statně ujal a že jste konečně — žádného odporu nenalezl!

Konečně tedy slib vykoupení! Kdož mohl by vylíčiti blahost Juliinu při zvuku této zvěsti! Nová duše v ní vzlétla. Ona líbá jásavě sestru i dítě své a píše svému Karlu, jak ji novina ta uzdravila! Nyní teprve chtěla žíti!… A zatím nemělo ubohé již býti ani dopřáno, aby dočkala se radostného s ním shledání. — —

Neboť ve Vídni neměli s udělením svobody Havlíčkovi nikterak na kvap. Když mu ji chtěli vzíti, tehdy ani rána dočkati se nemohli, když mu ji ale měli navrátit — jako by se jim z postele nechtělo. Minul týden, pořád žádné zprávy!

A ubohá hynoucí žena Havlíčkova čekala na ni v horečném rozechvění, s tlukoucím srdcem od hodiny k hodině. Jaké štěstí ještě, že neměla ani nejslabšího zdání o svém stavu hrozném. Klamala se tak, že v posledním témdni svého života ještě na tom stála, aby jí byl docela zdravý zub vytržen, tvrdíc, že všechna slabost a všechna horečka její pochází od něho, poněvadž jí pobolíval.

Již minulo úplných čtrnácte dní od slibu Kempenova, ale od Havlíčka pořád ještě žádného telegramu. Byla neděle 15. dubna 1855; teplý, jarní den, plný slunečna vábil k vycházce; Julie vyjela si dopoledne se sestrou a Zděnkou do Stromovky. Na procházce libovala si, že jest jí tak volno, jak již dávno nebylo. — Po návratu cítila se sice velmi zemdlenou, takže ostatní čas strávila ležíc na pohovce; ale při večeři ještě se bavila a na návrat Karla svého těšila… Asi k 10. hodině večerní však se horečka zhoršila a nemocná nápadně slábla. Posláno pro lékaře, dávného to vřelého přítele Havlíčkova, Dra. Josefa Podlipského.

Nuže, výborný tento svědek dopoví nám ostatní: „„Střež mi Zděnku jako oko v hlavě!“ To slovo se mně posud na mysl vrací, kdykoliv si vzpomenu na Julii Havlíčkovou…“ napsal r. 1862. „Proniklo mne tehdáž bolem a úctou k umírající matce. Pronesla je k sestře své, svěřujíc jí v úzkosti smrtelné jediné dítko své. „Střež mi Zděnku jako oko v hlavě! Slyšíš?“ — Pravila to pronikavým hlasem, pomyslila to posledním zaplanutím slábnoucího již rozumu. To když Zděnka byla od ní odnešena. Bylať se rozloučit s matinkou. Děvčátku úzkostlivě se ptajícímu, co to vše znamená, bylo řečeno, že matinka zítra odjede pro tatínka, jehož Zděnka nade všecko milovala, a tím bylo rozespalé dítě pro tu chvíli upokojeno. — Po těchto výjevech přistoupil jsem k loži nemocné. Ona sklesla na podušku se zamhouřenýma očima a když je opět otevřela, bylo vidět v těch strhaných zracích, kterak jsou řeč té ubohé, mladé oběti již pouhým blábolením…

Radost se v nich zajiskřila. Měla mne za chotě svého a fantasie osladila jí takto poslední chvíle její. Držela mne za ruku, povídala mi o své chorobě a těšila se na brzké uzdravení. Vypravovala o Zděnce a vyčítala mi, že jsem tak dlouho nepsal. Chtěla vědět příčinu. Vyptávala se na některé podrobnosti života brixenského. Cítím ještě tisknutí těch vlhkých, horečnatých rukou, cítím posud polibky těch stydnoucích rtů, které mně co domnělému choti svému dávala. Hrál jsem roli jeho; byl jsem zvyklý co lékař cit svůj opanovat, ale navzdor tomu kanuly mi slze bezděky po lících. „Proč pláčeš?“ tázala se mne ona. „Radostí,“ zalhal jsem. Nevím však, zdali mne slyšela. Slábla víc a vice až skonala bez bolesti, bez trápení, s jmenem Havlíčkovým na rtech o 5. hodině z rána 16. dubna 1855.“

Žalozvěst rozlétla se brzy po naší Praze a spůsobila ovšem v kruzích upřímných našincův hluboké pohnutí. Kým by také neotřásla takáto tragaedie života, v němž nebylo ani stínu viny tragické, v němž bylo jen dobro a láska! — „Ve středu 18. dubna byla pochována“ — píše Dr. Pinkas synu svému: „Všickni jsme se tam sešli okolo rakve a ruce jsme si podali. Mrtvola nebyla zakryta, všickni jsme se na ni dívali. Jest to svatá oběť!… Nemohu dále o tom mluviti; tento hrozný osud našeho přítele jest mi příliš bolestný! Havlíček ještě neví ničeho. Žádalo se o dovolení, aby se přes Štýrský Hradec vrátit směl, tamtě bratr Jarošův na něho čeká, aby mu to sdělil.“

Ano, Havlíček nevěděl a neměl po čas svého vyhnanství zvěděti o kruté ráně, tak jako o ní nevěděla posud malá Zděnka. Když se nebohé robě dne 16. dubna ráno probudilo, bylo ihned znepokojené. Tázala se po matince. Řekli jí, že odjela do Brixenu. „A vy jste ji pustili tak churavou? Pamatuju se dobře, kterak jí bylo na nic, když se loučila se mnou!“ Tak zalkalo rozumné šestileté děcko, v němž se jevíval při každé příležitosti hluboký, silný cit.

Nesnadnější ovšem bylo zatajiti věc Havlíčkovi, neboť trvalo skoro ještě celých čtrnácte dní po smrti Juliině, než mu uhodila hodina vysvobození, takže již vznikala obava mezi našinci, zdali snad ten velký průvod pohřební, jenž bral se Prahou za rakví mučednice, znovu neuzamkl mu dveře jeho vězení? Že i pro Havlíčka tyto poslední chvíle nejistoty Brixenské byly nade vše trapné, každý snadno si domyslí; však což teprv, když Julie náhle přestala mu dopisovati a na všechny netrpělivé dotazy nepřicházely než výmluvy, že prý poněkud churaví a že ji nechtějí rozčilovati…

Zlé obavy počaly mrazit mysl Havlíčkovu, ale bránil se jim a doufal, že radost bude pro Julii lékem nejlepším. — Konečně v pátek 27. dubna 1855 stihlo úřední sdělení, že jej propouštějí z Brixenu a dovolují návrat do Čech, ale že nesmí jeti přes Vídeň, v Čechách pak, že nesmí se zdržovati nikde jinde než v Brodě Německém.

Bez dlení zaslal Havlíček bratru Jarošovu, Hynkovi, do Štýrského Hradce tento telegram: „Odjíždím v sobotu 28. Přijedu do Lublaně v pondělí 30. dubna ráno, téhož dne jsem v Štýrském Hradci. Pište to ihned mé paní.“ — —


  1. Prof. E. Tonner svědčí: Švakr Havlíčkův p. Jaroš s chotí svou nejvěrnějšími byli těšiteli a dobrodinci rodiny z vlasti vyrvané. Navštívili ubohé v Brixenu dvakráte a dopisovali často, těšili, posílali rozmanité dárky, poskytovali i podpory peněžní, neboť co vláda podávala na výživu, daleko nepostačilo, aby rodina v cizině sproštena byla důtklivých starostí o potřeby hmotné. — Lidé, kteří takto jednali, zasluhuji vším právem uznání a díky celého národa. Jaké ale výčitky musí sobě dělati ti, kdož mohli proň něco učiniti a zanechali toho! Jaké výčitky musí sobě dělati ti, kdož v čase utrpení hanobili památku Havlíčkovu…!“
  2. Vše to hned po rozmluvě s Bachem psal Jaroš Havlíčkovi do Brixenu, uváděje slova Bachova direktně, po německu. Nelze tedy o správné reprodukci jich nijak pochybovati. K. T.