Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XIII. Libánky svobody

Karel Havlíček Borovský Karel Tůma
XII. Julie	XIII. Libánky svobody	XIV. Obrana proti Frankfurtu

Údaje o textu
Titulek:	XIII. Libánky svobody
Autor:	Karel Tůma
Zdroj:	TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl první. Kutná Hora : Karel Šolc, 1883. s. 141–151. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

„Vyzářilo krásné jaro, volné jaro národů!“

Francouzský národ spálil trůn Ludvíka Filipa, italský pěl hymnu svého z mrtvých vstání, v Německu praskaly řetězy nevolnosti článek za článkem, Maďaři na skoku do třemenů a do sedla samostatečného státu svého: mohlo tu v mladé Čechii zůstati mrtvo a němo?

Týž „Repeal“, kterému Havlíček svými články o Irsku původ dal, první přikročil k činu: ze spolku oné mladé společnosti scházející se v hostinci u „Zlaté vály“ na Zeleném trhu pražském, vyšlať ona památná demonstrace ze dne 11. března 1848. známá v dějinách jménem schůze sv. Václavské — veliká a smělá to na ten čas demonstrace lidu, kterouž skutečně také proražen do hradby poroby rozhodující průlom.

Havlíček se jí ovšem co redaktor „Pražských Novin“ nemohl účastnit, ba, doložme po pravdě, on by se jí sotva byl účastnil i kdyby nebyl redigoval „Pražské Noviny“. Neboť střízlivá jeho povaha nevěřila v kvapné přechody. On věděl dobře, jak nezřízeny a nehotovy byly posud síly národa našeho, a proto pochyboval, že podaří se nám zvrátiti starý systém Metternichův rázem. Obával se, naopak, že se despocie na nás vrhne celou zoufalou silou, a náhlou hrůzou podlomí jedva probouzející se mysl národa.

Očekával dne 11. března, pod večer v největším napnutí a ne bez starostí vlasteneckých, jak dopadne schůze v lázni Václavské. Než, hle, ona dopadla šťastně a důstojně. Byl to první svobodný čin českého lidu od bitvy bělohorské, první naše velká žádost za právo po dvoustoletém umlčení národa. A odvaze přálo štěstí. Absolutismu nezbylať více chvíle, aby mohl vysáhnouti k ráně, jíž se Havlíček strachoval. Neboť jedva stihly do Vídně zprávy o manifestaci pražské, počala se i tam již studující mládež s Fischofem, Endlicherem a Hyem v čele tak rázně hýbat, že do tří dnův celá Vídeň byla vzhůru a odhodlána k boji na život a na smrt, nepadne-li tupý absolutism. To rozhodlo.

Památným dnem 15. března 1848. propuštěn korunou nenáviděný Metternich i Sedlnický, prohlášena svoboda tisku a slíbena národům rakouským konstituce. Těžko lze si dnes učiniti ponětí o nesmírném radostném překvapení, jaké spůsobil obrat ten po všech vlastech a národech.

Jakoby vřelý dech italského nebe byl zavál přes Alpy v náš střízlivý sever, taká vroucnost, taký zápal nadšení projal prsa všech národův Rakouska.

Vše se bratřilo v blahém opojení, srdce hledalo srdce, aby sdílelo s ním svou radost, svou víru a naději v krásnou budoucnost. Snadno lze si domysliti, jak působila tato nálada obecná na mysl Havlíčkovu, kterýž slavil svoje libánky zároveň s libánky osvobozených národův.

Byl jako znovuzrozen. Nyní konečně směl vysloviti, co tak dlouho choval na srdci, nyní konečně mohl poučovati národ svůj tak, jak sobě od mladosti přál, nyní konečně mohl vytrhnouti z pochvy bystrý meč pravdy.

„Aj, ty starý, bílý český lve!“ zněl první jeho pozdrav narozené svobodě 17. března ve „Včele“: „povzneseš hrdě hřívu svou a ty naše vonná lípo slovanská rozložíš svobodně ramena kmenů svých po veškerých vlastech!“ Ale touž chvílí jest si již také vědom své povinnosti k národu. Všickni ostatní mohou se oddati plesu a bezstarostnému „gulání“ o těch velkonočních hodech volnosti, avšak on nesmí ztráceti hlavy, on musí střízlivý a bdělý státi na stráži. Proto hned v prvním tom svobodně psaném článku přemahá vlastní svůj cit a silou rozvážného, patriotického rozumu pokračuje.

„Daleka budiž nám všeliká pomsta za minulost, daleké budiž nepřátelství a nenávist za to, co nám dříve ublíženo jest. Minulost padla, nynějšek jest náš a o budoucnost skvělou budiž naše vroucí péče. Když se všemožně postaráme o všechen pokrok u zvelebení celé vlasti naší, nezbude nám ani času na malicherné pomsty. Mámeť dosti co uháněti, abychom se jen jiným národům vyrovnali, a kníže Metternich nám po sobě dosti zanechal práce…“ A za přední práci v rozechvělé této době považoval, aby veškeří vzdělancové čeští všechnu péči vynaložili na vzdělání lidu v politických záležitostech, aby zvláště venkovanům vysvětlovali, jakých svobod národ nabyl a ještě nabude, aby „zlomyslníkům bylo zamezeno bouřiti lid falešnými zprávami, aby se zamezily ve vlasti naší bouře a krveprolití, které bývají obyčejné následky politických převratů.“

Projeviv radost z toho, že v Praze stal se obrat bez nepořádku a krveprolití, volal zvláště ku kněžstvu a ke všem ostatním vůdcům národa: „Mluvte, učte všude, že není svoboda bezuzdností, rozvázaností, že není libovolné rušení práv, okrádání jiných, lenošení, bouření atd. Ať se zamezí všechen nepořádek, ať se odvrátí všechno neštěstí!“

Kdož sám tehdejší hnutí neprožil a povážlivé živly, které tenkráte v celé Evropě vystupovaly, nepozoroval a jich rychlý vývoj nesledoval, mohl by se téměř domýšleti, že šlo Havlíčkovi snad více o udržení pokoje a pořádku v zemi, nežli o domáhání se svobody; avšak jasná a prakticky politická mysl jeho neviděla spásy v obecné vřavě, nýbrž očekávala ji od zákonných zřízení občanských. Chtěl svobodu obejmout co ženu a ne co pouhou milenku.

„Brzy sejde se v Praze valný sněm zemský“ — psal 17. března — „v němž budou svobodně volení zástupcové stavu městského i selského, a vyjedná se rozumně a povážlivě všechno, čehož vlasti potřebí jest.“ — Okolo myšlénky v této větě vyslovené řadí se politické směry, kteréž Havlíček až do roku 1850. sledoval: Vydobývání svobod národních cestou zákonnou.

Tedy táž zásada politické taktiky, kterou neochvějně hlásal veliký vůdce Irčanů Daniel O’Connell, táž víra, kterou vyznával statečný John Hampden, jehož život a boj za právo Havlíček také vřele vylíčil a za příklad postavil čtenářstvu českému v době pozdější, kdy svobodě národův rakouských již opět odzváněli umíráčkem a vše bledlo strachy před vítězným násilím reaktivované libovlády.

Však nepoměrně zajímavějším jeví se býti zaručené nám faktum, že 27letý Havlíček u prostřed této revoluční chvíle snad sám jediný z tehdejších politiků našich poukazoval k tomu, jak velice bychom měli o to dbáti, aby se uhájila kontinuita veřejného práva našeho v této hodině převratu. Těšil se ovšem, co člověk liberální, srdečně tomu, že bere konečně za své ono staré, přežilé zřízení stavovské, že dohasne kahánek tomu servilnímu „sněmu království českého“, s červenými fraky, na němž „stav městský“ jen tak pro lidský smích byl „připuštěn“ na lavici ku dveřím: avšak rozuměl bystře, kterak domírající ten sněm Ferdinandova obnoveného zřízení zemského byl nepopiratelným právním dědicem aspoň těch zbytkův starobylé ústavní svobody a samostatnosti království českého, i kterak věc naše vůči Vídni zcela jinak státi bude, vymůžeme-li toho, aby nový, na základě representativním zřízený sněm náš uznán byl výslovně za pouhou novou ratolest na starém kmeni nezborného práva českého, uznán byl korunou i stavy za právního dědice zákonodárné moci bývalých sněmů v českých. Nevěřilť Havlíček v pevnost svobody, která se národům toliko z milosti neb z okamžité tísně udílí, a proto mu velice o to šlo, abychom mladou svou svobodu postavili na staré základy svého práva, abychom vynutili na Vídni přiznání, že nám nečiní žádných milostí, alébrž vrací jen což našeho. Mínění to projevil hned v jedné z prvních schůzí sv. Václavského výboru.

Ale duch revoluční doby, všeobecné rozechvění, nedočkavost jedněch, sebeklam druhých, společně pohrdaly myšlenkou tou. Rozvahy v tehdejší chvíli již patrně nebylo. Rozjitření myslí ode dne ke dni rostlo a odpověď, kterouž vláda první i druhé deputaci pražské dala, byla spíše spůsobilá k tomu, aby budila nevoli než důvěru. V Praze samé bylo jako ve vojenském táboru.

Všeobecné ozbrojení bylo heslem, ale všelikým ozbrojeným sborům, snad mimo jedinou „Svornost“ nedostávalo se ani dostatečné organisace, ani jasného směru. Pravý směr se posud jen tušil, organisace se očekávala. Národ, po staletí v politice zanedbaný, ba téměř ode všeho veřejného života odvrácený, nemohl v několika hodinách pochopiti podstatu oněch úloh, jejichž formy na rychlo přijal. Takž bylo tehdáž zvláště s ozbrojenými sbory u nás. Jenom některá část jejich členův věděla, že ozbrojení se činí ku hájení ústavnosti vůbec proti reakci, a jenom někteří jednotlivci kladli váhu na to, že všeobecného ozbrojení občanstva má se užíti co nátlaku na vládu patrně váhající při udělování žádaných svobod zemských. Jiní zase považovali občanské gardy za stráž bezpečnosti a nejvíce bylo těch, kdož jen s proudem šli, aby si hráli. Odpověď na otázku, k čemu to všeobecné ozbrojení, bývala často zjevným důkazem politické nezralosti většiny tehdejšího občanstva. Někteří pronášeli, že ozbrojení stalo se proti proletariátu. Ten však se tenkráte v Praze ani nehýbal. Ještě pitoměji soudili, kdož roztrušovali, že Praha se ozbrojila proti venkovu, měšťáci proti sedlákům. Toť bylo ovšem až příliš podlé a záškodné, než aby Havlíček toho snésti mohl.

Napsal tedy dne 28. března své živé „Slovo v čas“: „Celá Praha jest ozbrojena, — palaše a šavle řinčí po špatné dlažbě a nejináče, než v ležení polním blízko nepřítele, dlouhým tahem ponůcky kráčejí v noci po ulicích. Jsme přesvědčeni, že podle zřízenosti ducha lidského mnohý z těchto statečných ozbrojenců neví, proč vládne palašem; neboť jisto jest, že člověk rád dělá, co na jiných vidí. Pravý svobodný občan ozbrojen jest vždy proti nepřátelům svobody své a tito nepřátelé jsou dvojího druhu: absolutisté, kteří by rádi svobodu občanů potlačili zbraní najatých žoldneřů, a buřičové, kteří bez rozumného povážení jenom nepořádky ploditi umějí.“ — O absolutistech soudil chvíle té, že moc jejich v Rakousku tak hluboce jíž klesla, že zámyslů jejich báti se netřeba; a kde jsou buřičové? „My posud nikde žádných nevidíme.“ Pak ale ostře se obrátil na onu čásť pražských hejsků, kteří veřejně hlásali. že ozbrojení jsou proti sedlákům.

Významná jsou slova, kteráž tu o českém rolnictvu projevil, háje stavu toho, jakožto nejryzejšího jádra našeho národa, jakož tuhosti máme co děkovati, že posud Čechy jsme, proti krátkozrakým posměváčkům městským: „Vy jste vždy horlili proti právům šlechty, vždy jste si naříkali na bezpráví, které stavu měšťanskému se děje přednostmi šlechticů; ale věřte mi, že hrdost stavu měšťanského proti rolnickému jest mnohem nesnesitelnější, mnohem směšnější!!…“

Jak viděti měl Havlíček i té chladnokrevnosti, která se nedá strhnouti všeobecným vírem, i té zmužilosti, která troufá si zakřiknouti pošetilost ať nahoru ať dolů. — Několik poznámek jednoho z nejnadanějších vrstevníkův, doplniž nám obraz tehdejšího Havlíčka: „Řav pouliční, vypravuje — nebyl mu nikdy měřítkem politické svobody. Osobní třenice a malé války, které se tu a tam proti neústupným zpátečníkům a nepřátelům nových událostí odbývaly, nezajímaly ho příliš, jakož vůbec od mnohých součinitelů tehdejších hlavně se lišil tím, že zanechav bourání a politickou negaci jiným, na positivní půdu se stavěl, kdež dle přesvědčení jeho jediná poskytovala se možnost k dostavení budovy ústavy české. Maje zřetel na přítomnost a nejbližší budoucnost upřen, nevyhledával spásy v odlehlých politických theoriích, a dle přesvědčení jeho teprv po pevném a ubezpečeném politickém upravení země na základech konstitučních, mohlo pomýšleti se dále na ponenáhlé opravy společenské.“

O spůsobu tohoto upravení však hned v prvních dvou nedělích svobody počalo se obecné mínění valně rozstupovati. Havlíček sám v obmezené prostoře „Pražských Novin“ ještě o hlavních ba životných otázkách národní politiky české rozhovořiti se nemohl. Avšak povzbuzující články jeho vyznamenávaly se již onou živostí a svěžestí, kteréž na hotového zásad a směrů svých sobě úplně povědomého žurnalistu poukazují a úplnou důvěru budí.

Z jasných rozhodně projevených a všeobecně přístupných myšlének jeho vysvítalo, že pravdě a právům národním, zákonnité svobodě a všeobecnému pokroku se objevil bojovník, jenž vždycky ví, co chce, a i jiné vždy jen o tom přesvědčuje, o čem sám v plné míře jest přesvědčen.

Zatím však již pracoval klopotný duch Havlíčkův s celou rázností na velikém, sebe důstojném podniku, kterýmž zasáhl do dějin a rozvoje našeho života národního důrazem epochálního činu.

Poslyšmež, kterak vypravuje o tom sám: „Až do té doby nemohly být ani opposiční, ani vládní noviny ve smyslu nynějším, anebo vlastně byly všechny noviny vládní, to jest censura nedopouštěla pranic tisknout, co se nelíbilo vládě. Dobře však věda, že zároveň s konstitucí a svobodou tisku také vláda se bude po novinách ohlížet, které by ve smyslu jejím psaly a ji zastávaly, a předvídaje, že k tomu budou ustanoveny „Pražské Noviny“, nemohl jsem déle redakci těchto novin vésti. Ačkoliv se tehdá ještě ani věděti nemohlo, jaký směr vezme vláda s ohledem na slovanské národy, ba ačkoli ani sama vláda tehdá to nevěděla: musel jsem se vždy obávati, že tento směr nebude snad směrem naší strany, směrem, jak by si ho žádali Slované, a že bych tedy, jsa redaktorem vládních novin, leckdy musel proti vlastnímu přesvědčení jednati. Dbal jsem tedy záhy o to, abych sám založil jiné, nové, samostatné noviny, které bych mohl vždy ve smyslu naší strany redikovati, za kterouž příčinou jsem je chtěl nazývati „Národními Novinami“.

Podniknutí takové nebylo malé a poněvadž mi na tom hlavně záleželo, aby tyto nové „Národní Noviny“ co do velikosti a zevnějšku důstojny byly našeho národu, k čemuž však nanejmíň ročně asi 20.000 zl. stř. nákladu zapotřebí bylo, žádalo podniknutí toto též jakési odvahy; poněvadž však se mi již před tím podařilo „Pražské Noviny“ při znamenitém zvětšení formátu ze 200 na 1500 odbíratelů přivésti, odhodlal jsem se i k tomu.

Z ohledu toho však, že se již tenkrát dalo sice předvídati časem svým zavedení kaucí, ovšem ale se věděti nemohlo, jak veliké budou, a aby tedy, kdyby snad tyto kauce tak veliké byly, že bych sám ji nemohl složiti, celé podniknutí neuvázlo: staral jsem se v té věci hned na počátku o nějakou jistotu.

„Šlechetný vlastenec a můj dobrý přítel hrabě Vojtěch Deym slíbil mi na moje požádání nejen podporu v kauci, nýbrž kromě toho se ještě samovolně nabídnul, že mi, kdyby se podniknutí moje nezdařilo a já peněžitou škodu utrpěl, tuto nahradí. Tohoto druhého dobrotivého nabídnutí nepoužil jsem, poněvadž se podniknutí dosti zdařilo a ačkoli v posledních dvou čtvrtletích vydání značné bylo větší než příjmy, postačoval přece ještě dosud přebytek z předešlejších k nahrazení tohoto deficitu: když však nařízeno jest složení 10.000 zl. kauce, půjčil mi pan hrabě na moje požádání k tomu účelu 5000 zl. stř. (více než jsem potřeboval) a sice beze všeho pojištění z mé strany, jen na pouhé čestné slovo. Při tom podotknouti musím, že hrabě Deym, jehož politické smýšlení jest jinak každému z jeho kroků a utrpení povědomo, na tendenci novin jiného působení si nikdy neosoboval, než jak každý jiný s námi se srovnávající našinec. Okolnosti tyto zvláště proto za dobré uveřejniti jsem uznal, aby se vědělo, že jsem v redakci a ve směru zcela neodvislý a že se též „Národní Noviny“ až posud vždy samy udržovaly, na co velikou váhu kladu. Neboť větší část novin nemůže jinak vycházeti, než na subvenci (peněžité podpory), buď jisté strany politické, buď vlády, buď jednotlivých stavů: když se ale noviny jen pouze z dobrovolného předplacení beze všech jiných příplatků udržeti mohou, jest to vždy nejlepším důkazem, že se s jejich zásadami srovnává obecenstvo. Tím ovšem nechci říci, že by se snad všichni našinci ve všem srovnávali neb srovnávati měli s „Národními Nov.“, neboť kolik hlav, tolik smyslů a v takovém pádu by snad každý musel míti zvláštní noviny pro sebe: dosti na tom, když se jen ve hlavnějších věcech srovnáváme.

Že ostatně právě v ohledu tomto nemám lehký úkol, abych se všem rozličným stavům, všelikým malým rozmanitostem ve smýšlení osob naší strany alespoň poněkud zachoval, o tom by se každý snadně přesvědčil, kdyby jenom na nějaký čas na moje místo se postavil a všeliké to škubání, to na pravo, to na levo, to nahoru, to dolů, za mne trpěl: tuším, že by pak byl mnohem shovívavější, když se domnívá být některým článkem, který jsem přijal, uražen.“

„Co se ostatně směru „Národních Novin“ dotýče — jest každému již za ten celý čas v tak rozmanitých, neobyčejných dobách — důstatečně známý: hleděl jsem vždy dle svého nejlepšího vědomí povzbuditi mysli národu, minulá před věky sláva vlasti naší tanula mi vždy před očima, naděje pevná, že možno jest ještě skvělejších časů se dodělati, neopustila mne nikdy i při nejtěžších překážkách. Nemohl jsem se nikdy snížiti k tak bídnému ponětí o českém národu, abych jeho lepší budoucnost mohl očekávati od protekce některé vlády, neb kterého dvoru: i člověk jednotlivý, který spásu svou hledá ve protekci, zdá se mi vždycky nízký, tím více národ, jenž ze sebe vždy může utvořiti to, co utvořiti chce.

Že já sám od tohoto svého přesvědčení nikdy neupustím, a že též na všech možných cestách k uskutečnění jeho pracovati budu, o tom mám dobré svědomí a budoucnost to, bohdá — nejlépe ukáže!“

Povážíme-li, že ku zařízení nové redakce k opatření všech těch nesčetných příprav literárních jako technických, jichž vymáhá nezbytně založení řádného velikého denníku politického, Havlíček neměl leda lhůtu několika dní (neb se tehda končilo právě čtvrtletí), že musel nad ta až do poslední chvíle ještě udržovati „Pražské Noviny“ a „Včelu“, tož jest nám věru užasnouti nad znamenitou energií a dovedností, jakou vše provedl. Neboť když dnem 1. dubna 1848.^{[red 1]} vyšlo první číslo „Národních Novin“ jeho, vše bylo radostné překvapeno, jak důstojnou, ba skvělou úpravou listu, tak zdatností jeho obsahu spořádaného s originálním důmyslem žurnalisty zkušeného a obrněného.

Hned na první ráz předčil Havlíček svým listem veškeru soudobou žurnalistiku slovanskou a není žádnou lichou neb přepiatou frází, řeknemeli, že „Národními novinami“ nastala nová doba v politických názorech českého národa.

Co byl již z Moskvy sliboval, nyní Karel náš plně provedl. Zavedl u nás zcela nový sloh v publicistice, probouzeje sebevědomí lidu českého mluvou dosud neslýchané jadrnosti a svěžesti. Bylo, jakoby po dvě stě let utlumená, mužná síla i hrdost českého ducha znovu byla vytryskla ze zasutého, však nyní znovu objeveného vřídla. — Tak píše Havlíček hned v prvním úvodním článku „Národních Novin“: „Počínáme noviny tyto v době předůležité. Státy se boří, národy se sbírají, stejný hledá si k sobě stejného. Nikdo nemůže, leč by vševědoucností nadán byl, udati, jaký bude letos na podzim stav politicky zemí evropských. V době takové každý národ především dbáti musí sám o sebe, neboť se mu jen takového osudu dostane, jakého si sám zasloužil statečností, vytrvalostí, podnikavostí a především duchem svým. Kdo prospí lenivě dobu, ve které se dary rozdělují, ten bez podílu odejde, zůstaven porobě a nízké služebnosti. Kdo sám v sebe doufá, tenť nejlepší podporu naleznul.

Národe můj! Zapomeň na dvě století hanebné poníženosti! Vyhub z paměti své upomínku na tyto nešťastné časy, kterážto upomínka jako skála dusí důvěru tvou v sebe. Odlož od sebe přílišnou skromnost, kteráž se nesluší potomkům Táborův! Zapomeň již na to, čím jsi byl po bitvě na Bílé Hoře, ale pamatuj na své staré časy, na ty časy, kdežto skvěle kvetla sláva jména tvého, kdežto hledali vznešení přízeň tvou a mocní se báli nepřátelství tvého. Vyhledej v dějinách svých velikých ony listy, na kterých zaznamenáni jsou velicí cínové otcův tvých: těmi tuž nyní mysl svou, těmi podněcuj ducha svého, těmi připravuj sebe též k velikým činům!

Bratří! již přes 50 let bojovali jsme v nestejném boji slabou silou proti proudu hubícímu nás a starostlivě jsme pěstovali skrovný ohníček se slabými nadějemi. Bůh žehnal poctivému snažení našemu! Práce naše nebyla marná a den ode dne množil se počet dělníkův. Lhali jsou falešní prorokové, kteří jménu našemu národnímu zahynutí věštili: jinak bylo psáno v knihách osudu! Bůh tomu nechtěl, aby z tohoto světa vyhynul národ, jenž tolik síly a krve obětoval pro veliké záležitosti člověčenstva: spravedlivý osud nemohl tomu připustit, aby národ, který tolik trpěl pro pravou svobodu, nezakusil ovoce jejího.

Nyní nastala doba žně. Teď, aneb nikdy! Takto zní hlas osudu, budící nás ke statečné činnosti. Že se neztratíme ve všeobecném kvašení národův, zdá se nyní již veliká jistota; avšak, není hoden jména velikých předkův, kdo se nyní spokojí nečestným podílem. Chtějme jen zase býti důstojným národem a upřímná vůle naše brzy se promění ve skutek. Bratří! Směle ku předu! To budiž naše společné heslo.“

Pravý muž stál opět jednou na pravém místě. Vidělo se to zřejmě již po prvních číslech „Národních Novin“, kteréž na křídlech pohnuté doby jako vznešený prápor vlály nad osvobozujícím se národem, ukazujíce mu upřímně a chrabře jasný cíl a poctivý směr, vychovávajíce jej z děcka v muže znalého svých povinností jako svých práv, své důstojnosti jako své síly.

Nikdy snad ještě neuvázal se žádný spisovatel v řízení politického listu s ryzejším zápalem, s hlubším a opravdovějším povědomím veliké své povinnosti, s jasnějším duchem a odhodlanější vůlí. Poctivost srdce a síla zmužilého přesvědčení, střízlivý, ve výhni zkušeností vytříbený rozum pojily se tu s citem nejvroucnějším, povaha pevná jak sloupy basaltové zračila se v té mluvě oddychující věrnou láskou k národu a pravdě jeho rovnou měrou jako svěžest a bystrost vtipného ducha, kterým pronikal ještě mladý redaktor náš poměry i lidi doby své.

Což divu, že lid český zdravým pudem srdce svého poznával v Havlíčkovi svého nejvěrnějšího rádce a nejupřímnějšího přítele, který jej nesklame a nezradí, který při něm vytrvá poctivě děj se co děj a přijď co přijď. Upřímnost budíť právě opět upřímná srdce a lid náš netouží po ničem více než, aby se mu vždy řekla poctivě pravda.

Nesklamal se tedy Havlíček v lidu svém, když s takou sebedůvěrou a samostatností ducha zahájil svůj slavný boj za národnost a svobodu naši, za právo lidu českého a přesvědčení své. Lid český napořád dychtivěji sháněl se po „Národních Novinách“, věřil jim jako evangeliu svému a řídil se hesly v nich vydanými více než všelikými rozkazy moci úřadní. Tak staly se „Národní Noviny“ Havlíčkovy záhy nejdůležitějším a nejrozhodnějším regulatorem veřejného mínění a citu českého, a tím ovšem velikou mravnou mocí, s níž bylo politikům účtovati, jako se značnou bojovnou armádou. Zkusili toho první oni vášniví hegemoni velkoněmečtí, kterým myšlenka velikého, od Baltu až k Adrii, od Rýna až k balkánským břehům Dunaje rozpiatého Německa zmámila hlavy tak, že domnívali se silou olbřímů rozmačkati všechen odpor „drobných těch národností“ neněmeckých, jež stály jim v cestě na šírosmělé dráze jejich pangermanských rozmachův.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. První číslo národních novin (dostupné v archivu ÚČL ČAV) nese datum 5. dubna 1848