Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XIV. Obrana proti Frankfurtu

Karel Havlíček Borovský Karel Tůma
XIII. Libánky svobody	XIV. Obrana proti Frankfurtu	XV. Za důležitým posláním

Údaje o textu
Titulek:	XIV. Obrana proti Frankfurtu
Autor:	Karel Tůma
Zdroj:	TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl první. Kutná Hora : Karel Šolc, 1883. s. 151–160. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

Starého Barbarossu v Kyfhäusru nedovedli němečtí Tyrteové probudit, ale stará panstvílačnost plemene germánského procitla vánkem svěžího jitra národů jako za Barbarossy. Procitla a vycenila svá lačná ústa předně proti nám. Vlastenci němečtí jedva sešli se na svůj „Vorparlament“ do Frankfurtu, aby zbudovali si sjednocené svobodné Německo, neměli ničeho pilnějšího na práci, než ohlédnouti se po slovanských Čechách a dokazovati, že tento vzácný český kámen patří k Německu, že jej potřebují ku stavbě svého velechrámu národního stůj co stůj. Až dosud náležely Čechy k německému buntu jen z moci absolutního panovníka, či vlastně z libosti Metternichovy, který zacházel s národy a zeměmi jako kupec se zbožím. Nyní byl Metternich vyhnán, Němci mu nemohli přijíti na jméno pro jeho policajtství, ale — s jeho germanisačním dílem u nás byli docela spokojeni.

Čechy, Morava a Slezsko byly na očích jejich již tak dobře půdou německou, jako Tyroly, Rakousy, Štýrsko nebo Braniborsko. Ješto však byli Němci sami povstali jménem nesmrtelného práva národův, musili je aspoň na ten čas již ze slušnosti ctíti také u jiných, a proto vyzvali vládu vídeňskou, aby nechala ve všech svých „německých“ zemích, t. j. i v Čechách, na Moravě a Slezsku voliti poslance do německého sněmu ve Frankfurtě, jenž měl ústavně i státoprávně ustaviti to veliké jednotné Německo. A slabá vláda Pillersdorffova strachujíc se jednak o primát Rakouska v Německu, ohrozený stále žárlivým Pruskem, jednak uchvácena německým zježením se Vídně, skutečně nařídila volby do frankfurtského sněmu toho v zemích našich.

Tímto osudným krokem zaslepeného ministerstva rázem otevřena brána velkoněmecké propagandě u nás do kořán. Zatím co Maďaři s pravou beťarskou bujností usilovali zatlačiti Slováky, Horvaty a Srby v nehodné podruží, zde počala na nás dorážeti choutka velkoněmecká s rovnou arrogancí i horlivosti. Strana frankfurtská nezanedbala ničeho, cokoliv by jejím záměrům v Čechách posloužiti mohlo. Nejen, že pozvala samého Palackého, aby se účastnil její porad o ústavě příštího Německa, nejen, že vyslala zvláštní posly ku národnímu výboru do Prahy, aby nás Čechy po dobrém i po zlém, sliby i hrozbami přemlouvali na víru německou: ale ona hleděla nastrojiti pomocí pražského německého „spolku konstitučního“ též přímou agitací pro Frankfurt i mezi obecným lidem naším. Houfy německých studentů z Vídně, většinou to čeští a moravští odrodilci, zamířili do českých krajův, aby od města k městu, ba od dědiny ku dědině mátli mysle lidu Frankfurtem. Je prý to vůle císařova, aby Češi tam vyslali své zástupce, jinak že prý na nás uvalí velké kontribuce a t. p.

Na sto tisíc „Vysvětlení o sněmu ve Frankfurtu“ — „Pozvání k volbám“ — „Vylíčení svobod, jež německý národ lidu českému poskytnouti zamýšlí“ — a jiných podobných léček v českém jazyku rozesýláno, rozhazováno a rozdáváno po českých obcích.

Pomníme-li, jaký nedostatek rozhledu i organisace tehda u nás ještě panoval, jak posporu bylo národovcův uvědomělých a politiky znalých po venkově našem, ba kterak i mezi samou tou naší vlasteneckou intelligencí vyskytovali se lidé, jimž jisté přisnoubení Čech k Německu připadalo jako věc samozřejmá, ne-li žádoucí a zdárná… (jako na př. známému českému poslanci, budějovickému Dru. Vendelínu Grünwaldovi), tož srozumíme, jak povážlivě stály věci u nás, když vláda volby do parlamentu frankfurtského vypsala ještě před volbami na sněm český a jak svrchovaná toho byla potřeba, aby se i s naší strany již promluvilo k lidu našemu a tož vydatně, všestranně a rázně, aby mlhy nevědomosti a zmatku byly zapuzeny i z nejodlehlejších dosud dřímajících údolí. Tohoť se přece pro věčnou hanbu jména českého dopustiti nesmělo, aby z českých krajin vysláni byli poslanci do parlamentu frankfurtského a my tím tedy sami dobrovolně uznali Čechy za součástku říše národa německého. Nuže, Havlíček promluvil. A tož tím svým prostosrdečným i rázným spůsobem, tak ryze, upřímně a jadrně po česku, že každé české srdce se zachvělo ozvěnou souhlasnou: „Nechvalno nám v Němcích hledat pravdu; u nás pravda po zákonu svatu.“

Za tímto heslem z rukopisu králodvorského (kterýmž vůbec rád se dokládal) vyložil zdravému rozumu i citu lidu našeho svrchované nebezpečenství, v jakéž by se uvrhnul, kdyby volil do cizího sněmu ve Frankfurtu a tím samochtě podložil tu českou hlavu pod trnož, na němž by se roztahovaly nohy německé; slovem, jak by vlastní rukou napsal si ortel smrti, z níž není žádného vzkříšení. — —

Lapidární byl to sloh plný samorostlé síly, a palcátové pádnosti. Nic podobného nebylo posud snad napsáno slovem českým nad tyto důrazné filippiky Havlíčkovy proti Frankfurtu. Takové fulminantní protestace českého vědomí, takové hrdé a odhodlané mluvy věru němečtí hegemoni nenadáli se. Strhli křik o českém terrorismu, přezdívali Havlíčkovi vášnivých neurvalcův a národních fanatiků, zvláště když Havlíček nad nestydatými vlastizrádnými nájezdy Němčoura Breiera, redigujícího úřední „Prager Zeitung“, chvíle jedné tak se rozčílil, že v čelo Novin svých napsal: „Jak dlouho budete ještě trpěti, Pražané, mezi sebou cizince, který zapomínaje se nestydatě proti hostitelům svým, na nás ve vlastní zemi všeliké různice a ostudy snáší? Caeterum autem censeo, Breierum esse expellendum!“^{[red 1]}

Však Havlíček nedal se zakřiknouti. Napial i tu pružnou tětivu na strefném luku svého humoru a odstřelil proti Frankfurtismu svou nesmrtelnou písničku: „Šuselka nám píše!“ Tou teprv trefil jak náleží do živého. Složena k jarému nápěvu prostonárodní všeobecně známé: „Na tom pražském mostě“, — břitká ta píseň bleskem rozlétla se po všem národě a kam koliv zapadla, tam byla po agitaci frankfurtské veta.

Písní tou dokázal Havlíček nejlépe, jak hluboce byl prostudoval ducha lidu českého. Ano, toť humor a vtip Čecha; lehce, úsečně, formou třeba dosti triviální uhodí na jádro věci a tne do živého až se zapráší. Několika slovy vyjádřil tu Havlíček celý náš program národní: Chceme býti svými, nechceme míti ničeho společného s Němci, nechť si činí doma cokoliv, ale nechť nám nefoukají z Frankfurtu „do slovanské kaše“. „Nechť si mají Vídeň, ale Praha, ta je naše.“ Opováží-li se však na tu nám dotírat, pak zkusí Frankfurt sílu českého lva, jak „hřívu zježí a ocasem sekne!“ — To mluvilo lidu našemu z duše. Tou písní ulevoval svému vzteku, v ní se vysmál svým nepřátelům na vrch hlavy, v ní hrozil jim lví statečností a silou, v ní pověděl jim, že cítí se býti hrdě Slovanem a pánem ve své domovině rodné.

Od časův proslulé husitské: „Zbyněk biskup abeceda, pálil knihy sám nevěda“ — nebylo písně, která podobně byla v národě českém ujala se a takového významu politického dosáhla jako Havlíčkova „Šuselka nám píše z té německé říše“. —

Nabylať váhy opravdu historické. V několika nedělích již prospěvovalo jí každé dítě po celé zemi; vnikla do nejodlehlejších dědin horských a učinila frankfurtský parlament v celé oblasti jazyka českého na vždy směšným a tudíž nemožným.

Již na kolik neděl napřed, než hr. Lev Thun vypsal volby do Frankfurtu v Čechách, mohlo se s plnou určitostí říci, že nebude jediného českého města, jediného okresu českého, kde by lid náš volil poslance do Frankfurtu. Za jeden muž národ český ohlašoval se, že nechce býti nikdy a za žádnou světa cenu příslušníkem říše německé. A tato dějinně vysoce důležitá protestace naše proti Frankfurtu byla popředně dílem Havlíčkovým, který v chvíli rozhodné netoliko pérem svým, ale i činem co nejudatněji pomohl odraziti povážlivý ten nájezd Němectví na život náš. Zmínění již výše vyslanci frankfurtského výboru (kancléř Wächter a Kuranda, k nimž připojil se ještě vídeňský Dr. Schilling) nepořídivše nikterak u „Národního Výboru“, chtěli se totiž pokusiti o přímou agitaci pro Frankfurt mezi obyvatelstvem pražským. Přiměli tehdejší německé kasino pražské, t. j. onen „konstituční spolek“ zuřivých Němcův, mezi kterými již tehda ozývala se touha po odtržení severních, německých krajin Čech, — aby svolal veřejnou schůzi lidu v Praze, v níž jednalo by se o volbách do Frankfurtu. Spolek tak učinil a zval obecenstvo pražské nárožními návěštími ke schůzi na večer 29. dubna do sálu konviktského.

Ohlášení to způsobilo ovšem nemalé pohnutí v lidu našem. Co činiti? Měla se schůze trpěti, nebo rozehnati? Mírnější našinci radili jako obyčejně, aby se ignorovala, ráznější však a sice zejména studenti naši chtěli ji však mermocí rozehnati. Havlíček však bystře uhodil na pravou cestu: „Pojďme tam,“ pokynul tajně studentům, vyslechněme je, a — povězme jim pak do očí svoje mínění.“ Stalo se. Pro všechny případy vzali si ale naši hoši sebou pod čamary — svižné metly… V ustanovenou hodinu byl sál konviktský naplněn do polou Němci, od polou Čechy. Schůze zahájena čtením přípisu Němčoura hraběte Fridricha Deyma, v němž se Čechům odporučovalo co nejdůtklivěji, aby volili do „sněmu svobodného národa“ německého ve Frankfurtě a podali tak „důkaz své snášelivosti a dobré vůle“ k sousedům svým německým! List předčítal p. Klier a doložil obšírnou řečí, kterak prý Liberec, Litoměřice, Žatec ano i Německý Brod — souhlasí s požadavkem německým! Při jmenování Německého Brodu rozesmáli se přítomní Češi hlasitě, volajíce: „Také Šosovice souhlasí!“

Přihodilať se totiž vskutku Německému Brodu, tedy zrovna městu, které Havlíčkovi bylo po Borové nejbližším, nehoda, že sešla se v něm hrstka nevidomých kmotrů, kteříž zavedení dvěma odrodilci — jistým to přistěhovalým advokátem Pankrátzem a statkářem Skřivánkem, skutečně prohlásili se v pokoutní schůzce pro Frankfurt, kteréhožto komára listy německé ihned s náramnou chutí lapli a celému německému světu jako vzácného velblouda ukazovali. — Několika peprnými články Havlíčkovými byla ovšem celá ta němčourská agitace v Brodě hnedle v zárodku zničena, ale ostuda Brodským již zůstala. —

Po tomto komickém intermezzu vystoupil však na řečniště pověstný Grosse (který se později ve Frankfurtě podvodně za zvolence Prahy vydával) a opovážil se v řeči plné tentonského furoru volby do Frankfurtu v Čechách za příkaz státní raisony prohlašovat, až i hrozebně doložil: „My Němci, chceme voliti, Vy Čechové ale musíte volit.“ —

Jakmile toto drzé slovo padlo, zatřásl se sál neslýchanou bouří nevole. Nastalo nesmírné pískání, hlučení a dusot, v němž bylo jen možno rozeznat volání: „Pereat Frankfurt!“ —

„Nesmírnými křiky naplnil se sál“ — dí se biblicky v referáte „Národních Novin“, „tak že se již nejhorších věcí obávati bylo. Marné by bylo chtít popisovat tento strašlivý výjev“… Chvástaví ještě před chvilkou hrdinové němečtí počali se v divém chvatu rozutíkávat na všechny strany a kudy mohli, ba i okny ze sálu do zahrady vyskakovati, zatím, co rozvážnější Němci na přítomného Havlíčka se obraceli, aby zjednal utišení v tom hlomozu, který trval skoro již čtvrt hodiny bez úlevy. Havlíček tedy vzkočil na tribunu a zamáchnul červenou čapkou národní gardy, jejíž členem byl. — „Havlíček je zde, slyšte Havlíčka!“ zvolali radostně naši a za chvilku utišila se vřava tak, že polekaní Němci postáli a poslouchali. Nuže, nejprvé oslovil Havlíček krátce přítomné Čechy, aby Němce nechali napokoji, ať si mluví co chtějí, že beztoho v Čechách bez nás a proti nám ničeho neprovedou. „Jest zapotřebí pro nás,“ končil, „abychom Němcům nechali svobodu svoje mínění projeviti, bychom pak sami věděli, co činit máme.“ Pak ale obrátil se na Němce a v obšírné německé řeči jal se jim mluviti do duše. Byla to první a poslední Havlíčkova německá řeč v Praze; a zdařila se mu. Vyvrátiv bystře a úplně vše, cokoliv popuzovatelé frankfurtští Němcům naším posud o tom velikém Němectvu do hlav vpravovali, dokázal jim, že by německé kraje Čech zahynouti musely, kdyby se od Čech odtrhly, protože všechny své výrobky průmyslové jen do Čech a dále do Rakouska prodávají, kteréžto výrobky ale jinde v Německu všude lacinější jsou a tudíž by všechen průmysl jejich nevyhnutelné záhubě propadl.

Po té jim uváděl na mysl, jaká žhoucí nenávist proti nim zmocnila by se národa českého, kdyby takovouto zradu na drahé, společné otčině spáchati si troufali, a s mohutným: „Běda tomu, skrze kohož pohoršení pochází“ — skončil svou ráznou i diplomatickou řeč s takovým zdarem, že sami mnozí z Němcův pochvalně přizvukovali, štváči ale jako opaření zůstali a slova více za svůj Frankfurt ztratiti si netroufali. Slovem, schůze zkončila nejkrutější porážkou Frankfurtismu v Praze a Havlíček mohl na to v „Národních Novinách“ právem doložiti: „Zdá se nám, že nynějším dnem Constitutioneller-Verein v Praze pominul.“

Bylo tomu tak: ale rozbroj mezi Němci a námi provolaný drzým vztýčením velko-německé trikolory v zemi české, již více nepominul. — Vedle toho pak ještě doba pohnutá probouzela ovšem i staré četné nesrovnalosti v poměrech společenských tak, že bezmála nad hlavní a veliké otázky života národního v příkrém protivenství vyrůstati hrozily. Utýraný náš selský lid zaslechnuv blahé poselství všeobecné volnosti, nechtěl již déle snášeti pouta robotěze, libovůli a karabáč. Zaháněl zpurně drába panského, jenž jej přišel volati na robotu, proklínal hlasitě posavadní karabáčniky a dříče své, chodil směle do panských lesů na dříví a honil si volně na svých polích. Kdekoliv pak vrchnosti troufaly si užíti moci, tam se lid bouřil a odrážel násilí násilím. Tím spůsobem robota, honitba, právo na lesy a občiny nejživěji jitřily mysle selského lidu, co zatím po městech venkovských opět bylo na denním pořádku brojení proti neoblíbeným purkmistrům a šosáckým služebníkům padlého absolutismu, aneb shluky zahálejícího proletariátu, jenž se hrozivě rotil před radnicemi a pekařskými krámy; a k tomu všemu ještě zeměpanští úředníci počínali si většinou tak neobratně, že spíše oleje v oheň přilévali. Za této anarchie duchův jediný veřejný tisk mohl působiti k usmíření sporů a k uklízení zmatků; ale bylo k tomu zapotřebí mnoho zdravého rozumu! Než, tu právě osvědčil se Havlíček co zvláštní mistr: Tu právě objevilať se plná rozvaha jeho praktického rozumu, jako neobyčejná jeho znalosť života, potřeb a tužeb našeho lidu. Umělť v tom zmatku obecném tak znamenitě působiti na procitlé, čtoucí občanstvo venkova našeho, znal tak upřímně radit a tak obratně odvraceti mysl obecnou od rozptylujících oněch místních svárů a příkoří, jako žádný publicista druhý. Vědělť, že vše závisí na tom, zdaří-li se nadchnouti lid pro vyšší, všeobecnější zájmy, pro větší myšlénky vlastenecké a důležitosti první řady… K těm obracel tudíž bez ustání obecnou pozornosť nedostižným tím prostonárodním slohem svým, tou jasnou logikou zdravého rozumu a upřímného srdce českého, kterouž přesvědčil každého, až se mu vskutku povedlo povznésti smýšlení obecné k oné výši společného souzvuku ve věcech podstatných, že až imponovalo to nepřátelům naším, probuditi ducha českého po veškeré vlasti k té síle, že opět vzplamenal pro velikou myšlénku národnosti a svobody, jako za věkoslavných dob husitských. —

Stůjtež zde na doklad aspoň některé ukázky toho důtklivého, upřímného slohu Havlíčkova, jenž tak účinně působil v mysl a srdce národa:

„První a nejhlavnější péče naše musí býti o národnost, o jazyk…,“ počíná hned v prvních číslech „Národních Novin“ řadu článků o naší politice: „Bratří milí! Nedejte se svésti neupřímnými hlasy, kteří říkají, že to jen forma jest, jen věc postranní, že pro jazyk a národnost nesmíme zapomenout na důležitější věci. Toť jsou hlasové neupřímných, skrytých nepřátel národa našeho. Největší svoboda bez národnosti není nic, protože jest to svoboda jen pro cizé, pro utlačovatele a pány naše, ne pak pro nás. Což pomohla posud Irčanům svoboda anglická, což pomohla našim Slovákům svoboda uherská! Odpovězte na tuto otázku!…

Kdekoli nepanuje vaše řeč, vaše národnosť, jste utlačenci i v nejsvobodnějších zemích. Vždyť pak jest svoboda slova, svoboda tisku první základ veškeré ostatní svobody. Kde ale váš jazyk z ouřadů a škol jest vyloučen, tam odňata jest vám, to jest národu vašemu více svoboda tato, než skrze policii a censuru. Censuře a policii vyhnete se přece, vytisknete spisy za hranicemi, mluvíte tak, aby dlouhé ucho policie k ústům vašim nezasáhlo: ale kde řeč vaše národní vymezena jest z ouřadů a ze škol, tam zavřen jest tuhým zámkem jazyk lidu, tam panuje několik privilegovaných cizím jazykem a prodává lid ve vlastní zemi jeho…

Chcete, aby při zrušení škodlivých privilegií, kterých někteří na škodu ostatních užívali, jenom nejškodlivější, nejstrašnější privilegium jazyka zůstalo? Chcete, aby na vašeho starého otce, který německy neumí, každý potlukač již co na nižšího tvora dolů hleděl s opovržením, aneb snad s outrpností? Čtěte se sami a budou vás ostatní ctíti!“

A jindy opět, v článku „o nepoctivosti našich nepřátel“:

„Němci a Maďaři vždy říkají: že politická svoboda jest hlavní věc, národnosť že se nemá na újmu svobody nadsazovati, a že oni více o politickou svobodu stojí než o národnost, že národnosť jest libustkářství atd.

„Dobří tedy,“ — odpovězte jim — „vy chcete politickou svobodu, my Slované chceme ale politickou i národní svobodu, my tedy jsme svobodomyslnější, než vy.“ Chcete-li jim ale chytráctví zase chytráctvím splatiti, tedy jim odpovězte: „Vy milujete politickou svobodu, na národnosti, jak pravíte, si nezakládáte. Dobře tedy, u nás Slovanů najdete politickou svobodu, poněvadž ale my Slované národnosť svou příliš milujeme, vy si na své mnoho nezakládáte, přijměte tedy vy naši národnost, místo co bychom my vaši přijímati měli.“ — Uvidíme pak hned, že to neučiní a své slovo nazpět vezmou, když jim je takto obrátíme; pak budou oni národnosť svou zrovna tak vysoce ceniti, jako my Slované. Pamatujme si to hlavní pravidlo, kterému nás učí zkušenosť všech věků: Politická svoboda bez národní nemá ceny: a u kterého národu panuje cizí jazyk v ouřadech, ve školách a v životě, tam není pravá svoboda, není demokratie, neboť tam jest aristokratie a sice nejhanebnější aristokratie, aristokratie jazyka.“

Ta zdravá, mocná hrdost národní, kterouž dmula se prsa Havlíčkova od mládí, kteréž žádný cizí jazyk nejevil se jako něco vzácnějšího, ta nyní mluvila lidu českému z duše v duši, aby si nedal líbiti žádné podřizování svého slavného, krásného jazyka národního, který přirozeně má v Čechách panovati, ale bránil ho i dobýval mu práva — ne poníženou prosbou a pokorou, nýbrž tou svou staročeskou tvrdou hlavou, „která stěnu prorazí“.

Náš Havel Borovský, jehož první slovo bylo: „rovnost národností, ale skutečná,“ nerozuměl rovnosti mezi Čechy a Němci tak, aby všeho měli Němci polovic a my Čechové polovic: „Toť bychom za velikou křivdu Čechů považovali,“ praví — „neboť jest Čechů ¾ a Němců ¼ v zemi. Naše mínění jest: „Čech i Němec užívej každý všelikého pohodlí strany národnosti své v úřadech i ve školách, jinak ale Čechové přednost mají, poněvadž v Čechách jsme a většina Čechů.““ Kterak ale znal bičovat sobeckou nespravedlnost německých násilníkův, příkladem budiž následující apostrofa:

„Slavíte svého Fichteho,“ — volal jim do duše, — „že první dal vám podnět, abyste svrhli se sebe jho mravů a obyčejů cizích i jazyka cizího, i abyste se navrátili k mravům a k jazyku otců svých; slavíte veškeré učence své, že vybavili vás z podruží učenosti cizé; slavíte svého Arndta, jenž první zapěl vám píseň, jíž rozníceni svrhli jste se sebe hanu nadvlády národa cizého, a to vše, co podnes sobě za největší pokládáte cnosť, to vše národu českoslovanskému pokládati chcete za hřích, jenž smýti se má ohněm a mečem Či snad nám chcete dokázati, že vy ovšem sprostiti jste se museli libovlády cizé, nám však že podáváte úplnou svobodu, a že tedy, brojíce proti nadvládě vaší, hříšně brojíme proti svobodě? O vy beránkové se žaludkem vlčím, proč nedokazujete taktéž bratřím svým na moři severním, že jest to hřích brojiti proti podávané jim svobodě dánské, proč nedokazujete jim, že národnost vaše jest pro ně v říši dánské jen vedlejší a že říšská ústava dánská má býti jim jediným základem budoucí spásy jejich? Proč schvalujete, podporujete, podněcujete i násilný odpor bratří svých proti svobodě dánské? Snad že svoboda dánská nezná a nešetří národnosti vaší? A národ českoslovanský má přijmouti za vděk cizinskou svobodou vaší, v níž dříve snad, než za věk jediný, neznal by více otců svých, neznal by více sebe sama? Odstuptež, prorokové lstiví, svoboda pravá jest všem a ve všem stejna, vy ale, jako druhdy stavové středověcí, jen sobě chcete ji osobiti, jen rodu a jazyku svému. Pravá osvěta jest nezištná jako papršlek sluneční, osvěta vaše ale jest pasť, která vám sloužiti má k nasycení hltavostí vaší po velříši, sahající od moře severního až k moři černému! Avšak jakkoliv černé jest moře budoucnosti, vždy více bělá se již na východě i na jihu nepřehledné moře národnosti slovanské, a chcete-li v žíznivosti své moře toto vysrkati, optejte se dříve otce církve Augustina, zdali děravou nádobou přelíti lze moře světové z ohromné nynější prostory jeho?“

Tak dorážel bystrý náš zápasník na nepřítele vlastní jeho zbraní, — vždy s touže křepkostí a hotovostí odvetnou, brzy vážně, brzy s nepřekonatelným humorem, ale vždy s tou pravdou na jazyku, kterou v srdci měl. Byl stále tímže otevřeným přímým milovníkem pravdy, v míru jako v bitvě, u veřejnosti jako v soukromí. Zajímavou episódku na doklad toho vypravuje Dušan Vilém Lambl: Když Havlíček vycházel z konviktské schůze, přitovaryšil se k němu jeden z tehdejších čelných Frankfurtistů pražských jménem Reitter. Člověk to na rtech med a v srdci jed. Začal Havlíčka za jeho řeč líbat a ubezpečovat ho, že to není políbení jidášské… „Nu dobře!“ odpověděl Havlíček, „ale — mluvme si pravdu o těch věcech. Já neumím pěkných slov dělati… Já myslím, že to bez bitky neodejde. Zanícenosť národní bude teď náruživostí, která všechny jiné ohledy přehluší. Německo ji žádným prospěchem pro nás neuchlácholí. Tolik jest pravda: Čechové na frankfurtský sněm nepůjdou, ačkoliv to českému sněmu k rozhodnutí ponechávají. Ustanoví-li sněm, jak doufáme, že do Frankfurtu nepůjdeme, nebudete vy spokojeni: ustanoví-li ano, uděláme my pobouření. Ostatně — kdo ví jestli a jakého sněmu se dočkáme.“

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Opraveno podle původního textu v Národních novinách 29. dubna 1848 (dostupné v archivu ÚČL ČAV)