Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XII. Julie

Karel Havlíček Borovský Karel Tůma
XI. Pravdou i žertem	XII. Julie	XIII. Libánky svobody

Údaje o textu
Titulek:	XII. Julie
Autor:	Karel Tůma
Zdroj:	TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl první. Kutná Hora : Karel Šolc, 1883. s. 131–140. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

V rostoucí kruh přátel, jež vábila k sobě bodrá povaha jako roztomilá družnost Havlíčkova, připojil se také mladý doktor lékařství, jménem Kašpar, jehož matka té doby měla jeden z nejproslulejších modistských závodův v Praze, takže v její saloně (v průchodním domě z Příkopův na ovocný trh) bývaly zaměstnány ne toliko najaté šičky, ale i dívky ze zámožnějších a vzdělanějších rodin, pražských jako venkovských, chtějící se přiučiti úpravě kloboukův a vkusných ozdob dámských. Spřáteliv se s Dr. Kašparem dosti důvěrně, Havlíček asi od počátku roku 1847. počal ještě s několika druhy navštěvovati jeho dům, kdež býval od vlídné domácí paní nejednou zván ku svatčině neb dychánkům, jichž účastnily se ovšem též slečny v saloně se cvičící. Nuž a za těchto milých domácích zábav poznal 26letý náš Karel dívku nevýslovně jemných spůsobů a ušlechtilé skromnosti, která od první chvíle, co jí byl spatřil, upoutala jeho pozornost a čím dále jí seznával, tím více jej zajímala. Pocházela z ryze české, vážené a vzdělané rodiny venkovské. Bylať dcerou hraběcího Waldštýnského lesníka z Proseče u Pelhřimova a jméno její — Julie Sýkorová. „Byla to štíhlá, velká brunetka zajímavé tváře, obyčejně vážná a malomluvná, tak že skoro ani smích se jí nedaříval“ — líčí nám ji jeden z tehdejších druhův Havlíčkových. Ten dojem asi činila osmnáctiletá Julie na zběžného pozorovatele. Neoslňovalať onou krásou skvoucí, jež překvapuje a budí obdiv prvním pohledem. Nebylať z oněch postav junonických, jichž vděkuplným, klassickým formám obdivujeme se na obrazech vlašských mistrův.

Ale byla z těch bytostí milých a vzácných, jež anděl poesie obdařil svým půvabem jemným, — onou to vážnou, cudnou krásou, kteráž zdá se býti odleskem duše rovněž hluboké jako něžné, rovněž spůsobilé dýchati láskou jako vlastenectvím, blahostí mateřskou jako tichou odvahou mučednice.

Kdožkoliv ji blíže znali, všem utkvěl v paměti ten zadumčivý výraz velkého, temného oka Juliina, v němž jako v křišťálové hlubině sopečného jezera horského zdál se býti ponořen tajemný svět blaha i utrpení, vroucí upřímnosti a dobroty neskonalé. Někdy ale z té tiché luzné noci očí těch vyšlehl nenadále blesk, jakoby otřas vášně neb silné myšlénky byl zčeřil a rozjiskřil tajemné plameny v hloubí chrabrého srdce.

A tolikéž myslící to čelo, vroubené havraním vlasem zdálo prý se býti ochmuřeno jakoby stínem jakés bolestné předtuchy, jakoby dumným předcitem osudu truchlivého, spolu však zdála se na něm sídliti vážnost oné velebné odvahy ducha vzneslého nad všednost vezdejší, který dovede svůj kříž nésti mlčky a trpěti s tichým úsměvem.

A přece opět při veškeré té opravdovosti, rozlévala prý se po slabě ruměncem prokvétající tváří ona půvabnost zúplně ženská, ona prostomyslnost mladé dívky našeho českého venkova a když se ta milostná ústka, na nichž chvěl se výraz zvláštní něhy, pootevřela k hovoru, tehdy zvuk hlasu jejího, ta živá ozvěna, jež v jediné zachvění vzduchu celou duši zavírá, doceloval teprv milý ten obraz. Nemluvila mnoho, ale cokoliv promluvila, šlo ze srdce neb z rozumu zdravého, a bylo pronešeno s tím přízvukem upřímnosti a pravdy, který slušel ostýchavé, pýřící se dívce tak roztomile, až kouzlem jal našeho Karla, jenž, co bystrý znatel povah lidských, rázem asi tušil, jaký démant tají se pod těmi jedva zvlněnými ňadry, jaký duch v té „zajímavé studiové hlavince“ mlčící dívky, jejíž oděv byl přiměřen skromnosti a ušlechtilé prostotě mravův její. Zhrdalať nádherou v šatech, jako planou mluvou lichých zdvořilůstek, nechtíc se jeviti jinou, než jakou byla. Nuž a právě tím dobyla sobě srdce našeho upřímného, poctivého Karla.

Takové duše hledal, takový sobě vysnil ideál o družce života svého. Netrvalo dlouho a Havlíčkovi naskytla se vytoužená příležitost, kde mohl Julii otevříti srdce i duši svou. A kdož dovedl by vypsati blaho té duše jeho, když v odpověď na to zaslechl z Juliiných rtů, že jest rovněž vroucně, rovněž neskonale milován!

Bylo to z jara roku 1847., když oběma těm srdcím nejšlechetnějším vzplanul ráj blaha nezměrného. Co den se vídávali, co neděli konali spolu vycházky do okolí pražského a léto prchlo jim v čaroluzné té poesii prvního vroucího milování, v blažicím snu o budoucím štěstí života, jenž teprv nyní oběma se rozvíjel. „Miluju a když miluju, miluju hodně! Láska se mnou srostla jako květ se stromem. Dosavád jsem však nikoho nenašel, abych jej mohl tak milovati jak mne srdce pudí. Tak se mi zdá, jakobych měl srdce pořád rozevřené k lásce a jak by žádný tam nevstupoval, jak bych nikoho do něho zavříti nemohl! Tu prázdnotu déle nevydržím! Oh, jen jedno srdce jak mé… a spokojen budu!“ Tak toužil Karel náš před šesti laty, tak sobě zapsal ve svůj zápisník v semináři. Nuže, nyní konečně nalezl duši, po níž prahnul, nyní měl koho zavříti v to láskyplné srdce, nyní miloval tak náruživě jak milovati dychtil…

Z hloubky toho něžného citu, z peřejí toho sladkého bolu vyvážil Havlíček tehda pravou perlu — napsav nejkrásnější báseň svého jara života:

Má hvězda

Když jsem býval malinký
věděl jsem jen málo,
každého jsem míval rád,
vše se na mne smálo.

Poslouchal jsem maminku
a tatínka taky,
čítali jsme s sestřičkou
hvězdy nad oblaky.

A tu jednu zářící
znala máti moje:
„Podívej se Karlíčku
tamhle ta je tvoje!“

Znal jsem svoji hvězdičku,
hráli jsme si spolu:
hvězdo, hvězdo, hvězdičko!
pojď sem ke mně dolů.

Když jsem školy proběhl,
byl jsem atheista,
nevěřil jsem na Boha,
na Ježíše Krista.

Zapoměl jsem na hvězdu,
na maminku taky:
nebe mne opustilo,
zakryly ho mraky.

Schovala se hvězdička
za oblaky husté
a já bloudil po světě,
srdce bylo pusté.

— — — — — — — — —

Co jsem poznal srdce tvé,
Julianko moje,
zase vidím hvězdičku,
ale ta je — Tvoje!

Moje hvězda bývala,
na věky již zašla,
s dítěcí mou důvěrou
také hvězda zhasla.

Však nechať miloval Havlíček nově nalezenou hvězdu svoji sebe vroucněji a vášnivěji, duch jeho byl již příliš utužilý a křepký, než aby byl spočinul nečinně v blahostném snění, opojen štěstím dosud neznaným. Naopak, láska byla mu novým vznětem a ostnem k činnosti dvojnásobné. Právě že nyní vinul k srdci bytost tak drahou, dceru téhož národa trpícího, z něhož pocházel sám, cítil se dvojnásob povinným brániti čest a právo toho národa svého veškerou energií srdce, pracovati o jeho povznešení veškerým úsilím svého talentu. „Kdo přístupen jsa citům vznešenějším, vedle své výživy, vedle svého pohodlí a užívání ještě také něco vyššího uznává ve světě, kdo nemiluje toliko sebe, nýbrž i svou rodinu a netoliko svou rodinu, nýbrž i svou dědinu a nejen dědinu svou, nýbrž i celý národ: tenť zajisté nebude zachování a zvelebení národnosti své, čest národa svého před světem počítati mezi věci nepatrné a nepotřebné, nýbrž mezi největší a nejdůležitější.“

Tak napsal tehda Havlíček v „Pražských Novinách“ nad rakví — Josefa Jungmanna; i vysvětliv tím svým prostosrdečným spůsobem lidu, čím zvěčnělý patriarcha české literatury nám byl a zůstane, že má první a největší zásluhu o zachování našeho jazyka a našeho národa k smrti odsouzeného: vyzýval veškeré obce české k důstojnému uctění památky největšího dobrodince rodu českého: „Když nevděčnost mezi nejčernější ohavnosti se klade, musí býti vděčnost krásnou, chvalitebnou cností a dobrá budoucnost prorokovati se může národu vděčnému svým zasloužilým mužům.“

A slova ta nepadla na skálu. Kdekoliv po dědinách českých bylo několik probuzených vlastencův, všude konány s okázalostí smuteční služby boží za otce Jungmanna, ba i za hranicemi českými, kdekoliv žilo něco Čechův pohromadě, slaveny tryzny podobné. V několika nedělích napočítáno do set smutečních těch slavností — mohlo se říci: my tehda se prvně počítali a výsledek sčítání byl tak radostný, demonstrace procitlého ducha tak ušlechtilá i velká, že posílila nás všecky v horlivosti pro dobrou věc a „potěšila každou vlasti a národu oddanou duši“. — Tenkráte nepřátelé naši prvně zaraženi ohlédli se po tom zapomenutém hvozdu českém a v dopise Augšpurkyně kysele poznamenáno, že „nebyl snad ještě žádný spisovatel tak záhy po smrti své tolik ctěn jako filolog Jos. Jungmann od Čechův.“

Havlíček ale nezůstal odpověď dlužen. Vysvětlil pánům tu „filologičnost“ naši, pověděl jim, že ten, komu je lhostejno, jsou-li jací Čechové na světě nebo nic, naprosto není povolán a schopen oceňovati Jungmanna, ale za to my Čechové, že víme dobře, co svými tryznami konáme: „V Josefu Jungmannovi ctí Čechové svou vlastní vzkříšenou národnost.“

Zatím šinula se na orloji věku rafie napořád patrněji ku předu. V Italii nevídanost: — liberální papež národovec žehnal oživlému hnutí národnímu, — ve Francii rozněcoval se boj s porušenou lživládou Ludvíka Filipa za svobodu tisku a za pravé zastoupení národní napořád ohnivěji — a tolikéž v Německu podezřelé vření duchův…

Havlíček s pravou rozkoší všechen ten ruch sleduje a sloupce novin jeho nestačí více obšírným a důkladně pracovaným těm zprávám o událostech italských a francouzských. S obdivuhodnou obratností zná se vyhýbati bdělému zraku censury jako vyškolený podloudník slídícím očím pohraničných stráží a podává nejostřejší řeči z parlamentu pařížského a nejříznější místa z oposičního tisku rozumí se proto, jen — „aby si každý dovedl učiniti ponětí o tom těžkém postavení krále francouzského proti národu“. — —

Než, vše mu ještě nestačí: „Teprv od roku 1848. nazveme naše noviny slušně novinami!“ ohlašuje v prosinci r. 1847. a co chce tím říci? Tuší snad co přinese již jaro památného toho roku? Nikoliv, alébrž těmi krátkými však významnými slovy projevuje svůj dávno sledovaný úmysl: přivésti noviny české na takový stupeň dokonalosti a důkladnosti, na jakém jsou té doby nejlepší listy velkých pokročilých národův. Již troufá si navzdor censuře zříditi solidní a důmyslnou prací českému lidu noviny tak řádné, aby jej obeznamovaly zevrubně a poctivě s poměry jej obklopujícími, aby mu přiváděly na vědomí jeho skutečný stav hmotný a duševní u stálém porovnávání se stavem jiných národův, aby šířily osvětu, podněcovaly interess k důležitostem veřejným a obecně užitečným, tužily občanskou mysl, zvlídnily mravy a učily lid — přemýšleti.

Vskutku také již první čísla zvětšených „Pražských Novin“ z roku 1848. jakož i „Včela“ jeví značný pokrok u vývoji české publicistiky. Celá únorová revoluce francouzská jest tu sledována od prvních svých počátků s pílí, vnímavostí a svědomitostí mistrovskou; tolikéž veliké debaty v parlamentě anglickém, otázka irská, hnutí konstituční v Německu a dílo osvobození se národa italského. Tak na př. neváhá sděliti Havlíček již v lednu r. 1848. čtenářstvu českému téměř celý proslulý list Mazziniův papeži Piu IX., jakož i konstituci Neapolskou, při čemž spolu v „úvodu novinářském“ vykládá „onu moudrou, od mnohých dobrých mocnářův pronešenou zásadu, že jest vláda pro národ, ne ale národ k vůli vládě na světě — zkrátka, že jest poctivou jenom ta vláda, která vše nestranně a spravedlivě řídí, sama také zákony zachovává, opravdu blaho národů a nejen svůj zisk a své pohodlí na zřeteli má, — slovem, jen ta vláda, která sebe nevymiňuje z mravných zásad, kteréž i jednotlivcům i společnostem od Boha věčným zákonem přírody předepsány jsou“.

Od samého počátku své publicistické činnosti, Havlíček však k ničemu s větší opravdovostí nepřihlížel, nežli ku zvelebení národních našich škol. Byloť mu již tehda jasno, kterak na tom, jaké budeme míti školy a učitele, pro lid svůj závisí naše národní budoucnost neb smrt. Rozum bystřit a srdce jemnit, lásku k rodičům, bratřím, vlasti a pravdě dětem vštěpovat, k poctivosti a přímosti je vésti: to pokládal za nejdůležitější úkol dobrého učitele.

I kdekoliv zvěděl o nedbalcích, o učitelích nehodných toho čestného a velikého povolání, tam tepával a býval nemilosrdným káratelem jako druhdy onen šlechetný vikář Brůžek, kterého již ode dvou let (od 1. prosince r. 1846.) oželel. Nejednou viděl se pro ostrou svoji hlídku školskou utkána polemikami dosti příkrými a zvláště jedna se ho bolestně dotkla: Vytýkalať mu nevděk k učitelstvu. Nikoliv, nevděčným nechtěl a nedovedl býti Havlíček za celý svět! I odpovídaje v 30. čísle „Včely“ z roku 1847. anonymnímu odpůrci, napsal Karel náš tato charakteristická slova: „Redaktor těchto listův vzpomíná si posud se vřelou vděčností na svého dokonalého učitele ve farní škole borovské p. Antonína Línka, který již po mnoho let tamější školu s neunavnou pilností a s příkladnou pedagogickou schopností spravuje; proto ale není povinen všecky školy snad z vděčnosti chváliti.“

Kromě dobrých škol národních toužil však opatřiti pracovitému, opuštěnému lidu našemu ještě také co možna hojných škol průmyslových. Postihoval již tehda, jakému smutnému osudu naše řemeslnictvo vůči rozmahajícím se továrnám a strojům neodvratně půjde vstříc, nedostane-li se mu záhy řádného vzdělání, aby důmyslem a vkusem, krásocitem oka i umělostí ruky mohlo zdatně zápoliti proti výrobkům strojovým a uhájiti svou samodělnost proti znevolňujícímu kapitalismu. Česká průmyslová škola, prozatím aspoň v Praze, byla mu tehda cílem nejžádoucnějším, požadavkem nad jiné důležitějším. Ale kdo ji měl zřídit? Metternichova vláda, či ona průmyslová jednota, v níž měli rozhodné slovo poněmčilí šlechticové a němečtí fabrikanti? Chvílemi ovšem zdála se ta šlechta kloniti se k národnosti naší. Nějakých drobtův nám dopřála ob čas, když jsme ji hezky pokorně prosili. Jakmile však jsme se nechtěli dožebrávati milosti, nýbrž dovolati se svého práva, jakmile jsme těm pánům šlechticům připomenuli, že to není po právu z bohatých prostředku průmyslové jednoty, zřízené pro zemi českou podporovati jen německé písemnictví a německou národnost štědře, nás ale odbývati skyvou popelčinou: tu ihned bylo po panské milostivosti a přízni, až našincům se posléz rozbřesklo a oni poznali, že se každé právo na světě musí vlastní silou vybojovat a nikoliv vyžebrat.

Zdravé to poznání vedlo k oněm důležitým bojům našim o průmyslovou jednotu v předvečeru roku 1848., v nichž Havlíček věci dobré pomáhal s takou horlivostí neunavnou, že není téměř čísla „Pražských Novin“ z té doby, aby v něm nejednal o záležitosti Průmyslové jednoty; agitací tou přivedeno do jednoty tolik Čechův, že slavná šlechta vzala do zaječích — a že ředitelstvo jednoty přese všechen odpor s německé strany přinuceno valnou většinou sboru, aby podniklo zřízení české průmyslové školy. Bylo to první důležité vítězství národa našeho v době předbřeznové nad šlechtou i němectvím. Ale ještě nebylo úplné. Nepřítel věci české, třeba pro chvíli poražen, přece ještě dovedl činiti příkoří a klásti překážky na ústupu.

Namítáno, že pak se musí k vůli spravedlnosti zříditi vedle české také německá průmyslová škola v Praze, však kdež prý by se jednota nabrala prostředkův na zakládání a vydržování dvou škol. — To bylo něco pro Havlíčka. Chtěl vědět, kde že jsou v Praze ti němečtí učedníci a tovaryši, pro něž by bylo zapotřebí zříditi německé školy? „Avšak — neprosme se, ať nám nemohou vyčítat, že nám kdy něco dali. Učiňme sbírku mezi sebou a zřiďme si svou českou průmyslovou školu z vlastních peněz.

Mohli to dovésti chudí Irčané měrou tak skvělou, svým O’Connellovým denárem, můžeme to my dokázati také.“ Tak zavdal Havlíček podnět k nové vlastenecké součinnosti, tak zahájena první národní sbírka u nás. A bodrý náš lid, jakoby instinktivě pochopoval hlubší význam takovéto obětavnosti pro pospolitou naši věc, vítal myšlenku Havlíčkovu s radostí. Dopis za dopisem šel do „Pražských Novin“ Havlíčkových, nejchudší vrstvy lidu přinášeli svůj vdovin groš, každým týdnem rostl seznam dárcův jmenovaných i nejmenovaných, z blízka i z dálky a v krátce bylo 8000 zl. stříbra pohromadě; výsledek to na onen čas a v té krátké době neslýchaný.

Obrátil po druhé na nás pozornost přátel i nepřátel. Zvláštní to národ, žasli spravedlivější listy cizozemské, v němž pracovníci, chudí čeledínové a tovaryši skytají radostně svůj těžce vydělaný groš, aby se mohla zříditi škola, v níž by lid český dosáhl lepšího vědění a vzdělání odborného.

Avšak úřadové za to nemile to nesli, že cos podobného provedlo a provádí se mimo samospasitelnou a všemohoucí byrokracií, a sám tehdejší zeměsprávce, arcikníže Štěpán, muž to jinak osvícený, tázal se nevrle: „Kdo jsou ti lidé, na jichž vyzvání tisíce lidí tak ochotně a hojně příspěvky podávají, jakýchž nepovedlo se posud docíliti ani mně, ani úřadům mým?“

I předvolali jednoho z těch „divných lidí“, který byl ke všemu ještě sám úřadníkem. Byl to Pravoslav Trojan, tehda praktikant při komorní prokuratuře, Dostavil se a hájil věc spravedlivou statečně. Ale nic naplat; dostal ostrou domluvu a — sbírky jedva započaté, zakázány, jako kdyby se jednalo o věc státu nebezpečnou.

Havlíček nepotřeboval, než klidně oznámiti lidu, co se stalo, a doložiti toliko pro útěchu, že peníze dosud sešlé jsou uloženy v bezpečnosti na hypotheku (statku Ostředku) — a lid porozuměl… Jednota průmyslová vypracovala plán školy a podala žádost o zřízení její, ale nikdo se na ten čas neklamal o osudu žádosti té. Zůstala ve Vídni „bis auf Weiteres“ jako „Gegenstand sorgfältiger Erwagung“, a byla by tam bezpochyby zetlela v prachu archivu, kdyby nebylo vysvitlo jaro roku 1848… S prvním vánkem nové svobody, byla i nejsnažnější tužba Havlíčkova povolena, jako na důkaz památný, kterak národnost česká našeho vždy bývá popelkou a obětí za dob absolutismu a nesvobody, vždy se ale opět ihned povznese, jakmile zavlaje lidstvem dech svobody.

Leč nepředstihujme události. Kvapilyť ony samy tak prudce, že překvapily i toho bystrého publicistu v Rakousku, který na ně poměrně ještě nejvíce připravoval národ svůj. Ano, zajímavá to věc. Pravdou-li, že vyjma snad toliko Maďary, nikde v Rakousku nebyl tehda střední stav tak uvědomělým a vlastenecky probuzeným, jako v národě našem — tož jest neméně pravdou, že ani ti buditelé a pracovníci naši horliví, kterým přičísti dlužno největší zásluhu o poměrnou tu pokročilost lidu českého — do samé únorové revoluce francouzské v r. 1848., neměli ani tušení o velikém převratu, jímž otřesena bude za krátko celá stará budova absolutismu Metternichovského. Nad Havlíčkem, jenž byl tehda šťastným ženichem, vznášel se meč Damoklův.

Orgány Metternichovy ve Vídni již příliš dlouho zahlížely na mužné to vystupování a účinné působení rázného publicisty českého pohledy jedovatými. Čím více pak kolem Rakouska hnutí duchův za svobodou se zmáhalo a čím bystřeji Havlíček ve svých „Pražských Novinách“ k němu pozornost lidu českého obracel, tím pevněji zrál úmysl nedůvěřivé policie Metternichovy, že tento nebezpečný redaktor musí býti „učiněn neškodným“.

Tak stahovala se od ledna roku 1848. nad Havlíčkem stále černější mračna, zatím co on s nedbalostí hrdiny bezstarostně po boku své milované Julie o růžích budoucích Vesen snil. Čím více ji poznával, čím hojněji bylo mu dopřáno nazírati v tajemné ty hlubiny panenského toho srdce, tím více se té krásné, jemné duši svojí Julianky obdivoval. A jak horoucně ona jej milovala! Ssála dychtivé každé slovo lásky i povzbuzení z jeho rtů, každý pohled upřímného jeho oka, žila jedině pro něho a žila teprv co jej poznala, a co mu porozuměla…

Dne 4.^{[red 1]} března 1848. dočkala se dne svého blaha. A přece, když klečela po boku svého drahého Karla před oltářem kostela sv. Havelského v Praze, když vyřkla to sladké, srdečné: „ano“ — zachvěla se ta útlá lilije, jakoby vánek truchlivé předtuchy byl se jí dotkl mrazivě. Též Karel byl chvíle té hluboce dojat. Táhly myslí jeho sladkobolné zpomínky, anebo se tázal osudu, co štědří tomu anděli dobrému, jenž připoutává žití své k životu odvážného plavce na vlnách zčeřených? Byli svoji až do hrobu! Pomyšlení to obsahující neskončené blaho rájů, vrátilo ovšem Karlu záhy opět předešlou zmužilost a křepkost jarého ducha a při číši vína, kolující v kruhu rodinném na zdraví a blaho novomanželův, rozveselila se mysl jeho jako mysl Juliina do slunečna nezkaleného, nejšťastnějšího rozmaru. Bylo rozkoší popatřiti na tu jonáckou postavu zdravého, pěkně urostlého muže. s tou výraznou, odhodlanou a bodrou tváří, kterak blažen tiskl „tu tichou, jemnou, bílou holubici svojí“ — na rozvlněná prsa. A jak krásná byla Julie v blahu svém.

Kdo byl by tehda tušil, jak bude toho blaha na krátce — jaký krutý los očekává tato dvě nejšlechetnější srdce, jak záhy uvadnou a co hoře zakusí, než dotlukou…!

Spřádal sice šeredný jedovatý pavouk násilí již chvíle té svou pavučinu na zničení té světlušky mladého štěstí Havlíčkova: než, byla to bohudík jen pavučina a jediný náraz březnového větru volnosti roztrhal ji v nivec.

„Právě byla naplněna míra má,“ vypravuje Karel nás sám, „a měl jsem býti z redakce odstraněn z trestu za to, že jsem chválil tehdejšího liberálního papeže Pia IX. a poukazoval na národní snažení Vlachů. Tu však nastal 11. březen roku 1848. a s ním svoboda vůbec a svoboda tisku zvlášť.“ —

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Původní číslice nečitelná, někým rukou přepsána na čtverku.