Jan Neruda/14
| Jan Neruda (Novák) Arne Novák | ||
| 13 | 14 | 15 |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Jan Neruda |
| Autor: | Arne Novák |
| Zdroj: | NOVÁK, A. Jan Neruda. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1914. s. 55-56. Online na Internet Archive |
| Vydáno: | 1914 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Jan Neruda |
| Kapitoly v knize nemají název a nejsou číslované; číslování na Wikizdrojích doplněno z technických důvodů a pro snadnější orientaci. | |
PROSTÉ MOTIVY ohlašují smyslové i citové znovuzrození básníka, odhodlaného žíti nové, pouze ze štědrých darů omlazené přírody a překypujícího bohatství dneška; jakoby nebylo minulosti, jakoby pohádka bytí právě začínala… a tak i v erotice ladí tu Neruda nové a nezvyklé tóny. V prvních dvou cyklech sbírky, jež jsou přímo radostným chvalozpěvem instinktů, osvobozených od poručnictví chladného rozumu, vzdává se básník naprosto hlasu stoupající mízy, lákání hřejícího slunce, tužbám splývajících vln a prožívá »celou tu zaleklou, šveholnou, tu sladkou a náhle zas úbolnou, tu bývalou lásky tíseň«. V několika nezapomenutelných variacích, které tu zazpíval plný mužný Nerudův hlas na thema opožděného milování, položena jest vedle sebe láska dvojího rodu. Jedna smyslná, toužebná, rozkošnicky vychutnávající dívčí objetí a nenasytně vypíjející milenčino políbení, láska jakoby pozdní renaissance těžké krve a projemnělých nervů. Druhá závazná, uvědomělá, zaujatá myšlenkou generační a posvěcená patriarchálním smyslem pro dítě a tajemným zákonem pokračování: tragický výraz stvořil pro ni Neruda v pátém zimním motivu, v srdcervoucí meditaci o modré chrpě u Krylova, kde v lyrický symbol se vtělil výkřik o »dětských, hebkých vláscích« z »Knih veršů«.
Avšak toto erotické omlazení, získané v pozdní lásce ke krásné a prosté dívce Boženě, lyrické inspirátorce nejvroucnějších motivů, bylo pouhým experimentem: experimentem života, experimentem poesie — a proživ tento experiment s plnou vážností opravdového umělce života, vrátil se zase do sychravého, mlhavého, podzimního domova svého srdce. Episodu z tohoto návratu s přeraženými křídly symbolisoval v posledním cyklu »Prostých motivů« elegickou písní opuštěného plavce; rozumím-li dobře básnickým podobenstvím a obrazovým znamením tohoto lyrického arcidíla, jest to jediný pozdrav Nerudových mužných let první milence, té, která kdysi chtěla vsednout do jeho člunu. Bílé ruce, vzpínající se jako pruhy vln po Nerudově loďce, patřily jeho »věčné nevěstě« Anně Holinové. Mrtví přece cvávali na rychlejších koních. Ještě krátce před hodinou smrti zatanula básníkovi vedle bytosti matčiny i bytost předčasně ztracené milenky:
»Prežil jsem matku svou, žiju jen památce,
přežil jsem lásku svou, měl ji tak na krátce, —
všecko jsem oplakal, zase se osvěžil —
Tebe bych, národe. Tebe bych nepřežil!«
Ale v těchto slovech skryto jest zároveň konečné vykoupení z bolesti básníkovy. Mrtvá milenka, jež mu měla dáti radost a štěstí, dala mu žal a nejhlubší smutek, jenž však byl očištěním a nejvznešenější inspirací. Nevstoupila, na rozdíl od vznešené obětovnice messiášské, jako duchovní spolupracovnice do jeho života, nýbrž jako tragický motiv do jeho osudu. Snad by skutečná Terezie Macháčková, ona sladká a sentimentální kráska hlubokých zraků, byla spoutala naivním a prostým svým ženstvím rozvoj Nerudova velkého a hrdého ducha. Tato mrtvá a ztracená fikce její bytosti pomáhala odpoutávati jeho nejvzácnější a nejbytostnější síly lidské i básnické.