Údaje o textu
Titulek: Jan Neruda
Autor: Arne Novák
Zdroj: NOVÁK, A. Jan Neruda. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1914. s. 1-4.
Online na Internet Archive
Vydáno: 1914
Licence: PD old 70
Související: Autor:Jan Neruda
Kapitoly v knize nemají název a nejsou číslované; číslování na Wikizdrojích doplněno z technických důvodů a pro snadnější orientaci.

JANEM NERUDOU počíná moderní česká literatura. Snad všickni ti, kdokoliv jej předcházeli i většina těch, kdož byli jeho současníky a druhy, zjevují se nám jako podíl pouhé minulosti, jako část literárního včerejška, jako zmlklí již herci prožitého, domyšleného a zpola zapomenutého dramatu… zjevují se chvílemi a mizejí zase mezi stíny.

Dojista v tomto průvodě neschází drahých a blízkých nám fysiognomií, bez nichž nedovedli a nechtěli bychom si představiti rušné, chvílemi pathetické, chvílemi sentimentální divadlo našeho literárního obrození. Poslední a nejpravdivější z českých romantiků, Karel Hynek Mácha, jde tu v proslaveném svém bělavém plášti karbonářském a upíraje veliké své oči plné zádumčivého citu a těžké meditace kamsi k divoké scenerii v pozadí, recituje si tiše pro sebe jeden z kouzelných svých hamletovských monologů, František Ladislav Čelakovský, úsměvný lahodný pán goethovských tradicí, jemuž bylo přisouzeno sehráti opožděně několik graciesních výjevů ze slunné a jiskřivé hry života pod volným zarůžovělým nebem mezi nízkými hájky na kvetoucích pahorcích, kyne nám vlídným a prchavým pozdravem. Na okamžik zakmitne se i hlava Erbenova, jíž byla údělem nejkratší, leč nejjímavější episoda v starší české poesii, — a pak hned rýsují se nezapomenutelné fysiognomie věrných dvou přátel, Boženy Němcové a Karla Havlíčka. Krásná bruneta, jejíž pleť sládne broskvemi, a jejíž havranní vlas vyzařuje silný lesk, obdarovává nás teskným úsměvem, v kterém lze čísti, jak platila celým životem za to, že jí první přiřčena úloha opravdové ženy, rozdávající v životě i v knihách marnotratně svěží skutečnost a důvěřivé srdce. Její druh Karel Havlíček měl obdobnou roli a zaplatil za ni stejně těžkou mincí: na jevišti, kde se tísnily celé zástupy pathetických slabochů, byl skutečným hrdinou bez pathosu a padl kdesi na rozhraní krise a peripetie.

A přece i ony drahé hlavy, které chvílemi tak hluboko se zahleděly na dno našich duší, nenáleží již našemu dnešku. Otázky, které si klademe, nebyly jejich otázkami, způsob, jímž vyřešily si svůj život, nás ani neváže ani neosvobozuje, v nejistotách, jaké zmocňují se našich hledajících myslí a tvárných rukou, nedovedou nám všichni ti milí předkové poraditi. Jest to jen proto, že leží mezi námi a nimi přílišný prostor časový, či snad také z té příčiny, že byli příliš syny své doby, zjevy příliš časovými, příliš málo typickými? Cosi nepřekonatelného rozestřelo se mezi námi, intellektuelní kontakt se přetrhl, citové fluidum vyvanulo, co zbylo, jest jen historická tradice, jen zbožná dálka.

Jan Neruda zůstává však nepřetržitě s námi, jest nám radostí, bratrem, pomocníkem, utěšitelem. Nerudovu lyrickou notu můžeme uslyšet v prvním tiknutí ptáka za jara posud neprobuzeného a nad zemí ještě tuhou, v tom předčasném a tak důvěřivém výkřiku životního pocitu. A přece zase jsou to básnické intonace téhož Nerudy, které rozkolébají mocně naše srdce při melancholickém pohledu na marné a němé vlnění, když veslo v temné náhodě padlo do zamyšlených vod. V citových zmatcích, v nichž i statečnému srdci lze snadno zabloudit jako v moderní metropoli, přitočí se k nám lehounce a z nenadání jeho hluboká a přece průhledná píseň, aby jasným a věrným hlasem vyvedla nás z bludiště. Duhový paprsek Nerudovy básnické moudrosti najde si cestu i do nejtemnějších sklepení našich černých a rozmrzelých smutků a setká tam lehoučké pavučiny mužné a diskrétní útěchy. Nestatečnostmi a pochybami, kterými prošel, ne, probil se Neruda, bude se prodírati ironický intellekt každého z nás, ale každému jest také volno, otevřít si Nerudovu knihu a najít si v ní ne snad pohodlně vyšlapanou cestu, nýbrž spíše chrabrou pobídku, zavěšenou na vážný slib opravdového muže. Neušla-li naše sensibilita, naše citovost, naše vůle mimovolným nástrahám tohoto ptáčníka sotva tušeného, jistě se také Nerudova intelligence skříží s námi na cestách soudu, hodnocení, myšlenkového řešení, přichází lehce takměř tanečním krokem a přece zabírá širé a významné okruhy uměleckého poznání, životní moudrosti.

Zdál-li se Neruda mezi svými vrstevníky postavou jedinečnou až do grotesknosti, smělou výjimkou až k nepochopení, takže v jeho geniálnosti viděli manýru, v jeho stilu pouhý rozmar, v jeho názoru na svět dobrodružnou nonchalanci, cítíme dnes, že Neruda pracoval, sotva si toho vědom, o daleko důsažném typu, jehož hromadné uskutečnění, generační oživení připadá právě na naše dny. Ti, kdož mezi námi nevyrostli ze setby Nerudovy, pocítí alespoň vnitřní potřebu poctivě se vyrovnat s Nerudou a jeho typem. Pochybovační lidé, kteří právě na Nerudovi od padesátých let zkoušejí svou bezmocnou skepsi, neuvěří bez tak zvaných opačných zkoušek, těchto pastí na nedůsledné myšlení, že Neruda žije s námi a uprostřed nás, opravdu dnes jako náš duchovní bratr… Neruda však vydrží jejich nemužné ordalie. Shodnete se na příklad pomocí bůhví jakých kriterií, že některá kniha Nerudovy prosy zastarala a je překonána, že slovem děkuje svou slávu pouhému tradičnímu přecenění. Není ani třeba, abyste brali tu knihu do ruky: ani se nenadějete, a přijde k vám sama, aby vás vysvobodila z pěnivého rmutu dne, aby vrátila vašemu srdci celé opojení pravdou a plností života… aby z vás učinila lidi doopravdy a bez frase moderní. Nebo zjistíte po učené analyse, že kterási báseň, již jste někdy milovali, není než dekorativní výzdoba, než rozmarná hračka lyrické mosaiky, než titěrná radost z filigránských motivů… a nemine dlouhá doba, a všecky ty domnělé vněšnosti zjeví se vám transparentními motivy, jimiž jest vidět hluboko do duše. V takových zkouškách sotva by vydržel a vytrval kdokoliv z Nerudových předchůdců i vrstevníků… a tak proto pro vše začíná právě Nerudou a nikým jiným moderní literatura česká.