Jan Neruda/7
| Jan Neruda (Novák) Arne Novák | ||
| 6 | 7 | 8 |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Jan Neruda |
| Autor: | Arne Novák |
| Zdroj: | NOVÁK, A. Jan Neruda. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1914. s. 29-33. Online na Internet Archive |
| Vydáno: | 1914 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Jan Neruda |
| Kapitoly v knize nemají název a nejsou číslované; číslování na Wikizdrojích doplněno z technických důvodů a pro snadnější orientaci. | |
NERUDA básník dovedl však ubrániti se vlivům a nástrahám mladoněmecké školy. Právě ony hluboké zdroje básnické nspirace, které Mladé Německo chtělo zasypati pošetilým rumem svých nepromyšlených theorií, zpívaly Nerudovi silně a jasně do duše, jeho lyrika i epika pily z nich vždy znovu, jeho obraz vzhlížel se v nich opětovně až do smrti. Mladí Němci, jejichž zakuklená i vyložená polemika mířila vždycky proti umění romantickému, netajili se svou nedůvěrou k lidové poesii, kterou romantika — alespoň mladší romantika německá — vyznávala srdcem i ústy, a odmítali též s útrpným pokrčením ramen lyrickou píseň, jíž romantism zjevil svoje duševní tajemství. Proto mladoněmečtí kritikové chtěli úmyslně tak špatně rozuměti Heinovi, který svou nejvnitrnější osobnost vyjádřil právě písní užívající všech okouzlujících prostředků lidové poesie; Heine, viděn v jejich falešném zorném úhlu, byl jen ironik, skeptik, protestující rozum, bránící se vtip, on, lyrik čarovné vnitřní melodie.
U Nerudy však tomu bylo naopak než u Mladých Němců, lidí zcela nerhytmických a protilyrických: lidová poesie byla jeho velká láska, lyrická píseň jeho velká touha.
České obrozenské romantice nepřinesl kult lidové poesie, přejatý ze školy herderovské a heidelberské, pouze požehnání: místo stilových podnětů, jaké od ní přijali Goethe, Eichendorff, Vilém Müller, přibírán byl v napodobení vskutku otrockém, sám obsah; co mělo býti samostatně domyšleno a umělecky vytěženo, bylo v naivních ohlasech prostě okopírováno. Od strassburských let Goetheových až k Heinovi vděčila německá lyrika lidové písni za hudební intonaci, za umění zkratkové praegnance, za obrazy nelomených barev, za působivou prostotu — varovala se však přejímati její citovou náplň, její lyrická themata, její psychologické ladění; vždyť píseň žádá právě toho od svého básníka. U našich vlasteneckých romantiků bylo jinak: nepohroužili se dosti hluboko do bohatství technických předností lidové písně, ale imitovali za to s komickou důsledností její lyrický děj.
Neruda nesdílel nikdy těchto bludů a zaujal k lidové poesii svoje samostatné stanovisko, Srovná-li se Nerudův vztah k českému prostonárodnímu básnictví s poměrem, jejž k ní zaujímá nejslavnější dílo starší oné methody imitačně poetické, Čelakovského »Ohlas písní českých«, vysvitne okamžitě podstatný rozdíl. Čelakovský, opřen při tom i o svou theorii, přijímá hlavní inspiraci od lidové písně, kdežto motivů prostonárodní balladistiky nevyčerpává a její básnické hodnoty nedoceňuje. Nerudovým stilovým východiskem a uměleckým zdrojem jest pouze lidová epika, kdežto prostonárodní píseň, v ničem neodpovídající jeho vnitřním potřebám, zůstává mu celkem cizí. Nikoliv Čelakovský, nýbrž Erben ukazuje básníku »Knih veršů« cestu.
První svazek svého »jarního almanachů« »Máje« roku 1858 mladé pokolení symbolicky zahájilo imaginární podobiznou svého Jana Křtitele-Máchy; o rok později zařazen na totéž místo portrét Erbenův, jenž trochu pedanticky a cize dívá se přes svá skla na literární manifestaci mládeže. Ačkoliv Erbenova podobizna byla provázena professorsky důkladnou a zkostnatělou úvahou velmi rozvážného Václava Zeleného, neznamenala přece jen kompromiss ve prospěch starého směru. Erben byl srdečně nakloněn novému hnutí, byť spíše lidskou sympathií než uměleckým souhlasem; básníci z »Máje« Hálek, Pfleger, Neruda obdivovali se mu uvědoměle a opravdově i podléhali jeho vlivu. U Pflegera byla to jedna z nesčíslných složek, které určovaly tohoto ducha tak receptivního a tak nesamostatného; Hálek byl Erbenovcem jen dočasně v mladistvých svých balladách, jež měly býti pouhou průpravou k rozkošným veršovaným obrázkům vesnickým; Neruda zůstal Erbenovi věren až do konce. Erben, jehož číselně i časově tak úzce vyhraničená poesie byla spíše dílem promyšlené, skoro učenecké kombinace a vyzrálého stilisačního umění než hluboké vniterné inspirace básnické, nesmí býti pokládán za tvůrce nového typu básnického, nýbrž za zjev odvozený. Přijal z rukou německých romantiků hotový a uzavřený útvar skotské lidové ballady a přenesl jej do Čech. Těžkou a trpělivou prací sběratele a srovnávacího národopisce poznal složité zákony biologie prostonárodního básnictví; věděl, jakým změnám podléhájí bludné mezinárodní motivy přesazeny na půdu českou; pochopil, kterak v lidovém podání kříží se různé genry a stily, lyrika, dramatický dialog, balladistická úsečnost, situační malba: na tom na všem spočívá authentičnost podání a suggesce lidovosti v Erbenově »Kytici«.
Erben nespokojuje se však touto methodou vědoucího ethnografa. Rozsvěcuje daemonické přítmí staré balladistiky, v níž válčí černé mocnosti, jasným a hřejícím svým ethosem; zlidšťuje, mravně vykupuje, filanthropicky povznáší slepou, přírodní, temnou tragičnost. Toto mírné, něžné, humánní ovzduší Erbenovy poesie vdychuje mladistvý Neruda dychtivě, vždyť odpovídá úplně jeho tendenčně sociálnímu pojetí poesie, která má hojiti rány zasazené nespravedlivým řádem světa, která má parie nésti na perutích smilování k nebesům. Celá první půle »Knih veršů« vyrůstá z takové atmosféry, třebaže leckde radikální Neruda proměňuje mravní něhu Erbenovu přímo v pathos sociální obžaloby nebo v ostrý protest útočné ironie. Po letech, když byl Neruda již mnoho prožil, mnoho pochopil a mnoho odpustil, sládne v »Balladách a romancích« Erbenovo ethos ve zvláštní okouzlující štědrou grácii: jsme v atmosféře jasné a průzračné jako křišťál, na skvěle rozkvetlých náhorních planinách nedaleko ledovců, kam Neruda vzletěl na křídlech svého humoru vysoko nad údolí Erbenovy humanity.
Ale i Nerudovi básníkovi má balladista Erben co říci: hutná plastika Erbenova slohu, praegnantnost jeho obrazů, jadrná živost detailních jeho pozorování, disciplinované umění zkratek, ellips, zámlk, brachylogií, mužná a sporá řeč tíhnoucí k soustředění a zhuštění, to vše odpovídalo Nerudovi, zaujatému v poesii hlavně pro pittoreskní význačnost a stručnou obsažnost. Od nejrannějších počátků básnických udržují u Nerudy rovnováhu chladný, pochybovačný rozum analytikův, jenž nelítostně svléká všecky představy s konvenčních šatů s jiskrným a bystrým pozorovatelským zrakem, zachycujícím malebnou a barvitou hru reality. Pozdější Neruda cvičí svůj zrak na nesčíslných sceneriích širého světa; zabodává jej do fysiognomií všech národů a všech společenských tříd; ostří a disciplinuje jej studiem skutečnosti nejvšednější tak dlouho, až i tu odhalí bohatství malebných jednotlivostí; má-li naše literatura nějakého velkého pozorovatele, jest jím Neruda. Prvním učitelem jeho zraku byl však Erben, právě jako v jeho dílně poznal Neruda možnost a podmínky slohu úsečného a pitoreskního.