Jan Neruda/3
| Jan Neruda (Novák) Arne Novák | ||
| 2 | 3 | 4 |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Jan Neruda |
| Autor: | Arne Novák |
| Zdroj: | NOVÁK, A. Jan Neruda. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1914. s. 12-13. Online na Internet Archive |
| Vydáno: | 1914 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Jan Neruda |
| Kapitoly v knize nemají název a nejsou číslované; číslování na Wikizdrojích doplněno z technických důvodů a pro snadnější orientaci. | |
 Pohled do Thunovské ulice na Malé Straně |
|
NERUDOVA vloha evokační byla tak silná a suverénní, že malostranské scenerie jeho mládí dovedeme si dnes stěží představiti jinak než právě v Nerudově neobyčejně malebné, rušné a barvité interpretaci. Neruda posvětil a svým způsobem přebásnil strmou Thunovskou ulici s Novými zámeckými schody, bizarní Janský vršek s grandiosní kulissou Lobkovicova paláce, spočívající na tmavozeleném pozadí Petřína, poslední nejpříkřejší partii ulice Ostruhové, uzavřené temným a kalným schodištěm Radničním i renaissančně hrdou a radostnou stavbou paláce Schwarzenberského; ba Nerudova »Svatováclavská mše« dala nové ladění stínům svitům a pableskům lodi svatovítské; také zvonková hudba v Loretě hraje dnes melodii, kterou do ní vložil Neruda. Setkal si v 60. a 70. letech ze vzpomínky a z touhy vlastní Malou Stranu, s nejednou rozmarnou pointou genrovou, s tak četnými uměle vyvolanými lyrickými kouzly; elegické reminiscence, cvičený zrak milovníka pittoreskních pohledů, docelující imaginace pracovaly na tomto obraze tak osobitém. Proti ukvapeným závěrům kulturních dějepisců, kteří ve shonu po dobových dokumentech zahrnují mezi ně úplně neprávem i transformace básnické, bude nutno uvědomiti si konečně, že Stará Praha Nerudova, Stará Praha Karoliny Světlé, Stará Praha Zeyerova jsou tři města zbudovaná z reálních motivů fantasií básnickou. U Nerudy řídí ji svěží a živý smysl pro pitoresknost, u Karoliny Světlé vášnivy sklon ke kontrastům citově rozechvívajícím, u Zeyera vřelý lyrismus elegického pathosu.
V době, kdy »Malostranské povídky« uzrávaly v plný a šťavnatý plod ranního podzimu, zamlžený vonným pelem, překonal v sobě již úplně dusivé sociální ovzduší, v němž trpělo jeho dětství; jest potřeba pohledět hodně nazpět do Nerudovy tvorby, abychom nezapomenuli tohoto významného, ač tak bolestného součinitele jeho vývoje. Co jest napověděno s humorem a bez trpkosti v »Týdnu v tichém domě« neb »Večerních šplechtech«, co vypravují »Arabesky« bez masky a stilisace o »darebákovi« Františku Horáčkovi, to semknul Neruda v »Knihách veršů« v praegnantní a výmluvnou sloku:
»Mne osud do kolébky tvrdé dal,
pak na kazajku záplatu mi přišil,
pláč trpký novým jenom pláčem tišil,
a jenom zkrátka mne vždy spořádal.
Však kolem pýcha, pýcha — ach ta krutě hněte!
já začal jsem do panských synků prát —
ba ledačím jsem byl v tom božím světě
a čím jsem byl, tím jsem byl rád,«