Jan Neruda/23
| Jan Neruda (Novák) Arne Novák | ||
| 22 | 23 | Literatura |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Jan Neruda |
| Autor: | Arne Novák |
| Zdroj: | NOVÁK, A. Jan Neruda. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1914. s. 96-100. Online na Internet Archive |
| Vydáno: | 1914 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Jan Neruda |
| Kapitoly v knize nemají název a nejsou číslované; číslování na Wikizdrojích doplněno z technických důvodů a pro snadnější orientaci. | |
UMĚNÍ jest velkým darem divinace a zkratky: co dovedl Neruda intuitivně vytušiti a úsečně semknouti v několik kratičkých »zimních motivů«, to prožíval těžce a mučivě plných osm roků. V těch posledních letech choroby a samotářství, neztrácí se Neruda jen světu, ale i sám sobě; zjevuje se jen jednou do týdne s rolničkami draze vykoupeného humoru, aby pak zavřel se do své chladné, opuštěné jizby; což by dovedl snésti, aby svět uviděl »že humorist do koutku jde a pláče«? Je po rovnováze, vypracované tolikerou methodou praktického mudrce; je po všem bezpečí vybojovaném na životě; nejen fysicky otvírají se vždy staré rány. V této pašijové době vznikají básně, které jsou shrnuty do fragmentární sbírky »Zpěvů pátečních«; ty rodí se naprosto jinak než kterákoliv z předchozích Nerudových knih básnických. Kupily-li se v bohatých a štědrých dobách Nerudova tvoření jednotlivá čísla rychle a organicky ve větší celky, doplňujíce, rozvíjejíce a ucelujíce se vzájemně, vyrážely jednotlivé kusy »Zpěvů pátečních« v dlouhých mezerách jako horká zřídla prýštící z hlubokých vrstev téhož bolestného cítění a ztrácející se zase v sopečné půdě. To, co zůstalo, jest deset výbušných výkřiků obdobného citového pathosu, leč není to organicky rostlý útvar umělecký z rodu »Ballad a romancí« neb »Prostých motivů«.
Již uprostřed mezi malebnou epikou a vtipnou gnomikou »Ballady české« a »Romance o Karlu IV.« vlnily se temné kruhy pathetické »Romance o Černém jezeře«; lokální inspirací, meditativní notou, stilově, náladově, jest to první ze »Zpěvů pátečních«; hymnické pathos, verbalistická nádhera, myšlenkový lyrismus řadí báseň, zcela různorodou v rámci »Ballad a romancí«, přímo k několika rhetorickým fugám »Písní kosmických«. Již tu marně pokouší se Neruda svou rozlomenou subjektivitu spoutat epickou fabulací, krajinářskou výzdobou, a tak bude dvojnásobně i ve »Zpěvech pátečních«, z nichž nejstarší časově se těsně druží k tomuto temnému šumavskému motivu. Tři ze »Zpěvů pátečních« jsou přímo obnažené zkrvácené konfesse: báseň »Ecce homo«, v níž leží klíč celého cyklu; slavná synthesa Nerudova citového života »Láska« a konečně i melancholická modlitba »Anděl strážce«, ta zvláštní směs naivnosti dětské a smutku stařeckého. Jestliže v předposledním z »Prostých motivů« Nerudova touha, aby »ve smrti žhnul ještě jeho duch a jeho ctnost jako červánky kolem země«, zkameněla v přísný obraz veliké pýchy a krásy, chvěje se tuto již jen v nepokryté, palčivé muce:
»Já nedím: ‚Bohu dík, jsem lepší jiných!‘
Kdož smí se přímit, než se život zhroutí,
než poslední doběhne z hodin stinných,
že cesty kal mu roucho neposmoutí?«
A úryvek osobní zpovědi chová každá z ostatních básní, takže ještě před odchodem v pregnantních nápovědech a ve výmluvných narážkách zjeví se celý Nerudův život. Chudičké dětství sociálního vyvržence zabolí ještě jednou, a matčiny oči zase upokojí. Junácké sny o svobodě národů zahrají mladým svým žárem, a tmavá skepse doby za živa pohřbených zatáhne je svými mračny. Bolestná vzpomínka na lásku zaškrcenou předčasnou smrtí zatřese naposled srdcem, a resignace klade poznovu na hroby věnce bez vůně a bez pelu. Jakoby v horečce zjeví se starému putovníku daleká arabská poušť, a šumavské hvozdy zašumí do sirého městského bytu svými haluzemi. A jako všickni starci přivírající nedlouho před skonem oči, má tuto i Neruda obrácenou perspektivu »Co statkem mým, to zřím jak v dálce stinné, co zmizelo, mně skutečností kyne«.
V citové sféře, které teď poprvé u Nerudy neovládá a nekontroluje přísný rozum, odehrává se process obdobný: veškeré prvky životem dobyté, disciplinou kultury a palaestrou praktické filosofie uměle vypěstované ruší se zvolna, a zůstává několik základních vztahů rodových, raçových, náboženských, jimž Neruda dává nejinak než messianisté polští národnostní obsah. V pašíjovém vlastenectví, této dominantě všech »Zpěvů pátečních«, kříží se zvláštní kontrasty; Neruda nepřestává být liberálem a zachvívá se v náboženských ekstasích; mluví stále v symbolech katolické lithurgie a inspiruje se mocně husitstvím; prožívá až do dna bytosti tragiku národní minulosti a vrací se k radikálnímu protihistorismu mladoněmeckých svých let; zpívá svatodušní pozdravy kosmopolitickému sbratření národů a stupňuje chvílemi svou messianskou víru ve vyvolené poslání svého lidu až k chauvinismu; láme zoufale hůl nad marností veřejného zápasu a volá v plesavých rhytmech daleké budoucnosti nejzávratnejší pozdravy vstříc.
Snad by byl Neruda překlenul tyto rozpory básnicky, snad by byl, jako kdysi ve třetím díle »Knih veršů«, vlastenecké eruptivní improvisace provodil básnickým kommentářem poesie meditační; snad by byl povýšil to, co vytrysklo jako výkřik osobní nutnosti, na hoře obecnější, širší, lidštější. »Zpěvy páteční« zůstaly však torsem; torsem nejkrásnější v naší poesii…
»Zpěvy páteční« ode dvou nejdůvěrnějších vyznání »Anděl strážce« a »Láska« až po oboje magnificat vlasteneckého pathosu, jimiž jsou hymny »Moje barva červená a bílá« a »Jen dál!«, vítězně překonávají všecku patriotickou poesii předchozích padesáti let: v ní i při všem kollárovském ztotožnění vlasti s milenkou, zůstaly domov, národ, češství deklamačním thematem, čímsi vzdáleným, svátečním neosobním,- u Nerudy jest to vše prolnuto, prohřáto, prozářeno nejosobnějším osudem, nejhoroucnější něhou, nejdůvěrnějším životem; jsou v těch básních strofy, které nemají daleko k erotickému varu a k vášnivé křeči. Druzi Nerudovi vypravují, jak neúprosně přísný byl Neruda v národní své pýše, jak každou urážku svého češství trestal ranou do tváře, úderem svojí krásné, aristokraticky pěstěné bílé ruky; tak stojí Neruda za každým veršem »Zpěvů pátečních«.
Jsou rytířské povahy, kterých osud nikdy nedovede odzbrojit, a jež jako bojovník třicetileté války i smrt přijímají v plném krunýři. Neruda byl z nich. Byly doby, kdy odrážel rány rytířstvím ironického vtipu, později zaměnil jej za pancíř rozumové povýšenosti; i jeho humor nebyl než formou jeho rytířství. V stařeckých trudných letech vzala zavilá zlomyslnost nepříznivé sudby toto vše: hru vtipu, povýšenost rozumu, bezstarostný humor. Čekajíc, že jeho hrdý odpor konečně se vzdá. Jan Neruda přijal poslední rány stoje, oděn nově v zářivý ocelový krunýř citového rytířství.