Jan Neruda/20
| Jan Neruda (Novák) Arne Novák | ||
| 19 | 20 | 21 |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Jan Neruda |
| Autor: | Arne Novák |
| Zdroj: | NOVÁK, A. Jan Neruda. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1914. s. 83-84. Online na Internet Archive |
| Vydáno: | 1914 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Jan Neruda |
| Kapitoly v knize nemají název a nejsou číslované; číslování na Wikizdrojích doplněno z technických důvodů a pro snadnější orientaci. | |
BOLEST byla vždy velkou odmykatelkou poesie Nerudovy. Z krvavě čerstvého žalu nad smrtí přítelovou vyrostlo »Hřbitovní kvítí«; nejhlubší lyrická čísla »Knih veršů« byla zbásněna nad rakví otcovou a uprostřed agónie lásky; předčasný skon milenčin a ztráta matky inspirovaly Nerudu vždy znovu po dlouhá léta; politické jeho verše napájely se ze zakalených zdrojů veřejné mdloby a beznaděje; i v »Písních kosmických«, této knize vyrovnané myšlenky a obsáhlého humoru, přijal velmi intensivní podněty z teskné reflexe a z bolestného cítění. Také u brány Nerudova nejzralejšího tvoření, značeného takměř současnými »Balladami a romancemi« a »Prostými motivy«, stojí bolest, jež odvrací zádumčivě hlavu a pozírá kamsi do krajů smrti.
Až pietní vydavatel shrne a uveřejní intimní dokumenty, osvětlující Nerudův život v rocích 1879 — 1883, až pozorný a důvěrný psycholog napíše nám vnitřní historii Nerudovu z těch chmurných pěti let, užasneme jistě nad temným životním pozadím oněch dvou laskavých a zářivých knih. Tehdy srazila nemoc Nerudu oprvé k zemi, vzala mu cesty, přírodu, divadlo, přátele, zazdila jej do šedivé a němé samoty neutěšeného mládeneckého pokojíka v polotemné staroměstské ulici, odřízla jej od veřejné a politické činnosti, ochromila na dlouho jeho nohy. Neruda stává se samotářem a poustevníkem; pozoruje z dálky tesklivě skutečnost, ale necítí se její částí; loučí se pozvolna se životem, uvěřiv starostlivým nejistotám lékařů a soustrastným pohledům přátel. Jaký však jest to laskavý a dobrotivý mudřec, jenž dává zevnějšímu malebnému světu s bohem v lahodných úsměvech a svěžích barvách »Ballad a romancí«, jenž před rozchodem dovede naslouchati ještě jednou svůdnému hlasu přírody a smyslů a dáti se jím zvábiti ke křehkým lyrickým tancům »Prostých motivů«! Zde, a nikoliv v intellektuálním positivismu »Písní kosmických« dovršen jest Nerudův veliký rozvoj od záporu ke kladné rovnováze: skepse a negace jsou překonány moudrostí přezkoušenou srdcem, vybojovanou na osudu, zpečetěnou utrpením.
»Ballady a romance« patří k »Prostým motivům« co nejtěsněji, a to nejen chronologicky. Jsou dvojím výrazem uzrání lidského i uměleckého, moudrosti životní i jistoty básnické: tak jako sladký a mírný mudřec odstranil z nich vše, co by rušilo povýšený názor světový, tak vymýtil i uvědomělý a bezpečný umělec jakékoliv nebásnické, časové, novinářské živly, potlačil veškerou reflexi a uskutečnil dvojí, přísně pojatý ideál umělecký: objektivní epiku uzavřených čísel balladických a nejsubjektivnější lyriku deníkového rázu v přísně provedeném řadění cyklickém. Oba básnické svazečky tvoří organické celky promyšleně komponované a úplně protikladné jakékoliv methodě improvisační; básník stojí naprosto nad svým dílem jako stanul nad životem v hodinách, kdy pociťoval blízkost loučení.