Ivan Franko — maloruský Havlíček

Údaje o textu
Titulek:	Ivan Franko — maloruský Havlíček
Autor:	Vincenc Červinka
Zdroj:	Zlatá Praha. roč. XXIV, čís. 17, s. 206 Ústav pro českou literaturu AV ČR
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Ivan Franko
Související články ve Wikipedii: Ivan Franko

Právě před osmi lety slavila skrovná inteligence ukrajinsko-ruská čili maloruská dvojí významné a radostné jubileum současně, Byla to oslava stoletého trváni nové maloruské literatury, za jejíž základ považují literární travestii Homerovy Aeneidy z péra poltavského básníka J. P. Kotljarevského, a zároveň do téže doby spadající pětadvacetileté jubileum literární činnosti největšího z maloruských spisovatelů žijících, Ivana Franka. Byly to dvě skromné a intimní manifestace, které ani ve větší části slovanského světa nevzbudily mnoho pozornosti, a přece již tenkrát hlásilo se jejich vítězství tak živou a svéráznou notou, že ani uměle živený odpor ať již z nepochopeni politického či národního pramenící, nemohl dosavadní popelce mezi všemi literaturami slovanskými upříti silného individuelního ducha a právo na samostatnou existenci, která si uhájí svoje místo v řadě literatur evropských.

A bylo tenkrát již uznale a vděčně spojováno celé to vítězství se jménem Frankovým, Bylo radostně uznáváno, že přímou zásluhu o rozkvět domácí literatury současné a největší její rozpjetí dosavadní nese na svých bedrech básník a učenec tehdy 42letý, jehož jméno čím dále zvučněji se začalo rozléhati i přes úzké hranice porobeného dvacetimilionového národa, budíc pro veliké svoje dílo literární a tím i pro duševní vyspělost svého národa respekt i ve velkých literaturách světových. Na sklonku minulého roku dožil Ivan Franko padesátého svého roku. Při všem neklidném zvíření veřejných poměru, které odvádějí přirozeně pozornost od literatury do vřavy politických a sociálních převratů, a jež v národě politicky tak málo hýčkaném — stejně od vlády ruské, jako rakouské a maďarské — tím bouřlivěji doléhají, významné toto datum dává příležitost ke vřelému oceněni velikána, s jehož celým životem srostly politické boje národa, bijícího se za svůj jazyk, za svou samostatnost národní i za veškeru duchovní kulturu.

Ivan Franko není pouze největším maloruským básníkem, romanopiscem a dramatikem. Od svých prvních začátku literárních prošel trpkou školou politické persekuce, stal se nejohnivějším buditelem národním, publicistou, tribunem lidu, průkopníkem všech duševních snah svého národa. Jako historik, ethnograf, sociolog, literární kritik, kladl všude základy pro další práci. Vyhledával, učil a vedl talenty na všech polích kulturní práce, zakládal spolky a knihovny, učil čisti lid a otvíral obzory do velkých literatur světových. Těžko je slovy vylíčiti všestrannost jeho talentu, ještě tíž však vypočísti obrovité dílo jeho života dnes, po 33leté usilovné práci. Svými básněmi a povídkami, svými publicistickými články, vědeckými pracemi, lidovými brožurami zrevolucionoval a zároveň zmodernisoval novou literaturu maloruskou. Svými překlady a srovnávacími studiemi a kritickými články ji postavil na vyšší základy evropského vzdělání a nazírání, razil jí nové směry a vztyčoval nové cíle. To všecko z nejskrovnějších poměrů, za stálého tlaku nepřátelského, s krajní nezištností a obětavostí. Chápati a oceňovati právě v tomto osvětleni obrovskou práci jednotlivcovu, konanou v nejnepříznivějších poměrech, možno v plném dosahu snad pouze u nás, v malém národě, jehož literární začátky a politická situace vnější i vnitřní poskytují pro to všecko tolik analogií.

Jako básník a romanopisec jest Ivan Franko jeden z nejmodernějších a největších spisovatelů slovanských vůbec. Jenom jeho geniální talent dovedl toho docíliti, aby psal pro svůj lid, který musil namnoze teprve učiti myslili národně a sociálně, tak, jak bylo toho třeba: vzdělávati jej a vésti k vysokým cílům humanity a pokroku. V tom má mnoho společného s velkými ruskými realisty literárními, s Gogolem, Gončarovem, Turgeněvem, Dostojevským. Pro vlastni jeho literární krédo a cíle příznační jsou velcí autoři, z nichž překládal do maloruštiny. Z Rusů byli to právě Gogol, Dostojevskij, Saltykov-Ščedrin, z Němců Goethe a Heine, z Angličanů Mark Twain, z Čechů Neruda a Havlíček. Literatura česká vůbec ode dávna již má v Ivanu Frankovi vřelého a vzácného přítele. Ovládá ji dokonale, a napsal sám několik znamenitých příspěvku do »Slovanského Přehledu«, neocenitelného pro naše kulturní styky mezislovanské.

Před několika lety vydal Ivan Franko v dokonalém překladě výbor z básní Havlíčkových (»Vibir poezij, z žitepisom Gavlička«. Ve Lvově, 1901) a ve vřele psaném životopisném úvodě o Havlíčkovi, jimž obíral se dlouhá léta, doznává, že jeho knihy »oslazovaly mu nejednu hořkou chvíli v životě, dodávaly mu síly a odvahy v nejedné vážné okolnosti«. Mimoděk dere se při té připomínce na mysl srovnání významu Frankova pro Malorusy s významem Havlíčkovým pro nás. Je příliš mnoho podobného ve všestrannosti a úžasném rozvinutí talentu obou, v jejich dokonalosti karakterové, v jejich životních cílech i neúmorné mravenčí pracovitosti.