Hráči/25. kapitola

Hráči Karel Poláček
24. kapitola	25. kapitola	26. kapitola

Údaje o textu
Titulek:	Lord Blackberry, jeho zločin a hanebná smrt
Autor:	Karel Poláček
Zdroj:	POLÁČEK, Karel: Hráči
Vydáno:	České Budějovice: 1970
Licence:	PD old 70

Lord Blackberry, jeho zločin a hanebná smrt

— Dovolte, — pravil pan ředitel Justic, — abych pověděl nejprve několik slov o povaze a pověsti lorda Blackberryho. Lituji, že nemohu vám podati dobrých zpráv, neboť pověst tohoto mladého muže byla skutečně velmi špatná. Což je tím hodnější politování, ježto jeho zvěčnělý otec Sir William byl mužem obecně váženým. Byl stoupencem konzervativního směru a kromě toho byl ctěn jako vynikající znalec irských teriérů.

Žádné z vlastností svého váženého otce nezdědil lord Blackberry. Byl lehkomyslný a náchylný k rozmařilosti. Již jako dítě zanedbával nedělní školu a více než četba bible zajímaly jej sportovní zprávy. Ostatně byl výtečný hráč póla a těšil se proto v amatérských kruzích značné popularitě. To je však jediná dobrá vlastnost, o které je mi možno mluviti. Jinak měl pověst muže rozmařilého a výstředního.

Obýval rozsáhlý a přepychový byt na Trafalgar Square. Vedl život okázalý, k němuž prostředky opatřovali lichváři, neboť mladý muž po smrti svého váženého otce promrhal rodné dědictví, které nebylo nepatrné. Nechtěl bych přeháněti, ale domnívám se, že pověst, která pravila, že se lord Blackberry oddává podvodně hře v karty, asi nebyla daleko pravdy.

Z jeho rozsáhlého příbuzenstva zbyla zmíněná miss Rebekka Flowerová. O ní se musím zmíniti trochu rozvláčněji, neboť je to hrdinka tohoto pochmurného dramatu.

Miss Rebekka byla, tuším, sestřenice zvěčnělého sira Williama. Byla to dáma pokročilého věku, jejíž přísné zásady jí nedovolily, aby se provdala. Trávila svůj život, úplně odvrácena od světa, pouze ve společnosti staré služky a surinamské opičky. Povídalo se o ní, že tato podivínská dáma holduje mysticismu a teosofii.

Dále se ví o ní tolik, že byla majitelkou sbírky starožitných šperků nebývalé ceny. Její klenotnice byla proslulá, avšak málokterému znalci bylo dopřáno na vlastní oči spatřiti ony skvosty. Konečně připomínám, že svého synovce nepřijímala, ježto byla skoupá, obávajíc se, aby mladý muž neprojevil přání, děliti se s ní o výtěžky jejího jmění.

Počátkem listopadu roku devadesátého pátého byl Londýn uděšen zprávou, že miss Flowerová byla ve svém bytě nalezena zavražděna. — Služka nalezla svou paní na loži s proříznutým hrdlem. Byt byl vyloupen. Skříně vypáčeny a veškeré peníze a proslulá sbírka skvostů zmizela.

Stará služka, vyslýchána, mohla udati pouze tolik, že toho dne jí miss Rebekka dovolila k příbuzné. Když se vrátila, byla paní již mrtva. Nic více nemohly vyšetřující orgány z uděšené stařeny dostat. Vražda podle nálezu soudních lékařů musela se stát mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou noční. Vrah, jak soudily bezpečností orgány, vstoupil nerušen do domu, otevřev si domovní vrata i byt paklíči.

Pátráním byl pověřen proslulý tehdy detektiv Mr. Sullivan. Při výslechu se dověděl, že služebná měla pravidelně čtvrtek volný, který mohla po celý den i noc tráviti mimo dům. Z toho detektiv usoudil, že vrah musel být zasvěcen do této okolnosti a jeho podezření padlo přirozeně na lorda Blackberryho.

Lord byl zatčen a podroben přísnému výslechu. Avšak musel být k velké mrzutosti Sullivanově záhy propuštěn, neboť prokázal skvělé alibi. Uvedl, že v oné nešťastné noci ze čtvrtka na pátek hrál v Good-Yellows-Clubu bridž, kteroužto okolnost přísežně potvrdili jednak jeho partneři, jednak personál klubu. Výpověď spoluhráčů lorda Blackberryho nemohla býti brána v pochybnost, neboť jak kapitán F. O. Barton, tak sir Carwell esq., i pan McLee, majitel továrny na lodní plachtoviny, byli občané výtečné pověsti. Mr. Sullivan byl nucen omluviti se lordu Blackberrymu a propustiti jej z vyšetřování.

Mr. Sullivan byl nyní v situaci věhlasného detektiva, jenž ví, že k němu jsou upřeny oči veřejnosti, a jenž nemá nejmenší stopy, která by vedla k osvětlení záhadného případu.

Mrzut a mysli rozhárané ubíral se Mr. Sullivan londýnskými ulicemi, kloně k zemi hlavu obtíženou starostmi.

— Bridž … — mručel, — hrál celou noc bridž …

Nenáviděl v té chvíli lorda Blackberryho, jenž mu unikl svým skvělým alibi.

— Bridž …

V Doughtyho ulici spatřil před jedním domem svitek papíru. Bezmyšlenkovitě jej zvedl a kráčel dále.

Po chvíli seznal, že sedí v jednom výčepu. Sklenice džinu stála před ním. Seděl drahnou chvíli za stolem a jeho prsty si hrály se svitkem papíru.

Mimoděk rozbalil papírek a shledal, že drží v ruce obal z bridžových karet.

Mr. Sullivan pocítil, jako by se mu v mozku zajiskřilo. Prudké vzrušení ho opanovalo. Sbalil opět papírek a podrobil jej bedlivé prohlídce. Papír se mechanicky stočil do svitku. Detektiv soudil, že obal z hry bridže sloužil patrně k utěsnění něčeho volného.

Ale čeho? Ostatně proč plýtvá svým kombinačním důvtipem nad neužitečným kouskem papíru? Než detektiv cítil v sobě vzrůstající nepokoj, který mu napovídal, že v ruce drží klíč k tajemství, které ho znepokojovalo.

Mechanicky narazil si klobouk a jako střela pílil ke dveřím. Ale vchod mu zatarasil hostinský, jenž byl starostliv o zaplacení … Detektiv mu vtiskl šilink do ruky a vyřítil se na ulici.

Jeho kroky nesly jej do Doughtyho ulice. Zastavil se před domem, kde nalezl onen svitek papíru. Snad zde nabude mlhavý obraz, který se tvořil v jeho duši, určitějších obrysů.

Co utěsňoval onen svitek? Položil jej na zem a postál nad ním v zadumání. Pak sebral jej a vstoupil, puzen neznámou mocí, do domu.

Tam vyhledal byt domovnice a zaklepal na dveře. Otevřela mu stařena, která nedůvěřivě měřila návštěvníka. Detektiv vstoupil do světnice.

Počal se vyptávati na obyvatele domu. Narazil na nevlídnou odmítavost i zamlklost domovnice, která rozvázala teprve, když se detektiv vykázal svojí legitimací.

— V našem domě, sir, — vykládala stařena znepokojeně, — bydlí samí počestní nájemníci. Obávám se, že nenajdete, co jste hledal.

— To je moje věc, — prohlásil detektiv, — na vás jest, abyste odpovídala na otázky.

Tu mu domovnice vyjmenovala všechny nájemníky, jejich povolání, povahu a záliby. Podle jejího vypravování nebylo mezi nimi nikoho, kdo by mohl vzbuditi zájem policie.

— Počkejte, — zarazil ji Mr. Sullivan, — pravila jste, že v prvním patře bydlí slečna ďHarmonville. Kdo je ta dáma?

— To je … nějaká Francouzka. Říká se, že je markýza.

— ďHarmonville … — mručel detektiv v zamyšlení.

— Já myslím, že je Ruska. Někteří jí říkají Naděžda.

— A čím je?

— Čím …? Počkejte … něčím od divadla, myslím …

— Od kterého?

— To já nevím.

— A proč myslíte, že jest od divadla?

— Protože k ní chodí páni a nosí jí kytice. Tak si myslím, že musí být od divadla.

— A kteří páni k ní chodí?

— Já je neznám.

— Koho vídáte nejčastěji?

— Takového … co mívá pokaždé jinou kravatu.

— Je štíhlý? Blondýn?

— Ano … blondýn, ale trošku do červena.

— Well. A nemá jizvu pod levým okem?

— Vidíte — opravdu! Ještě jsem si myslela, od čeho by to mohlo být.

— Není to lord Blackberry?

— Neslyšela jsem ho jmenovat. Ale je to hezký, mladý člověk. A dává štědré spropitné.

— Také nosívá té dámě kytice?

— Ten? Ani ne. On jest asi její opravdivý nápadník.

— Děkuji vám, paní.

Okamžik nato vidíme Mr. Sullivana v telefonní budce. Záhy přibyli na místo dva civilní strážníci. V jejich průvodu odebral se Mr. Sullivan, aby v bytě zajímavé Francouzky učinil prohlídku …

Brzy nato přibyl do úřadovny Scotland Yardu náš známý lord Blackberry, provázen jsa dvěma zamlklými muži.

— Haló, lorde, — uvítal jej Mr. Sullivan s příjemným úsměvem, — jak je to dávno, kdy jsem vás měl potěšení naposled spatřit?

— Nedávno, Mr. Sullivan, nedávno, — odvětil lord ledově, — a skutečně nechápu, proč jsem tak obtěžován …

— Prosím za prominutí, — pravil Mr. Sullivan galantně, — potřeboval bych ještě malé vysvětlení. Neznáte toto?

A položil před lorda Blackberryho zlatý, těžký náramek, zřejmě starožitná práce.

Lord zpopelavěl.

— Nuže …? — naléhal Mr. Sullivan. — Mlčíte? Pak vám musím sám říci, že jste jej daroval miss ďHarmonville. Tuším, že to od vás bylo neopatrné.

Ale lord nabyl opět svého klidu.

— Snad jsem daroval, — pravil, — a co dále?

— Ten náramek pochází z pozůstalosti miss Flowerové.

— Opravdu? — Možná, že se nemýlíte. Pamatuji se, že teta Rebekka darovala onen náramek mé matce k narozeninám.

— Obávám se, že nemáte pravdu. Není známo, že by miss Flowerová něco někomu darovala. Tento náramek je v seznamu uloupených skvostů.

— Pozoruji, — vece stísněně lord Blackberry, — že mne podezříváte z onoho zločinu …

— Zdá se.

— Zapomínáte, pane, že jsem vám dokázal alibi. Hrál jsem po celou onu noc bridž se svými přáteli …

— Ničeho nezapomínám. Nepřipomínejte mi toho, neboť se hanbím za svou lehkověrnost. Bridž! A já, hlupák, zapomněl, že během pauzírování v bridži možno spáchati ne jednu, ale dvě vraždy …

Pan ředitel Justic se odmlčel a zádumčivě zažehl viržinku.

— Nuže? — naléhali posluchači.

— Lord Blackberry se doznal. Jeho spoluhráči nemohli si uvědomit, byl-li lord během doby, kdy nehrál, přítomen. Z dalšího výslechu vysvítá, že si Blackberry najal auto, dojel k domu miss Flowerové a přesvědčiv se, že její služka má toho dne skutečně dovolenou, spáchal vraždu …

— A co onen svitek papíru? — tázal jsem se.

— Ano. Málem bych zapomněl. Jak vypovídá kapitán F. O. Barton, lord Blackberry vzal z rukou zřízencových balíček karet, s něhož strhl obal, který mechanicky zastrčil do kapsy. Na to se kapitán jasně pamatuje. Onoho papíru pak použil lord Blackberry k utěsnění náramku, jehož zámek byl příliš volný. Ostatně brzy vypadl, náramek se rozevřel a ona Francouzka musila jej uložit do kabelky …

— Co se stalo s lordem Blackberrym?

— Byl oběšen téhož roku.

— Dobře se mu stalo, — pravil pan Lebeda tvrdě. — Kdyby byl hrál mariáš, pak by nemohl přijít na takové hanebné myšlenky …