Hráči/26. kapitola

Hráči Karel Poláček
25. kapitola	26. kapitola	27. kapitola

Údaje o textu
Titulek:	Zasnoubení □ Kterak pan Salamánek přestal být třetím □ Pan Tachecí prosí o dovolenou
Autor:	Karel Poláček
Zdroj:	POLÁČEK, Karel: Hráči
Vydáno:	České Budějovice: 1970
Licence:	PD old 70

Zasnoubení □ Kterak pan Salamánek přestal být třetím □ Pan Tachecí prosí o dovolenou

Čtenáři, kteří trpělivě sledují moje vypravování, a kteří mají přátelský zájem na mých osudech, nesou snad nelibě časté odbočky, které nalézají nezajímavými a nicotnými. Prosím svoje přátele a známé za odpuštění, že jsem zneužíval jejich shovívavosti, a nyní se vracím k tomu, abych popisoval svůj život.

Martička … Často jsem vyslovoval toto drahé jméno, a ani uprostřed rozmarné společnosti, ani uprostřed zápolení neopouštěla mne představa této rozkošné bytosti.

Během doby vyměnil jsem si s ní několik lístků. Obsahovaly pouze pozdravy a několik běžných poznámek. Avšak já cítil z jejích řádků, že je mně nakloněna, ač jsem ničím nepřispěl k tomu, abych rozmnožil její sympatie. Hořce jsem si lál za svoji ostýchavost, která mně bránila, abych k ní přistoupil s rozhodným vyjádřením. Když jsem dostal dopis od pana řídícího Tšpona, ve kterém mne zval na zápas, tu jsem si řekl, teď nebo nikdy, nechci-li slouti sketou.

Plál jsem mužným rozhodnutím když jsem se ubíral k nádraží, a sedě v kupé, spřádal jsem v mysli řeč, jež zanedlouho bude vyznáním lásky tomuto děvčeti.

— Drahá slečno, — řeknu, — snažně vás prosím, abyste mne vyslechla. Závisí na tom mé štěstí. Chováte-li jen trochu sympatie k mladému muži, který před vámi stojí … Ne, tak nikoli. Nýbrž: — Zajisté jste poznala, že vaše společnost mi není lhostejná … — To také není to. Musím promluviti delikátněji — Nejsem krasořečník, slečno, a můj cit je k vám tak horoucí, že mate moje myšlenky a dává mi pronášeti nejapná slova. Dovolte, abych se vás otázal, nechtěla-li byste kráčeti se mnou ruku v ruce životem. Neboť bez vás není mi v širém světě štěstí …

To je dosti dobře řečeno. Prosté a rozhodně. Jenom varovati se květnatých úsloví. Po celou jízdu vlakem upravuji a pořádám svoje vyznání, a když se blížím k cíli, jsem přesvědčen, že moje procítěná slova neminou se účinkem. Opravdu, jsem chlapík a divím se sám sobě, kde se vzala moje hladká výmluvnost.

Opustil jsem stanici a vstupuji do vesnice. Míjím známou alej ovocných stromů, jichž listí zbarvil podzim. Spatřil jsem stavení pana řídícího Tšpona. Teď … Jakže promluvím k slečně Martičce? Počkejme: — Drahá slečno, já … Ne, tak tomu není. Na počátku bylo něco o sympatiích … Běda mně! Cítím, že jsem zkrušen malomyslností a že moje mysl byla zachvácena zmatkem.

Se zběsilou zlobou proti sobě jsem vyrazil a dal se šíleným klusem po cestě. Náhodnému pozorovateli naskytl by se pohled na mladého muže, jenž jako štípnut ovádem, bezhlavě opisuje spirálu, jejíž ohnisko je dům pana Tšpona. A zakončení onoho ztřeštěného běhu jevilo by se asi takto: u vrátek domu pana Tšpona stojí mladá dívka. Náhle přiřítí se odkudsi zbědovaný mladý muž. Mladá dívka rozevírá náruč, do které bez dechu klesne onen šílenec. Mezitímco ona konejšivě hladí jeho rozcuchaný vlas, vychází ze dveří stařík, který volá: — Á, tady ho máme. Martičko, nestůj venku a odveď svého ženicha do stavení. O lásce a podobných věcech můžete mluvit až pak. Teď jej nutně potřebujeme, protože nemáme třetího.

Dívka odběhne do stavení a stařík láskyplně uvádí mladíka do pokoje …

U stolu seděl pán v šedé četnické uniformě.

— To je pan strážmistr Houra, — představoval pan řidicí, — a to je ženich naší Martičky.

Ženich! Jak je to všecko jednoduché … Tak tedy ženich. Pan řídící říká, že ženich. A to tedy je Martička nevěsta, moje nevěsta …

Pan Houra povstal, srazil podpatky, podal mi ruku a pravil: — Vítám vás a blahopřeji. Já už o vás mnoho slyšel. Dnes si aspoň zahrajeme. Máme smůlu od té doby, co jsme ztratili Salamánka.

— Kdo je to?

Pan strážmistr se zasmušil.

Mávl rukou a pravil: — Hanba mluvit. Dnes se nesmí nikomu věřit. Pan Tšpon jej odněkud přivedl. Hrál dobře, to je pravda. Několik dní s námi působil k úplné spokojenosti, když tu jsem dostal služební rozkaz, abych pátral po jakémsi Bedřichu Salamánkovi, 7. dubna 1894, v Praze narozeném, svobodném, tamtéž příslušném, soukromém úředníku, nyní neznámého pobytu.

— A proč?

— V dubnu 1928, — pokračoval pan Houra služebním tónem, — prodal obviněný vetešníku Bohumilu Hellerovi tři telefonní sluchátka za 45 Kč. Bohumil Heller byl pak vyrozuměn, že mikrofony byly odcizeny, a proto, když asi za čtrnáct dní přišel obviněný k němu opětně prodávati takové sluchátko, chtěl jej zadržeti, ale obviněný z obchodu uprchl.

Později bylo zjištěno, že jedno sluchátko bylo odcizeno Františkovi Jilemnickému, obchodníkovi, a druhé z kavárny U červeného orla. Měly cenu po sedmdesáti Kč. Vlastníci dvou ostatních mikrofonů zjištěni nebyli.

Mimoto udal Maxim Schmidt, že obviněný odcizil mu dva reklamní aparáty se dvěma zrcadly a skly v úhrnné ceně 1090 Kč.

Popis osoby. Prostřední postavy, šedý oblek, hnědé vlasy, oválný obličej. Zvláštní znamení: bradavička u kořene nosu. Dívám se na něho a vidím: to je on. Když jsem seznal jeho totožnost, hrál právě velkou hru. Hlásil sto, sedm červených a zelenou pomáhající. Udělal na nás sto čtyřicet. Byl spokojen a pravil: — Dostanu čtyři zlaté osmdesát. — To dostanete, — pravím, a vyplatili jsme, co mu náleželo.

Pak jsem povstal, opásal jsem se řemeny, vzal jsem přílbu na hlavu a pravil: — A nyní vás, Salamánku, zatýkám jménem zákona pro krádež mikrofonů a reklamních aparátů.

On se zasmušil a odpověděl: — Já nezapírám, pane strážmistře, a půjdu bez řečí s vámi. Ale je to škoda. Mohli jsme udělat ještě aspoň jednu rundu.

Vedl jsem jej do vazby okresního soudu. Byl jsem velmi rozmrzen, že se nám spoluhráč tak spustil. Cestou probral se ze zamyšlení a pravil: — Ale toho betla nemohli jste nikdy vyhrát, nepřijít pan Tšpon do štychu.

— To je pravda, — odpovídám, — ale on když má sedm od jednoho lajeru, musí hledat tu osmu. To je povinnost. Ale vy, — dodal jsem, — vy byste se mohl, Salamánku, stydět. Takový hráč a dá se na zlodějství. Copak by to nešlo živit se poctivě?

— Inu, je to osud člověka, — povídá.

Rozhněval jsem se. — Já vám dám osud člověka. Je to špatnost od vás. Počkejte, oni vám to naměří. Osm pytlů ve mlejně do vás hodí. Já vám sám zatlačím, abyste věděl. Osm měsíců karty neuvidíte.

Styděl se, div neplakal. Ale co je to platno, přišli jsme o třetího.

— No, nyní už bude lépe. Máme tu našeho ženicha, — ozval se za námi pan Tšpon. Rozhodil karty do půlkruhu a velel: — Tak, malá dává.

Asi po třetím kole otázal se strážmistr: — A cože tu není ještě pan Tachecí?

Pan řídící zavrtěl hlavou. — Nevím, proč se opozdil. Bývá vždycky tak přesný.

Obrátil se ke mně a vysvětloval: — Pan Tachecí je zdejší osadník a dělá nám třetího. Nemohu říci, že bych s ním hrál rád. Hraje dobře a platí správně, ale on je takový, jak bych to řekl …

— Takový mrtvý, — podotkl strážmistr.

— Ano. Nesmrdí, nevoní. Dostane dobrou kartu — a nic; špatnou kartu a zase nic. Nemluví, nesměje se a pořád má takový výraz, jako by mu někdo křivdil.

Sotva to dořekl, vstoupil do dveří menší, zavalitý pán. Hlavu měl holou, tvář bledou a visutou jako z měkkého těsta a oči smutné.

Tiše pozdravil, svlékl kabát a zasedl ke stolu. Obdržel kartu, vydal ze sebe neurčitý zvuk a vynášel.

Po chvíli přišla Martička, posadila se vedle mne a položila mi ruku na rameno.

Pan Tachecí pohlédl na ni, odkašlal si a pronesl dutým hlasem: — Pane řídící, já bych prosil o dovolenou.

— K čemu potřebujete dovolenou, pane Tachecí? — podivil se pan Tšpon.

— Já bych se chtěl oženit, — vece smutný muž.

— To můžete. Kdo vám brání?

— Brání mi to, že musím s vámi denně zasedat, takže nemám k ženění času.

— Dobře, pane Tachecí. Uděluji vám dovolenou na den. Zajdete si s nevěstou na radnici, vyměníte si slib věrnosti a po sňatku přijďte sem.

— Den je málo, pane řídící.

— Proč málo? Za čtyřiadvacet hodin možno se oženit ne jednou, ale pětkrát.

Pan Tachecí si otřel čelo kapesníkem.

— Když ono … já totiž nemám ještě nevěstu … a jak se mohu seznámit s dívkou, musím-li tu denně působit?

— To je pravda. Tak vám dávám čtrnáctidenní dovolenou. Pak ale se mi v pořádku vraťte.

Smutný muž poděkoval a hlásil melancholicky červenou stovku. Když bral od každého osmdesát krejcarů, zavrtěl se nepokojně a zavzdychal.

— Máte ještě něco na srdci, pane Taehecí? — tázal se pan Tšpon.

— Já totiž … ani bych nemusel si brát celých čtrnáct dní …

— Nuže? …

— Ono jaksi … Tadyhle se dívám na slečnu dceru … Už ji dlouho pozoruji. Zalíbila se mi a míním, že by se mi hodila za manželku. Kdybyste mi ji ráčil dát, pak bychom snad ani nemuseli přerušit zasedání. Já bych svoji usedlost prodal a přestěhoval se sem.

Pan řídící se pousmál a pravil: — Vaše myšlenka by nebyla špatná, jenomže přicházíte pozdě. Martička už je zasnoubena. Tady je její ženich. — A ukázal na mne.

Smutný muž spočinul na mně melancholickým zrakem a vydal ze sebe zvuk politování.

— To je chyba, — vece.

Zabubnoval prsty na stole a pravil: — Pan strážmistr mi hlásí kulovou sedmu? To mu dám flek pod obojí a vynáším.