Hráči/24. kapitola

Hráči Karel Poláček
23. kapitola	24. kapitola	25. kapitola

Údaje o textu
Titulek:	Knírek s monoklem □ Filosofie bridže □ Případ lorda Blackberryho
Autor:	Karel Poláček
Zdroj:	POLÁČEK, Karel: Hráči
Vydáno:	České Budějovice: 1970
Licence:	PD old 70

Knírek s monoklem □ Filosofie bridže □ Případ lorda Blackberryho

Herna poskytovala obvyklý vzhled podniků toho druhu. Zelené stolky byly plně obsazeny pány i dámami; a v místnosti se těžce převaloval tabákový dým. Ba, nechyběli tu ani šachisté. Utrpení, které jim působil hluk, zračilo se v jejich soustředěných tvářích. Avšak nikdo jich nedbal. Pozoroval jsem, že jako všude jinde, i tu byli šachisté nejméně váženi. Snad proto, že jsou hosté příliš nevýnosní.

Pan Lebeda mne představil panu řediteli Justicovi, jehož klidná otylost vzbuzovala důvěru a dávala tušiti rozvážného a zkušeného hráče. Sotva jsme usedli ke stolku, tu vynořil se odkudsi smokink, v němž vězel mladík s knírkem. Na tenkém krčku viklala se mu příliš velká hlava a jeho tvář byla pomačkaná, jak to vídáme u novorozeňat. Údělem mladíkovým bylo vésti časté půtky z monoklem, jemuž se asi nelíbil pobyt v této dětské tváři.

Ten jinoch zahuhňal několik slov, z nichž jsem vytušil, že onen monokl s knírkem je celkem vzato dr. Znamenáček a úředníkem ministerstva zahraničí.

— Zahrajete si s námi, pane doktore? — otázal se jej bodře pan ředitel Justic.

Zpozoroval jsem, že pan Lebeda nespokojeně zavrčel.

— Eh, hráti? — zahuhňal mladík, upevňuje si monokl, — a co … ehm … se hraje?

— Ambo-jamo.

— Tak … ehm … licitovaný mariáš, tuším … jak?

— Tak jest. Umíte hrát ambo-jamo?

Pod smokinkem rozzuřil se krátký boj. Konečně knírek s jakýmsi odhodlaným úsměvem usedl.

— Smluvenou partii bridže … — pronesl jako na omluvu, — čtvrtý se ještě nedostavil … politováníhodná nedochvilnost. C’est ça. Možno zatím pohráti ambo-jamo.

— Milý pane, — přerušil distingovaný monokl pan Lebeda, — mariáš se nehraje „zatím“. Buď se hraje nebo se nehraje.

— Eh, pardon! — omluvil se mladík a zručně zamíchal karty. Ukázalo se, že onen knírek projevuje pozoruhodné schopnosti hráčské. Avšak spoluhráče dráždil onen shovívavý úsměv, jímž mladík provázel svoji hru. Zejména panu Lebedovi nelíbily se drobné chyby, jichž se monokl dopouštěl, a které dělaly dojem úmyslnosti.

— Oh, lala! — omlouval chybné vynesení, — jakýsi faux pas … Prosím, omluvte mne. Dlouho nehrál tuto hru. Odvykl si. Pobyt v cizině, zajisté … Tam ona hra neznámá …

Hráli jsme se stísněnou myslí. Přítomnost mladíkova působila nám nevolnost, jako bychom polkli kostěný knoflík. Avšak brzy byli jsme zbaveni jeho společnosti.

Do herny vplul těžký oblak moderního parfému a s ním kudrnaté mikádo, zbytečně hluboká dekoltáž a jasnými barvami pomalovaná líc.

— Milosti! — vzkřikl mladík a hnal se dámě po ruce.

— Dobrý večer, doktore, — zašveholila dekoltáž. — Společnost je zde?

— Všechno připraveno a zmíráme touhou po vás, — povykoval mladík. Obrátil se k nám: — Páni prominou. Zadán na bridž.

— Spánembohem! — zařval pan Lebeda svým sklepním basem.

Nad naším stolkem se rozhostilo ticho.

Po chvíli jsem se otázal: — Kdo byl ten pán?

— Výtečný mladík! — zvolal nadšeně pan Justic, jehož temperament nutil všecko posuzovati optimisticky.

Pan Lebeda temně vrčel jako pes, jemuž odnímají kost. Bylo vidět, že se v něm převalují mračné myšlenky. Vytáhl slámu z viržinky a ukázal k oknu.

— Pohleďte tam, — velel.

Pod lampou se stínítkem ze zeleného hedvábí seděli čtyři hráči. Pán s monoklem a dáma s hlubokou dekoltáží mezi nimi. Drželi karty v ruce, ale jejich tváře připomínaly kamenné masky soch, jaké jsme zvyklí vídati na státních budovách. Tato partie byla pokryta jinovatkou chladného mlčení. Zdáli se provozovati velebný, davu nesrozumitelný náboženský obřad. A když někdo z hráčů vynesl kartu, tehdy tak činil s takovou váhavostí, že připomínal některé filmové scény, jichž tempo jest určeno zpomalovacím aparátem.

— Co činí? — tázal jsem se.

— Co činí? — opáčil pan Lebeda a zachechtal se potupně. — Hrají bridž.

— Bridž! — vzkřikl jsem. — jak zajímavé! Můj zvěčnělý tatíček přál si poznati tuto hru, ale nebylo mu to dopřáno. Snad by bylo dovoleno přihlížeti?

— Zadržte, — zvolal pan Lebeda hromovým hlasem. — Půjdete-li k nim, pak vás nechci znát.

Mlčel jsem udiven. Ještě nikdy jsem neviděl svého patrona tak rozkaceného.

Ten zadýmal z viržinky a pak pokračoval rezavým hlasem: — Bridž … Hm. Představte si hru, ve které se nemusí přebíjet.

— Opravdu?

— Ano. Dále vězte, že není dovoleno během hry platit.

— Jakže?

— Ano. Oni zapisují výtěžky i ztráty do sešitku. A po skončené hře se nějakým nenápadným způsobem vyrovnávají závazky. Během hry se musí zachovávat naprosté mlčení. Kárati spoluhráče, vytýkati jeho chyby, jásati nad vítězstvím, tupiti poražené je shoking.

— A prosím vás … Co pravíte?

— Tak jest. My čeští lidé jsme živého temperamentu. Naší národní povaze hoví hry, při kterých možno uplatňovati tradiční pořekadla a břitká úsloví, jež jsou nám drahým odkazem našich předků. Není ani na úkor hry, jestliže při ní hlasitě prozpěvujeme. Při některých situacích je to dokonce nutno, jak sám víte …

— Kdybysi za mořem byla … — zapěl jsem s porozuměním.

— Zajisté. A nyní jsme svědky tendence roubovati bridž na náš národní organismus. Představte si, kamaráde, že po skončené hře, třeba byste byl těžce zničen, máte povstati, uctivě se spoluhráčům pokloniti a poděkovati se: I thank partner. Ještě že nežádají, abyste s obnaženou hlavou zazpíval: Home, sweet home …

Udeřil na stůl a zvolal: — Zvítězili jsme ve světové válce nebo jsme byli poraženi? Což jsme rabi cizáků nebo samostatný národ? Jsme svobodni po třistaleté porobě nebo jsme nadále spoutáni? Dáme si rušiti domácí tradici a vydáme se v plen cizákům?

— Nikdy! — zahlaholil pan ředitel Justic.

Nastala chvíle mlčení, kterou přerušil pan ředitel Justic slovy:

— Dlužno se vším souhlasit, co řekl přítel Lebeda. Já sám se přiznávám, že jsem byl mnohdy okolnostmi nucen hráti tuto hru. Věřte mi, že nemám příjemných vzpomínek na … bridž. Kdysi jsem se zapomněl a vytkl spoluhráči, že hraje jako ponocný. Byl z toho jakýsi konflikt.

Kýchl do kapesníku, zatroubil na nos a rozváděl svou řeč. — Náš přítel Lebeda zapomněl uvést ještě jednu okolnost, která svědčí v neprospěch bridže. Je to nekonečně dlouhé pauzírování. Během pauzírování vám narostou vousy, můžete se dát oholit, vyřídit některé záležitosti a ještě vám zbude čas kochati se pohledem na kožené tváře vašich spoluhráčů. Kdybych se neobával, že vás budu nudit, vypravoval bych příběh, jenž charakterizuje funebrácké tempo oné hry.

— Vypravujte, — povzbudil jej pan Lebeda.

— Přineste mi jedno moka, — obrátil se pan ředitel Justic na číšníka. Pak pokračoval: — Znáte příběh lorda Blackberryho?

— Neznáme.

— Ovšem. Přihodilo se to v dobách mého mládí. Tehdy mne obchodní záležitosti nutily cestovat po světě. Přihodilo se to, tuším, v Leicestru … ne, nikoliv — v Londýně, v letech devadesátých. Onen případ je v kriminálních análech londýnské policie zaznamenán pode jménem „Aféra miss Rebekky Flowerové“. Slyšeli jste něco o Mru Sullivanovi, členu tajné policie?

— Nikoliv.

— Výtečný chlapík tento Mr. Sullivan. Bystrá hlava. Obratný kupodivu. Teprve nedávno, jak mi sděluje můj obchodní přítel, odešel do penze. Ještě dnes, ve svém vysokém stáří, je proslulý jako obratný hráč golfu …

— K věci pane řediteli.

— Ba, máte pravdu. Jsem poněkud rozvláčný. Tedy v Londýně jest starobylý Good-Yellows-Club. Zatraceně, kdy mi přinesou to moka?