Hráči/13. kapitola

Mám usednouti za osiřelý stolec? Nikoli odcházím z domova □ O zlostném starciEditovat

Činorodému člověku není dopřáno dlouho kochati se zármutkem. Po odchodu tatíčkově zaměstnala mne vážná otázka. Matka důtklivě žádala, abych již z domova neodcházel. Je jí smutno mezi čtyřmi stěnami a těžce na ni doléhají mátohy vzpomínek.

— Neodcházej, — žadonila, — neodpouštěj stařenu. I mně nezbývá mnoho života. Patříc na tebe, vidím v tvé líci tahy zesnulého. A lehčeji ponesu své břemeno.

Dostavili se k nám také pánové Dalibaba s Menšíkem, aby svou domluvou podporovali přání matičky.

— Pane Kobosile, — pravil pan Dalibaba, — přicházím vás požádati jménem všech přátel a rodáků, abyste neodcházel. Hle, co vám muže poskytnout cizina? Zde nebude nikdo, kdo by vám odpíral cti i vážnosti.

— Jsem téhož mínění, — připojil se pan Menšík. — Vy jste povinen převzíti živnost po svém otci.

— Nic ovšem nepřekáží tomu, — pokračoval pan Dalibaba, — aby i vdova vedla dále živnost po manželovi. Svoji způsobilost zajisté prokázala. Několikrát zasáhla do hry rozhodujícím způsobem. Mně samotnému připravila dvakrát trudný los přihlížeti k tomu, kterak byly rozmetány mé naděje ve vítězného betla.

— A já, — dodal pan Menšík, — účastnil jsem se s vaší paní matkou i tažení proti dvěma cizincům z města Vamberka, kteří přibyli k nám v bláhovém domnění, že se jim lehce podaří ztéci hradby našeho města. Po celovečerním zápase byli odraženi se zkrvavenými hlavami, zanechavše bohatou kořist v našich rukách.

— Pravá a hluboká láska, — uvažoval pan Dalibaba, — a naprostá oddanost k manželi způsobila ten div. Ta zkypřila půdu a dala vykvésti hráčské dovednosti, která je jinak cizí ženské povaze. Tomu říkám splynutí duší. Ženy jinak nemilují karbanu a odpírají mu s urputnou houževnatostí. Nemají milosti. Jenom dámy ze společnosti oddávají se hrám. Ale ty se vzdálily přírodě.

— Já soudím, — dumal pan Menšík, — že je jim odepřen dar pozitivistického myšlení. Příliš podléhají mysticismu. Pravý hráč nehledá v kartách jiného smyslu, než jaký je odedávna ustanoven. Hráč ví, že král s filkem značí dvacítku, a za jistých okolností čtyřicet. A ženy věří tomu, že v kartách je utajen jakýsi jiný význam. Jsou přesvědčeny, že svršek značí ženicha, zelené eso radost a kulová devítka cestu. Hráč může podle své konkartace souditi na svoji nejbližší budoucnost, a to pouze na vítězství nebo zkázu. Ale ženy jsou nakloněny věřiti, že celý život se všemi osudy je v kartách obsažen.

Tak rozmlouvali oba pánové a neustávali přitom usilovati, abych zůstal doma a převzal stolec po otci. Chválili sice hráčské ctnosti mé matky, ale poukazovali na její pokročilý věk, který nedovolí, aby dlouho třímala v ruce otěže živnosti.

— Šťastný a spokojený život vám kyne, — hlásal pan Dalibaba. — Život v cizině je pln záludnosti. Mnohého zklamal a nalomil. Zde však budete chován jako v bavlnce. Podívejte se, dejme tomu, na našeho pana Říhu, jehož stříbrná brada zdobí odnepaměti jeho krupařský závod. Oko tohoto růžového kmeta nespatřilo ve svém dlouhém životě cizích krajů. Sám se chlubí tím, že nikdy neviděl vlak, jenž je předmětem jeho pohrdání, poněvadž unáší lidi z domova, což považuje za vrchol pošetilosti. Nezná jiného světa, než svůj krupařský závod. Neuznává jiné vlády, než sbor obecních starších, jejichž bdělé oko a odhodlaná mysl dovede uchránit krupařský závod před úklady zločinných lidí. A až bude skončena jeho životní pouť, tu tisy a túje, které rostou z naší svaté půdy, budou mu šepotati zkazky o cenách pečiva a vařiva. Nuže, mladý muži, uposlechněte mých slov a vzdejte se myšlenky na cizinu. Sám vám vyhledám nevěstu, krásnou a půvabnou dívku, s níž mnohých radostí užijete a zplodíte řádné potomstvo.

Vyžádal jsem si několik dní na rozmyšlenou. Ale já věděl, že neuposlechnu rad svých rodáků, neboť moje mladá mysl byla okouzlena pomyšlením na mnohá dobrodružství, která poskytují cizí kraje.

Ujel jsem z domova skoro tajně, s nikým, kromě matičky, se nerozloučiv. Spěchal jsem do města Dobrušky, kde se právě konal výroční trh, abych zastihl principála, jenž se svými podniky zde prodléval.

Pan Ulián mne uvítal zvěstí, že v tomto městě je mnoho vynikajících živností hostinských, kde karbaníci provádějí svoje umění. Mezi jinými jmenoval hostinec „U Petránků“, který je mimoto sídlem místní kultury, neboť hostí ve svých zdech občanskou knihovnu a dva podpůrné a vzdělávací spolky Dobroš a Vlastu. Principál se mně pochlubil, že se mu již podařilo seznámiti se se sympatickým domorodcem panem Bekem, o jehož hráčských schopnostech mluvil s nadšením. Pan Bek, pravil můj zaměstnavatel, je muž vždy jaré mysli; ve dne pilně zušlechťuje líce občanů dobrušských, aby se večer veselil v kruhu svých přátel. V průvodu tohoto bodrého muže navštívil v pondělí Petránkův hostinec, v úterý zavítal do hotelu „Steiner“, ve středu besedoval „Na červené“, čtvrtek jej zastihl „U nádraží“. V pátek bylo volno, neboť tento den zasvěcuje pan Bek koupání. Osvěžen na těle i duchu, vrhá se v sobotu v seč „U Tomášů“. V neděli rozbíjí svůj stan „U Steinerů“.

Nuže, dnes je neděle a my vydali jsme se v průvodu pana Beka do Steinerova hostince. Vstoupili jsme do podlouhlého lokálu, jehož asi jedna třetina je oddělena záclonou. Za touto záclonou prohánějí se karambolisté okolo kulečníku. Zdá se, že pan Steiner nemiluje hráčů kulečníku a pečuje o to, aby zůstali skryti světu. Svoji přízeň věnuje karbaníkům a sám častokráte účinně zasáhne do boje.

Pan Bek nás představil štíhlému jinochovi; byl to místní lékař dr. Káš, a jak pravil náš průvodce, neméně obratný ranhojič než hráč. Ukázalo se, že výtečný pan Bek mluvil pravdu. Štíhlý jinoch okouzloval exhibiční hrou. Záhy počala se místnost plniti, a veškeré stolky; byly obsazeny hráči.

Naše hra byla přerušena nenadálým výjevem. Do místnosti vstoupilí jakýsi kostnatý stařík. Přísnost vanula z jeho rysů. Zastavil se ve dveřích a pozorně objal pohledem hráče. Tu zastavil se jeho zrak u jedné partie. Rozhodným krokem přistoupil ke stolku, zlostně zavrčel a usadil se za jedním z hráčů. Pozoroval jsem, že ruka hráčova, která již vynášela kartu, se zachvěla. Pokorně se zahleděl do tváře přísného starce; avšak jeho rysy ztuhly a nedávaly najevo žádné hnutí mysli. Rozpačit, dlouho přemýšlel a pak nerozhodně vynesl. Ale vzápětí rozlehl se místností zvuk políčku.

— Tak se vynáší, ty makovče? — zařval přísný stařík. — Ty lálo, tvarohu, neužitečný člověče! Oh, ničemo! Tak jsem tě učil? Nikdy nic nebudeš umět, ničemu neporozumíš, neboť tvoje mysl je zatemněna!

— A jak jsem měl vynést, pane Podleno? — tázal se pokorně nešťastný hráč.

— Jak! Jak! — vztekal se přísný kmet, — jinak, všelijak … jenom ne tak, jak jsi vynesl. Již třicet let tě pozoruji a ničemu ses nenaučil. Pamatuješ se, jak jsi v roce sedmadevadesátém nesl zeleným esem? A tím všechno prohrál?

— Poučte, ale nefackujte, — zapištěl hráč, — kdybyste v mírnosti ukázal chybu, pak bych se napravil. Ale vy hned do hlavy … Pak nemá být rozum zakalen …

— Aáá! Holomku! Tak ty budeš ještě odmlouvat? Pánové, proč ho neodeženete od stolu? Vy strpíte, aby byl sprostý proti starému člověku? Oh, mizero! Na starce nad hrobem sis dovolil? Hned se spakuješ a domů! Já ti, mně se zdá …

Pokáraný hráč se zvedl a chystal se k odchodu. Ale stařec zahřměl: — Kam, kam?

— Vždyť jste mi velel, abych šel domů …

— Žádné domů! Tady zůstaneš a hrát budeš. Za mého osobního dohledu …

Byli jsme velmi udiveni a tázali se pana Beka, jak to, že onomu starci je dovoleno trestat hráče. Je-li to příbuzný, či pěstoun onoho zpolíčkovaného muže?

Pan Bek se usmál a pravil: Ani to, ani ono. Pan Podlena má takovou povahu. Je příliš prudký. Kdybyste přišli sem jinou neděli, pak byste možná spatřili, an políčkuje zcela jiného hráče. To už je takový zvyk.

— A co jej k tomu opravňuje? Je snad znamenitý hráč?

— Nevím. Nikdo jej ještě nikdy neviděl hrát.

— Jak tedy to vysvětlíte?

Pan Bek pokrčil rameny.

— Prosím vás, — pravil, — starý člověk. Má své vrtochy. Fackuje, nu, což … Přejme mu to. Dlouho-li tu ještě pobude? Prudký kibic. Ale jinak je to hodný pán. Dá facku, ale v tu ránu už na to nemyslí. On jen tak poučuje. Někdo má takového koníčka. Přejme tu radost starému muži …