Hráči/14. kapitola

Hráči Karel Poláček
13. kapitola	14. kapitola	15. kapitola

Údaje o textu
Titulek:	Stařec cizinců nefackuje □ Až spáč procitne □ O znepřátelených obchodnících □ Spor o domácí odboj
Autor:	Karel Poláček
Zdroj:	POLÁČEK, Karel: Hráči
Vydáno:	České Budějovice: 1970
Licence:	PD old 70

Stařec cizinců nefackuje □ Až spáč procitne □ O znepřátelených obchodnících □ Spor o domácí odboj

— A — tázal jsem se, — i cizince, kteří hrají špatně, fackuje?

— Cizinců nefackuje, — odvětil pan Bek. — Jest pouze přísný na rodáky; přál by si vidět krajany kráčeti na vrcholcích karbanického umění. Neračte mít strachu, že by vás přišel pokárati.

Sledovali jsme zajímavého starce, který zvolna procházel kolem, bloudě ostřížím zrakem po skupinách hráčů. Tam ozvalo se příkré slovo, a onde vrazil šňupku nešťastnému hráči. Když jeho přísnost byla ukojena, odcházel se slovy, že bude muset jednou udělat zde pořádek. Vyprovázel jej hostinský, krče omlouvavě rameny.

Pan Bek, míchaje karty, pravil: — Cožpak tento stařec … My jej všichni ctíme, protože si toužebně přeje, aby krajané prospívali. Ale je zde kibic, který je mnohem obávanější.

A ukázal nám jednoho pána, který sedě rozkročmo na židli, spal za zády jednoho hráče. Veliká hlava, vzrostlé dýni podobná, kývala se mu na stonku tenkého krku; a nos, obraz paprikového lusku, vyrážel žalostné zvuky jako moucha, která toužíc po svobodě, naráží na okenní tabuli.

— Spí, — vece pan Bek, — při normálním průběhu hry. Hráčská rčení a výkřiky ukolébají jej v tichý spánek. Ale běda, jakmile nastane napjatá situace …

V tom okamžiku otevřel spáč s námahou oči a zamumlal: — Já bych se otočil … — Pak mu klesla hlava opět na rameno a muž pohroužil se opět v mrákoty. Ale hráč se otočil, jak mu spáč kázal. A mohutně zvítězil, strašlivě zdrtiv své odpůrce.

— Viděli jste? — tázal se pan Bek. — Tak tomu bývá vždy. Když se pan Rous probudí, pak to stojí vždycky někoho velké peníze.

— Pan Rous, — dodal hrdě, — je velký přírodní zázrak. Město je naň hrdo. Kdyby nám za něho učenci dávali tisíce, my jej neprodáme. On, pánové, tvrdě spí. Ale ve spánku prožívá všecky fáze hry, jako kdyby jeho oko bdělo. Nic mu neujde. Je to jasnovidec, kterému je dáno viděti ve spánku osud kterékoliv hry, ať je to durch nebo betl.

— A sám hrává? — tázal se pan Ulián.

— Nikoli. Nemůže hráti již proto, poněvadž při pohledu na karty okamžitě usne. Jeho duch by mohl i ve snu hrát. Avšak jeho ruce, opilé spánkem, neudrží karet.

Vyslovovali jsme hlasitý podiv nad tímto fenoménem. Náš hostitel, zřejmě polichocen, počal nám vykládati o jiných pamětihodnostech města Dobrušky.

— Pohlédněte tam, — velel nám, ukazuje nám do kouta. Podívali jsme se naznačeným směrem a spatřili jsme tři hráče. Seděli vzpřímeně jako sušené tresky; a jejich zraky chladně zíraly přes hlavy spoluhráčů. Hráli spolu; avšak činili dojem, jako by každý hrál sám, jako by druhých nebylo.

— To je stůl úhlavních nepřátel. Jsou to tři obchodníci smíšeným zbožím a zavilí konkurenti. Nenávidí se divokou nenávistí. Přes třicet let nepromluvili spolu slova … Přes to však denně spolu hrají. Neboť hrdost jim nedovoluje, aby dali najevo, že se jejich nepřátelství druhých týká. Hrajíce spolu, krutě pokořují samolibost svých druhů. Chtějí dát najevo, že spoluhráč mu za to nestojí, aby mu dal najevo, že pociťuje jeho nepřátelství tak, že by s ním nemohl hrát. Hra je jim utrpením, neboť hrají pouze ze vzdoru.

— Avšak jak, — táži se, — mohou hrát, když spolu nemluví?

— Nuže, pozorujte, — pravil pan Bek.

Přerušili jsme hru a oddali se pozorování zajímavé trojice. Záhy jsme postřehli hocha, jenž, jak se zdálo dělal prostředníka.

— Pan Kašket se dává poroučet, — pravil mladík, — že by měl sedmu.

Spoluhráč sveřepě zachrupěl a pronesl chmurně:

— Vyřiďte panu Kašketovi, že ji koupím.

Mladík přistoupil k panu Kašketovi a vyřizoval:

— Pan Bečka praví, že sedmu koupí.

— Jak je libo, — pravil zasmušile pan Kašket, — vyřiďte mu, že víc nemám. Ať hraje.

— Máte hrát, pane Bečko, — hlásil mladík, — pan Kašket víc nemá.

Pan Bečka se zachmuřenou tváří koupil talón, naklonil se k jinochovi a velel mu: — Oznamte pánům, že mám kulovou sedmu. Ať mi sdělí svoje námitky.

Mladík promluvil s druhými hráči a oznámil výsledek konference slovy: — Páni říkají, že je to dobré. Posílají tři šestáky a žádají za stvrzení částky.

— S díky přijal, — zavrčel pan Bečka chladně.

— Pan Bečka obdržel poplatek, — hlásil mladík.

— Viděli jste? — tázal se pan Bek. Tak hrají každého dne. Hrají pomocí posla. Všechny tři závody zaměstnávají učedníky, jichž povinností je účastnit se hry a vyřizovat vzkazy. Učedníci se v této funkci střídají. Jednou účinkuje učedník pana Kašketa, druhý den jest povinen býti přítomen učedník závodu Bečkova, jehož vystřídá praktikant pana Balouna. Tímto způsobem udržuje se styk mezi znepřátelenými hráči …

Setrvali jsme v pohostinném městě Dobrušce celý týden. Mohu říci, že se dobře dařilo Uliánovým podnikům. Kolotoč, houpačky i střelnice těšily se valné oblibě domorodců.

Tu dobu zuřil ve městě krutý boj. Musím zde poznamenati jednu okolnost, která znamenitě vyvyšuje Dobrušku nad všecky ostatní obce naší milé vlasti. Událost, která způsobila, že město Dobruška bude zaznamenáno do análů dějin lidstva.

Je snad obecně známo, že náš národ činně se zúčastnil bourání shnilého Rakouska, že značně přispěl k pádu kletých Habsburků a že se osvobodil z područí černožluté hydry. To se stalo, jak se dovídáme z čítanek, časopisů i ze slavnostních řečí, osmadvacátého října. Toho dne obdrželi jsme samostatnost a rázem stanuli jsme mezi evropskými národy jako rovní mezi rovnými.

Pročež se osmadvacátý říjen důstojně oslavuje.

Avšak město Dobruška má na domácí revoluci podíl zcela výminečný. Neboť zde byla prohlášena samostatnost, jakmile do bran městských došla zvěst, že rakousko-uherská vláda uznala čtrnáct bodů Wilsonových. Toho dne shromážděné občanstvo dobrušské zrušilo Rakousko a prohlásilo za obecného jásotu sesazení habsburské dynastie. Ale občané netušili, že tento revoluční akt provedli sami a že takovým způsobem octli se ve válečném stavu s Říší rakousko-uherskou. Druhého dne se probudili a monarchie trvala dál. A žila ještě asi čtrnáct dní.

Nuže, občané dobrušští jsou právem hrdi na svoji samostatnou revoluční akci. A je zcela pochopitelno, že výročí onoho památného dne by rádi důstojně oslavovali. Leč zde je pravě kámen úrazu: nikdo z celého města si nepamatoval, kterého dne se stal převrat. Vznikly vášnivé spory o revoluční datum. Tyto spory vnikly i do rodin a nemálo ohrozily občanskou svornost. Nastalo pozdvižení jedněch proti druhým. Povstává syn proti otci, dcera proti matce, druh proti druhu. Nastal zmatek a obecné nedorozumění. Mnoho bylo svědků revolučního činu, ale nikdo nedovede svoje mínění opříti průkaznými argumenty.

Již se zdálo, že mír bude navždy zmařen, a že město bude strženo do víru bratrovražedného boje, když tu náhle objevil se muž, jehož svědectví mělo stmeliti rozvrácenou svornost. Poznamenejme si jeho jméno. Naši potomci budou je s úctou vyslovovati. Je to klempíř Kalina.

Slyšme jeho svědectví.

— Převrat se stal, — praví pan Kalina, — v pátek. Ten den si pamatuji a nezapomenu, co živ budu. Neboť onoho dne sedím U Steinerů a mám následující kart: obdržel jsem šest zelených se čtyřicítkou a esem. K tomu čtyři červené s dvacítkou a desítkou. Sedmu červenou i zelenou. A žaludské eso s kulovým na kraji. Hlásím dvě sedmy, ale nikoli zelenou jako trumf, nýbrž červenou, veden jsa obavou, aby nikdo neměl proti mně čtyři pomáhající. Za tím účelem odložil jsem dvě zelené, neboť esa odkládati je zakázáno. Pan Bek, můj spoluhráč, mně hru poskvrnil, neboť měl na mne čtyři červené, jak jsem se pravém obával. Já však, maje silnou oporu v oněch dvou esech, jsem se otočil, neboť jsem počítal, že dříve, než budu nalezen, vyrazím! soupeři dva trumfy. Což se také stalo. Kynul mi vzácný triumf, neboť pro podobnou konkartaci není pamětníka v širokém okolí. Avšak oné hry jsme nedohráli. Neboť náhle ozval se na ulici povyk, jenž hlásal, že nenáviděné Rakousko bylo právě zrušeno. Nechali jsme hry a připojili se k jásajícímu davu.

Já pravím a hlásám, že to bylo v měsíci říjnu osmnáctého v pátek. Nezapomenu onoho dne, neboť takový kart jsem nikdy předtím ani potom neobdržel.

Toto svědectví váženého občana vzbudilo pozornost, i zdá se, že přispěje k odklizení sporů.