Hráči/12. kapitola

Pohřeb karbaníkův □ Noční příhoda muže v podvlékačkách □ Třída Otce karbaníků □ Smuteční chorál zakončil dojemnou slavnostEditovat

Naše město nepamatuje tak velkolepého pohřbu, jaký byl údělem mého zvěčnělého tatíčka. Nesčíselné davy lidu naplnily chrám Nejsvětější Trojice, kde pozůstatky drahého zesnulého se loučily s rodným městem. Zádušní mši sloužil sám stařičký pan farář; dojat a rozechvěn pronášel latinská slova. Voskovice planou kolem rakve, ve které odpočívá muž, jenž se mnohých tažení účastnil a v nesčíslných sečích čestně obstál. Barevnými okny kostela padá zlaté světlo veselého dne; je slyšeti švitoření neposedného ptactva, které obývá kostelní zahradu. A v chrámě je zamlklé šero, dusný pach kadidla a smutečních věnců naplňuje teskný prostor.

Jsou skončeny smuteční obřady. Čtyři hráči mariáše, dávní přátelé zesnulého, nedali si vzíti čest, vynésti na svých bedrech rakev a uložiti do pohřebního vozu. Nechtěli přenechati tento úkon pohřebním zřízencům, kteří vykonávají svoji povinnost netečně a bez citového zaujetí. Průvod se řadí. Pořadatel dává pokyn, vozka jemně pohladil svým bičem koně po hřbetě. Koně, potřásajíce černými chocholy, dali se vážně v pohřební krok. A hudební banda pana kapelníka Fendrštáta zahrála překrásně a s citem smuteční pochod.

Kráčím za rakví, veda pod paží zdrcenou matinku, jejíž štkavý pláč jest ukryt pod černým závojem. — Z druhé strany podpírá neblahou vdovu strýček Josef, jemuž žalem oči zrudly a obličej zkameněl. Za námi kluše jakýsi kmet s cupitavou stařenkou ve starodávném kapižonu, které jsem až dosud neznal. Dověděl jsem se, že je to otcův strýček Jáchym se svou manželkou, kteří vážili dalekou cestu až z Uherského Hradiště. V průvodu bylo lze pozorovati jakousi vysokou a suchou ženštinu, jejíž postava čněla k nebesům, jako osamělý topol u silnice. Dověděl jsem se, že je to tatíčkův románek z mládí. Kdysi se milovali dva lidé, ale nebylo jim přáno, aby společně šli životem. Bylť tatíček karbaník, ale v rodině jeho vyvolené sídlila přísnost a nevrlé zaujetí vůči karbanu. A tak se rozešli …

Společně kráčejí v průvodu pan Dalibaba s panem Menšíkem. Dusí pláč a přerývavě hovoří teskná slova.

— Tak je to, — vzdychá pan Menšík.

— Ba, ano, — truchlivě přitakává pan Dalibaba.

— Všichni tam musíme.

— Děj se vůle Páně.

— Ani se tomu věřit nechce.

— Ještě před třemi nedělemi hrál třikrát po sobě durcha.

— Ale já už tenkrát pozoroval, že není ve své kůži.

— To bylo zejména vidět, když hrál tu červenou sedmu, kterou jsme mu poskvrnili. Nikdy by na ni nešel, protože mohl čekat, že budu mít čtyři nejvyšší pohromadě. To bylo vidět, že choroba, která hlodala na jeho organismu, velmi oslabila jeho duševní schopnosti.

— Jaký to byl hráč! Evropská třída …!

— Kouzelník!

— Ten nás mohl reprezentovat v mezinárodní soutěži.

— Zajisté. Spojoval v sobě obezřetnost a rychlé rozhodování. Rozený stratég!

— Nemohu pochopit, že to vzalo s ním najednou takový obrat. — Vzpomínám si při této příležitosti na smrt pana Secfuse, kterému přezdívali „Amerikán“, neboť pobyl nějaký čas ve Spojených státech, kde hledal štěstí. Ale opustil záhy tuto zemi, kde je mariáš neznám a kde obyvatelstvo se oddává pokeru. Vy jste jej neznal, neboť nejste zdejší pamětník.

Tak tedy tento pan Secfus stal se kořistí smrti, která slouží ke cti řádného karbaníka.

Hrál kdysi pan Secfus ambo-jamo se svými přáteli v hostinci U nádraží. Skončili záhy zvečera, neboť lokál se naplnil hlukem a hlasitým hovorem manželek, které ani v hospodě nenechají o samotě své muže.

I přešel večer a sychravá noc nastala. Vítr skučel a otřásal okenicemi. Pan Secfus se zmítal na svém loži, neboť spánek ho míjel. Karty rýsovaly se před jeho duševním zrakem žhavými obrysy. Něco mu nešlo na rozum. Náhle se mu rozzářilo v hlavě. Ruče vstal z lože, a jak byl, pouze v podvlékačkách, opustil dům. Vyhledal příbytek svého spoluhráče a zabušil na okno. Dlouho bylo mu bouřiti, než se ukázala rozespalá hlava jeho přítele.

— Co je, co je, pane Secfuse? — tázal se znepokojen.

— Co je? — opáčil nevrle muž v podvlékačkách. — Nuže, co je: za vyhranou žaludskou hru se sedmou mám obdržeti tři šestáky.

— Jak to?

— Dobře. Pamatujete se, za tu hru, co jsem ložil trumfovou osmu do talónu.

— Tu jsme přece vyhráli!

— Ale! Já měl dost!

— Jak to? My měli přece dvacítku.

— To vás neomlouvá. Já měl šedesát a vy jen padesát.

— Není možná.

— Tak heleďte. Já měl dvě trumfové desítky. Pravda?

— Ano.

— Dobře. Pak jsem vám zatkl dvě zelené. Ty jsem neznal.

— Ovšem. Ale my dostali domů dvě kulové a dvě červené.

— Ouha …! Červenou desítku jsem vám zabil trumfovým spodkem.

— Nepamatuji se.

— Jak byste se nepamatoval. Přece jste podnášel spodkem a pan Pistora dal na to desítku, víte?

— Máte pravdu. Už se pamatuji.

— Tak vidíte. Dostanu své tři šestáky a vaše tři šestáky. Dělá to dohromady šedesát krejcarů.

— Zítra dám. Jsem ve spodním prádle a peněz u sebe nemám.

— Žádné zítra! Hned! Já bych neusnul. A s panem Pistorou se vyrovnám zítra. A honem, neboť je mně zima!

Chtěj nechtěj musila hlava v okně vyplatit pana Secfuse. Načež se muž v podvlékačkách spokojen odebral domů. Avšak tato noční příhoda byla příčinou jeho zkázy. Nachladil se, dostal zánět plic a za několik dní zemřel.

— To je smrt karbaníkova — dodal vyprávějící zádumčivě.

Když jsme došli na hřbitov, tu karbaníci, kteří jako jeden muž doprovodili mrtvého druha, utvořili čtverec kolem syrového hrobu, aby vzdali nebožtíkovi poctu. Východní stranu čtverce tvořili bulkáři a tarokisté, západní filkaři, mariášníci zaujali jih, a na severu se tísnili ctitelé hazardních her, jako jsou: komandéři, ferblisté a hráči očka.

Pan Dalibaba byl pověřen, aby se krátkou řečí rozloučil se svým druhem. Tento dobrý muž měl hrdlo sevřené a upřímný žal přerýval jeho slova.

Zatroubil do kapesníku a pravil:

— Milý hochu, loučíme se s tebou …Já vzpomínám slov básníkových: „Nejsi ani za horami … jen ta hrstka polní trávy roste, roste mezi námi … A pro tu hrstku trávy ruka ruky nedosáhne …“ Přál bych si, aby se tvůj hrob pokryl svěží zelení, která bude ti připomínati zelené sukno hráčského stolku, u něhož jsme strávili tolik družných chvil. Já ti slibuji, že vždy zůstaneme věrni tvé památce a nadále budeme v tvém duchu působiti. Hráče špatné, zbrklé, lstivé a bezbožné budeme odháněti od svého kruhu. Každá naše hra budiž pietní panychidou na tvoji památku. Můžeme ti prozraditi svoje usnesení, které praví: Každý zvítězivší věnujž jistý, pevně stanovený peníz do pinky ve prospěch fondu pro postavení důstojného pomníku tobě, — který jsi v našem kruhu nazýván Otcem karbaníků … Lokály všech místních hostinců budou ozdobeny tvým obrazem. A podnikneme rozhodné kroky, aby ulice Na láni byla přejmenována na třídu Otce karbaníků.

V dalším oddílu svého projevu zmínil se řečník o ušlechtilé povaze zesnulého, velebil jeho zásluhy o blahobyt a rozvoj živnosti hostinské, vyzdvihl jeho význam, jenž sahá daleko za hranice rodného města. Překvapil přítomné sdělením, že nebožtík pamatoval i na budoucí pokolení nadací, z jichž požitků mají býti podporováni mravní, z manželského lože zplození a nadaní jinoši na dráze karbanické. Toto odhalení způsobilo hluboký dojem na smuteční hosty.

A končil: — Bratře Kobosile, buď zdráv!

Nato zapěl zpěvácký kroužek Slavoj pod osvědčeným vedením Ing. C. Jana Thoře smuteční chorál.

Hluše dopadly hroudy na rakev. Hrobníci jali se zasypávati hrob žlutavým jílem. Nad námi usmívalo se necitelné nebe modrým úsměvem. A tak jsme se rozloučili s tatíčkem, Otcem karbaníků …