Hráči/11. kapitola

Hráči Karel Poláček
10. kapitola	11. kapitola	12. kapitola

Údaje o textu
Titulek:	Povídka o mrtvém hráči, podle vypravování hostinského Fettra □ Zpověď starého hráče a jeho smrt □ Smutek v hospodách
Autor:	Karel Poláček
Zdroj:	POLÁČEK, Karel: Hráči
Vydáno:	České Budějovice: 1970
Licence:	PD old 70

Povídka o mrtvém hráči, podle vypravování hostinského Fettra □ Zpověď starého hráče a jeho smrt □ Smutek v hospodách

Právě, když jsme se chystali na delší pouť, obdržím psaní, které mne naléhavě volalo domů. Psala matka, že tatíčkovi je stále hůř a hůř; taje jako jarní sníh na slunci. Již ani do hostinců nechodí. V třesoucích se rukách neudrží karet. Sám zanechal hry, neboť spozoroval že spoluhráči hrají s ním pouze ze soucitu. Tatíček nenáviděl při hře sentimentalitu a potíral humanitní ideje. Zjistiv, že přátelé neflekují mu hry, které po fleku volaly, položil karty a odebral se domů.

Doma pravil:

— Dnes mi pan Dalibaba schválil kartu takovou: měl na mne tři nejvyšší trumfy a na kraji dvě esa. Jindy by se nezdržel, jak ho znám. Je to hráč, jenž nezná slitování. Z toho vidím, že se přiblížila moje chvíle … Hra je skončena, červené eso dodá …

Potom ulehl. Já jej zastihl v lůžku zvadlého jako ulomenou haluz. Zaradoval se, spatřiv mne, pokud je ještě schopen radosti člověk, jenž skončil svůj život. Hořký soucit mne jal, když jsem spatřil šedou tvář tohoto dříve tak kvetoucího muže. Byla ho polovička; a modré rty stěží propouštěly pisklavý dech.

Ve městě vzbudila zpráva o tatíčkově nemoci nelíčenou účast. Přišel pan Dalibaba s panem Menšíkem. Drahnou chvíli strávili u lože nemocného.

— Uzdravte se nám, pane Kobosile, snažně vás žádáme, — promluvil pan Dalibaba truchlivým hlasem. — Bez vás není žití v tomto městě.

— Sami sedáváme u zeleného stolu, — připojil pan Menšík. — Hodina bije a vy nepřicházíte!

— Denní ruch umlká, práce je skončena, — pokračoval pan Dalibaba. — Veškeré občanstvo přichází do hospody. Ten, aby osvěžil vyprahlé hrdlo, onen, aby rozpřádal rozhovory. I přichází večer, i přichází noc, ale my stále sedíme v koutě a ruce mechanicky míchají karty.

— Neplodně ubíhají večery, — ujal se řeči pan Menšík. — Takový jest náš život, neboť není třetího.

Tuhle přihlásil se nám řezník Pinkas:

— Prohrával bych, — říká.

Jaly nás rozpaky. Jest hoden, aby na vaše místo zasedl? Vstoupili jsme do hry, která však přinesla nám spíše mrzutost než osvěžení. A tehdy jsme hořce pocítili, co značí vaše nepřítomnost.

— A já, — povzdechl si pan Dalibaba, — vzpoměl jsem si na událost, která se odehrála v době, když jsem sloužil v Brandýse nad Labem.

Tam žili tři přátelé, kteří po čtyřicet let den co den zasedali. Ale jednoho dne se Bohu zalíbilo povolati na věčnost jednoho z hráčů. Zbylí hráli spolu lízaný mariáš, ale tato hra podobala se zádušní mši za druha zesnulého. Pohled na karty vzbouzel v nich bolestné vzpomínky. Jeden z nich nese červeného spodka.

— Na ty, — praví, — míval nebožtík vždycky štěstí.

— Ano, — vzdychá spoluhráč, zabíjeje kulovou devítkou sedmu. — Pamatujete, jak točil kule, a vy jste tam byl na takřka vyloženého betla?

A setřel bolestnou slzu z oka.

Tak hrávali ti dva spolu a smutnými slovy velebili památku nebožtíkovu. I praví se, že slitoval se nad nimi stín mrtvého hráče. Byla temná noc. Starý Fetter, hostinský, dříme v koutě. Neslyšně se otevřely dveře a do hostince „U města Prahy“ vešla postava; zelenavý přísvit vrhá kolem sebe.

— Nazdárek, páni, — pozdravila. — Tak co, dáme si?

Ačkoli se její hlas podobal svištění podzimního větru, jenž si pohrává s uschlým listím, přece poznali v něm mrtvého kamaráda. A přivítali ho s hlučným jásotem a ponořili se do hry. Starý Fetter se probudil a mrtvého uctil sklenicí piva. A tento hostinský vypravoval, že ještě nikdy neviděl, jaké štěstí měl onen umrlec. Šel na každou hru se zoufalou odvahou karbaníka, jenž nemá co ztratit. Tak připravil spoluhráče o celou hotovost. Teprve při poslední hře usmálo se na jeho druhy štěstí. Mrtvý prohrál dvakrát točenou červenou stovku. Ale dříve, než došlo k placení, zakokrhal kohout. Stín zmizel. Bylo slyšeti jen jeho hlas:

— Musím odejíti, pánové, neboť můj čas přišel. Na věčnosti, kamarádi, na věčnosti se vyrovnáme …

— Tak vypravoval, dodal pan Dalibaba, — starý Fetter, hostinský. A ten nikdy nelhal!

— A co, — s námahou se otázal tatíček, — dostali svoje peníze nazpět?

— Nevím, odtušil pan Dalibaba, — mrtvý hráč se již nikdy nezjevil. A pak se stalo, že zemřel druhý hráč. Samoten zasedl za stůl zbylý karbaník. Aby unikl svému žalu, rozdal karty, jako by byli přítomni jeho zesnulí druhové. Za ně licitoval, za ně hlásil, vítězil, prohrával, tupil nesprávné vynesení, velebil dobrou hru, jásal i truchlil, a také platil. Hlučně se hádal tak, jak bývalo kdysi zvykem všech tří věrných přátel. Dohrál, spočítal peníze, zaplatil řád, i odebral se domů, ulehl a zemřel.

K večeru se tatíčkovi přitížilo. I přál si, aby povolali kněze. Když přišel důstojný pán, tu počal tatíček zpověď.

— Zpovídám se, důstojný pane, vám na místě božím a vyznávám se ze svých hříchů.

Snažil jsem se vždycky žíti čestně a nehřešiti. Ale i já jsem křehká nádoba a mnohými hříchy obtížil jsem svoji duši. Zejména v době mladosti nedovedl jsem se zdržeti, abych se nedíval hráčům do karet.

— To není smrtelný hřích, — upokojil jej velebný pán, — neboť každý má držeti karty k tělu.

— Horší však bylo, — pokračoval umírající, — že jsem se díval při rozdávání, jak se říká, kartám pod sukně. Tak jsem získal mnohý nespravedlivý groš.

— Pokušení jest mocné, — pravil velebný pán. — A to je chyba rozdávajícího. Karty buďtež rozdávány tak, aby pod ně nebylo vidět. Váš poklesek je omluvitelný.

— Avšak já … já, — zašeptal tatíček, — já odložil desítku do talónu.

— Kolikrát?

— Dvakrát.

— To je ovšem, — zarmoutil se důstojný pán, — velmi nehezké … Skutkem jste zhřešil. A nahradil jste spoluhráčům škodu?

— Nenahradil!

— To je zlé, to je ovšem zlé.

— A nejhorší je, — vyrazil zoufale umírající, — že já … prohlásil za vyloženého durcha kart, který nebyl vyložený … Vyložil jsem list, ale ukryl jsem kartu, která mně zacházela …

— Těžký je tvůj hřích, milý synu, — pravil velebný pán vážně.

— Och, — kvílel nemocný, — já vím … těžkým břemenem jsem obtížil svoji duši. Nemohu pokryt takovou hanbou, předstoupit před tvář Nejvyššího …

— Bůh jest nejvýš milosrdný, — těšil jej laskavě duchovní, — slituje se a odpustí … Bůh slitoval se i nad lotrem, ukřižovaným po pravici Ježíše Krista. Gestasi, pravil Pán, vejdi do ráje! Hříchové vaši budou odpuštěny a vy mezi vyvolenými svatými a světicemi se budete radovati. Spravedlivému pokání a lítosti nemůže Pán odepříti svého sluchu. Zapomenuta bude desítka, odložená do talónu, i ten durch …

Tak mluvil duchovní a jeho slova upokojila nemocného. Smířen s Bohem a se světem přijal svátost posledního pomazání. Pak sladce usnul.

Brzy nato rozklinkal se umíráček. Městem se roznesla zvěst, že není již tatíčka mezi živými. Těžký smutek dolehl na hostinec U zlatého havrana i Na hradě. Hráčské stolky truchlily v Národním domě i U svatého Havla. V hostinci Na blátě umlkla řinčivá hudba orchestriónu a Na růžku zavřel hostinský gramofonové desky. U Hányšů vyhodil podomek dva přespolní mladíky, kteří se hlučně chechtali při hře kulečníku. U nádraží odepřel šenkýř nalít pivo hostům, kteří lhostejně přijali zprávu o úmrtí starého Kobosila. Ve všech hospodách byl nařízen smutek.

Nejvíce byl zdrcen pan Dalibaba s panem Menšíkem.

— Co jsme na tomto světě? — tázal se filosoficky pan Menšík.

— Opustil jsi nás, Kobosile, opustil jsi staré kamarády, — hořekoval pan Dalibaba.

— Sirotci jsme, bědní sirotci, — stýskal si pan Menšík.

— Odešel jsi a komu jsi nás odkázal?

— Nenajdeme třetího.

— A když, nebudeš to ty … Tak odchází jeden za druhým …