Hráči/10. kapitola

Hráči Karel Poláček
9. kapitola	10. kapitola	11. kapitola

Údaje o textu
Titulek:	Cizoložství □ Dvojí tvář sedláka Doliny □ Pan Dolina perzekvován svojí manželkou
Autor:	Karel Poláček
Zdroj:	POLÁČEK, Karel: Hráči
Vydáno:	České Budějovice: 1970
Licence:	PD old 70

Cizoložství □ Dvojí tvář sedláka Doliny □ Pan Dolina perzekvován svojí manželkou

Paní Valérie bývala ke mně nadmíru něžná. Její něžnost, tak jsem usuzoval, pramenila z mocného pudu mateřského, jenž neměl hranic. Byla tak dobrá, že si přála přivinouti k svým mohutným ňadrům celý svět. Co mi tu mělo být nápadno? Vždyť i pan Ulián byl mi otcovsky nakloněn. Neviděl jsem, že by dával svým dětem přednost přede mnou. Jeho přízeň se rozprostírala nestranně na celou rodinu. A mnohdy, maje voliti mezi svými syny a mnou, přikláněl se ke mně. Neboť synové hráli karty velmi prostředně a bez zájmu. Alois, například, držel karty tak, že mu každý do nich viděl; a to hnětlo srdce mého principála.

Záhy jsem seznal, že city, které ke mně paní Uliánová chovala, nemohly býti nazvány pouze mateřskými. Ráda bývala se mnou o samotě. Tu hladíc mi vlasy, vyptávala se mě na domov, na tatíčka, na matičku.

— Ubohý sirotečku! — vzdychávala nade mnou.

Bránil jsem se. Jaký jsem sirotek? Vždyť mám domov a oba rodiče, kteří se o mne pečlivě starají.

Avšak paní Valérie nedala si vymluviti, že jsem sirotek, a brávala mne do náručí a ohnivě líbala. Mimoto dávala mi do kávy tři kostky cukru, ačkoliv její vlastní děti musely se spokojiti pouze se dvěma.

— Jsi takový velký a statný, — šeptávala, — záhy budeš si hledat nevěstu … A s ní odejdeš od nás, a mně tu bude smutno …

Přitlumenými slovy hovořila mi o slasti a ukrutnostech lásky.

Pan Ulián nerad to viděl.

— Příliš jej rozmazluješ, — káral manželku.

— Mladého hocha dlužno držeti v kázni a nevzněcovat city. Pak má myšlenky popletené. Nechci, abys mi kazila personál. Beztoho pozoruji, že již není tak při věci, jak býval. Tuhle nese kule, ačkoli dobře věděl, že jich nemohu mít devět. Točit barvu bylo by na místě; pak bychom byli zatkli sedmu. A mám ti ukázat, na jakou kartu nešel na stovku? To bylo tak …

— Už jsi mi to několikrát ukazoval, — přerušila jej manželka, — netrap jej, sirotka ubohého … Mlč! Sám jsi jednou poplenil nejkrásnější kartu, kterou jsi přemudroval. Nechtěj, abych ti připomínala tvoje chyby …

Pan Ulián zrudl a zamručel: — Nebyl jsem svůj … Hlava mne bolela. Nemoc se, myslím, o mne pokoušela.

Zahlomozil: — Jdi po své práci. A ten mladík půjde dnes večer se mnou. Musíme vyřídit pana Dolinu!

Na svých cestách světem projížděli jsme vískou, která se nazývala Svatý Mikuláš. I dověděli jsme se, že v této dědině žije a působí bohatý sedlák, jménem Dolina. Tento muž vládl neomezeně celou obcí. Všecko bylo poddáno jeho vůli. Jeho panství zabíralo většinu pozemků, které patřily k dědině; a toto vlastnictví tlačilo domkáře a podruhy k zemi.

Bylo nám řečeno, že pan Dolina dovede ve městě, kam dojížděl na trh, prohrávati v hazardních hrách tisíce, aniž by mrkl okem. Naopak, zdálo se, že jej těší uvádět v úžas městské lidi svou odvážnou hrou. Toužil po tom, aby jeho nabitá prkenice byla proslulá. To byla jedna líc, kterou se honosil před měšťáky.

Ale doma, na dědině, ukazoval druhou tvář. Zde hrával dardu a mariáš o krejcary a těžce nesl, když prohrával. Ztracená koruna uváděla jej v zuřivost. A ubozí domkáři a podruzi podstupovali s ním zápas, hruď majíce naplněnou strachem, jako by vstupovali do klece lítého dravce. Zvítěziti nad panem Dolinou, to bylo porušení subordinace. Neboť tento rolník byl zároveň představeným obce. A tu obyvatelé raději prohráli, než by uvalili na sebe jeho hněv. Byl to jakýsi druh poplatnosti. Vzhledem k panu Dolinovi vzniklo ve vsi místní obyčejové právo, které dovolovalo bohatému sedlákovi dívat se do talónu a odkládat desítky.

Venku ševelila teplá letní noc, jež je kuplířkou milujících. Eduard, syn pana Uliána, seděl pod vozem se svojí zamilovanou harmonikou a roztouženě zpíval píseň:

— Když jsem šel od vás, byl překrásný čas …

Alois odešel s Blaženkou někam do vsi. A já s paní Valérií osaměl ve voze. Hřích připlížil se mezi nás. Hlas svědomí byl zardoušen na bujných ňadrech paní Valérie. Vstoupil jsem do cizí zahrady a bezbožnou rukou utrhl jsem květ svého bližního …

Vtom zabušil kdosi prudce na okno. Kvapně jsem se vyvinul z cizoložného objetí.

— Vzhůru, mladíku! — zvolal kdosi bujaře, — půjdem zničit pana Dolinu!

Poznal jsem hlas pana Uliána. Ruče jsem se ustrojil a spěchal ven. Principál čekal, rozjařen a bojechtivý.

— Za mnou! — velel, — dnes ukážeme panu Dolinovi, zač je v Pardubicích perník!

Kráčeli jsme kouzelnou nocí do hospody. Měsíc kreslil větvemi stromů stříbrné krajky. Pištící netopýři mávali neslyšně křídly a sháněli lačně potravu.

A na kopečku stála hospoda a jasnými obdélníky svých oken kynula nám na pozdrav.

Sedlák Dolina, brunátný, s trudovitým nosem, seděl u stolu, a netrpělivě míchal ušpiněné karty. Spatřiv nás, zahlaholil chraptivě:

— Tak jen dál, pánové, mrzí-li vás peníze!

Usmáli jsme se této zpupné řeči a klidně jsme zasedli ke stolu. Obklopili nás ujařmení chalupníci a podruzi, dychtiví na to, jak naložíme s jejich nepřítelem.

Ne, nebyla to žádná zábava, hráti s panem Dolinou. Obdržev kart, sípal jako zanesená dýmka, dlouho si rovnal listy a nespokojeně vrčel. Každé vynesení značilo mu velkou duševní námahu; a často činil pokusy vzíti si kartu nazpět. My mu v tom vždycky zabránili, odvolávajíce se na přísné karbanické řehole. Rovněž tak udusili jsme v zárodku jeho zvyk, dívati se do talónu.

— Buď hrajem, nebo nehrajem! — pravil pan Ulián, bráně talón před jeho chlupatýma rukama.

— My se tu vždycky díváme do talónu, — namítal pan Dolina, — tak se hraje odjakživa ve Svatém Mikuláši!

— Musíme se říditi platnými zákony, — odvětil můj principál. — Je mi sice známo, že máte nějaká výsadní práva v této obci. Nicméně nezapomínejte, že my jsme cizinci. Se svými poddanými hrejte, jak vám libo. My však trváme na strohém dodržování pravidel.

Pana Dolinu jsme vyvrátili z kořene. Obklopen cizími lidmi, ztrácel sebevědomí. Naříkavě loučil se se svými penězi, jako matka s milovaným dítětem. Rozveseleným chalupníkům a podruhům lahodil pohled na deptaného pana Dolinu. Nicméně nepoddával se, doufaje, že po půlnoci se karta obrátí. A přinutil šenkýře, aby stál při něm a prskal mu pro štěstí na talón. Ani to mu valně nepomáhalo.

A když se blížila půlnoc, tu zjevila se na prahu vysoká, tenká ženština. Založila ruce v bok a zasípěla:

— Vojtěše, domů!

Pan Dolina sklapl do sebe jako zavírák. Pokusil se o úsměv.

— Hleď, Anežko, — zaharašil, — já tadyhle … s pány z města jsem si trošku hodil … jen tak o čest, abych nekazil společnost …

— Pakuj se domů! — velela tenká ženština neústupně, — já ti, mně se zdá … Nedovolím ponocovat. Už jsem ti jednou zakázala hrát, a ty nedbáš. No, počkej …

Hrozivě postoupila doprostřed šenkovny.

Pan Dolina pokorně povstal.

— Pánové, — pravil, — hodina opravdu pokročila. Manželka je netrpělivá …

A shrben hledal klobouk a hůl a měl se k odchodu.

Pan Ulián jej zadržel.

— Pane Dolino, — pravil, — ještě bych vám chtěl říci několik slov!

Pan Dolina se zastavil.

— Hrát v karty, — pravil můj principál, — značí vcházet s lidmi v družné společenství. Lidé, kteří hrají karty, odkládají všechny předsudky třídní, stavovské a náboženské. Ale vy ani při kartách nedovedete vzdáti se své zpupnosti. Hráč má být spokojen s každou kartou, kterou mu udělí osud. Vy však nedovedete snášeti špatného listu. Nejste hráč …

— Kázání … — zamručel pan Dolina, — kázání mám dost doma …

— Ano, — pravil pan Ulián, — to jsem chtěl ještě dodati. Karbaník nemá být nikomu poddán. Nemáš-li doma práva sebeurčení, pak nehraj. Nejprve musíš pacifikovat manželku a pak můžeš podstoupit zápas. Tak je to, pane Dolino!

Obrátil se k tenké ženštině:

— A vám, paní Dolinová, musím oznámiti, že váš manžel prohrál patnáct zlatých šedesát krejcarů!

— Ježíši! — zaúpěl pan Dolina, — to jste mi neměl dělat … A vypadl ze dveří, byv pobídnut mocnou herdou, kterou mu udělila manželka.