Hráči/9. kapitola

Dopis otce synovi □ Sen karbaníkův □ Špatné svědomíEditovat

V polovině května opouštěli jsme pohostinné město Kutnou Horu. Živobytí nám velelo, abychom navštívili jiná místa naší drahé vlasti. Těsně před odchodem obdržel jsem psaní. Poznal jsem na adrese známé tahy tatíčkovy drahé ruky. Nedočkavě jsem roztrhl dopis. Tatíček psal:

Milý synu!

Předem přijmi srdečný pozdrav se stálou vzpomínkou. Jak se pořád máš a co děláš? Musím Ti, bohužel, oznámiti, že matka není již tak čilá, jak bývala. Stáří ji nachýlilo. Mnohé neduhy ji trápí. Nicméně ji těší, že jsi se nám vyvedl a pan Ulián je s Tebou spokojen. Já z toho mám také radost a doufám, že se v tomto místě, které je tak pro Tebe výhodné, udržíš. Musíš pomýšleti na to, abys stál na vlastních nohách. Obdržel jsi od nás všestranné vzdělání, jsi schopen postaviti se v každé situaci co muž proti muži. Jsem přesvědčen, že nám hanby nezpůsobíš. Mohu se klidně odebrati na věčnost, a před tváří Nejvyššího složiti účty ze svého konání.

Tážeš se, co je doma nového. Není toho mnoho. Musím ti oznámiti, že se v našem městě rozmohl ferbl, což mne znepokojuje. V dřívějších časech ukládali do této hry přebytky svých zisků nájemci dvora a větší sedláci. Nyní však, od té doby, co zde byla zřízena továrna na smaltované zboží, i městští lidé vrhají se v objetí této záludné hry. Znáš mne, že vyznám se v každé hře, a každé dovedu dát, což její jest. Avšak nikdy nedovedl jsem nalézti plného zalíbení v hazardních hrách, jako je ferbl, jedník, zelená louka, moje teta — tvoje teta, makao a jiné. To jsou hry, v kterých se neuplatňuje inteligence, ale převaha hrubé síly. Já pak jsem vždy pamětliv slov našeho Otce vlasti, jenž pravil: — Kdykoli jsme zvítězili, stalo se to převahou ducha, nikoli násilím fyzickým! — Ferbl se zde rozmohl jako kokotice na úkor ušlechtilého mariáše, bulky a dardy. Však také mnoho nadějných mladých lidí uvrhlo se hazardem v hospodářskou zkázu.

Musím Ti sděliti jednu šprýmovnou historku. Nedávno se zde produkoval salónní kouzelník a eskamotér. Ukázal nám také některé překvapující kousky s kartami. Jeho obratnost byla neobyčejná. Řekli „jsme si, že by to byl ve hře nebezpečný partner. Než, nastojte! Po představení zašel do hostince „Na hradě“, kdež jsem právě s panem Dalibabou a panem Menšíkem působil. Chvíli přihlížel a pak nás požádal o dovolení zasednouti. Prosím! Nedali jsme najevo rozechvění, ale musili jsme si přiznat, že nám nebylo volno u srdce. Ale ukázalo se, že hraje hůře než Číňan, než ponorný. Poslyš, hraje betla, odloží eso a vynáší králem. Trumfuje, když nemá, a umožňuje tak protivníkovi mazat. Odkládá tak, že si oplonkuje desítky. Co tomu říkáš? Ovšem že byl zničen tak, jak ještě nebyl zničen syn této země. Vymlouval se, že je zvyklý na vyšší styl a ne na takovou rustikální hru. Ouha, pane!, pravím. Nejprve musíte dokonale ovládati technickou stránku hry a pak si můžete dovolit vyšší styl. Hra ovšem musí být oživena dechem fantazie; jest mnohdy na místě geniální improvizace, ale podkladem toho musí být znalost mechaniky věci. Spíše dojde slávy nenadaný, ale solidní hráč, než duchaplný fantasta.

Bohužel, ani já nejsem tím borcem, jakým jsem býval. Příznaky stáří se množí a těžce doléhá na mne kmetský věk. Zapomínám počítat a dělám četné chyby. Jsem špatný na dech, nepokojně spím a zlé sny mne trápí. Onehdy jsem byl navštíven podivným snem:

Stojím před plakátem, který nabízí Piatnikovy hrací karty ke koupi. Dívám se — náhle vidím k svému úžasu, že figury na kartách se počínají pohybovati. Tu z karty sestoupí kulový král, jeho následuje zelený král, veda se pod paží s červeným králem. Kulový král zapráská vousy a vyzve mne se zdvořilou úklonou na partii. Pravil:

— Jsme čtyři a zelený král slíbil, že za námi hned přijde.

— To by nás pak bylo moc — namítám ostýchavě.

Ale kulový král změřil mne přísným pohledem a velel mi, abych jej následoval. Mlčky jsem se pokořil.

Šli jsme do hostince „U zlatého havrana“. Překvapilo mne, že lokál byl všecek zarostlý břečťanem, který objímal nálevní stolek. Ze zeleného sukna kulečníku vykukovaly zlaté hlavičky blatouchu, nad nimiž se vznášela babočka admirál. Podivný hostinec! myslím si. Ale nevadí, pokračuji v myšlenkách. Vždyť je jaro a kulečník raší k novému životu.

Vážní a zamračení táborité, kteří ještě před chvílí hájili srub tvrze Vítkova proti náporu Zikmundových rytířů, sestoupili z obrazu, který odnepaměti zdobí průčelí lokálu, a přisedli k nám, aby zádumčivě sledovali hru.

Byla to podivná hra … Karta mi padala přehojná a slavná. Avšak, běda! Kdykoli jsem vylicitoval, změnila se mi v bezcenný zástup, jenž neposkytoval naděje na úspěch. Platil jsem ohromné sumy peněz. Před kulovým králem kupila se hromada zlatých rupií, zelený král lačně shraboval mé napoleondory, červený král radoval se z mých dublonů a žaludský frkal rozkoší, když pojal do svého vlastnictví několik mých zvonivých taelů. Neboť jsem platil jen cizokrajnými mincemi — králové však odbývali mne hrstkou lesklých mušliček, které sbírali jejich sluhové, spodci, na březích Tichého oceánu, jenž duněl a hulákal pod okny hostince. Poznal jsem, že hostinec „U zlatého havrana“ nestojí v Komenského ulici, ale je zbudován na vrchu Diamond Head, jenž vévodí ostrovům Havajským.

Stalo se mi například, že obdržím spanilou červenou stovku se sedmou. Velebím osud, který mi poskytuje naději obdržeti ztracené mince nazpět, ale ke své hrůze vidím, že vlastním pouze červenou osmu … Zděšení orosilo mé čelo smrtelným potem. Králové se svíjeli v dávivém smíchu. Táborité se chechtají chraptivě a halasně po způsobu žoldnéřském. Při placení vidím, že zbývá mně již jen několik grošíků. S praskotem řítím se v ohnivou tmu a těžce sténaje, se probouzím. Malátnost spoutala mé údy a srdce divoce bije. Matka, velmi znepokojena, zavolala lékaře, jenž starostlivě nařídil klid a řídkou stravu.

Já vidím, synu můj, že sečteny jsou moje chvíle. Avšak bez bázně čekám svůj konec a velebím osud, který byl povždy ke mně přízniv a dal mi zvítěziti v nesčetných bitvách. Nezanechám Ti, drahé dítě, žádných statků, ale zato slyš mé rady pro život, které jsou cennější drahého kovu:

Nepouštěj se s každým do hry. Jest přísloví: Pověz mně, s kým hraješ, a já ti povím, kdo jsi.

Nehrej s těmi, kteří praví: Jen na čtvrthodinku bych si hodil, já spěchám. Spěcháš-li — nehrej! Hra, toť jsou chvíle meditací a přemýšlení. Přemítati nelze v běhu.

Nedomnívej se, že získáš jmění, hraješ-li s neumětelem. Je známo, že nejvíce vyhrávají ti, kteří špatně hrají.

Při hře si zachovej dobrý rozmar, třeba by Ti Fortuna nebyla přízniva. Nehezký jest pohled na hráče, kteří prohrávajíce, proklínají nebesa i zemi.

Platiti dlužné částky jest slušno ihned a bez váhání. Je zlozvyk, nechtít proměnit větší částky. Staří Čechové říkávali:

— Platit nebo se ztratit!

Nehrej se ženskými. Málokterá žena dovede zachovati při hře mužnou rozvahu. Ženy jsou lakotné, a prohrávajíce, apelují na mužskou galantnost. Vůbec — varuj se žen! Ženy — toť zmatek. Co já pamatuji partií, které ženy nelítostně rozvrátily. Vyhýbej se milostným pletkám. Až přijde Tvůj čas, pak se ožeň do řádné karbanické rodiny. Zejména ať Ti nenapadne pohlédnouti na ženu bližního okem smilným. To činí jenom hazardní hráči.

Kibice trp, nečiň jim příkoří, ale nesnižuj se k důvěrnostem s nimi. Bud pamětliv toho, že kibic stojí v hierarchii tvorstva na nejnižším stupni.

Doufám, synu můj, že Tě ještě spatřím, dříve než moje oči navždy uhasnou. Matka Ti posílá hrnek sádla a škvarky, aby sis přilepšil.

Ještě jednou přijmi srdečný pozdrav od

věrného otce.

Zaplakal jsem hořkými slzami, když jsem přečetl toto psaní. Můj tatíčku! Snad bys mi nechtěl umřít? …

Ale hlavně … hlavně rozechvělo mne tatíčkovo napomenutí, abych nepohlédl na ženu bližního svého okem smilným. Zlé svědomí se ve mně pohnulo. Kdyby tatíček věděl …! Dopustil jsem se nejčernějšího skutku, jehož se člověk může dopustiti. Zradil jsem svého zaměstnavatele. Zaujal jsem jeho místo v loži manželském. Ale čí je to vina? Byl jsem přece nedospělý mladík, jemuž život lásky byl až dosud knihou, uzavřenou sedmi pečetěmi. Zato však paní Valérie byla žena zkušená, matka dospělých dětí … Ano, v náručí paní Valérie jsem poprvé poznal rozkoš. Je to nejtrapnější kapitola, o které budu vypravovati příště.