Havran a jiné básně/Zvony

Havran a jiné básně Edgar Allan Poe
Své matce	Zvony	Annabel-Lee

Údaje o textu
Titulek:	Zvony
Autor:	Edgar Allan Poe
Původní titulek:	The Bells
Zdroj:	POE, Edgar Allan. Havran a jiné básně. Praha: Bursík a Kohout, 1891. s. 18–21.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

DeutschEnglishespañolfrançaisitalianopolskiрусскийрусский

I.

Slyš na saních zvonů zvuk —
            stříbrozvuk!
Ký svět plesu v jejich písně se to shluk!
      Slyš, jak znějí, znějí, znějí
      v ledný zimní noci vzduch!
      Rozptýlené hvězdy v reji,
      zdá se, mžikat, zářit spějí
      křišťálový v nebes luh;
      taktem svým, svým, svým
      jak run čaruplný rým
      v hudbu vln jich a jich tón
      padá zvon, zvon, zvon, zvon
            zvon, zvon, zvon —
s nimi v souzvuk cinkající, výskající zvon!

II.

Svatebních, slyš, zvonů zvuk,
            zlatý zvuk!
Ký svět štěstí v jejich písni se to shluk!
      Ký ples v noční vonný vzduch
      rozházel jich sladký ruch!
      Slyšíš tónů roztavených do zlata
            směsici!
      jichž se vlna vzpíná bohatá
k hrdličce, jež poslouchá je patříc dojatá
            k měsíci!
      Z jejich úzkých zvučných cel
jaký proud to libozvuků vzduch kol rozechvěl!
            Trysk’ a zněl,
            a jak pěl,
      o Budoucnu rozprávěl.
Rozkoš, kterou rozzvučel
      se ten znící, houpající
            zvon, zvon, zvon,
      zvon, zvon, zvon, zvon,
            zvon, zvon, zvon, —
rhythmem znící, cinkající zvon!

III.

Slyš na poplach zvonů zvuk. —
            spěže zvuk!
Ký svět hrůzy teď se v jejich vír a zmatek shluk!
      V poděšený noci sluch
      křičí drsný tónů ruch,
      strach je zbavil hovoru,
      řvou jen, řvou jen ve sboru
            chraptící!
V děsném skřeku „Smilování!“ křičí v plam,
blázni hádají se, chtíce hluchý překřičeti plam
      výše, výše, výše k nebes končinám
      zoufajíce letí tam,
      odhodlány teď se zvedly,
      by si teď neb nikdy sedly
      v bok bledému měsíci!
      Ó ten zvon, zvon, zvon,
      jakou pověst bájí on
            zoufalství!
Kterak ječí v stále větší vřavě dál,
jakou hrůzu v ňadra vzduchu rozchvěného svál,
                  slyš, jak zní!
            Sluch však plně rozeznává
                  v břitkém lkání,
                  naříkání,
            nebezpeč jak mizí, vstává.
            Sluch ten rozeznává tón
            v jejich jeku,
            hvizdu, skřeku
      padající, vzrůstající zhouby shon,
jak se ztiší neb vzpne k výši ve svém hněvu zvon,
            ten zvon —
      zvon, zvon, zvon, zvon,
            zvon, zvon, zvon —
v nářku, v boji, ve odboji hřmící zvon!

IV.

Železných, slyš, zvonů zvuk —
            smutný zvuk!
Ký svět vážných myšlenek se v jejich píseň shluk!
      V tiché noci mrtvý vzduch
      jakým děsem vpad jich ruch,
      v naše srdce smutnou hrozbou jak se vryl!
      Každý zvuk ten, jenž se valí
      z jícnů jejich, rez jež halí,
            jest jen kvil!
      Ach ten lid, ach ten lid,
      jenž má ve věži svůj byt,
            sám tam zbyl,
      a teď zvoní, zvoní, zvoní
      a má v tom svou kratochvíl,
      že se kámen kloní, kloní
      k srdci, by je rozdrtil.
      Nejsou muži, ženy též,
      zvěř ni lidé, Ghulů spřež,
            jejich král
      do zvonění se to dal,
      zvoní, zvoní, zvoní dál,
            lkal
      paian děsný jeho vůlí zvon!
      Zajásá tu divě on,
      jak uslyší onen zvon,
      křičí, křepčí v jeden shon;
      Taktem veden svým, svým, svým
      kouzelný jak runský rým,
      v paian, kterým hlučí zvon,
            onen zvon,
      s ním jde taktem tím, tím, tím
      kouzelný jak runský rým
      srdcem řinkající zvon,
            zvon, zvon, zvon,
      onen vzdychající zvon
      v taktu on jde dále s ním, s ním, s ním
      umíráčku zvoně ston, ston, ston
      spjatý v šťastný runský rým
            jejž lká zvon,
            zvon, zvon, zvon,
            jejž štká zvon,
      zvon, zvon, zvon, zvon,
            zvon, zvon, zvon
jak lká, ječí, duní v křeči zvon!