Havran a jiné básně/Heleně

Havran a jiné básně Edgar Allan Poe
Kolosseum	Heleně	Své matce

Údaje o textu
Titulek:	Heleně
Autor:	Edgar Allan Poe
Původní titulek:	To Helen
Zdroj:	POE, Edgar Allan. Havran a jiné básně. Praha: Bursík a Kohout, 1891. s. 14–16.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Já jednou zřel tě — jednou — před lety:
let kolik tomu, nevím, málo jen.
To půlnoc byla v červenci a s výše
v úplňku luny rovné tvojí duši,
jež sráznou cestu hledala si nebem,
jak hedváb stříbrný do ticha padal
mdlý závoj světla v sen a výdechy
na pozvednuté k nebi obličeje
tisíci růží v okouzleném sadě,
kde vítr nehnul se, leč na špičkách —
na tváře zvednuté těch růží padal,
jež za to světlo lásky odvetou
své vonné duše v extatické smrti
zpět dýchaly, na tváře růží padal,
jež smály se a mřely v sadě zpitém
tou sladkou tvého zjevu poesií.

Na fialkovém záhoně já bílou
jsem viděl Tebe v pololeže, měsíc
co padal na zvednuté tváře růží
a na tvé zvednuté — žel, v Zármutku!
Zda Osud nebyl to v té letní noci,
zda Osud (zvaný též Zármutek),
jenž velel mi, stát u vrat sadu toho
a vdechovat dech ospalých těch růží?
Ni kroku. Nenáviděný svět spal,
jen ty a já ne! (Nebesa! ó Bože!
jak buší srdce, ta když slova sloučím!)
jen ty a já ne! Stanul jsem a patřil
a v mžiku tomto zmizelo mi všecko,
(ó pomni jen, ten sad byl začarován!)

Měsíce zhasl svit již perlový,
omšené lávky, stezky točité
a šťastné kvítí, stromy štkající,
víc vidět nebylo i růží vůně
zbožňujícího vzduchu v loktech mřela.
Vše haslo — vyjma tebe, míň než tebe,
vše, vyjma božské světlo tvojich očí,
vše, vyjma světlo zvednutých tvých očí.
Já viděl ty jen — pro mne byly svět —
já viděl ty jen celé hodiny, —
já viděl ty jen, až mi zapad měsíc.
Co hrozných dějů srdce tam jest psáno
na krystalných těch sférách nebeských!
Co velkých trudů! Však též nadějí!
A jaké jasné, tiché moře pýchy!
Co smělé ctižádosti! Jaká hloubka
a jaká nezměrná moc milování!

Teď zhasla zraku drahá Diana
na západ v loži mračen sytých bouří:
ty jak duch v stromech, jenž tě pohřbít chtějí,
do dálky znikáš, oči tvé tu zbyly,
jít nechtěly a nikdy neodešly:
Na cestu domů svítily mi v noci,
vždy (jak mé Naděje) tak byly se mnou,
vždy se mnou šly, mne provázely léty,
mí sluzi jsou, ač já jsem otrok jejich.
Je úkolem jich svítit, osvěcovat
a mojím spasenu být zářným světlem,
být očištěn tím elektrickým ohněm,
být posvěcen tím elysejským ohněm.
Mou duši plní Krásou (jež jest Naděj),
kdes v Nebi v dálce jsou ty hvězdy, kleče
jež vzývám v smutných, mlčenlivých bděních;
co v plném lesku poledním je vidím,
je stále vidím, jak se sladce jiskří
dvě Venuše, jež nezhasíná slunce!