Gulliverovy cesty (Klika)/Do Liliputu/VI

Do Liliputu
V	VI	VII

Údaje o textu
Titulek:	VI.
Autor:	Jonathan Swift
Zdroj:	SWIFT, Jonathan. Gulliverovy cesty. V Praze: F. Šimáček, 1905 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Bohumil Klika
Licence překlad:	PD old 70
Index stran
Dílo ve Wikipedii: Gulliverovy cesty

Ačkoli si podrobnější popis říše liliputské ponechám pro zvláštní vědecké dílo, domnívám se přece, že bude několik všeobecných poznámek vítáno čtenáři i zde.

Průměrná velikost obyvatel zdejších jest o něco menší, nežli šest palců, a k nim úměrná jest také velikost zvířat, rostlin i stromů v této zemi. Tak mají na příklad největší koně a voli výšky čtyři až pět palců, ovce asi půldruhého palce, husy jsou velikosti asi našich vrabců; hmyz zdejší jest očím mým sotva viditelný. Leč příroda moudře zařídila oči Liliputánů tak, že vidí velmi ostře, ne však na velikou vzdálenost. Bavilo mne často dívati se, jak kuchař škubá skřivánka, ne většího, než naše domácí moucha, nebo jak mladá dívčina navléká neviditelnou nit do neviditelné jehly. Nejvyšší stromy jejich jsou asi sedm stop vysoké; ostatní rostlinstvo jest ve stejném poměru.

O kvetoucích vědách jejich, jež po staletí ve všech odvětvích jejich horlivě pěstují, nemohu zde mnoho vyprávěti. Jejich způsob psaní zdá se mi velice pamětihodným zvláštním. Nepíší totiž od levé ruky k pravé, jako Evropané, ani od pravé k levé, jako Arabové, ani shora dolů, jako Číňané, ale napříč z rohu papíru do rohu, jako mnohé naše dámy.

Svoje mrtvé pochovávají hlavou dolů. Věří totiž, že po jedenácti tisících měsících všichni vstanou z mrtvých, a země pak, již pokládají za plochu, se převrátí, tak že při svém vzkříšení budou všichni státi na nohách. Učenci prohlašují to za pověru, nicméně však se zvyk ten přísně zachovává z ohledu na lid.

Některé obyčeje a zákony v říši této jsou velmi podivné, a kdyby nebyly tak naprosto rozdílné od obyčejů a zákonů mé drahé vlasti, pokusil bych se snad, nějak je ospravedlniti. První zákon, o kterém bych se měl zmíniti, týká se udavačů. Všecky zločiny proti státu jsou zde trestány nanejvýš přísně; dokáže-li však obžalovaný jasně svoji nevinu, jest udavač beze všeho popraven, a z majetku jeho odškodňují nevinného čtvernásobně za ztrátu času, za přestálé nebezpečenství, za vazbu i za škody a útraty, spůsobené soudem. Nestačí-li k tomu jmění žalobcovo, doplní náhradu král z vlastních prostředků. Mimo to dostane se osvobozenému od krále veřejného důkazu jeho milosti, a nevina jeho prohlášena bývá veřejně po celém městě.

Podvod jest u nich větším zločinem nežli krádež a jest proto také téměř bez výjimky trestán smrtí. Jsouť toho náhledu, že se každý péčí a bdělostí s trochou zdravého rozumu lidského může velmi snadno uchrániti zlodějů; přede lstí a falší však jest prý poctivost bez ochrany.

Ačkoliv obyčejně říkáme, že odměna a trest jsou pakami každého státního zřízení, neviděl jsem zásadu tuto prováděnu ještě v žádné zemi, nežli v Liliputu. Kdo tam může náležitě dokázati, že věrně zachovával domácí zákony po dobu sedmdesáti tří měsíců, obdrží podle svého stavu a důstojenství některá zvláštní práva vedle přiměřeného obnosu peněžitého ze zvláštního fondu k tomu určeného. Zároveň obdrží titul snilpall čili zákonitý, jejž pak připojuje ke svému jménu; titul ten však není dědičný. Ba, lidé ti pokládali za úžasný nedostatek našeho státního zřízení, když jsem jim vypravoval, že zákony naše znají pouze tresty, ne však odměny. Z důvodu toho zobrazují také spravedlnost ve svých soudních síních se šesti očima, dvě v předu, dvě v zadu a jedno po každé straně, jako znak bdělosti, a s otevřeným váčkem peněžním v pravici, s mečem v pochvě v levici, na znamení, že jest ochotnější odměňovati nežli trestati.

Nevděk jest zločinem trestaným smrtí, jak to shledáváme také u některých starých národů. Domnívajíť se, kdo splácí dobrodinci svému zlým, že jest také jistě nepřítelem všeho ostatního lidstva, jemuž ničím není povinen, a nesmí proto žíti.

Vychování dítek jest jako vše ostatní také zcela jinaké než u nás; děti svěřují velmi záhy ústavům řízeným dobrými učiteli; rozdílu mezi výchovou hochů a děvčat téměř není.

Zmíniv se krátce o Liliputánech povím také několik slov o tom, jak jsem se zařídil a jak jsem žil po devět měsíců a třináct dní, co jsem zůstal v zemi této.

Z největších stromů královského parku zrobil jsem si dosti obratně jakýs takýs stůl a židli. Dvě stě švadlen pracovalo pro mne na košilích, prádle stolním i ložním, vše z nejsilnějšího a nejhrubšího plátna, jaké bylo lze sehnati. Přece však byly ještě nuceny, plátno v několika vrstvách skládati a sešívati, byloť i nejsilnější plátno ještě značně jemnější nežli náš flór. Jejich stůčky plátna mají obyčejně tři palce šířky a půldruhého lokte délky. Když mně braly švadleny míru, musil jsem lehnouti si na zemi. Pak stoupla si mně jedna na krk, jiná na koleno; každá z nich držela v ruce jeden konec napjatého silného provazu, třetí pak měřila délku provazu tohoto loktem čtyři palce dlouhým. Pak změřily ještě můj pravý palec a uklonily se mně. To jim stačilo, vypomohlyť si výpočtem, že dvojnásobný objem palce rovná se objemu ruky v zápěstí, a pomocí toho pak vypočítaly objem krku a hrudi; mimo to jsem jim starou košili svou na vzor rozprostřel po zemi. Dále bylo tři sta krejčí zaměstnáno šitím šatů pro mne. Ti však si při braní míry počínali jinak. Musil jsem pokleknouti, načež mně přistavili řebřík na krk. Na řebřík vystoupil jeden z nich a spustil s mého límce k zemi olovnici, jež udávala přesně délku mého kabátu. Délku a objem rukávů i objem hrudi změřil jsem pak sám. Když byly šaty hotovy (byly pracovány v mém domě, nebylyť by se vešly ani do největšího z domů jejich), vypadaly jako vykládaná práce, jen že byly jedné barvy.

Měl jsem tři sta kuchařů, kteří vařili jenom mně. Vystavěli jim u mého domu pohodlné maličké chaloupky, v nichž bydlili se svými rodinami. Každý kuchař dodával mně mísy. Usedl-li jsem za stůl, vzal jsem dvacet obsluhovačů do ruky a vysadil je na stůl. Sto jiných obsluhovačů bylo zaměstnáno dole na zemi; někteří přinášeli mísy, jiní přivalovali sudy vína a jiných nápojů, jež mými obsluhovači na stole, jakmile jsem pokynul, pomocí velice důmyslného zařízení provazy byly do výše vytahovány. Každý sud obsahoval slušný doušek, a každá mísa pořádné sousto. Jejich skopové maso není tak dobré jako naše, ale maso hovězí mají znamenité. Měl jsem jednou hovězí kýtu, jež byla výjimečně tak veliká, že mně stačila na tři sousta; to však jest zjev vzácný. Obsluhovači moji nemohli se ani dosti vynadiviti, vidouce mne beze všech okolků spracovávati kosti i vše ostatní. Husy a krůty dával jsem vždy celé najednou do úst a nemohu nepřiznati, že byly mnohem chutnější nežli naše. Drobnější drůbeže jejich mohl jsem si nabrati vždy dvacet až třicet kusů na hrot své vidličky.

Jeho královské Veličenstvo, poptavši se po spůsobu mého života, projevilo kteréhos dne přání, v průvodu královské choti a mladých princů i urozených princezen poobědvati se mnou. Přijeli všichni opravdu, i vysadil jsem je i s trůnními sedadly jejich na stůl, právě proti sobě, a tělesnou stráž v nějaké vzdálenosti za ně. Flimnap, finanční ministr, byl se svojí bílou holí rovněž přítomen, i viděl jsem, jak se po mně často ohlíží s tváří velmi kyselou. Já však jako bych toho nepozoroval, a jedl jsem tentokráte ještě více než obyčejně, na počest své milé vlasti a abych uvedl dvůr pořádně v úžas.

To se mně také úplně podařilo. Nehorázná chuť moje vzbudila opravdový úžas vysokého panstva.

Ostatně měl jsem svoje důvody, domnívati se, že Flimnap užije této návštěvy, aby mně u pána svého prokázal špatné služby. Ministr tento byl hned od počátku tajným nepřítelem mým, ačkoli mně prokazoval zevně více přátelství, nežli se shodovalo s jeho bručivou povahou. Vykládal králi, že korunní poklad jest vyčerpán; jest prý nucen, vypůjčovati na vysoké úroky; úpisy dlužní nelze prý odbýti nežli s velikou ztrátou; stál prý jsem již Jeho Veličenstvo přes půldruhého milionu sprugů (jejich největší zlatý peníz, veliký jako droboučká cetka), zkrátka, pokládá prý za záhodno, aby Jeho Veličenstvo užilo první vhodné příležitosti a propustilo mne.

Stálému osočování tohoto ministra i jiných nepřátel mých podařilo se pozvolna docíliti, že jsem stále více pozbýval vlivu na krále, jenž patrně příliš podléhal těmto dvořanům svým.