Gulliverovy cesty (Klika)/Do Liliputu/V

Údaje o textu
Titulek: V.
Autor: Jonathan Swift
Zdroj: SWIFT, Jonathan. Gulliverovy cesty. V Praze: F. Šimáček, 1905
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Bohumil Klika
Licence překlad: PD old 70
Index stran
Dílo ve Wikipedii: Gulliverovy cesty
Ani ne za půl hodiny byl jsem u loďstva…

Říše Blefusku jest ostrov na severovýchod od Liliputu, od něhož jest oddělena jen mořskou úžinou osm set kroků širokou. Ještě jsem ostrova toho neviděl, neboť věda o zamýšleném vpádu vyhýbal jsem se oné straně ostrova, abych nebyl spozorován nepřátelským loďstvem. Po dobu války bylo všeliké spojení mezi oběma říšemi přerušeno, nepřátelé tedy nemohli věděti o mé přítomnosti.

Předložil jsem Jeho Veličenstvu zvláštní plán na polapení všeho nepřátelského loďstva, jež dle zpráv našich vyzvědačů bylo zakotveno v přístavě, čekajíc jen na příznivý vítr. Vyptával jsem se nejzkušenějších námořníků na hloubku mořské úžiny. Ujišťovali mne, že za největšího přílivu jest uprostřed hluboká sedmdesát glumgluffů (či asi šest stop dle naší míry), jinde však sotva padesát glumgluffů.

Odebral jsem se pak potají na severovýchodní břeh, kde jsem, schován jsa za pahorkem, vyňal svůj kapesní dalekohled a jím si prohlédl nepřátelské loďstvo, čítající padesát lodí válečných a množství lodí dopravních.

Vrátiv se pak poručil jsem (dostalo se mně k tomu rozsáhlé plné moci) snésti množství nejsilnějších lan a železných tyčí. Lana byla silná jako náš slabý provázek, železné tyče pak dlouhé a silné jako naše dráty k pletení punčoch. Pro jistotu vzal jsem lana ta trojnásobně a stočil jsem po třech železných tyčích dohromady, konce jich pak zahnul jsem v hák. Upevniv pak padesát takových háků na příslušná lana odešel jsem opět na severovýchodní břeh, svlékl jsem kabát, střevíce a punčochy a skočil jsem ve svém koženém kabátci do moře, asi půl hodiny před nastoupením příboje. Brodil jsem se vodou co nejrychleji; uprostřed musil jsem asi třicet kroků přeplouti, než jsem opět dosáhl dna.

Ani ne za půl hodiny byl jsem u loďstva. Jakmile mne nepřátelé spatřili, polekali se tak, že zděšeně skákali s lodí a pluli ke břehu, kde se jich nakupilo asi třicet tisíc. Vzal jsem nyní svoje lana, navlékl do otvoru ve přídi každé lodi hák a svázal všech padesát lan na konci dohromady. Nepřátelé zatím vystříleli na mne mnoho tisíc šípů, z nichž četné uvízly mně v obličeji a rukách a mimo prudkou bolest také mně vadily při práci. Zvláště jsem se obával o oči, a byl bych o ně jistě přišel, kdybych si nebyl vzpomněl, že mám mimo jiné také brýle v tajné kapse, jež ušla pozornosti králových úředníků. Vyňal jsem je, vtlačil si je co možná nejpevněji na nos, a tak jsa vyzbrojen ujal jsem se opět chutě práce, nedbaje nepřátelských šípů, jež hojně narážely na skla, ale mým očím neublížily. Upevnil jsem nyní klidně všecky svoje háky, vzal pak uzel do ruky a táhl. Leč žádná loď se ani nehnula. Byly všecky příliš pevně zakotveny, takže mně zbývala ještě nejobtížnější část podniku. Pustil jsem uzel, vytáhl nůž a odhodlaně přeřezal kotevní lana, při čemž mě ještě přes dvě stě šípů zasáhlo do obličeje, chopil jsem se pak opět svázaného konce lan s háky a táhl jsem zcela snadno padesát největších válečných lodí nepřátelských za sebou.

Blefusčané, nemajíce ani potuchy o tom, co vlastně zamýšlím, byli s počátku hrůzou jako zdrceni. Domnívali se, vidouce mne přeřezávati kotevní lana, že chci lodi jejich vydati na pospas vlnám, aby se stroskotaly; když však nyní viděli, jak celé loďstvo v nejkrásnějším pořádku táhnu za sebou, jali se tak bolestně a zoufale naříkati, že to pérem nelze vylíčiti. Když jsem byl mimo dostřel, stanul jsem na chvilku, abych si vytahal šípy, jež mně vězely v rukou a v obličeji; do ran vetřel jsem pak trochu oné masti, která mně již při mém příchodu do Liliputu tak posloužila. Pak sňal jsem brýle, vyčkal jsem ještě asi hodinku, až příliv poněkud opadl, a brodil jsem se dále se svým nákladem, až jsem šťastně dosáhl královského přístavu v Liliputu.

Král a všechen dvůr jeho byl na břehu, očekávaje, jak dopadne odvážný podnik ten. Viděli, jak se blíží loďstvo ve velikém půlměsíci, mne však nemohli dobře rozeznati, bylť jsem až po prsa ve vodě. Když jsem přišel doprostřed průlivu, byli v úzkostech ještě větších, bylť jsem ve vodě až po krk. Král domníval se, že jsem utonul, a nepřátelské loďstvo že se blíží, aby přepadlo jeho přístav. Úzkosti jeho však pominuly, jakmile jsem se dobrodil tak blízko, že jsem mohl býti slyšen. Tu zdvihl jsem do výše konec lan, za něž jsem táhl lodi, a provolal jsem zvučně: „Dlouho buď živ náš velmocný král liliputský!“ Veliký mocnář tento přijal mě na břehu co nejmilostivěji, zasypal mne chválou a jmenoval mě na místě nardakem, což jest u nich nejvyšší čestný titul.

Jeho Veličenstvo projevilo přání, abych smělý kousek svůj ještě jednou opakoval a přivlékl ještě ostatní lodi nepřátelské. V nenasytné ctižádosti své zamýšlel celou říši Blefusku učiniti svojí provincií, již by spravoval svým náměstkem; všecky uprchlé „zastance širšího konce“ chtěl zničiti, všechen národ násilím obrátiti ke straně „užšího konce“, zkrátka učiniti se samovládcem světa.

Nemohl jsem se ovšem zdržeti, abych neodporoval všem úmyslům takovým všemožnými důvody politickými i dovoláváním se jeho spravedlivosti, ba prohlásil jsem přímo, „že se nikdy nepropůjčím za nástroj ke zotročení svobodného a statečného národa“. Když byl plán ten předložen státní radě, souhlasili také nejmoudřejší ministři se mnou.

Jeho královské Veličenstvo nemohlo mně však nikdy odpustiti tato přísná slova, jež tak rázně zkřížila jeho zamilované plány. Projevilo svoji rozmrzelost nad mojí smělostí velmi jemnými narážkami ve státní radě, kde, jak jsem se dověděl, několik z nejmoudřejších aspoň mlčením svým patrně schvalovalo moje jednání. Jiní však, kteří mne potají nenáviděli, nemohli si odepříti několik pošklebků, o nichž jsem se rovněž dověděl.

Od té doby vyvíjelo se mezi Jeho Veličenstvem a částí ministrů tajné spiknutí na moji zkázu; propuklo po dvou měsících a bylo by se mně málem stalo nanejvýš nebezpečným. Mimoděk vzpomínal jsem starého přísloví, že panská láska po zajících skáče.

Asi za tři týdny po této události přišlo z Blefusku slavnostní poselstvo s velice výhodným návrhem míru, jenž byl také ujednán. Poselstvo záleželo ze šesti vyslanců s průvodem aspoň pěti set lidí. Vjezd jejich byl velmi nádherný a velikosti jejich pána jakož i důležitosti jejich poslání zcela přiměřený.

Když byla smlouva ujednána, při čemž jsem jim svojí vážností u dvora — aspoň zevně mně projevovanou — prokázal některé dobré služby — vykonali obřadnou návštěvu také u mne; dověděliť se zatím, jak jsem se jich zastal. Excellence velebily moji statečnost i moji šlechetnost, zvaly mne jménem svého pána na Blefusku a projevily
…brodil jsem se dále se svým nákladem…
konečně přání, spatřiti několik ukázek mé ohromné síly, o níž slyšely tolik vyprávěti. Uspokojil jsem ochotně zvědavost jejich; přelámal jsem několik železných prutů a dubových stromů, házel veliké balvany do dálky; pak nabral jsem si několik tuctů Liliputánů i Blefusčanů na ruce a ramena a křepčil jsem s nimi.

Když jsem je til chvíli pobavil, požádal jsem je, aby vladaři svému, jehož cnosti slaveny jsou po všem světě, projevili moji nejponíženější úctu, a zmínil jsem se o svém úmyslu, před návratem do vlasti představiti se Jeho Veličenstvu. Neopomenul jsem také při nejbližší příležitosti, kdy jsem mluvil s králem liliputským, vyprositi si jeho svolení k návštěvě dvora na Blefusku; svolení to udělil mně nápadně chladně. Důvod toho nemohl jsem uhodnouti, až mně bylo kýmsi důvěrně sděleno, že Flimnap a Bolgolam vylíčili moji rozmluvu s Blefusčany jako projev podezřelého smýšlení mého, ačkoli mohu ujistit na svoje dobré svědomí, že jsem byl dalek jakékoli myšlénky neloyální.

Mimochodem podotýkám ještě, že rozmluva moje s vyslanci dála se pomocí tlumočníka. Řeči obou těch sousedních říší jsou od sebe velmi rozdílny, a každý národ jest hrd na starobylost, krásu i sílu vlastní řeči, kdežto řečí sousedů pohrdá. Ostatně náš král, u vědomí výhody, jíž nabyl odnětím nepřátelského loďstva, trval na tom, aby pověřující listiny vyslanců byly sepsány v řeči liliputské, a také při audienci musili se nutiti do liliputštiny, kterou mluvili dosti plynně, neboť při čilém styku mezi oběma říšemi, při stálém přebíhání vyhnanců, kterým se vždy v sousední říši dostávalo ochotného přijetí, a při všeobecně panujíci modě, mladé lidi lepších tříd posílati do cizí říše, aby se poohlédli po světě, jak ve vyšších stavech stejně jako u obchodníků a námořníků jen málo lidí, kteří by se nevyznali v obou řečích. Přesvědčil jsem se o tom o několik neděl později, když jsem přišel na Blefusku, abych se poklonil králi tamnímu.

Laskavý čtenář vzpomíná si snad ještě, že mezi podmínkami, jež jsem byl nucen podepsati, než jsem dosáhl svobody, bylo několik velmi pokořujících, a že jen nejnaléhavější nezbytnost přiměla mě, abych se jim podrobil. Nyní, kdy stal jsem se nardakem říše, a to nejvyššího stupně, nemohlo o pracích takových býti již ani řeči; král také, pravdě budiž dán průchod, nikdy se o nich nezmínil.