Gulliverovy cesty (Klika)/Do Liliputu/IV

Do Liliputu
III	IV	V

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Jonathan Swift
Zdroj:	SWIFT, Jonathan. Gulliverovy cesty. V Praze: F. Šimáček, 1905 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Bohumil Klika
Licence překlad:	PD old 70
Index stran
Dílo ve Wikipedii: Gulliverovy cesty

Dosáhnuv svobody podal jsem písemnou žádost, abych směl podívati se na hlavní město Mildendo.

Král ochotně a laskavě svolil k žádosti mé, musil jsem však výslovně slíbiti opatrnost, abych nerozšlapal ani lidi ani domy. Obyvatelstvu byl úmysl můj oznámen zvláštní vyhláškou.

Zeď obkličující město jest půltřetí stopy vysoká a aspoň jedenáct palců silná, tak že mohou v kočárech po ní zcela pohodlně jezditi kolem dokola; chráněna jest každých deset stop silnými věžemi.

Překročil jsem velkou západní bránu a bral jsem se velmi obezřele oběma hlavními třídami. Z opatrnosti oblékl jsem si jen svoji krátkou kazajku, abych cípy svého kabátu nepoškodil střechy a okapy domů. Kráčel jsem jako po vejcích, z obavy, abych nešlápl na některého opozdilce, jenž se snad omeškal na ulici, ačkoli bylo velmi přísně zakázáno, vycházeti z domů. Okna i střechy byly tak hustě obsazeny diváky, až se mně zdálo, že jsem na žádné ze svých cest neviděl město tak lidnaté. Město tvoří pravidelný čtverec; každá ze čtyř stran zdi jest pět set stop dlouhá. Dvě hlavní třídy, jez město protínají a tak je dělí ve čtyři čtvrti, jsou široké pět stop, ostatní ulice, do nichž jsem nemohl vejíti a do nichž jsem nahlédl jen mimochodem, dvanáct až osmnáct palců. Město má asi pět set tisíc obyvatel. Domy mají tři, mnohdy i pět poschodí; tržiště a krámy jsou veliké a prozrazují bohatství a nádheru.

Královský palác jest uprostřed města, na křižovatce obou hlavních třid. Kol dokola obehnán jest zdí dvě stopy vysokou, od níž jsou budovy ještě dvacet stop vzdáleny. Se svolením Jeho Veličenstva překročil jsem zeď, a ježto bylo za ní dosti volné prostory, mohl jsem si palác prohlédnouti se všech stran. Vnější dvůr jest čtverec, jehož strany měří čtyřicet stop; jsou tam ještě jiné dva dvory, do jednoho z nich hledí královské komnaty.

Na ty byl bych se podíval velice rád, musil jsem se toho však odříci. Veliké brány, jež spojovaly dvory, byly totiž pouze osmnáct palců vysoké a sedm široké. Budovy vnějšího dvora byly pak nejméně pět stop vysoké, i nemohl jsem jich překročiti, abych je značně neporouchal, ačkoliv byly stavěny velmi důkladně, Zdi byly čtyři palce silné.

Také král by mně byl rád ukázal nádheru svého paláce, ale mohlo se tak státi teprve za tři dni, až jsem si v královském parku, asi sto kroků od města vzdáleném, zavěrákem svým nařezal trochu nejsilnějších stromů. Z těch zhotovil jsem si dvě stoličky, tři stopy vysoké a dosti silné, aby mě unesly.

Když bylo obyvatelstvo podruhé připraveno na můj příchod, odebral jsem se opět městem k paláci, s oběma svými stoličkami v rukou. Když jsem došel ke vnějšímu dvoru, stoupl jsem si na jednu stoličku, druhou jsem zdvihl přes střechu a postavil opatrně mezi první a druhý dvůr, jež byly od sebe osm stop vzdáleny. Nyní jsem zcela pohodlně překročil se stoličky na stoličku přes střechu, stoličku z vnějšího dvora podal jsem si hákem hole, a tak dostal jsem se až do dvora vnitřního. Tam lehl jsem si na bok a díval jsem se do královských komnat, jichž okna byla zúmyslně nechána otevřena. V komnatách spatřil jsem nesmírnou nádheru. Viděl jsem také královnu i mladé prince a nejvznešenější z jejich družiny v různých komnatách. Jeho královské Veličenstvo ráčilo se na mne milostivě usmáti a podalo mně z okna svoji ruku k políbení.

Nebudu však unavovati popisem vší té nádhery; ponechám si jej pro větší práci o této podivuhodné zemi.

Jednou z rána, asi čtrnáct dní potom, co jsem nabyl svobody, navštívil mne Reldresel, tajný státní sekretář (tak zní jeho titul), v průvodu pouze jediného sluhy. Nechal svůj povoz dosti daleko a požádal mne jaksi obřadně o hodinku rozmluvy mezi čtyřma očima; vyhověl jsem mu co nejzdvořileji, vzhledem k jeho stavu i osobním zásluhám, jakož i pro četné dobré služby, jež mně prokázal u dvora. Chystal jsem se ulehnouti na zemi, aby měl blíže k mému uchu, požádal mne však, abych ho na dobu rozmluvy naší vzal do ruky.

Blahopřál mně nejprvé k mé svobodě, měl radost, že si o ni získal také trochu zásluh, dodal však, že bych svobody nebyl snad tak záhy dosáhl, kdyby nebylo nynějších poměrů u dvora. „Neboť,“ pravil, „ač zdá se říše naše cizinci v takovém rozkvětu, trpíme přece velikou pohromou, hrozíť nám vpád mocného nepřítele. Velmoc naše jest od šestatřicíti měsíců zapletena ve velmi tvrdošijnou válku s obyvateli ostrova Blefusku. Příčina války byla tato:

Všechen svět ví, že vejce otvírá každý, než je dá k ústům, na širším konci. Leč dědeček Jeho Veličenstva nyní panujícího krále, jenž v letech chlapeckých chtěl si pochutnati na vajíčku a naťukl je po starém spůsobu na širším konci, řízl se při tom na neštěstí do prstu, pročež vydal královský otec úkaz, pod přísnými tresty nařizující všem poddaným otvírati vejce na užším konci.

Zákon tento vyvolal v lidu tak veliké vření, že pro něj povstalo, podle našich dějepisců, neméně nežli šest vzbouření, v nichž jeden král přišel o život a jiný o korunu. Vláda říše Blefusku stále rozněcovala tyto občanské rozbroje, a kdykoli byly utlumeny, nacházeli uprchlíci v říši tamní vždy útočiště. Počítalo se, že celkem jedenáct tisíc lidí raději podstoupilo smrt, než by otvírali vejce na užším konci. Bylo vydáno mnoho set objemných spisů o této otázce; leč spisy „zastanců širšího konce“ jsou dávno zakázány, a celá ta strana prohlášena za neschopnou, zastávati úřady státní.

Po celou tu dobu králové z Blefusku osobivým vystupováním svých vyslanců neustávali drážditi vládu naši a předhazovati nám, že zamýšlíme náboženskou rozluku, prohřešujíce se proti hlavnímu přikázání našeho velikého proroka Lustroga. To však musíme odmítnouti jako svévolné překrucování textu, neboť slova ta zní: „Všichni pravověrní otvírají vejce na příslušném konci“ Který však jest ten příslušný konec, to rozhodnouti ponecháno jest dle mého skromného soudu vlastnímu svědomí každého nebo aspoň uznání nynějšího státního úřadu. „Zastanci širšího konce“ nabyli však takového vlivu u dvora v Blefusku a dostalo se jim tolik povzbuzení a podpory od jejich stranníků u nás zbylých, že došlo mezi oběma říšemi ke zřejmému nepřátelství, jehož následkem byla již třicet šest měsíců trvající krvavá válka, se střídavým štěstím vedená. Ztratili jsme za dobu tu čtyřicet svých největších korábů a ještě více menších lodí mimo třicet tisíc svých nejlepších námořníků a bojovníků, a ztráty nepřátelské odhadovati lze ještě značně výše. Přece však vystrojili nyní znamenité loďstvo a ohrožují nás přistáním na našem vlastním pobřeží. Jeho královské Veličenstvo, důvěřujíc vaší statečnosti a síle, uložilo mně proto seznámiti vás s nynějšími našimi poměry.“

Požádal jsem ho, aby krále ujistil mojí nejponíženější úctou a oznámil mu, „že jako cizinec nepokládám se povolaným míchati se do záležitostí jednotlivých stran, že však jsem hotov nasaditi svůj život na ochranu jeho osoby a jeho říše proti každému nepříteli“.