Gulliverovy cesty (Klika)/Do Liliputu/III

Údaje o textu
Titulek: III.
Autor: Jonathan Swift
Zdroj: SWIFT, Jonathan. Gulliverovy cesty. V Praze: F. Šimáček, 1905
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Bohumil Klika
Licence překlad: PD old 70
Index stran
Dílo ve Wikipedii: Gulliverovy cesty

…kdo projeví nejvíce vytrvalosti a svižnosti ve skoku…

Mírným a pokojným chováním naklonil jsem si krále i dvůr, vojsko i všechen lid tak, že jsem mohl doufati, že mně záhy bude dána svoboda. Domorodci stávali se povlovně smělejšími, důvěrnějšími a méně plachými. Lehal jsem si mnohdy na zemi a nechal jsem jich pět či šest tančiti na své dlani; hoši a děvčata osmělili se na konec tak, že si v mých vlasech hráli na schovávanou. Při tom činil jsem stále větší pokroky v jejich řeči.

Kteréhos dne projevil král svůj úmysl, mně na počest uspořádati národní slavnost; nádherou i úpravou předčila vše, co jsem podobného posud viděl. Bavily mne zvláště kousky provazolezců, provozované na bílé niti, napiaté ve výši asi tří stop nad zemí. Kousky ty provádějí osoby, jež se ucházejí o nejvyšší úřady dvorní a státní. Od mládí jsou cvičeny v umění tom. Uprázdní-li se nějaký vysoký úřad buď úmrtím, buď upadnutím v nemilost (což se nezřídka stává), podá pět či šest těchto kandidátů králi žádost, aby směli Jeho Veličenstvo a dvůr pobaviti tancem na provaze. Kdo pak vyskočí nejvýše a nespadne, obdrží uprázdněné místo. Často snaží se také sami ministři ještě ukázati svoje umění, aby dokázali králi, že nic nezapomněli. Flimnap, ministr financí, provádí pak na napiatém provaze svůj skok do výše aspoň o palec větší, nežli všichni ostatní velcí páni celé říše. Můj přítel Reldresal, první tajemník ministra vnitra, jest dle mého náhledu první po finančním ministrovi; ostatní vysocí úředníci jsou si asi rovni.

Zábavy ty jsou často příčinou vážných nehod. Sám jsem viděl, jak dva či tři kandidáti spadli dolů a zlámali si nohu. Ale ještě hůře jest, obdrží-li ministři sami rozkaz, dokázati svoje umění, neboť pak vynasnažují se všemožně, překonati ostatní i sebe samy a namáhají se tak, že snad mezi nimi není nikoho, kdo by nebyl jednou spadl: ba některým stalo se tak dvakráte i třikráte. Bylo mně vyprávěno, že rok před mým příchodem byl by Flimnap jistě zlámal vaz, kdyby náhodou nebyl padl zrovna na králův polštář, jenž zmírnil prudký pád jeho.

Jiná zábava vyhražena jest pouze králi, královně a předsedovi ministerstva. Král položí na stůl tři jemné hedvábné stužky, šest palců dlouhé; první jest modrá, druhá červená, třetí bílá. Stužkami těmi bývají poctěny osoby, jež král chce vyznamenati zvláštní přízní svojí. Obřad tento koná se ve veliké audienční síni Jeho Veličenstva, a uchazeči musí tam podati důkaz své obratnosti, jakého jsem neviděl v žádné zemi starého ani nového světa. Král drží hůlku vodorovně s podlahou, a ucházeči postupně přes ni skákají. Někdy král drží jeden konec, ministerský předseda druhý konec hůlky, někdy ji drží také ministerský předseda sám. Ten, kdo projeví nejvíce vytrvalosti a svižnosti ve skoku, obdrží jako čestný odznak modrou stužku. Druhý obdrží stužku červenou a třetí bílou. Tak vyznamenaní ovinou si stužku kolem pasu. U dvora viděti jest málo vysokých úředníků, kteří by se nehonosili jednou z těchto řádových stužek.

Koně jízdy i z královských koníren zvykli si na mne již tak, že se přede mnou neplašili. Oblíbeným kouskem cvičebním stalo se královské jízdě, přeskakovati moji ruku, položil-li jsem ji plocho na zem; jeden z myslivců královských odvážil se jednou dokonce skoku přes moji nohu, což byl výkon skutečně znamenitý. — Jednou se mně poštěstilo, pobaviti krále způsobem velmi zvláštním. Dal jsem si přinésti z lesa několik kmenů asi jako naše hůlky silných a 2 stopy dlouhých, zarazil jsem je do čtverhranu do země, napial na ně svůj kapesník, ze čtyř slabších hůlek upravil zábradlí kolem napiatého kapesníku — a znamenité cvičiště pro královskou jízdu bylo hotovo.

Když bylo vše připraveno, poprosil jsem krále, aby mně poslal dva tucty svých nejlepších jezdců. Král svolil a sám se přišel podívat na zajímavé divadlo. Vysadil jsem jezdce i s koni jednoho po druhém na šátek; rozdělili se na dvě strany a utkali se v líčené bitvě. Potýkali se tupými meči, stříleli otupenými šípy, metali po sobě oštěpy a zachycovali je štíty, projížděli se tryskem kolem do kola, až jedna radost. Krále bavil turnaj tento tak, že si jej dal po několik dní opakovati, i sám se ho súčastnil u přítomnosti celé rodiny královské, kterou jsem v nádherných vozích rovněž vysadil na šátek. Jednou však ohnivý a bujný kůň kteréhos setníka poděsil se čehosi a vzpínal se tak, že kopytem prorazil díru do šátku a uvázl v ní; jezdec sletěl mu přes hlavu, ale do pružného šátku padl měkce a nic se mu nestalo. Kapesník jsem si spravil, ale neužíval jsem ho již ke hrám tak nebezpečným.

Několik dní před tím, než mně byla dána svoboda, přišli poslové ke králi se zprávou, že nedaleko místa, kde jsem já byl nalezen, byla objevena podivná veliká černá věc, ležící na zemi. Obvod její jest prý asi tak veliký, jako královské ložnice, a uprostřed prý jest tak vysoká, jako dospělý muž. Vrchol věci té jest prý okrouhlý a plochý, a z dunění, jež slyšeli odvážlivci nahoru vystoupivší pod svýma nohama, lze prý souditi, že jest dutá. Náleží prý věc ta asi nejspíše člověku Obrovi, a poroučí-li královská milost, že ji pěti koni dopraví do sídelního města.

Pochopil jsem ihned, co to bylo, a potěšil jsem se. Když jsem se dostal na břeh liliputský, ztratil jsem klobouk, ve svém zmatku a únavě ani toho
…za zvuků hudby, s vlajícími prapory provedl vojsko mýma nohama…
nepozoruje; později domníval jsem se, že jsem jej ztratil již ve vlnách mořských. Poprosil jsem tedy krále, aby mně klobouk dal přivézti, a popsal jsem mu tvar a účel jeho. Příštího dne přibyli pak vozkové s kloboukem, ale hrozně zvedeným. Navrtali do něho díry, do nich navlékli dva háky, ty lanem upevnili k prostraňkům koní, a tak ubohý klobouk přivezli.

Dva dni po této příhodě poručil král, aby oddíly vojska ze sídelního města a okolí byly připraveny na první pokyn jeho. Mne pak požádal, abych se postavil rozkročmo. Potom poručil svému generálovi, znamenitému to vojevůdci a mému příteli, aby vojsko sešikoval a za zvuků hudby, s vlajícími prapory a vztyčenými kopími provedl je mýma nohama, pěší v řadách po čtyřiadvacíti, jezdce po šestnácti. Celý armádní sbor ten záležel z třicíti tisíců pěších a tisíce jezdců. Že to byla podívaná pro mne i pro ty malinké tvorečky prazvláštní, nemusím ani podotýkati. —

Předložil a poslal jsem tolik žádostí, aby mně byla dána svoboda, že Jeho Veličenstvo předložilo konečně věc tu státní radě, kde proti ní nebyl nikdo nežli ministr Skyreš Bolgolam, galbet čili admirál loďstva, jenž se beze vší příčiny prohlásil proti mně. Ale jakkoli pro zkušenost a velikou zběhlost svoji těšil se obzvláštní přízní králově a vážnosti všeho lidu, byl přehlasován a nedosáhl ničeho jiného, leda že mu bylo svěřeno stanoviti podmínky, za jakých měl jsem dosíci svobody.

Podmínky ty sepsané mně sám přinesl, provázen jsa dvěma podtajemníky a několika jinými úředníky. Uložili mně přísahati nejprvé tak, jak se přísahá u nás, a pak podle jejich zákonů, jež předpisovaly držeti si kotník pravé nohy levou rukou, prostřední prst pravé ruky položiti si na témě hlavy a palec na pravé ucho. Podmínky, na něž jsem měl přísahati, byly:

„Golbasto Momarem Evlame Gurdilo Shefin Mully Ully Gue, všemocný vládce Liliputu, útěcha i postrach všehomíra, jehož říše objímá pět tisíc blustrugů (objem asi dvanácti mil) a sahá až na konec světa, král králů, větší nežli všichni synové lidští, jehož nohy sahají až do středu země a jehož hlava dotýká se slunce, na jehož pokyn knížata světská padají na kolena; vlídný jako jaro, útěšný jako léto, úrodný jako jeseň, a hrozný jako zima — uděluje Člověku Obru svobodu za těchto podmínek, jež Člověk Obr že vyplní, povinen jest zavázati se přísahou:

1. Člověku Obrovi není dovoleno opustiti říši naši bez našeho písemného svolení, naší státní pečetí opatřeného.

2. Nesmí se opovážiti přijíti do našeho hlavního města bez výslovného rozkazu našeho, jelikož pak jest nutno obyvatelstvo dvě hodiny předem upozorniti, aby se neodvažovalo z domů.

3. Vycházky svoje povinen jest Člověk Obr omeziti výhradně na hlavní silnice naše, a varujeme ho, aby nikdy nechodil po lukách nebo polích, ani si tam nelehal.

4. Na zmíněných silnicích má si počínati co nejopatrněji, aby nešlapal na naše věrné poddané ani na jejich koně a vozy. Také nesmí žádného z poddaných našich bráti do ruky, bez výslovného svolení jeho.

5. Kdyby mimořádná poselství vyžadovala chvatné dopravy, jest Člověk Obr povinen v každém měsíci jednou posla i s jeho koněm až na vzdálenost šesti denních pochodů dopraviti ve své kapse, a také ho ve případě potřeby neporušeného až k mám dopraviti zpět.

6. Člověk Obr jest věrným spojencem naším proti našim nepřátelům na ostrově Blefusku a slibuje, vynasnažiti se všemožně, v nastávající válce zničiti nepřátelské loďstvo.

7. Člověk Obr jest povinen ve svých prázdných chvílích pomáhati našim dělníkům vytahovati balvany, jimiž má býti pokryta zeď hlavního parku a jiné královské budovy.

8. Do dvou měsíců jest Člověk Obr povinen dokonale vyměřiti objem naší říše kol dokola pobřeží, užívaje při tom za míru svého vlastního kroku.

Člověku Obru, zavázavšímu se slavnostní přísahou, že svědomitě plniti bude tyto podmínky, bude denně poskytováno tolik pokrmů a nápojů, kolik stačí k vyživení 1724 našich poddaných. Také slibujeme mu volný přístup ke Své osobě královské i jiné důkazy Svojí milosti.

Dáno v našem paláci v Belfaboraku, dvanáctého dne devadesátého prvního měsíce Naší vlády.“

Přísahal jsem a podepsal listinu tuto s velikou radostí a spokojeností, ačkoli některé podmínky nebyly tak čestné, jak bych si byl přál, čehož příčinou byla jen zlomyslnost prvního admirála Skyreše Bolgolama. Řetězy moje byly ihned odepiaty, byl jsem svoboden. Král sám poctil mne tím., že byl celému obřadu tomu přítomen. Vrhl jsem se Jeho Veličenstvu k nohám, abych projevil svoji vděčnost, rozkázal mně však povstati a po mnoha zdvořilých slovech, jichž nebudu ze skromnosti opakovati, projevil naději, že se osvědčím jako sluha užitečný, hodný dobrodiní, jež mně již prokázal i dále bude prokazovati.

Jak laskavý čtenář ví, bylo mně slíbeno na výživu tolik, kolik spotřebuje 1724 liliputských poddaných. Když jsem později kdysi vyptával se známého svého u dvora, jak připadli právě na tento určitý počet, odpověděl mně, že matematikové Jeho Veličenstva změřili výšku těla mého pomocí hvězdářských nástrojů a shledali, že výška moje jest dvanáctkráte větší nežli výška mužů liliputských. Z tohoto poměru vypočítali dále, že by z těla mého bylo lze udělati nejméně 1724 mužů velikosti jejich, a že tedy potřebuji tolik k výživě své, jako 1724 Liliputánů.