Duše továrny/III

Duše továrny Matěj Anastasia Šimáček
II	III	IV

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Matěj Anastasia Šimáček
Zdroj:	ŠIMÁČEK, Matěj Anastasia, Duše továrny, Praha, F. Šimáček, 1894 Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha : F. Šimáček, 1894.
Licence:	PD old 70

Ale tak trpěliva byla Fisterova jen v továrně. Když onemocněla těžce její matka, tu jakoby neměla toho srdce, té obětavosti, jako když šlo o někoho ve fabrice. Zůstala, pravda, doma u lůžka matčina, ale bylo vidět, že nemá stání a že se nutí a přemáhá, aby netrpělivosť svou nedala na jevo. Tehda již Barča byla skorem osmnáctiletá a na pátý rok v továrně; již i také patnáctiletá Anda chodila do fabriky a Krysta poslední rok do školy.

Jak záviděla tu Barča Andě, když viděla ji ráno chystati se na cestu, na kolik vzkazů si tu vždy vzpomněla, žertovných i vážných, všem holkám na půdě, tomu i onomu, a jakou spoustou otázek vždy sestru vítala, když tato večer z fabriky se vracela.

Co dělají na půdě? — Kdy zas budou plnit? — - Co dělá Fanda Komárková, co Kočvarová, Straufka? — A co Janáček, co Trousil? Nestalo se nikde nic? Nebyl nějaký rámus, neporanil se nikdo, nedostal trest? A co malá Holoubková, už nepláče — a co mladý pan Kindl, chodí se ještě každou chvíli na půdu dívat? — —

»Tak si tam už jdi do té fabriky. Já tě tady nepotřebuju. Já umřu bez tebe taky!« vyčítávala jí zlostně matka, nemohouc snésti tuto její dychtivosť a nedočkavosť. V takové chvíli byla by Barča nejraději praštila vším a na místě utekla. Což nikdo nevidí, jak se přemáhá, jak se obětuje? Kdyby byla taková, za jakou ji mají, bez srdce a bez citu, odskočila by každý den do fabriky a nahlédnout.

Někdy ovšem se zlobí také sama, že na nic jiného mysliti nedovede než nu fabriku, ta že jí nejde z hlavy — ale ať dělá co chce, nepomůže si a kdyby ji zabili, nezmění to. Je to již tak její osud!

Celé noci se jí teď, co je doma, o továrně zdá, až hlasitě ze spaní křičí a nemocnou budí. A ta dává se pak do naříkání a někdy i na fabriku laje. Ne dost, že jí otrávila poslední léta, i teď, poslední noci prý má jí přitěžovat. — A v jejím vzteku se vzmáhá i bolesť její, a ona zvedá hubenou ruku, hrozí jí směrem k továrně a sípe: »Kdyby shořela, kdyby uhodilo již jednou do té zatracené … aby mě Bůh netrestal. Ta mně upila krve!« — —

Ubohá Barča se všechna třese a jako bez smyslů prudce tlačí matce dlaň na ústa. »Mlčte, přestaňte, pro boha!« křičí. »Uvidíte, co vám fabrika udělá.«

»Ty blázne! Já už tam nevkročím!«

»Tak vašim dětem. Uvidíte!«

»Dobře jim, proč se do ní ženou, « zasípěla nemocná, trýzněna bolestmi a ve strašném rozechvění. »Od vlastní mámy by utekly — «

Dále nemohla. Počala sténat. Konce téhodne se již matka nedočkala. Zemřela, nepromluvivši poslední dva dny již ani slova. Poslední noc ležíc bez vědomí jen chrčivě chroptěla. Barča bála se v té době vedle ní. Vedle touhy hnal ji teď i strach od bezvědomé nemocné tam do továrny, přála si v ten rozehřátý, příjemně čpavý vzduch ve varní síni, doněhož stoupá a v němž se roztrhává a mizí výpar z vroucí, čeřící se šťávy, do něhož šeplavě čiší pára z povolených těsnění ventilů, do něhož šumí tisíceré zvukv a steré hlasy! Do fabriky mezi ty známé tváře, slyšet ty známé řeči, žerty, písně, smích — — — — Když matka dotrpěla, Barče se ulehčilo. Cítila to, ač se stvděla k tomu se přiznati; ba bylo jí líto, že je taková necitelná.

Těšila se u té mrtvé, že zas konečně po dlouhých čtrnácti dnech uvidí varní síň, uvidí půdy, a že teď již nic ji od fabriky neodtrhne a nikdo jí touhu po fabrice vyčítat nebude. Sama mrtvole zatlačila oči, aby již na ni nehleděly, sama ji umyla a oblékla a cítila uspokojení, když vše bylo připraveno. Anda zůstane doma a bude vařit a dá již na ostatní děti pozor. Pro fabriku beztoho ta holka není, nechodí tam ráda. Tak s otcem Barča umluvila, a tak se stalo. Již den před pohřbem šla Barča zas do práce.

Bylo dojemno, když Barča zas poprvé přišla do fabriky. Chodila od stanice k stanici, od stroje ke stroji. Všude postála a jako v zapomenutí skřížila ruce.

»Ty se modlíš k těm mašinám, ne?« zaškádlil Vácha. »Jako starý kanonýr před kanonem. Však nezrezovatěly, cos tu nebyla!«

Barča, aniž by dělníku odsekla, jak od ní očekával, odešla zase k lisům, odkud valily se mraky dýmu k trámovému stropu varní síně. Odtud seběhla k vývěvám, pak k saturačce, k pumpám a všude se zastavila, vše pozorovala, jakoby byla zde poprvé Pak prošla celou varní síní a potom teprve odebrala se na půdu.

Byla spokojena, že nic nezapomněla, že ty stroje, ty řemeny, ty kotly a pánve mluvily k ní ruchem známým, milým, laskavým. Ba zdálo se jí, že poznává, jak se radují, že zas přišla, že je zas tu, jak kola rychleji se točí, řemeny veseleji se soukají a otřásají. Pokládala to za dobré znamení a ulevilo se jí. Za živý svět ovšem by se nebyla se svou pověrčivostí pochlubila, ale za hřích by si byla pokládala, neučiniti zadost zakořeněné té své víře. —

Za tři dni byla zas Fisterové plná fabrika. Na půdě netajili se Barče, jak se jim stýskalo, a Barče to uznání lichotilo i vynahrazovala jim i sobě, oč přišli.

Kypěla bujností; kde kterou družku, šla-li kolem, pleskla, polehtala neb objavši ji kolem pasu, začala s ní tančit, a čím více se bránila a zlobila, tím prudčeji a vířivěji se s ní otáčela.

»Ty svou mámu pěkně uctíváš — to jsi se brzo vyplakala!« bývalo slyšet vyčítavě kolem ní, ale Barča, jakoby se jí to netýkalo, vedla si bujněji než dříve.

»Tvoje máma je fabrika, a ta ti neumřela, viď, Barčo?« mínil starší adjunkt Kutina, a Barča na odvet jen kývla hlavou a zajiskřila naň svými silnými zuby.